Martin Škabraha

OBČAN OIDIPUS

bůh je mrtev.
ať žije bůh!

obraz první: ROD

Nebýt toho dubu, co jej chránil, obrovského košatého starce, rozvětveného tak jako celý ten rod (a téměř stejně pevných kořenů), byl by dům býval spálen sluncem, kterému tak odvážně nastavil tvář. Něco v tom bylo, v tom, jak se opovážlivě natočil ke slunci a jak se potom před jeho okny ocitla ona rostlina, jež do jeho nitra uvrhla šero a do jeho času určitou vágnost. Ti, kdo v něm pobývali, sedávajíce většinou kolem těžkého a zemitého stolu pod stejně těžkým a zemitým stropem (ten strop se nezřítil zřejmě jenom proto, že už sotva mohl být nižší: byl by se zadržel na jejich hlavách, kdyby chtěl klesnout - a je dost pravděpodobné, že oni by to ani nezpozorovali); ti, kdo ten dům potom a navždy nenáviděli neartikulovanou a nekonečnou nenávistí, jakou chováme ne k lidem či k věcem, ale spíše ke krajině, zemi a vzduchu, v nichž se všechno děje, nenávistí, která nemá konce, protože vlastně nemá nic, co by mohla zničit - byli to právě oni, kteří si sami zapověděli slunce, když se k němu vyzývavě otočili čelem navzdoru tomu, že přece mohli vědět, že nesnesou světlo a žár a že budou muset uhnout pohledem. Snad v tom krátkém okamžiku, kdy Mu hleděli do tváře a domnívali se, že čtou Jeho myšlenky (což je směšné ne pro tu troufalost, nýbrž pro tu naivitu, s jakou se předpokládá, že On má nějaké myšlenky), těsně před tím, než bolestí odvrátili zrak, viděli příliš: slepou moc, která sálá sebe samu bez ohledu na cokoliv. Snad do nich v tom krátkém záblesku přešlo cosi z té slepoty a proto měl člověk neustále pocit, že i když se na něj dívají a vidí všechno kolem, jsou slepí; že cestou od domu k poli chodí spíše podle počtu kroků, jejichž délka a rytmus se během věků nezměnily, a že překážkám se vyhýbají na základě nějaké netopýří intuice, která je šetří pro daleko větší nesnáze. A když potom na rozpáleném poli, stravováni v útrobách dne, hrbili hřbety, připadali si pod sluncem, které by jindy a jinde bylo nazváno božským, jako v nejhorším pekle.

Dům stál na dně jednoho z mnoha údolíček, která jako zemní víry stahovala celý ten kraj někam dolů, ve zkamenělém protipohybu okolních pahorků. Kolem domu pár podivných bud a přístřešků, poměrně nepraktických na to, že měly být k užitku, nějaká ta louka a pole a pak už jen periferně vnímané temné pozadí lesů a hájů, kolorující světlinu práce a paměti, udržovanou spíše bezděky; spíše byli tím vším pamatováni, než že by si sami něco určitého pamatovali. Ta hranice mezi jejich světem a světem přírody nebyla jen pouhým vymezením dvou okrsků, byla to demarkační linie, o jejíž udržení sváděli tuhý nekončící boj. Dobře věděli, že požehnaná půda, která je živí - pokud slovo požehnaná nezní až příliš sarkasticky s ohledem na to nevyčerpatelné ložisko kamení, rozmazlované ve své dřímotě pravidelně obnovovanými slamníky z obilných klasů a bramborových natí -že tato půda je vyrvána živlům; ne těm neurvalým romantickým excesům jarních povodní, letních bouří a zimních vánic, kterými pro jejich spontánnost a narcistní krásu zcela pohrdali, nýbrž těm plíživým, vytrvalým a nezničitelným živlům plevelným, hnilobě, rzi a špíně za nehty a snad i pod kůží. V tom boji nebylo možno slevit, každé opomenutí stálo ztrátu vydobytého území, které muselo být získáváno zpět s mnohem většími obtížemi, protože již nebylo možno počínat si tak bezohledně jako při mýcení panenské divočiny. Bojovat proti plevelu je tak těžké proto, že si bere za rukojmí pravé zrno a jako cizí špeh se nenápadně vtírá do společnosti. Žili v situaci blízké válce, vlastně ve válečném stavu. A pak se nelze divit, že jejich soud měl mnoho rysů soudu polního a rodinný pořádek charakter vojenské diktatury; diktátor nechyběl.

Byl tu také stoh. Velký stoh, jenž byl svědectvím nekončících vítězství v té válce a zároveň důvodem, proč ji vést i nadále. Stál tam od nepaměti a půda pod ním už byla asi úplně zadušená. Stál tam jako majestátní mohyla z mrtvých těl klasů. Na jejím vrcholu sedával otec, kouřil a hleděl do kraje. Dělal to bez zjevných známek radosti, ale přesto triumfálně. Nikdo na ten stoh nesměl a už vůbec nikdo tam nesměl ani vytáhnout sirku, natož kouřit; jen on. Jen on byl tak mocný, že si mohl zapálit i na stohu, odklepávat popel do levé dlaně a neutrousit ani zrnko, které by snad mohlo způsobit, že by ten vítězný stoh, čnící nad nejbližším okolím jako katedrála, padl za oběť plamenům. Snad mu činilo potěšení sedávat na tom pomníku dřiny celých generací a doslova si zahrávat s ohněm.

A potom tu byla ještě silnice - nebo raději polní cesta. Chvíli zaprášená a pak zase zablácená stuha svévolně vtlačená do země, do prastaré půdy jen těžko si zvykající na přímočarost záměru a neustále narušující správný směr množstvím hrbolů a sotva postřehnutelných zákrut. Jednou, málem zbůhdarma vyjeté koleje se proto stávaly vzorem hodným následování. Ne z titulu vhodnosti nebo něčeho takového, ale z pouhého titulu geometrické myšlenky: vidíš-li v přírodě rovnou čáru, prostě po ní musíš jít, neboť čára má vždycky směr a kamsi vede; v tom ohlašuje cosi nadpozemského, upomíná na dráhy hvězd.

* * * * *

Jednou jako mnohokrát. Adam stojí před otcem, a je-li navenek téměř ztuhlý, vevnitř se třese strachy. Za zády má stůl, oknem vstupuje světlo zčeřené dubově, nesoucí v sobě onu výměru času, kterou představoval ten jejich strom: rostl a stárnul pomalu, ale neodvratně: každý den, každá hodina, každá minuta a každá vteřina, ubíhající teď jedna za druhou - to vše bylo napořád prodchnuto uplýváním mízy v korytech košatého starce; všechno se odehrávalo v jeho listnatém stínu, světélkujícím až přízračně a nevhodně žertujícím o skutečnosti a zdání... Otec stojí bez hnutí (úzkostlivě se vždycky vyhýbal každému nadbytečnému vydání byť jen trošky energie), stojí tak, jak stával vždycky: on na zemi nestál jen tak, on ji chtěl vtlačit někam dolů, a nevšiml si, že tím tlakem v ní vyvolává zpětnou reakci: přitahovala si ho, přisávala, pozvolna pohlcovala (proto tak divně chodil - razantně, odhodlaně a s trochou agresivity odlepil nohu od podlahy a ona byla okamžitě přiražena zpět, jen o kousek dál, jak ji během té chvilky, kdy spočívala ve vzduchu, stačil posunout dopředu, což bylo jeho jediné vítězství).

Adam by chtěl, aby ho otec zbil rovnou. Ale to on nikdy neudělal; věděl, že hrozné je čekání na trest, ne trest sám, trocha toho bití. Prodleva v pocitu provinění, nekonečně prodlužovaná prodleva v pocitu nejhoršího selhání: on ti dal život, on tě stvořil, abys byl jako on - a ty to odmítáš brát na vědomí, myslíš si, že sám máš právo něco chápat, rozeznat dobré a zlé a jednat podle toho; pak přichází on, aby ti ukázal, že řídí tvé kroky a ty jsi zrovna udělal něco špatného. Chceš se někam schovat, ale neuděláš to, protože by tě stejně našel a navíc doufáš, že se snad nějak obhájíš - máš svoji hrdost: jsi po něm... Kdyby tě chtěl zabít, bylo by to snesitelnější - v nejprostším boji o život jsou všichni vrženi na stejnou úroveň, paradoxně se respektují jako jeden druhému rovný. Jenže on tě nechce zabít; chce tě jen napravit, vrátit na správnou cestu, protože jsi přece jeho krev. - Ale já jsem taky její krev!

...Byl tu prastarý dubový stůl, tak starý, že Adama ani nenapadlo, aby uvažoval, jak přesně je vlastně starý: k tomu stolu se vůbec nehodila představa, že byl někdy někým vyroben, že byl někdy zánovní a že mu předcházelo dřevo, idea a práce člověka. Ten stůl nemohl být vyroben lidskou rukou, taková představa odporovala jeho patriarchální zásadnosti. Stál tu pevně a nezpochybnitelně jako ustanovený Bohem již od věčnosti, včetně těch šrámů, rýh a stěží viditelných prasklin; to všechno patřilo k řádu, jenž byl jeho přítomností nastolen. Tak jako hodiny a kalendář na zdi byly vyjádřením vesmírného času, tak stůl uskutečňoval prostor: máš své místo, své vymezení, oblast, která ti náleží a v které můžeš jíst svůj chléb. Stůl byl zákon, který jednoho postavil do čela a druhé mu podřídil - ale vlastně to nebylo podřízení jemu, nýbrž zákonu: i otec se podřizoval, když zaujal místo v čele a když se choval nejen autoritativně, ale leckdy i samolibě; tím vším byl věren zákonu tohoto světa. Přišel vždycky těžce, osudově a sedl si, jako kdyby zakrýval nesmírnou námahu toho zápasu se zemí. Sedl si a čekal, až se naplní řád - a jako by to byl samotný zákon, ne on sám, kdo zvedl jeho tělo se židle, odříkal modlitbu, sedl si zpět a začal jíst.

