Poezie
ÚVAHY
Vše se utápí v přívalech paprsků
podzimního slunce
dnem vyhřátý beton příjezdové cesty
lechtá štíhlá tělíčka ještěrek
včera odlétá do kdysi
stařík napadá na pravou nohu
poněvadž
utrpěl úraz v nějakém hlučném podniku
sedí na lavičce před
Hemingwayovskou chatou
medituje a říká mi
člověče
vočisti se od minulosti
nechej ty vzpomínky někam odplavit
spal fotky
posaď se tadyhle na tu krásnou
sluncem proteplenou zemi
a přebol to
protože všecko
co pro tyhle blbce má nějakej smysl
je buďto nesmyslný
anebo podvodný
Posadil jsem se na tu krásnou
sluncem proteplenou zemi
Stále mi koluje hlavou myšlenka
jestli to
co má smysl pro mne
je podvodný pro blbce
anebo je to klam
uzardělé duše
či snad důsledek
zanedbaného pití
+++
Jsem básník
který se prosadí
řekl před dvaadvaceti lety
básník
který se neprosadil
Nicméně
měl překrásnou ženu
ta jeho poezii
uzamknula v sejfu
Básník je pryč
mám jeho ženu
a od té skříňky
klíč
+++
Vše je nasáklé
podzimním deštěm
Vše je veselejší
když prší
Ztracený pes
se dotkl čenichem
osamělé kočky
Vše je prosté...
+++
Vyblázněni nocí
víkendovým mejdanem
vrháme se do dalšího dne
s vidinou příštího mejdanu
HONEY
Snad tenhle polibek deště
rozpustí po cestě touhy
zbyly na dlažbě a ještě
smést nestih je ten čas dlouhý
Snad rozstříkneš vlasy
po nebi s mraky
kde na konci trasy
tam končí pouť vraky
Dělí nás od sebe vteřina pouhá
a v kapse nezbyla mince
snad v dešti pod nebem bolestná touha
polaská klín plodem orobince
Slova jsou naděje
myšlenky slzy
na návrat pozdě je
a k odletu brzy
NÁVRATY
Když něco končí
mejdan
vztah
nebo jinej
stejně dobrej
tah
pak bývaj na tahu
slzy ve výtahu
když se k tobě
miláčku
navracím
HONEY
V momentě
kdy se otočím za
svitem tvé tváře
a lampy
lampy ulice
začnou pableskovat
a po obličejích kolemjdoucích
házet
plexisklově rudá vzpomenutí
bývám nostalgický
TICHÁ ( blues )
Nikdy neuvidíš
jak se to ztrácí
vysoko za světlem
jak letí ptáci
Slyšet jen ticho
zoufale jemné
a cítit moře
chladné a temné
Duši už nesvírá
objetí naděje
země se zavírá
a nic se neděje
A nic se neděje...
MOŘE
Moře dní
zdrogované činností
vedoucí k zachování rodu
rozbouří srdce
neklidného plodu
s nádechem věčnosti
Buď klidný
k čemu hoře
po bouři uklidní se
temné věčné moře
ŽIJU
Kam mne zas odsud
ztracence v poušti
v nejisté blátivé předtuše
zavane osud
s prstem na spoušti
za sebou zanechav věru vše
co k žití mne váže
A mozek srdci káže
pakliže vzpomenu
na cestě v dáli
a vpodstatě s vlhkým pohledem
na domov na ženu
na všecko co pálí
těše se na věčnou černozem
bij
RUSSIAN PARTY
Spolek opilých andělů
jsem potkal
na -ském bulváru
myslím
rok psal se tehdá
asi dvacet pět
Jesenin zpitý
žádal o škváru
Issi tančící
v teátru na dohled
kojila stovky duší
něžným baletem
Čekal jsem mejdan
Čekal jsem slunce
Čekal jsem srdce
s věčným plamenem
Čekal jsem zázrak
a ten se stal
Anděl mne nabral
kamenem
KLEC
Ke stolu zasedla rodinná rada
co nemám dělat a co smím mít ráda
měsíc už vyšel půlnoc se blíží
tatíček na prsou ruce své kříží
Já ve své komůrce vyčkávám soudu
strach rychle stoupá mi do všech oudů
tatíčku rodný slituj se přec
vždyť tenhle život je horší než klec
Tatíček dopíjí ze džbánu vína
po bradě stéká mu od úst slina
matička drahá ta mne snad chápe
že v téhle kleci jen život mi kape
Od stolu zvedá se rodinná rada
říká že milého nesmím mít ráda
