CESTUJÍCÍ
(jednoaktovka)
POSTAVY:
VI = VILFRÍD, mladý literát, futuristický zanícenec
RA = RABÍN, představitel místní židovské komunity
ST = STAROSTA obce, přes čtyřicet, zamilovaný do Emílie
EM = EMÍLIE, poněkud přestárlá slečna, učitelka na místní obecné škole,
zamilovaná do Vilfrída
PR = PRŮVODČÍ
SCÉNA:
Vlakové kupé ve stylu malého salónku, okno, uprostřed stoleček, zhruba
na počátku 20. století.
Zvenku doléhá buď nádražní ruch, jsou-li na nádraží, nebo supící lokomotiva
a údery pražců, když jsou na cestě.
(příchod společnosti do kupé)
PR: Tak prosím, panstvo, zde je vaše kupé. Vážená paní, prosím.
EM: (dotčeně) Slečna!
PR: Ó pardon, prosím za prominutí.
ST: Výborně, výborně, stevarde! Tady máte něco od cesty… (strká mu
spropitné)
PR: Ale to se snad ani nehodí, pane starosto.
ST: Ale jaképak nehodí. (důvěrně:) Já dobře vím, jaké jsou poměry…
Tak šup šup!
PR: Mnohokrát děkuji. Přeji šťastnou cestu. (úklona)
ST: A nezapomeňte! Pokud nemá správnou teplotu, tak ho sem ani nenoste!
PR: Všechno bude v nejlepším pořádku, můžete se plně spolehnout. (v
úklonu odchází)
ST: Tak tedy přátelé! Nač otálet, pusťme se do díla!
VI: Viděli jste toho muže v lokomotivě? Toho, co ho lopatou házel uhlí
do kotle. Ohromný, epochální zjev! Jak se mu leskla zčernalá kůže! Jak
se na ní odrážely plameny, šlehající z otevřeného chřtánu toho báječného
stroje!
EM: Vypadal skoro jako čert! (rozpustilý smích)
VI: Ano, ďábelské stvoření! Ne! Sám Ďábel, samotný Satanáš se jako
titánský tvor prodral z vězení Tartaru, aby se vysmál do očí pyšným
bohům, těm pošetilým a pokryteckým Olympanům, těm, kteří chtěli zkrotit
a spoutat, vlámat do formy symetrie věčné živly života, těm, kteří chtěli
mít celý svět závislým na své zpupné vůli. Ale lidstvo už se nebude
plazit v prachu! Již se odpoutal Prométeus!
EM: Ach Vilfríde, vy jste tak odpoutaný!
ST: Nuže přátelé, dejme se do díla! Nač ještě otálet?
(rabín se rozkašle)
VI: Ten infernální muž, ten člověk tam u kotle lokomotivy! On, přátelé,
on je naše budoucnost, on se svou lopatou a uhlím, on, který spaluje
uhynulá těla pravěkých monster a proměňuje je v páru, která nás žene
kupředu! Nastává epocha Ďábla, epocha odpoutaných Prométeů! Bůh je mrtev,
avšak člověk zůstává, aby spálil jeho mrtvolu v plamenech svého velkolepého
vynálezu, člověk je zde, ne nový, avšak obnovený, je zde a sám kdysi
zavržen, uzavírá spojenectví s tím, který byl také zavržen!
RA: Dost mladíku! Buďte opatrný na to, co říkáte!
VI: Snad by jste se nebál pekla, rabíne. Židé ho přece nemají, nebo
snad ano?
RA: Každý má své peklo. (znovu kašel)
ST: Nuže přátelé, nač ještě otálet? Dejme se do díla!
VI: Slova, slova, slova! Včera znamenala tamto, dnes znamenají tadyto,
zítra budou znamenat zase něco jiného: Bůh nebo Ďábel… (rozmáchlé gesto)
EM: A co slovo láska, drahý Vilfríde? To přece znamená věčně totéž!