Otec řád udržoval, kdežto matka řádu rozuměla, chápala jej. On to konal pro božské, ona pro to lidské. Doprostřed stolu - jako do středu světa - položila mísu s jídlem, jehož horký kouř stoupal až ke stropu a lechtal jej, takže celý dům se nepatrně chvěl. Ten střed, to byl bod, z něhož se dívala. Z něj viděla vše a mohla celou dobu hlídat, zda někde něco nechybí; plnila přání dříve, než byla nejen vyslovena, ale vůbec uvědomena; plnila přání, která sama přiváděla na svět.

* * * *

Země. Tvrdá, kamenitá a nevydatná země. Hroudy, rozbíjené na atomy. Sehnuté hřbety, poklonění nevyřčenému, avšak plně respektovanému pánu: narovnej se a pojdeš hlady.

Bil motykou. Bil hlínu, která mu ji vzala. Hlína dává, hlína bere. Dává ztěžka, jakoby nerada a není vždycky úplně čestná - už tolikrát ho ošidila. Ale bere poctivě, mohl si postesknout: není nic poctivějšího než hrob. K čemu se dřít, když tě čeká jen zaorání do brázd hřbitova? Když zasadíš zrno, vyroste klas. Když dáš tělo do hrobu, vyroste náhrobek; kamenný studený náhrobek s řadou znaků, jedinou úrodou z člověka. Koho živí klasy? Člověka. Ale koho živí člověk? Boha? Bůh: Velký požírač znaků. Všechno je to moc složité. Jestli to má mít smysl, tak je to příliš složité, sotva k pochopení. Říkávali mu: člověk se nesmí zpronevěřit svému poslání. - Poslání?

Bil motykou. Bil hlínu, která mu ji vzala. Před dvěma dny tam vyrostl náhrobek a tím, zdá se, bylo dokázáno, že jeho matka byla dobrým zrnem v úrodné Boží půdě. Ten náhrobek byl za všechny otcovy peníze, nechal do něj vytesat všechno potřebné; Adam dobře věděl, komu tím otec sloužil: několik nových kombinací znaků v kdovíkolikáté abecedě lidstva... Nekonečný počet kombinací; jemných, nasládlých, hořkých i pikantních... Jak mu asi chutnala ona? Byla v ní voda, voněla vodou. Leskly se jí z ní vlasy a oči měla věčně vlhké a ruce měla věčně vlhké. Už ne čirá voda, ale ještě ne země. - A teď už jenom země. Voda je v živých.

Bil motykou. Bil hlínu, která mu ji vzala.

* * * *

Ještě dávno předtím byla noc: Spí stromy, spí slunce, spí ptáci. I lidé by měli spát. Přišla únava, světlo mizí a lidé musí na lože, kde je přijmou matné otisky jejich těl a zachrání je před černým rozplynutím. Andělé se připlíží, pomocí snů odlákají jejich pozornost, vejdou tajně branou a dají lidem nové síly, aby ráno mohli opět vstát a “velebit Stvořitele”... Leč lidská prohnanost nezná mezí. Adam rád v noci bděl a vychutnával si to zakázané vnoření do bezpečné a všepohlcující černoty, odkázán ze všech autorit už jen vlastnímu vědomí... Jedné noci přišly zvuky. K noci vždycky patřily nějaké zvuky, jenže tyhle byly čímsi nápadné. Už tím, že byly bezesporu lidské a vycházely odkudsi z domu. Vynořily se z jeho ticha a sílily, zprvu ostýchavě, pak silněji a nakonec zcela bez zábran - i když nikdy tak nahlas, aby to probudilo spícího člověka. Bylo v těch zvucích něco, co znal. Ne něco z věcí, které mu řekli nebo ho naučili. Bylo to něco, co si spíše pamatoval jako to nejprvotnější, ukryté v nejspodnějších vrstvách mysli jako první známky života: volání, které kdosi vydává a jiný ho může zachytit; otevřená ústa, propastné zetí, jež chce být nasyceno. Tma a v ní zvuky. Ta vzpomínka se ozývala kdesi z pokoje paměti, z mozkového laloku domu a prochvívala celou jeho bytost.

Zprvu ho to vůbec nenapadlo. Ale když se to opakovalo, tak si uvědomil, že to místo, odkud jsou slyšet ty zvuky, je ona místnost, co byla dost rozměrná právě tak na jednu docela velkou postel, zrcadlo, krucifix, jenž vypadal na zdi jako přilepený, ačkoliv byl jen pověšený tím nejprostším způsobem, a taky malé okénko, připomínající ze všeho nejvíc střílnu. Přes den tam nikdo nepobýval a vlastně to byl zapovězený pokoj. To, že tam spávají jeho rodiče, pochopitelně věděl, ale věděl to spíše jako informaci potřebnou pro orientaci v domě než jako cokoliv významného. Tu souvislost si musel vytvořit teprve nyní a to, co si při té příležitosti uvědomil, chápal dosti matně. Teprve časem se mu ze všech dojmů poskládal obraz, který byl tak trochu mýtem - ovšem ta situace bezesporu byla mýtotvorná:

Zvuky. Nechtěl je slýchat, ale slýchal je vždy znovu. Kdosi ji nutil sténat v pravidelných náporech. Kdosi se soukal dovnitř, do ní, kdosi se chtěl dostat k vodě - kdosi vyschlý (a proto měl tak drsnou, nelaskavou kůži...). Žíznivý upír jí vnikal do hrdla, parazitoval jako klíště, jako pijavice přisátá na jejím vláčném těle. Uštkl ji, otrávil, uhranul ji, aby mu sloužila. Potřeboval ji vysávat, aby nezemřel (a proto měl tak divné vrásky kolem úst - bylo to od toho sání!). Určitě se ani neumyl, celý ji zašpinil: znečistí tu vodu, určitě se v ní koupá, nezáleží mu na ní...

* * * *

Bylo jaro. Pěna sněhu byla setřena a země odhalila čistou, oholenou tvář, na které hned začaly rašit nové vousy. Okamžik obnovy a radosti: kdo by mohl myslet na to, co přijde, kdo by mohl myslet na podzim a zimu; kdyby květiny přemýšlely o uvadnutí, vzdaly by to rovnou: celá ta naivita, jež drží věčný koloběh, celé to nedomyšlené opojení z žití, bez kterého by vše vymřelo... Bylo jaro. Bylo znovu jaro. Země byla jako pleť, když žena ráno procitne, ještě je rozespalá a honem se přivádí k životu. Bylo jaro, všechno se rodilo - a všechno to bylo víc než divné.

Lidé z okolí si o tom vyprávěli - přesně tak dlouho, jak se slušelo si o takových věcech vyprávět, a stejně tak přesně odhadli ten okamžik, kdy je třeba na to zapomenout a přesvědčit sebe i druhé, že je všechno tak, jak to má být, že co se stalo se mělo stát. I přes to, že všichni uznávali, že je to velké neštěstí, když zemře při porodu matka i dítě - a zrovna o Velikonocích. Ale zůstal muž, dcera a syn, už vlastně dospělí, však si pomohou, říkali si. Tu dívenku každý zná, je milá a šikovná, ten chlapec zastane kus práce, i když je to trochu podivín - ne že by byl hloupý, to by nikdo neřekl, ale to víte, moc toho nenamluví... Bůh je zkouší, zkouší nás všechny, bez výjimky, to je náš úděl. Takových už bylo, nejsou první ani poslední...

...Bloudil po okraji lesa, pozoroval vlastní nohy, dotýkající se půdy, pokryté starým listím a čímsi neurčitým, nějakým povlakem času, který zmizí s nejbližším deštěm. Kraj, vykoupaný sněhem, vzrušeně voněl, byl nadržený, aby se už už pustil do díla. Upovídaný hmyz přelétal z jedné agory na druhou a řešil hmyzí záležitosti, hádal se mezi sebou, aby měl pocit, že předem dané rozhodnutí, ke kterému dospěje, bude jeho svobodným činem: opylovat, nakrmit, vychovat... A všechno to bylo divné. Ten řád se skoro dal nakreslit, znázornit jako kalendář. Koloběh příchodů a odchodů, již poznaných změn, slavností a svátků; přibývání a ubývání světla, spolčeného s tmou v tajné hře o nejistotě smrtelníků. To všechno mělo svůj čas, své místo v řádu světa. Jenže jaký řád respektovalo to, co se stalo? Může-li smrt přijít bez varování, proč by se člověk neměl chovat také tak? Může-li smrt přijít bez vysvětlení, proč by člověk měl respektovat nějaké důvody, nějaká pro a proti? Když se něco musí, proč by se nemohlo muset něco jiného? - Cokoliv!

