|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
||||||
|
|
|
|||||||
|
|
|
|
|
|
|
|||
|
|
||||||||
|
Kateřina BolechováPoeziexxxNěkdy se tisknu na zeď na bílo zmalované rty s myšlenkou že odezírá alespoň tlukot mého srdce Zatímco zelí Pod paží hlávku zelí nesu si 2,5 kg 29,10 Kč - Proč jsi koupila tak velkou – - Nevím líbila se mi Nechtělo se mi ji nechat půlit – Odlamovat lupen za lupenem až ke košťálu loupat si tak mozek až ke košťálu závitů znovu je poskládat zatímco zelí pod nožem křupe jak boty ve sněhu xxx Říkal soused že na dědu čekala v kukuřici prej na procházce No vždyť víš … ta ženská Ani Panna Maria se na to nemohla koukat A tak se to stalo děda motorkou rovnou do zemědělskýho stroje … a Panna Maria klidně se koukala jak se tam děda válí kousek od pole s roztříštěnou nohou xxx Zubatá s kosou Pcha Bere i bezzubé bez kosy xxx Dříve jsem potřebovala alespoň litr vína k tomu abych nevěřícně slintala nad propastí času Dnes k tomu nepotřebuji skoro nic snad jen sklenku vody a dny se krátí k podzimu xxx Mlhovinou zbytkového světla až po sirku jež škrtla by podrážkou však jenom déšť xxx Viděla jsem film o ženě celý život u škopku myla nádobí Nechtěla bych … a zatím nádobí přibývá xxx Dávno je kdy šel poprvé do kina celou noc předtím budil se a šeptal do tmy - Kdy už půjdu do kina – a ráno hodinu a půl před odchodem stál obutý v předsíni Před kinem s neodkladnou naléhavostí chytil mě za ruku - Já nemám bačkory – - Ale přece do kina se nepřezouvá – a když zhasli oči se mu celé nazuly do plátna xxx Ani naftalín nezabrání molům požírat obsahy hlav hadrových xxx Dneska jsem si tak vzpomněla jako malá holka jedla jsem čokoládu potom suchej rohlík a jablko Zvláštní jako v životě salám ocet cibule pepř a navrch dort hedvábnej se šlehačkou Někdy to člověk unese a někdy to v něm zabublá když jde dlouhou ulicí a všechno je v nedohlednu i „ona posvátná místnost“ xxx Stál opřený o zastávkový řád, byl ve věku opadávajícího dětství - Dovolíte- řekla jsem, abych se mohla podívat do řádu - Nóó jóó - bafnul brejlema a myslel si o mně ten kosočtverec s čárkou uprostřed, co bejvá namalovanej na zdi xxx Vždycky když jsem jídala roštěnku štěbetala mi o Bohu hádaly jsme se Teď už se nehádáme snad našla svého Boha a já zřídkakdy jídám roštěnku xxx Jo lásko jak je to dávno teď jen zběsilej příboj pění mi moře v hlavě to tenkrát v půli cesty listopadu docela jinej příboj pěnil naše těla v pronajatý posteli na konečcích prstů města xxx Hudba sjížděla tobogánem ucha rozpouštěla se jako vonná sůl v příjemné večerní koupeli a dávala utišení zapomenutí všemu jako by toho ani nebylo … … v tom odpoledni které připomínalo stránky červené knihovny vteřina oka zasáhla berle mezi nimiž bojovnost zoufale čelila dokonale vyzbrojeným šikům troufalého osudu A přec v tom trojrozměrném obrazu oné tváře bylo nalezeno cosi co se podobalo ladnosti ptáků dosedajících na hladinu řeky Letní déšť Milenci a milenky z nebe objímají tvář až k ústům vlhce líbají jazyk a pak umírají do prachových rakví a na teplé kůži Orgasmus jejich doteku Jiný břeh Vím že spadáme do úst podzimu že tykadla času ohmatávají dny požírají je hořké i sladké plody … Moře moře jež nikdy neuvězníme Blázni i neblázni octnem se nakonec v krajinách kde tají stromy a řeky opadávají xxx Svým vlastním tělem v nehybné plechové loďce jádra družstevního bytu a uvnitř jádro plešatí rezatí veslaři poslední vyviklaný zub v pošetilém úsměvu starce xxx V půl páté odpoledne fackovali se před hospodou Družstevní dům dva chlapi Bylo to v neděli týden před Velikonoci Pomlázka Co já vím Asi prodejné z východu Co já vím o jejich životech suchej záchod studená voda vařená řepa na stole Jeden slavnej přiložil si hlaveň ke spánku mých šestatřicet ještě mám chuť na vzpomínky lepkavých rán Co já vím o řepě na stole o hlavni na spánku xxx Hrnčířského kruhu prsty točí se po zemi cítit jsou básně hliněné xxx Jednou za čtrnáct dnů chodím do zahrady starých pávů, kde křik bez pernatých ozdob, křik holosti těch skutečných, na konci, mezi dvěma břehy, kdy člověk na prahu podstaty bytí, až k bezzubosti dásní přítomnosti, rozložené do základních potřeb, kde život stává se životem , již ne hraným, nýbrž skutečným, bez opon a ondulací, až k oné holosti, která jest základní pravdou, prvním vkladem i posledním výběrem . Holost nám dána, a neseme si ji celým životem , jen na okamžicích, situacích záleží, kdy vystrčí bosost na odiv všem, nám samým, zrcadlům, kdy uzříme vše jako v zahradách potěšení i bolesti, kde až k oné holosti bez pernatých ozdob usedneme. |
|
|