VI: Láska! Kdoví, co každý z nás myslí, když říká láska. Možná to říkáme
jen proto, že zrovna nevíme, co povědět, protože naše vlastní pocity
a touhy jsou tak nepochopitelné…
EM: Ano. Slova někdy nestačí. Ale láska přece není jenom slovo!
VI: Láska? Klam a šalba špatných básníků, kteří se bojí hovořit o pomíjivých
rozkoších pomíjivého těla – a tak si vymysleli duši!
ST: Přátelé, neotálejme! Dejme se do díla!
VI: Ano, dejme se konečně do díla!
EM: Ano! Dejme se do díla!
RA: (kašel) Odpusťe. Nadýchal jsem se venku toho dýmu z lokomotivy.
Nedělá mi to dobře.
ST: Dáme se do díla! Dovolte, abych jako starosta naší obce rozdělil
místa. Prosím, slečno Emílie. Jako dáma by jste měla sedět u okna. Dnes
bude jistě krásný výhled. (bere ji za ruku)
EM: Jste laskav. Ale na protější sedadlo musí v tom případě usednout
pan Vilfríd. On jako spisovatel bude moci ten výhled ocenit ze všech
nejlépe.
VI: Nechce-li sám pan starosta…
ST: Kdepak. Já myslím především na dobro druhých.
VI: Nebo snad pan rabín…
RA: Ne ne, synku. Mě by z toho výhledu ještě rozbolela hlava.
VI: Tak tedy budeme u okna sedět já a slečna Emílie.
EM: Ano!
ST: Jen pozor na směr jízdy, aby se někomu neudělalo špatně!
VI: Chcete jet dopředu, nebo dozadu, slečno Emílie?
EM: Dopředu dozadu, na tom přece nezáleží, Vilfríde!
VI: Tak dozadu pojedu já. Myslím, že to tak pro vás bude pohodlnější.
(posadí se, ona naproti němu, vedle ní rychle starosta, rabín vedle
Vilfrída)
VI: Slyšíte to infernální chvění? Jako bychom seděli v nitru ocelového
draka! Slyšíte ten vzdálený hukot plamenů? Cítíte ten stoupající tlak
páry? To je sám čas, samy dějiny, přátelé! Minulé se přetavuje v budoucí
a my sami jsme v těch plamenech!
EM: Mluvíte jako skutečný básník, drahý Vilfríde. Jste tak vzdálen
všemu obyčejnému!
PR: (vstoupí, nese tác s lahví a čtyřmi sklenicemi) Omlouvám se, panstvo,
dámo… Zde je vaše šampaňské.
ST: Výborně, stevarde, výborně! A má správnou teplotu?
PR: Zajisté, bylo to měřeno nejmodernějšími teploměry!
ST: Tak to položte tady na ten stoleček, my už se o to postaráme. A
tady něco od cesty…
PR: Ale to se snad ani nehodí, pane starosto.
ST: Jaképak nehodí. Však já dobře vím, jaké jsou poměry!
PR: Děkuji, mnohokrát děkuji…(bere si peníze a s úklonou odchází)
ST: (během řeči rozdá skleničky, otevře láhev a rozlévá šampaňské;
jako jediný stojí, poloprázdnou flašku drží v ruce) Tak tedy přátelé!
Nebudeme otálet a dáme se do díla. Vlak co nevidět vyjíždí a my se vydáme
na cestu, jejíž cíl je vám dobře znám. Dovolte přesto, abych jako starosta
naší obce pronesl drobný proslov, spíše proslůvek. Vyjíždíme z tohoto
nádraží, usazeni v kupé vlakové soupravy, která dnes poprvé zastaví
i v tom našem rodném městečku. Bude to cirka za dvacet minut, pokud
se nepřihodí něco nepředpokládaného. Na našem dosud nedotčeném nádraží,
malém, ale čistém a úhledném, budou nás čekat naši spoluobčané, stovky
mužů, žen a dětí, kteří se přijdou podívat, jak na tom našem nádraží
zastaví první vlak a jak z toho vlaku na tom nádraží vystoupí první
cestující. Bude to velký den pro všechny. Opravdu velký a slavný den!