Úplně na začátku bylo také jaro, ale jiné jaro. To byl ještě malý a ona ho vzala s sebou hledat kočičky (brečel, když odcházela bez něj). Rostly kousek nad pramenem potoka. Tehdy se mu to zdálo daleko, nesmírně daleko, od domu, pole, plotů, všeho. Byl to jiný svět, svět, který si ho ničím nenárokoval, neukládal mu žádnou povinnost, žádné příkazy. Jít do lesa znamenalo zapomenout dřevo, které skýtá, a jít přes louku zapomenout možnost, že by se měla pokosit a sklidit. Byla to dezerce, přeběhnutí na stranu nepřítele - nebo spíš úplné zapomenutí na válku. Šli a byli nic než média, jež dávala zjevnost dosud skryté kráse: ve všech smyslech a v srdcích, kam krev sváděla jejich počitky, byli proroky, z nichž nemluvili oni sami, ale nějaká jiná realita - a neprorokovali přítomným o tom, co přijde, ale právě naopak: byli proroky přítomnosti a zvěstovali nynější okamžik budoucím nicotám smrti (i když smrt ještě neznal). Pak se rychle setmělo, oblaka zakryla nebe a celý kraj leknutím zpopelavěl, jen někde ještě horké uhlíky sálaly tajemné světlo. Všude bylo cítit lesní a luční skřítky, kteří se před ponořením tak tak stačili nadechnout a zavřít plíce krajiny: spustil se déšť. Byl hustý, těžký až drtivě, jako by vládce nebe zachvátila strašlivá žárlivost na ty, kdo obcují na těle té, jež ho od sebe odvrhla a oddělila dutinou, kterou nebylo možné překonat... Nikde dům, nikde střecha: déšť bez střechy. Voda ho objala podivným mocným stiskem. Objala je oba jako odpověď na to proroctví. Matka ho držela za ruku, když utíkali pod velký osamělý smrk, on stále fascinován tím mocným objetím, které je jakoby sjednotilo, slilo v jedno, až z nich zbyla jen ta bušící srdce. Doběhli a přitiskli se zády ke kmeni. Rozvášněný déšť bušil do větvoví nad jejich hlavami, chtěl k nim. Byli promočení, voda z nich crčela. Vyděšené a usvědčené šaty se třásly a tiskly na jejich těla... Byla udýchaná, hruď se jí pravidelně zvedala a přes napjatou látku se rýsovaly bradavky - jako by vyrašily s tím jarem.

obraz druhý: SYNOVÉ

Otec nebyl příliš vysoký, spíš se zdálo, že se pořád zmenšuje. Příchozí ho převyšoval o hlavu - přesně o tu svou malou hlavu s řídkými vlasy a kostnatým obličejem, kterou se rozhlížel z dlouhého vychrtlého krku. Skoro neměl bradu, ztrácela se kamsi dozadu a jakoby ji tím směrem toužila následovat celá hlava, kterou jen s vypětím všech sil držel v normální linii. Ve tváři měl výraz (jak Adama napadlo) člověka, který se bojí, že ostatní mu někam utečou a nechají ho bez pomoci, napospas nebezpečí; ten výraz zneklidňoval všechny kolem. Bloudil zrakem bezcílně po jejich poli a přitom mluvil, vcelku tiše, ale hodně šustil papíry, jako by tím dodával svým slovům potřebnou váhu.

“Já už jsem o tom slyšel,” odpověděl otec. “A nechci s tím mít nic společného. Říkal jsem to už na začátku.”

“Bude to výhodné i pro vás - jen se podívejte: takové velké pole, kamenité...”

“Mám koně a dvě děti. Ožení se, vdají se a přivedou si nové rodiny, novou generaci. Tak to tu bylo vždycky.”

“Dřete se tu jako...”

“Jako co? Jako co?” vyzývavě se tázal otec a čekal, až ho cizinec doplní - ale už předem věděl, že ten k tomu nebude mít odvahu a že to tedy bude muset říci sám: “Ano, jako otroci! Jako mezkovití mezci! A není to tak správně? V potu tváře budeš dobývat chléb! Bůh to tak chce!”

“Prosím vás, Bůh...”, řekl bezbarvě ten člověk a zašustil papíry.

“Na mém poli se rouhat nebudete! Ani vy, ani nikdo z vás! Ta lejstra si radši schovejte, nebo vám je roztrhám!”

“Vaši sousedi už podepsali...,” zašustil cizinec. Svým způsobem to nebyl cizinec. Znali ho, věděli, kde žije, byl to člověk z okolí. S jeho rodiči se potkávali v kostele - patřili k tomu starému světu. Znali ho jménem i původem, ale teď byl vlastně cizí. Doba přinesla dálku. Ne tu starou dalekou dálku (s její logikou: za humna se vydej jenom tehdy, když tam něco potřebuješ), ale jinou, novou dálku: zpřítomnění dálky mezi centry světa, jež byla nadřízena menším centrům a ta ještě menším, až k malým a bezvýznamným lidem, fyzickým nositelům toho či onoho názoru a politických preferencí; byla to dálka, která byla tady a teď: byla tak blízko.

“Vaši sousedi už podepsali,” opakoval funkcionář. Mával otci před očima listy papíru. Byly zažloutlé, jako by na ně kromě podpisů a razítek získal i jakousi patinu, dodávající zdání uleženosti a tedy ospravedlnění.

“Ztrácíte čas,” řekl otec a zalapal po dechu. Otočil se k muži zády. Záchvat tlumeného kašle jím otřásal jako skrytý vulkán, soustřeďující horkost, jež mu do čela vháněla obrovské krůpěje potu. (Adama napadlo, že kdyby ten kašel tolik nedusil v sobě, nebyl by jím tak třásl; ale on ho nechtěl pustit ven - jako by se bál, že je to jeho černá duše.)

“Měl byste jít k doktorovi. Vyléčil by vás.”

“Vyléčil? Vyléčil z čeho? Z víry? Pravdy? Táhni, ty svině bolševická!”

* * * *

Díval se do zadku koně. Dělával to vždycky, když jel někam s vozem. Mohl taky hledět dopředu k obzoru, tajemně stvrzujícímu existenci neviditelného. Mohl hltat očima skromný tok cesty, jejíž dvě koleje byly záhadně spjaty jakýmsi souzněním vzájemné příchylnosti a odporu, které je drželo od sebe a při sobě v té neměnné vzdálenosti, v rozpětí chránícím proti herezi každý vůz, který byl ve vlastním zájmu dostatečně přizpůsobivý, šitý na míru... Jenže on se raději díval do zadku koně a přemýšlel o tom, že pro takového koně je každý záměr, každý cíl jen minulostí, neboť sedí na kozlíku za jeho zadkem; to, co má kůň opravdu před sebou, je jenom cesta, nic víc než cesta. Je to přece nádhera, říkal si, jak to nevzdělané zvíře nezaujatě hýbe hýžděmi, jak jeho svaly vydělávají kůži zevnitř. Je jenom otázka času, kdy nadzvedne ocas a v tom nepřekonatelném stoickém gestu demonstruje světu, zač to všechno doopravdy stojí: kůň vítězný... A proto nikdo neodhadl situaci státu lépe, než císař Caligula, o kterém se dodnes učí ve škole a který nechal za římského senátora zvolit právě koně. Udělat, co se po mně chce, i když v tom nevidím smysl, a přitom se nenaštvat, to je opravdové životní umění. Horší je, když se objeví nějaký hodně nadržený vozka.

Otec mu popsal do nejmenších podrobností, co má ve městě udělat, i přes to, že tam zdaleka nejel poprvé a všechno to bylo tak jasné, že by to zvládlo malé dítě. Otec mu nevěřil; domníval se, že dokud bude naživu, bude to z nich dvou on, kdo lépe ví ne snad všechno, ale aspoň to, co je třeba vědět. Protože dokud je on naživu, náleží mu kontakt s kořeny a tím i s pravdou, s galerií tváří nesmazatelně vrytých do té jeho, před něž předstupuje s každým rozhodnutím jako před soudní porotu a ta mu na všechno kývne, protože by před ni nikdy nepředstoupil s něčím takříkajíc jiného rázu. A až on odejde, bude před tu porotu muset Adam, ona si ho zavolá, ozve se v něm; a v galerii podobných tváří mu jedna bude úplně nejpodobnější.

* * * * *

Seděl na lavici na dvorku, hned vedle vchodu do dílny, z které bylo slyšet rány kovu o kov, jak jeho koni podbíjeli kopyta novou těžkostí. Uhrančivý pohanský zvuk. Chtěl pomoct, ale kovář ho odmítnul; měl pomocníka, vlastního syna - ať se prý učí. Adam se stejně nerad někde motal; zvlášť ne tam, kde bylo mezi čtyřmi stěnami plno jisker z plamenného žaludku a jeho ohnivých šťáv; dva héfaistovští muži s kladivy v rukou, v přesném strojovém rytmu mlátící kovového zajatce, aby vyzradil živiny, bez nichž se organismus neobejde; zarudlí, svalnatí, v doutnajících šatech a s kapičkami a potůčky potu na upjatých tvářích: jako by každý pohyb tváře a každé slůvko byly zapovězeny a porušení toho zákazu by znamenalo zničení celého s napjetím konaného díla. Možná ani nedýchali, tam vevnitř; tak jako novorozeně se smí nadechnout, až když opustí lůno, tak i oni se vstupem ze světa do kovárny, místa zrodu a vývinu, zavřeli plíce a dýchali nějakými skrytými póry.

Seděl venku na lavici, poslouchal kovové tepání a čekal, až skončí; šlo to rychle, kovářští už to měli v ruce. Za chvilku bude hotovo, spravený pluh už předtím naložili na vůz, takže jen co mu vyvedou koně, bude moci zapřáhnout a vyrazit domů. Z města po hlavní silnici do kopce, až se kůň zapotí (automobily tam vždycky jen kuckaly, jak jim kopec znásobil jejich vlastní váhu), a potom odbočit na polní cestu, příkře se svažující dolů k nim, do strnulého víru jejich údolí. Zase ho to bude stahovat onou neodvratnou silou a on bude brzdit vůz, zdržovat, jak to jen půjde, úzkostlivě a marně. Otec bude štípat dříví, úplně zbytečně, protože už Adamovi přikázal naštípat celou fůru, a sestra bude opět šít nebo vařit něco, co by se klidně dalo sníst i pochladnu, slzy na krajíčku, protože “taťka” ji opět nepustil za milým (jehož otec, “hamoun, šizuňk a všivák”, se stal příznivcem komunistů, a on sám dokonce jejich aktivním členem: byl zručný tesař a na Prvního máje udělal takovou minitribunu pro řečníky, kteří byli celkem tři, ale jeden jenom přečet výstřižek z celostátních novin a zazpíval lidovou píseň, protože folklór je prý “upřímně a nestrojeně kolektivistický”, a zbylí dva měli zřejmě jenom jeden projev, který si rozdělili na dvě poloviny, jež pak přečetli ve špatném pořadí).

