 |
DO ROKA A DO DNE
Podobenství o jednom prozření
Toho večera jsem se necítil právě ve své kůži a tak jsem vyšel do vlhké
noci, abych přišel na jiné myšlenky. Jak jsem tak kráčel opuštěnou nábřežní
ulicí, v mlze přede mnou se náhle odlepil od zdi nejasný obrys postavy.
Jeho slova se mi v paměti dosud jeví nezvykle jasně. Nabídl mi to, co
mi ještě nikdy nikdo nenabídl. Nevím o člověku, který by dokázal odolat
ve chvíli, kdy mu někdo řekne, že stačí málo a může mít všechno, po čem
kdy prahnul. Co na tom, že ti sebere půl života, vždyť ten jeden rok může
nahradit následujících třicet let umírání za živa. Tak jsem si tenkrát
představoval zbylou polovinu svého života. Šeď věčného stereotypu a pomalu
se blížící smrt. A tak jsem si tenkrát řekl: „Proč ne?“. Když jsem se
od něj vzdaloval , o kapku krve chudší, tichým hlasem mi připomněl: „Nezapomeň,
do roka a do dne se vrátím!“.
Nedá se popsat, co jsem za ten rok prožil. I kdybych byl schopen to
vylíčit, nikdo by mi nechtěl a ani nemohl uvěřit. Strach z toho, co bude,
až skončí onen rok, se po čase změnil v zoufalou snahu nepromarnit ani
vteřinu. Tempo mého života bylo doslova zběsilé, čas běžel stokrát i tisíckrát
rychleji než obyčejně. Ale přes to přese všechno jsem v sobě měl jistotu
blízkého zániku, již jsem postupně odsunul až do nejzazší části svého
vědomí.
A náhle tu byl ten den. S posledním úderem hodin, oznamujícím příchod
osudného dne, jsem v sále zanechal rozhýřenou společnost a vyšel do noci,
jakoby na znamení opět zahalené hustou mlhou. V místě, kde jsem ho o rok
předtím potkal, jsem usedl zády ke zdi. Přes napětí, které se ve mně hromadilo,
jsem po několika minutách usnul, vyčerpán prohýřenou nocí. Poté co jsem
procitl, absolutně bez vědomí, kde se nacházím, jsem zaregistroval malou
ručičku na ciferníku věžních hodin, stojící kousek za pětkou. Celý zdřevěnělý
jsem se s námahou zvedl a rozhodl se trochu projít a tak alespoň částečně
zabít čas, oddělující mě od konce.
Co když přijde až o půlnoci, napadlo mě náhle. Vše by tomu nasvědčovalo.
Do roka a do dne - to přece jeden den přidává. Dnešek je tedy ještě můj.
Ale copak mohu své myšlenky obrátit k něčemu jinému, než k nadcházejícímu
trestu? Ne, tento den nepatří mně, tento den je už jeho.
Pomalu jsem si začal opakovat to, co mi před rokem řekl, slovo po slově.
Trest. Zač mě vlastně trestá? Za to, že jsem žil, doopravdy žil, ne živořil,
jako všichni okolo? Za to, že jsem měl všechno, po čem ostatní lidé hluboko
v podvědomí od pradávna jen touží a obrací k tomu veškeré své konání?
Za to mě přece nemůže potrestat! To není spravedlivé! Ale co když nebe,
kam jsem si svou krví zbořil most, se liší od mých dosavadních představ?
Co když nebe znamená spravedlnost a záruku, že naše činy budou souzeny
objektivně? Při té myšlence mě zamrazilo. Poprvé za ten rok jsem pocítil
opravdovou hrůzu z toho, že má duše je v rukou někoho, kdo s ní může naložit
podle své libosti, a že neexistuje odvolání nebo nárok na spravedlnost.
Jsem vůbec ještě člověkem?
Zhroutil jsem se na studenou dlažbu. Nevím, na jak dlouho mě obestřela
temnota, skrz kterou nedokázal proniknout ani jediný paprsek naděje. Když
jsem procitl, hodinová ručička na ciferníku věžních hodin se právě přehoupla
přes jedničku.
Popadl mě vztek. Nejsem ničí majetek a nikdo se mnou nemůže nakládat,
jak se mu zlíbí. A snad abych přehlušil cosi uvnitř mě, jež mi tuto zoufalou
myšlenku nahlodávalo, jsem z plných plic zařval: „Nikdy mě nedostaneš!
Nemáš právo vzít si mou duši! Patří mně, slyšíš? Jenom mně!“. Trhl jsem
sebou, když se těsně za mnou ozvalo odporné zachechtání. Kolem přeletěl
racek. Z úst se mi vydralo sprosté zaklení, přesto rackův smích stačil
k tomu, aby na mě opět dolehla ponurá beznaděj.
Zvedl jsem se a odešel po nábřeží do centra. Tam jsem vyhledal nenápadný
krámek a koupil si láhev té nejsilnější vodky, kterou obchodních měl.
Při prvním loku jsem měl pocit, jako bych polykal sklo, které nemilosrdně
drásá mé útroby až do masa. Při druhém loku mi bylo, jako by mi hrdlem
protékala rozžhavená láva, třetí lok ve mně zanechal už jen příjemné teplo.
Pak si pamatuji jen že mě něco neodvratně táhlo zpět na nábřeží.
Bolavý a otupělý jsem se probral asi v deset večer. Svou hlavu bych
byl mohl přirovnat k rozbitému zbytku láhve, který se válel vedle mě na
dlažbě. Nebyl jsem schopen na nic myslet, jen jsem v malátném polospánku
uslyšel vítězný smích - dal bych krk za to, že to byl ten samý racek jako
předtím.
Definitivně mě probudil až první úder věžních hodin, které právě začaly
odbíjet půlnoc. Věděl jsem, že přijde s dvanáctým zazvoněním. Následkem
opilosti jsem nevnímal příliš jasně údery, které mi neodvratně odměřovaly
zbývající čas.
S dvanáctým úderem se ve mě náhle vzedmula vlna vší té hrůzy, děsu a
odporu. Náhle jsem si vše uvědomil - on nepřijde! Teprve teď jsem pochopil
pravou podstatu té jeho hry o duše. Dal mi vše, co jsem chtěl a teď mi
dal i milost. Jeho štít zůstane čistý - nepřijde si on pro mě, ale já
přijdu k němu. Ví až moc dobře, že po nepředstavitelném roce, kdy dá každému
vše, co chce, nedokáže nikdo žít dál obyčejným životem, odčinit své hříchy
a tím si otevřít cestu do nebe. Celý rok žijeme zběsilým tempem, vždyť
potom následuje zánik. Ten rok vlastně žijeme pro smrt a on nám náhle
daruje život. Není v lidských silách pokračovat dál a on právě s tímto
počítá. Zamrazilo mě při pomyšlení, jak bezmocní proti němu jsme. Kolik
lidí asi ještě zopakuje mou chybu?
Pomalu jsem došel k mostu přes řeku. Téměř jsem se zasmál ironii osudu
- vždyť právě tento most mě spojuje s možností žít. Překročil jsem zábradlí,
takže jsem stál až na samém okraji. Tentokrát už jsem nekřičel. Jen mi
hlavou kmitlo, že ze všeho nejhorší je to prozření, které přichází s dvanáctým
úderem věžních hodin.
|