Všichni dobře víme, kolik úsilí to stálo, než se našemu obecnímu úřadu,
jehož jsem dlouholetým předsedou, podařilo přesvědčit vyšší úřady, aby
přesvědčily ještě vyšší úřady o tom, že by z moci těch úplně nejvyšších
úřadů měla být u nás zřízena vlaková stanice. Abychom oslavili zdárný
výsledek oněch snah, spojených s nemalými oběťmi, rozhodl jsem se upořádat
tuto naši dnešní akci, tuto cestu, kterou, jak víte, platí můj… tedy
náš obecní úřad ze zvláštního fondu, zřízeného a udržovaného opět za
cenu nemalých obětí. Coby členy delegace, jež má vykonat první vlakovou
pouť do naší obce, dovolil jsem si vybrat nás čtyři. Mne jako dlouholetého
starostu, který se – alespoň se to mezi lidmi povídá – o naši obec nemálo
zasloužil. Pak zde pana Vilfrída, který, jak se mi doneslo, je v literárních
kruzích velmi uznávanou osobností, dokonce i za hranicemi našeho okresu.
Za naši obecnou školu, vystavěnou před mnoha lety z ničeho za cenu nemalých
finančních a jiných obětí, dovolil jsem si vybrat slečnu Emílii, učitelku
a dámu, že ano… (políbí ji ruku) A konečně je tu s námi i pan rabín
Goldštyk, představitel židovské komunity, která v tom našem městečku
žije již odedávna a k našemu všeobecnému prospěchu obchoduje s obyvateli…
sousedních obcí… Zkrátka a dobře, sešli jsme se tu jako představitelé
toho nejlepšího, co naše obec může světu nabídnout. Přátelé, dovolte
tedy, abych jménem…
(vlak cukne a rozjede se, předseda zavrávorá a musí se posadit, ale
mezitím stačí polít šampaňským šaty slečny Emílie)
EM: No pane starosto, vy jste mne dočista polil!
ST: Ach omlouvám se, je mi to moc líto, drahá Emílie. Nevěděl jsem,
že se vlak rozjede. Dovolte, půjčím vám kapesník. (odloží skleničku,
hledá po kapsách)
VI: Navrhuji, abychom to rychle vypili, nebudeme přece čekat, až se
to tu všecko vylije.
(Starosta našel kapesník, chce Emílii sám utřít, ta mu však dotčeně
kapesník vytrhne a čistí se sama)
VI: Nuže?
(přiťuknou si a naráz vypijí, až na rabína)
RA: Odpusťe, ale není mi nějak dobře. Vypijte to, prosím někdo za mne.
(Vilfríd se toho chopí)
ST: Snad vám nedělá jízda vlakem zle? Měl jste mne upozornit, vybral
bych z vaší obce někoho jiného.
RA: Ne ne, jsem v pořádku. Děkuji. Jenom jsem se nadýchal toho kouře
z lokomotivy. Ostatně, je to okno dobře utěsněné?
ST: Ještě šampaňské?
EM: Dovolte, já sama, prosím. (nalévá si, ale mine a polije si klín)
Ale ne, jsem to ale nešika!
ST: Bohužel už nemám suchý kapesník.
EM: Snad pan Vilfríd…
VI: Prosím, Emílie. Mám jeden navíc, můžete si ho nechat. Ukažte, podržím
vám to šampaňské. (vezme jí flašku)
EM: Ach, ten jen nádherný! Bojím se ho zneužít k takovému špinavému
účelu.
VI: Jen ho zneužijte. Doba si vyžaduje špinavá počínání!
EM: Zajisté vám ho dala nějaká ctitelka. Musím vám někdy přinést jiný,
jako náhradu…
(svědomitě si přitom pucuje politý výstřih a klín)
VI: Je-li to vaše přání...