Naproti ve dveřích se objevila dívka. Od vidění ji znal, byla to kovářova dcera. Trochu tělnatá blondýna, která většinou naháněla po dvorku slepice a matka na ni odkudsi z domu v pravidelných časových intervalech křičela, proč prý ty slepice honí, vždyť z toho přestanou nést. (O rok později si kovář koupil auto a začal uvažovat o tom, že se s ním naučí nejen jezdit - což se podle svého soudu vůbec nemusel učit, protože když auto uměl řídit jeho soused, kterého považoval za naprostého idiota, tak pro něj, člověka obeznámeného už z principu se vším kovovým, na tom nemohlo být nic k učení; a tak, když mu dovezli to auto, sedl do něj bez rozmýšlení, asi tak, jak - podle jeho slov - každý normální chlap už napoprvé ví, co s ženskou: načež zabil několik slepic a revidoval názor na svého souseda. Avšak umínil si, že se s tím krámem naučí nejen jezdit, ale také ho spravovat, což by koneckonců dokázal i bez toho, že by s tím uměl jezdit; neboť co je z kovu, to je pro kováře hračka. A potom prodali všechny zbylé slepice, protože na dvorku teď už měla stát jen spravovaná auta a vůbec to všechno mělo být jinak; a taky že bylo.) Jindy zas nosila v náručí kočku a dávala ji očichávat psovi, který ji (tu kočku) nesnášel, nebo to aspoň předstíral, jako by tušil, že se po něm chce, aby jako každý správný pes nenáviděl kočky, a že za to mu dávají žrát; dávala psovi očichávat kočku a potom ji před ním bránila, utíkala s ní po dvoře, kočka se jí vysmekla a raději prchala po svých, pes štěkal a všichni tři, tentokrát nezáměrně, plašili slepice. A vždycky se za ní třepotal ten zlatý cop, poskakoval jí na zádech, jaksi lajdácky ztuhlý.

Jenže teď to bylo jinak. Poprvé ji viděl s rozpuštěnými vlasy. Kdyby začala zase běhat po dvoře, krásně by jí vlály v oné nenapodobitelné apoteóze rozpustilosti. Ale hned, jak ji uviděl, bez copu a ještě bez něčeho, bylo mu jasné, že tentokrát nevyběhne na dvůr a nebude si hrát; bylo jasné, že zůstane stát ve dveřích, bez nějakého zřetelného záměru se tam bude pohupovat, přesně na prahu, ne uvnitř a ne venku, na území nikoho a všech, dokud to nebude jen jeden: už ne nikdo a už ne všichni. Věděl, že tam teď bude stát, na časohraně domu, dělat, že nic nedělá, a dávat pozor, jestli se on kouká. - Nesnášel je. Nesnášel je v té epoše přeměny od bezpohlavnosti dětství k dospělosti pod čepcem a pod pantoflem. Nerad je potkával v tom mezisvětě, kterému do normálního světa chybělo to hlavní: imunita. Imunita malého chlapce, který může dělat prakticky cokoliv, sleduje svá přání a nápady, aniž by vyvolal něco jiného než shovívavý smích nebo mávnutí rukou: jakýsi nepsanou dohodou chráněný prostor, určující vše, co se v něm odehrává, jako hru, zneškodňující každou událost konečností hrací doby. Ale to se všechno ztratí nějakou tajemnou konspirací, která podplácí čas, aby je postupně vyškrtával z hrací listiny. Spiknutí těla, jež přestává být neškodné a podléhá touhám dravců, plížících se za kořistí. Už nic není nezávazné - právě naopak: každé gesto, každý pohyb a každé slovo mají význam. A tehdy je nesnášel, když musel být vystaven jejich pohledům, které jako by věděly, co se s ním děje, jako by věděly o jeho přáních, jež náhle spadala do kategorie toho, co musí být skrýváno a co je tedy jakýmsi proviněním. Jako by jediný smysl závoje, který obestřel veškeré jednání, bylo tušit za ním obrysy těl v pohybech vždy trochu nevšedních - a tedy dost nevšedních na to, aby mohly být vnímány jako velmi zvláštní a podezřelé. Ty pohledy: jako by věděly, co skrývají jeho šaty a jeho čelo, jako by byly svědky celé té proměny, která jej postihla; už jen spiklenecké mrknutí chybělo. A nejen že o něm všechno věděly, ale ještě si o tom navzájem vyprávěly v těch chvílích, kdy bylo vidět jen potutelný rozpustilý smích a pohybující se ústa a kdy to vypadalo, že mluví zrovna právě o něm. Usvědčovaly ho, ale zároveň ho ujišťovaly, že jej neprozradí nikomu nepovolanému a naopak se s ním spřáhnou v té celosvětové konspiraci - pakliže nebude mít strach s nimi do toho jít. Že bude mít aspoň tolik odvahy jako ony, které svou proměnu (a koneckonců, ony nemohly jinak, v tom to bylo: ony nemohly jinak) nejen že zatajovaly vskutku nepořádně; dokonce (snad aby převezly své tělo jeho vlastními zbraněmi a z bezmoci nad sebou učinily moc nad muži) nepořádnost toho skrývání ještě zdůrazňovaly a dokazovaly, že čím více mají co zakrýt, tím více je to nezakrytelné. Bylo to divné tělo: jiné a přece lidské, svým zvlněním a nerovností (jako by cosi niterného se klubalo na světlo) popírající plochost nejedné představy a nejednoho života.

Už je ti dvacet, říkal si, a mohl si snad sebevědomě myslet, že pár let toho boje má už za sebou, a že teď, z titulu toho, který už to přece všechno zná, se může cítit tak trochu nad věcí. Jenže v tom to taky bylo, že těch dvacet let už bylo jaksi světa znalých a on za nimi, za svými vlastními roky, tak nějak pokulhával: světaznalost jeho věku činila Adama spíše poněkud ponižovaným předmětem této znalosti než jejím nositelem. Člověk nikdy nemá čas natolik, nakolik má čas člověka. Co by měl vůbec člověk všechno znát, když už je mu dávno dvacet? Jak dostát vlastnímu kalendáři? Čas ho vtlačil do podivné situace se stejně neodvratnou silou, s jakou ho odmítal vtlačit do jejího vyřešení. Bylo čím dál jasnější, jak se to má: na čas vyzraješ jenom tak, že ho předběhneš, když on už nemůže dál; že ho v té chvíli předejdeš a postrčíš, ať si zase neodvratně běží - avšak neodvratně s tím tvým nepatrným přistrčením. Nikdy nesmíš vyrazit do útoku dříve, ale především nikdy nesmíš tu pravou chvíli promeškat a vyrazit pozdě, když už se čas sám sebral a vyrazil dál, tebe opouštěje na vedlejší koleji; to už jej nikdy nedostihneš. A z toho měj ten největší strach, toho se obávej: toho, že už je ti dávno dvacet...

Támhleta ve dveřích: je to jedno která? Snad ano - jde přece o ženu; ona sama se předvádí jako žena a po něm chce, aby se choval jako muž. Jde jenom o tu roli; co bude, až opustí jeviště, to nikoho nezajímá. Jde jenom o role. A o aranžmá. Jako kdyby třeba někam šli. Ona by šla a on by šel (“jenom tak”) s ní a ona by spadla do vody, co by tam někde byla (šli by přes potok po hraně splavu), a celá by se zmáčela a šaty by ji vyzradily jako tajný inkoust vyzradí svá písmena, když se přiblíží svíčce nebo potře nějakou chemikálií. Byl by tam sad a na zemi pod stromem s takovou tou kůrou, co špiní ruce, by ležela napadaná jablka, ta žlutá s vrásčitou slupkou. Na ta jablka by ji povalil, na nich by ležela, zmítala by se pod ním a zády by drtila ony plody, jež by vydávaly takový divný zvuk, přesně ten zvuk. Zkoušel to jednou na staré košili: šla rozervat snadno, když pořádně trhl (řekl doma, že si ji roztrhl v lese); a šaty, když budou mokré, jen výsměšně zasténají a rozetnou svůj kruh. Jistě se bude bránit, ale dlouho ne, protože pozná v síle to, čeho příchod nevědomky volala; a tím přestane být síla násilím, protože to už se čas zase postaví na nohy a půjdou spolu dál. Ale v tom okamžiku to bude jen on a jeho svaly; ty veřejně předváděné a ty veřejně skryté. Protože to je jediná zbraň, to jediné zbývá, když tě někdo zažene do kouta, odhalí, co tajíš, a řekne ti to do očí. Konec dvojsmyslných slov a nechtěných gest: už jen sázka v zápasu těla na tělo. Co nejde skrýt, to je třeba hodit na kolbiště a získat v boji.

Kování ustalo. Kovář vyšel ven. “Čas k obědu,” řekl. Jako kdyby měřil dobu počtem přesně rytmizovaných úderů svého kladiva. “Dílo hotovo a čas k obědu. Koník ti bude klapat, že by mohl do muziky.”

* * * * *

Kola tvrdohlavě hrčela po dlažebních kostkách, jako by raději vytřásla z vozu duši a nechala popraskat své kosti, než aby po vzoru pneumatik vzdala pevnou páteř. Do zvukového krunýře vozu jen s obtížemi pronikalo něco zvenčí, s výjímkou tlumené indiferentní stěny výkřiků, smíchů, rachotu motorů, klapotu bot a podprahového basu srdcí a plic, za kterou leželo ticho. Takže ho ani neslyšel, jenom na poslední chvíli zahlédl, jak na něj z chodníku mává, běží k němu a naskakuje za jízdy na vůz, rovnou k němu na kozlík. Jako by ten kozlík patřil každému a každý měl plné právo na něj naskočit a ještě poplácat vozku po rameni; vypadalo to, že kolektivizovali už i ten vůz, i když zatím jen neformálně - ovšem o to neodvratněji.

