|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
||||||
|
|
|
|||||||
|
|
|
|
|
|
|
|||
|
|
||||||||
|
Petr ŠpangerKvětenI. Bez dechu a bez hlasu, obrácení čelem k tomu zdrcujícímu nástupu, z kterého jsme celí pryč. Jak za nocí slyšíme rašení skleněných pupenů, podivná znamení zhoustlého světla a našich životů, které byly jenom kýč.! II. Přichází nový řád a všecko nám to zpřehází...! Pole jsou na nebesích a slunce hřeje dole : kluk, co šlape vstoje na dospěláckém kole. III. Den blanitých křídel a vzduchu a vlasců s opilými rybáři. Smrt pod břehem číhá jak namočená pavučina. A za oknem bledé závistivé postavy, kterým jaro plije do tváří. IV. To dobré i to zlé už odešlo. Kůstky sněhu se lámou pod palbou ostrého světla, které honí stíny po pasekách. Až v nenávratnu zmizí slastný nevinný klid posvátné nehybnosti. A v lehkém dešti usnou opilí pošťáci v příkopách. V. Vlak jako nůž odříznul kopec. A černé mraky ho vzaly sebou. I s tím psem a s hladovým pánem. Závistiví lidé se potají vrhají z útulných pokojů do tmy, která ještě jemně voní ránem. Za těch jarních dní Za těch jarních dní snad svítá i v podvečer. A kaluže jsou plné pelu. A mládí v ulicích se zalyká radostí z toho, že je, už z toho bytí. Vždy v černém a na zpáteční cestě: jsi ty - jako závan tmy, jako pohřební vůz marně krouží v jarním městě. Jakýsi duch Jakýsi duch - velká blanitá bublina nás přimáčkne ke zdi, když předtím zabere celou orosenou zahradu: ruce zabodnuté do hrdel nemohoucích popadnout dech. A to všechno pro jedno ptačí srdce, které svobodně, vysoko ve větvích zazpívá. A slunce pozlatí prstýnky narcisů v záhonech. |
|
|