ST: (upřeně sleduje Emílino počínání) Každý máme svá přání, všichni
o něčem sníme, zvláště my, kteří se nejednou cítíme tak osamělí…
VI: Ale tento vlak, přátelé, ten je skutečný! Tento vlak, to je splněný
sen nás všech! Teď, když tady sedím a vlak uhání krajinou, vzpomínám
si, že jsem vždycky míval takový sen, přesně takový sen o tom, jak jsem
takovým úžasným tvorem z ohně a oceli, řítím se zemí s větrem o závod,
nechávám všechno za sebou a uháním vstříc skvělé budoucnosti! Ano, teď
vím, co ten sen znamenal!
RA: Chlapče bláhová! Připomínáte mi nešťastné teorie jistého Freuda,
nevím zda jste o něm slyšel, je to takové nové jméno… Nové jméno pro
novou dobu, snad.
VI: Ale to jméno vůbec není nové! Je to staré jméno, prastaré – a znamená...
Radost!
(doleje si šampaňské)
EM: Radost! To je opravdu jméno pro novou dobu! (přiťukne si s ním)
ST: (natahuje se po šampusu) Musím říct, že pro naši obec je to velká
radost, že máme odedneška svoji vlastní vlakovou stanici. Ne každý vlak
tam prý bude zastavovat, ale nějaký přece! A jméno naší obce bude od
této chvíle ve všech jízdních řádech a na všech dobrých mapách. Budeme
mít své vlastní číslo, číslo trati a číslo stanice, počet kilometrů,
které je třeba překonat, budeme mít svoji cenu: 1 korunu za osobu, 2
koruny, 10 korun, sto, tisíc! Čím větší dálka, tím větší cena! A všechno
to bude zaneseno ve velkých tlustých knihách s velkými razítky na těch
nejvyšších úřadech! Ano, teprve dnešního dne se stala naše obec rovnocennou
součástí tohoto světa!
VI: (natahuje se po šampusu) Tohoto moderního světa! (ale ve flašce
už je jenom pár kapek)
ST: Moderní součást moderního světa! A to je teprve začátek! Brzy přijde
elektřina, vodovod, automobily, lékárna…
EM: Lepší knihy do škol! Více vycpané zvěře! Učit děti vědám a hygieně…
ST: Cesta do města se stane příjemným výletem, pošta bude chodit do
několika málo dnů...
EM: Vezmeme školní děti ukázat jim celou naši vlast! Hlavní město,
národní divadlo, operu!... Proč se smějete, Vilfríde?
VI: Vaše představy, přátelé, jsou tak… naivní!
ST: Naivní? Myslíte, že jsou to nesplnitelné sny?
VI: Ale naopak, právě naopak! Jsou tak splnitelné! Tak zoufale splnitelné!
Modernost, skutečná modernost je úplně něco jiného! Radost bez zábran,
radost z objevů, které přijdou, a které, mají-li být opravdu veliké,
nelze vůbec dopředu odhadnout! To, co přijde, zcela přesahuje naši představivost!
EM: Myslíte, že přijde nová forma člověka, Vilfríde? Že zmizí všichni
nemocní, hladoví, trpící a lidé budou žít šťastně, nepovedou války a
všude bude panovat pokoj, mír… a láska?
VI: Drahá Emílie, to je přece tak banální! To opravdu velké, co má
přijít, nelze vměstnat do nějaké čítankové vize! Radost modernisty,
to není radost závislá na nějakém hospodářském nebo politickém cíli.
Radost modernisty, to je radost ze samotného lidství a z jeho odpoutané
prométeovské síly – síly, která se nevyčerpává ničím, čeho lze dosáhnout!
ST: Ale jste přece šťasten z toho, že naše obec má vlastní železniční
stanici!