“Buď zdráv, Adame!” zubil se, jako by byli odedávna nejlepšími kamarády. Tentokrát neměl žádná lejstra a bez nich působil ještě divnějším dojmem. “Co to vezeš? To přikryté plachtou vzadu na voze. Vypadá to jako nějaká zbraň, kulomet nebo tak,” pokračoval sousedsky dobíravým tónem. Pokud měl Adam vůbec na něco náladu, tak určitě ne na to, aby se bavil s tímhle člověkem. Nechápal, proč chce vůbec někdo vědět, co je pod tou plachtou; k čemu to komu bude? Je to přece jenom obyčejný pluh.

“Jenom pluh.”

“Pluh na orání pole?”

“A jaký jiný asi?”

“Já nevím, třeba na výstavu. Já jsem byl před nedávnem v Praze, tam se dávají do muzea i jiné věci, to by ses divil!”

Adam pokrčil rameny. Koukal do zadku koně.

“A to je nějaký nový pluh? Starý se polámal?”

“Jo, polámal.”

“Tak tohle je teda nový. Kolik stál?”

“To není nový pluh. To je ten starý.”

“Jakto?”

Adam pokrčil rameny.

“No dobře... A co jinak? Kde se tu vlastně bereš?”

“Přijel jsem s vozem.”

“Já vím, ale kde jsi jako byl?”

“Byl jsem u kováře.”

“U kováře? Co tam?”

“Dát koni nové podkovy a spravit ten polámaný pluh.”

“Tak už tomu rozumím. Ale vy jste snad měli doma takovou malou kovárničku, ne?”

Adamovi pořád nebylo jasné, proč někdo potřebuje něco takového vědět. Jistěže měli svoji vlastní kovárničku. Jenže měch byl už starý a děravý a pro těch pár krámů se nevyplatilo dávat všechno zase do pořádku. Navíc otec říkával, že jeden si v kovárně nevystačí, že na to musí být dva; a s takovým nemehlem, jako je Adam, se prý nedá počítat.

“Už ji nemáte, tu kovárničku?”

“Máme.”

“Tak proč teda jezdíš sem ke kováři?”

“Aby mi okoval koně.”

“Jasně. Ale proč si ho, když máte tu kovárničku, neokováte doma?”

“Protože to nejde.”

“To teda nevím proč.”

“Já taky ne.”

Chvíli mlčeli a Adam přemýšlel, co by měl s tím nechtěným pasažérem vlastně udělat. Snad s ním nebude chtít jet až domů? To by byl otec nepříčetný, kdyby mu Adam přivezl takovou návštěvu, a jeho nadávky by jen stěží braly konce. “Proč jsi ho, ty hňupe, nevyklopil někam do příkopu?” řval by. “Ty si vážně neumíš poradit s ničím,” řekl by jako tenkrát. A on: “Já bych uměl, jen kdybych to mohl udělat po svém. Neumím to dělat jako ty. Ale umím to jinak.” - “Jinak? Jinak je blbě, chápeš? Všechno se může dělat buď dobře, nebo špatně. Rozumíš tomu, ty blbe? Když je něco A, tak to nemůže být B!”...

“Dovezeš mě tam do té hospody na konci města, viď?”

“Ale jo, dovezu.”

“Mám tam sraz s kamarádama. Klidně pojď s náma, jestli chceš.”

“Kam? S kým?”

“S chlapama do hospody. To je přece druhý domov, ne?”

Adam se těsně před odpovědí zarazil. Zdálo se, že znejistěl; že ztratil poslední zbytky jistoty, které si ještě udržel před tímhle divným člověkem, který vypadal tak zapčkle, tak nijak, že by bylo v pořádku ho litovat, a zároveň se choval (vůči Adamovi) tak sebevědomě, tak svobodně - a on proti němu neměl žádnou zbraň.

“Dáme pár piv, ať trochu roztají ledy, ne?”

“Já zrovna dneska nemám čas... Já teda do hospod normálně chodím, mě to nikdo nezakazuje... Ale nijak zvlášť mě to neláká. Já to prostě tolik nepotřebuju.”

“Ale co nepotřebuješ. Nepovídej - jen co uvidíš hospodu, změníš názor, uvidíš.”

Adam pokrčil rameny.

“A co táta, ten do města nejezdí?”

“Na co? Když něco potřebuje, hned pošle mě.” Skoro to zaznělo, jako by si stěžoval.

“Je tu doktor. Mohl by k němu zajít.”

“Kdo potřebuje doktora?”

“Tvůj táta. Je přece nemocný.”

“Člověk tam od nás se ze všeho musí vylízat sám. Nám nikdo nepomůže, kdepak.”

Jeho spolujezdec pokýval starostlivě hlavou: “Takové hospodářství, to je dřina, že?”

“Je.”

“A přitom by se tomu dalo odpomoct. Víš, kolik zmůže takový traktor?”

Adam pokrčil rameny.

“Hodně, Adame, hodně. A vůbec, je spousta cest, jak lidem usnadnit práci. Jestli chceš, půjčím ti o tom všem jednu takovou knížku, já se v tom trochu vyznám.”

“Co máme, to nám stačí,” odsekl Adam. Říkal si, že nemá zapotřebí, aby ho někdo poučoval, zvlášť ne tady tenhle.

“Uvidíme za nějakou dobu, Adame. Uvidíme,” řekl významně ten muž a zamnul rukama, v kterých právě teď chyběla lejstra. Bez těch lejster působil divně, až se z toho člověku zvedal žaludek pocitem lítosti a ohrožení. Možná, že ta divnost spočívala v náhle odhalené pomíjivosti, nahraditelnosti. Každý by mu mohl namlátit, klidně ho i zabít (Adam by si na to troufl). I ty papíry šly nakonec spálit. Ale bylo by to něco takového jako pálit bible v domnění, že tím bude zničeno Slovo boží. Zanechán svými lejstry světu smrtelných těl, vypadal ten zapčklý bolševik jako pouhopouhý člověk, nositel znaků. Pouhá lidskost - a co mohla být jiného, ta schránka vypočítavé mysli, od narození dost stará na to, aby mohla splasknout, a vykupující každé nové ráno další vráskou a dalším ústupkem nárokům zchátralosti, dalším zrníčkem k nákladu hlíny, vlečeném na hřbetě zápasícím o napřímenou páteř, čest a morálku. Není na tomto světě jiné bytosti, která by dokázala svůj vlastní úděl komentovat s tak obrovským, byť nechtěným - a o to tragičtějším - cynismem: nechť je ti země lehká... A snad že tuší ten cynismus, snaží se vždy znovu chytat záchranných stébel, nořených do kalamářů šlechtické krve se stejnou posvátnou úctou, s jakou se kněz chápe kalicha a po mši se několik hodin bojí močit. A tak těžké mozolnaté ruce, nezvyklé na malý nástroj, připojovaly svůj podpis na další a další ze seznamů, které měly přetrvat vše fyzické, neboť byly vyjádřením čehosi vyššího, něčeho účastného a přece dost neosobního na ztupení kosy smrťáka, vyvedeného jednou provždy z míry onou metafyzikou znaků.

“Tak, tady mi zastav, Adame. Už jsem, abych tak řekl, doma. Nepůjdeš přece jenom taky?”

Stála na chodníku před vchodem do hostince a dívala se na ně. Adam zastavil. Pasažér seskočil a šel přímo k ženě. Srdečně si potřásli rukou.

“Máš dovoz jako nějaký buržoazní synek, Martine,” smála se.

“To je Adam, tam od Vysokého potoka, víš...”, odpověděl Martin. Žena významně přikývla a zadívala se na Adama. Chvilku měla pocit, že je mrtvý, jak se na ni strnule díval. Pak odvrátil hlavu a zabýval se opratěmi.

“To je, Adame, Helga. Jeden z našich nejlepších lidí. A nejpohlednějších, na to dej,” smál se Martin. “Nepůjdeš vážně s náma? Popít pojíst. Co utratíš tady, ušetříš doma, ne?”

Adam otočil hlavu a letmo se díval spíš někam za ně než na ně; na ni.

“No co koukáš? Slez dolů a pojď. Neříkej mi, že tě doma bude někdo shánět. To ti táta zakazuje chodit už i do hospod?” Helga se usmívala, ruce složené na prsou. Měla modrou kostkovanou košili. “Adame poslyš,” pokračoval Martin, “já tě dneska zvu. Já ti rozumím. Táta ti dal peníze na to, abys něco zařídil, ne na to, abys je utrácel v hospodě. To je správné. A já tě teď zvu. Najíš se, napiješ a neutratíš ani haléř. Jen pojď... Co máš rád? Co si poručíš, to ti donesou a neutratíš ani haléř. No tak, Adame...”

“Nech ho, vždyť vidíš, že nikam nepůjde. Ať si jede. Pojď dovnitř,” řekla Helga a vzala Martina za předloktí. Otočila se k Adamovi zády a táhla svého společníka do stavení.

“Nechceš? Opravdu nechceš, Adame?” naléhal ještě Martin. Zdálo se, že oslovený ho ani neslyšel. Díval se na ni. Martin mávnul rukou, zčásti na rozloučenou a zčásti nad adresátem pozdravu, a zmizel spolu se ženou v otevřených dveřích hostince.