to nejspíš stane se strašná trága
prostřelím sobě srdce a záda
Mé bílé tělo barví se nachem
tvář bělá bolestí a velkým strachem
tatíčku matičko uvijte věnec
na hrob mi položte růženec
COBY
Ztracen v hříchu
pokládám povadlou květinu
na parapet světa
tmavého
úzkobokého
a překrásného stvoření
Je zvláštní
Zná bolest hoření
Jsem mladý Jesenin
a ona
sladká Duncan
Na planetě přibudou
dva krásné
načechrané
a úzkoboké hroby
Jistě
proč ne
Coby
PROSBA
Tvá přítomnost
je terminovaný vklad ve mě
zviklaný touhou
pouštím se do takových syntéz
až mne pohlcuje myšlenka na to
sebezapření
které evidentně bude následovat
až se do mne zakousneš
a s vylomeným špičákem
budeš pak zatracovat
železo mých svalů
a ačkoli šlachovité ruce
budou přimlácené na kříži tvé
láskonenávisti
můj falus
jen tak
ledabyle
procedí skrze rty
lákavou symfonii proseb
jako modlitbu
Spas mne
Dotkni se mě
Vysaj mě
MILENCI
Na střechách
v podzimních kapkách
tiše a slastně
v závěru dne
s nádechem dekadence
milenci v dešti
Po nebi putuje dým
a možná bude to tím
mám srdce v těle
Na střechách
v podzimních kapkách
tiše a slastně
v závěru dne
s nádechem dekadence
šoustají kočky
MOŽNÁ PŘÍBĚH
Slunce...
Přecházelas ulici
okopávalas podpatky dlažbu
na Americké
v tom horku i domy
se choulely
chlapi a ženské se koupali
v lesku potu
a tvé šaty vlály jako
divoké
vzduté
cokoli
Zabořil jsem svůj pohled do
tvého úsměvu
ale jen na chvilku
zběsilá šestnáctka
vztekle zaječela
než se jí podařilo
prosvištět
a rozetnout to
souznění
ale ty
Ty jsi zmizela
Možná to byl obraz
letní pavučina
ale šaty
jako leviathan
rozestíraly se po kostkách
Americké
pokrytých drobnými
krvavými krůpějkami
srdce dotloukávalo své
tlumené ach
a nade vším
viselo nebe
Možná to byl obraz
letní pavučina
letmý úsměv
jakoby
pohlazení
a do všeho toho
chrčela Plzeň
svou odpolední
modlitbu
+++
Známe chutě
a máme najetá pozitiva
Stáváme se současníky
Bohu díky
+++
Hodně kouřím
hodně piju
taky holek hodně znám
Je to fajn
vždyť přece žiju
jediný co tady mám
GIVE ME THE HOME
Poletím vzduchem
poplavu hlubinou
s kytkou za uchem
poběžím pustinou
Sedřenej horkem
pouští se vleču
tam za pahorkem
z kůže se svleču
Pode mnou padá
do řeky most
život zvadá
láme se kost
Do rytmu hrajou
mi Rolling Stone
já křičím z rakve
Give me the home
PODKOVA
Tak holka spěchej
musíme se hejbnout
je líp někde v skrytu
u sklenice zhejbnout
Se sklenicí v ruce
naplněnou děsně
v ňákým rohu přitisknutý
vedle sebe těsně
Abych věděl že máš
mně taky trochu ráda
zavřu oči svoje
a nastavím ti záda
Tak chvátej zlato jedem
na bílým koni do pekla
jen aby na cestě nám
podkova se nesmekla
+++
Myslím
jsem chudý dělník
Vím
mohl bych být bohatý revolucionář
Tuším
byl jsem posranej intelektuální klaun
PODZIM
V přepychovém
nachově zbarveném
a čerstvě jesenném podvečeru
jsem seděl na malém špalku
před vraty venkovské hasičárny
popíjel s ostatními souputníky
pivo
kafe
pokecával s místními frajírky
a s dámami v teplácích
a šátkách
obdivoval motocykly malých objemů
kochal se příhodami ze zábav
a různých tanečních večírků
udivoval okolí
svými historkami
mejdany
sděloval pravdy a nepravdy
Bylo to
bezhappyendárně
nádherné
poetické
blažené
DVĚ SLZY ( americkej verš )
Jedno ráno vstala moje žena
každý ráno vstává moje poupě
že z tohohle žití zas moc nemá
tak abych opustil její doupě
Sbalil jsem si teda ty svý věci
a na žal otevřel láhev šňapsu
