Stanislav Zatloukal

Návštěva svatokrádce

Přenosná lampa, zavěšená pod stropem improvizovaného altánu, ozařovala i značný kus trávníku, neboť přístřeší bylo otevřené a chybějící stěny tedy nezacláněly. Na stole se vrstvilo použité nádobí, bokem byl přichystán papír a tužka. Dveře na přízemní verandu někdo zapomněl zavřít, cestička odtamtud k altánu se způli značila v trávě, způli ztrácela ve tmě. Přes zahradu přicházel redaktor, sám sobě si stěžoval na krkolomný přístup.

„Budiž pozdraven,“ řekl už zblízka, „ještě že tady nemáte hafana. To už bys mi snad musel chodit naproti.“

„Verunko, máme návštěvu,“ zavolal domácí směrem k verandě dřív, než bych stačil objasnit, jak si to redaktor s vycházením vstříc představoval.

„Ale, ale; přece není třeba dělat kvůli jednomu hned tolik povyku,“ popíral návštěvník, že by jeho příchod něco znamenal, aby o něm paní musela okamžitě vědět. „Snad jste nedrželi půst?“ přejel pohledem nádobí na stole, jež svědčilo o množství, zcela nadbytečném pro běžnou večeři.

Domácí však považoval za důležitější vysvětlit neodkladnost svého upozornění stran hosta: „Kdybych tě neohlásil, mohlo by dojít k nepřístojnosti. Na můj signál se totiž Verunka přiobleče.“

„Znamená to, že při mírném opoždění byl bych nezaslouženě svědkem čehosi tajeného, že štvaním se do kopce jsem se o cosi připravil?“ zbystřil redaktor a v otázce dodatečně naznačil, proč přístup sem je obtížný, ale dá se ještě snést, pokud příchozího neohrožuje pes větší rasy.

„Měl by sis dávat pozor,“ poučoval starostlivě hostitel. „Ne jsem se připravil, ale byl jsem ušetřen ať je tvá řeč. Sice cizí krása nejenže taky krása, ale pro neotřelost možná i žádanější…a v tom to je: pouze žádanější, nikoli skutečnější nebo snad více postrádaná.“

Redaktor se mezitím posadil a složil brašnu k nohám. Odbýt se nedal: „Kázat mi nemusíš: vždyť bych ti ji nesněd. Však počkej: jestli uhodnu, co na sobě měla.“

„Pozor na ni: je nebezpečná, i když si ji jen představíš. Ještě se necháš uhranout a začneš mi ji svádět.“

My o vlku…, začal by nepochybně redaktor, kdyby mu práce nezvedala laťku i pro běžné vyjadřování a pokud by přísloví existovalo v podobě převoditelné na kompliment.

Veronika přicházela cvičeným krokem, předložila manželovi novou porci a přivítala se s hostem: „Promiňte, musela jsem se upravit. Co mohu přinést vám?“

„Vidím, že výběr je velký,“ zmýlil se redaktor, a prohlížel stopy jídla na jednotlivých talířcích a dnech misek. Ani mu nedošlo, že nenucenost téměř člena rodiny by si měl dovolit toliko před pánem, s nímž pouze si tykal. „Tak abych nebyl náročný,“ začal rozvláčně, aniž si všiml znamení mezi manžely, jímž se navzájem upozornili na nadcházející vyvedení hosta z omylu. „Banánek v čokoládě?“ správně nakonec dosadil otazník.

„Abych vám to vysvětlila: pro všechny chody jsem nakoupila suroviny jen na jednu porci. Normálně totiž takové pokrmy nepřipravuji a případné zbytky by se tak nezužitkovaly. Můžete dostat palačinku nebo pudink, k pití cokoli,“ vynesla poslední z trumfů paní Veronika. Nato odešla připravil žádanou kávu.

„Narozeniny ani svátek nemáš…ale nechejme úvah a vytáhněme, proč jsme přišli.“ Redaktor přicházel neohlášen, spoléhal na vyjádření domácích, že večery tráví pravidelně doma, vyrovnávajíce neúčast na kulturním dění vytvářením vlastních artefaktů. Vytáhl časopis, který se potom snažil umístit na zaplněném stole, blok si raději položil na kolena. Domácí poděkoval za výtisk periodika kývnutím hlavou, ještě dojídal ořechy v karamelu, opět v množství, úměrném celkové sumě chodů.

