Michal Čagánek

DOPIS

Určitě se mi do té zimy nechtělo, ale co jsem mohl dělat, když ten dopis nepošlu hned, tak už asi nikdy; to je můj problém, pořád o něčem pochybovat, něco trhat, naštěstí pošta není tak daleko. Dvě minuty i s oblékáním kabátu a otvíral jsem dveře zdejší pobočky.

Při vstupu do teple vyhřáté místnosti se mi zamlží brýle. Posunu si je do vlasů a s přimhouřenýma očima (vidím fakt dost blbě) tápu k příslušné přepážce –„Zdar néé!!“ Vtom mi cestu zastoupí jakési stvoření.

„No, nedělej, že mě neznáš!“ mluví to na mě. Mhouřím oči. Věrka.

„Ahoj!“ podaří se mi vytvořit docela spontánní pozdrav.

„Čaúúú!!“ září známá a věší se mi kolem krku. Oběma rukama se mi zavěsí za ramena a hrudníkem (?!) se opře o můj hrudník.

„To ti to ale trvalo! Jak se máš! Já myslela, že už jsi nejmíň půl století po smrti, ani se neozveš.“

„Víš-“ „To je fantastické!“

„Víš,“ chci začít něco povídat, ale skočí mi do řeči: „To je fantastické!“ a: „Co pořád děláš! Ty máš nové brýle! Hezké!“ A tímto stylem půl hodiny. No, to asi ne, ale co já vím. Znám spoustu ukecaných holek (až na výjimky všechny), ale jak je tahle baba ukecaná, to nemá obdoby. Kdyby byla alespoň jenom ukecaná, ale ona se musí na člověka pořád věšet a oťapkávat ho, strkat mu ústa až skoro k obličeji a pořád se tak nějak dvojsmyslně usmívat, proti čemuž bych nic neměl, řekněme, někde na mejdanu nebo třeba na diskotéce, ale k rozhovoru na poště mi to prostě nesedí.

„Komu píšeš?“ připomněla mi moje společnice, proč vlastně jsem na poštu přišel. „Pěkná?“

„Kdo?“ nepochopil jsem. Rači.

„Alena,“ ukázala Věra na jméno na obálce.

„Alena?“ zkoumal jsem nevěřícně obálku. Taky jsem ji mohl obrátit adresou k sobě, aby ji neviděla, uvědomil jsem si, bylo už ale pozdě. „A jo. To je kočka. Na tebe ale samozřejmě nemá.“

A to jsem neměl říkat. Opřela se o mě těma svejma, pusu mi nastavila až těsně před obličej: „No, ty jsi taky výstavní.“ a vlna smíchu navrch. Pohladila mě ukazovákem po obličeji.

„Co děláš večer?“

To už bylo přeci jen trochu moc. „Věruš, nemohla bys prosím tě jít balit někoho jiného?“ řekl jsem důrazně, tím hlasem, aby jí muselo být jasné, že s ní rozhodně večer strávit nehodlám.

Udělala překvapenou.

„Já tě nebalím?“

„A co teda?“

„Povídám si s tebou.“

„Tak proč se o mně třeš bradavkama,“ upozornil jsem ji.

„Vážně?“ podivila se a skutečně ode mě o kousek poodstoupila.

„No.“

„Tak to tě asi fakt balím!“ zaradovala se a opět se na mě přitiskla. Porce pěkně hlučného smíchu navrch. „Míšo, s tebou je ale legrace.“

Nervózně pokukuju po nervózním pracovníkovi Security group nervózně přešlapujícím u vstupních dveří. Jednou jsem ho viděl vyvádět opilého bezdomovce, který přišel na poštu za teplem. Ne, nechtěl bych se mu dostat do rukou. Pohledem se mu snažím naznačit, že už to brzy ukončím, aby byl v klidu.

„Ale stejně bys mohl večer přijít na Tropik. Co říkáš?“

„Hm.“

„Já tam budu už tak od osmi, kdybys chtěl. Budu čekat! Tak jo?!“

Něco jsem zabručel a rychle prchl z budovy. Neodeslaný dopis v ruce.