VI: (směje se) Ano, jsem tomu opravdu rád. Ale nejde o jednu stanici,
nýbrž o radost z jízdy! Nejde o to, kam vlak míří, ale o to, že do něj
lze kdykoliv svobodně vstoupit a nechat se unášet, opustit vše a řítit
se krajinou, jedno kam…!
RA: Ale tak to přece není, synku! Já osobně jsem rád, že naše obec
má železniční stanici. Mohu cestovat do města, mohu cestovat k příbuzným
a k souvěrcům. A proto, jenom proto je mi vlak dobrý. Ale sám o sobě,
to přece není možné. To je jako nevědět, proč něco dělám. A neznám-li
důvody svého počínání, jak se pak mohu ospravedlnit?
VI: Ospravedlnit? Za co? Komu?!
RA: Tomu nahoře, jak se mezi vámi říká.
VI: Chcete říct Bohu. Té podivné figuře, ke které se každý odvolává
v okamžiku, kdy mu dojdou důvody – ano, přesně ty důvody, jak jste o
nich mluvil! Bůh je důvod pro všechno – a tedy pro nic!
(Rabín kroutí hlavou a bezradně mlčí.)
PR: Nějaké občerstvení, panstvo? Dámo?
ST: Co nám můžete nabídnout, stevarde?
PR: Mám tu prvotřídní preclíky, kremrole, čokoládu. Bylo-li by libo
šunku, je libová. A cucavé bonbóny, pro jízdu vlakem obzvlášť příjemné.
ST: Tak mi dejte preclík a pár těch bonbónů.
PR: Preclíček, prosím, dle libosti. Ještě nějaké přání?
EM: Já bych si dala jednu kremroli, pokud není moc tučná.
PR: Ale kdepak tučná, slečno, prosím…
ST: To je v pořádku, Emílie, já platím… To je v pořádku, stevarde.
PR: Ale to je snad i nadmíru, vážený pane.
ST: Jen berte, mladíku, berte, všichni víme, jaké jsou poměry.
PR: Mnohokrát děkuji. Přeji příjemný zbytek cesty, panstvo. Dámo…
EM: Nechcete kousek kremrole, Vilfríde?
VI: Ne, děkuji. Ale přeji dobrou chuť.
ST: Mohla jste si koupit i dvě, Emílie, pro mne by to nebyl žádný problém.
Rád vám budu kupovat kremrole po celý zbytek života!
EM: Děkuji, ale po sladkém se prý tloustne.
ST: Ale jděte, tyhle pokrokářské řeči… S vaší postavou jako laň se
něčím takovým vůbec nemusíte znepokojovat! A až zařídíme pro školní
děti hřiště, což si ovšem vyžádá nemalé oběti, tak budou mít všechny
postavy jako atleti! Chlapci samý sval, dívky ladné a vláčné… Teď, když
máme vlakové nádraží, není problém dopravit hrazdu, kruhy, kladinu,
všechny ty nádherné mučící nástroje… Co jsem se na gymnáziu na nich
potrápil své mladé tělo!
EM: Ale to už je hodně dávno, viďte?
ST: No. Nejsem sice nejmladší, ale kde schází mladistvá bujarost, tam
se bohatě dostává zkušeností!
EM: Ano. Ale snad jsou muži, kteří mají obojí… (dívá se na Vilfrída,
ten se ale věnuje pohledu z okna; dotkne se jeho kolena) Vilfríde!
VI: Ne, opravdu nechci Emílie. Nemám sladkosti rád… Ale je to úžasný
pocit, viďte?
EM: S vámi je všechno úžasné!
VI: Jak se vše míhá, jak ubíhají stromy, keře, domky, věže kostelů,
louky a kopce, celý svět, jak se to míhá a ztrácí kamsi do nenávratna!
A ta nádherná hudba, slyšíte? Šihaha – šihaha – šihaha…, slyšíte to?
EM: Až přijedeme, budu z toho nejspíš mít škytavku.
ST: Já vím, co pomáhá na škytavku.
