Radomil Moťka

Profesor Hříbeček

Toto není příběh z  daleké budoucnosti ani neukazuje budoucí tupost lidí i když se tak zdá. Tento příběh prostě je a buďte si jisti že se stane.

Profesor Hříbeček opravdu vypadal jako hříbeček, shrbený, prošedivělý starý vážný pán, jeho tvář zdobily snad přirostlé brýle a dlouhý plnovous.

Již dlouho byl v penzi, avšak jeho aktivita neutichala a jeho hlava neustále produkovala všemožné pošetilé nápady. Byl to takový profesor penzista-teoretik. Teoreticky vymyslel nějaký problém a následně jej řešil prakticky, kdy dospěl k názoru, že je prakticky nevyřešitelný. Nyní, již pátým rokem, se zabývá teorií přenášet myšlenku za pomoci nějakého média. Nejprve přenášel myšlenku pomocí jiných lidí. Někomu něco řekl a on to řekl někomu jinému, pak začal používat tužku, papír, psací pero... Tak si ověřil funkčnost zavedených sdělovacích postupů.

Ale profesor Hříbeček byl velmi vynalézavý a počal konstruovat přístroj na přenášení myšlenek v takzvané čisté formě.

Přepis ze záznamníku profesora Hříbečka:

Dlouho jsem přemýšlel nad materiálem pro přenášení myšlenek v čisté formě. Hned od začátku jsem věděl, že nesmí jít o materiál stvoření lidskýma rukama. Jelikož mimozemské bytosti někde zabloudily a k nám ještě nedorazily, vydal jsem se do poslední instituce, kde by bylo možno sehnat požadovaný materiál - do lesa. Hned na pokraji jsem našel ideální materiál, ve svém informačním přenosném počítači mi bylo sděleno, že tento kus přírodniny neživé se nazývá kámen a k jeho výrobě nebylo použito lidských rukou. I když se z počátku zdálo, že tento KÁMEN je ideální, nebylo tomu tak. Za prvé nevím, kde by mi z něj vybrousily požadovaný tvar a rozměr, a za druhé tento KÁMEN /jak říkali naši předkové/ neunesu.

Po usilovném celodenním hledání se na mne přece jenom usmálo štěstí a já našel větev. Ano, tento předmět velmi dobře znám, jelikož jej mám na několika obrázcích doma. Nyní jsem věděl, že již nemůže nic realizaci mého vynálezu překazit. Vzal jsem tedy tu větev domů a nechal ji v našem jediném výrobním středisku obrobit. Po jednom měsíci mi byla doručena dokonalá dřevěná koule o průměru čtyř centimetrů.

Ony čtyři centimetry jsem nevymyslel jen tak náhodou. Stalo se to dne, kdy jsem měl osmdesátéčtvrté narozeniny. Právě toho dne jsem se čtyřikráte praštil do hlavy a byl čtyřikrát na záchodě - zázrak! Jsem rád, že jsem tak spletitou prozřetelnost rozpoznal a určil její smysl dle nejasných indicií.

Večer ještě téhož dne, kdy mi byla koule doručena, jsem si pustil klidnou relaxační hudbu, přiložil dřevěnou kouli na čelo a zadřel si třísku. "Je to na hovno!", zaklel jsem a pohodil pln rozezlení kouli do kouta.

Zde profesorovi poznámky končí, jelikož je nestihnul kvůli úrazu dopsat.

"Crrrrrr"

"Sákriš, kdo to může zase otravovat." - to byl náš profesor.

"Dobrý den pane profesore Hříbečku, přišel jsem si vypůjčit tu knihu jak jsme se domluvili." - áno, toto je náš pilný studentík Vylez von Zprdele, vlasy učesané tak trochu na Hitlera, v podpaží knihy a kukuč vyoranémyši.

"Jo, jen pojď dál, posaď se tady a povídej jak Ti jde

studium, dobře?". Profesor vede studentíka do své pracovny, šoupá malé schůdky k vysoké knihovně a dělá, že hledá, poněvadž zapomněl titul knihy, kterou chtěl studentík zapůjčit.

"A jak Ti jde literatura, co?", nenápadně vyzvídá profesor.

"Ále, bla bla bla bla" blekotá studentík, ani sám pořádně neví co. Svýma bystrýma očkama se rozhlíží po pracovně a v tu uvidí malou dřevěnou kuličku v rohu. Natáhne se pro ni a odhaduje materiál a velikost.

"Dřevo a tak pět centimetrů v průměru."

"Čtyři, ale o čem to mluvíš?"

"Co je to za dřevěnou kouli, profesore?"

"Á, tak na to se koukáš?" povídá profesor a přitom stále předvádí, jako by něco hledal. "To je vynález na přenášení myšlenek v čisté formě, ale jaksi nefunguje."

"A, jak se to používá?"

"No, dá se to na čelo a myslí se na to, ale jak říkám, nefunguje to."

Studentík si dal kouli na čelo a usilovně přemýšlí, aniž by věděl na co. Přemýšlí již nějakou chvíli a tak usilovně, že mu tečou potůčky potu po tváři. Profesor na schůdkách se začetl do nějaké knihy.

Studentík odlepí kouli od čela, mrští ji do kouta se slovy, "Je to na hovno!"

Nejdřív v profesorovi škublo, pak se podíval na studentíka, uchechtl se, a pak se smál jak pominutý. Z očí mu tekly slzy, ztratil rovnováhu a spadl.

Ano, dokázal to! Přenesl myšlenku, i když primitivní, v čisté formě.

Studentík zavolal první pomoc a během toho co profesora odváželi, strčil si pod bundu tu knihu, kterou si před svým pádem profesor četl.

"Přece ji tady nenechám, když je tak vtipná."

od 19. 9. 2002