řekla nechci slyšet žádný kecy
prej s jiným chlápkem namastí si kapsu
Když bouhly dveře slza na zem stekla
ta poslední ta z čistýho citu
protkána byla veskrz mocí pekla
pak zamk jsem dveře manželčina bytu
Shořel kvartýr skápla slza druhá
a z ženský zbyl jen ohnivej flek
slza druhá za jejího druha
co nad ním slavnej soud klobouk smek
VYJE ŽIVOT
Jiskry života
Opadává jehličí
Sténá nebe
Tančí psi
Stopy v písku
Stopy ve sněhu
Labutí píseň
Poryvy větru
Horská louka
Chechtající se tvář
Opilý anděl
Démon v mozku
Kulička z vosku
Stříbrný talíř
Tmavý strom
Hořící blázen
Vyje život
+++
Mý kámoši kráčej
Styxu vstříc
chlastaj a maj vesměs
krom cyrhózy jater
tklivě bledou líc
+++
Svěř
Duši
Bohu
A
Tělo
Věnuj
Hořícímu
Stohu
+++
Bylo to hezký
Je to rychlý
Bude to krátký
BÁRKA
O překot hlásí se
podzimními mlhami dny
které nedají mé mysli
valný klid
S vratkým steskem
kolébá se mezi vlnami
vratký srdce mého
též omšelý už cit
Dávno zapomnělé duše
křehké strázně
zbytečnosti jimiž život
protknut musí být
pod plechem rytíře
bez hany a bázně
navždycky - navždy
zůstane již vryt
Když tělo chystá se
tu duši opustit
odplouvá bárka
s rozlámaným stěžněm
SIESTA
Pomíjivý křik vran
na straně kompilace Václava Koubka
a Sax
Děsí mne
Miluji své útroby
a v mračnech se vznášejí
hejna letedel
mizejících k Bosně
někam pryč
Je pondělí
a snad bych i spal
opilý
ve svém povijanu
je jasné
Chci umřít zchlastanej
s doutníkem mezi rty
LERMONTOV
Najde se snad v tomhle kraji Kdosi
kdo spásnou kulí
hlavu mi prožene
bych nezaslech už zjara zpívat kosy
a pod zem ulehnul bych
pročpak vlastně ne
Možná rozjitřím zas
všecky vztahy navázané docela
a než snad zkončí
celý tenhle kvas
střelí mne Kdosi
zblízka do čela
a lidem z myslí sejdu
když z očí
Vše co zde miluju
a mnoho toho jest
dejte mi sebou
na nejkratší z cest
a srdce holek
který zrovna hobluju
POCTA NAIVITĚ
Snad se to všechno jednou rozjede nanovo
a budou opět dny prodchnuté září
z krásnejch usměvavejch tvářiček
na rozích stojících kočiček
hodiny přestanou odbíjet půlnoc
hošani procitnou
a rozkopají vrata fitnesů
a podobných hovadin
a začnou se zase
věnovat kráse
dlouhých nocí v parádních kutlochách
při láhvi něčeho
rozjíždět kola snění
a bude se tančit
a blbnout
a píchat
až Bůh zařve z báně
a bude zas důvod
umřít ve vaně
klidnej
šťastnej
a příjemně
malátnej
MEMORY BABE
Viděl jsi to
bláznivý zarudlý úsvit
malej zázrak
Memory Babe
Chvěla se zimou a oči
bláznivý zarudlý úsvit
posedlost jazzová
Memory Babe
V Mexiku agáve zubatá a
bláznivý zarudlý úsvit
předaleko k dění
Memory Babe
Kámoš v Mexiku můj
bláznivý zarudlý úsvit
bolestně blízko snění
Memory Babe
Sněžný parket špičatého severu
bláznivý zarudlý úsvit
zasněžený rov v Lowellu
Memory Babe
Bude to dřina
dostat se do nebe
Memory Babe
bejt chvilku u Tebe
JEDEM
Tak pojďte popojedem
strčíme svý káry
o pár čísel dál
rozjedeme mejdan
vypleníme báry
všecko svedem
Jedem
Zatancujeme si při mši
Gillespieho mága
vychladlou krev rozbouřeji
sanfranciský sága
Fotku táty Cassadyho
rozvěsíme po rohách
holky co tam stepujou
spíchnem ve všech polohách
Užijem si zkrátka trochu
s kýmkolivá z okolí
až nás matky spatřej v lochu
srdéčka je rozbolí
V nějakým pak baru taky
políbíme huby
černejm hubám z Kuby
jakýpak s tím saky paky
Neboj táto
zbav se strachu
beatnik leží v posteli
Kerouac
je dávno v prachu
a ideály?