Adam se chvíli díval za nimi, pak ale náhle seskočil z kozlíku a vydal se do stavení. Prošel krátkou chodbou a dalšími otevřenými dveřmi do velké místnosti, kouřem tlumící hlasy. Helgu a Martina zahlédl u pultu, jak se zdraví s hostinským, a pak odcházejí ke stolu v zadním rohu místnosti, kde už naproti sobě seděli dva jiní návštěvníci; pozdravili se a přisedli. Vydal se k nim. Cestou musel čelit pohledům několika hostů, kteří si ze starého zvyku poněkud znepokojeně a s napjatým vzrušením prohlédli nově příchozího, aby se vzápětí zabývali tím, čím předtím. Když přišel ke stolu, všiml si ho nejdříve jeden z těch dvou mužů, co už tam byli. A potom Helga. Překvapeně se usmála a řekla: “Ale...”

Adam se posadil na lavici vedle Martina. “Peněz mám dost,” odsekl v opožděné reakci na jeho pozvání.

“Cože? No ne!” reagoval zaražený Martin. “Ach tak! Tak to ti vadilo - že jsem tě pozval. No aby ne. Já jsem si vůbec neuvědomil, že máš přece svoji hrdost, co? No, já to nemyslel zle.” Poplácal ho rozradostněně po rameni a otočil se ke dvěma ostatním mužům. “Soudruzi, znáte tady Adama? Je to syn starého P. do Vysokého potoka. Byl dneska ve městě, tak jsem mu řekl, ať za náma zajde. Adame, tohle jsou dva výborní soudruzi... chlapi. Tady soudruh Tomek (ukázal na muže po své pravici) se přistěhoval z Prahy a předtím byl i v Rusku...” “ - v Sovětském svazu, Martine, v Sovětském svazu!” “ - jo, v Sovětském svazu, pravda. A vůbec zná svět. A tady soudruh Bořivoj, to je vlastně tvůj jmenovec - Adam Bořivoj se jmenuje. Dva Adamové u jednoho stolu, to je co?... Soudruh Bořivoj je mladý, ale vzdělanec! Je to učitel, vyzná se v dějepise... No, je to dobrá společnost, ne?”

Holohlavý číšník přinesl Helze a Martinovi pivo. “Ještě jedno tady pro pána,” řekla Helga a ukázala s úsměvem na Adama. Číšník přikývl oním stylem, že samozřejmější požadavek už si ani nelze představit a že to ani nemusela říkat, protože on si to dávno poznamenal a pivo se už dávno točí, pěkně pomalu, s předstihem (tak jako víno zraje v sudech, zraje pivo do správného stavu během oněch chvil, kdy vtéká do sklenice nebo džbánu a soustavně předbíhá svou vlastní plnost). “Piješ přece pivo, ne?” ujistila se Helga, evidentně neočekávajíc jinou odpověď než tu, kterou mlčky dal. Vlastně to ani nebyla kdovíjaká lež. Nikdy se ještě k pivu nedostal, takže mohl tvrdit, že ho sice pije, jenom zatím neměl tu příležitost. To se ví, že ho pije. Každý dospělý muž přece pije pivo. A tím pro ni byl, to v něm přece viděla, to bylo jisté. A jestli v něm vidí dospělého chlapa, tak ho v něm musí vidět se vším všudy; úplně se vším! Měla modrou kostkovanou košili, jakou ještě na žádné ženě neviděl, i když ji viděl už na mnoha mužích. To klenutí tu košili úplně změnilo; změnilo plochou symetričnost tmavých a světlých kostek a dalo jim jiný význam: význam prozrazení toho, co čím více je zakrýváno, tím více se ukazuje jako neopomenutelné - veřejné tajemství a soukromá rozkoš. Čas a tělo jsou jedno a nelze jim odolat... Půllitr udeřil o stůl jako nějaké nadzemské razítko a zůstal pevně stát, jen pěna se koketně houpala, aniž byť jen kapičkou přepadla přes okraj sklenice.

“Úplně nové půllitry, úplně nové!” ozval se Martin. “Nová doba a nové půllitry, co říkáš, Adame?”

“Když to povídáš...,” pokrčil rameny.

“Vy tomu nevěříte?” ozval se Bořivoj. “To je totiž problém některých lidí. Že tomu nevěří. Ono to tak ale je, i když oni tomu nevěří. To je na tom to zajímavé. Že to tak je i bez jejich víry. A kdo na to doplácí? Oni sami! Oni sami se připravují o to... o to, aby... aby...” “Soudruhu Bořivoji to myslí, Adame! Víš kolik má doma knih?” “...aby věděli, co se to s nimi děje. Nevěří a nevědí, takže se pak dostanou mimo. Zničí si život. Sobě a - co horšího - svým dětem! Oni řeknou, že na to nevěří. Říci to mohou, říci jde všechno. Otevřít hubu a něco plácnout, to umí každý. Ale ono to je i bez nich. Bez nich! A my se bez nich obejdeme, my je nepotřebujeme. Ale copak je můžeme nechat? Nejde o ty síly, o které nás připravují. S tím my si poradíme. Máme své metody - intenzita, ne extensita! Ale jde o ně! Copak je můžeme nechat jen tak, když jsme humanisté?” Učitel se s každou větou víc a víc rozohňoval a nakonec profesorsky zvedl ukazováček. A ten ukazováček tu teď čněl jako vykřičník za poslední větou. Bořivoj měl otevřená ústa a čekalo se, co ještě dodá. Nedodal už nic - jako vždycky. Zavřel ústa, přičemž vydechl, ale ukazováček zůstal ještě chvíli čnít. Takhle ho určitě dají do rakve.

“Tak na nás!” prohlásila Helga, usmívající se za zvednutým půllitrem. Vzal ten svůj do ruky. Byl studený a orosený. Byl takový, jaký by byl vždycky, už od nepaměti, to bylo jisté, protože bylo skoro slyšet, jak si spokojeně šeptá: pro mě za mě, ale vždycky se mnou... Šlo mu jen o otevřená ústa - a k tomu se chodila řeč, k ničemu jinému. Byl měřítkem, dobře vychlazeným měřítkem horkosti hlav. A tak sklenice o sklenici a pár kapek pěny přeskočilo do protějšího půllitru, takové to pivní podloudnictví...

“Intensita, ne extensita!” zvolal učitel a jako první do sebe obrátil svou již rozpitou sklenici. Několika doušky ji dorazil a ve stejném okamžiku mu číšníkova ruka jako neodbytná sudička přiřkla nový úděl. Adam se mezitím v duchu ušklíbl, když nehmotným předpokojem pěny pronikla dospělá hořkost, zlatavá jak imitovaný přepych sedláků. Chvíli ještě držel půllitr u úst, aniž by pustil do hrdla další doušek, a pak jej opatrně - byl docela těžký - položil zpět. Ubylo v něm zoufale málo. Helga se usmívala. “Máš pěnu na hubě,” řekla. V duchu zaklel - jak mohl zapomenout na tak jednoduchou věc! Utřel si rozpačitě ústa loktem. Helga se usmívala.

“Kam jsi dal koně s vozem?” zeptala se.

Pokýval hlavou, potěšen, že se konečně má čeho chytit. Mít na starost koně s vozem, to přece není žádná selanka.

“Dal jsi ho dozadu, za hospodu?”

Pokýval hlavou. “Ne,” řekl.

“Ne? Ty jsi ho nechal stát na ulici? Tam ale nemůže zůstat. Bude zavazet. Musíš ho odvést za hospodu. Tam dokonce roste tráva, aspoň se trochu napase.”

Adam znovu pokýval hlavou a díval se do sklenice, kde se pěna pomalu vytrácela jako sníh hozený do vody.

“Tak co? Odvedeš ho tam, nebo ne?”

“Ale jo odvedu.”

“Víš, kam přesně?”

“Jo, to najdu.”

“Pojď, já ti to ukážu.” Zvedla se. Zdálo se, že s ním opravdu chce jít ven. Rychle se znovu napil piva. Bylo ještě víc hořké než předtím. Vstal a šel za ní.

Kůň stál s obdivuhodnou netečností tam, kde jej pán zanechal. “Veď ho za mnou,” řekla Helga a zamířila za roh budovy, kam vedl jakýsi chodník. Následoval ji. Ocitli se na malém prostranství mezi budovou hospody a několika dřevěnými staveními, v kterých zřejmě byly takové ty věci, co jsou sice k ničemu, ale jednou by se mohly hodit.

“Tady u toho plotu ho klidně nech. Nikdo ho tu nebude otravovat. Je to tu akorát. Je to pěkný kůň.”

“Nejlepší, co jsme kdy měli,” chytal se Adam, slézající z kozlíku. “Je ještě mladý. Když jsme ho přivedli domů, polekal se našeho psa a strašně se splašil. Utekl, my za ním. Kopal kolem sebe. Ale táta ho chytil za uzdu a uklidňoval ho. Já jsem musel držet psa, aby se na toho koně nevrhl a znova ho nepoplašil. Táta pak toho psa strašně zbil. Myslel jsem, že to nepřežije.”

“Možná bys mu mohl sundat ten postroj.”

“Mohl. Ale to nemá cenu. Já za chvilku stejně pojedu. Doma máme moc práce. Psi mají totiž tak smutné oči. Myslel jsem, že brečí.”

“Dobře. Pojď jsem,” řekla Helga a vzala ho za ruku. Táhla ho dozadu, k těm boudám. Do jedné vešli. Nebylo tam moc světla, ale když si oči přivykly, uviděl spoustu pytlů, všude až ke stropu.

“Co je v těch pytlech?” zeptal se.

“Nevím, to je jedno.”

