Autoři Kontakt Texty - literární čtvrtletník Frogman - váš dýchací přístroj ve světě literatury Scriptorium - návrat na úvodní stránku

RADEK ŠANDA

SÁZAVSKÉ HISTORKY

Obsah:

Úvod

O rybářích se říká, že to jsou tišší blázni. Sedí prý dlouhé hodiny nehnutě za svými pruty v naději, že domů přinesou nějakou rybu, která by stála za rozehřátí oleje na pánvi a přestože většinou stejně nic neuloví, opakují své čekání na břehu řek, rybníků či jezer, jakoby chtěli úlovkem ospravedlnit svou časově náročnou zálibu.

Co skutečně cítí rybář denně usedající na stále stejné "své" místo? Jaké to je prožívat s prutem v ruce zoufalý boj ryby o život? Je opravdu rybolov tak nudnou záležitostí, jak se na první pohled zdá?

Zaposlouchejme se nyní do vyprávění jedné z takových svébytných společností lidí žijících u vody, s hodnotami orientovanými především na duševní prožitky, kteří se večer co večer scházejí v hospodě U Okouna, aby se navzájem pochlubili se svými úspěchy i přiznali leckteré své neúspěchy. A třeba právě v jejich historkách naleznou leckteří odpovědi na otázky, jenž se jim do myslí neodbytně vkrádají při pohledu na rybáře v osamocení prožívajícího svou zálibu. Postupně, s každou další historkou, se vyhraňují charaktery pivních štamgastů a světlo světa spatřují zážitky skutečně prožité, jen slyšené, či pouze vymyšlené. Pověstná rybářská latina tak mnohde prostupuje příběhem pozvolna a stejně nepozorovaně, jako se večer vkrádá do lesů a strání obklopujících tuto hospůdku zapomenutou na břehu řeky Sázavy.

A kdo ví. Možná, že i ta hospůdka je jen vymyšlená. Ostatně - vadí to nějak?


Záhada starého Hrouzka


"Roky ubíhají, léta střídají zimy, život jde svým poklidným tempem po cestě věků." spustil jednoho sychravého zimního podvečera pan Hrouzek stálému osazenstvu hospodského stolu zasloužilých rybářů, jak se tu v malé vesničce uprostřed divoké přírody říkalo skupině nejstarších obyvatel, které všechny k sobě pojila veliká vášeň k rybařině.

"Ryby se rodí, rostou, loví, jedí a tak pořád dokola, od hájení do hájení, od jednoho výletu za rybami k druhému. Bezpočtukrát se již klouzavým letem snášely kolem mne pestrobarevné listy olší i kaštanů, mnohokrát mne již zimní chumelení vyhnalo do tepla domova nedlouho po příchodu k řece. Rybářská léta. Obdiv přírody, úcta ke všemu živému. Alespoň tak si představuji ryzího rybáře. Po jeho odchodu nezůstává podestýlka sáčků a obalů, neplení okolní porosty tu kvůli vidličkám na pruty, jindy zase kvůli kolíku na upevnění vezírku s pár čudlama. Nepokřikuje od jednoho břehu ke druhému na své známé, ale pouze tiše pokyne rukou. Nevyhrává rádiem širokému okolí, nechová se brutálně k uloveným podměrečným rybám, nýbrž je ještě ve vodě vyprostí z háčku a pustí zpět za svými. Třeba právě ona šetrně osvobozená rybka bude vyprávět na říčních srazech obyvatel dna o vybraných způsobech rybářových a ostatní ryby tak z jeho nástrah nebudou mít takové obavy. Kdo ví..."

Starousedlíci i přistěhovalci, všichni měli rádi poeticky laděná vyprávění starého dědy a přerušovat jej upřesňujícími otázkami se pokládalo za krajně neslušné. Postupně si přisedli i ostatní od vedlejších stolů, ztlumilo se rádio a tu a tam odběhla šenkýřka, aby vzápětí přinesla další várku sklenic plných hořkého a lahodného moku.

"Možná skutečně jsou věci mezi nebem a zemí, něco bez pořádné míry fantazie naprosto nepochopitelného. Jako kdysi, když jsem..."

Zhluboka se napil, aby mu po dobu vyprávění nevyschlo v krku a pokračoval:

"Ale poslechněte si ten příběh pěkně od začátku..

Tenkrát ještě byla spousta řek plná fenolu, oleje a ryb zatuchlých, nepoživatelných, ba ani chytat ryby se na takových tocích nedalo. Poprvé ano, to si rybář možná i pěkně zalovil, pokud se smířil s tím, že úlovek bude pouštět ihned zpět do vody. Jenže doma, večer po příchodu, poznal, že kromě zážitků si s sebou domů přinesl i něco z řeky. Zápach ulpělý na vlasci, zatočený do navijáku, prolezlý celým obalem, v němž nosil prut. A nejen jím. Použil-li ten den i podběrák, také on se řádně hlásil o pozornost. Tak se řeka mstila za tu drzost lovit na ní. A vyprat to nešlo! Až výměna celé délky vlasce pomohla zapudit nepříjemnou vzpomínku na dárek znečištěné řeky...

Ale to jsem trochu odbočil. I když to vlastně do mého vyprávění patří. Je totiž nutné si uvědomit, že pokud něco chytrého na dně řeky přebývá, jistě se to z rezavého, nedýchatelného patoku notně muselo odstěhovat do vod čistších, kam devastace přírody člověkem ještě tolik nezasáhla. Co vám mám povídat, byly a mnohdy ještě stále jsou, to divné zákony na tom našem světě. Člověk si tu hraje na pána tvorstva, ale ve své krátkozrakosti nevidí, jak si pod sebou řeže větev, na níž sedí vysoko nad zemí."

Ostatní souhlasně a urputně přikyvovali, ale promluvit se neodvážil nikdo, přestože ekologie byla tématem vhodným na ohnivou a zasvěcenou debatu.

"Takže tehdy musela být ta trocha stále ještě čistých, pro vodní obyvatele dobře dýchatelných toků, daleko hustěji osídlena než dnes. Nejen rybami a živočichy dna, ale jistě také nejrůznějšími záhadnými tvory. Už tušíte, kam tím směřuji?"

Nyní bylo více než zřejmé, proč je dobrým zvykem monolog nepřerušovat. Děda Hrouzek bral vyprávění pěkně ze široka a neopomněl se dotknout i témat, která zdánlivě s hlavní myšlenkou nesouvisela. Jak se však všichni později přesvědčili, vše mělo ve vyprávění své místo.

"Byl jsem tehdy rybářem pramicovým, měl svou dřevěnou a majestátnou rybářskou loď, natřenou na rybí khaki. To je barva poněkud světlejšího odstínu než mají vojáci, ale zase o mnoho tmavší než zeleň okolní přírody. Prostě taková akorát. Sedával jsem na svém místě na řece, nepsanými zákony mezi jinými "pramičáky" posvátně dodržovanými jsem ten svůj plácek měl jen a jen pro sebe, ve dne v noci. To místo bylo určeno naprosto přesně třemi orientačními přímkami, které se musely ve správném okamžiku protnout. Pro začátečníka v proudu řeky naprosto nedosažitelná přesnost, pro zkušeného rybáře rutinní záležitost při níž se dosahovala milimetrová přesnost za jakékoliv výšky hladiny. Nebudu samozřejmě prozrazovat kde a jak, pouze naznačím, že se sloup místního osvětlení musel v zákrytu dotknout špičky vzdálené chaty... Takové orientační body vymezovaly pramicovým rybářům jejich hájemství, dobře prokrmených a na určitý čas dne navyklých rybích hejn.

A protože na řece byl ve dne hustý provoz vodáků na plavidlech nejrůznějších rozměrů a tvarů, se zkušenostmi naprostých začátečníků i ostřílených a říčním větrem ošlehaných námořnických borců, bylo lepší před den nestát jim v cestě. Přestože si ryby za dlouhé roky vodáctví na hluk zvykly, vyžadovalo vcelku velkou odvahu postavit do vodáckých tras svou pramičku, i když řeka měla v těch místech hodně přes třicet metrů šířky. Vlny od rychlých lodí vodáků "sprinterů" měnily lov v nepříjemné mrhání časem. Skoky omladiny z blízkého mostu tak dokázaly zahnat i nejodvážnějšího a nejnedočkavějšího z "pramičáků".

A tak se na lov ryb z loděk jezdilo buď velmi brzy ráno, anebo až se západem slunce, v podvečer, kdy mírný vánek ovlažoval řeku schovanou do stínu blízkého kopce a okolí se vylidnilo od vodáků, skokanů i koupající se stohlavé masy do bronzova opálených lidiček.

Sedával jsem tehdy na vodě moc rád až do pozdních hodin. Na sklonku léta zapadalo slunce již poměrně brzy a teploty přes noc stále ještě nedosahovaly hodnot, při nichž se lovit nedalo. Pod hvězdnou oblohou, často zaléván studeným měsíčním svitem, jsem spolu s dalšími rybáři vychutnával noční pohodu na řece. Drobné vlny jemně a tiše pleskaly do čela lodi a v proudu se kolem mne pomalu míhaly listy, traviny, či shluky bublinek, jakožto pozůstatky aktivit všech obyvatel podél řeky i v ní. Byly to krásné chvíle. V naprosté tmě a tichu bylo slyšet sebemenší šustnutí, žbluňknutí, či křupnutí.

A tak si tam po tmě sedím a více než pruty sleduji okolní vodu a slabě bělavý horizont. Čas od času zavrčí naviják některého z rybářů, který tak jako já našel zálibu v tomto nočním způsobu lovu. V duchu hádám, jestli právě zaseknul, nebo nahodil. Komáři kupodivu příliš neobtěžují, suché léto jim zřejmě překazilo plány masového ataku všeho živého podél řeky.

Jak si tak koukám podél lodi do vody, náhle v hloubce zahlédnu cosi, co tam zřetelně nepatří. Slabý svit nažloutlého světla... Pomalu, daleko pomaleji než rychlost proudění toku, proplul onen podivný úkaz kolem mne. Sledoval jsem jej se zatajeným dechem a otevřenou, s prominutím, hubou ještě dlouho poté, co se mi ztratil v dáli toku.

Dodnes na to myslím... Jste první, komu to po létech říkám..."

Odmlčel se a napil z půllitru rezavého moku, jemuž již dlouho před tím spadla již tak symbolická pěnová čepice. Pak si utřel fousy a slastně vydechl. Ulevilo se mu, že se konečně odhodlal svou záhadu někomu svěřit...

"Do té doby jsem na vodníky a jinou prapodivnou havěť nevěřil, jenže si to světlo v hloubce nedokáži vysvětlit jinak, než do vody spadlou bludičku... Říká se přece, že když tancují po nocích, vydávají slabé světlo a lákají tak pocestné překročit bludný kořen zapomnění... Tahle, chudák, nejspíš nezkušeně přitančila až na samý okraj břehu řeky a na trávě poseté kapkami rosy uklouzla..."

Celé osazenstvo stolu se zahledělo do svých půllitrů a snaživě přemýšlelo, co to tehdy v té vodě kolem starého Hrouzka mohlo plout... Ano, o bludičkách se jejich svit traduje již od nepaměti, jenže jej dosud nikdo nespatřil. Navíc děda Hrouzek tu platí za váženého a důvěryhodného moudrého muže...

"Ano, asi se jednalo skutečně o utopenou bludičku" vyslovil pan Ježdík nahlas jednotné přesvědčení ostatních u stolu a otevřel tak bouřlivou a vzrušenou diskuzi plnou dalších a dalších přímých i nepřímých důkazů o nadpřirozených bytostech. V průběhu večera tak byla odhalena ještě existence hastrmana a dvou víl.

Jen krátkozraký a tak trochu sklerotický pan Sumec, kterému letos táhlo na devadesátku, věděl své. Dnes konečně zjistil, kam se mu ztratila jeho vodotěsná baterka, s kterou si svítil na lodi, když tehdy před lety zdolal do dlouhém boji parádního bolena...


Dvojnásobné štěstí


"U vody lze zažít nejrůznější zážitky." pravil pan Mník, ceněný svými znalostmi na téma nástražní rybičky.

"Z dob svého rybářského mládí mám vzpomínku na neuvěřitelnou náhodu, která se mi stala při mých hojných lovech čudel a potěru pro potřeby lovu dravců staršími rybáři.

Táhlo mi tehdy na desátý rok a jako malému, nezbednému synkovi bylo zatěžko vysedávat dlouhé hodiny na jednom místě. Trpělivost si u mne tehdy s mládím příliš nerozuměla. Mou nejoblíbenější činností bylo tudíž pořádání rybářských dostihů na drobotinu, vyhřívající se podél prosluněných břehů řeky, kde teplota vody dosahovala v parných dnech velmi příjemných teplot. A tak jsem s kbelíkem a proutkem vyřezaným z vrbové větve bloumal podél břehů, hledaje torpédovité stíny rybích těl. I když jsem nacházel pouze rybky povětšinou drobné, vhodné právě tak akorát jako nástražní na dravce, díky mému vzrušení z jejich lovu rostly mých očích do rozměrů přímo obrovských.

V přibližování se zákrytem vysokých travin jsem se vypracoval téměř na mistra. Když jsem se dostal na dosah k vybranému kousku, pomalu jsem začal spouštět dřevěný proutek, na jehož konci svítila nádherná drobná muškařská bílá muška, ta nejkrásnější, jakou měli v blízkém městečku tehdy na prodej. Jelikož se tyto lovy daly pořádat pouze v pozdním odpoledni, až když se proudící voda dostatečně prohřála a ryby unavilo vedro, takže pluly těsně pod hladinou jako mátohy, v ostrém protisvětle jsem za tmavými skly slunečních brýlí zažíval pocity Fina v rozpálené sauně. Oslnivé blýskání hladiny, které v korunách stromů nade mnou rozehrávalo mihotavý koncert světla a stínu v rytmu mírného vánku, občas nad řekou zbloudile zafukujícímu, mi rámovalo tento velmi výstřední způsob lovu. Ale jak povídám, byl jsem mlád necelých deseti let a v tom věku pohlíží jinoch na život jinýma očima než dnes.

A tak jsem mušku pomalu spouštěl až na hladinu. Lehce, nenápadně, aby se ryba nevyplašila, ťuknout do hladiny. Bouře soustředných kruhů, rychle se rozbíhajících po hladině, prováděla s rybami to, co červený šátek v rukou toreadora s býkem. Pokud se mi podařilo posadit falešný hmyz přesně před rybu, zpravidla současně s dotekem se hladina rozbouřila a proutek se ohnul pod výpadem překvapené ryby, která místo chutného sousta okusila palčivou bolest zabodávajícího se háčku."

"Chceš nám tvrdit, že jsi zasekl každou rybu, kterou jsi si umanul? " přerušil ho již trochu připitý pan Vranka.

"Samozřejmě že ne," nechal se vyvést z klidu děda Mník. Dobře věděl, že Vranka se cítí být jediným znalcem v zasekávání ryb a projevy jiných na toto téma nese poněkud podrážděně.

"Spousta rybiček se lekla a zmizela ještě v době, kdy muška seděla na hladině. Ale byly i takové, které se k mému úžasu ani nepohnuly. Flegmaticky dál pomalu pluly prohřátou hladinou a i když muška spustila poblíž nich téměř vlnobití, nechávalo je to lhostejnými."

"Dobře, dobře, ale kde je ta neuvěřitelná náhoda?" dobíral si Vranka starého Mníka.

"Nebuď netrpělivý," moudře a otcovsky nabádal děda mladšího Vranku, který by věkem mohl být klidně i jeho synem, "dočkáš se..."

Chviličku se odmlčel, aby do sebe vyklopil jediným zvednutím ruky celý půllitr. Pak se podíval na šenkýřku svým žíznivým výrazem očí a než mu donesla další pivko, pokračoval ve své historce.

"To jsem onehdá měl kbelík již skoro plný maličkých rybiček a pomalu uvažoval, že toho nechám a půjdu se radši koupat. Zašel jsem tehdy poněkud dál proti proudu řeky, do míst, kde je podél břehů hlubší voda a i tráva je tu vyšší, téměř neproniknutelná. Tam, kde se vyhřívaly ty největší z ryb. Opět, jako již bezpočtukrát předtím, spouštím mušku na hladinu před vyhlédnutou maličkou čudlu. Závar vody, přihnutý proutek, tepavý odpor bojující rybky. Dva tři výpady, trošku zajet do hloubky, víc však taková maličká rybka nevydrží a další odpor je jen symbolický. Zvedám proutek, že ji ladným obloučkem vynesu přes ostřicovou hradbu, ale místo aby vyklouzla z vody jako létající ryba, udělala mohutný výpad zpět do hloubky, až jsem jí musel přihnutím prutu popustit. Co se to děje? Nechápal jsem její náhlou sílu a schopnost tuhého boje. Začala zběsile plout pod vodou sem a tam, až jsem se bál, aby mi mé jemné náčiní nepřetrhla. Dlouho to trvalo, daleko déle, než jsem očekával. Když se trochu unavila a zklidnila, musel jsem vyšlapat cestičku seschlou ostřicí, bolestivě řezající do nohou, pěkně až k vodě, chtěl-li jsem rybu vytáhnout na břeh. Zvednout ji nad hladinu nepřicházelo do úvahy, protože se prut nebezpečně prohýbal už v době, kdy ryba rejdila pode mnou v hlubinách. Dostal jsem se až těsně k vodě, do míst, kam bych se jinak neodvážil, protože již jen pomyslet na zrádnost travnato-bahnitých břehů mě děsilo zejména proto, že jsem byl sám a nikde v dohledu člověk, který by podal v případě nouze pomocnou ruku. A navzdory tomu, že jsem na břehu řeky, ve společnosti rybářů prožil celé své mládí, byly chvíle, za které bych v mém tehdejším věku ruku do ohně nedal. Podivné bublání bahna za tmavých nocí, divoké roje útočných vos, zmije číhající na svou kořist právě v takových porostech, kde jsem právě stál. Smyšlené či pravdivé fragmenty rybářských historek se mi slévaly do nejasných i zcela konkrétních obav z nepoznaného či tušeného. Takže přestože jsem "svou" řeku dobře znal, nebyl jsem si tehdy zas až tak ve všem úplně jistý. Na strach však nebyl v tu chvíli čas. Byl jsem tu já a ve vodě cosi velkého. Bojovalo to. Se mnou a s desítkou vlascem."

Osazenstvo protějšího stolu zvedlo s vyřčením "desítky vlasce" oči od společného zamýšlení se a upřeli pohled na vypravěče.

"No co vám budu povídat. Proutek to tehdy vydržel a já nakonec vytáhl na břeh hezkého macatého tlouště."

"To je ta neuvěřitelná náhoda?" neopomněl se připomenout Vranka.

"Vranko, Vranko," vzdychl děda Mník, "nech mě domluvit."

Pokáraný se opět uzavřel do svého světa půllitru a dál jen tiše poslouchal. Možná že zase vymýšlel nějakou svou jízlivou poznámku.

"Když jsem se však chystal tlouště odháčkovat z mušky, ještě než jsem se pro něj stačil ohnout, plácnul mohutně ocasem, třikrát sebou mrsknul a žbluňknul zpátky do vody. Jen zvířená hladina připomínala jeho málem nevyhrané vítězství. A představte si, pánové, jaké bylo moje překvapení, když se na mušce třepotala ještě malá čudla!"

Udivené pohledy posluchačů pana Mníka potěšily a tak ještě před svlažením rtů v bystře přistaveném plném půllitru, přispěchal s vysvětlením své obdivuhodné náhody.

"To bylo tak. Předložil jsem mušku téhle malé ančovičce a ta na ni pochopitelně díky své nezkušenosti skočila. Po záseku se vzpírala být vytažena z vody a jak rejdila vodou, vybral si ji za svou oběť v hejnech potěru právě lovící tloušť. Tak jsem bojoval a nakonec zdolal vlastně dvě ryby najednou."

Vydechl a sfouknul bohatou pěnu z lákavě orosené sklenice.

"Tak na zdraví svatému Petrovi, patronovi všech rybářů."

V odpověď se mu dostalo sborové přiťuknutí posvátně do výše očí pozdviženého skla.

"Na zdraví..."


Smůla na entou


"Jsou měsíce, kdy si prostě ryby vezmou dovolenou a ať děláte, co děláte, ani švícko nechytnete. Můžete si třeba uhnat nachlazení neustálým brouzdáním se ve vodě při lovu proudných druhů na plavanou a ono nic. Den, či týden se to dá pochopit, ale jak týdny plynou a úlovek nepřichází, napadají Vás pak jen ty nejčernější myšlenky o stavu rybí populace v řece. To pak s radostí vezmete zavděk i nejasným připotápěním splávku na písčitých a proudných úsecích mělčin. I taková jsou léta rybářova, pravda, příliš jich za ta desetiletí nebylo; člověk si je ale zatraceně dlouho pamatuje jako nápis černou křídou na právě vybílené zdi.

Když už pomalu zapomínáte, jak chutná záběr ryby na udici, jak vzrušivé dokáže být vodění zdánlivě neunavitelného velkého bolena napříč celou řekou, když po dlouhém máčení nástrah na háčku vytahujete pouze splihlé mrtvé žížaly a rozbředlá kolínka, když..." polkl nasucho děda Mník, při jedné z jeho truchlivých vzpomínek na léta hubených úlovků.

"...když se při vytažení čeřenu před vámi třepotají pouze zmáčená očka síťky, myslíte si, že jste dosáhl na dno své smůly, že jste poznal nejhorší rybářovu noční můru - po dlouhé měsíce prázdný vezírek."

Starý pán se propil až na dno svého dnes již několikátého pěnivého kousku, prsty promnul do špičky svůj dlouhá léta pečlivě pěstěný knír a tajemně se naklonil doprostřed stolu, aby jeho šeptání slyšeli pouze stálí štamgasti sesednuvší si kolem jednoho z několika stolů malé a příjemně zařízené hospůdky.

Za okny bouřila vánice s meluzínou kvílející komínem v rohu místnosti.

"Ale dno Vaší smůly je ve skutečnosti daleko v nedohlednu. Je horší a bolestnější..."

"Trhají se mi návazce, lámou pruty, loď jde ke dnu, topím se v řece... Sen z nejčernějších, ze kterého bych se moc rád probudil..." pokusil se o zhmotnění nejhorších chvil rybářových mladý pán Jelec. Přistěhoval se teprve nedávno, ale jako vášnivý rybář tělem i duší brzy zapadl do kolektivu vyznavačů Petrova cechu. Ostatní ho brali sice trochu s nadhledem, ale protože výrazně pomohl snížit věkový průměr kolektivu, vplul mezi staré historkáře bez nejmenších problémů. Spolu s ním přišla i lehkost a novou energií posílení zasloužilí vypravěči mohli znovu donekonečna omílat již jednou prohovořená témata.

Osazenstvo stolu se s odporem oklepalo jeho myšlence a zatvářilo povětšinou tak kysele, jako by právě snědli láhev plnou těch nejkyselejších okurek zapíjených jejich vlastním nálevem.

"Přesto to stále není dno Vaší smůly," trumfoval Mník razantně, aby se vzápětí odmlčel a dodal tak svým slovům na důrazu. Vychutnával si napětí okamžiku, kdy ostatní viseli očima na jeho rtech, jakoby chtěli další slova z jeho úst tahat sami.

"Dno vaší smůly je černou můrou nás všech. To nejhorší, co nás může potkat, je následováno dlouhými roky doufání, nadějí a spoustou práce. Ryby které nežerou, mohou den ze dne zase opět svou chuť nalézt. Existuje totiž naděje. Jenže k tomu, o čem chci mluvit, bezprostřední naděje prostě neexistuje."

Chvíli se zdálo, že Vrankovi svitlo, protože mu v očích zajiskřilo, ale nebyl to nápad na rozřešení hádanky, jíž Mník napínal osazenstvo stolu, nýbrž záblesk za okny rozsvícené baterky.

"Máme svou řeku všichni rádi, známe každý svůj úsek jistě dokonale, víme, kde kterou sezónu co loví. Třeba letos, támhle nad splavem u levého břehu, tam co se košaté koruny vrb sklánějí skoro až k hladině a v jejich stínu je voda hluboká, tichá a příliš neproudí, tam jsem již několikrát viděl tlouci bolena. U travnatých břehů na rozlehlých mělčinách meandru zase loni řádila moc pěkná štika, než ji tadyhle mladý Jelec přelstil hrouzkem. Když máme chuť na grundle, víme, kde lze nalovit rybky drobné a není většinou problém jít najisto ani na hrouzky či ouklejky. Když se zakalí voda letními dešti, chodíme na úhoře, či tlouště. Na kamenitém dně sbíráme larvy chrostíků, rákosníků, pijavice či zelené řasy. Považujeme to za samozřejmost. Naprostou samozřejmost. Do doby, než jednoho krásného rána, přímo vybízejícím k usednutí za pruty, přijdeme k vodě a nalezneme místo nazelenalého, rybinou a nadějí vonícím tokem, stoku páchnoucí čpavkem, posetou tisíci mrtvými tělíčky rybek malých i velkých, všech možných druhů. Dokonce i těch, o kterých jsme se domnívali, že v našem úseku řeky snad ani nežijí. Žili... Z řeky kypící životem se během jedné noci stane tok mrtvý a zatuchlý.

Stojíte ve vysokých broďákách uprostřed proudu a bezmocně pozorujete to defilé mrtvolek, mnohdy nedůstojně nafouklých od marné snahy lapit trochu kyslíku ve vodě, ze které byl vinou člověka tak brutálně vytěsněn znečišťující látkou. Chce se vám plakat i křičet, něco dělat, proboha, ale co? Nelze již dělat vůbec nic. Jen bezmocně sledovat jak pohřební průvod putuje proudem dál a dál..."

Musel si dát alespoň lok piva, protože mu obraz hrůzy, který popisoval, vyvstal před očima, až mu zamrazilo.

"To je teprve dno té skutečné rybářské smůly. Bolest v duši je svíravá a naděje na zlepšení situace žádná. Snad za rok, za dva, ale ještě dlouho poté to nebude ona řeka halící ve svých hlubinách mnohá z tajemství, o nichž se mezi rybáři vypráví za dlouhých zimních večerů..."

Ten večer již nikdo o rybách nepromluvil...


Bleskův Titanic


"Pramice je pro rybáře pokladem nade všechny materialistické touhy", spustil Vranka své chvalořečení majetku, který měl široko daleko téměř každý. Však mu také všichni souhlasně přikyvovali.