„Nebo to radši dořeším, než se budeš moct plně soustředit,“ ustoupil redaktor od své práce a zaostřil opět na nepřítomnou. „Buďto jsi degeneroval a kdysi zvolené ústraní si vynahrazuješ konzumem, nebo slavíte nějaké soukromé výročí či snad nějaký svátek, který je ve vašem kalendáři navíc…“

„To tě musím zklamat. Svatbu jsme měli v únoru, zasnoubení předtím v dubnu, dnes je celkem nevýznamná památka kterési abatyše a k zevšednění dnešního večera jsi přispěl jedině ty, neboť jinak…vidíš že zde mám už první řádky,“ ukázal domácí na papír, pro nějž se redaktor, znalý profesní etiky, nenatáhl. K oběma uvažovaným výročím bylo opravdu daleko, začínala zářijová noc, jak dosvědčovaly i ocúny prosvětlující trávník.

„Snad se ale nenecháváš inspirovat jídlem, pestrostí pokrmů? Strofy k jednotlivým specialitám nebo snad óda na výkonné zažívání…to věru u tebe neznám.“ Vztah mezi oběma nebyl čistě profesionální, jak je nakonec slyšet, a příčinou téhož je přátelství, trvající déle než pracovní poměr redaktorův i údobí tvorby pana domácího. Jakékoli těžkosti, vyplývající časem z nové roviny jejich vztahu, byly oběma včas uvědoměny a zažehnány. Tak redaktor přenechával jiným veřejné komentáře k publikovaným pracím domácího a ten se zase nenechal strhnout soukromě udělovanou pochvalou ani zneklidnit lehce prohlédnutelným škádlením ze strany redaktora. Docházelo tedy k nepravidelným návštěvám, při nichž redaktor podaroval mistra novým číslem časopisu nebo sehnanou knihou (k této službě se mohl nabídnout pro častý pracovní styk s velkoměstem) a dostal naopak, nebo spíše vypáčil, aspoň náznak o zamýšlené novince nebo ukázku z ní. Taky něco pochytil ze zákulisí autorova manželského života, o němž začínal nabývat přesvědčení, že snad je legitimní součástí tvorby. Dnešní překvapení ho provokovalo k odkrytí, takže zapomínal na důvody své návštěvy.

„Netřeba spojovat na první pohled,“ opravil ho mistr. „Čichové a chuťové kvality nakonec nutně vyžadují básnický výraz, neboť při popisování konvenčním jazykem nedostačuje slovník. Co to je, čtyři alternativy podle místopisu jazyka nebo těch několik pojmů pro vůně a pachy…Nehledě k tomu, že jsem v určitých intervalech vnímal krásu i zrakem a hmatem.“

„Tedy požaduješ po servírce…“

„Moment! Mohl by ses vyjadřovat konkrétněji,“ byl redaktor přerušen, což se snáze stane právě mimo řádný rozhovor.

„Trváš-li na tom, budu klidně říkat jen Ona a Jí, kdybych snad nebyl hoden ani vyslovit jméno,“ rozčílil se naoko redaktor, ale v pátrání pokračoval: „Dopřáváš si tedy nechat se krmit z pozice na klíně?“

Domácí ponechal mluvu v naznačeném tónu jen s vědomím, že Veronika odtud nemůže nic zaslechnout, jinak by nedopustil doslovení domněnek, nesených fantazií tak, aby předem uspokojily obraznost, bez ohledu na potvrzení jejich pravdivosti. V daném případě k němu totiž nedošlo: „Viděls, že tu byly dvě židle; žena seděla na tvé. Dotkla se mě jen při podání jídla. Ne snad, aby vyhověla nějakým rozmarům; spíše se nastavila, abych já mohl jednat, pokud chceš přitisknutí rtů (které jsem si vždy pečlivě otřel) chápat jako čin, Thanksgiving by se řeklo. Potom si sedla a dostala první lžíci, než jsem se pustil do jídla já.“

Panu redaktorovi mezitím cosi došlo: „Vlastně bych se měl omluvit. Překazím ti teď dílo a kdybys musel hostinu opakovat, měl bych ti zaplatit účet…“

„Nech být. Třeba tím zadržením, když to natáhnu do noci, přijde něco nečekaného. Nechci se svazovat zaváděním nejvhodnějších podmínek tvorby. Vždyť kolikrát nevíme, po čem přijde múza.“