V prdeli!
+++
Vzhůru do slunce
vzhůru do nebe
bez žití punce
a hlavně bez tebe
NA ÚTĚKU
Zamračené nebe
myšlenky v průvanu
dlažba pokrytá deštěm
Splývám s deštěm
koleje vydávají dunivý zvuk
vlak se rozjíždí
Odvážím si vítr
dál a dál
přítulnej k lahvi
Vítr jede svoji symfonii
svištíme nocí
já a přítel
Matka se synem
v nějaké nové mojí jakékoli zemi
jsem na útěku
Vždycky je někdo na útěku
s větrem
někdo o závod
Stávám se autorem svého Já
jedu pryč
a žádná cesta zpět
Dveře se zavírají
cesta je daleká
myšlenka volná
+++
Blues zní z telky
koberec vlhne a stůl
sám veršíčky jede
Tužka a pastelky
maluju
v plotu kůl
CESTA
Přichází nadšení
daleká cesta
ven z města
Možná budu mít vizi
Velkého Spasení
Světla či Zatmění
Odkazuji dogma o tvé lásce
za hranici spermatu
s hodině dramatu
Chci se sušit na rovníku
v teplé slunné cizí zemi
jako Rimbaud s depresemi
Za ptáky a za vidinou světla
s lesklou sazí na oku
a slzou lihového patoku
A ztuhnout tam
kde spatřím střelu
hledající mne po výstřelu
A v nějakém pak pustém baru Na konci
nechat rozpustit
své jméno do noci
+++
Hromada doutníků
Klavír Vojáků Psích
Odpoledne
Doma
Mimo
+++
Asi se
rozpadnu na kusy
a co dál
No nic
posbíráme kusy
HNĚDOOKÁ
Hnědooká
přišla mi otevřít
posypaná
hvězdami na čele
trochu znuděná
pohledem do nebe
před domem kára
s novým lesklým nátěrem
a s úsměvem povídá
mejdan dneska nebude
mejdan bude
až v práci zaberem
BON VOYAGE
Tvůj vlak už vyjel
z nočního depa
snad za čas
mi zavoláš
Z nového doma
tam v konci světa
poslední slova
Bon Voyage
+++
Provoněná hlína
moje kůže líná
pod nánosem zeminy
přestane dělat kraviny
for PETER KILHIM
Malé město
mýdlová bublina
přelámané gesto
lístek do kina
Kráčíš ulicí
staženej do sebe
sám sobě dvojicí
co míří do nebe
Za městem kvetou růže
a voní jitrocel
snad za tvůj konec může
myšlenka na ocel
V pobledlém obličeji
dvě oči netečné
a v nich se zrcadleji
všecky dny zbytečné
SPLEEN
Po hádce s vlastní ženou
ženu se v jinou ženu
obalen hustou pěnou
otřu se v bílou plenu
Oholen jen tak způli
přesto jinde zvonit budu
přijme mne po své vůli
ta která nezná nudu
Dychtivě s rozkoší mě
uvítá třeba deset žen
v posteli opustí mne
a mou mysl každý spleen
Ty dráty z mozku vykořistím
a nedám žádný plat
tak abych s manželkou moh
zas týden klidně spát
DĚTSTVÍ
Paní Blázen
provedla pořádek v mém šuplíku
vysypala všecky city
doprostřed místnosti
na jednu jedinou
bolavou hromadu
stáhla si pseudoturecké kalhoty
šité na stroji křížkovým stehem
a s velikou námahou
ale i s přesvědčením
které za tu námahu stojí
všecko
posrala
DĚTSTVÍ
Paní Blázen
stojí nad prahem mého bydlení
plive skrzevá zuby
lásku
pot
frustrace
nenávist
bolest
něhu
špínu
Usazuje se to na zdi
a na předpokoji