"Nemožnost lovit ryby přímo z řeky by mne deprimovala ve stavy vhodné na psychiatra. Mít možnost si každý den sednout při lovu ryb na stejné místo řeky je jako vracívat se denně z práce a s nepolevující radostí být vítán svými dětmi. Je to štěstí.

Tak jako je pro některé rybářská loď ve stejné oblibě jako pro Harleyáře jejich nablýskaný stroj, jsou i tací, kteří lodi nedají na údržbu ani minutu ze svého času a jezdí na ní do posledního šplouchnutí vlny.

Pravá rybářská pramice je korábem řeky. Nikdy ne umělá - už jste snad viděli japonského Harleye??? Dřevěná loď je totiž na rozdíl od své laminátové kolegyně daleko těžší a tudíž i pohyb po ní je bezpečnější, méně se na vlnách houpá, nevadí jí tolik vítr, ani bezohledné a příliš blízké projetí některých vodáků ji nevyvede z klidu. Daní za luxus sice je těžší veslování a ovládání, ale s rybářskou lodí se nejezdí na rodinné výlety po řece - vesla drží chlap zocelených bicepsů od neustálého zdolávání trofejních kusů kvalitních druhů ryb..."

Musel se pousmát svému bujarému popisu postavy rybáře, zvláště když kolem stolu seděli postarší pánové s okázale vystrčenými bříšky. Však také vypít denně několik piv zvládne jen dobře vytrénovaný borec.

"Pečlivý rybář svou pramici opečovává, vytírá, čistí a stará se, aby za horkých letních dnů byla pěkně v chládečku olší či vrb. Na zimu ji pak vytahuje na břeh dnem vzhůru, pěkně podepřenou na dvou kozách, ať se do ní zespodu nedostane ani trochu sněhu a hlavně ať pěkně větrá a nezaplísní. S ústupem ranních mrazů, za dnů jarního sluníčka, pramici pečlivě obhlíží. Veškeré spáry mezi dřevěnými prkny vycpává konopnými provázky, opravuje lavičky, odlévá závaží držící při lovu loď ukotvenou na jednom místě, soustruží kladky a piluje rohatky. Dno polévá gumoasfaltem, aby ani kapka vody nepronikla do lodě, která musí na vodě vydržet více než půl roku bez byť jen chvilkového spočinutí na suchém břehu. S občasným najetím na tvrdý břeh, či smýknutím dnem po písku, se počítá již tak nějak automaticky.

Ještě ji natřít na rybí khaki a už se může rozbíjet láhev šampaňského o bort znovuzrozené lodi."

Náznak Mníka připojit se do hovoru Vranka tvrdě atakoval:

"Vím, co chceš říci. Ne, lodi jsem jméno nikdy nedával... Nejsem zastáncem polidšťování věcí. I když k nim má člověk vztah blízký, přesto jsou to stále jen obyčejné věci, které se ničím vědomě o nic nezasloužily..."

Odpověď zřejmě Mníka dostatečně uspokojila, protože výraz jeho tváře přestal být naléhavý.

"Kdysi dávno, to jsem ještě lovil jinde, daleko více proti proudu řeky, bydlel rybář, námi tajně přezdívaný Blesk. Vše mu trvalo neskutečně dlouho, rozvaha u něj vítězila nad přiměřenými reakcemi. Na jednu stranu byl pořádný, vezírek, podběrák, i způsob rozložení nástrah, to vše mělo své stálé dané místo na lodi. Tu však vnímal jen jako dopravní prostředek a tak do ní crčela voda ze všech možných spár. Ztrouchnivělé, hnilobou uvnitř napadené dřevo již dávno ztratilo schopnost alespoň na chvíli zadržet prosakování vody. Když byla ještě loď relativně nová, stačil mu hadr položený pod podlážkou a jednou denně jeho vyždímání. Později k hadru přibyla ještě lopatka a když už začínala být i lopatka málo, přišlo ke slovu zvýšení úrovně podlážek nade dnem lodi. To mu stačilo akorát tak na jeden jeho lov. Po příjezdu ke břehu vyléval vodu hranatým kbelíkem. Po ránu, před lovem, po lovu i večer. Tak často ohýbal svá záda a nebylo mu to zatěžko, místo aby jednou za rok loď vyspravil.

Sedával tehdy na řece úplně sám, kvalitní pramice se v obchodech sehnat nedala nijak jednoduše a spousta rybářů spolu se mnou teprve na vyrobení té své čekala. Jednalo se o ruční a kusovou výrobu, tudíž trpělivost vlastní všem rybářům se tu prověřovala dostatečně poctivě. Každým dnem jsme tak ze břehu měli možnost sledovat pomalou, plíživou zkázu Bleskovy lodi. Nikomu proto nepřišlo nijak zvláštní, když onen muž začal vylévat vodu postupně i v průběhu lovu. Dobře míněné rady na vyspravení ignoroval Blesk mávnutím ruky a pocitem jízlivých nepřejícných poznámek okolních rybářů. Zvykli jsme si na jeho pravidelné zurčivé zvuky vylévané vody, kdy koukaje na pruty automaticky a jaksi mimovolně nořil ruku do lodi a plný kbelík přehýbal přes bort. Všichni jsme byli přesvědčeni, že si tím musel zajisté všechny ryby vyplašit, ale nechali jsme Bleska žít v jeho podivném světě bez jediného našeho dobře míněného slova rady.

Byl zrovna nádherný a klidný podvečer, vzduch voněl létem a rybami, i Bleskovi se dostavilo pár pěkných záběrů. S posledními slunečními paprsky se stalo to, co všichni již dlouho očekávali, ač jsme mu to nikdo nepřáli.

Blesk pojednou přestal koukat na pruty a začal zběsile vylévat vodu z lodi. Slabé křupnutí jsme těsně před tím pokládali za zvuky, které se občas z pramic ozývají a které dotvrzují názor některých oponentů mého tvrzení, že lodi jsou pouhé věci, totiž že i pramice má svou duši. Pokud tomu tak je, znamenalo to pro Bleska jediné - smrt jeho pramice.

S postupujícími vteřinami, za zrychlujícího se tempa vylévání vody z lodě, se tato pomalu nořila pod hladinu hloub a hloub, nakláněje se přitom na svou záď, kde nyní seděl a o suché šaty bojoval cosi stále mumlající Blesk. Nemohli jsme mu v tu chvíli nijak pomoci, jen bezmocně sledovat tragikomické divadlo o jednom herci a předem jasném zakončení. V místech, kde byla pramice ukotvena, dosahovala řeka něco ke třem metrům hloubky.

Loď šla ke dnu pomalu, ale rovnoměrně a důstojně. Po přelití vody před horní okraj zadní lavice se ve smrtelné agónii vztyčil předek, z něhož v tak silném náklonu spadlo z kladky lano se závažím, což ještě více odlehčilo předek a pramice zajela i se stojícím Bleskem pod vodu jak nůž do měkkého másla. Byl to tak úsměvný obraz, že jsme čekali, jestli Blesk jako správný kapitán zasalutuje, než zmizí se svou lodí pod vodou.

Chlapi ho později vylovili o kus níž po proudu a v podběrácích vytáhli na břeh. Prskající jako kocour nadával na šlendrián při výrobě pramic.

Jeho mrtvý koráb se vynořil u splavu, zaseknutý lanem od závaží za kořeny starých vrb. Vytáhli jsme ji tehdy na břeh a po vysušení dřeva zahořela pramice jasným žlutým světlem. Pruty jsme již nikdy nenašli. Možná, že na ně někde u dna řeky loví sumec svou každodenní potravu..."

Vranka se chystal smočit suché rty, ale Mník jej chytil za ruku nesoucí půllitr k ústům.

"Štičko zlatá", otočil se a familiárně oslovil šenkýřku, "jednu rundu nám všem na památku Bleskovy pramice..."


Zážitky, které se nezapomínají


"Já vím, myslíte si o mě, že jsem rybář zvláštní" rozpovídal se jednoho veselého večera málomluvný pan Duhák, připlešatělý postarší muž, povětšinou pasivně sedící a tiše poslouchající vyprávění druhých.

"Když neprší, na ryby nechodím, sotva se však na řeku snese třeba jen několik kapek, už jsem oblečený v broďákách, gumáku a rybářské čepici, však víte, takovém zvláštním klobouku, v němž neprší za krk. Ale kdybyste věděli, jak krásný je lov za deště, jistě byste nezůstávali doma, ale alespoň jednou to zkusili."

Pozorně poslouchán, dodal si rychle odvahy a snažil se ostatním s chutí vylíčit krásy lovu za nepohody, přidaje též nějakou ze svých četných historek.

"Moc rád lovím v mělkých a rychle proudících úsecích řeky ryby mrštné, hbité a řekl bych přímo akční. Jsem hodně vysazený na takzvaný sportovní rybolov. S muškou i bez, ze břehu i v proudu, ale hlavně být v pohybu. Vysedávat dlouhé hodiny na jednom místě a upřeně sledovat, zda-li se pohne čihátko, mne nebaví. Vlastní je mi snaha ryby aktivně vyhledávat, nikoliv pouze čekat, zda-li přijdou. Čímž samozřejmě nijak neodsuzuji jiné druhy lovu."

Zadíval se na ostatní rybáře, vyznávající sedavý způsob a udolávající ryby trpělivostí, s upřímným a zároveň omluvným výrazem za svou definici a dělení lovných technik.

"Mým problémem je ale skutečnost, že mnou oblíbená místa pro lov ryb jsou za slunného počasí v obležení koupajících a cachtajících se lidí, kteří spolehlivě zaplaší všechny ryby v okolí. Ty pak nejspíš zalezou do hlubin tůněk za kameny, či odplují do klidnějších částí toku. No a právě po dobu deště, špatného počasí, prostě nepohody, se vracejí zpět do svých teritorií, do svých lovišť. A právě proto chodím i já na ryby většinou nikoliv za úmorných paprsků letního slunce, ale při dešti. Nevadí mi to, kapky stékající po tváři mají také své kouzlo. Kdo tento půvab dokáže vnímat, je obohacen o mnohé z jedinečných zážitků za slunečného počasí nedosažitelných.

To jsem vám takhle zase jednou stál po kolena vedle hlavního proudu pod splavem, v místech, kde se voda znatelně zpomaluje četnými kameny, za nimiž jsou protiproudy přímo svádějící k nahození na plavanou. Voda v nich koluje takřka věčně a hloubka nedovoluje dohlédnout na dno, čímž získávají nádech tajemna a lákají nadějí na dobrý úlovek. A že jsou proudnými druhy ryb velmi oblíbeny, svědčí mé nemalé úlovky. Nejsou sice nijak trofejní, ale je to lov pro zábavu, pro pocit. Z hledání, z napětí při záběrech, z vychutnávání si prožitků při zdolávání, z hřejivého pocitu darovaného života při milosrdných náladách, pouštěje zpět ryby berné, vcelku i velké.

Ryby vyčkávají v tišinkách za kameny a čekají, co jim hlavní proud poblíž nich přinese chutného. Zelené řasy, třešně, žížalky, to jsou nástrahy, po nichž především tloušti rádi skočí. Nečekejte však žádné oťukávání, jako při lovu na položenou. Rychlost proudu vyžaduje i razantní uchvácení potravy. Takže záběry bývají bleskové. Následné zdolávání podpořené silou proudu je pak zážitkem, jakoby člověk vodil rybu daleko těžší a větší.

Ale nic není jen černé bílé. Velké nerovnosti kamenitého dna, různá hloubka vody i na krátkých úsecích toku, vodní rostliny proplétající proudem své šlahouny, to vše pomáhá udržovat rybáře v napětí záběrů, které jsou však povětšinou bohužel jen vázkami a planými nadějemi."

Vzhlédl k šenkýřce právě v okamžiku, kdy již před něj stavěla další orosenou sklenici. Zase jednou skutek předběhl myšlenku. Dívčina mladá, člověk by řekl, že ještě slečna, dokázala číst přání štamgastů z gest i pohybů. Díky ní hospodský vytočil za večer o polovinu více piv než kdysi s děvou pomalou, línou a nerudnou.

"To léto bylo tehdy poněkud sychravější, déšť se povětšinou střídal pouze s větrem a oddávat se palčivému slunci tak zůstávalo pouze nevyslyšeným přáním všech opalování chtivých lidí. Do proudných úseků toku během dlouhých dnů nevkročila jediná noha člověka. Ryby si žily v poklidu, neplašené neustálým vířením písku a kamenů na dně. Ideální doba pro takového, jakým jsem byl já. Déšť, vítr a zima byly mí společníci při dlouhých hodinách osamělých lovů."

V rohu místnosti jiskřivě zapraskala z kamen další přiložená polínka. V teple a suchu hospůdky se ostatním lov za deště nezdál zase tak špatný nápad. Rozmluvivší se Duhák cítil vstřícnou atmosféru a tak bez zaváhání pokračoval ve svém příběhu.

"Déšť zhusta zkrápějící můj klobouk stékal v čůrkách na hladinu řeky. S poryvem větru zkrápěla voda i mou tvář, nikoliv však, že by pronikala hloub. Zůstat suchý je základní podmínka rybaření v nepohodě.

Lovil jsem zrovna na plavanou a nahazoval podél hlavních proudů řeky do bouřlivé hladiny rozvířené kapkami padajícími z nebe. Pro zimou prokřehlé ruce byla třešeň ideální nástrahou. Dobře se s ní manipulovalo, pevně držela na háčku, ryby na ní byly naučené a také skvěle chutnala. Nedbale se převalovala po písčitém dně a záběr byl identifikovatelný pouze podle charakteru potopení splávku."

Rozpovídaný Duhák upil z pod vysoké čepice pěny několik doušků moku a znalecky zamlaskal, aby si vychutnal křenovou chuť zlatavého nápoje.

"Tak si tam stojím v proudu řeky, silný déšť vybubnovává na hladině rozstřikující se vlnobití, studený vítr zafukuje nepříjemně pod gumák, sám se sebou rozjímám paradoxně nad zajímavostí takového počasí. Jednou, dvakrát, desetkrát, možná i mnohem víckrát, nechávám koulet třešeň po písčito-kamenitém dně na rozhraní proudů s tišinami. Monotónní činnost. Člověk se při tom přistihne, že často myslí na úplně jiné věci, než na rybařinu a co je zajímavější, někdy kouká i úplně jinam a pouze mechanicky opakuje stále stejný pohyb.

Ani ťuk. Nastal čas na změnu nástrahy. Z kamenů ukrytých pod hladinou jsem utrhl trochu zelených řas a namotal je na háček. Vytvořily chuchvalec, jehož konec se ve vodě pomalu odmotával a vrtěl jako čerstvě nastražená žížalka. Nebyl tak těžký jako třešeň, zato se rád zachytával za kdejaký výčnělek dna. Ubral jsem trochu hloubky a opět nastaly chvíle monotónních pohybů. Občas jsem popošel trochu níž po proudu a pomalu se tak dostával do hlubších částí řeky, kde voda sahala téměř až do pasu. Jakožto dobře vybavenému rybáři to nedělalo vůbec žádný problém - broďáky, no spíše bych měl říci gumové kalhoty, sahaly ještě o nějakou tu desítku centimetrů výše. Mámení ubíhajícího proudu pode mnou mi již dávno nemotalo hlavu, takže jsem se cítil v pohodě a bezpečně i v tak silném proudu, který vyžadoval pořádné zapření nohou a jehož tlak na jedné straně vyvyšoval hladinu o pořádný kus než na straně druhé, řekl bych závětrné. Nebo záproudné?"

Chviličku se nad svým slovním problémem zamyslel, dokonce se i vnitřně pousmál slovu, které vymyslel.

"Splávek ve tvaru brku s kulatým bříškem seděl na vodě jako špunt na lahvi a tenká anténka svítila forforeskující barvou do dáli rozcuchané hladiny vodního toku...

A víte vy vůbec, jak se vlastně popouští nástraha po proudu až daleko od vás?"

Napadlo ho, že vlastně mluví se samozřejmostí o lovu, kteří někteří možná ani neznají, přestože jsou všichni rybáři tělem i duší. Ale nikdo učený z nebe nespadl.

"Odklopíte smekací naviják a proud sám si vezme tolik vlasce, kolik potřebuje. Musíte si ho ale nechat prokluzovat mezi jemně sevřenými prsty, aby mezi vámi a splávkem byl vlasec stále napnutý. Je to důležité kvůli schopnosti zaseknout rychle. Do půlkruhu zatočené metry vlasce navíc byste museli nejdříve navíjet, což by ryba poznala. Zasekáváte pouze zaklopením navijáku a přizvednutím prutu."

Zdálo se, že přikyvující osazenstvo stolu vše lačně poslouchalo a rádo se nechávalo poučit.

"Jak tak občas mrknu na tenké světélko splávku, náhle na hladině nic není k nalezení. Rychle přelétávám očima hladinu kolem, abych podle napnutého vlasce poznal, že se dostavil záběr. Již dlouho žádný nepřišel a tak jsem nadšen. Pečlivě a silou netrpělivě zasekávám, abych se už konečně dočkal kýženého boje s rybou. Vlasec zasvištěl, napjal se a vylétl s mohutným výstřikem jím rozražené vody. Chviličku po záseku vždy trvá, než si rybu na udici uvědomíte. Ta chvilička se zdála být nekonečnou. Vlasec našponovaný jako struna hrál proudem oslavné melodie vítězství člověka nad přírodou a mě popadla euforie, jakou zažívají válečníci na bojišti po vyhrané bitvě.

Jenže říkat "nikdy nechval dne před večerem" platí i při rybařině.

Lupnutí struny náhle a nečekaně uvolnilo napětí a prut se rozkmital pod uvolněným vlascem, až rezonoval hlasitě a vyčítavě. Z vody vystřelený vlasec zvolna strhával proud a já se, považte pánové, klátil na znak do vody jako střelená zvěř. Ve své rozjařenosti nad zásekem jsem pozapomněl, že proud je zde silný a při chviličce nepozornosti dokáže lehce podtrhnout nohy. Pocit, jak se vám před očima zavírá hladina a vy klesáte ke dnu, bych nepřál zažít ani svému největšímu nepříteli. Vše se odehrálo tak rychle, že neschopen reakce jsem pouze dokázal sledovat, co se se mnou děje. Po dosednutí na dno jsem se rychle vzpamatoval a z vody vyskočil tak křepce a rychle, jak bych to nedokázal ani za mlada.

Co vám mám povídat. Nikdo mne naštěstí neviděl, takže jsem se bezprostředně stydět nemusel, že mne do vody porazilo uváznutí háčku za kámen. Ten den jsem pak doma celý doklepal se zimnicí v posteli nad horkým čajem s rumem. A že ho muselo být opravdu hodně, abych z těla vyhnal všechny pocity chladu a studu!"

Pepa Duhák se napil hlubokým douškem, snad chtěl znovu spláchnout ony nepříjemné vzpomínky.

"Ale jsem vcelku rád, že jsem to zažil. Poznal jsem při tom totiž dvě věci. První je depresivní a jsou to poslední okamžiky toho, co vidí člověk, který se topí. Nemusím hned skákat na pružném laně z mostu, abych zažil něco silného. Mám vzpomínku, která skončila naštěstí dobře a která se proto nezapomíná.

A ta druhá věc, pánové, je letmý dotek světa z rybí perspektivy. Pohled nahoru, kdy hladinou končí rybí život a začíná pro ně beznadějná cesta na talíř člověka. Od té doby proto všechny mnou chycené ryby pouštím zase zpět. Jako důkaz mého porozumění a pocitů sounáležitosti. Kvůli prozření, že jsme pouhou součástí přírody a nikoliv jejími pány."

Dopil své pivo a podíval se po ostatních. Každý si hleděl svého půllitru s očima sklopenýma na stůl. Možná, že právě přemýšleli nad zásadou pouštět všechny ulovené ryby zase zpátky...


Stařík a řeka


"Když mě ještě dobře sloužilo zdraví", spustil stařík Sumec, dávaje si mezi větami přestávky na nadechnutí a krátké usrknutí ze sklenice jeho oblíbené černé desítky, "jezdil jsem s pramicí až daleko proti proudu řeky. Do těch vysokých skal, kde když tlesknete, vrátí se vám dlouhotrvající aplaus ozvěny. Mezi kopce, v nichž za slunečných dnů téměř nelze vydržet, neboť skály odráží teplo jako zrcadlo a usměrňují ho na řeku. Člověk si tam připadá jako na Nevadské poušti."

Starý Mník zbystřil svůj sluch, aby lépe slyšel tichého Sumce, jehož hlas málem zanikal v bzučivém úlu hospůdky. Konečně něco teplého, pomyslel si při představě rozpáleného říčního vzduchu, zvláště když za okny bylo v tuto dobu hluboko pod bodem mrazu a vánice bez slitování bičovala civilizací zapomenutou chalupu s velkou zašlou dřevěnou cedulí "Hospoda U Okouna". Štamgasti ve svém dobrovolném uvěznění na dobu neurčitou přijali povídání sklerotického Sumce s povděkem a byli mu ochotni odpustit i jeho případné pletení si míst a událostí.

"Dnes už mi zdraví tolik neslouží, mnohdy jsem rád, když s lodí vyjedu doprostřed řeky před svým platem a tam zakotvím. Jeden nikdy neví, stát se může leccos, proto jsem radši stále na blízku vám všem. Ale kdysi jsem se nebál ani samoty. Vy mladí to ještě tak necítíte..."

Antonín Mník, kterému již léta nikdo neřekl jinak než Toník, se při pomyšlení na svůj věk ironicky pousmál, ale přesto mu to v nitru srdce polichotilo. Přeci jen je o nějakou tu desítku let mladší než Sumec.

"Jó, dědo, chtěl bych se dožít vašeho věku...", zasnil se při představě své dlouhověkosti.

Stařík, neztráceje rozvahu, však pozdvihl sklenici prázdného půllitru, jakoby nahrazovala vztyčený prst.

"Chlapče, chlapče. Všichni bychom se chtěli dožít alespoň stovky. Jenže stáří, to je především boj s chorobami, se svým dosluhujícím tělem. Každým dnem je stále méně toho, co fyzicky dokáži. Zkracuje se mi výdrž při procházkách, jsem stále slabší a slabší, čeřen z vody nevytáhnu již dávno, klouby bolí, záda bolí, jsou dny, kdy cítím každičký kousek svého těla. Ani na ryby již nemohu chodit každý den. Ale to by mi tolik nevadilo. Je to tak zařízené přírodou, člověku není dáno žíti věčný život. Smrti se nebojím. Jeden den člověk je a druhý již není. Je to rychlé.

Ale hrozná je samota. Z té mám strach. Plíží se tiše a pokud se tě chytí, těžko se jí bráníš. Upadáš do depresí a časem zjistíš, že nejsi schopen se z ní vlastní vůlí vymanit. Mé děti již mají své rodiny, své životy, daleko ode mne a přestože chápu jejich zaneprázdněnost, v hloubi duše mám přání, aby za mnou jezdili častěji.

A protože je často dlouhé týdny nevidím, nahrazuje mi společnost rybářů tak trochu mou vlastní rodinu. Mnohým z vás jsem byl za kmotra při vašem křtu, viděl jsem vás jít poprvé do školy, hrál si s vašimi dětmi, než i oni vylétly z vašeho hnízda. Mám vás všechny rád a věřím, že kdybych potřeboval, pomůžete mi."

Ač byl stařík někdy i docela mluvný, takhle si vylít své srdce ho ještě nepamatují. I ti mladší začínali chápat, že stáří je složité a možná se i styděli za občasné posměšné poznámky na adresu jeho zapomnětlivosti.

"Proto jsem tak rád mezi vámi, ve společnosti, i na rybách sedím na dohled ostatních. Osamělý lov v dalekých skalách bych dnes nezvládnul fyzicky ani psychicky."

Sumcův vlastní psychologický rozbor zaujal mnoho z přítomných degustérů, jak si štamgasti s oblibou a s naivním alibismem ironicky říkávali, takže včelí bzukot ve výčepu poněkud utichl a houstla vstřícná, takřka rodinná atmosféra sounáležitosti. Kamarádství se zdála být v tu chvíli pevná, téměř na život a na smrt.

"Tehdy však, v dobách pevného zdraví i nervů, jsem podnikal dlouhé výpravy za rybami s nadšením a rád. Samota za pruty mne dobíjela síly a já díky tomu sršel energií a spokojeností.

V jednom z mnoha horkých dnů toho léta jsem se opět vydal na dlouhou cestu pramicí za úlovkem. Nevím proč, ale věřil jsem, že čím pojedu dál, tím mám větší naději na pořádný úlovek. Opuštěný úsek řeky mezi skalami nebyl příliš oblíben ani vodáky, kteří díky velikému meandrovitému oblouku řeky přenášeli svá plavidla na splavu nad skalami necelou stovku metrů po louce, čímž se bezpečně dostali pod zrádný úsek velikých kamenů, zrádných proudů a mělčin rychle se střídajících s hloubkou v těch místech téměř neuvěřitelnou.

Obavy vodáků jsem nesdílel, neboť obávaný úsek řeky jsem dobře znal z mých pěších cest za velmi nízkého stavu vody a tak jsem přesně věděl, kudy mám plout, abych se vyhnul torpédování své pramice ostrými kameny ukrytými těsně pod hladinou, které navíc nevytvářely vůbec žádné pro ně charakteristické vlny do dáli výmluvně prozrazující nebezpečí.

Voda byla tehdy přesně akorát. Za příliš velkého průtoku řeky, zejména v období jarních tání a po déletrvajících deštích, bych do tohoto úseku vůbec nedoplul. Silný proud by mě unavil daleko dříve. Ale jak říkám, voda byla vstřícná a tak jsem se po necelých dvou hodinách vešplouchal mezi vysoké skály prudce se svažující pod hladinu. O lovu ze břehu zde tedy nemohla být naprosto žádná řeč. Podle charakteru meandru šlo zřejmě o průrvu tunelu, v němž tekla kdysi dávno pod kopcem voda. Ta postupem staletí za vydatné podpory cyklicky se dostavujících záplav vyhlodala v kopci otvor převyšující svými rozměry soudržnost hmoty nad ním a tak se to jednoho dne kdysi dávno, což nepamatoval ani můj praděda, zřítilo s jistě ohlušujícím rachotem. Určitě si rybáři kolem řeky mysleli, že je postihlo zemětřesení. Ale v těch dobách byli lidé hodně nábožensky založení a tak se mohli domnívat, že se na ně duch hory zlobí. Důvod si jistě nějaký našli.