Přišla jako na zavolanou, přinesla kávu (sobě uvařila taky) a sbírala použité nádobí do zahradního košíku. Ten jí pak ale manžel vzal a nabídl jí svou židli. „Přinesu ti, co mohu dát z ruky s čistým svědomím, a něco ti sám připravím, abys neodešel hlady.“

Hostu nastala chvíle, vhodná k pokročení v poodhalování souvislostí básníkovy inspirace přímo s využitím jejího zdroje. Nemohl ovšem v případě paní Veroniky spoléhat na snadné rozpovídání se nebo uvažovat o přímé otázce. Chtělo to začít nenápadně a nepodcenit v nejmenším soupeře, jež byl více než jemu rovný.

Spustil: „Dnes jste byla pořád u plotny; není to trochu vybočení z každodenní rovnocennosti, kdy bývají vzájemné úsluhy symetričtější?“

„Oh, asi špatně znáte pravidla manželství. Jste nakonec svobodný, pokud vím,“ projevila se paní tak, že vynikl rozdíl mezi jejím manželem a hostem. Ten totiž znal reciprocitu mezi mužem a ženou v jiné podobě, zahrnující nepsané a prozatímní dohody, a nikoli nesmazatelnou pečeť. Veronika pokračovala: „Připravím jednoduše, co si přeje; na nákupy mám část jeho platu. Navíc je i vám zřejmé, že dnešní večeře je výjimečná, a mám porozumění pro její možný nadmetabolický přínos.“

Redaktor v skrytu zajásal nad přesunem tématu, jejž provedla ona sama, nečekaně hned v první odpovědi. Mohl tedy navázat dotěrněji, jak by se ukázalo po obnažení jádra jeho otázky: „Vyrozuměl jsem, že vy sama, nejen svým kuchařským uměním, přispíváte k okořenění jím zamýšleného výsledku. Už vám recitoval, co může vzniknout při kombinování účinků tak nesourodých podnětů, nebo čekáte stejně jako já na první experiment tohoto druhu?“

„Já, pane,“ odpovídala zdvořile před cizím Veronika, „bych předně neviděla zmíněné podněty jako zcela nepřevoditelné: vždyť prvotní funkcí prsů jest výživa, pokud chápete hmotné ustrojení jako určující. A v přeneseném smyslu se taky nakonec říká pastva pro oči. A potom, i metafory, vystihující tvarovou podobnost: ve výčtu figuruje sice také měsíc nebo koloušci jistých stepních zvířat, ale mnohem četnější je ovoce, od odrůd ušlechtilých až po vulgární rybíz na jabkách z písňového textu. Dále nemusí být tajemstvím, že nemám oproti druhým žádnou výsadu v přístupu k tvorbě během jejího zrání: manžel mě sice pasuje na prvního čtenáře, ale až verze, o níž si myslí, že je konečná. Nemám pak nějaké právo veta, on sám se jen zamyslí nad mými připomínkami, a rozhodne nakonec podle sebe. Spíše výjimečně se stalo, že by můj návrh realizoval.“

Redaktor s potěšením konstatoval příznivý vliv básníka na svou ženu, pokud ovšem už pro jeho volbu nebylo rozhodující právě její vícesměrné zakotvení v poezii (kromě zájmu o předmět se mohla uvažovat také naznačená příbuznost k múzám). Později mohl připočíst ke kladům paní Veroniky i zřejmou ryzost, autonomii v náhledech na básnictví, kterou svého manžela provokovala k dalším pokusům o unikání, neboť vždycky dokázala jeho díla nejen zdárně interpretovat, ale též přiléhavými výrazy zhodnotit.

„Vidím, jste tedy zasvěcena,“ řekl tehdy. Zkusil dělat hloupého: „Manžel tedy dnes jako doping užil kromě jiného vaši podobu“ (volil to slovo, aby se vyhnul zde nemístnému, nikoli však neupřímnému komplimentu); „nevystavuje ale nejbližší sousedy nebo pozdní návštěvníky riziku nevšedního překvapení, jež nemusí zůstat bez následků? On sám mě totiž přesvědčoval, abych hodnotil jeho upozornění vás na mne jako mně samému prospěšné.“