VI: Ten ďábelský mužík tam vpředu, ten, co zatápí pod tím obrovským
kotlem, to je hrdina naší doby, přátelé! Viděli jste ho přece také!
Tvář plná sazí, propocený šat, ale přesto se ani na chviličku nevytratí
z jeho tváře a očí ten nadšený lesk, ten odraz plamenů, ohně, jenž spaluje
všechna naše minulá traumata, všechna ta zotročující gesta zakázané
touhy, spaluje celou historii člověka a mění ji… v co? v co vlastně?
Celé lidské dějiny nestvořily slovo, jež by mohlo vystihnout tuto chvíli,
tento věčný okamžik! Ta rychlost! Ta síla! (vyskočí a otevře okno)
RA: Prosím, zavři to okno, synku, už se sem valí ten černý dým!
VI: Jak se to všechno valí! Už nic nebude jako dřív, k ničemu se netřeba
poutat! Stačí nasednout a uhánět pryč ode všech svízelí! Co je pár sazí,
které zavíří ve vzduchu a zmizí někam do oblak? Co je tamten sedlák,
který se právě zastavil v práci a udiven hledí na náš vlak? Stojí tam
nevěřícně, ztrácí se nám z očí, a my víme, že tam bude stát ještě dlouho,
ohromený tím, co spatřil! A zatím my už budeme na míle daleko – sbohem
země! sbohem vlasti! Už tě nepotřebujeme - celé lidstvo bude od tohoto
dne žít ve vlaku!
RA: Prosím, synku, už se sem valí ten černý dým! (kašel)
ST: Tak to přece zavřete, pane Vilfríde! Vyklánět se z okna za jízdy
je určitě zakázáno. Víte, jaká by to byla ostuda, kdyby se v tento slavný
den někomu z nás něco stalo?
(Vilfríd zavře okno a posadí se)
VI: Snad jsem vám nepocuchal copánky, otče?
RA: Ne synku. To jenom ten černý dým mi nedělá dobře.
EM: I vy nezbedníku. Mám kvůli vám kremroli samou sazi. Ale já vám
to odpouštím.
VI: Šihaha – šihaha – šihaha… Víte, že Antonín Dvořák prohlásil „Vyměnil
bych všechny svoje symfonie za to, kdybych vynalezl lokomotivu!“?
EM: Opravdu? Opravdu to řekl?
RA: Každá hudba jednou skončí.
VI: Ne tahle hudba. Víte, kolik kolejí se dá ještě položit po celé
Zemi? A třeba budou jednou koleje i na Měsíc, proč ne?!
EM: (rozpustilý smích) To bychom jeli na školní výlet na Měsíc!
RA: Koleje se možná dají klást donekonečna. Ale každý bude muset jednou
vystoupit z vlaku, každý! Neznáme dne ani hodiny...
VI: Ale nejde přece o nás, drahý rabíne. Jde o věčný život plamenů.
Co jsme? Ne víc než ten sedlák tam v poli. A co on má? Nic víc než to
pole, krávu, nářadí, ženu a děti. A to všechno se jen mihlo kolem a
zmizelo v dálce!
RA: Tak to vypadá při pohledu z okna, synku. Ale pro něj to v té chvíli
má svoji cenu. Musí zasít a sklidit, aby rodina neměla hlad. Hlídat
pole před škůdci, postarat se, aby střechou nezatékalo. Dobře prodat,
vhodně naložit s penězi. Dbát o to, aby měl co odkázat, až odejde na
věčnost...
VI: Jsme pouhý výšleh plamene, míjivý okamžik v požáru vesmíru! Ale
právě ten okamžik, to zasvitnutí!
RA: Nejsme snad víc než jiskra, která vysvitne, zhasne a je pryč?
VI: Pouhá jiskra – a přece celý požár! Copak vy jste neměli ten sen?
EM: Jaký sen, Vilfríde?