Obklopen skalami svírajícími se ze všech stran, v zákrutu řeky, jsem zažíval jedinečné pocity rybářského štěstí. Mít pouze pro sebe kus dosud ostatními rybáři neobjevené řeky se hned tak někomu nepoštěstí. Každé mé nahození bylo doprovázeno plejádou zvuků z postupně se zkreslující ozvěny. Vzduch se za vydatné podpory slunečních paprsků měnil ve žhavou pec, pec se měnila v oheň. Musel jsem často polévat sebe i loď, abychom se nepřehřáli. Záběry přicházely sporadicky, ale pravidelně.

Tu jsem zaslechl nedaleko ode mne, přímo pod kamenem přečnívající skály, lovit dravce. Hejna potěru u hladiny se vždy při jeho útoku rozstříkla do všech směrů, aby se o kus dál opět spojila v kompaktní celek mrštných rybích ocásků.

Proč bych měl lovit jenom pouze samé čudly? Uvažoval jsem téměř nahlas, sledujíc přitom pilnou snahu neznámého dravce opatřit si masitou krmi.

Tak se na jednom z mých prutů vzápětí objevil drátěný návazec s velkým boubelatým splávkem, špuntem. A další z ulovených rybiček čekala, zapřáhnutím na trojháček, čest tahat splávek po hladině v lovném teritoriu dravce. Chviličku hrouzek zběsile plaval sem a tam, jakoby si uvědomoval svou odpovědnost, ale pak rezignoval a pouze sporadické pokusy splávek potopit mi prozrazovaly, že ještě žije. Jak uběhlo pár desítek minut, přestával jsem sledovat prut na plavanou a opět se plně myšlenkami vrátil k lovu na položenou. Bylo to přeci jen zábavnější občas zasekávat alespoň malinkou rybičku, než pln nadějí hledět na nehybný splávek. Hodiny ubíhaly a slunce se již začalo pomalu klonit k obzoru. Chvíle odjezdu se blížila kroky přímo mílovými. Odlesky od skal se začaly klopit jak víčka cudných panen, před nimiž kdosi promluvil o intimnostech. I barva skal začínala mít nádech tváří těch panen. Načervenalý ruměnec jakoby opět probudil k životu snahu dravce přeci jen si ještě ten den polapit nějakou potravu. Tloukl vodu kolem mého splávku tak intenzivně, až rybičky létaly pod hladinou téměř bez přestání. Také moje nástražní rybka ožila a snažila se uplavat z toho rybího pekla. Délka povoleného vlasce jí však v úmyslech vzít do zaječích zabránila, což pro ni měl brzy znamenat konec jejího života v zájmu vyšších cílů."

Oči hltavě poslouchajících štamgastů se ostře zadívaly na staříka, vyčítajíc prozrazení pointy příběhu. Ale děda Sumec jednal vědomě, stále neprozradíce nic zásadního jen úspěšně zmátl naplno pracující fantazii pivních rybářů. Mělo mu být totiž ještě hůř, mnohem hůř. Za tichého šumu hospody získal čas upít pořádných pár decilitrů svého čertovského moku. Jak alkohol postupně spásal jeho další a další dnes ještě mu zbylý střízlivý rozum, nořil se stařík do svého vyprávění tak hluboko, že z minulosti přivolané zážitky začínal prožívat znovu, čímž jeho vyprávění získalo na plastičnosti a napínavosti.

"Nevím čím to je, ale ryby si pro trofejní záběr většinou vyberou dobu, kdy se již člověk vnitřně smíří s odjezdem a začíná balit svůj cajk. Jakoby řeka chtěla na poslední chvíli vydat odpustek v podobě nabídnutého záběru, jimiž v průběhu dne tak úzkostlivě šetřila. Jakoby si chtěla koupit rybářovu naději, nabízí mu motivační záběr v posledních minutách lovu. Záběr takový, pro nějž mu bude stát za to, aby se zítra opět vydal na stejné místo lovu.

Měl jsem již sbalený prut na těžko..."

"Na těžko?", skočil mu do řeky mladý Vranka, jenž toto slovo v životě neslyšel.

"My starší dělíme způsoby lovu podle toho, kde se nástraha ve vodě nachází. Na těžko, jakože u dna, tedy na položenou. Na lehko, jakože u hladiny, tedy na plavanou. A pak je, synku, ještě způsob na polotěžko. Tak se loví s dlouhými pruty bez navijáků, kdy nástraha sice leží na dně, ale brka se umisťují těsně pod špičku prutu."

"Neruš, mladý..." ohradil se proti výkladu Toník, jemuž se odbočení od příběhu krajně nelíbilo.

"No no" uklidnil netrpělivce hlavní aktér večera a znovu a pořádně se na další své chvilky ve skalách napil.

"Měl jsem již sbalený prut na těžko a že tedy sbalím i prut s rybičkou. Jenže ouvej. Špunt nikde... Hledám ho po hladině, není na dohled. Dívám se na vlasec mířící do vody, žádný pohyb. Co se děje? Uchopím prut do vidliček, když tu najednou - hop - a splávek vyskočil na hladinu jako vzduchová bublina z bahnitého dna. Zatancoval kymácivým pohybem pár otoček a už si to uhání po hladině jako vyplašená ouklej.

Ruce se mi roztřásly, když jsem čekal při těch pár metrech jízdy špuntu. Slunce se svažovalo již nevysoko nad obzorem a přes ve skalách rostoucí olše řezalo řeku na šachovnici světel a stínů. Občas také nad hladinu zavítal lehký vánek nedalekých polí, který zvěstoval blížící se večer. Byl právě nejvyšší čas vyrazit na cestu domů, budu-li chtít dojet ještě za soumraku. Jenže v tu chvíli nebylo na návrat ani pomyšlení. Dravec uchvacující nástražní rybičku zcela vymazal všechny ostatní myšlenky.

No tak, sežer ji, pochutnej si!

V duchu jsem povzbuzoval dravcův apetit a snažil se zlehčit situaci, v níž jsem měl nervy napjaté jak struny, téměř až na pokraj prasknutí.

Nejvíce jsem měl obavy ze správného okamžiku záseku, vzhledem k tomu, že jsem počátek záběru neviděl, mohl jsem jen teoreticky usuzovat, co právě dravec s rybičkou dělá. Protože však splávek již potopen byl, vsadil jsem na zásek při pohybu špuntu.

Ještě kousek, pak lehký zásek a už jsem měl prut ohnutý špičkou téměř do pravého úhlu.

Jenže to, co jsem právě vodil pod hladinou, si plulo nevzrušeně dál svým vlastním směrem, jakoby zásek vůbec necítilo. A plulo a plulo... Nemohl jsem s tím vůbec nic dělat. Ryba mi vymotala hodně přes polovinu vlasce z cívky navijáku. Ale když chtěla pokračovat dál po proudu řeky, musel jsem jí zastavit stůj co stůj. Nechtěl jsem ji ztratit v polomech stromů u břehů, kde se skály svažují do vody trochu mírněji a kde rostly vysoké, nádherné smrky, dokud je podzimní vichřice minulého roku nevyvrátila i s kořeny. Většina sice vytěžena byla, avšak firma likvidující polom si prý ulehčila práci a několik pařezů s mohutným kořáním nenápadně zlikvidovala u břehu řeky utopením. Velké tahanice o zisky pak způsobily krach té firmy a tak se pařezy staly obávanou součástí dna řeky.

Na mě nyní zbývalo zastavit ten kolos pod hladinou, aby nedoplul z mého pohledu téměř neskutečně daleko, skoro až k obzoru dobré viditelnosti, hodně přes padesát metrů. Musím se přiznat, že byly chvíle, kdy jsem pozici ryby identifikoval pouze pomocí vlasce směřujícího do vody. Vzhledem k tomu, že jeho síla na lov velkých dravců ani určena nebyla, co si také s pětadvacítkou počít proti nejméně dvaceti kilům tuhého odporu, měl jsem vážné obavy stále odmotávajícímu vlasci přitnout a utáhnout brzdu navijáku natolik, aby měla sílu rybu zastavit. I nyní však již dlouho kvílela zvukem prokluzující spojky, která byla jistě rozpálena jako brzdové destičky závodního automobilu. Mé marné snahy zastavit tu nezkrotnou přírodní sílu tak pouze utrhly loď z jejího dosud pevného zakotvení a otočily ji naopak, čímž jsem si ze zádě musel přesednout na příď, takzvaně na háček, jak říkají vodáci. Já tomu říkal druhák. Při lovu z pramice ve dvou tam totiž seděl vždy ten druhý. Oba dva jsme tak měli dost prostoru i místa a celkem v pohodě jsme si zalovily.

Ale nyní jsme na druháku seděl já, s prutem ohnutým jako luk před výstřelem, se zakotvením lodi, které se co chvíli určitě definitivně utrhne a mě začne úlovek tahat po řece jako bělouš tahá kočár.

Už už jsem chtěl odkotvit sám, když tu se ryba zastavila. Snad si chtěla odpočinout, snad se rozmýšlela, co podnikne dál, ale ta malá chvilka mi poskytla prostor pro naplánování další strategie, dá-li se tak říkat bezmocnému držení prutu a sledování toho, co ryba právě provádí. Rozhlédl jsem se po okolí. Vysoké skály, holé srázy, nikde ani živáčka. Nikde nikdo, kdo mi mě mohl pomoci, či jen dosvědčit můj životní boj.

Připadal jsem si jako rybář od Hemingwaye..."

Mladý Vranka vyslal tak nechápavý pohled, až se děda zarazil.

"Ty jsi nečetl klasiku?", vyčetl mladému, který stydlivě zakroutil hlavou, jako že ne.

"Rybář bojuje nejprve s rybou o úlovek a později s mořem o svůj život. Je to o bezmocnosti jedince proti přírodě a o obrovském odhodlání a touze něco dokázat, přežít, ulovit..."

Vranka odklonil oči pryč od dědy Sumce, aby dal najevo, že si své nedostatky uvědomil. Děda spokojeně pokračoval.

"Hladina odrážela šedý stín skal a vlnila se v rytmu mé pramice zmítané tuhým odporem vládce tohoto říčního úseku. V pomatené euforii boje jsem si vymýšlel ty nejfantastičtější myšlenkové konstrukce o zdolávání veliké ryby a poplachu, jaký mé zaseknutí způsobilo pod hladinou. Jistě se ihned po záseku sešla rada ryb starších, aby projednala mimořádnou událost. Letka okounů a ježdíků a štik je určitě také již připravena vzít útokem můj vlasec, aby jej přeřezali hřbetními ploutvemi a překousali svými zuby. Skupina nejtěžších kaprů se určitě právě teď houfuje někde v blízkosti mého trofejního, ještě nevytaženého, úlovku a zapřahá se do starých utržených vlasců, aby jako tahouni byli připraveni pomoci slábnoucími nešťastníkovi. Svůj proslov si určitě někde pod břehem nacvičuje i candát, který se za chvíli vynoří vedle mé lodi a bude mě přesvědčovat, abych svůj boj vzdal a nechal žít co dosud žilo spokojeně a nerušeně. Skupina ouklejek a slunek coby plaček se už jistě rozcvičuje pro případ, že bych úlovek přeci jen nějakým zázrakem do svého podběráku dostal. Moc dobře vědí, že kde nepomáhá hrubá síla, nastupuje psychologie a taktizování. Mají to tak velmi dobře zorganizováno, ti malí obyvatelé pod hladinou... A to si vůbec nepřipouštím možnost, že by mou rybářskou pramici vzala útokem úderná jednotka sumců za účelem mého převržení, utopení a sežrání pro výstrahu ostatním lovcům, kteří by byli, tak jako já, natolik sebevražedně odvážní, že by si dovolili vyrvat řece nějakého z jejích vážených obyvatel...

Ač se slunce stále více klonilo nad obzor, pálilo bez přestání jako rozžhavené topení a já, bez polévání se vodou a bez napití, zdolával již skoro hodinu rybu, jenž se nezdála být jakkoliv unavitelnou a tak trochu jsem z toho blouznil. No, tak trochu, docela pořádně."

Sumec se nadechl, až mu krůpěje potu skáply z čela na léty vybledlé tváře. Svým prožíváním příběhu mu hrdlo vyschlo natolik, že další pivo do něj spadlo na ex.

"Jak jsem později zjistil, zdolával jsem svého jmenovce, pořádného sumce. Své jméno jsem tak měl korunovat úlovkem nadmíru charakteristickým. Ale nepředbíhejme..."

Dlouhé vyprávění unavovalo skoro stejně jako alkohol v těle, ale stařík se nevzdával. Takové pozdvižení hospůdka ještě nezažila. Nebylo nyní štamgasta, který by neposlouchal toho překvapivě velmi zručného vypravěče.

"A tak si ten sumec dlouhé desítky minut dělal, co sám uznal za vhodné. Jezdil sem a tam po řece, stál v klidu dlouhé minuty na jednom místě, vyjížděl těsně pod hladinu i klesal až na dno, prostě volil strategii podle sebe a mě nedával žádnou šanci jakkoliv se boje aktivně účastnit. Ostatně s vybavením, které jsem měl, mi nezbývalo nic jiného, než unavovat a unavovat, doufaje, že nějak vymyslím, jak jej dostanu do lodě. Vylovovací hák jsem totiž neměl ani doma. Sumce jsem nikdy účelově nelovil a tento byl mým prvním. Nikdo dosud netušil, že by se v této řece mohl vůbec kdy nějaký objevit. Ale tento bohem zapomenutý úsek měl později vydat i svá jiná tajemství. O tom však někdy jindy."

Otočil se vyrušen ke dveřím. Přes bílé chumelení se do hospůdky prodrali další dva štamgasti. Jejich drkotání zuby se všem přítomným nyní zdálo velmi, velmi příjemné.

"Tak tam sedím na, napůl ze zakotvení utržené, pramici a toužebně čekám, až slunce zapadne za štíty skal, aby mne stín přivedl zase zpět ke zdravému rozumu. V tom horku se přemýšlet prostě nedalo.

Do úžehu jsem neměl nijak daleko. Jenže lovecká vášeň mi nedovolila zbaběle odříznout vlasec a dát rybě najevo kontumační ukončení boje. Stejně přijedu domů až za tmy.

Ruce mne bolely od neustálého napětí prutu, hlava zase od sluníčka. Uvnitř svého těla jsem však byl nadmíru šťastný. Zážitek ze zdolávání byl tak silný, že jsem si jej ani nedokázal bezprostředně uvědomovat. Před očima mi stále vyvstávalo obdivné plácání po ramenou od rybářů, jimž se jistě budu zítra chlubit se svým trofejním úlovkem, jaký řeka ještě nezažila. Má lovecká vášeň nabývala i přes únavu na intenzitě a odhodlání bojovat s rybou třeba celou noc, dokud mne neopustí síly.

Při jednom z občasných rybích odpočinků jsem druhou rukou sáhl do vody na boku lodi a ovlažil si obličej. Jemný závan podvečerního vánku mi zchladil rozpálené čelo a přidal trochu rozvahy a odhodlání. Jaký to zázrak, podivoval jsem se při častých pohledech na délku zbývajícího vlasce v cívce navijáku, že při tak dlouhé době zdolávání dosud nespadla imitace pod cívku, jak to s oblibou jindy dělávala až nadmíru často. Štěstí ve výjimečné spolehlivosti navijáku jsem si uvědomoval zvláště ve chvílích, kdy ryba zběsile plula směrem ke mě. Naviják svištěl jako roztočená káča a na cívku se ukládal vlasec rychlostí odmotávané nitě průmyslového šicího stroje.

Jen nedovolit, aby ryba zalehla na dno. Pokud pluje, unavuje se. Jak však zalehne svou vahou na dno, již by se mi ji nemuselo podařit z něj zvednout a noc bych strávil čekáním na zázrak v nehybné, pro rybáře potupující, bezvýchodné situaci.

A tak stále napínajíc vlasec chvíli sedím, chvíli stojím, či přešlapuji na místě. Nohy mne brní a před očima občas vidím mžitky a mlhavé kruhy. Jsem unavený. Hrozně unavený. Horko a ostrý svit slunce berou síly překvapivým tempem. Taky již nejsem z nejmladších."

Pivo teklo proudem a štamgasti pili tím víc, čím víc poslouchali. Horko, které popisoval děda Sumec, dolehlo i na posluchače způsobem dosud nevídaným. Hostinský si mnul ruce a "štička" šenkýřka se nestíhala otáčet za prázdnými sklenicemi.

"Konečně začalo být znát, že už i sumec toho má dost. Po třech hodinách boje nastala naděje na obrat k lepšímu. Zdolávání se tak zvolna měnilo v přípravu na výlov. I já jsem trochu ožil a občas převzal iniciativu větším napínáním vlasce. Pomalu, pomalinku, jsem rybu přitahoval ke zmítající se lodi s do sebe zamotanými lany závaží. Nijak rychle to nešlo, ale když stín zapadajícího slunce pokryl celou řeku závojem večera, po další hodině boje, byl sumec na deset metrů daleko, odevzdaně netečný a zřejmě i smířený s prohraným zápasem o svůj život. Vodil jsem si jej nyní dokola kolem lodi a nepustil mu ani metr navíc.

Nyní jsem konečně mohl zjistit, s kterým druhem ryby jsem vlastně zápasil. Já vám to sice prozradil hned na počátku, ale tehdy to pro mne byla úžasné a vzrušující zjištění. Obrovská masa živé hmoty teď brázdila poblíž pramice a mne chyběl jen malý kousek od vítězného završení mého téměř pětihodinového boje.

Jak ji ale dostat do lodě? Taková ryba se nedá podebrat podběrákem, nedá ze vyzdvihnout jen za prut přes bort lodě. Nyní mi nastal nový a zdánlivě neřešitelný problém. Něco takového by mne před tím nenapadlo ani ve snu. Co však dělat? Jak překonat oněch 20 cm výšky bortu lodě? Otázky prozatím bez odpovědí...

Záhy jsem se přesvědčil, že v rybě je života i sil ještě zřejmě dost, protože jak jsem ji neustále vodil podél lodi, nedovolíc jí popustit ani trochu vlasce navíc, neopatrně jsem s rybou otřel bok lodi. To jí zřejmě zabolelo natolik, že mohutným mrštěním ocasní ploutve vyrazila vpřed a cívka s vlascem zavyla vysokým tónem znovu odmotávaných desítek metrů.

Další půl hodinu jsem již jen opakoval nové přitahování si ryby, až jsem konečně opět spatřil její majestátný temně třpytivý lesk hřbetu. Jak ji však vytáhnout? Dlouho jsem nad tím přemýšlel, každá minuta zdolávání se zdála být neskutečně dlouhou dobou.

Znáte to zoufalství z toho, že na řešení problému nemůžete přijít, leč se snažíte sebevíce? Tak to byly přesně moje pocity. Jakoby na dohled cíli ležel před závodníkem obrovský balvan, který nemůže uzvednout. Co s ním? Obejít!!!

Ano, nemohu-li vytáhnout rybu do lodi, musím s ní odjet někam ke břehu a vyvláčet rybu na něj. Jak jsem vymyslel, tak jsem to zkusil. Nevěřili byste, jak složité je odkotvit zamotaná lana jednou rukou a ještě složitější posléze veslovat, kdy druhou rukou držíte notně vahou pod hladinou ohnutý prut.

Sumec toho měl zřejmě již dost, neboť se v podstatě nechal vláčet za lodí. Naštěstí pro mne. Jeho výpad, kterých v plné síle předváděl bezpočet, by mne po řece odvezl asi velice daleko.

Opustil jsem oblast skal a přede mnou se otevřela krajina širých luk a polí, s vysokými topoly po obou stranách řeky. Vyšlapané ve zvolna svažujícím se břehu, krčily se rybářská místečka, jakoby se styděly za svou prostotu, že nejsou hodny přijmout krále toku.

Vybral jsem si místo uzpůsobené zřejmě pro dvojici. Bylo široké, břeh zde neznatelně přecházel v jemně kamenité dno. Zřejmě často sloužilo i koupajícím se lidem ke vstupu do vody. Složitě jsem stále za pomoci jediné ruky nasměroval loď ke břehu a nakonec i přirazil. Když se má noha dotkla pevné země, cítil jsem se jako znovuzrozený. Mnou ihned prostoupivší jistota břehu však spustila daleko jiné myšlení, než jsem měl na lodi.

Jak nedůstojné bývají leckteré konce králů! Dívaje se na vějíř vln ke břehu přiražené pramice, soucit jsem zas tak úplně neztratil.

Co budu mít ze smrti ryby této trofejní velikosti kromě slov uznání? Maso mívají takto staré kusy vhodné tak maximálně pro kočky a psy. Mlsné jazýčky rybářů by neuspokojilo ani maso z mnohem mladšího kusu. Proto bych ho snad měl zabíjet? Pro potěchu ze smrti? Pro snahu zpečetit své vítězství? Pro zbabělý mindrák ze ztráty idealizované a přeceňované velikosti člověka ve vztahu k přírodě? Nejsem bezcitný. Nejsem slepý. Nejsem hluchý. Umím přeci také dávat. Pustím ho..."

Poslouchající vzhlédli ke starcovi obdivnými pohledy jako dav poddaných ke svému králi.

"Pustím ho zpět mezi své. Dostal jsem od něj za dlouhé hodiny jeho zdolávání tolik zážitků, že si to zaslouží!

Ležel teď u břehu, téměř u nohou, a s pocitem svého konce bezvládně lapal po dechu. Popotáhl jsem jej za drátěný návazec ještě kousek na mělčinu a přesto se nebránil, i když teď ležel sice ještě ve vodě, ale svým břichem se opíral o dno. Neměl již sil. Všechny je vydal v zápasu se mnou.

Bylo mi ho líto. Vzchop se, sumče, buď zase králem toku!

Odháčkoval jsem mu pevně zaseknutou udici a zahlédl jeho lesklé oči. Velké a odevzdané. Jakoby plakaly.

Plav, nebo se mi štěstí nad vyhraným zápasem změní v bolest! No tak, žij!

Velké rybí tělo dál leželo nehnutě, jen těžce žábrami oddychovalo zkalenou vodu.

Slunce již dávno opustilo den a noc se vkrádala do křovinatých porostů svými stíny, zpočátku nepatrnými, později však divoce míhajícími se v rytmu větrných poryvů nedalekých plání.

Otočil jsem se do trávy pro svůj pohozený prut, když tu jsem za zády ucítil mohutné šplíchnutí, až mne na lýtkách zůstaly krůpěje vody.

Ohlédl jsem se na vodu a na rozvířené hladině jsem zahlédl již jen poslední v hloubce rozeznatelné máchnutí veliké rybí ploutve s výraznou světlou skvrnou na své horní polovině..."

Děda Sumec dopil poslední kapku z prázdné sklenice a symbolicky ji otočil dnem vzhůru, na znamení konce svého příběhu.

"Domů jsem dorazil ten den až s půlnocí, ale celou zbylou noc jsem usnout nedokázal. Před očima jsem si znovu přehrával zážitek ve skalách.

I dnes jsem stále přesvědčen, že mé rozhodnutí sumce pustit bylo správné. Sám sobě jsem si tak dokázal svou velikost. Ještě po několik dalších let jsem vídával ve skalách jeho útoky. Jen kvůli němu, kvůli jeho bezpečí, jsem si tento svůj příběh nechával pro sebe ještě dlouho poté, co chlapi na dolním úseku vyprávěli o obrovském mrtvém těle sumce sešlého věkem, který měl na ocasní ploutvi výraznou světlou skvrnu."


Úlovek mladého Vranky


"No tak se pochlub", hecoval Toník mladého Vranku, "pověz nám všem, co se ti podařilo ulovit."

"Myslím, že to ani nestojí za řeč", nesměle odvětil Vranka, ale více než nesmělost se jednalo o stud.

"To víš, že stojí, a jak! Mohu tě však uklidnit, mě se kdysi dávno stalo málem to samé. Takže slibuji, že se Ti smát nebudeme", ušklíbl se Toník, ale výsměch v tom nebyl.

"Když já nevím..."

Mník, vidouce, že takhle to nikam nevede, mávnul na šenkýřku, která právě procházela kolem.

"Dones, Štičko, jednoho bylinkového panáčka tady pro mladého. Na mě."

Na ta slova Vranka ožil. Zabral jako ryba.

No vida, co na tebe platí, myslel si v duchu Mník a spokojeně se uvelebil na židli v očekávání chvil příštích. Koneckonců ho ta zábavná historka vlastně ani tak moc nestála. Candát mu nějaké panáky dluží za pomoc při vytahování jeho prutu, který mu razantní záběr ryby strhl do vody a málem ho už nenašel. Shakespeare za několik tisíc. Lehký jako pírko. Odlit byl prý z kosmických materiálů... Plavat ho měli naučit! Šlapat kvůli němu bahno u břehu nebylo zrovna dvakrát příjemné. Jak bezproblémové jsou jeho bambusáky za pár stovek. Nelze je sice složit do velikosti malého deštníku, ale zato plavou.

Před Vrankou se zatřpytila sklenka průhledné tekutiny. Trochu z ní usrknul a jazyk se mu začínal rozvazovat.

"Není léta, abychom s kamarády ze školy nevyrazili někam na přehradu. Užít si dovolené stejně, jako jsme si kdysi užívali prázdnin. Pod stanem, pod širákem, jakkoliv, ale hlavně blízko vody a s pruty. Protože dovolená přátelé, to pro mne především znamená odjet si zalovit ryby někam, kde to ještě neznám. A přehrady jsou ideálním místečkem spojit sladké lelkování u vody se společností mladých lidí vytvořivší se v každém z těch obřích kempů, kterých je podél přehrad velmi mnoho.

Vždy po příjezdu však nebereme pruty a nevyrážíme nedočkavě lovit hned na první vhodné místo na břehu. Jako staří pardálové nejprve obhlédneme okolí, zhodnotíme vodu a pak obejdeme pár místních rybářů, abychom se dozvěděli, na co jsou kde které ryby zvyklé a jak na ně. Takto teoreticky vybaveni teprve začínáme zkoušet štěstí.