Pro případ, že by nebyla doma, jsem si naplánoval ještě jednu návštěvu. Napadlo mě, že bych se mohl stavit u Aleny, kterou jsem už dlouho neviděl a která mi nedávno volala, co dělám, ve smyslu, že se vůbec neukážu. A tak mě napadlo, že bych se za ní teda mohl stavit, když už teda budu v  Brně. Pokud teda Petra nebude doma, což je dost nepravděpodobné, vzhledem k tomu, že jsme se na dnešek předem domluvili.

Ledaže by ji něco zajelo nebo tak. Ale to přece od ní nemůžu chtít. A nebo bych se u ní mohl stavit předtím?

Alena je holka, se kterou jsem před rokem asi tři měsíce (přesně tři měsíce, sedm dní a pět hodin) chodil. Pak jsme se rozešli. Vlastně, já se s ní rozešel. Jednoho krásného dne (Bylo ten den opravdu moc hezky, konec léta…) jsem jí prostě řekl, že si potřebuju dát pauzu. Samozřejmě jsem myslel konec, The End, ale řekl jsem pauzu, tolik odvahy jsem zase neměl.

Důvod? Prostě mě přestala bavit (její dokonalá postava, jak se za ní všichni ohlíželi…). Myslel jsem, že to pochopila, teď ale ten její telefonát…

Už dlouho jsem jí chtěl zavolat. A nebo raději napsat, aby neslyšela ten můj přiškrcený hlas, jaký bych určitě měl, kdybych jí volal, to jsem si téměř jistý. To jsem ale netušil, jaké nervy to budou, ten dopis stvořit.

Jak ji oslovit? A jestli zvolit tiskací nebo psací písmo. Ali nebo ALI. Aleno? Ali zní jako volání na psa a v Aleně není ten cit mazlivé zdrobněliny, který bych potřeboval použít. Alenko?

Nakonec jsem napsal normálně Aleno a krásný dopis pod to, na deset stránek mi to vyšlo a pořád jsem něco připisoval. Jak mi chybí a o jejích očích, co všechno mi připomínaly, jestli si vzpomíná, jak jsme se seznámili (V kiosku na pláži – měl jsem chuť na pivo, ale nechtělo se mi stát frontu čítající milion lidí, tak jsem jedné dívce, ano byla to Alena, na začátku řady vrazil do ruky dvacetikorunu, ať mi jedno koupí. Žádné děkuji, prosím, prostě kup mi ho a hotovo. Ničemu se nepodivovala, na nic se neptala, koupila mi pivo a když mi ho pak s úsměvem předávala, řekla: „Něco za něco, namažeš mi záda.“ A už to jelo.) Sentimentální výlev následoval.

Měla nad levým kolenem takové souhvězdíčko čtyř pih, nikde na těle nic akorát nad tím kolenem, něco nádherného. Někdy jsem ji celou noc dokázal líbat jenom na to místo.

Víš, psal jsem, řekl jsem pauza, ale myslel konec, štvalo mě, jaká jsi kočka a nedělej kravičku (Né – Né…! pištěla pokaždé, když se něčemu vehementně bránila, to bylo její. A pořád se usmívat.) Tak proč teda se za tebou všichni otáčeli? Víš, to je problém všech opravdu krásných holek, že jestli jsou opravdu krásné, tak si to nikdy nepřipustí a pořád na sobě něco hledají, rovnají si nosy a prsa si nechávají zvětšovat, pořád nějaký diety drží a vyptávají se zrcadla. My kluci nejsme jiní. A nebýt té odlišnosti v  klíně, tak by jsme byli vlastně úplně stejní a ať si všichni sexuologové a psychologové, sociologové a kdo chce, říkají, co chtějí. Ale to je jedno, chci Ti napsat, a o to se vlastně celou dobu snažím, říct Ti, že toho lituju. Že toho lituju a že bych dal nevím co všechno za to, kdyby to šlo vrátit zpátky. Je mi jasné, že to nijak nevrátím, ale kdybys mi dokázala odpustit – až teprve teď jsem pochopil – a jak mi chybíš – byl jsem vůl – tak se nezlob…