VI: Sen o hromovládném vlaku, který se žene krajinou, vše kolem něj
se propadá v dálku, pomíjivější než mávnutí ruky. Sen , že je jenom
vlak plný plamenů a nezdolného rytmu, v rozpáleném nitru se taví minulé
v budoucí a budoucí v minulé, statisíce plamenů povstávají a zase mizí
na ohnivém těle, žádný z nich není zaměnitelný s druhým – a přece jsou
všechny stejné krve! Copak vy jste nikdy neměli ten sen? Musíte přece
snít! Každý má sny – i vy je máte! Sny plné ohně a železného rytmu...
ST: Já si svoje sny nepamatuju. Naštěstí.
EM: Já mívám často jeden sen, ale nevím, není-li to hloupé.
VI: Ne, určitě není!
EM: Je to sen o tom, že jednoho dne zazvoní u dveří muž a nebude to
pošťák. Zazvoní u dveří domu, který jsem jako jedináček a poloviční
sirotek zdědila po otci. Můj otec byl šlechetný člověk! Je to velký
dům, velký a prázdný. Dům pro celou rodinu, muže, ženu a děti. A u jeho
dveří zazvoní muž a ...
ST: Emílie! Právě jsem si vzpomněl na jeden svůj sen. Je tak podobný
tomu vašemu!
EM: (zklamaně) Ale to byl jenom sen.
ST: Ale ten sen přece můžeme změnit ve skutečnost! Jsem ochoten to
udělat i za cenu velkých obětí, které budu muset přinést. Emílie, hořím,
když se vás dotýkám! (poklekne před ní a položí jí hlavu na kolena)
VI: Ano, ať hoří naše těla, ať živí oheň naší touhy! (přistoupí k nim
a položí ruce Emílie, která na něj nešťastně hledí, na starostovu hlavu)
PR: (vstoupí) Všechno v pořádku, panstvo? Dámo? Žádná další přání,
než dorazíme do stanice?
VI: Měl jste někdy sen, příteli? Myslím sen o jedoucím vlaku, žhoucím
ohni, o plamenech, které taví minulé v budoucí a budoucí v minulé. Myslím
sen o vlaku, který se řítí krajinou, vše kolem něj nenávratně mizí a
je pouze oheň a nezdolný rytmus jízdy, tlukot pražců, svist pístů a
ocelových kol, nic než touha opustit své tělo, opustit sám sebe, zanechat
své svízele kdesi v nenávratnu a vysmát se dějinám oblakem vítězného
dýmu!
PR: Ne, pane, takový sen, jsem nikdy neměl.
VI: Ale vždyť ten sen je skutečný! Toto je ten vlak a my jsme v něm!
PR: Promiňte, pane. Nerozumím vám.
ST: (zvedne se) To je v pořádku, stevarde. (strká mu spropitné)
PR: Ale to snad...
ST: Nač to zdráhání? Všichni víme, jaké jsou poměry!
PR: Tisíceré díky, pane. Pámbů vám to oplatí na dětech... (s hlubokou
úklonou odchází)
(Starosta se vrací k Emílii, která, melancholicky hledíc z okna, přijímá
jeho hlavu na kolena)
VI: (sedá si zpět na své místo) Ani vy jste nikdy neměl takový sen,
rabíne?
RA: Možná měl, možná neměl, synku.
VI: Jakto možná měl, možná neměl?
RA: Měl jsem sen. Všichni máme sny. Spoustu snů, nespočet snů! Proč
by jeden měl být významnější než ostatní?
VI: Prozraďte přesto: o čem byl váš sen? Byl jako ten můj?
RA: Byl to sen o jedoucím vlaku a jeho nezdolném rytmu. Byl to sen
o plamenech stravujících těla. Byl to sen o černém štiplavém dýmu, který
se triumfálně valil z komínů. Ale nevím, byl-li to ten tvůj sen.
VI: Musel to být on! Jaký jiný sen by to mohl být?
RA: Jsou různé sny a zdají se různým lidem. A proto mohou znamenat
různé věci. Tak jako vlaky mohou mířit do různých stanic.