Většinou je to však všude stejné. Nejoblíbenější lovenou rybou je kapr a nejúspěšnější nástrahou kus rohlíku. Dokud nenasákne vodou, plave velmi pěkně na hladině. Ryby jsou zvyklé v takto hlubokých vodách brázdit těsně pod hladinou a hledat potravu do vody spadlou. Na rohlík lze tudíž lovit i v největších vedrech. A pokud se dá olůvko tak těžké, aby netopilo ten kus rohlíku o velikosti zhruba švestky, můžete hodit při troše zručnosti nástrahu i hodně daleko na vodu. Splávek nepotřebujete, rohlík je na hladině vidět a záběr se ohlašuje jeho zmizením za mohutného zavlnění vody. Mohlo by se tedy zdát, že tento způsob lovu je jednoduchou a pohodovou záležitostí. Jenže ouha. Jako rybář novica byste záhy zjistili jednu nepříjemnou skutečnost. Kus pečiva na hladině neuvěřitelným způsobem láká také kachny a racky. Z jejich neustálého krmení na hrázi přehrady od lidí, pro něž je takováto kratochvíle nadmíru zábavnou, si zvykli považovat veškerou potravu za krmě určené jim a bez podezřívání se bleskově zmocňují všeho, co se zdá býti jen trochu jedlé. Už let rohlíku vzduchem při nahazování do míst výskytu racků může znamenat, že nástraha na hladinu nikdy nedopadne a létavý opeřenec se jí bystře zmocní ještě ve vzduchu. Umíte si vůbec představit to tragikomické divadlo, kdy navijákem přitahujete uloveného racka?"

Na tvářích přítomných se při této představě objevil hořký úsměv.

"Mě se stalo něco podobného s nástrahou na hladině. Racek doplul až k ní a začal můj kus chleba mlsně obeplavávat. Tak jsem popotáhl nástrahu, abych se lekl a uletěl. K mému úžasu se však jeho úlek nedostavil a on na chleba zaútočil. Navíjel jsem tehdy jak nejrychleji to umím, jako o život. Byl ale rychlejší. Nástrahu dohonil a mě na poslední chvíli zachránilo to, že se chleba rozmočil a háček se z něj silou odporu vody při navíjení uvolnil. Racek tehdy dostal, co chtěl a já si zhluboka oddychnul. Od té doby při tomto druhu lovu si dávám velký pozor, aby se v blízkém okolí nepotulovali žádní ptáci" podpořil Vrankovo vyprávění Toník. Uvolnil tak v něm veškeré zábrany svazující jeho jazyk před pokračováním příběhu.

"Při naší tehdejší nezkušenosti s ptactvem jsme si však žádnou těžkou hlavu z poletujících racků ani z nedaleko po hladině se potulujících kachen nedělali. Slunce tehdy peklo jako nikdy před tím a tak jsme se po nahození s chutí oddávali jeho ostrým paprskům. Horko přivolávalo únavu a polehávání na břehu se zavřenýma očima bylo tak příjemné... Rozhodně příjemnější než sledování kusu rohlíku svítícího do daleka ve velké vzdálenosti od břehu.

Prut tedy ležel na písčitém břehu vedle mne a jak šel čas, postupně byl přikryt tu ohozeným ručníkem, tu jej zastínila taška s věcmi. Ryby asi tehdy odpluly jinam, protože celé odpoledne nezabrala ani jedna. Jediná činnost, která rušila pospávání, spočívala ve vytažení prázdného háčku, z něhož spadla rozmočená nástraha a napíchnutí nové, čerstvé. Ani vítr moc nefoukal a tak rohlík povětšinou setrvával na jednom místě, jen občas se pomalu vydal ve směru vln. Protože ale vánek dul jednou tak a podruhé zase onak, rohlík v podstatě neopustil své pomyslné teritorium. Mělo mě již tehdy napadnout, že pozvolné přibližování se skupinky divokých kachen není samo sebou a že mají něco za lubem... Má víčka však byla ztěžklá únavou z nicnedělání a nějaká ta kachna mě tudíž nijak nevyváděla z nepozornosti.

Skupinka potápek se zvolna přiblížila až k mému čerstvému rohlíku, který se houpal na hladině jako bójka a zcela určitě neodolatelně voněl široko daleko. Kachny jej začaly mlsně pozorovat nejprve z povzdálí, časem si však dodaly odvahy a přiblížily se na vzdálenost kratší než několik metrů.

Já jsem toto vše bohužel neviděl, neboť spánek spravedlivých mne uvrhl do snění o rybářském ráji plném hladových trofejních ryb lačně bažících po mých nahozených nástrahách... Později mi to vyprávěli lidé z mého okolí, pro něž bylo chování kachen nadmíru zábavné a jejich škodolibost jim tak nedovolovala mě vzbudit.

Protože to byly potápky, uměly se potopit na hodně dlouho a pak se náhle vynořit někde úplně jinde, kde by to člověk naprosto nečekal. Jedna z nich se takto náhle překvapivě vynořila těsně vedle rohlíku, dloubla do něj, až se na hladině zatočil a zase pod vodou zmizela. Vrátila se ke skupince a asi jim v tu chvíli určitě kachní řečí vykládala, že je to krásně vypečený rohlíček lahodné chuti, protože skupinka se přibližovala, zvolna a nenápadně, stále blíž a blíž..."

"Jak vlastně kachny mluví?" nadhodil zajímavou otázku Candát, "vydávají mezi sebou zvuky a to jejich káč-káč má tak mnoho různých významů, anebo se dorozumívají vykrůcáním se a pohazováním hlavami?"

Ostatním to však bylo naprosto lhostejné, neboť netrpělivě čekali, až mladý Vranka vyjeví svou pointu příběhu. Tušili sice, co nastane, ale bylo to natolik neuvěřitelné, že to chtěli slyšet od něj.

"Jak se dorozumívají netuším, ale určitě nějak ano, protože prý jednali jako skvěle secvičená jednotka.

Když se přiblížily až těsně k rohlíku, začaly hladově kroužit kolem a nespustily z něj své oči. Tu jedna do něj dloubla zobákem, tu jiná se zase zavrtěla tak, že rohlík na hladině zatancoval taneček otáčivák. Sousto se jim zdálo asi opuštěné, protože se kachny trochu rozestoupily, aby jedna z nich roztáhla svá křídla a pořádně je provětrala. Krásný pohled, zejména pro fotografa sledující kachny přes hledáček objektivu. Záběr by to byl jako do kalendáře. Jenže byl to klam. Zatímco jedna odváděla pozornost, druhá bleskově a hltavě sežrala celý kus rohlíku najednou a sama. Možná, že to byla jen náhoda, ale vypadalo to jako perfektně sehrané divadlo.

V první chvíli si ještě nenasytná kachna ničeho nevšimla a hodlala odplout jinam za novými sousty. Jenže co to? Proč jí cosi táhne hlavu jedním směrem? Co jí brání plout tam, kam chce? Muselo jí to být krajně podezřelé a kdo ví, zda jí to došla souvislost mezi právě pozřenou potravou a vlascem visícím z jejího zobáku.

Já stále pospával a kachnu teď držel zvolna se z půlkruhu napínající vlasec. Stále ještě byla v klidu, jen trochu zmatená. Háček dosud necítila.

Bere! Zvolal kdosi na břehu za mnou tak hlasitě, že jsem vyskočil a spánkem zalepenýma očima hledal po hmatu pod hromadou textilu svůj prut.

Konečně jsem ho našel a oči se také již rozlepily. Skutečně! Na hladině v místech mého předchozího nahození neplavalo vůbec nic. Nebyl čas přemýšlet. Zasekl jsem razantně, tak jak se na přehradní záběr sluší, v očekávání tuhého boje s velkým vypaseným kaprem..."

"Ježiši kriste..." ulevila si s poťouchlým úsměvem šenkýřka, která teď měla chvilku času a tak mladého Vranku také poslouchala. Docela se jí líbil a měla pocit, že by si snad mohli i rozumět... kdyby chtěli...

"Vlasec se napnul a zazvonil jako struna rozladěného piána. V dálce přehrady, hodně stranou od místa mého původního náhozu, vykvákla zaseknutá kachna úděsným bolestivým řevem zapíchnutého háčku. Ihned poté v sebeobranné reakci roztáhla křídla a chtěla uletět pryč, daleko od bolesti tohoto místa. Mě stále ještě nedošlo, co jsem ulovil a tak jsem držel prudce se ohýbající prut stále ve vysokém stupni napružení. Kachna zběsila mávala křídly směrem opačným a tak setrvávaje na místě, se pomalu vznesla nad hladinu. Vypadala jako běžec na pohyblivém chodníku. Běží a přesto stojí na místě. Jako cyklista na rotopedu, co ujel desítky kilometrů a přeci se nikam z místa nepohnul. Kachna teď mávala křídly jako o závod a hlavně ostatním opeřencům muselo být krajně podivné, proč neletěla pryč. Jenže ti ničím drženi nebyly a tak se bleskově ztratily do nedalekého rákosového porostu. Na vodě zůstala pouze ona, žravá nešťastnice.

Konečně jsem si uvědomil, co se mi to třepe na konci udice. Krve byste se ve mě nedořezali! Jenže na stud nebyl čas, bylo nutné jednat, rychle a rozvážně, aby se kachna dožila ve zdraví večera. Kdyby ptáci tak jako lidé trpěli na srdeční choroby, asi by už dávno z toho dostala infarkt. Takhle jsem byl blízko kolapsu já.

Rozhodl jsem se jí přitáhnout blíž, na uříznutí vlasce u prutu nemohlo být ani pomyšlení. S tak dlouhou imitací by se někde zamotala a její umírání by pak bylo velmi nešťastné a dlouhé.

Kolem mne se začali objevovat různí radílkové, jakže to mám udělat a někteří se mezi sebou začali dokonce bavit o různých kuchyňských způsobech úpravy kachen. Kdybych je tehdy poslouchal, zjistil bych, že divokou kachnu prý nelze pořádně uvařit ani za půl dne a že je její maso tuhé a nevalné chuti. Na myšlenky o kachní pečínce jsem však v tu chvíli neměl chuť ani náladu.

Začal jsem zvolna vlasec navíjet. Když potápka zjistila, že namísto dopředu letí nazpátek, byla z toho tak vyjevená, až začala šlehat křídly jako když šlehačem šleháte šlehačku. Taková rychlost to byla. Kolibřík hadr! Peří létalo na všechny strany, jako byste škubali slepici. Ale nepomohlo jí to. Na přehrady se chodí s výbavou silného vlasce a tuhého prutu, takže jsem měl navrch. Postupně se přibližovala, letíce přitom dozadu, vypadala jako klubko bijících se kurů. Křídla svištěla a kachna řvala. Šílené. Lidí za mými zády neustále přibývalo a já tak mohl slyšet směs opovržení, výsměchu i divoký smích, jistě v tu chvíli naprosto opodstatněný.

Dobře mi tak. Na pruty mám dávat při lovu pozor!

Kachnu jsem přitáhl až na vzdálenost několika metrů. V okamžiku, kdy se objevila nad pevnou zemí, ztratila veškeré síly a padla jako postřelená. Položil jsem prut a vrhl se na ni jako se vrhávají rybáři na úhoře vytažené po svažujícím se břehu. Ještě jednou divoce zakmitala křídly a po jejím uchopení za krk jen oddaně ležela a těžce oddychovala. Háček jsem vyprostil s velkými obtížemi peánem, avšak naštěstí bez poškození jícnu.

Poznámky typu: Kolik měří? Má míru? Není hájená? jsem přehlížel s nadhledem poníženého a zostuzeného klauna, který je všem k smíchu.

Ta úleva, když osvobozená kachna vystartovala pryč, letíce za svými, se nedá ani popsat. Ještě dlouhá léta se však po místních hospodách s oblibou má příhoda dávala k dobru."

Vranka se napil a s očima dožadujícími se odpuštění vzhlédl po šenkýřce. Ta jej chápavým opětovaným pohledem uklidnila. Kdo ví, třeba právě s pečením kachen měla své zkušenosti...


Zánik osady Ztracený ráj


"Štičko, zavři okno, prší nám do půllitrů", prosil šenkýřku obtížně artikulovanou řečí mladý Vranka. Jeho degustace nového druhu piva, kterého hospodský objednal sud na zkoušku, dopadla zdárně a Vranka v něm našel mnohem větší zalíbení, než byla jeho míra únosnosti.

Poklidný šum poloprázdné hospody byl krátce přerušen zabouchnutím malého okénka a bělavý nádech vzduchu tak opět začal pozvolna houstnout.

"Už jste se někdy probudili s rukou ve vodě?" vyzvídal Candát, čímž dal najevo chuť seznámit ostatní se svou příhodou od řeky.

"Jednou jsem se tak opil, že jsem usnul na pramici při rybaření a ráno po probuzení jsem se našel předkloněný přes bort lodě, rozrážeje svou rukou vodu. No řeknu vám, nebyl to na mě radostný pohled, ta ruka ve vodě byla celá modrofialová, řeka totiž nijak teplá nebyla. Jen doufám, že to, co mne donutilo se předklonit přes okraj nad vodu, se událo ještě v noci... Nic si totiž nepamatuji." přiznal Mník, že i on občas přebere. Při pohledu na skleněný Vrankův pohled do prázdna cítil i jisté ospravedlnění svého přiznání.

"Od té doby si pivo na řeku nevozím. Nechci skončit pod nedalekým splavem jako vodáci, jimž se nepovede průjezd šlajsnou", dodal Mník uspokojený z vlastního poučení se.

"No jo, jenže já byl střízlivý předtím i potom a přeci jsem si přidal jako ve špatném snu".

Fousatému Candátovi se nelíbilo, že jeho téma se zdálo ostatním jako fragment z galerie opileckých historek. Příliš alkohol nepil a když už, tak jen symbolicky a hlavně s mírou. Jeho příběh byl čistě od vody a proto mu patřičně záleželo na zdůraznění faktu, že s alkoholem nemá nic společného.

"Kdysi dávno, v dobách pionýrských, jsme ještě se spoustou jiných přátel jezdívali na výpravy podél řeky. Zachytat si, stanovat, vařit na ohništích luk obývaných vodáky, žít s řekou, odpočívat. To byl náš způsob života, útěk ze šedé reality všedních dnů naplněných prací pro zajištění živobytí. Poválečná léta byla těžká, ale období budování socialismu si s nimi o nic méně nezadalo. A tak se jezdilo do přírody, k vodě, byla to taková naše obrana před ideologií, kádrováním, stranou.

Zlatá poválečná léta trampingu patří k nejkrásnějším vzpomínkám, které mám na své mládí. Žádné drahé vybavení, jen s věcmi prostými a účelnými, s tím nejnutnějším. Nejprve beze stanu, později s malým áčkem, do kterého při prudších deštích zatékalo ze všech stran. Nepohodlí však bohatě vyvažovala krása ještě nezdevastované přírody. Pokud vám říkám, že podél řek vedly tehdy pouze vyšlapané cestičky a jen výjimečně jsme narazili na chatičku, není to pohádka z mých snů. Tak to totiž kdysi skutečně vypadalo. V kontrastu s dneškem, kdy je řeka obsypána rekreačními objekty jako stonek vína zralými plody, to však skutečně může znít skoro až neskutečně.

Navíc se tehdy nežilo materialisticky, ale víc duševně. Nepředvádělo se, na co kdo má. Šlo o to být šťastný, spokojený a dokázat zapomenout na starosti a problémy.

Stanovávali jsme tehdy na jedné z luk středního toku řeky, z které byl velmi snadný přístup k řece a přitom ležela zapomenuta uprostřed hlubokých lesů. Zezadu byla chráněna prudkým skalnatým kopcem statných jehličnanů a i v horkých letních dnech zde panoval příjemný stín. Po stranách byla louka ohraničena lesními mokřady, což znemožňovalo používat jinou přístupovou cestu, než byla řeka. Drobný čůrek potůčku stékajícího ze skály v maličkém vodopádu nás všechny táborníky napájel čistou pitnou vodou. Byl to pro nás ráj na zemi, komunistickými činovníky dosud neobjevený. A tak jsme v ohništi pekli brambory, v plamenech do vypečených ježečků rozevírali buřty a vlahý říční vzduch prosycovali kromě směsi vůně pečených ryb a uzenin také tóny trampských melodií rozezvučených strun kytar. Rádi jsme se vracívali na toto místo, často, přečasto utíkali ze světa techniky blíž k přírodě. Stany rozestavěnými do půlkruhu jsme každý den radostně vítávali východ slunce nad řekou. Byla to krásná léta plná poklidného lovu ryb a lenošení na loďkách. Protože jsme sem jezdili intenzivně, časem se na zemi mezi stany objevily dřevěné podlážky vyrobené ze dřeva blízkých větrem vykotlaných stromů, takže ani déletrvající déšť nám neobaloval boty zátěží bahna. Pak vyrostl pod skalou srub a z našeho plácku se stalo stálé stanové městečko s vlastním totemem i řádem, přesně definujícím příjem nových členů, včetně tajného dodatku na prověření zabraňující průsak ideologických myšlenek mezi nás táborníky. Začali jsme si říkat osada Ztracený ráj. Přísné embargo na sdělování přesné polohy naší louky cizím osobám nás uchránilo od jakýchkoliv zásahů zvenčí, které by v osadě narušovaly poklidný chod času. Zdálo se nám to vše tak nádherné, že jsme doufali ve štěstí navěky. Jenže příroda si tehdy rozhodla po svém..."

Candát vyprázdnil sklenici rezavého moku a skleněným dnem při dopíjení zahlédl pohledy ostatních lačné jeho vyprávění o trampském ráji. Pak si objednal štamprli zelené na spláchnutí hořkého pokračování svého příběhu.

"To léto pršelo bez přestání snad již druhý měsíc a voda den ode dne zvyšovala svůj průtok, až hladinou dosáhla samého okraje břehů. Nám, kamarádům z osady, právě začínal druhý týden pobytu v osadě. Každým rokem jsme si takto kromě víkendů plánovali i společné dovolené. Sjela se nás dohromady vždy velká spousta a zábava tak byla zaručena po celou dobu stanování.

S velkou vodou jsme své zkušenosti již měli, ale nikdy se dosud nevylila z koryta. Když kdosi přišel se zvěstí, že na horním toku voda zaplavuje louky kolem řeky, rozhodl jsme se stavět noční hlídky. Po dvou hodinách se postupně střídali všichni členové osady. Zátopa tak měla být včas podchycena, abychom měli čas na evakuaci. Za prudkého studeného deště tak postávali osadníci na břehu řeky každou noc a bedlivě sledovali stále stoupající hladinu. Zatloukli jsme kolík a něm vyznačili velkou ryskou maximální výšku hladiny, do jejíhož dosažení budeme stále ještě setrvávat v táboře. Kdybychom tehdy bývali věděli, že několik kilometrů nad námi se několik spadlých kmenů stromů opřelo o dřevěný most a zahradilo tak řeku, asi bychom utekli ihned s tímto zjištěním. Hladina zahrazené rozbouřené řeky nabývala před kmeny na síle i výšce a byla jen otázka času, kdy most povolí a oceán do luk nad mostem vylité vody se vrátí s prudkým poklesem hladiny zpět do svého koryta.

Blesk stíhal blesk, hromy duněly téměř bez přestání. Kolem nás padlo již několik stromů sťatých ohromnou silou blesků, které je sestřelovaly jako mistr střelec přesně zasahuje své cíle. Padaly jako kuželky a jediným štěstím byla jejich poměrně velká vzdálenost od osady. Kolem nás totiž rostly jen porosty malé, zatímco statné jehličnany čněly na skále blízkého kopce do nebes jako hromosvody výškové budovy. Proudy vody vytvořily z mraků napnutá lana a zalévaly svými přívaly zem, na níž po tolika propršených dnech nebylo již sebemenšího suchého místečka. Stany nasákly i zevnitř, spacáky navlhlé, boty by se daly ždímat. Jen skalní zálesácká odolnost nám nedovolovala opustit náš tábor. Scházeli jsme se všichni ve společném srubu, ve kterém jsme si topili a alespoň trochu sušili své věci. Vzduch byl natolik prosycen vlhkostí, že spolu s vůní dřeva připomínal deštný prales. Ani kytary tehdy nezněly tak jak by správně měly, neustále bylo nutné dolaďovat jejich vlhkem zkroucené krky. Pár slabších nátur odjelo již před několika dny, většina nás však zůstala a dále doufala alespoň v zázrak, že by přestalo pršet.

Každý večer jsme tak usínali za bubnování deště s obavou a možná až strachem o náš další osud..."

Dešťovým pocitem prostoupení štamgasti teď dokonce na chvíli zapomněli upíjet své pivo, jak jim bylo vlhko z představy mokrého oblečení a bot.

"Pak jednou nastalo další z rán, ale jiné než předchozí... Probudil jsem se do zelenavého světla stanu. Prvními paprsky pro nás již skoro zapomenutého slunce se na vnitřní straně celty třpytily zářivé krůpěje vody. Vše kolem bylo tak tiché, až mne to fascinovalo svou bezstarostností a klidem. Konečně přestalo pršet! Sláva, již žádné uplakané a studené jitro! Má radost netrvala dlouho, vlastně jsem si ihned uvědomil, že něco není v pořádku... Studila mě ruka natažená pod palandu dřevěné podsady stanu... Zvedl jsem jí nad sebe a zkropil mě řetězec kapek stékajících po předloktí! Voda! Povodééééééň! Vykřikl jsem spíše v duchu než nahlas. Opatrně, trochu i bázlivě, jsem otočil hlavu tím směrem... Voda dosahovala asi deset centimetrů pod úroveň mého spacáku. Kompletní výbava stanu, všechny mé věci, pruty, vezírky, boty, vše se neslyšně houpalo na hladině... Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že co vidím, není zlý sen...

Dočvachtal jsem se k zipu a pomalu, jakoby strachy, rozepínal stan. Ovanul mě příjemný, ranní, sluncem zteplalý vzduch... Panebože! Kolem mne, jak to znáte z filmů, kdy kamera z detailu ujíždí směrem nahoru na celkový záběr, se rozprostírala poklidná hladina řeky. Bylo to, jako bych vykouknul z jachty na jezeře. Ranní mlha, tu hustší, tu zase řidší, se přelévala a převalovala mezi stromy a svírala řeku ze všech stran jakoby se jí snažila zarámovat do obrazu zkázy.

Bylo po dešti a na obloze se protrhávaly poslední dešťové mraky. Listy nedalekých stromů se otřásaly pod tíhou kapek a občasný závan jemného vánku posílal mokrou zátěž za velkého pleskání na hladinu dočasného povodňového jezera.

Někteří ještě spali, někteří již pobíhali a hledali své věci či vláčeli pramice, které zůstaly na hladině, abychom do nich mohli naložit všechny naše věci. Jiní budili jiné, ale spousta dalších kamarádů, jak jsem se dozvěděl vzápětí, v táboře nebyla. Hledala Jardu, který měl poslední hlídku a jenž byl známý spáč. Prý na hlídce usnul a když se protrhl most zatarasený kmeny stromů a řeka se neuvěřitelně rychle vylila ze břehů, již ho nikdy nikdo neviděl. Jeho záliba ve spaní, místo aby pouhé dvě hodiny strážil životy nás všech, se mu tak stala osudnou. Povodňová vlna ho nejspíš smetla s sebou. Ohromné štěstí pro nás ostatní nikým nevarované bylo, že se vzestup hladiny zastavil právě pod našimi palandami. Kdyby hladina vystoupala ještě o kousek výše, mohlo vše dopadnout mnohem, mnohem tragičtěji...

Odjezd z osady byl tehdy hodně smutný. Vše jsme sice doma usušili, ale díky pomoci s evakuací od hasičů a hledáním Jardy vojáky, také kvůli policejnímu vyšetřování, se naše osada dostala do zájmu vlivných činovníků, kteří nám v příštích letech natolik komplikovali náš doposud bezstarostný trampský život, až jsme jednoho léta našli místo naší osady jen rozparcelované staveniště chatek místních stranických funkcionářů..."

Posmutnělý Candát do sebe vyklopil zelenou a labužnicky zamlaskal.

"Jardu našli?" vyzvídal Toník.

"Ano, o několik kilometrů po proudu, při podzimním čištění koryta, pod naplavenými kmeny stromů... Prý to nebyl radostný pohled...

Na pohřbu jsme mu zahráli jeho oblíbenou hymnu naší trampské osady:


Nad řekou nám opět ranní slunce svítí,

pojďme kamarádi, spolu pozdravíme kraj,

náš zpěv se ponese přes luční kvítí

osadou, jíž zveme Ztracený ráj.


Všichni doufáme, že ji tam nahoře na nebi zaslechl a zpíval ji spolu s námi..."


Anděl z mých snů


"Jak vás dva již delší dobu pozoruji", oslovil Candát mladého Vranku, který flirtoval se šenkýřkou pokaždé, když procházela kolem jeho stolu, "napadla mě jedna z mých příhod, která s milenci přímo souvisí".

Šenkýřka se začervenala studem a Vranka nenápadně sklopil oči, jakoby ho překvapilo, že jeho náklonnost ke "štičce" je na něm tolik vidět.

"Bylo to ještě v dobách, kdy měsíčné noci svítily mladým lidem na cestu objevů a tajemství, zatímco přes den se netrpělivě čekávalo večera. Chytával jsem ryby nejraději z pramice a setrvávaje na vodě dlouho do noci nechával se prostupovat tichou romantickou náladou zdánlivě spící řeky.

Blízký splav zpíval hukotem vody stejnou a přeci pokaždé jinou píseň o úlovcích skrývajících se pod hladinou, o naději, jenž je zdrojem rybářovy trpělivosti, o životě, v němž chybí problémy, shon či stres. Uklidňoval mysl svou monotónností šumu milionů drobných kapek zkrápějících v hektolitrech hladinu i dno pod splavem. Stal se charakteristickým zvukem lovů v těch místech, jakoby byl majákem širokému okolí. Svodičem starostí. Terapeutem duše. Tím vším mi byl splav blízko od místa, kde jsem tehdy lovíval ryby.

Po nocích řeka pustla. Kromě netopýrů křižujících hladinu nebylo široko daleko ani živáčka. Lovil jsem rád osamoceně a nahazoval nástrahu daleko po silném proudu. Okolí jsem znal bezpečně a věděl jsem, že v těch místech není naprosto žádných větví stromů, které by hrozily utržením návazce ukončit lov. Baterku jsem s sebou tehdy nevozil, připadalo mi to pod úroveň zkušeného rybáře. Její svit by pro mne byl zneuctěním posvátné a hluboké tmy. Jen zápalky pro všechny případy, dosud jsem je však nikdy nepotřeboval.

Občas se na blízkém splavu koupávali mladí, pod rouškou noci, takzvaně na rajsko. Však víte, co tím myslím. Vám dvěma to jistě nemusím vysvětlovat. Slýchával jsem občas nocí jejich výskání, čvachtání a radostné dovádění, které se někdy neslo po řece až ke mne šploucháním vln. Bývala taková tma, že v dáli se míhaly jen světlé stíny postav.