Přes měsíc jsem ten dopis smolil, deset archů papíru roztrhal, než se mi podařilo napsat alespoň trochu kloudnou stránku něčeho, co by se alespoň vzdáleně podobalo dopisu, nakonec jsem jich vyrobil asi pět, kdybych to hned hodil do schránky, tak by se to ještě dalo zachránit, ale já ho nechal ležet na stole až do rána, kdy jsem si ho znovu přečetl a s hrůzou, co jsem to napsal, jej roztrhal.

Jen jednou se mi podařilo, že jsem s dopisem přišel až na poštu. Jenže tam jsem zase potkal krávu Věru a ta mě tak zdeptala řečma (těma svejma stupidníma), že jsem pak měl akorát náladu se oběsit. Dopis samozřejmě skončil v koši.

Stejně by mě dříve nebo později nechala, zdůvodňoval jsem si své rozhodnutí v prvních týdnech našeho rozchodu. Není možné, aby taková opravdu krásná holka vydržela chodit s klukem jako jsem já, který je krásný dost málo. Ne snad, že bych byl nějaký Kvasimodo, to zase ne, jsem normální průměrně hezký kluk, dá se říct, vedle ní by si ale i daleko přitažlivější kluci museli připadat jako naprostí prosťáčci.

Možná, že jí to skutečně nevadilo, že nosím brýle, co brýle – popelníky, po jejichž sundání se ze mě stává tápající zvířátko zvané krtek, které se taky nehrne do světla, aby si je všichni prohlíželi, nýbrž se vrtá ve své hlíně, kde jedině se cítí bezpečně. Možná, že se opravdu smála upřímně, když jsme se líbali a ona mi po nich nosem šmudlila, až jsem nic neviděl, chci věřit, že se smála té situaci, kterou způsobila, a ne mě, že mi brýle sundala proto, aby se se mnou mohla lépe líbat (a dál mě lechtat tím svým nosánkem) a ne, že jsem se jí v nich nelíbil, což ostatně nikdy neřekla, to já jsem jí to pořád připomínal, snaže se zjistit, jestli jí to opravdu nevadí. Smála se a ujišťovala mě, že ne, že jsem její krteček (malinkatý krteček, říkala, jediný v jejím životě, protože jiného kluka kromě mě neměla a živého krtka taky neviděla). Určitě to nemyslela nijak zle, ona nikdy nic nemyslela zle, nicméně mě to dohánělo k šílenství, stejně jako jiná zvířecí oslovení, ať už se týkala savců (koťátko), ptactva (zobáčku) nebo hmyzu (broučku), to mě mohlo pokaždé vytočit. Ale neřekl jsem jí nikdy nic. Bál jsem se, aby to nepochopila nějak jinak, jako že se bráním její lásce, kterou mi ostatně neustále dokazovala, a já o ni nepřišel, což by mě nadosmrti muselo mrzet, protože druhou takovou holku bych asi těžko hledal – nejen krásnou, ale taky chytrou, musím říct, a hodnou, to mě na ní asi nejvíc bralo, že je taková hodná, že se na mě pořád usmívá a nikdy se nepouští do rozboru mých smutných obličejů, když mě zase chytí nějaké pochyby, ale snaží se mě rozveselit, abych už žádné pochyby neměl a také se usmíval a byl její chlapeček a ona mě mohla oslovovat zvířecími jmény.

Já měl ale pochyby pořád – kromě již zmiňovaných brýlí jsem byl ke všemu ještě menší než ona. No posuď. Čert vem pár centimetrů, řekneš si, láska už překonala větší překážky, já se s tím ale prostě nedokázal smířit. Chtěl jsem se s ní procházet ulicemi, brát ji na plesy, nosit ji v náručí. Dokážeš si představit, jak bych ji například na svatbě přenášel přes práh?! Neskutečná představa. To už spíš ona mě. Jednou to z legrace skutečně zkusila, nebránil jsem se, chtěl jsem vidět, jestli to dokáže. A ona to skutečně dokázala – zvedla mě ze země a odnesla mě několik kroků k posteli, na kterou jsme se pak oba svalili. Otřesný zážitek. Následující milování pak taky nestálo za nic.