mého
životodárného svalu
Miluji beze zbytku
paní Blázna
přeju jí vysvobození
modlím se za její
rychlou smrt
OBRÁZKY
No a co
tak jsem se zastavil
mám žluté vlasy
únavou slepené
ztahané oči
a zdeptané rysy
No a co
tak jsem se zastavil
s pohledem do tmy
někdejších kdysi
OBRÁZKY
No a co
tak jsem to rozjel nanovo
jsem o poznání víc jetej
poněkud tlustší
málo se směju
a jsem vylágrovanej
No a co
tak jsem to rozjel nanovo
v hlavě mám zmatek
a v srdci olovo
+++
Návštěva proběhla
v rodinné kobce
v dětském pokoji
Keyově hrobce
STŘEPY
Ix tisíc měchů
jsem naplnil třepy své duše
konstatuji suše
ix tisíc vzdechů
V nočním strachu
i denním chaosu
Snad skončím pohřben v prachu
zelené džungle Laosu
SCHŮZKA
Ptal se mě burzovní makléř
co dělám zítra odpoledne
zajdeme na kafe
zdrbneme holky
možná skousnem svitek
ekonomické poezie
navíc zná nový server
na kterém se prohánějí
nádherný ženský
bez kladného přístupu k odívání
tohle zkrátka
nesmím hodit za hlavu
vždyť v téhle těžké době
je zapotřebí
se kulturně rozvíjet
Druhý den jsem stepoval
na horním konci Americké
před modrým autem
se stříbrnými spojlery
a marně čekal na jeho mjitele
burzovního makléře
V Café baru vaří silnou
černou kávu
a člověku samotnému
bez zanesení mozku
ekonomickou poezií
nebývá zas tolik špatně
Večer ve zprávách jsem se pak dozvěděl
že známému burzovnímu makléři
majiteli modrého auta
se stříbrnými spojlery
veleúspěšnému
ekonomopoetovi
v odpoledních hodinách
na dolním konci Americké
kdosi rozkopal hlavu
těžkou
ekonomicky naprosto
nepoetickou
botou
CÍNOVÉMU VOJÁKU A MAKOVÉ PANNĚ
( tragedie coby realita )
I.
Štěstí
jsou oči po návratu
určené pro tebe
zteřelá mysl
co nezebe
Před obrazem ve skle
maková panna klečí
s obličejem zabořeným
v rozkroku
cínového vojáka
II.
V jednom z kosmů
se cínový voják zachmuřil
a vzdychl
ach
můj rozkrok opustila
maková panna
a mě z piva
začíná růst vana
III.
Záhy po zásnubách
se cínový voják
stojící na prahu posloupnosti
zarazil
a okem hodil
po makové panně
Chováš se zlato
příliš nevybraně
a započal s přemýšlením
o suicidálnostech
harmonie
vztahů
IV.
Nicméně došlo k ženitbě
a přese všecku starost
úctu a péči
makové panny
v době
posvatebněnoční
líce cínového vojáka
začaly šednout
olovnatět
a mozek
rozstřelený láskou
počal procitat
hýřit
znovunastolující se myšlenkou
na svobodu
klid
smrt obestřenou tajemstvím
V.
Léta ubíhala
a maková panna
s nalakovaným nehtem
utajovaným diářem
plným jmen dotekůchtivých přátel
a šedými
poněkud povislými ňadry
obden se dostavujíc
na návštěvy ke svému
zaručeně homosexuálnímu psychoanalytikovi
vysávala svému
drahému cínovému vojáku
hlt za hltem
z řečiště kdysi tak
egocentrické
a věčně ironizující
něžné
jemné
krve
VI.