Jednou jsem se vylekal způsobem, který bych nepřál nikomu. Sedíce za pruty koukám do tmy, pozoruji téměř neznatelnou světlou linku dalekého obzoru a v poklidu přemýšlím. Občas, téměř neslyšně, ve tmě šplouchla hladina. Vida, jsou dnes při chuti a rejdí, hledaje nějaký do vody spadlý hmyz, říkám si v duchu při představě macatých ryb vedle lodi. A najednou do toho ticha cosi na přídi plesklo a s lodí mohutně zahoupalo! Co se děje? Vyskočil jsem ze sedátka a strachy se už už chystal skokem do vody opustit svou pramici. Že by ryby vylézaly z vody ven a chtěly mě sežrat, abych jim dal konečně se svými nástrahami pokoj?

Promiňte, prosím, ozvalo se ze tmy. Nepromluvit, asi bych vážně brzy vzal nohy na ramena a uplaval na břeh. Jak se ukázalo, byl to jeden z rajských plavců, co se vydal doplavat do moře. V té tmě mou pramici neviděl a torpédoval ji svou hlavou. Dodnes nevím, o koho šlo. Jak se překvapivě objevil, zase bleskově zmizel.

To nic, ale vylekal jste mě pěkně. Proboha, člověče, dávejte příště pozor..., kladl jsem na srdce neznámému, který byl stejně již minimálně za pátou vlnou.

Postupně jsem se uklidnil, ale ten večer jsem se již na ryby soustředit nemohl. Máčel jsem beztak prázdné háčky a přemýšlel nad událostí, co se mi přihodila.

Ještě několik dní poté jsem hledal mezi mladými muži někoho, kdo bude na čele odřený..."

Candát se žíznivě napil a odmlčel. Jakoby ho i po takové době trápilo, že tehdy v noci nezjistil, kdo byl oním rajským plavcem s jistě pořádnou boulí na čele.

"Nikdy se nevydávám v noci do míst, kde nedosáhnu na dno", zauvažoval nahlas Vranka, zatímco šenkýřka odešla plnit prázdné půllitry.

"Po řece plavu pouze za nocí měsíčných, kdy Luna bílá v úplňku kraj v stříbro promění..." zasnil se poeticky.

"Dobře děláš, synku", oslovil ho familiárně Candát, čímž navodil pocit důvěry těch dvou věkem poměrně vzdálených štamgastů, přestože se spolu bavili jako chlap s chlapem.

"Protože náraz osamělého plavce do pramice byl jen lehkou nepozorností proti tomu, co jsem zažil nedlouho poté. Když na to tak pomyslím, mám pocit, že to byl ještě neuvěřitelnější úlovek, než tvá kachna.

Každá z nocí na řece je jiná. Jednou bezměsíčná, jindy světlá, studená, teplá, větrná, tichá či podbarvená praskotem ohňů. Každá z nich má své kouzlo, pro každou z takových nocí stojí za to žít. To takhle jednou končily mohutné salvy smíchu od táborového ohně syčením vody, jenž přeměňovala teplo plamenů v páru a lidé plní vypečených uzenin a piv se pomalu rozcházeli do svých stanů a chatek, zatímco pro mladší začínal jejich rajský rej. Pod rouškou hluboké tmy chodívali na splav nořit svá rozpálená těla do chladných vln řeky. Ti odvážnější... no spíše nerozvážnější... se vydávali plavat proti proudu řeky vstříc noci jen tušeným směrem. Orientovali se pomocí hlučného volání na sebe navzájem.

Právě za jedné takové noci jsem zažíval na řece nevysoko nad splavem pravé rybářské peklo. Jeden záběr střídal druhý, čihátko se nestačilo ani uklidnit, jak šly ryby po mých čerstvě nakopaných hnojáčcích. Minulý týden zde totiž bylo vysazeno několik beden kaprů podměrečné velikosti a ti za tak krátkou dobu ještě nestačili nalézt svou ztracenou plachost. Důvěra, s jakou žraly mé žížalky, mne přímo udivovala. Již dávno bych býval změnil nástrahu, jenže já měl dnes políčeno na úhoře. Všeobecně se totiž tvrdilo, že právě za takovýchto nocí táhnou řekou proti proudu do mělčin horního toku k výtěru.

A tak jsem střídavě buď sekal naprázdno, anebo vytahoval malého kapříka. Úhoři stále nikde.

Jeden z náhozů se mi náhodou podařilo dohodit neobvykle daleko a když jsem zjistil, že v těch místech nedorosti neobtěžují, cíleně jsem se snažil dohodit vždy co nejdál.

Čihátka žhnula tmou slabým nazelenalým svitem a vyčítavě strnule spočívala ve své poloze po celé dlouhé desítky minut. Vzdálený výskot a šplouchání neutichaly a byly důkazem, že se stále ještě čas nezastavil, jak by se mohlo jinak na první pohled zdát. Nebe poseté drobnými lampičkami předvádělo svá souhvězdí v plné kráse jejich svitu a občasný průlet meteoritu sváděl lehnout si na záda a zasněným pohledem vzhůru se nechat odnést do vesmírných dálek vstříc jiným mimozemským světům. Jenže snění by u mne znamenalo brzké klížení víček s následným spánkem. A prospat noc na pramici? Náhodou bych se ihned s prvními paprsky rozbřesku neprobudil a mohl bych se stát posměšným terčem narážek na mou únavu. Pak by napadlo někoho dát spánek do souvislosti s alkoholem... Takové pověsti bych se těžko zbavoval..."

Candát si vzpomněl na Toníkův nešťastný výraz ještě dlouho poté, co byl přistižen na řece ve svém opileckém spánku. Za nic na světě by takovou potupu a zostuzení nechtěl zažít on sám.

"Takže jak povídám. V té krásné bezměsíčné noci jsem nahazoval velmi daleko do tmy a čekal na táhnoucí úhoře...

Konečně! Čihátko vystřelilo pod prut tak razantně, že se jeho špička ohnula do vody a naviják zavyl svistem odmotávaného vlasce. Zasekávat již nebylo třeba, jen jsem zvednutím prutu do kolmého směru přenesl tah napínané imitace na pružnost prutu, což umožňovalo vyrovnávat výkyvy při výpadech úlovku jemně a citlivě bez nebezpečí přetržení vlasce. Je to jedna z rybářských zásad, jejíž nedodržení vede zaručeně k utrhnutí imitace.

V dáli hluk a křik lidiček trochu zesílil, což jsem přičítal jejich radosti a mládí. Trochu jsem přitáhnul brzdu u navijáku. Na úhoře to klade poněkud velký odpor. Úzké dlouhé tělo totiž většinou vyletí z vody téměř bez boje. Tohle úhoř nebyl. Stálo to na místě, žádné výpady do stran. Zvolna jsem otáčel kličkou navijáku a kromě krátkého škubání se celkem odevzdaně nechával můj úlovek přitahovat. Jak se pomalu, velmi pomalu přibližoval úlovek k mé lodi, nejasný a splývavý jednolitý hluk se postupně měnil ve stále zřetelnější a hlasitější nadávky a sakrování. Začínal jsem tušit, nejprve nejasně, stále však zřetelněji, že můj úlovek bude tentokrát velký. Příliš velký. Padesát kilo živé váhy. Povolil jsem napětí vlasce a můj dosud špatný sen se proměnil velmi jadrnou plejádou nadávek ve skutečnost. Zasekl jsem plavce! Plavkyni, abych byl přesný. Nebylo pochyb, slyšel jsem nedaleko ode mne její šplouchání. Páni, já ulovil dívku! Plavala blíž a blíž a v přestávkách mezi vzlyky si stěžovala na bolest v rameni ze zaseknutého háčku. Její přítel mne stále někde z daleké tmy neúnavně zasypával stovkami nadávek, z nichž jsem mnohé ani neznal. Zjevně se mu po záseku ztratila a jeho navíc žralo i to, že jí nemůže ve tmě najít. Volat se nesnažila, jen tiše šeptala. Připlula až k lodi a chytila se okraje. Pomohl jsem jí do lodě a já vytáhl z batohu krabičku zápalek, že se podívám, jak dostat háček z ramene ven."

Candát se otcovsky zadíval na Vranku:

"Totiž, abys věděl, v mase zaseknutý háček nemůžeš vytáhnout pohybem zpět. Jak jistě víš, jeho protihrot by to neumožnil. Proto je nutné odříznout vlasec, očistit zbytky uzlíku na háčku a háček protáhnout ve směru záseku špičkou napřed.

Zapálil jsem tedy jednu ze sirek a přede mnou se po krátkou dobu plápolavého svitu vlhkého dřívka zjevila panna přímo mořská. Nahé štíhlé tělo se lesklo krůpějemi stékající vody a mokré vlasy splývaly v tmavých pramínkách po ramenou. Z jejích očí na mne blýskal smutek i výzva.

Proč nevolala svého přítele, který halekal poblíž a teprve světlo zápalky mu udalo správný směr, kterým se má vydat za svou dívkou?

Proč se před neznámým člověkem nestyděla? Proč vlastně nic neříkala? Co když to vše nebyla pouhá náhoda?

Takového a podobné otázky mě napadaly při neúspěšných pokusech mýma rozklepanýma rukama zapálit další ze sirek. Chvěl jsem se celým tělem jako osika a dívka to zřejmě musela poznat, protože mě zlehka uchopila za ruce a zápalky si vzala sama. Její pohlazení přes hřeby rukou bylo něžné a jemné, jako od víly. Dívka škrtala jednu sirku za druhou tak ladně, až mi skutečnost místy splývala se sněním. Háček nebyl zabodnutý nijak hluboko a rána nekrvácela. Spíše se jednalo o drobné povrchové zranění. Vyprostil jsem háček jak nejšetrněji jsem uměl a neznámá mne za to odměnila sladkým tajemným úsměvem. Neschopen pohybu a jakékoliv činnosti jsem seděl bez hnutí jak kamenný sloup. Krása chvíle rozválcovala mé myšlení do neschopnosti k čemukoliv. Dívka zříc mé rozpaky, mě jako výraz svého poděkování políbila svými rty na tvář. Jak horký byl její dech! Polibek jsem cítil ještě dlouho poté, co její přítel konečně dorazil k pramici a něco k dívce prohodil. Párkrát pak spolu ještě něco promluvili, ale díky mému zatmění mysli jsem nevěděl, co si říkali.

I když již dávno světlo zápalek pohaslo a dívka se svým přítelem odplavala, mne stále vyvstával před očima ten nádherný obraz mořské panny sedící vedle mne. A od té doby se občas, když lovím v noci sám na řece, dívám na podlážku pramice, nesedí-li tam opět ten překrásný anděl z mých snů..."


Tajemství chuti


"Řeka dovede být někdy i krutá, ale na toho, kdo jí rozumí a respektuje, je něžná a hodná. Člověku, který zná nebezpečí skrytých proudů, který nepřeceňuje své síly a nepouští se do míst jemu neznámých, nehrozí nic mimořádně nebezpečného. Pominu-li nešťastné náhody, je řeka přítelem každému z nás."

Brýlatý Jelec nemusel svá moudra říkat dvakrát. Souhlasné pokyvování rybářů kolem stolu potvrzovalo vědomí rozvahy nutné pro bezpečné soužití rybáře a jeho řeky.

"A tak až na občasné vylovování vodáků pod splavem bývá život na řece na události mimořádného významu vcelku skoupý. A je to tak dobře. Jsou však okamžiky, kdy nejde o zdraví či život, přesto každému z nás zatrne, když na ně po létech znovu pomýšlí. O takových událostech neví ihned celé široké okolí, protože se naštěstí neodehrají před zraky jiných lidí. A lidé se s nimi většinou radši ani nechlubí, když nemusí. Bojí se, že by si třeba mohli trhnout i pěknou ostudu."

Jelec začal více než zajímavě na to, aby všichni kolem něho ztichli.

"Pamatujete na léto, kdy kapři div neskákali do vezírků sami? Když nebyl problém jednoho denně ulovit a bylo jich tolik, že jsme je rozdávali známým a časem dokonce pouštěli zpět, neměl-li alespoň kolem půl metru?"

Každý z pamětníků těch kapřích orgií se slastně na chvíli zasnil.

"Měli jsme tehdy mrazák plný pouze kaprů a jedli jsme je ještě na vánoce" zavzpomínal s líbezným úsměvem Tonda a hořkým lokem piva spláchl nepříjemně se vtírající myšlenky na hubená léta následující.

"Od té doby kapry nejím" přiznal zamračený Vranka, "přejedl jsem se jich tehdy tak, že se mi o nich zdály hrůzostrašné sny. Kapři mě tahali pod hladinu a topili, vřela jimi celá řeka. A nebyl to sen jediný, bylo jich tolik, že jsem dočasně dokonce na rybařinu zanevřel."

"Máš znát svou míru", popíchl si Toník, který si ostatně velmi rád mladého Vranku z legrace dobíral. Tentokrát však dvojsmyslně a možná trochu nechtěně kromě kaprů poukázal i na Vrankovu zálibu v alkoholu. Tomu se to moc nelíbilo a zle se na Mníka zamračil.

"Vybavují se Vám také dny před naším velkým grilováním ryb? " otázal se Jelec a souhlasné přikyvování všech štamgastů znovu připomnělo tehdy velmi vydařený večer plný zábavy, smíchu a dobrých kořeněných kaprů na roštu.

"Víte vy vůbec, na čem jste si to tehdy vlastně pochutnávali? " zahlodal červíkem pochybnosti hlavní aktér večera a tehdejší vrchní zásobovač rybím masem Jelec, žertem přezdívaný také Tloušť, pro jeho hubenou postavu. Nálepka mu nevadila a při každém vyslovení téhle přezdívky se jí vždy znovu a znovu zasmál.

"Tloušti, běda..." zvedl výstražně prst usmívající se Vranka. Jako jediný ten příběh znal, protože tehdy byl spolupachatelem jejich činu.

"Já jim to povím, pokud chceme, aby nám bylo odpuštěno, musejí to vědět..."

Jelec byl odhodlaný a zdálo se, že také Vranka je nakonec rád. Zřejmě i on vycítil správný čas na přiznání.

"Nevím proč jsou některá léta ve znamení bohatých úlovků určitých druhů ryb, ale kapří léto bylo nejzajímavější právě pro svou historku, kterou bych nejradši ze své paměti vymazal. Bude to pro mne ostuda..."

Jakoby na chvíli zaváhal, odmlčel se a vypil zbytek svého piva.

"Začínal jsem tehdy truhlařit a mé kutilství se prolínalo i do záliby v rybolovu. To léto jsem si z prken postavil krásný velký haltýř a pokryl ho pletivem natolik jemným, aby mi z něj neutekla byť jediná drobná plotička. Zavěšený na konci mého plata se majestátně houpal na vlnách a do dáli svítil svou čistě ohoblovanou dřevěnou konstrukcí. Nejsem žádný troškař a tak v něm bylo místa na spoustu ryb. Postupně se to rozneslo okolím a vhledem k dobré kapří sezóně jsem se stal hoteliérem pro živé úlovky vás všech. Zpočátku to byl jeden, či dva kusy, jenže když jsme se domluvili na grilování, účelově jsme haltýř plnili jen těmi největšími kusy ryb. Bylo jich tam časem velmi mnoho a voda kolem něj často vřela spoustou uvězněných rybích těl.

Tehdá jsme se nemuseli o úlovky bát tak jako dnes, takže haltýř byl uzavřený na své horní straně pouze dřevěným kolíkem zasunutým v petlici.

Občas, když jsem šel kolem něj, jsem se sice instinktivně podíval, je-li vše tak, jak má být, ale více méně jsem ho nesledoval. Zaplněný kapry až po okraj tak čekal na svůj výlov v klidu a bez zájmu ostatních do večera těsně před grilováním.

To vám takhle ještě dopoledne před naší akcí sedím na rybách trochu níže po proudu, asi v půli cesty mezi mnou a blízkým splavem. Občasný čerstvý vítr rozcuchává hladinu zubatými brázdami vln a chvěje lístky osik a vrb na břehu kolem mne. Slunce na obloze střídavě vykukuje zpoza mraků či se stydlivě schovává za kupovitou oblačnost, jakoby nevědělo, má-li přeci jen svými paprsky prozářit den. Na déšť to však zdaleka nevypadá a zdá se, že večerní rybí hody nemůže již nic ohrozit. Svou účast na nich potvrdila i spousta našich přátel a tak je příležitost předvést se jim v umění přípravy kaprů. Tajně každý z rybářů při takové příležitosti touží uslyšet nějaké to ztracené slovo chvály nad úspěšností našeho rybolovu, kteréžto by ospravedlňovalo dlouhé hodiny strávené u řeky, v očích našich manželek povětšinou zbytečně ztraceného času.

A tak koukám do prázdna vodní hladiny a přemýšlím střídavě nad organizací večera, či způsobu přípravy nálevu pro naložení grilovaných plátků ryb. Čihátka nehybně visí pod pruty a nastražená kukuřice spočívá již dlouhé hodiny nepovšimnuta na dně.

Po hladině občas přepluje nějaký ten do vody spadlý lístek či tráva. Pak ho spatřím... Předmět... Světlý předmět, který je nápadně podobný mému haltýři... To přeci nemůže být pravda... Podivná věc pomalu přepluje kolem mne a když se začne ztrácet za houštím, hlodá mne pochybnost čím dál větší... Ale ne, to je nemožné... Začínám si připouštět, že by to teoreticky mohl být můj... Co když skutečně je!

Vykřikl jsem skoro nahlas, nechal pruty tak jak byly a už běžím cestičkou podél vody ke svému platu... Krve by se ve mě nedořezal. Haltýř tam nebyl! V takových chvílích vůbec nepřemýšlíte, jak je to možné. Snažíte se vyrovnat s představou, že je to pravda. Ta neuvěřitelná představa totiž pravdou byla...

Jen chvíli mi trvalo spustit záchrannou akci. Při běhu zpět za svými pruty mne napadlo několik možností, jak se pokusit haltýř vylovit. Doplavat pro něj? Plul dosti daleko ode břehu a za tu dobu, co jsem ho viděl naposledy, musel být jistě již velmi blízko splavu. Jestli ho strhne šlajsna, rozbije se a kapři mi uplavou! Na vytažení lodi není čas. Plavat k němu je nebezpečné. Pokusím se ho ulovit! Seběhl jsem ke svým prutům a jeden vytrhl z vidliček. Namotávaje vlasec jak nejrychleji jsem uměl, ozvalo se náhle prudké zakvílení navijáku a špička prutu šla rychle a tvrdě k vodě. Vázka! Zrovna teď! Vztekle jsem ho odhodil do trávy poblíž a rozklepanýma rukama vytahoval prut druhý. Bylo jasné, že obyčejným háčkem haltýř neulovím. Otočil jsem svou rybářskou brašnu dnem vzhůru a na zem se tak vysypal obsah mých krabiček s olůvky, splávky, všemi možnými velikostmi háčků a do té spouště se mi ještě vyklopil kbelík se strouhankou používanou na vnadění. Rychle jsem hromádku přehrabal a našel jediný svůj trojháček. Nějak se mi ho podařilo zauzlovat na původní udici tak, že držel a ještě udýchaný z předchozího běhu jsem se vydal podél řeky hledat, kam až již doplul můj zatoulaný haltýř. Že by se zmítal v troskách pod splavem jsem si nechtěl připustit ani náhodou. Nedokázal jsem si totiž představit, co bych tak asi večer řekl vám všem. Sorry, ryby uplavaly, grilování nebude... by se rovnalo společenskému odstřelení se. Neuvěřitelnému faux pas, po kterém bych se asi musel minimálně odstěhovat, dožil-li bych se vůbec ve zdraví druhého dne.

Bylo mi úzko a měl jsem hrozný strach. Haltýři, vrať se..."

Osazenstvo rybářů zůstalo koukat na Jelce s pusou dokořán a s údivem malého dítěte ohromeného rozsvíceným vánočním stromkem, pod nímž nejsou žádné dárky.

"Konečně jsem svou dřevěnou klícku dostihl. Houpala se na vlnách a proud ji strhával k závěrečným desítkám metrů do rychlého proudu šlajsnou. Bylo mi jasné, že ulovit ji musím maximálně na několik náhozů. Víc času nemám...

Skočil jsem z cestičky do pobřežní trávy zhusta prorostlé kopřivami a nevnímal tak jejich palčivé pálení ani šlehání větví přes obličej při prodírání se podél břehu. Konečně jsem našel místo, kde při nahazování nehrozilo uváznutí ve větvích koruny stromu nade mnou. Odklápím naviják a ještě celý udýchaný švihám rukou. Frrrrrrrr... Žbluňk... Těžké olůvko odneslo trojháček několik metrů mimo. Rychle namotávám. Voda odstřikuje z mokré imitace a vlasec plní cívku v přesně ukládaných závitech až po okraj.

Soustřeď se... Prosebně domlouvám sám sobě ve snaze donutit tělo k přesnému odhadu síly švihu. Závaží se mi houpá pod špičkou napřaženého prutu za zády a v posledním okamžiku před švihem náhozu si v podvědomí umědomuji, jak blízko je již šlasny... Frrrrrr... Bum! Trojháček dopadl na víko haltýře a napružený vlasec ho na poslední chvíli strhl z hlavního proudu propusti. V prutu až praskalo, jak silně jsem se snažil vyvléci svůj nezvyklý úlovek ze spárů splavu. V prvních metrech jeho vlečení ke břehu se zdálo, že to půjde celkem hladce, ale pak se haltýř naklonil svou delší stranou nahoru a z petlice na víku se přetočením uvolnil klacík zabraňující jeho otevření... Za pletivo víka zaseknutý trojháček jej otevřel a jakákoliv má zoufalá snaha tomu zabránit okamžitým povolením tahu vlasce již byla zbytečnou... Netáhnutý haltýř však opět začínal strhávat silný proud... Nezbývalo mě, než ho za otevřené víko dovléci až ke svým nohám a přitom bezmocně sledovat jedno šplouchání za druhým, to jak kapři postupně objevovali cestu na svobodu. Když jsem s vypětím všech sil konečně vytáhl výsměšně otevřený těžký haltýř na břeh, spolu s crčící vodou se odplavovala i má naděje, že nějaká ryba uvnitř přeci jen zůstala. Pouze několik šupin se lesklo na jeho dně, jako výraz poděkování za kapří milost.

Paradoxně jsem až nyní získal čas na zjištění, jak se z plata mohl tak náhle uvolnit. Výmluvně prázdné díry od velkých hřebíků mi smutně připomněly měknutí dřeva ve vodě. Pro po okraj naplněný haltýř bylo pak jen otázkou času, kdy se jeho uchycení vlnami větru vyviklá...

Tak jsem tam na břehu stál, u nohou mi ležel prázdný haltýř a den se rychle klonil k poledni. Ryby nikde, vzdálenější příbuzní se již vydávali na cestu a pomalu nastával čas ryby vykuchat a naložit je do grilovacího nálevu..."

"Ale vždyť se ten večer vydařil nadmíru dobře, na rybách jsem si všichni náramně pochutnali, tak jak se ti potom podařilo rychle nachytat ryby nové?" udiveně se zeptal Tonda.

"Když jsem tak stál a truchlil nad ztrátou mých i vašich úlovků, náhle se za mnou objevil tady mladý Vranka a co že to prý dělám. Tak mi nezbývalo než s pravdou ven a všechno jsem mu vyklopil. No řeknu vám, jeho smích slyším dodnes... Ale pak řekl, ať se nebojím, že to zařídí. Za hodinu, pro mne neskutečně dlouhou a nešťastnou, byl zpět a vytahoval z auta přepravku velkých, ještě se plácajících, kaprů lysců. Šibalsky na mě mrknul a se slovy: ještě že mám známého na sádkách, který obchoduje také s rybničními kapry, zase odjel. Ale nebylo to jen tak za dobré slovo. Stálo mě to tehdy tisíc korun. Zaplatil jsem je rád. Zachránil jsem tak svou pověst a můj vděk za to, že Vranka neřekl nikomu od té doby ani slovo, nezná mezí. Tu tisícikorunu dlužil známému v sádkách. Když jsem se dozvěděl, že on z toho neměl ani korunu, koupil jsem mu ještě kartón fernetu. Sice to byli mí nejdražší kapři v životě, ale řeknu vám, za to zabránit tehdy potupné ostudě mi to stálo..."

"Aha, tak je to" ťukl se do čela Toník, "a mě se tehdy kapři zdáli chuti poněkud bahnité. Všichni jsme kapry z řeky jedli a tak jsme měli jejich chuť dobře naučenou. Ale myslel jsem si, že když byli v tvém haltýři takovou dobu před jejich zabitím, mohli chutí bahnitého dna v místě tvého plata nasáknout."

Poté objednal po půlce všem štamgastům kolem stolu a povstal:

"Tak na pohotovou záchranu situace. Grilování se tehdy vyvedlo a za to vděčíme tady Vrankovi s Jelcem. Není každý den posvícení, ale vědět již tehdy pravdu, jsem přesvědčený, že bychom Ti nic nevyčítali. Koneckonců co jsi zpackal, to jsi napravil. Alespoň jsme měli možnost okoštovat také jiné ryby, než stále stejné říční. Ale abych se přiznal, chutnali mi možná víc ti leniví vykrmení rybniční kapři než říční netuční sportovci, kteří denně při hledání potravy uplavou spoustu kilometrů a ještě mají tolik sil, že se s námi perou při jejich zdolávání na udici..."


Slim


"Jaro bylo tehdy jako vystřižené z přírodopisného filmu o deštném pralese", začal Duhák při pohledu z okna hospody, za nímž již od rána vydatně pršelo a občas se spolu s ohlušujícím rachotem hromu i zablýsklo.

"Déšť a sychravé počasí se spolu střídaly bez jediného paprsku slunce, namoklá země již nebyla schopna absorbovat více srážek a voda se hromadila na všech k tomu vhodných místech. Chůze v trávě čvachtala jakoby člověk chodil po mořských plážích pod hranicí příboje. Jako vodopády vypadaly a zvučely proudy stékající ze skalnatých převisů v kopcích, pod korunami stromů se v rytmu závanů studeného větru spouštěly s hlasitým pleskáním o zem přívaly kapek ulpělých na listech. Nečas a nepohodu ještě více umocňoval typický chlad, který se zažíral pod kůži a spolu s všudypřítomným vlhkem napadal každého, kdo se vydal takovým počasím byť jen proběhnout z jednoho přístřešku pod druhý. Mokrými a orosenými se postupně stala i místa, která nebyla přímo zkrápěna deštěm. Okna chat a chalup se mlžila, halíce tak nevlídné počasí venku do ještě většího hávu mrzutosti a nepohody, než jím skutečně bylo."