Byla stejně velká jako on a hned od začátku si myslel, že je taky stejně silná. Nejdřív zaznamenal, že se na něj řítí ta modrá kostkovaná košile: narazila do něj a kdyby ho nezadržela hromada pytlů, co měl za zády, byl by úplně ztratil rovnováhu. Ani se nestačil nadechnout. Uvědomil si, že se přisála svými ústy na jeho a vzápětí cítil, jak se mu mezi rty vráží cosi stejně neurčitelného jako neodbytného. Skoro v témže okamžiku, tísněn jejím tělem z jedné a stěnou z pytlů, ve kterých zřejmě byly brambory, z druhé strany, ucítil povědomé a nezadržitelné pnutí z místa, jež se vždycky zdálo být nejprve někde jinde a teprve vzápětí se mu podařilo určit, kde to vlastně je a že je to na jeho těle; vtrhlo sem odkudsi z jeho nitra a chtělo se dostat ven a vzít ho s sebou - a náhle se to setkalo s jakýmsi odhalením, dopadením - skoro slyšel, jak někdo vykřikl “A mám tě!” a jestliže si o tomhle nebyl jistý, v které dimenzi se to vlastně odehrává, s hrůzou si uvědomil, že ve zcela reálné dimenzi mu někdo rozepíná kalhoty... Jenže už bylo pozdě.

“Kde jste byli tak dlouho?” zajímal se Martin, když se vrátili ke stolu.

“Byla tam nějaká děcka, chtěla se povozit na koni,” vysvětlovala Helga a dala si pořádný doušek. Adam, aniž si toho byl vědom, nechal v sobě zmizet už půl sklenice. Pokukoval po Helze, potřeboval si ji složit v jednu osobu, pořád se mu ještě rozpadala na jednotlivé živelné vněmy, z nichž každý se rval s ostatními o místo v popředí. Jen pomalu se chameleón její košile stával znovu modrým a kostkovaným.

“...nic se neudělá samo, to si pamatujte!” řečnil znovu učitel. “To nemáte jako v lese, kde se stromy rozmnožují tak nějak samy od sebe a přírodní výběr zachová ty nejsilnější. My musíme spoléhat na vlastní síly! Za nás žádný zákon nepracuje. My sami si musíme být zákonem, soudruzi!” Nevypadalo to, že by existoval jediný rozumný důvod, proč tohle vysvětlovat těm, co tu zrovna byli. Ani to nevypadalo, že by oni měli nějaký důvod to poslouchat. A možná právě proto řekl Martin: “Máš pravdu, soudruhu Bořivoji. Svatou pravdu.”

“Svatou? Řekl jsi svatou? Dávej si pozor na jazyk, soudruhu. Jakápak svatost! Copak to je humanistické?”

“Není, to se ví, že není. Jakápak svatost. Co mě to jenom napadlo?”

“Dáme ještě?” zeptal se - či píše oznámil - holohlavý číšník (Adama napadlo, zda mu všechny ty vlasy vypadaly do toho jídla a piv, co roznáší) a začal jim na stůl sázet další kousky.

“Já už bych měl jít,” ozval se Adam.

“Kdepak, soudruhu, s tebou musíme ještě něco projednat,” řekl Bořivoj a zvedl ukazováček.

“Ne, já...”

“Poslyš, soudruhu. Ty jsi přece mladý člověk, život máš před sebou, čeká tě založení rodiny, žena a děti. To není jednoduché, něco takového. Tady nejde o to nějak se tím prokousat. Buď humanista, soudruhu! Pomysli na to, kolik lidí nemá ani to, co máš ty - a věř mi, že ty sám, nemáš zdaleka tolik, kolik bys mohl mít. My musíme pracovat pro budoucnost, pro naše děti! Pomysli na své děti - jak by ses jim mohl podívat do očí, kdybys pro ně nic neudělal? Rozumíš? Pro ně, opravdu pro ně! Ne jim jenom předat to, co sami máme, a říct jim, aby žili tak jako my. To není humanismus, to je sobectví, soudruhu! Podívej se na takové dítě, soudruhu. Jak roste, poznává více a více, umí více a více, osvojuje si neustále něco nového, rozšiřuje si obzory, dál a dál. Ano, dítě je vždycky pokrokové! A copak můžeme jít proti dětské duši? Copak můžeme zabraňovat odvěkému zákonu pokroku v tom, aby se realizoval? To bys chtěl, soudruhu? Ne, nic neříkej! Já vím, že chceš pro své děti to nejlepší, vždyť ty sám jsi kdysi byl dítě. Ale máš strach, aby se to nezvrhlo, já ti rozumím. Jenže kde by dneska lidstvo bylo, kdybychom nepřekonávali strach? Kde by byl tvůj železný pluh? Já ti to řeknu, soudruhu: vůbec by nebyl! Lidstvo je jako dítě - bez přestání roste. Výš a výš! A kdo se tomu brání, ten jenom strhává sebe a své děti na vedlejší kolej. Své děti, slyšíš?! To je ten hřích! Nesmíme se bát jednat, soudruhu. Chce to odvahu k činu! Já vždycky říkám: nebát se a nekrást!”

Proč to všechno říká mně, zrovna mně? ptal se v duchu Adam. Co po mně chtějí? Já jsem jenom přijel ke kováři, to je všechno. Co se řekne, to se udělá, je to přece tak jednoduché. Proč mě kvůli tomu museli zastavit, proč mi to museli takhle zkomplikovat? A ona... Pořád se tak usmívá, jako by všechno věděla. Usmívá se jako - ona! Usmívá se přesně tak, jako bych byl nějaký kluk, nemotora; jako bych to nesvedl. Jenže já bych to svedl, kdyby bylo po mém... Ona všechno ví, všechno ví - a proto se tak usmívá!

“Lidé jako ty, by měli vstupovat do strany, soudruhu. Starých vlků, jako je tady soudruh Tomek, si vážíme. Ale potřebujeme mladé lidi. Mladá krev baží po pokroku.”

Adam pořád ještě ničemu nerozuměl, nebo jen málo.

“Ty jsi to jistě představuješ složitě, Adame,” přidal se Martin. “Ale ono to vůbec složité není. Jsi plnoletý, já tě znám, vím, že jsi dobrý člověk, poctivý rolník. Já ti jenom dám lejstro a ty to podepíšeš. Nic na tom není. Nikdo nemá rád papírování, ale tohle přece není žádné papírování, jenom přihláška, první krok. Jenom to podškrábneš, tady máš kalamář a pero - pěkné že? Dostaneš taky takové.”

Najednou se to tu octlo. Nechápal, odkud Martin vytáhl ten papír, pero a kalamář, stejně jako nechápal, kde se to všechno, do čeho se dostal, vzalo. Vždyť jel jenom s vozem do města. Nebyl přece žádný důvod, proč by to mělo být jinak a proč by po něm měli něco chtít.

“Co to po mně chcete?”

“Ty snad nechceš do strany, soudruhu? Opravdu jsi nic nepochopil? Copak ty se nemáš rád?”

“Neboj se, Adame, táta se to vůbec nemusí dozvědět. Ale i kdyby, tak co? Jsi přece plnoletý, ne?”

“Počkej,” ozvala se Helga. “Co když ho vydědí?”

Adam se zdráhal uvěřit, že se mluví o tom, o čem se mluví.

“Jak vydědí?” nerozuměl Martin.

“Když zjistí, že má syna komunistu, tak ho vydědí. Protože jeho táta je všechno, jenom ne pokrokář,” vysvětlila Helga a usmála se na Adama. “Ten staroch má totiž moc nade vším.” Pořád se usmívala, i když už jen v koutcích očí. Cítil za tím úsměvem až jakési soustrastné pohrdání neschopným děckem, jež je pro svou roztomilou neohrabanost především zdrojem pobavení. Všechno o něm věděla. A to byl důvod, proč nemohl odolat její výzvě.

“Vydědí - nevydědí. To je snad jedno, ne?” promluvil snad poprvé Tomek.

“Já to podepíšu,” řekl Adam.

* * * * *

Dál si toho moc nepamatoval. Vlastně už se nestalo nic podstatného. Přišel malý chlápek, kterého mu představili jako předsedu, přesně “našeho předsedu”. A ten hned začal objednávat kořalku a nedovolil Adamovi odejít. Pořád něco povídal, ale nebylo jasné co a komu - což zřejmě nebral jako nedostatek. A potom byla muzika, přesněji řečeno jeden hráč na akordeon, kterému předseda dal ihned přinést pivo, divoce tancoval na jeho vrzání a neustále po něm řval “Zahraj štrajchzerenádu!” Když ho přesvědčili, že už se hraje, co žádal, nadšeně přizvukoval a tancoval s výkřiky “Šerco! Šerco!”. Helga se pořád usmívala a bez protestů snášela předsedovo hulvátské chování, když se s postupem času omezoval na zálibné vrtání se v modré kostkované košili a samým soustředěním na zápas s nepoddajným knoflíkem zapomněl i zpívat. Adam ho žárlivě pozoroval (byl už řádně opilý) a po nějaké době se rozhodl učinit jeho jednání přítrž. Vstal, potácivým krokem obešel stůl a popadl předsedu za ramena. Ten se zapotácel a zachytil se nového společníka. Chvíli se potáceli spolu, pak konečně předseda našel rovnováhu, vzal do rukou s neskutečně krátkými prsty Adamovu hlavu a začal s ní třást. “Šerco! Šerco!” křičel a nutil Adama k tanci a zpěvu. “Všichni! Všichni se mnou! Ty taky! Všichni spolu! Nikdo se nesmí vyhýbat... Soudruhu Bořivoji, humanisto!” Pustil Adama a vydal se někam mezi stoly.

Adamovi se zdálo, že celý svět padá, marně hledal něco pevného, tápal v prázdnotě, až mu konečně země tvrdým úderem vrátila jistotu. Už nic se nemohlo změnit.

obraz třetí: ŽIVOT

Kůň stoicky táhl vůz stoupáním, ven z údolí pomalu praskajícího městem ve švech; nebyl to kraj, který by zrovna miloval metropole. Adamovi bušilo srdce v krku jako vzpříčená kost. Bylo mu jasné, že to bude muset udělat. Že není jiné cesty. Pořád ještě skládal všechny zážitky v jednu skutečnost. Pořád ještě mu ta jednota unikala, ale už byla na dosah. Znova si vše přehrával v mysli, skládal snímky za sebe a film získával jasnou a zřetelnou podobu.