VI: Ale jsou jen jedny plameny jednoho ohně. Je pouze jeden oheň jednoho
Prométea. A je to jeho epocha, která nastává. Epocha odpoutaného Prométea!
A tam v té peci na čele vlaku, kde infernální muž krmí lopatou ohnivý
chřtán, tam se spalují těla mrtvých bohů, sražených Olympanů, kteří
ztratili svoji vládu nad tímto světem!
RA: Naše sny jsou jiné, i když oheň, který v nich hoří, je stejný.
Jenom Bůh rozhodne, který z nich se stane skutečností.
(Vilfríd se usmívá; tlukot pražců; po chvíli začne vlak brzdit)
ST: (vyskočí) Ach přátelé! Je to tady! Vjíždíme do našeho nádraží!
Slyšíte, jak hlaholí naši občané? (ozývá se sborové HURÁ) Vítají svůj
první vlak! A svoji delegaci! (otevře okno, vykloní se ven a mává; ozývá
se sborové VIVAT)
PR: Račte vystupovat, panstvo. Dámo. Mohu vám s potěšením oznámit,
že přesně podle jízdního řádu jsme dorazili do stanice, bez nejmenšího
zdržení a bez jakýchkoli komplikací. Sami vidíte, jak skvělé jsou naše
poměry!
ST: Nuže přátelé! Nač ještě čekáme? Vzhůru do naší staré, avšak přece
jaksi nové obce! Vidíte, že naše oběti nebyly marné!
(všichni se zvedají k odchodu, až na Vilfrída)
EM: Vy snad nepůjdete, Vilfríde?
VI: Ne, nemohu se tam vrátit. Je to jen pomíjivá zastávka na cestě
tohoto vlaku. Musím dál, vpřed! Odkazuji vám vše, co mi v té díře patřilo.
Užijte to, prosím, k výchově školních dětí!
EM: Ach Vilfríde, jak jste krásný a nepochopitelný! (vrhne se mu k
nohám)
ST: Pojď, drahá, pojď! Lid čeká! (odvádí dojatou Emílii, která ještě
mává Vilfrídovi kapesníčkem)
RA: Tedy nás opouštíš, synku?
VI: Ano, nemohu jinak. Zůstaňte také, drahý příteli. Vím, že jste moudrý
člověk a že mi rozumíte. Pojeďte se mnou, oba přece sníme tentýž sen!
RA: Ne, já musím zpět. Měls pravdu, synku. Nastává doba lomozících
vlaků, vlaků plných lidí; doba rozpálených pecí a hořících těl, doba
železného rytmu a černého dýmu, který štípe v očích a drásá v krku...
V takové době musí židovský rabín zůstat se svým lidem. Bůh s tebou!
(odchází)
ST: (při odchodu) Poslyšte, stevarde, vyhlédl jste si již nějakou dívku?
PR: (po chvilce ostychu) Ano vyhlédl, pane starosto. Jmenuje se Jiřina,
je to dcera strojvedoucího, prosím.
ST: A máte s ní poměr, stevarde?
PR: Inu... tedy... Ano, mám, pane starosto. Ale nerad bych to...
ST: Dobře, dobře...Tak tady máte, kupte jí něco pěkného, stevarde.
PR: Mnohokrát děkuji, jste šlechetný muž! Vy opravdu víte, jaké jsou
poměry, pane starosto!
(všichni odchází, venku sílí nadšení, výkřik AŤ ŽIJE NÁŠ STAROSTA,
místní dechovka spouští finále Novosvětské; Vilfríd stojí u okna a dívá
se ven)
PR: (po chvíli se vrátí) Vyjíždíme ze stanice. Bude mít pán nějaká
přání?
VI: Ne, děkuji. Nemám vůbec žádná přání.
(stevard po chvíli marného čekání odchází; zvuk píšťaly, vlak se dává
do pohybu, hluk davu se vzdaluje, opona)
|