Jakoby se trefil do nálady všech přítomných. Ospale se tvářící štamgasti spíše mlčenlivě prolévali hrdla, než aby svým obvyklým způsobem rozhučeli výčep. Byli jako včely, které tiše čekají, až někdo zabuší pěstí na jejich úl.

"Neúnavné mžení milionů drobných kapek vody sprchovalo již po několikátý den i noc krajinu a zdálo se, jakoby tíživý smutek nad takovým počasím měl zůstat již navěky. Nikde na obloze ani náznak zlepšení, tmavě mléčný nádech nebe halil závojem mlhy okolí a na kalužích zuřily divoké dešťové bouře v kterých se vlnobití rozstřikovalo do dáli kolem nich."

Jeho velmi plastické vyprávění probouzelo jednoho ospalce za druhým. Objednal si teplý párek a hbitě pokračoval.

"Hladina řeky stoupala velmi zvolna nahoru a změnila barvu z poloprůhledné tmavé na hustou světlou, jakoby se nějakému malíři rozlila gigantická zásoba rezavě hnědé. Řeka se teď vinula potemnělou a barevně nevýraznou krajinou jako svítící nit. Bylo úžasné sledovat jemné proměny odstínu vody, v které se zvířené bahno líně převalovalo a vybuchovalo v gejzíry fantazií u každého, kdo hledal krásy přírody i v tomto nevlídném počasí.

Z lesů se vyhrnuly dosud neexistující erozivní potůčky živené téměř neustálým deštěm, které nepolevovaly ani v krátkých okamžicích náznaků lepšího počasí. Většina hliněných cest se stávala z nesjízdných pomalu i neschůdnými. Život se zdánlivě zastavil a lidé upadali do letargie se silným zastoupením pocitů beznaděje."

Hospůdka ožila. Duhákovi se podařilo vylíčit počasí daleko horší, než bylo venku. Většina tak pochopila známé rčení, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Tudíž, že bouřka za okny je jen krátkým zamračením jinak veselého léta.

"Pro rybáře je takové dlouhotrvající uplakané počasí velmi skličující, zejména když nemůže dělat nic jiného, než jen bezmocně sledovat vzestup hladiny. Ač většina ryb zaleze někam do hloubky a nebere, neplatí to o tlouštích či úhořích. Tyto dva druhy jako by v kalné vodě teprve nacházely svůj pověstný apetit, rejdí a hledají vodou uchvácené zralé plody třešní, či drobný z pod kamenů vyplavený hmyz. Jejich žravost tak neubírá naději na úspěch lovu i ve vodě barvy nevlídné a skličující. Přesto není zážitek z rybařiny takový, jako za normálního stavu vody."

Mezi štamgasty se pozvolna vracela dobrá nálada a pohoda. Úl se tiše rozebzučel, i když většina poslouchala vyprávění v tichosti a pozorně.

"Za takového počasí je řeka naprosto prázdná a žádní rozumní vodáci se do vln nevydávají. Zdánlivě bezpečná plavba v klidných a proudných úsecích mezi jezy totiž inklinuje k podceňování zrádných míst. Třeba takové sjíždění vody divoce tekoucí šlajsnou bouřícího jezu je hazardem s vlastními životy. Voda vařící se pod splavem totiž lehce převrhne nezkušeného vodáka a z následného uvěznění v horizontálním víru věčně se točícím na hladině jako válec není bez cizí pomoci úniku. Jenže kdo by chodil za deště pod splav a pokud by tam v kritickou chvíli byl, mohl by vůbec nějak pomoci?"

Zdálo se, že Duhákova historka bude patřit mezi napínavé příběhy se šťastným koncem. Kdepak, jak se později ukázalo, o splav ani o vodáky tehdy z počátku vůbec nešlo...

"Deptán dlouhotrvajícím deštěm oblékl jsem si rybářský plášť a s širokým kloboukem sahajícím hodně přes ramena se vypravil s prutem na plavanou a kelímkem třešní obhlédnout okolí. Vypadal jsem jako mnich z kláštera Rybího zapomnění. Už hodně přes dva týdny jsem necítil na udici tepot zaseknuté ryby a naposledy držel rybu v ruce ještě o pár dní více nazpět. Přál jsem si alespoň na chvíli nahodit udičku naděje do zakalené divoké vody. Silný liják spolu s neradostnou výškou hladiny však předem zatracoval myšlenky na příjemný a dobře prožitý lov. Přesto jsem byl již tak zoufalý, že mi tohle vše přestávalo vadit a já se již v duchu viděl s držícím prutem bičujíc nástrahami vodu.

Trvalo mi téměř hodinu, než jsem našel místečko, kde veliký balvan zklidňoval dravý proud vzedmuté řeky a stáčel její hladinu do věčného víru protiproudu. Takovou tišinu jsem si vždy přál najít. Představoval jsem si zástupy hladových rybích těl, kterak mrskají ocásky natlačeni jedna za druhou u kamene a hledí do proudu prudce letícího kolem nich, by v něm našly něco chutného k sežrání. Fantazie pracovala naplno a já byl sám před sebou pomyslným králem chytrosti a lstivosti.

Nahodil jsem třešeň, šourající se těsně nade dnem, několikrát podél tišinky, aby v ní zajisté odpočívající ryby uzřely mou nástrahu a lačně po ní chňaply. Vyzkoušel jsem pustit třešeň v proudu ještě několikrát, ale nic se nedělo. Řeka se zdála být pustou a prázdnou pod hladinou stejně jako nad ní. Neohroženě a snad i v zoufalství nad ztrácenými iluzemi jsem tedy vrhnul nástrahu přímo za kámen. Splávek se za ním chvíli kolébal a kroužil malá kolečka, až se zvolna dopotácel na okraj proudu, jímž byl stržen pryč po řece. Zopakoval jsem nához ještě několikrát s výsledkem navlas stejným.

Dešťová voda ze mne stékala v čůrkách na rozbahněný břeh, kde se slévala v potůček pozvolna se vinoucí do řeky. Kapky ulpývaly na klobouku jako perlové ozdoby a kroužily podél jeho lemu v maličkém proudu nečasu. Pomalu, s každou krůpějí deště a vody odstříknuté z řeky se zvolna máčely konce mých rukávů i zevnitř. Začínal mi být zima a myšlenky na návrat z nepovedeného lovu s každým dalším náhozem sílily.

Když jsem si již po několikáté říkal, že právě tento můj nához je posledním a stále se nemohl odtrhnout od hnědého proudu, uviděl jsem v dáli nad splavem podivný předmět. Zpočátku jsem mu příliš pozornosti nevěnoval, každou chvíli kolem mne totiž proplula tu větev, tam zase trs trávy. Voda svou silou strhávala ledacos a odnášela ze zaplavovaných luk vše volné a plovoucí. Občas jsem také musel udici z vody vytáhnout, aby kmen zlomeného stromu mohl důstojně a majestátně proplout v těsné blízkosti pode mnou.

Jenže tenhle podivný předmět byl na rozdíl od přírodnin barvy svítivě červené. Čím více se přibližoval, tím více odpoutával mé pohledy od nástrahy a uchvacoval je svou tajemností sám na sebe. Když se natolik přiblížil, že na něm byly zřetelné i jednotlivé detaily, přestal jsem lovit úplně. Sílil ve mě totiž stále více se vtírající pocit, že dnes přeci jen něco ulovím. Tím předmětem byl totiž batoh, zcela osamoceně plovoucí řekou.

Na krátkou chvíli se ještě zastavil nad hrází splavu a pak se po něm překutálel dolů, aby se po dvou obrátkách ve vírech objevil téměř na dosah u mých nohou. Poměrně rychlý proud v těch místech mě donutil jednat okamžitě a bez přílišného přemýšlení. Připlácnul jsem jej špičkou svého prutu a po krátkém boji s proudem se mi podařilo provléci jej skrz ramenní popruh. Bylo "zaseknuto". Batoh se s velkým odporem vln porval více než statečně a zvolna sklouznul až na samý okraj řeky, do rákosím zarostlé mělčiny. Tam jsem jej také úspěšně vylovil a odtáhl na travnatý břeh.

Ještě jednou jsem se narovnal a s provinilým výrazem ve tváři jsem se rozhlédnul. Říční údolí bylo zcela pusté a zelo prázdnotou tak vyčítavou, že jsem jej po chvílích nerozhodného přemýšlení nedočkavě otevřel..."

Štamgasti zírali, jako kdyby Duhák právě našel zlatý poklad. Každý si jistě horlivě představoval, jak by naložil s takovým batohem on sám. Ale to největší překvapení mělo stále ještě přijít.

"S crčením vylévané vody se na mě vyvalilo spousta klasického vodáckého oblečení. Ponožky, tepláky, šusťáková větrovka, malý plynový vařič, a podobná do přírody nezbytná výbava svátečního turisty. Stále jsem nevěděl, co si se svým úlovkem počnu a tak jsem se nořil hlouběji a hlouběji na dno batohu. Po dvou párech bot jsem narazil na černou koženou peněženku..."

Hospoda zašuměla vzrušením.

"Ve které jsem, přátelé, nalezl několik papírků s třemi nulami na konci! Celých šest tisíc korun se na mě usmívalo a v mém podvědomí mi už málem říkalo Pane. To tedy ale byl úlovek!!!"

Duhák zachytil drobné závistivé záblesky v očích několika nepřejících přísedících. Moc dobře ale věděl, proč to vše vykládá veřejně a nenechá si to pro sebe. Svědomí měl totiž čisté jako horský sníh.

"A jako třešínku na dortu jsem v boční kapse batohu našel ještě parádní vodotěsný mobil za dalších mnoho tisíc.

Znovu jsem se rozhlédl po řece, ale když se nikdo k batohu nehlásil, rozhodl jsem si jej vzít domů. Asi uplaval nějakému převrátivšímu se vodákovi, či mu batoh odnesla velká voda ze stanu, kde ho před tím nejspíš překvapila a vyplavila.

Celou cestu domů jsem přemýšlel, jak s penězi naložím. Byla to sice poměrně velká suma na bezmyšlenkovitou útratu, ale nijak závratná pro nějaké velké plánování. Mobil se mi také bude výborně hodit na mých rybářských výpravách.

Protože jsem člověk veskrze šetrný, ještě než jsem šel večer spát, jsem všechny věci rozvěsil, aby uschly. Budou se hodit alespoň na hadry..."

Pozvedl půllitr a sebevědomě naznačil ostatním, aby si připili na jeho originální šťastný úlovek. Uměl si naprosto živě představit, jak ostatním muselo jejich pivo zhořknout na jazyku.

"Ráno jsem se probudil a první má cesta vedla k mobilu. Zkoumal jsem jej ze všech stran a pak jsem zkusil zavolat Vrankovi. Telefon fungoval a my si po ránu náramně dobře a dlouho potlachali. Po jeho zavěšení se ale ve mě cosi hnulo a nepříjemně se mi sevřel žaludek z třímístného čísla ceny předchozího volání. Svědomí mi stále dokola opakovalo: vzpamatuj se, vzpamatuj se... Nevydržel jsem to dlouho. Jeho hlodání a výčitky bych nedokázal sám před sebou ustát při vědomí svého činu. Musím vše vrátit! Je to těžké rozhodnutí, ale správné.

Zjistit majitele onoho batohu bylo jen dílem okamžiku. Stačilo totiž obvolat pár lidí ze seznamu v mobilu a za chvíli jsem již mluvil s jeho majitelem. Dozvěděl jsem se od něj, že to skutečně bylo tak, jak jsem si myslel. S partou svých přátel se převrátili o dva splavy nade mnou a jak zachraňovali především holé životy, batoh jim uplaval. Vysvětlil jsem mu tedy, kde bydlím a o pár dní později, když voda klesla až na hranici splavnosti, u mě před polednem zakotvila kanoe onoho nešťastníka.

Co vám mám povídat. Hovor Vrankovi jsem mu přiznal hned zpočátku a nabízel, že jej nahradím. S radostí nad shledáním se s jeho peněženkou však o tom nechtěl ani slyšet. Mé pozvání alespoň na oběd však přijal. Pohostil jsem ho tehdy pečeným kaprem a myslím, že mu chutnal jako dosud žádná ryba, kterou jedl. Byl to milý a čestný člověk. Když jsem několikrát odmítl jeho nabízené nálezné, rozhodl se, že mi nechá své štěně, které se krčilo zcela vpředu kanoe a bylo ze mne zpočátku nejspíš poněkud vystrašené.

- Je to vodácký pes, hodný a poslušný, všude jezdil se mnou. Mám doma ještě dva a myslím, že i vy se mu líbíte.

Štěně bylo krásné, slovo dalo slovo a dlouhým máváním jsme ho oba, já i Slim, jak se psík jmenoval, vyprovodili k večeru na jeho další pouti dolů po řece.

A tak od té doby můj pes sedává při každém lovu z pramice na přídi a hlídá, aby do mě žádný z vodáků nenarazil."

Duhák ulomil z papírového tácku kousek párku a s nataženou rukou se ohnul vedle stolu k zemi.

"Tu máš, Slime, pochutnej si...."

Vykutálená Karlička


"Byl to jeden z těch dnů, kdy počasí rybářům přeje natolik, že vydrží sedět nad pruty až dlouho do noci, dokud řeka nepotemní a neoblékne se do hávu měsíčního svitu. Jejich pramice ten večer vypadají pro ptáky vznášející se vysoko v oblacích jako po řece rozsypaná zrnka rýže. Ani břehy však prázdnotou nezejí a tak spoza keřů trčí pruty svazující řeku záplavou vlasců s přemírou háčků. Nevím, jak se rybám daří proplétat mezi nimi bez jediného záběru, faktem však zůstává, že některé dny to vypadá, jakoby vůbec žádné ryby v řece nebyly. To si pak kdekdo z lovců stěžuje na své mrtvé čihátko a hledá chybu všude jinde, jen ne u sebe. Dobří rybáři si však hořkost svého neúspěchu neoslazují osočováním druhých, nýbrž hledají chybu především sami v sobě. Proč lovili ten den právě na žížalku? Proč seděli tam, co seděli? Proč nelovili třeba na plavanou? Je spousta rozličných otázek a ještě více nejrůznějších zasvěcených odpovědí. Jen jedna otázka zůstává shodně odpovídána stejně. Ta otázka zní: Chtěli byste vědět, co se děje při vašem lovu ryb pod hladinou? Každý správný rybář totiž zásadně odpoví, že ne. Co by to taky bylo za lov, kdybych hned při každém záběru znal druh a délku ryby? Kam by se poděla fantazie podněcující touhu být hnán něčím nevysvětlitelným znovu a znovu k vodě, kde poté prožívaje okamžiky naděje v úlovek trofejní doufat, že právě tento lov bude tím výjimečným, kvůli němuž se chodí léta letoucí na ryby. Tedy o úlovek jde především rybáři konzumnímu. Druhá velká skupina jsou rybáři myšlenkáři, kteří chodí k vodě kvůli klidu pro své duševní rozjímání a jimž ani tak příliš o úlovek nejde. Obě skupiny si však chodí k vodě především odpočinout a psychicky se obrnit proti stresům všedních dnů. Jak by je asi poznamenalo vědět, co se pod hladinou odehrává?

Konzumní rybáři by začali za velkými rybami pořádat doslova hony. Protože by vždy věděli, kde se která ukrývá, uštvali by je časem všechny vtíravým deštěm svých nástrah.

Rybáři myšlenkáři by zjistili naprostou zbytečnost jejich počínání a tudíž by ti otrlejší na ryby chodit přestali úplně a místo toho by vysedávali na březích řek bez prutů, či by jen tak ledabyle korzovali okolím. Zůstala by ale skupina myšlenkářů stydlínů, kteří by se dál zaštiťovali činností zdánlivě účelnou a pochopitelnou, tedy rybolovem, aby dál ve svém nitru mohli nerušeně relaxovat a odpočívat. Tací by s pruty dál vysedávali důlek svého místečka, jenže by už rovnou mohli nahazovat bez nástrah..."

Tonda Mník rozvíjel své myšlenky ve stylu monologu otázek a odpovědí tak zaujatě, že ho příliš nezajímalo, zda ho někdo poslouchá. Povídal s očima upřenýma na svůj orosený půllitr bohatě pokrytý pěnovou čepicí.

"Ne, není dobré vědět vše. Je spousta chvil v životě, při nichž nevědomost osvobozuje. Umožňuje prožívat si svá vysněná štěstíčka bez ohledu na skutečný stav věcí."

"Myslíš tím rybáře, chodící jako na ryby, avšak za prvním rohem ulice mizící v bytečku své tajné lásky, kteří nosí pozdě večer domů kapry z rybárny a ještě manželce barvitě líčí, jak ryba na udici statečně bojovala?" pousmál se Vranka.

"Něco v tom smyslu. Jenže obráceně."

Toník, hromotluk s váhou poctivě nabranou vzpíráním skla v hospodě, jehož zdrobnělina jména vznikla spojením familiárního oslovení Tonda s jeho příjmením, se pořádně napil, aby spláchnul bolestné vzpomínky. Po ujištění se, že vzbudil u Vranky nepředstíraný zájem o svůj vlastní příběh, začal vyprávět.

"Kdysi dávno, již sezdán se svou první manželkou Karličkou, bývaly mé výlety k vodě naprosto pravidelné. Každý den jsem odcházel těsně po večeři a vracíval se až po setmění, mnohdy i déle, neboť ty potvory ryby kolikrát začaly brát až se soumrakem. Měli jsme ještě s několika dalšími rybáři svá místečka na břehu nedalekého příměstského rybníka a pravidelným setkáváním se nad pruty utužovali náš rybolovný kolektiv. Sedávajíc těsně vedle sebe, bavili jsme se navzájem historkami pravdivými i domyšlenými a tak jsme se díky naší výřečnosti časem poznali velmi dobře i po stránce soukromé. Z celé party rybářů jsem si nejvíce rozuměl s o pár let mladším Jonášem, který bydlel kousek ode mne a navzájem se i s manželkami často navštěvovali. Propili jsme se tak všichni společně k nejednomu ránu a zdálo se, že naše přátelství je nerozlučné a navěky.

Moje žena Karlička byla milé, hezké a zdánlivě i trochu naivní děvče, s kterým jsem se poznal při jednom z mých lovů ryb způsobem poněkud drsnějším, než se na první oslovení neznámé krásně ženy sluší. Spolu s kamarádkami se tehdy koupala kousek od mých prutů a všechny se přitom chovaly tak hlučně a neukázněně, až jsem je musel rázně umlčet slovy syrově nevybíravými, ale účinnými. Po chvíli však za mnou jedno z koupajících se děvčat přišlo s omluvou tak upřímnou, že po krátkém našem rozhovoru slovo dalo slovo a večer jsme již spolu seděli nad sklenicí dobrého vína. Její vlídnou zmínku, že má ryby i rybáře ráda, jsem bral tehdy osobně a domníval se, že je to jen její zdrženlivě vyjádřené vzplanutí náklonnosti. Ale rozuměli jsme si spolu a tak se po nějakém tom měsíci přistěhovala do mého rybářského bytečku. Když jsem poznal, jakou umí být pečlivou ženou při vedení často prázdné domácnosti rybáře a zjistil, že její kuchařská zručnost vrcholila mistrným uměním přípravy ryb na nejrůznější způsoby, pojal jsem ji s velkou slávou za svou choť.

Skutečnost pak předčila všechna má smělá očekávání. Po večerech naplněných její samotou, kterou snášela s trpělivostí ideální manželky rybáře, čekávala na mé návraty od rybníka a dychtivě si nechávala popsat všechny mé neúspěšné záseky, výčet drobných ulovených čudel i mé směle líčené naděje v úspěšnost lovu příštího. Chápavě přikyvovala hlavou a natolik mile se vždy na mě usmívala, že štěstí nad mým osudem u mne neznalo hranic a hodin denně strávených uprosřed přírody 'mezi svými' pozvolna přibývalo. Často jsem Karličce nabízel, aby šla na ryby se mnou, pokaždé ale odmítla se slovy, že doma má ještě spoustu práce a vyjmenovala neuvěřitelné množství domácích prací, které hodlala sama za večer stihnout.

'Jen běž a něco velkého ulov'. Její vlídná slůvka, jimiž mě pokaždé láskyplnně vyprovázela, mi dodávala povznesenou náladu a povzbuzovala k ještě větší trpělivosti, abych se jí jednoho večera konečně mohl pochlubit s úlovkem přímo kapitálním a odčinit tak všechny ty večery, kdy byla doma sama. Zdálo se však, že jí samota nevadí a tak ani můj smutek nad prázdným vezírkem nenabýval katastrofických podob. Vždy mě jen trošku při cestě domů zabolelo u srdíčka, ale pak se mým tělem opět rozlilo horko při pomyšlení nad shledáním se s čekající a milující ženuškou.

Ale to jsem poněkud odbočil od doby, kdy jsme s Jonášem byli nejlepší přátelé. Pravidelně jsem docházel na rybník udolávat ryby svou trpělivostí, zatímco Karlička se doma starala o čistotu a pořádek. Když si časem našla kamarádku, ke které si chodila poplkat o ženských starostech, byl jsem rád, že nemusí trávit večery samotná doma. Dál však čekávala již před mým příchodem doma, natěšená na mé nové zážitky a na nadšení z jejich vyprávění.

Léta plynula a Jonáš časem na ryby chodit přestal. Když mi říkal, že má doma problémy s manželkou, které se jeho večerní rybářské výlety líbit přestaly, litoval jsem ho a sám jsem vždy s vděčností pomyslel na svou trpělivou Karličku. Dlouho se pak u nás Jonáš se svou ženou neukázal, až jsem se dozvěděl, že jezdí na ryby již jen občas, ale prý jinam. A tak jsem se rozhodl při jednom z mých pravidelných lovů, kdy mi po několik hodin nepřišel ani záběr, překvapit starého přítele v místě jeho nového rybaření. Od chlapů v hospodě jsem věděl, kde Jonáš sedává a tak jsem se sbalil od své vody ten den dříve a vydal se ulicemi, na které se již snášelo vlahé šero, k řece na kraji města. Konečně zjistím, proč tak náhle a bez rozloučení opustil své dlouholeté místo na břehu rybníka.

Jeho pruty jsem poznal již od mostu. Zářily do kraje svou svítivě oranžovou barvou a trčely v místech zapomenutých ostatními rybáři osamoceně a vyčítavě. 'Tam chlapče chytneš leda rýmu', žertoval jsem při balancování na kluzkých kamenech náročné cesty podél řeky.

To co se mi otevřelo po rozhrnutí křovin ukrývajících Jonáše před dotěrnou civilizací, byl výjev k neuvěření. V pevném objetí právě svíral mou divoce rozvášněnou ženu Karličku. Tak roztouženou jsem ji ani doma neznal. Užaslý nad tím náhlým zjevením, které by mne nenapadlo ani v pomatení mysli mých nejdivočejších snů, jsem zkoprnělý zíral na koktavé projevy omluvy a snahu o záchranu situace narychlo vymyšlenou výmluvou. Ani jsem tehdy nevnímal, co mi říkali. Před očima se mi neustále dokola s naléhavou vyčítavostí přehrával obraz touhy a těsného spojení těch dvou. Nevím, jak jsem tehdy došel domů. Karlička nabyla odvahy přijít mi na oči až po několika dnech mého bolestivého utápění žalu v alkoholu a to ještě přišla v době, kdy jsem měl být na rybách. Ze znechucení nad její zradou jsem radši ten den na svůj obvyklý lov nakonec přeci jen odešel. Vzala si však jen své věci a po krátkém setkání u rozvodového soudu jsem o ní již nikdy neslyšel. Prý se s Jonášem odstěhovala do jiného města.

Častokrát se mi ještě dlouho poté v noci zjevovala se svým posměšným vyprovázením mě na ryby: 'Jen běž a něco velkého ulov'. A tak zatímco jsem povětšinou bezúspěšně sedával nad pruty, Karlička i bez nich dokázala ulovit úlovek váhově o mnoho těžší, než já dokázal v součtu hmotností ulovit za celý rok."

Vranka pozorně poslouchal a snad se i trošku zastyděl za své poněkud uvolněnější chování. Zřejmě nevěděl, co na to říci, protože mlčel a přemýšlel.

"Ale nakonec to pro mne k něčemu dobrému přeci jen bylo. Zbavil jsem se nestálé nevěrnice a poznal Jonášovu ženu, která se s ním rozváděla také zhruba ve stejné době. Podvedeni svými protějšky jsme spolu párkrát zašli na kafe a souznění pocitů z toho, že jsme se spolu nezaviněně ocitli na jedné lodi života, postupně přerostlo v náklonnost, od níž byl již pouze krůček ke vzplanutí citů.

Martička mi dokázala nabídnout vše, co Karlička a já z upřímného zájmu o svou novou ženu s radostí poněkud omezil své přečasté návštěvy rybníku. A protože jsem od ní nikdy neslyšel, že má 'ryby i rybáře ráda', vydržela jí její věrnost až do současnosti. Tedy alespoň doufám. Jak již jsem dnes jednou říkal, není dobré vědět vše..."


Sázka


"Jsem bláznem, když se snažím za každou cenu dodržet rybářský řád?" otázal se Jesen spolusedících otázkou tak jasně položenou, že i odpověď se zdála býti naprosto logicky jednoznačnou.

"Rybářský řád jsou moudrá nařízení k zajištění výkonu rybářského práva, k ochraně živých tvorů před týráním a přírody před ničením", definoval svou představu Candát, o němž bylo všeobecně známo, že se několikrát bezvýsledně pokoušel stát se členem rybářské stráže, "tudíž je naprosto jasné, že jediná možná odpověď zní NE. Dodržování rybářského řádu by mělo být pro všechny samozřejmostí."

"Pro rybáře je to vlastně taková jejich malá bible", vzpomněl si Sumec na své pravidelné návštěvy kostela, kde se v naději na dobrý úlovek neopomněl pokaždé pomodlit krátkou modlitbou ke svatému Petrovi, patronovi všech rybářů. Sice v něj moc nevěřil, ale říkal si, kdyby na tom přeci jen něco bylo, tak ať je u něj dobře zapsán.