Tak na cínového vojáka
posedlého hrůzou
z minulosti
přítomnosti
i budoucnosti
padla chandra
a tiše
téměř bezeslovně
avšak s mučivou neodvratností
přesvědčovala malého hrdinu
rozežraného paranoií
a láskonenávistnou frakcí čehosi
že právě teď nastal čas
k vytvoření duplikátu
své úzkoboké družky
Nastal Čas
dvoření se Smrti
VII.
Na přání zesnulého
proběhla tavba
a cín zbavený oděvu
putoval
rozlitý do neurčitého tvaru
v plechové krabičce od diabolek
na hřbitov
cínových vojáků
kamsi na venkov
a maková panna
jíž překrásný motýl
osušil vlněným šátkem
zasraným pylem
ledovou krůpějku
v koutku oka
usedla v čelo
velkolepé
pohřební
hostiny
VIII.
Jen vítr
zašeptal
upřímnou modlitbu
a podzimní déšť
završil
posvátnou hodinu
andante Dei
Item
IX.
Štěstí
jsou oči po návratu
určené pro tebe
zteřelá mysl
co nezebe
Před obrazem ve skle
maková panna klečí
s obličejem zabořeným
v rozkroku
překrásného motýla
HONEY ( šanson pro V. )
Tak ještě jeden
jen ještě jeden
snad ještě jeden den
Budu se dívat ráno
oči za sklem
jak se probouzí
tváře jí hoří
na skráni slza potu
pak ranní cigáro
a v křesle stulená
je celá jenom má
Zas další z těch dnů
oči pálej
lahve od sektů
se pod postelí válej
a lidé tvrdí kolem
že snad až příliš pijem
a je to fajn když spolu
když ještě stále žijem
Zas máme lásko
spolu dlouhej týden
společnej majlant
se na prach rozletí
vychladlej popel nám
v našich kostech dříme
tak jenom ať nám
zátky z lahví odletí
Tak máme zlato
před sebou dlouhej výlet
co končívají
andělům v objetí
tak ještě jeden
jediný den
bude to cesta
nebo prokletí
MILOSTNÁ
Prozradila mi to
Své sladké tajemství
Seděli jsme spolu
v dřevem pobitém podniku
krátce po půlnoci
z kazeťáku šuměli ti sladcí chlapci
číšník ponurým výrazem kamenoval naše ruce
tančící na stole v nějakém
ohromně vznešeném
snad bohorovném rytmu
na stěně portrét M.M.
a v popelníku čoudící
nedokouřená L.S.
Prozradila mi to
Své sladké tajemství
Mám péro a chci tě!
řekla
ou kej
povídám já
a zkrátka jsem se povznesl
nad předsudky
HONEY
Na ulici
v podzimním snění
pod světlem lampy
tvář holky černé
rozpustí všecky
sliby a chyby
a spoutá každé
srdce dosud věrné
a já
pluju do noci
v sobotním dění
bez pomoci tvojí
padám v zapomnění
a chci
servat tíhu
tvé lásky ze svých ramen
možná zastesknu si
a možná zařvu
Amen
plamen
ztravuje mne
noc bledne
Plzeň vadne
jsem to já
a tvoje srdce chladné
opouštím tě na věky
tak holt mne opusť i ty
HONEY
Psát výsostně milostnou poezii
sypat poezii na tělo
šít slovy
máchat v hlubinách mozku
vzpomínky
v bezměsíčné noci sedět jen tak
u otevřené knihy
nad nějakou kapitolou
která vlastně vůbec nic neznamená
nic neříká
slovník výrazů a metafor
asociací
něco nesmírně přepevně zakódovaného
šustění dávno otáčených stran
olízané prsty závitů
tóny
spojované s každým
z nepřeberného množství
prožitků
hudba v mozku
Myslím na to
a na to
co všechno bych chtěl povědět
a co všechno bych vypověděl
kdybys tady
teď
stála
seděla
existovala
byl by to rozdíl
Mám před očima snědé
hebké tělo
představu polibků anebo
soustavu pohledů do závratna
vlasy
barvu pohledů do tváře
oči
úhel pohledu zhora
rozjíždím si svou vlastní představu
o barvě kovu
který
vetkán do kůže viditelně zjemní
ruce těch chlápků
kteří jej smí obdivovat
představu doteků
možná
s nádechem drzosti
Nevím
Nevím kde jsou hranice
nechci znát celníka
myslel jsem
maximálně takhle nějak
dvořil bych se poezií
neměl jsem na mysli
infantilní verš
podrobil jsem se upřímnosti
a ať už je to cokoli
je jasný
až dnes
zítra
měsíc povadne
a bílej zub
vykoukne z nebe
jemně schoulenej
na molu stulenej
zas budu
vedle
Tebe
+++
Vím
Není zvykem
Chlap dostane dopis pod polštář
ráno se probudí
zas s novým otazníkem
a dvěma prsty přejede si tvář
A pak
hmátne tam
kde ví že leží jeho snář
A pak
malá fotka v prstech
" Budu na Tebe vždycky čekat!
