Kateřina Bolechová

PRÓZA - povídky a úryvek z cyklu Dopisy víle

Co z toho vlastně mám

„Co z toho vlastně mám ?“
Pomyslela jsem si, když jsem vcházela na záchod hlavního nádraží a kdysi hajzlbába, v současné době takzvaná toaletářka, mi uždíbla kousek papíru, kterej by tak horko těžko byl do jedný nosní dírky, natož pak jinam …hrůza pomyslet. Ještě, že si vozím svůj, vzhledem k nevyzpytatelnosti mých střevních pochodů. Baťoh s přidušeným řízkem jsem pohodila na hadrem čerstvě poslintanou podlahu a za tři koruny české jsem ulevila svému naditému, měchýři močovému.
„Tak to z toho mám.“ Záchody, vlaky a nádraží…lidé tekli žílami haly, cholesterol občerstvení se mísil s ucmrndanou kávou, časopisy, levnými knihami, všemožnými i nemožnými cetkami , které chytaly za ruce oči kolemjdoucích.
Informace, příjezdy, odjezdy, uprostřed kufrů, ukradených i neukradených peněženek, kravat, sak, piv a nejlacinějších vín, těch, jejichž domovy zřejmě někde jsou i těch, jejichž domovy jsou –bez-.
Hodila jsem si baťoh znovu na záda a zírala na ten „hmyzí svět“, plný včelek, trubců, Ferdů mravenců i ubrečených Berušek. Po chvilce civění na to člověčí poletování, se moje plíce rozhodly, že je ten správný čas na nikotinovou injekci.
Před nádražní halou jsem zuřivě vtahovala kouř nejen do plic, ale pravděpodobně i dál, jelikož v jistém okamžiku jsem jsi vzpomněla na svůj dobře ukrytý toaletní papír. A tak než se mi ve střevech projel rachotící pancéřový vůz, jehož jízda byla poněkud zběsilá , ale stala se nakonec planým poplachem, rozhodla se moje cigareta skoncovat se svým životem. Její vteřiny byly sečteny a tak jsem ji upustila na zem a pořádně jí dupla na krk, aby se netrápila.
„Co z toho vlastně mám?“
Dveřmi jsem znovu vlétla do šumu nádražní haly, když v tom můj zrak přistál na srsti černého psa, který ležel kousek ode dveří, vedle svých značně unavených asi pánů, jejichž domovy právě možná byly ty –bez-.
Ležel tam v přítomnosti, oddán svému osudu s nepopsatelnou lehkostí. Jen mimoděk se na mne podíval a poskládal mi do hlavy ornament malilinkatého klidu, ornament něčeho vznešeného. Jeho věrnost byla neotřesitelná. Usmála jsem se. A protože se nezadržitelně blížil čas mého vlaku, opět jsem rozmáchla křídla, zatímco on dál bezděky pozoroval ten neútulný mumraj.
Ještě dlouho jsem v myšlenkách viděla ornament těch psích očí.
„Tak to z toho mám.“

Hodinky

Hodinář zíral do droboučkých vnitřností kapesních hodinek značky Omega a kroutil hlavou: „Zlomený setrvačník, neopravitelné, bohužel.“
Tak tyhle hodinky už nikdy nebudou polykat čas.
„Aspoň tu ručičku a sklíčko, kdybyste…“
„Nevím, pokusím se, zeptejte se za měsíc,“ uložil je do šuplátka mezi ostatní.
Vždycky jsem jim záviděla to hladké stříbrné tělo a …jakoby všechno pro ně bylo snadno sfouknutelným lehoučkým smítkem , které se nikdy neusadí ve tváři ani kdekoliv jinde. A teď setrvačník. Poušť uvnitř, milióny pískových zrn, které už nic neodvane.
I když , vlastně …pořád budou mít to hladké stříbrné tělo, hodné obdivu.
Déšť toho dne měl dokonalý setrvačník . Barevné loďky deštníků se pohupovaly ulicí.
Bylo dvacátého prvního června, den slunovratu.

Dopisy víle úryvek

Jsme jako pračky, kterým po letech služby začne téct buben. Ale, co na plat, měřeno nám všem stejně a je zbytečné plakat nad ubíhajícím časem, nejsme věční. Vzpomínám si, jako dítě stávala jsem na našem panelákovém dvoře a při pomyšlení na stáří či smrt, se mi na obličeji roztáhl klidný úsměv. Jak to bylo vzdálené, „stáří“, co to je ? „Smrt“, co to je ? Bylo to něco nesmírně dalekého, nemyslitelného, ukrytého v koncích nekonečného vesmíru. A oči mých deseti let se tehdy domnívaly, že život je dlouhý, předlouhý, posetý hrou a bezstarostností. Sladká nevědomosti. Ano, drahá vílo, stárnu, jako všichni, už v momentě našeho zplození nám osud začne stříhat metr a vosk našich svíček stéká do kalíšků, do neforemného konce . Na věčnost, či nevěčnost, kde možná něco je, možná nic není, to se všichni jednou dozvíme. A tak utíkáme světem, každý nějak cáknutý, každý tomu svému.

Teď jsem si vzpomněla na takový příběh z dětství, bylo mi asi těch zhruba deset, spolužačka mi přinesla laboratorní myš, bylo to moje první domácí zvíře. Myšce jsem dala jméno Míša a bydlela doma na ledničce. Nechávali jsme jí prostor , tak se mohla volně pohybovat po bytě, tím pádem návštěvy, které se bály myšek, moc nechodily.Pak myška onemocněla, nevím, co se stalo, dostala nějakou chorůbku, ale dokázala, že ne nadarmo je pokusným zvířátkem a chorobu přeprala. Pravda, po boji měla značné jizvy, přišla o jedno ucho, ale dál jednouchá pobíhala po bytě.

Moje maminka říkávala: „Míšo, Míšo, já tě jednou zašlápnu.“ A jak řekla, tak se také stalo. Bylo to jednoho, tuším, že sobotního či nedělního dopoledne, hrála jsem si s dětmi na dvorku, když na mě moje sestra zavolala, abych šla domů. Když jsem rozrazila dveře bytu, spatřila jsem tu hrůzu a měla z toho šok. Míša ležel bezvládně na lopatce, krev na čumáčku. Byl úplně, dočista mrtev, aby taky ne, když jeho třídekové tělíčko v osudném okamžiku mělo čelit sedmdesáti kilogramům mojí maminky. Maminka z toho byla nešťastná, protože v momentě, kdy nesla koš s prádlem, se jí myšák připletl do cesty. Bohužel ho neviděla a bylo. Dostala jsem hysterický záchvat a nesla myšáka pohřbít, na té lopatce. Od dětí jsem čekala pochopení, ale opak byl pravdou. Jak jsem se tak vynořila zpět na dvůr, s onou bílou čtyřnohou, mnou tak milovanou bytůstkou, začaly se smát. A tehdy, snad poprvé v životě se mě dotkl onen dráp, který až dosud ukryt v nekonečném konci vesmíru. Nešťastná, nepochopená, pochovala jsem Míšu blízko trati, kde jezdil vlak do pivovaru. Na to místo jsem položila kytky a morbidně si představovala, jak se to bílé, osrstěné tělíčko mění v hromádku kostí.

od 19. 9. 2002