"Jistě. Na první pohled o mé otázce nemá smysl polemizovat, jenže až vám dovyprávím svůj příběh, pochopíte, proč jsem se ptal."

Jesenovi se podařilo na sebe strhnout pozornost štamgastů dnes poněkud roztěkané hospůdky a tak radši hned bystře spustil, dokud měl klid a nemusel překřikovat ostatní.

"Zima tehdy byla jak ji známe jen z ladových obrázků. První sníh napadl již v půlce listopadu a střídavě více či méně úspěšně se držel v přírodě až do vánoc. Noční mrazy a časté sněžení přes den živilo bílý poprašek ulehlý na zem bez jeho byť jen mizivé šance roztát a obnažit šedivě špinavou zemi plnou smutně vyčítavé nálady. Slunce v celém závěru toho roku pořádně nikdy nevysvitlo a děti se tak mohly ulítat a vydovádět opravdu dosytosti. Kdejaký zamrzlý rybníček byl obsypáván hrozny dětí s bruslemi a hokejkami, na každém rohu stáli sněhuláci všech tvarů a velikostí, kopce byly vyježděny sáňkami až na holou trávu, že připomínaly umělý povrch lyžařských sjezdovek. Takovou zimu již dlouho z nás nikdo nepamatoval.

Pro rybáře však ani zima ještě neznamená konec jeho záliby. Nechodí však lovit na položenou, protože by nikdo nevydržel stát nehnutě několik hodin nad nehybnými čihátky. Nedovedu si představit vytažení takového prutu s mokrým vlascem, kdyby ležel v mrazu nějakou dobu bez pohnutí. Vlasec by zmrznul a navijákem by neotočil ani pár koní. Na ryby se v zimě chodí na plavanou, nejlépe s žížalkou. Rybám je vlastní hledat v zimě potravu spíše živočišného původu. Rostlinná strava přeci pod sněhem neroste, to dá rozum."

Za okny hospody zapadalo letní slunce dalšího z tropických dnů a na krajinu se snášel soumrak, nadějně slibující vlahou noc s citelným poklesem teplot, při kterých se dá dobře spát bez pocitů, jakoby se v člověku přehříval motor.

"Nutno podotknout, že zimní lovy jsou na úlovek skoupé a když už něco, tak spíše drobné čudly jako běličky, malí okounci či otravná švícka.

Tohle vše bylo o naší, ani v zimě nezamrzající řece, až příliš dobře známé, než abych se mohl vymlouvat, že jsem to nevěděl. Přesto jsem v nějakém svém podivném pohnutí mysli uzavřel se švagrem, jehož doménou bylo popichování mého rybářského umění, sázku rovnající se sebevraždě cti. Vsadil jsem se o bednu šampaňského, že na Štědrý den přinesu od řeky kapra. Aby bylo večer na sváteční řízky. Pokud sázku prohraji, přijdu kromě bedny perlivého nápoje na štědrovečerní tabuli o hodnotu z nejvyšších - smaženého kapra. Klasika, která když chybí, cítí ji rybář tělem i duší jako téměř zločin. V životě jsem neměl o vánocích nic jiného než kapra. A nyní jsem se pomátl takovouhle sázkou. Kdo to kdy slyšel, chytit na Štědrý den v řece kapra. Ale bylo plácnuto a ustoupit se nedalo."

"Ty troubo, tys to vymňoukl", upřímně a dobrosrdečně vydýchl Vranka.

"A mělo být ještě hůř. Noc před dvacátým čtvrtým prosincem mrzlo až praštělo a tak jsme se do svátečního dne probouzeli s květinkami namalovanými na okenních tabulích, které ohleduplně ukrývaly husté sněžení halící krajinu do bílé kaše s nulovou viditelností.

'Tak vzhůru do boje' posmíval se mi švagr a labužnicky mlaskal na znamení jeho nezdolné chuti na šampáňo.

Celý večer před tím jsem studoval všechnu mě dostupnou literaturu, rady rybářům, cokoliv, kde by mohla být zmínka o kapraření v zimě. Stejně to všechno byly jen dohady vyplývající ze zkušeností toho kterého pisálka, usoudil jsem v alibistické naději, že tím vyvoleným, kterému bude dnes dopřáno ulovit kapra, se stanu já.

Sbalil jsem svého zamilovaného šejkspíra a s černými myšlenkami nad zamrzlou řekou jsem se dobře oblečen vypravil hned po ránu k vodě, těsně následován svým nepřejícím švagrem, jakožto svědkem mé hanby. Došli jsme až k říčce, k mé úlevě stále zurčící, na které jsem již chytal tolikrát, že bych ji byl dokázal najít i poslepu. Nastavit hladinu a napíchnout žížalku nebylo pro ještě teplé ruce žádný problém. Jak se vzápětí ukázalo, mrzlo velmi silně, dokonce tak, že i na tekoucí řece tuhl škraloup ledové tříště, což znemožňovalo jak nahození, tak popotahování nástrahy. Splávek mi pokaždé vyskočil na ledovou krustičku a lehal si na ni jak postřelený. Smutně vzdychajíc jsem vzpomínal na svůj vlastnoručně vyrobený špunt, jenž by se docela dobře právě v tuto chvíli uplatnil jako ledoborec drtící svou váhou led pod sebou. Po několika náhozech zůstala žížalka splihle viset na háčku a rychle měnila svou zdravě červenou barvu na nevábně rudě černou.

Těžké to byly chvíle, přetěžké. Mezi bílými sněhovými vločkami svítil můj fosforově zelený brk výrazem zoufalé naděje ve vysněný záběr. Prsty mi přimrzaly k prutu a jehličky ledu vykrystalizované z drobných kapek vody skapané z vlasce plnily veškeré volné škvíry v navijáku. Netrvalo dlouho a při navíjení jsme začal cítit drobné zadrhávání. Nejprve občasné, později stále zřetelnější a zřetelnější. Nijak tomu nepřispěl ani pád prutu do vody těsně u břehu, kdy se mi vysmekl z mých prokřehlých prstů právě v okamžiku jedné z dočasných vázek mezi kameny u dna řeky.

'Co to děláš, co si tím chceš dokázat? Stojí ti tvá čest za jedinou ubohou bednu šampaňského? Chceš přijít o dosud nejspolehlivějšího ze všech svých navijáků?' vyčítal jsem sám sobě své zoufalství po několika hodinách marného lovu.

Mrknul jsem po švagrovi. Bylo vidět, že je na tom ještě daleko hůř než já. Jako nerybář nedokázal odhadnout počasí zde u řeky, které chvílemi připomínalo arktickou zimu. Červené tváře a drkotání zubů věstily jeho tvrdě vytrpěnou brzkou výhru.

'Užij si hochu, ještě chvíli si vychutnávej své šampáňo', škodolibě jsem si liboval a mohu vám říci, že ten pohled stál za to.

Vítr neodbytně fučel a vysával z nás obou i poslední zbytky tepla dodaného kouřícím čajem z termosky.

S daleko menšími pocity hanby jsem před polednem konečně přiznal svou porážku. Za stálého hustého chumelení jsme se odebrali dnes ještě nepluženou silnicí zpět podél řeky k domovu."

Jesen si pečlivě otřel orosení sklenice, jakoby se mu vrátily nepříjemné zážitky ze zimního lovu zase zpátky.

"Nechápu ale, jak Tvá prohra souvisí s dodržováním rybářského řádu..." kroutil hlavou Vranka.

"Jakápak prohra. Ještě jsem neskončil.

Právě jsme procházeli zatáčkou definitivně se vzdalující od řeky, již téměř celé zamrzlé, když jsme zahlédli na její vnější straně výjev jak z jiříkova vidění. Na zemi se tam plácali tři dobře vykrmení kapři! Nechápavě jsme se rozhlédli kolem sebe, ale místo bylo opuštěné a tiché, kolem se rozléhalo jen pleskání těch šupináčů. Nikde ani náznak nikoho, kdo by se o své ryby snad nedejbože hlásil.

Při tomto pohledu na prapodivné zjevení živých ryb se mi hlavou proháněly myšlenky nad třemi apoštoly a jejich možnou reinkarnací. Jsem sice neznaboh, ale nevysmívám se, čemu nerozumím. Jenže co jiného si o tom myslet?

Nečekal jsem, až je najde někdo další. Rychle jsme přešli silnici.

'Švagříčku, jak zněla naše sázka?' při sbírání ryb jsem si šťastně uvědomil, jakou vysokou hodnotu mohou mít obyčejná slova.

Švagr stál s otevřenou pusou, že mu do ní skoro sněžilo a opakoval si v duchu sázku: přinést na Štědrý den od řeky kapra. I on musel uznat, že silnice těsně vedle řeky naplňuje tuto definici díky nejednoznačnosti vymezení pojmu co je a co není 'od řeky'.

Ale hořkost mé pomsty na švagrovy tím zdaleka nekončila. V záloze zbýval ještě jeden trumf.

'Podle rybářského řádu si smím od řeky odnést kapry pouze dva denně. Toho třetího musím tudíž pustit zpět. Ať je to s jejich původem jak chce, co když by mě potkal porybný a zajímalo ho, co si od vody nesu. To bych taky mohl o svou povolenku přijít.'

Švagr nerybář nechápal. Musel si o mě v tu chvíli myslet bůhvíco, jenže já vím, jak hluboko na něj zapůsobilo mé dodržování rybářského řádu v kterékoliv situaci. Od té doby si mě již nikdy nedobíral..."

"Jak je to vůbec možné, že se zčista jasna zjeví na silnici živí kapři?" nechápal Vranka.

"Uvažuj, synu. Byl Štědrý den, poledne, končil prodej kaprů v kádích ve městě. My je našly v zatáčce neprohrnuté silnice... Už víš?"

Vranka se pousmál na znamení, že mu svitlo.

"Ale nic si z toho nedělej, že tě to hned nenapadlo. Švagr na to nepřišel dodnes..."


Strážný anděl


"Myslíte si, že se může člověk po své smrti převtělit do jiné bytosti?", zeptal se poněkud nesměle a okultisticky Jesen.

"Reinkarnace je přeci dnes termín již téměř vědecký", přidal svůj názor mladý Vranka, který byl velkým příznivcem podobných debat, při nichž byl vždy schopen uvěřit i náhlému zjevení panenky Marie.

"Takže je dost dobře možné, že v okamžiku smrti opustí duše svou tělesnou schránku a vzápětí přejde do těla jiného".

"Ale, ale, pánové". Pragmatickému Tondovi se krajně nelíbilo prosedět večer při takové debatě. Měl rád všechna vysvětlení pěkně po vědecku, s důkazy. I když také několikrát musel sám sobě přiznat, že vše přímočaře zřejmě vysvětlit nelze.

"Proč jsi se ptal?", otočil hlavu k Jesenovi a snažil se dobrat podstatě jeho myšlenek.

"Někdy mám pocit", Jesen svlažil suché rty v bohaté pěně pěkně posazené na orosené sklenici zlatavého obsahu, "jakoby jsme měli pod hladinou naší řeky svého spojence, takového anděla strážného všech rybářů".

Tonda obrátil oči v sloup a zřetelně dal najevo své pohrdání podobnými názory. Byl však dnes ve výjimečně dobré náladě; jakpak by ne, když se mu podařilo ulovit plný povolený počet pěkných šupináčů - kaprů ve hřbetu vysokých, s robustně stavěným tělem a slušnou váhou.

"Pamatujete si ještě na nebožtíka Amura?"

"No jéje", ozval se děda Sumec, "príma chlap, čestný, férový, pečlivý. Žádnou legraci nepokazil. Ale hlavně rybář tělem i duší."

"Jak malý kluk jsem s ním velmi často jezdíval na pramici lovit na jeho místo. Sedával jsem tehdy na druháku a celé hodiny se bál pohnout, abych nevyplašil ryby pod lodí. Amur mě naučil vše, co jsem jako rybář kdy potřeboval a když cítil, že ho opouští síly a jeho pobyt na tomto světě pomalu dopisuje poslední stránku života, vyzradil mi všechna svá rybářská tajemství, včetně přesné polohy 'jeho' místa při lovu z pramice. Byla to výsada, jakou od něj neměl nikdy nikdo. Když jsem ho potom s velkým smutkem vyprovodil na jeho poslední cestu, dostal jsem od příbuzných na památku Amurovu kompletní rybářskou výbavu včetně jeho korábu řeky, velké tmavě zelené pramice. Děti neměl a příbuzní byli rádi, že se starého harampádí rychle a bez problémů zbavili. Nevěděli, jakou velkou cenu to má pro rybáře...

Jenže mne, tehdy adolescenta, vzápětí běh života odvál někam úplně jinam a tak jsem, pohlcen starostmi a problémy dospívání, přestal na několik let lovit ryby úplně.

Když jsem se v dospělosti s pruty na řeku vrátil, abych opět prožíval krásu lovů a prožitků s ním spojených, měl jsem zvláštní pocit, jakoby mě neustále někdo pozoroval. Nevěděl jsem, co to znamená, ani proč tomu tak je. Doprovázelo mne to na všech mých rybolovech a já stále usilovněji přemýšlel, kdo se na mě může dívat. Pak jsem si s truchlivou vzpomínkou vybavil Amura a jeho chybějící přítomnost. Od té chvíle přestal být můj pocit kradmého sledování mrazivým a stal se příjemným a uklidňujícím.

Začal jsem si opět vybavovat všechny zážitky, které jsem s Amurem v mládí prožil. Jak jsem vzápětí zjistil, za léta nerybaření jsem dokonce málem zapomněl i přesnou polohu nebožtíkova 'pramicového' místa. Jenže mne cosi nevysvětlitelného navedlo naprosto přesně a jak jsem se, již sedící za pruty, postupně rozevzpomínal, pouze jsem potvrzoval svůj přesný odhad v zakotvení. Nakonec jsem si připomněl i poslední ze čtyřech pomyslně se protínajících přímek v místě mého lovu. Všechno neuvěřitelně souhlasilo. A když jsem tehdy domů přivezl úlovek rozmanitý druhově i velikostně, zatímco ostatní tahali samé prťavé čudly, pojal jsem sobě první chvilkové podezření na úkaz vskutku nevídaný. Tehdy mi to poprvé ani tak nepřišlo, jenže já míval úspěch na Amurovu místu pouze na kukuřici, jeho oblíbenou nástrahu. Ptal jsem se po širokém okolí, neviděl-li někdo v poslední době někoho, kdo loví či vnadí právě na mém místě. Nikdo. Z piety a nepsané zásady nedotknutelnosti se ostatní rybáři Amurovu, potažmo mému, místu vyhýbali. Přestože jsem nikdy kukuřicí neprohazoval, ryby braly jen na ni. Zkoušel jsem žížalku, hrách, třešně... Nikdy nic. Jen a jen na žlutá zrnka. Zvláštní."

Jesen pozdvihl sklenici a na Amurovu památku ji z poloviny téměř vypil. Ostatní se nenechali dlouho nabádat a i oni přidali svůj díl vzpomínek v podobě upitého piva.

"Časem jsem se s tím smířil a přestal pátrat po příčině. Mé bohaté úlovky ode mne stále častěji dostávaly milost, neboť jsem si začal vybírat jen z těch větších.

Při mých pozdních návratech z řeky jsem častokrát nechával přes noc vezírek s úlovkem přivázaný na konci své pramice. Ryby tam měly proudnou vodu a slušnou hloubku, takže na delším úvazu mohly zajet kam se jim zlíbilo. Do haltýře jsem je dával až ráno po rozednění. K mému údivu však jedno ráno vezírek na svém místě chyběl. Hřebík zatlučený do opěrátka posledního sedátka na lodi zel vyčítavě prázdnotou a obvykle kolem něj obtočená šňůrka nebyla ani nikde poblíž k nalezení. Uplaval mi! Špatně jsem ho přivázal! Já hlupák přišel o pěkné dva kapry a několik menších plotic.

No nic, povídám, už se stalo. Došel jsem si pro vezírek nový a vydal se pramicí na svůj obvyklý ranní lov, abych si spravil náladu všeslibnými záběry a mnohými novými úlovky. Jak si tak vesluji po proudu podél vrb sklánějících své větve až na hladinu, koukám, že na jedné z nich visí právě taková šňůrka, jakou měl můj vezírek. Temně oranžová barva se přehlédnout prostě nedala. Zvědavost mi nedovolila plout dál. Vjel jsem pramicí do husté a bohatě olistěné koruny z vrbových proutků, abych úžasem téměř oněměl. Onen provázek byl totiž koncem mého ztraceného vezírku, pořád plného včerejších úlovků. Kapříci se měli stále čile k světu a cloumali s větví jako kdyby ohýbali prut při záběru. Popadl jsem vezírek a že ho přiváži zpět ke své lodi. Jenže ouha! Jeho provázek byl přivázaný pevným uzlíkem. Dalo mi velkou práci jej povolit. Ten uzlík totiž nebyl lecjaký, jednalo se o dračí smyčku, kterou uměl mezi rybáři kdysi nejlépe právě Amur. Dokázal ji zavázat na čemkoliv, po tmě, jednou rukou, i v zimě v rukavicích mu problémy nečinila. Používal jí rád a všude. A tak teď ona smyčka svírala pevně zelený proutek vrby, aby zachránila můj vezírek před divokým proudem blízkého splavu, kde by se nejenže nejspíš potrhal, ale trpěly by v něm především ryby, uvězněné a bezmocné, kdyby se začaly převalovat po kamenité hrázi splavu. Mé úvahy nad tím, kdo dračí smyčkou zachránil v mém vezírku před krutou smrtí uvězněné kapry, jsem si radši nechal pro sebe. Že duch zemřelého člověka žije v srdcích i myslích ostatních je otázkou psychiky a krásných, sladkobolných vzpomínek, jenže nikdy nikdo zemřelý přeci nedělal skutečné a hmatatelné činy.

Od té doby jsem si začal na podivné události dávat dobrý pozor. A tak mě ani nepřekvapilo, když se mi jeden krásný letní horký den rozložilo pod nohama mé stařičké dřevěné plato a já se nepříjemně zabořil až po kolena do páchnoucího a slizkého příbřežního bahna plného pijavic a všelijakého drobného nevábně vypadajícího hmyzu. Ten den jsem tedy svou loď ukotvil u plata souseda a protože horko bylo opravdu k nevydržení, nechal jsem si jeho opravu na druhý den po ránu. V noci pak přišla taková silná bouře s vichřicí, že zlomila statnou olši na břehu řeky pod mými okny, která se jako podťatá skácela s ohromujícím praskotem na rozbité plato. Jaké štěstí, že moje pramice v klidu odpočívala u souseda! Tak by z ní zcela jistě byla ponorka. Ráno při odstraňování spadlého stromu jsem si všimnul podivně přeřezaného kůlu mého zničeného plata, což určitě nemohlo být způsobeno jeho stářím. A opět jsem si vzpomněl na Amura a jeho vliv na má rybářská rozhodnutí. Protože plato opravu stejně potřebovalo, bylo dobře, že spadlo. I když poněkud podivnou příčinou. Zachránilo tak bohatství ceny nevyčíslitelné, bytelnou a zařízenou rybářskou pramici."

"Když už o tom tak mluvíš", ozval se z rohu podlouhlého stolu Duhák, "už mě ani moje nedávná příhoda tolik podivná nepřipadá".

Chvilku mlčel, jakoby si dodával odvahy prozradit své tajemství ostatním, ale pak se rozmluvil.

"Při rybolovu zažiji nejedno zklamání ze ztráty svých úlovků. Zvláště po vyhraném zápase je pro mne smutné, když mi ryba mou vlastní nešikovností vyklouzne a šplouchnutím vody se nad ní navždy zavře hladina řeky. Poté sebe častuji těmi nejhoršími nadávkami, prostoupen pocity zklamání a beznaděje. Tak je to normální a zvykl jsem si na takové své občasné excesy natolik, že mne jednou překvapil opak. To jsem právě oběma rukama namáhavě vytahoval po předlouhém boji do pramice notně obtěžkaný podběrák, z něhož koukal pořádný rybí ocas. Jakpak by ne, když mým úlovkem byla skvělá štika, zelená jak brčál, s tlamou posetou řadou špičatých zoubků schopných přehryznout vlasec na to šup. Právě jsem jí z tlamy páčil dobře zaseknutý trojháček a když se mi to s obtížemi konečně podařilo, trochu mi podjela v mém zakleknutí noha a ztratíce při tom rovnováhu, pustil jsem rybu, abych se mohl v pádu zachytit bortu lodě. Štika, která přestala cítit tlak mých prstů kolem svých skřelí na nic nečekala, hbitě sebou plácla a skvěle řízlou vývrtkou rozrazila hladinu vedle lodi. Byla opět svobodná a volná. Normálně by na nic nečekala a zmizela v hloubce řeky, jenže tahle ležela u hladiny jako mrtvá a jen drobnými záškuby kroužila svá pomalá kolečka. Co se jí děje, byla první myšlenka, která mne napadla při pohledu na tu podivnou scénu. Před chvílí bojovná a nezkrotná se nyní chová jako instinktů zbavená a omámená. Jen chviličku mne trvalo uvědomit si, že to je má šance. Možnost získat znovu téměř ztracený úlovek. Sáhl jsem pod nohy pro podběrák, nespouštěje jí přitom z očí. Pomalu jí podebral a stejně namáhavě jako před chvílí jí opět vytáhl do lodě. Sotva jsem jí pevným stiskem dlaně uchopil za robustně stavěné tělo, opět ožila a zápasila se mnou v lodi mohutnými údery ocasu o podlážku, až to dunělo jako když indiáni na tam-tamy vybubnovávají duchy přinášející déšť. Nakonec se mi ji přeci jen podařilo nasoukat do mého drátěného vezírku, který si vozím pro případ, že by se mi podařilo neplánovaně ulovit úhoře. Ve své kleci vedle lodi řádila v mohutných vlnách a já dodnes nepochopil sílu, která štiku donutila neodplavat pryč, ale bezvládně čekat na můj podběrák."

Všichni štamgasti u stolu mlčeli a bylo na nich poznat, jak usilovně přemýšlí nad všemi svými podivuhodnými událostmi, kterých každý z nich měl za svá rybářská léta již bezpočet.

"Ve vodníky nevěřím, jsou to báchorky pro děti, jenže co když zemřelý Amur žije s námi stále, ale nyní jako forma energie, která nám všem pomáhá a dbá na poklidný běh našich životů u řeky?"

Do hovoru zapojivší se Vranka počal usilovně přemýšlet nad logikou své právě vyslovené otázky. Když se během svých mlčenlivých úvah nad možnou Amurovou přítomností propil až na dno svého půllitru, stoupnul mu alkohol zřejmě do hlavy nad míru únosnou jeho sebeovládání. Postavil se a zvedl ruce nad hlavu. Téměř křikem, trochu ironicky, zčásti ve stylu satanistů, nahlas povídá:

"Amure, příteli, slyšíš nás? Jsi tu s námi? Zjev se tvá přítomnost úkazem zřetelným a náhlým, nepřipouštějícím jakoukoliv pochybnost o Tvé neexistenci!"

Dříve, než jeho výsměch nadpřirozenu stačil Duhák rázně usadit svou dřevorubeckou tlapou, zafučel venku vítr a malé okénko hospody se s mohutnou ránou a řinčením rezonujícího skla náhle a prudce zabouchlo. Nikoho, kdo byl v tu chvíli v místnosti, byste nepřesvědčili, že to nebyla Amurova vůle...


Nepozornost lehkovážného Jindry


"Tady čtu", pravil Vranka po rozevření denního tisku a chvilce pozorného čtení, "že se nějaký rybář utopil, když ve vodě hledal svůj prut".

Všichni, kdož seděli kolem stolu, zvedli překvapeně hlavy. Tragédie na ně zapůsobila jako neštěstí, které se může přihodit každému z nich.

"Potopil se pod hladinu a už nevyplaval. Před zraky svého syna", pokračoval Vranka, aniž zvedl oči z textu, "to je přeci hrozné".

S posmutnělou náladou věnovali štamgasti v rudé záři za okny zapadajícího slunce tichou vzpomínku neznámému kolegovi - rybáři.

"No to jsem měl tehdy vlastně štěstí", suše polkl Toník při představě, že i jemu by se bývalo mohlo stát něco podobného. Neříkal to však s výrazem radosti či výsměchu, ale úlevy.

Vranka dočetl sloupek až do konce a byl zřejmě natolik zmožen událostí v černé kronice, že noviny radši opět zavřel a vrátil je zpět hostinskému.

"Jaké štěstí?" trhl sebou a jeho oči prozradily, že se vrátil ze zamyšlení nad stínem všudypřítomné smrti zpět do reality života.

"Už jsem se kdysi o té události okrajově zmiňoval, ale možná by bylo dobré jí vylíčit znovu a podrobněji."

Štička hbitě přistavila vějíř plných půllitrů, aby ústa a rty rybářů nestrádaly dehydratací. Toník toho hned využil a vyprázdnil obsah sklenice bleskovým přelitím do svých útrob.

"Piješ moc rychle, takhle se z tebe stane průtokový ohřívač", zadíval se trošku káravě Sumec, kterého Toníkova zmínka o události zaujala natolik, že si ji chtěl vyslechnout až do konce bez častého přerušování vyprávění při odchodech na toaletu či přerývaných a obtížně artikulovaných vět ovlivněných vysokým promile alkoholu v krvi na závěr historky.

"Neboj, jsem jako velbloud, který se napije jednou za čas, ale pořádně. Třeba se náhodou rozmluvím tak, že zapomenu pít a vy byste nade mnou tím pádem získali náskok. To nemohu dopustit."

Tondy se dotklo Sumcovo poučování, ale respekt k jeho věku mu bránil vyčíst mu to jinak, než s diplomatickou jemností a obratností, se šibalským úsměvem a mrknutím v konci své věty. Věřil, že děda to tak zle přeci jen nemyslel.

"Kdyby tu dnes s námi seděl i Candát, jistě by mě zasvěceně doplňoval, takhle to musím zvládnout sám. Kde vlastně Jindra je?"

"Zastavil se u nás po obědě a tak jsme spolu chvíli poseděli pod slunečníkem na zahradě", ozval se z rohu stolu dnes poněkud málomluvný Jesen, "chtěl dnes večer vyrazit někam dolů po proudu na štiku. Prý má vyhlédnuté místo, kde již delší dobu loví. Vyzvídal jsem podrobnosti, ale tajemně mlčel, či jen mlžil slovy, že až štiku uloví, staví se za námi do hospody a o všem nám povypráví. Chlubit s úlovkem by se mu zachtělo! Ale ať, já mu to přeji. Letos ještě žádného dravce neulovil, tak ať si hoch užije."