Marylin Monroe "
HONEY
Být průvodcem v krajinách tvého snění
čekal bych
až v jednom jistém okamžení
rozkvetou cypřiše
a až Bůh zatajil by dech
nad skvostnou krásou květů
představil bych tě
okolnímu světu
tvé rozpuštěné vlasy
poletující nad zemí
a jemné prsty spásy
a letmé milé zachvění
proměnilo by ve mžení
cypřišů hrdých krásy
Cypřiše vadnou v sadu
a Bůh mi umřel v létě
v tvém snu nejdu tvým směrem
a vlastně ani v světě
ACH TWISTUJÍCÍ NĚHO
Až zakrouží smutné letadlo
nad tvým rozkrokem
zasytím svého oře
svěžím obrokem
Až na tvůj pupek zvlněný
se z nebe snese list
pak prsty téhle ruky mé
rozjedou něžný twist
Až pod oknem venku zastaví
ta tvého muže kára
s duší a pérem bolavým
zmizím jak z hrnce pára
+++
Chci já svoji milou mít
Chci já se svou milou žít
Chci já se svou milou pít
Chci já s tou svou milou
v jednom hrobě hnít
HONEY
Ta tvář
krásná a bledá
v luny nočním svitu
lesk očí po opilém dni
Ta ústa
s úsměvem prastarejch vzpomínek
Ta fotka
teď držím v prstech ten děj
ta fotka je vše
co zbylo mi z něj
HONEY
Zkoumám tě dotykem
svých plných rtů
vnímám pach
tvého rozkroku
a vlasů
beru si tě plnými hrstmi
a obrážím tvé tělo
dechem zkaženým kořalkou
a nevrtanou sedmičkou
spaluji tvou pravou
a později i levou
půlku tváře
na vteřinu pouhou
spočinu uchem
ve tvém vzdechu
kroužícím vzduchem
a pak tiše
na svém lůžku s matrací
než se vzbudím
ejakuluji
HONEY
Mluvíme v hádankách
stín padá na věty
za oknem podzim
dejchá už na květy
mluvíme potichu
a nehledáme slova
pak raději mlčíme
já zase
a ty znova
Ulice posetá je
přeněžným deštěm barev
hrob předků hostí
zástupy věčných larev
a my dva mlčíme
sjíždíme se pohledem
v naději že stále
ještě mluvit dovedem
Venku se šeří
a vlci vyjou hlady
spadává listí
my dva sedíme tady
nabodlej hrdlem na trn
smutnou pták píseň pěje
nemocné duši plné
podzimní beznaděje
HONEY
Co to vlastně bylo
z noci se vyhoupla tramvaj
přivezla den
a vzala mi sen
Sny o racčím pohybu
tak nízko nad řekou
historie
dětství
němá ústa ryb
v tramvajích
na poblitých sedátcích
odplouvají
podstaty mých chyb
a věčných faux pas
do věčnosti
možná dál
Ráno
večer
cosi jako hřeby
sdírá mozek ostrou špičkou
občas se tomu podaří
proniknout dovnitř
a to se pak tu a tam vyvalí ven
rovnou na plátno
nějaká vzpomínka
myšlenka na jaro
nebo pozorná tvář
vyjasněný rozkol
rozmlácený vztah
Další dlouhej tah
s bizarním koncem na molu
durový akord řeky
pleskající do mysli
a stejně bizarní snídaně
a vyjádřené nesmysly
Vždyť
Co to vlastně bylo
z noci se vyhoupla tramvaj
přivezla den
a vzala mi sen
Jen uvnitř
cosi
zbylo
ULIČKA LÁSKY
Má přítelkyně
Opakuji slova a věty
které nesmím nikdy zapomenout
jsem to já
a prázdné dny
a vyplněné noci
a vypleněné bary
tohle je západní model
ale Bože
vždyť tohle je západ