„Vidíte, můj názor je jiný: na tak vysokou pravděpodobnost, jakou ukazuje naše zkušenost s večerní aktivitou sousedů i četností návštěv, můžeme s klidným svědomím spoléhat. No a vlastně se koná královská (nebo pašovská, jak to nazval podle ustrojení obsluhy, v našem případě jednočlenné) večeře v altánu prvně.“

Redaktor našel v porovnání odpovědi s chybějícím dílkem do svého puzzle směr pro další otázku: „Samozřejmě. Lze v tom vidět výraz uměleckosti životních zvyklostí. Jestli vám vadí, že pokračuji v této linii, jste tady doma…Tedy prozradil mi rovněž, že uděluje odměnu, kterou beze sporu zasluhujete…“

Paní Veronika nemohla znát obsah jejich předchozí rozmluvy, tedy ani to, zda odměnou myslí první sousto z každé dobroty nebo jemu předcházející projev něžnosti. Měla na paměti obojí a promluvila důvěrněji, jako se svěřuje tajemství někomu, kdo nám jeho pouhým vyslechnutím ulehčí. Jako by potřebovala před třetím ukázat plnou závislost manžela na ní, jak to dělávají ženy spíše domýšlivé. Věděla ale, o co redaktorovi jde, a znala účinky používání různě volených a pronášených slov, když říkala: „On se vám takto svěřuje? To já bych vám mohla vyprávět, a měl byste to z pozice utlačované, která se musí propůjčovat k nápadům jeho zvůle. Vyprávění podobných záležitostí ženou prý bývá pro muže dokonce přitažlivější. Já bych vás ale zklamala, neboť se mé ženské animální jádro sblížilo příliš s mužským světem vzdělanosti.“

Redaktor se snažil další pobídku pronést lhostejně: „To je ale z druhé strany výhodou, protože taková výpověď by byla všeobecně srozumitelná, pokud použijete náznaku a slovníku spíše psychologického.“

Paní Veronika řešila rozpor, zda své svěřování ukončit, nebo prozradit cizímu část manželského tajemství. Věděla o výchovném významu odhalení, že totiž dotyčný dá příště pokoj, když po rozmlsání lákavými obrazy uváží evidentní nedosažitelnost skutečného předmětu. Řekla tedy: „Naturalistický slovník jsem ovšem nezapomněla. Abyste neočekával kdovíjaké pikantnosti, jde asi jenom o tohle: bere mi občas míry, sprchuje mě v jemném trikotu, mydlí mě tam, kde bych si dosáhla nejspíš, ukládá mi pózy pro imaginární akty…“

Redaktor přes všechnu předchozí napjatost pocítil zbytek studu a s podezřením výčtu z neúplnosti nevyrukoval. Místo pokračování se proto dozvěděl: „Vy nakonec jako nevázaný znáte jistě mnohem víc.“ Musel si přiznat, že jeho zkušenost je přes svou interpersonální šíři spíše stereotypní.

„Co to vedete za řeči?“ ozval se od verandy přicházející manžel. Když se octl za zády redaktora, podal mu před sebe střídavě přes jedno a druhé rameno cosi dobrého a neoznačenou obálku. „Pokrm časný ať tě posílí, a druhý, jehož životnost máš šanci rozmnožit, ať obohatí tvou mentální knihovnu,“ popřál svému dnešnímu svěřenci a dobrodinci zároveň. Chtěl pak obrátit proutěný koš jako sedátko, ale žena, která se zvedla ze židle, ho přerušila: „No já abych šla dát do pořádku kuchyň. Nebo si pán bude přát další nápoj?“ Básník ještě váhal, zda obsadit židli, kterou uvolnila, neboť ženu v rámci společenské události, jíž pro ni redaktorova návštěva mohla být, zamýšlel ze služby v  kuchyni uvolnit. Veronika ale hodlala nechat oba o samotě, aby měl host možnost probrat všechno s otevřeností, kterou si mohl dovolit právě jen vzhledem k manželovi. Proto, když redaktor poděkoval za její nabídku, sebrala oba šálky a odešla. Manžel usedl a chvíli se mlčky díval, jak se přítel snaží podle prvních vjemů rekonstruovat recept k předloženému pokrmu. Pro jeho chuť ani vůni však redaktor nezapomněl na paní Veroniku, na stupeň blízkosti, jehož už v konverzaci dosáhl. Schoval ještě darovanou obálku do brašny, aby snad nepřišla k úhoně, a mezi sousty začal: „Měl bych i obecnější otázku, která možná zůstane otázkou i pro tebe, pokud ses jí déle a intenzívně nezabýval. Je pro intimní lyriku podstatná konfrontace s ženským principem vůbec, přičemž by tu šlo o prvenství talentu, rozvíjeného na základě záměrných střetávání, nebo je hlavním setkání s konkrétní individualitou, což by znamenalo osudovou podmíněnost tvorby?“