Malým okénkem hospody se Tonda podíval na úzkou prašnou cestu mezi řekou a polem, jako by snad čekal v Candátův návrat. Pak se však otočil zpět ke stolu a okoštoval čerstvě donesenou dvanáctku. Labužnicky pokýval hlavou na znamení, že tahle značka je chuti skutečně výtečné. Dobře hostinský udělal, když kromě šenkýřky vyměnil kdysi i dodávající pivovar.

"Candát často chodívá lovit ze břehu. Nikoliv proto, že by neměl svou vlastní pramici, či místo na řece. Nevydrží dlouho vysedávat na jednom místě, tak je to. Chvilku posedí, ale pak se zvedne a chodí, tam a zpět, kolem prutů, nahoru na cestu poklábosit s kamarády, či kousek vedle prohodit pár slov s kolegou rybářem. Samozřejmě je to proti rybářským předpisům, nechávat pruty nahozené bez dozoru, ale co si budeme povídat, každý z nás má nějaký ten škraloupek, svou libůstku, kvůli níž vědomě porušuje rybářský řád. Jsou to však provinění drobná, řekl bych neškodná. Trpět by rybu nikdo rozhodně nenechal, stejně jako není nikomu z nás vlastní násilné natahování ryby do délky, jenom aby dosáhla kýžené berné míry.

Koneckonců Jindrovy výlety byly často jištěny rybáři z protějšího břehu, kteří by jistě na něj zavolali, kdyby viděli na jeho prutech pohyb. Tolikrát jsme mu už říkali: Nenechávej pruty bez dozoru, doplatíš na to! Neslyšel nás, nevnímal, dál si vedl svou a chodil na své odvážné výlety po okolí. Dokonce i jeho přítel Jura, člen rybářské stráže, který nad proviněními kamarádů přivírá obě oči a zacpává si uši, mu několikráte domlouval a říkal, že jestli mu ještě jednou načapá nehlídané pruty, schová mu je a on bude muset jít znovu skládat zkoušky z rybářského řádu.

Jindra navíc nemá pruty jen tak obyčejné. Shakespeary za pěkných pár tisícovek s navijákem z keramických materiálů kosmické technologie však navenek vypadají obyčejně a levně, pouze nenápadná značka a typ výrobku prozrazuje mimořádné vlastnosti tohoto náčiní pro rybářského fajnšmekra v podstatě nepostradatelné.

Můj názor ale je, že můžete mít vybavení jakékoliv chcete, ale pokud vám chybí intuice a velká dávka štěstí, stejně nic nechytnete. A navíc, já jsem rybář požitkář, na rozdíl od Jindry, rybáře fajnšmekra.

Ten den jsem lovil na místě vedle Jindry, takže jsem měl skvělý přehled o tom, co právě dělá. Nahodil pruty na těžko, chvíli popocházel nahoru na cestu a zase zpět a pak se snažil trochu náš vzájemný hovor rozproudit debatou na jakési téma. Jelikož jsem však zrovna na něj neměl dvakrát náladu, náš rozhovor vychladl na nedostatek zájmu. Sám jsem měl problémy s vlascem, který se po namočení lepil k prutu jako když železné piliny neodolatelně přiskakují k magnetu a mohu vám potvrdit, že je to mnohdy k uzoufání."

Štamgasti znalí podobných peripetií souhlasně přitakali hlavami.

"Když definitivně pochopil, že z rozhovoru dnes nebude nic a že naše diskuze zemřela na podvýživu slov, začal se rozhlížet po okolí. Široko daleko nebylo nikoho, s kým by mohl ztratit slůvko a zaplašit tak jemu dlouhou chvíli. Proto si zase sednul a jelikož slunce poměrně dost připalovalo, za chvíli již odpočíval v leže na zádech. Asi se díval vzhůru. Přes třepotající se zelené lístky v korunách stromů tepavě prosvítala azurově modrá obloha. Mámivé šumění pobřežního travnatého porostu spolu s cvrlikáním cvrčků jej zřejmě postupně uspalo ve spánek čistý a hluboký. Občas, když se právě neprocházel po okolí, takto rád lenošil s nastraženými pruty, u nichž je brzda navijáku povolená natolik, že záběru ryby neklade žádný odpor, ale cvrlikáním upozorní na zájem ryby o žížalku pevně navlečenou na tenkém a stříbrném háčku. Lehce potom mohl jedinou otočkou snížit prokluz na optimální stav vzhledem k síle vlasce a následně zasekávat klasickým způsobem. Mohl by, kdyby nespal a kdyby býval nezapomněl u jednoho z prutů brzdu navijáku po přehození nástrahy opět povolit...

Onen rozhodující záběr přišel nečekaně a rychle. Čihátko vylétlo tvrdě a nesmlouvavě nahoru pod prut a jeho špička zmizela hluboko pod vodu. Vlasec se napružil jako struna naladěné kytary a nedbale zapíchnutá vidlička se zvolna silným tahem začala klátit směrem k vodě. Dobře utažená brzda navijáku nepovolila ani centimetr vlasce navíc a tak se během několika krátkých sekund vysmekl z vidliček celý prut. Sledoval jsem to vše téměř bezmocně a z povzdálí svého místa, neschopný jakkoliv jinak zabránit pohromě, než se svým křikem snažit vzbudit sladce odchrupávajícího Jindru. Nereagoval ne mě ani na zvuky prutu pomalu sjíždějícího z vidliček a plesknoucího na hladinu těsně u břehu. Asi právě snil svůj rybářský sen o kapitálním úlovku - právě takovém, který mu kradl jeho prut...

Od počátku záběru ještě neuplynulo ani deset sekund a bylo po všem. Prut nikde, jen zvířené bahno u břehu vyčítalo neschopnost Candátova rychlého zásahu. Nastalo opět hrobové ticho, takové to zlověstné, které nastává například bezprostředně po výstřelu. Jen v uších stále doznívaly tóny napruženého vlasce při oné události.

Konečně se mi podařilo Jindru probudit. Chvíli mi říkal, ať neblbnu a prut mu vrátím, že stál hodně peněz, ale postupně konečně pochopil, že můj povyk není škodolibým nepovedeným vtipem a zblednul jako čerstvě vybílená stěna.

'Tak si pro něj vlez, jistě nebude daleko', povídám mu v upřímné snaze nějak pomoci. Chvilku se ošíval, jako že nemá plavky, ale když jsem s ledovým klidem odpověděl, že mě jeho nahota naprosto nezajímá a já za něj do vody nepolezu, přiznal skutečnost.

Neumí prý plavat a dosud to o něm nikdo nevěděl. To je hlavním důvodem, proč nerad chytá z pramice. Protože se bojí hloubky.

'A proč jsi to neřekl dříve?' otázal jsem se celkem zbytečnou otázkou, 'vždyť jsme dospělí lidé a nikdo by se ti přeci nesmál. Podívej třeba na mě. Plavat sice umím, ale zase se bojím uzavřených prostorů. Každý máme strach z něčeho jiného, ale pokud to nebudou vědět i ostatní, může docházet ke komickým a někdy i trapným situacím'.

Domlouval jsem mu jako pětiletému dítěti co poprvé vědomě v důležité situaci zalhalo, ale byl jsem již v podstatě rozhodnutý, že za jeho přiznání mu pomohu jak jen budu umět. Takže jsem se nakonec svlékal já.

Voda byla studená a bahno u břehu neuvěřitelně slizké a mazlavé. Hlavně ať v něm nejsou střepy... Nohy se mi postupně pokrývaly vrstvou černé hmoty a já si připadal jako při bahenních koupelích v lázních. Došel jsem až několik metrů od břehu, kde mi voda byla již hodně nad pás, ve směru pomyslného putování prutu pod hladinou, ale na dně nic v dosahu nohou neleželo. Procházel jsem postupně větší a větší plochu dna a prošlapával desítky centimetrů hluboké nánosy bahna plného pijavic a drobné vrtící se havěti. Brrrrr..... Konečně jsem prsty u nohou nahmatal cosi tenkého a dlouhého. Zda to byl prut jsem si příliš jistý nebyl, ale moc času na zkoumání a přemýšlení nezbývalo. Kdo ví, co si ryba, je-li stále ještě zaseknutá, v nejbližších chvílích usmyslí. Pokud odtáhne prut jinam, je-li to prut, nemusím ho také již nikdy najít.

Rychle jsem se nadechnul a ve stylu ondatry mizející pod hladinou nahmatal rukama v mazlavé zvířené hmotě onen předmět. Byl to prut! Sláva! S radostí jsem jej zvedl nad hlavu, zatímco Candát prožíval na břehu euforii štěstí nad nalezením cenného kousku. Prodral jsem se bahnem zpět na břeh a celý černý od jeho zbytků na sebe natáhl alespoň trenýrky.

Smrděl jsem sice jako skunk, ale hřál mě pocit, že jsem mohl pomoci příteli, když to právě potřeboval."

"A co Jindra, poučil se?", vyzvídal Vranka.

"No ano. A jak. Hledí si svých prutů pečlivě a pořád. Je jako vyměněný. I s pramicí občas vyjede na řeku. Jen jsou jeho lovy poněkud kratší než naše dlouhá vysedávání nad pruty, protože o té jeho netrpělivosti to totiž pravda skutečně je. I když nebyla díky neznalosti plavání celá.

Ostatně - támhle přichází, takže podrobnosti nám jistě upřesní nejlépe sám."

Candát zářící přešťastným úsměvem vstoupil do dveří hostince s pocitem válečníka po vyhrané bitvě. Kromě rybářského cajku ho tížil přes rameno přehozený úlovek. Zdánlivě ztrouchnivělý starý kmen odlomeného stromu pokrytý zelenavými řasami byl ve skutečnosti a pohledu zblízka štikou jak má být, mohutnou a s tlamou plnou drobných a špičatých zubů. Trofej jak se patří na zkušeného rybáře.

"Hostinský, nalij po panáku každému, kdo si se mnou bude chtít připít na oslavu mého úlovku", radostně a velmi slavnostně pronesl Jindra, který právě zažíval svůj velký triumf.

Bylo nad míru jasné, že o jeho utopeném prutu již ten večer nepadne jediné slovo, takže se tehdy už nikdo nedozvěděl, že na konci vlasce málem ztraceného prutu stále vyčkával na svůj zoufalý a marný boj o život půlmetrový kapr...


Rybářské závody


Podél maličkých okének hospůdky se zvolna od vody trousily houfy svátečních rybářů a den se pomalu chystal ulehnout do náručí noci. Pravidelní návštěvníci pohostinského zařízení U Okouna již podepsali svou každodenní docházkovou knihu jedním rumem a nepočítaně pivy. Čas plynul v klidu a spokojenost štamgastů se projevovala poklidným sledováním onoho zástupu chatařů s pruty, pro něž právě skončil další z víkendů a čekala je cesta po rozpálených silnicích zpět do panelových domovů svých zakouřených měst.

"Masové rybářské akce nemám příliš v oblibě", konstatoval Ježdík, jemuž množství lidí připomnělo nedávné rybářské závody nazvané populistickým 'Ulov si svou výhru'.

"S klasickou rybařinou toho příliš společného nemají. Řekl bych, že to jsou přímo drancovačky. Nejde v nich o pocity, ale o množství. A často v nich účel světí prostředky. Někteří takyrybáři jsou totiž pro zvýšení šancí na svou výhru udělat cokoliv."

Nedělní večer se pomalu probíral z ospalé letargie a atmosféra v hospodě houstla. Ve vzduchu visel Ježdíkův příslib odhalení nekalých praktik při rybářských soutěžích. Začalo být zajímavo.

"Co ty s tím máš společného, když přeci nikdy nesoutěžíš?", otázal se Vranka, až Tonda nabyl pocitu, jakoby snad chtěl obhajovat zakázané způsoby lovu. Tak zle se na něj podíval, že Vranka sklopil oči.

"Nesoutěžím, ale sleduji. Nejsem slepý."

Ježdíka asi hodně trápily podobné akce. Z jeho bojovného výrazu to bylo více než zřejmé.

"Tak spusť už...", netrpělivý Sumec by moc rád znal nějaké tajné finty zkušených borců. On sám se také podobných soutěží kdysi často rád účastnil, ale vždy skončil v poli poražených. Byl ze staré školy a lovil pěkně klasicky, s ohledem a pochopením pro druhé, čímž se předem odsuzoval k neúspěchu. Praktiky ve stylu více návazců na jedné udici mu byly cizí, i když je rybářský řád povoloval. Jeho vnadění běžnými bramborami či strouhankou také asi nijak zvlášť ryby neupoutalo. Proto když si vedle něj sednul závodník prohazující místo svého lovu odstředivkovými kaly s trochou přimísené prasečí krve, těžko mohl konkurovat.

"Při poslední takové soutěži na horním toku řeky se závodníci málem poprali. Natolik vypjatá atmosféra a řevnivost tam panovala.

Začnu však od začátku, abyste poznali nesmyslnost celé té soutěže."

Chvíli ještě napínal osazenstvo stolu svým pomalým upíjením piva, ale pak se rozmluvil definitivně.

"Den Dé byl toho rána jako malovaný, modrá obloha rozehřívala duši nejednoho milovníka rybářského sportu. Sváteční náladu nadcházejícího sportovního klání nekazilo ani přeplněné parkoviště, natož zaspání stánkaře chystajícího se opékat klobásy. Pivo teklo proudem již od svítání a všichni zrána se registrovaní soutěžící vyčkávali na jimi vybraných místech uvnitř vytyčeného úseku řeky, až gong odzvoní devátou hodinu, čili oficiální začátek závodů.

Ryby si prozatím žily další ze svých poklidných rán a prozatím netušily, že pro ty důvěřivější a hladovější z nich to bude jitro poslední.

Účastnil jsem se soutěže jako dohlížející komisař a mým úkolem bylo sledovat dodržování rybářského i soutěžního řádu. Měl jsem pravomoc při hrubém porušení předpisů diskvalifikovat, při malém prohřešku dát napomenutí s možností distancu při jeho opakování. Jako vášnivý zastánce rybího klidu se tedy závodníci měli ode mne na co těšit. Dal jsem jim to předem jasně najevo a když zjistili, že nežertuji, možná i zapomněli na některé své fígle ležící za hranicí čestnosti a férovosti.

Konečně se nad řekou rozprostřel zvonivý tón gongu oznamující oficiální zahájení soutěže. Od teď měli rybáři celé tři hodiny na to, aby nachytali co největší váhu ryb. Ulovené ryby si každý ukládal do svých vezírků a napětí tak přetrvávalo až do poslední chvíle. Dostali jsme za úkol průběžně sledovat vezírky soutěžících a hlavně si zapisovat jednotlivé úlovky, aby nemohlo dojít k podvodům ve stylu podstrčených ryb, které si závodník obstaral dříve a pak dělal, jako že je právě chytil.

Do řeky se snesl hustý déšť nástrah doprovázený sněžením hojného vnadění. Každý se snažil vnutit rybám tu svou pochoutku a upoutat je právě ke svému místu protkaném nitkami vlasců a speciálně přibroušených háčků pro ty nejspolehlivější záseky.

Bylo zajímavé sledovat taktiku jednotlivých soutěžících. Zatímco většina volila lov velkých druhů ryb na položenou, někteří se rozhodli zvítězit hojným množstvím rybek malých, takže lovili čudly na plavanou. Protože během závodů nebylo povoleno přecházet z jednoho místa na druhé, začínalo se poměrně rychle oddělovat zrno od plev, zkušenost od náhodného výběru místa svátečním rybářem. Řeka totiž měla své poměrně hojné úseky plné starých větví, kde skutečně nezbývalo než lovit na plavanou. Zkušení rybáři si ale vybrali vodu hlubší s dnem bez velkých kamenů, v níž ryby nebyly plašené bujarým veselím závodníkům přihlížejících diváků, kteří povzbuzovali s pivem v ruce, jako by se jednalo o fotbalový zápas. U svých nejoblíbenějších lovců pak zklamaně nahlas vzdychali při každém jejich záseku naprázdno. Pro ostatní to příliš příjemné ani ohleduplné nebylo a tak jim brzy pořadatelé rozumně domluvili. Přítomnost mračícího se místního strážníka jako jednoho ze soutěžících byla pro ně zřejmě dostatečným motivem se zklidnit. Jak postupoval čas a dění na řece bylo zdánlivě neměnné, ztrácely závody pro přihlížející na atraktivnosti a jeden po druhém se podle míry své výdrže postupně vytráceli do blízké hospody, kde pod slunečníky a košatými korunami stromů zahradního posezení hodlali vyčkat oficiálního konce závodů.

Kromě způsobu vyhodnocení výsledků závodů, kdy se úlovky ve vezírku zváží najednou, ještě pořadatelé zvažovali možnost druhou, sčítat délky úlovků. Jenže pracnost takového vyhodnocení s pečlivým měřením každého kusu ryby by vyhodnocení velmi zdržela.

Vzhledem ke snaze donutit soutěžící k co největší péči o své úlovky bylo v podmínkách soutěže stanoveno, že ze závěrečného vážení budou vyřazeny všechny z ryb, které jeví známky neživotaschopnosti. Po měření navíc musí být všechny úlovky puštěny zpět do řeky. Pokud si chce nějaký ze závodníků svůj úlovek ponechat, nebude mu započítán do soutěžní váhy úlovků. Takové propozice slibovaly napínavý boj až do poslední minuty, protože tak vlastně filtrovaly případné opravdu trofejní úlovky, pokud se rybář rozhodl si je ponechat. Tudíž vše, co bude uloveno v rámci soutěže, se vrátí zpět do řeky..."

"No vidíš, pořadatelé soutěže přeci jen dbali na ochranu před bezohledností", ozval se konejšivým hlasem Tonda.

"Přesto mě ani takový soutěžní řád příliš nepotěšil... Masivní nájezd rybářů na malý úsek řeky mi stále zůstával trnem v oku. Ale mlčel jsem a o to více dbal na pečlivé dodržování úcty k rybímu životu.

Jenže to, čeho jsem měl být svědkem v závěru soutěže, mi vzalo dech a během chvíle jsem ztratil veškeré své iluze o některých do té doby úctyhodných rybářích. Oni se chovali hůř než malé děti!"

Natolik mu znovu oživlá vzpomínka rozproudila krev, že popadl své pivo a vypil ho celé najednou.

"Ten den totiž ryby příliš nešly a bylo jen málo závodníků, kteří máčeli svůj vezírek ve vodě. Každý záběr či zásek proto v očích ostatních vyvolával přímo závistivé pohledy. Neskrývaný úsměv tudíž zářil na tvářích pokaždé, když někomu po záseku a krátkém zdolávání utekla ryba těsně u břehu, v okamžiku, kdy jednou rukou přidržoval prut, zatímco druhou šmátral po podběráku.

Blížilo se poledne, čas ukončení rybářských závodů. Situace byla nepřehledná, nikdo z těch, jemuž se cukal namočený vezírek, pořádně nevěděl, jak na tom oproti ostatním je.

Pak jeden z nich, říkejme mu třeba Jirka, zasekl něco slibného. Cosi mu ohnulo prut tak razantně, že ostatní zbystřili své pohledy a v obavách čekali, co z toho bude. Štěstí tentokrát škodolibě přáli samozřejmě pouze rybě. Jenže Jirka se nehodlal svého zdolávaného kousku vzdál. Vodil si rybu pěkně zeširoka řekou, jako by se chtěl ukázat všem ostatním. A že to byl vskutku pěkný boj. Ryba totiž nijak malá nebyla a tak dávala svému lovci zabrat opravdu pořádně. Ti z malé hrstky přejících rybářů pro jistotu své pruty na chvíli z vody ohleduplně vytáhli. Ježe zbylo dost těch, kteří honili minuty a doufali, že i ve vodě zvířené tvrdým Jirkovým bojem uloví alespoň mřenku. Jejich touha vyhrát byla obdivuhodná, možná až nepochopitelná.

Konečně se na pár vteřin objevil zdolávaný kousek na hladině. Kapr! Jako hrom! Spolu se zablýsknutím jeho těla se v Jirkovi začala vařit krev. Začínalo být více než jasné, že úspěšné zdolání tohoto úlovku mu nejspíš zajistí i vítězství v soutěži.

V okamžiku, kdy kapr opět zmizel v hlubině řeky, zabral prut i z druhé strany řeky sedícímu Liborovi. I jeho záběr nepostrádal na síle. Bystře jej zasekl, ale k jeho úžasu se podivný úlovek téměř nehnul, jak velký odpor ve vodě kladl. Teď tedy stáli naproti sobě rybáři dva a každý vodil na ohnutém prutu úlovek hodný pozornosti. Kdo o něj přijde, nevyhraje soutěž. Nastaly nekonečné minuty jejich boje. V zápalu zdolávání si tak ani nevšimli, že se hodiny překulily přes poledne a gong oznámil konec závodů. Jirkův kapr se vzdát nemínil a ani na druhé straně řeky sedící Libor prozatím nesměřoval k brzkému ukončení zdolávání.

Zatímco tedy oni dva zápasili s rybami, na břehu se strhl názorový souboj mezi odpůrci uznat jejich zásek jako součást soutěže a zastánci počkat na výsledek zdolávání a tak teprve oficiálně uzavřít soutěž. Diskutujících přibývalo, ale ryby na břeh vytaženy být stále nechtěly. Bojovaly jako o život. Dokonce se našli i tací, kteří se odvážili vyrušit jejich urputné souboje otázkou, zda-li si úlovky ponechají, anebo je budou chtít započítat do soutěže. Jak by to mohli oba dva již teď vědět! První cena v podobě živého selete však byla více než lákavou motivací obětovat i trofejního kapra. Však samotný věhlas jejich úlovku a desítky zasvěcených svědků jsou pro rybáře tou nejlepší odměnou.

Uběhly další desítky minut. Na břehu nastalo pravé pozdvižení zejména v okamžiku, kdy se pořadatelé soutěže nakonec dohodli na tom, že okamžik záseku do rybářského klání započítají a tak se bude čekat na ukončení jejich zdolávání. Pravý důvod takového rozhodnutí nikde nahlas nikdy nepadnul, ale bylo to prohnilé a zkorumpované účelové rozhodnutí. Stánkařům, přiživujícím se na závodech totiž v době kolem oběda neuvěřitelně stoupnul obrat a ve vůni jejich pečených klobás a vychlazeného pivka nesmrděl pořadatelům dobrý oběd, ani bezbřehá možnost konzumace piva, to vše zdarma, pokud se rozhodnou počkat na ty dva.

Pokud tedy chtěli pořadatelé poskytnout lidem tímto rybářským kláním zábavu a napětí, na které budou dlouho vzpomínat, tak se jim to povedlo mírou vrchovatou. Ale stále to neměl být konec všem překvapením...

Jak plynuly minuty, začínalo být zdolávání čím dál únavnější. Chvíli navíjet, pak popouštět a tak pořád dokola bojovat s rybami, které se zdály neunavitelné. Jirkův kapr sice byl opravdu pořádný, ale že by v sobě nacházel tolik nevyčerpatelné síly? Čím dál více přihlížejícím se to zdálo nějaké podivné. Již nejeden z nich si všimnul, že pokud jeden navíjí, druhý popouští. Nejprve to od něj ostatní vzali jako dobrý vtip, ale časem bylo stále více zřetelnější, že něco na tom jejich zdolávání není v pořádku... Když už se konečně zablesklo tělo úlovku i Liborovi, oba rybáři zkoprněli výjevem jako z nejhorších rybářských snů. Z obou břehů směřovaly jejich vlasce k téhle jediné rybě!

V okamžiku, kdy na břehu kdosi zakřičel něco ve smyslu hry na přetahovanou, vybuchnul dav přihlížejících hurónským smíchem. Unavení a potupení rybáři teď stáli naproti sobě, zaklesnuti háček do háčku v tlamě ryby a oběma z nich šlo o vítězství v soutěži. Ani jeden nehodlal ustoupit. Jejich při zdolávání zastydlá čest, hlad a vidina růžového selátka opékaného na rožni je hnala k nepochopitelné snaze silou přetáhnout tomu druhému jinak pěkného a dobře stavěného kapra na svou stranu, čímž dokázat, že úlovek patří právě jemu.

Pro přihlížející to skutečně byla po nějakou dobu náramná legrace, pozorovat hru na přetahovanou v podání dospělých chlapů, ale když se po dalších dlouhých desítkách minut k smrti unavený kapr stal pouze věcí v jejich souboji uražených ješitností, sílily hlasy, aby se nějak dohodli a nebohou rybu buď rychle zabili a opekli, anebo pustili nazpět. Pro chudáka kapra u hladiny, opakovaně zalykajícího se vzduchem, o musely být nejhorší chvilky v jeho životě. Škubal sebou jakoby v křečích a vlál na vlasci jako hadr na holi. Ti dva proti sobě na břehu, to už nebyli rybáři, ale šílenci. Vyšponovali své imitace do takového zvuku, že povolit jednomu z nich uzel na háčku, druhému by olůvko mohlo jako kulka lehce vystřelit oko. A co hůř - všude kolem postávali čumilové a radílkové, kteří si takové nebezpečí vůbec neuvědomovali.

Už ani pořadatelům nebyla milá představa eskalace konfliktu a po jejich krátké poradě oficiálně ukončili soutěž kvůli porušení pravidel rybářského řádu od obou znesvářených bojovníků. Diskvalifikováni byli za týrání ryby. Kdo z nich nakonec pod nátlakem ustoupil je nepodstatné, protože oba dostali povinnost pustit kapra nazpět. Již vážně míněná hrozba zabavení jejich povolenek místním strážníkem jim konečně vrátila zdravý rozum.

Ani jeden z nich tedy nakonec nebyl vítězem. S potupným pocitem prohry z povzdálí kradmo sledovali vyhlášení nejlepších lovců dne. Oba nasupení býci byli totiž stále skálopevně přesvědčeni, že úlovek a následně tedy i výhra v soutěži měla patřit jim..."

Ježdík vzhlédl k ostatním a z jejich výrazu vyčetl očekávání dobrého konce. Život je však složitější než pohádka dětem na dobrou noc.

"Přestože od této události uplynulo nejedno léto, ti dva se nesmířili dodnes. A pak že rybolov lidi sbližuje..."


[ rukopisy ] [ texty ] [ potápěč ] [ kotrla.com ] [ scriptorium ]

CNW:Counter
od 19. 9. 2002

TOPlist