Pohlédl na modrou kostkovanou košili, kterou měl na sobě a která mu byla na prsou trochu volná. Bylo k neuvěření, že ho od toho dělilo jen něco přes hodinu. Od toho okamžiku, kdy se probudil a zjistil, že spí nejen v cizí posteli, ale dokonce v cizím pokoji a že vůbec netuší, kde to je. Strašně ho bolela hlava, marně se ji snažil donutit, aby přišla s nějakým návrhem, co počít. Pomalu mu docházelo, že už je to včera, co měl přijet s vozem zpátky domů, když se otevřely dveře a vstoupila malá shrbená stařenka, kterou v životě neviděl. “Helgo, jsi tady?” křičela. Volaná vstoupila vzápětí a aniž věnovala jediný pohled Adamovi, vzala stařenku kolem ramen a odváděla ji pryč. “Pan Černý už čeká před domem,” křičela jí do ucha. “Odveze vás do kostela.” Odvedla ji a za chvíli se vrátila. Usmívala se.

“Kde to jsem?” zeptal se bez obalu Adam a polekal se vlastního chraplavého hlasu.

“U nás doma. Bydlím tu s babičkou.”

“A kde mám vůz?”

“Tady za domem. Sotva jsem tě vyvedla z hospody, hned ses po něm sháněl. Nasedl jsi, vyjel na ulici a potom jsi usnul. Dovezla jsem nás sem.”

“Ježíšikriste. Musím domů,” řekl Adam a odhodlaně vylezl z postele. Zjistil že je nahý.

“Oblečení máš tady na zemi. Ale košili jsem vyhodila. Byla celá poblitá a od krve. Dám ti novou. Mám jich plno.”

“Od krve?”

“Jak jsi sebou praštil nosem na podlahu...” (Vybavil se mu obraz holohlavého číšníka, jak říká: “Odveďte si to prase." Pak se opíral o modrou kostkovanou košili; Helga ho vedla ke dveřím. Od jednoho stolu přitom zaslechl “Ta je ošoustá všechny.”)

“Ošoustá,” řekl teď v zamyšlení, když seděl nahý na posteli, bolavou hlavu v dlaních.

“Pojď, včera ti to moc nešlo,” usmála se Helga a sedla si vedle něj.

* * * * *

Ten stoh. Ten pomník generací pak klidně nějaký blázen zapálí, říkal si. Zapálí a bude se klidně dívat do plamenů. Měl ten obraz před sebou: špatné řady špatně oblečených vojáků, jak v nepravidelném a proto nenarušitelném rytmu pochodují na své pozice v bitvě předem odsouzené k vítězství: právě ta vítězství je znovu a znovu posílala do války, právě ta vítězství, co byla vždy potřebný kousek do Pyrrhova - přesně takový kousek, aby se do něj vešla naděje i strach a pokora. Pochodují a staví stoh. Válka pokračuje a vládne jim, dokud jsou vítězství, jež musí být hájena. Stoh požírá snopy jako vymlácené schrány znaků a roste. Roste tolik, že musí růst už jenom proto, aby vlastní vahou neubýval. A potom někdo ten stoh zapálí a bude se dívat do plamenů...

Nikoho nic nenapadne. Všichni si řeknou, že usnul s cigaretou na stohu a uhořel. Nikoho nenapadne ohledávat mrtvolu. Byl tím známý, že sedával na samém vrcholku stohu, kouřil a popel odklepával do levé ruky. Všichni si prostě řeknou, že to neměl dělat a že takhle to muselo dopadnout... Problém je v tom, jestli mu mám něco povídat, nebo ho rovnou vzít sekyrou přes zátylek. Mám mu říct, že je tyran, který všechno a všechny podřizuje řádu, kterému slouží? Říct mu: je třeba zastavit to otročení, přestat se dřít do úmoru jen proto, že se to tak dělalo “od nepaměti”? Je třeba zarazit ten proud, který nás i naše děti - dříve než se narodí! - strhává do války, v níž zástavou je právě náš život - je to on, co bude ztraceno, když prohrajeme, a co bude odsouzeno k poddanství, když zvítězíme. Musíme se osvobodit, osvobodit se skrze svobodu, kterou dáme svým dětem. Protože ta krev, co nám koluje v žilách, to přece není jenom krev toho starého ješity, toho Požírače znaků - ano, myslím Boha! - to je také její krev - krev té, co dává život, nový život. Ne život pro zacelení děr v semknutých šicích, ale nový život, život dítěte. A jemu, ne nějakému zákonu, náležejí jeho činy, jemu ten život patří - a nemusí jej obhajovat před nějakou porotou. Copak to nechápeš?... Ne, ty to nemůžeš chápat. Ty budeš vždycky stát v cestě.

...I Bůh musel něco zničit, aby mohl stvořit život. Já budu jen konat, co je třeba. A nic mu nebudu vysvětlovat. On by to nepochopil, to už vím předem, že by to nepochopil. I kdyby říkal, že mi rozumí, tak já vím, že by mi nerozuměl. On to nikdy nemůže pochopit. Takhle to možná pochopí, v té poslední vteřince, na konci té chvíle, kdy jej bude zabíjet jeho vlastní krev. Jedině tak si to uvědomí. A proto to není vražda.

Já to nedělám kvůli nim. Oni jsou stejná banda idiotů a nakonec taky půjdou k čertu. Oni jsou jen prostředek. Oni a jejich lejstra a legitimace, všichni jsou jen znaky. Já to dělám kvůli životu, který mi dala. A proto nejsem vrah.

* * * * *

Všechno bylo, jak očekával. Cesta byla přesně taková, jakou ji znal. Nikoho nepotkal, nic zvláštního se nestalo. Sjížděl dolů, do toho jejich údolíčka, které se domnívalo být celým světem, a díval se do zadku koně, který o tom všem nic netušil a bylo mu nejlíp. Být tak tím koněm a všemu se jen smát, ba ani to ne - jenže ten starý ješita jednou rozdal karty a jemu připadlo být člověkem a synem. Byl tu opět čas, který ho někam tlačil, a nebylo možné se osvobodit jinak než tak, že ten čas předběhne a osvobodí se vlastním činem.

Na domu nebylo nic zvláštního. Teprve při pohledu na něj si však uvědomil, jak je divné, že se ho otec nevydal do města hledat - dneska ráno přece určitě šel na mši a při té příležitosti... Neminuli se? Je otec vůbec doma? Tím by se to všechno zkomplikovalo; ale snad ne tolik. Nebo že by ho nemoc upoutala na lůžko? To bylo takřka nepředstavitelné. Bylo to divné, ale neměl čas o tom přemýšlet, protože z domu vyšla jeho sestra; asi uslyšela přijíždějící vůz. Na tu také nepomyslel. Úplně zapomněl na to, že je tu ještě ona. To byla zlá komplikace. Zasvětit ji do toho nemůže - a jak to před ní skrýt? Mohl by počkat, až bude pryč, až třeba uteče za milým, jak to někdy dělává. Ale to by to musel odložit, což je nemožné. Musí se to udělat dneska a nekompromisně!

Zdálo se mu, že nedočkavý tlukot v jeho hrudi přehlušuje všechno ostatní. Jako by srdce bušilo na nějakou bránu. Hned mu otevře. Jen co sleze z vozu. Nebo rovnou seskočí, lehce a pružně, jak to umí... Tak. Vůbec ho nepřekvapilo, že Marie má v očích slzy, to se přece dalo čekat. Stála před ním a chvěly se jí rty, zdálo se, že chce něco říct. Otec tu nebyl a nepřicházel, to bylo divné. V neděli by přece nebyl na poli. Snad opravdu není doma. Marie konečně cosi vyslovila. “Včera měl horečku,” řekla tiše. Slzy se jí z očí nekutálely snad jen proto, že už v nich zbyla jen samá sůl a žádná vlhkost. “Dal se kácet ten starý dub, dostal záchvat... Šel do postele a strašně kašlal. Ani mě nenechal jít pro doktora. Strašně mi svíral ruku a pořád volal mamku. Svíral mi ruku, strašně silně... A ta ruka pak vůbec nešla rozevřít!” Hlas se jí zlomil. Sklonila hlavu a tiše vzlykala.

Adam rychle hledal vysvětlení. Tahle možnost tu přece vůbec neměla nastat. Bylo třeba najít jinou. A pochopil, že odpověď najde jedině vevnitř. Prošel kolem sestry a vstoupil do domu. Bez váhání šel do té místnosti, kde byla ona velká postel, od jisté doby přesně o menší polovinu širší, než bylo třeba. Tam ležel. A nemohlo být nejmenších pochyb o tom, že je mrtev.

Jenže to on už snad ani neviděl. Byla to jeho sestra, kdo to pak všechno pozoroval nevěřícíma očima. A byla to potom ona, kdo všechno zařídil - hrob, mši; o všechno se postarala. A snad se jí i podařilo udržet jakousi rodinnou čest, když četníci ve stejný den zatýkali jejího bratra za žhářství. Nějak tomu dovedla čelit, i když si to nikdy nedokázala vysvětlit: to, že její bratr (v modré kostkované košili, jakou nikdy doma neměli) se srdceryvným a zlostným pláčem bil mrtvolu vlastního otce a pořád křičel “Nikdy mě nic nenecháš udělat! Všechno mi bereš! Ty, ty...!” a potom vyběhl ven a utíkal k tomu velkému stohu, který zapálil. Jen díky ní se mu pak nepodařilo zapálit i dům. Nějak tomu všemu dovedla čelit. Ještě dlouho si pak říkala, že muži jsou divní, aspoň někteří. Ale že ten její takový určitě nebude. O to už se postará.

KONEC