Básník odpověděl po krátkém zamyšlení: „Možná bych za fundament považoval lyrické vyjadřování o sobě, které musí být darem a rozvíjí se tematicky směrem určeným převahou podnětů z té které oblasti. Je pravda, že své začátky spojuji s Veronikou, ale snad u mě nepopřeš náznak meditace a zužitkování vnímání celého stvoření.“

Redaktora chvíli mrzelo, že nezapnul diktafon, ale věděl, že prosbou o zopakování by nedosáhl ničeho, neboť znal básníkovu pevnou zásadu naprosté spontánnosti oficiálních interview, která by snahou o věrnost kopie mohla utrpět. Navázal tedy v naději, že příště si vybaví vodítko, které ho k položení otázky vedlo, a že z osobnějšího dotazu vytěží další poznání: „Váš svazek tedy nepovažuješ za nezbytnou podmínku, ale přisuzuješ mu maieutickou roli. Jakpak ti jde dohromady ono zkoumání ženskosti, kterého se pro inspiraci dopouštíš, s vyznávanou etikou cudnosti?“ K formulování otázky nemusela vést přímo závist, či snad dokonce žárlivost, ale pozastavení se nad uměním využít mála k velkému, nad tvůrčím vyhledáváním radosti; redaktora zřejmě skutečně zajímalo řešení, případně důkaz, proč jím předložená alternativa není opodstatněná.

„Zeptej se rabína, proč kouří?“ snažil se ho navést tázaný. Chtěl ještě doplnit vztahem zbytečného výdaje k velikosti platu, ale při uvážení neznalosti reálií z financování židovské obce ze spekulace upustil.

„Takže hledání mezer v zákoníku ve stylu Co není vysloveně zakázáno, je dovoleno? Nehrozí ale potom obavy, že se neškodné veselí ukáže přemrštěné až s časem, po dalším zpřísnění mravního citu, jestliže vyznáváš duchovní vývin?“ Redaktor olízal lžičku a položil ji na prázdný talířek, který odsunul blíže ke středu stolu. Položenou otázkou mě zaskočil, takže jsem začal o odpovědi uvažovat jako o replice ohlašující závěr rozmluvy.

Básník sice nesevřel své věty rýmem ani rytmem, přesto snad jeho slova zasluhují pozornost: „Žena ti byla dána jako kost z tvých kostí; obrací se k tobě, který jediný můžeš ocenit její krásu a uchránit ji tak marnivosti a hledání jejího potvrzení v nezřízeném nabízení, které znamená znehodnocení a oceňování pouhé tvrdosti zlatého žezla, nezávadnosti značkového vína. Přestože původně svedla, nedá se pranýřovat jako ta, na níž u soudu ukazujeme prstem, neboť její prvotní Eva se proměnilo v Ave. Přichází-li za tebou s prosbou, abys zadržel svou ruku, dokud se nenasytí posvátné samoty, hledej sílu nenaléhat; přichází-li však s plody úrody, odměň ji a přeplať, proměň, aby rodila i ze zarostlého úhoru, plodů nových, vzrostlých z její nejlepší země.“ Při přednesu působil dojmem, s nímž se u něj redaktor dosud nesetkal: vžíval se do své improvizace jako přednášející docent, zaujatý plně předmětem svého výkladu. Po skončení však vyprostil posluchače z účinků strhujícího podání krátkým smíchem. Redaktor však jako konečné odlehčení situace pocítil až příchod paní Veroniky, jehož zároveň využil jako příležitost k rozloučení. Poznamenal si několik termínů, kdy by manžele jistě nezastihl, a vyrazil do tmy.

Paní sklidila ze stolu a už uvnitř stavení zaslechla manželovo přání, pronesené zřetelně hlasitě: „Verunko, ještě ten ovocný talíř! A kalhoty si už můžeš nechat.“ Podzimní noci už totiž bývají chladné, a ženám přináší prochladnutí jedno riziko navíc.

© Stanislav Zatloukal; 1999 - 2001

od 19. 9. 2002