možná k tomu hraje hudba
každopádně budou
dohasínat lampy
osvětlení
přítomnost noci
A kde že to je
Ále
ve větru
říká jí
šeptá do očí
a prstama se dotýká jejích rtů
vprostřed Mikulášského
je tam malej rov
Je udivená
a zná cenu rozchodu
on ví
co si může teď
kdykoli
dovolit
a špitá slůvka
a déšť
ó ten jediný
v tomto příběhu
nesesmilní
A jak to skončí
V průvanu
nejspíš na dlažbě
možná v zákoutí
nějaké povedené
plzeňské
uličky lásky
BLUES ANDĚLŮ
Otevřeným oknem přiletí k nám
možná nad ránem jako anděl v tmách
Jako anděl v tmách v našich samotách
sebejistej v zádech a posvátnej nádech
Bloudí po nocích svatí hladoví
kotví v levnejch bárech
a v lacinejch fárech
odvážejí
z nocí do dnů naděje
a beznaděj si lepí na dno svý
Stačí se nadechnout když to ještě půjde
nebo změnit směr z jihu na sever
Zkusit někam jít zkusit jinde žít
zkusit zase chtít zkusit ženskou ctít
Pak bloudit po nocích svatý hladový
kotvit v levným báru
a v prastarým fáru
odvážet
z nocí do dnů naděje
a beznaděj si lepit na dno svý
Okamžik ztuhnutí jednou překvapí
možná nad ránem jako anděl v tmách
Jako anděl v tmách půjdu ve stopách
sebejistej v zádech mám posvátnej nádech
Bloudím po nocích svatý hladový
piju v levným báru
mám otřískanou káru
odvážím v ní
z nocí do dnů naděje
a beznaděj si lepím na dno svý
Otevřeným oknem
přiletí k nám
posel v tmách
BLUES for M.
Chtěla bych plout
večerem
a vzpomenout
na všechny známé
tváře
těch před tebou
co v nocích tančí
na plátně
Touha je šílená
přes den to ještě snad jde
pak ale uléháš
ty vedle mě
Tak takhle dál ne
snad tohle ráno
mý srdce spálený
tvý tělo zválený
odmítne
C´EST TRÉS
Snad se drahá
ještě setkáme
možná Praha
kam snad vplouváme
Nebo třeba jinou
z matek světa měst
zvolíme si k setkání
v další z našich cest
Třeba epoletu
vetknu do tvých ramen
dřív než ve svém letu
stačím vzkřiknout Amen
Ale vážně já vím
zda za jakým cílem
letět mám pak za tvým
završeným dílem
Neznám srdce moje
kudy a kam míříš
Pére la Chéze - c´est trés
..........................
SRDCE MOJE
Roztáhni svá křídla srdce
od obzoru k obzoru
a pak se mnou vystoupej
tam k Hany nahoru
Nebo kotvu se mnou
zahoď kamsi k jihu
kde se noci s přáteli
probívají v lihu
Či snad v sklonku léta
srdce moje drahé
z nějakého světa
přiveď děvče nahé
Zbavené všech neduhů
našich dobrých časů
vyloupej ji srdce
ze tvých zlatých klasů
Od obzoru k obzoru
Bože srdci dej
ať mu ještě chvilku
na světě je hej
+++
Jsem na jedné
Ty na druhé
Ty jsi uvnitř
A já vně
HANIBAL
Jsem Hanibal
do hor kráčím
a na svém sloním hřbetu
Hany vláčím
Než se svou bosou nohou
dotknu obzoru
naposled myšlenky zalétnou
tam k Hany nahoru
A kde to všechno končí
ve větru nad pouští
kde se cesty spojují
bolesti odpouští
KONEC
Konec?
( věnováno přátelům )
|
