Petr Španger

Listopad


Svírají
mlhavá rána
a zbabělé večery,
do kterých se hroutí
naše letní sláva:
splasklý chomáč snů;
přístav
připomíná zahrada.
A na každé kapce, která
jede po skle dolů, 
		se plaví
maličký námořník,
má v očích dálku,
modrou naději
	a světlo,kterým 
do zlé rosy na sklo děvče 
prstem kreslí
rozmazané srdce.
 


Listopad 


Náš prostor zpomalí,
v závoji listí z kaštanů mu
ubývají síly
malý muž s hůlčičkou stojí
v šedivém oblaku páry,
podpírá se
o dřevěné zábradlí
a vzývá
pár vznešených koní,
jak napínají
černá zpocená těla ,
v tysku uhání
kamsi do ztracena
času, 
světla
a vzpomínek.



Lepší lidé


Dny,
tak směšné,
kdy budeme se mračit,
že jsme něco víc,
že jsme lepší lidé :
nosánky nahoru
v navoskovaném autě
s šedým potahem
na okresce,
kterou zdobí
jen koleje od bláta.
A do podmáčených podzimních polí
se boří
jakési postavy v dálce
pod širokým nebem,
postříkaným deštěm
se smějí do větru,
zpívají.


A jsou z nás stíny


A jsou z nás stíny,
legrační
strašidla na zdech
nasvícených domů.
I těm hrdým stromům,
co hrozí dole haluzemi
nesmělým
a tichým chodcům,
hoří pýcha
nahoře v korunách
a láska:
ta nás opouští
jak papírová vlaštovka padá;
ve své chvilce slávy
	letí dolů,
kde ji rozšlapou
na mokrých podrážkách
všednosti
	kostnaté
dámy s kloboučky
do týla.


Listopad


Stačí jedna vteřina
a jsme pryč:
už nežijeme.
Co je to za podivný svět(?)
zbabělých hrdinů,
hospod
zahalených v barevném listí,
jen dětský pláč
nade vším vítězí;
dvě bledé ruce ční
nad hnědou hlínou polí
a prázdnou vesnicí 
	se potácí muž
v černém plášti do deště,
nese dvě tašky plné
ořechů.


Milostná

Pořád to vidím:
mělas hnědý, tmavě kostkovaný 
			kabátek
a červenou rádionku.
Byl podzimní den.
Velké těžké mokré listy padaly
ze stromů s rámusem k zemi
a protivná zima
jak bílý stesk,
co vlaje z komínů.
Však za ohybem 
mokré opuštěné cesty,
u větrného zámku zmlklých ptáků
jsi se na mě 
pousmála.



Bez názvu


Listopad : to je táhlý nářek zvonů,
ubývání světla a naděje,
kdy i za přáteli
se zavírají dveře.
A v pokoji zůstává
starý muž se svou nemocí,
muž, co po celý den
nikam nechodí,
jen čeká,
že někdo zavolá...
u nádraží, kde křičí
děcka,
kde výpravčí píská
na vlaky,
a po skleněné obloze se válí
oblaka plná sněhu
strachu z chudobných vánoc,
času
prázdnějšího než nic,
záblesků 
vysokých stromů
v kaluži plné listí.

 
Jsme doma


Slizký zánik všeho,
co bylo přívětivé.
Divoké povětří unáší
postavy - tam za ploty
špinavých měsíců,
klátivých stromů
a rozšlapaných cest,
poprášených listím.
Jsme doma.
Žijeme
ve skleněné kouli
s bílými koníčky uvnitř umělé
zelené krajiny
s nejčistšími figurkami,
na které tiše padá
papírový sníh.
			1.11.2002



Upadáme kamsi


Upadáme kamsi,
kolotoč černých snů
s námi zamotá
a už nás nepustí...

Je listopad,
sládnou krásná jabka
na suchých stromech
bez listí.


Zima


Otupěli jsme k tobě:
ošklivosti i kráso.
Usoplené chomáče čehosi,
co bývalo životem,
se vedou za ruce
po tvrdých zmrzlých cestách
kolem rudých šípků
a radují se,
když tuší
v železných křovinách
ty malé bílé lebky,
ty kostlivce, již chřestí
a zvoní...
A ze stromů
tiše padá jehličí.

od 19. 9. 2002