Ano, vím o kontaktních čočkách a botách na podpatku, neboj se, že jsem to nezkusil. Naučil jsem se strkat si několikrát denně prsty do očí, stejně jako tančit na botách připomínajících chůdy, pocitu méněcennosti mě to ale nezbavilo. Spíš naopak. Cítil jsem se ne-li jako zloděj, tak nejmíň jako podvodník, který za pomoci cizího peří získal něco, co mu nepatří a co nikdy nebude mít. A byla tu ještě jedna, daleko nejdůležitější věc, kvůli které jsem s Al nemohl vydržet. Přesně ta.

Milovali jsme se pravidelně, skoro každý den, a někdy i několikrát za den, o to nešlo, deptalo mě, že to vždycky chtěla akorát v té jedné debilní poloze na zádech, pokaždé na posteli. A já přitom chtěl tolik experimentovat, všechno zkoušet, vymýšlet... Článek přední sexuoložky o tom, že ženy sice dosahují uspokojení obtížněji a jen v určité poloze, za to, že jim ale příroda nadělila podstatně delší a intenzivnější prožitek orgasmu, jsem četl až později. (Možná taky stačilo jenom promluvit, říct alespoň jedno slovo, nějak si ji sám natočit, stáhnout ji za nohu na zem na koberec, možná, že – ale to už je stejně pryč.)

A tak se stalo, že jsem jednoho dne při naší společné procházce řekl: „Potřebuju si dát pauzu.“

A ona se usmála (čekal jsem, že bude plakat, zuřit) a po jen opravdu kratičkém zaváhání, které snad ani zaváhání nebylo, řekla: „Tak jo!“ úplně vesele a samozřejmě, jako bych jí právě sdělil, že spolu večer půjdeme na nějaký fantastický film, a za ruku mě odvedla k blízkému stánku poštovní novinové služby, kde od usměvavé prodavačky koupila krabičku Tik-Taku, okamžitě ji otevřela a odsypala mi trochu do dlaně.

„Dej si pauzu – Dej si TIK – TAK!!“ řekla rozverně a podala si do úst jeden bílý bonbónek.

Díval jsem se, jak jej labužnicky cumlá, jak si jej vychutnává, úplně nadšená, z toho, že to může dělat, že tady stojí, že žije a zvolna jsem se vzdával naděje, že jí to někdy řeknu.

Připravil jsem si to na jazyk a chystal se otevřít ústa, že to z nich nějak samo vyletí a bude to, když Al vydechla: „Co je to?!“

Při okraji chodníku ležel od prachu zaválený mrtvý krtek.

„To je krtek,“ řekl jsem.

„Chudinka,“ podřepla k němu, aby si ho mohla lépe prohlédnout, „takový maličký…“

„Krtci jsou malí,“ poučil jsem ji.

Viděl jsem, jak natahuje ruku, aby se zlehka dotkla jeho kožíšku, podřepl jsem k ní. Chtěl jsem jí říct, ať do něho nevrtá, že může něco chytit, pak jsem se ale po ní podíval a uviděl jsem, že má tvář plnou slz, a tak jsem neřekl nic. Mlčky jsem dřepěl vedle ní a díval se na mrtvého krtka. Asi tak minutu to mohlo trvat, pak přiběhl nějaký pes a začal do nás strkat čumákem.

„Azore, k noze!“ zlobil se jeho pán, pleskaje vodítkem o stehno, zatímco Alena, potěšená tou náhlou zvířecí náklonností, se snažila psa pohladit. Moc se jí to nedařilo, pes byl úplně rozdivočený, pobíhal, šplhal na ni.

„Azore!! Ty neslyšíš!? Dělej k noze!“

Azor na něho kašlal a tak přišel a odtrhl ho od Aleny násilím. „To se dělá!? Tak se poslouchá!!“ praštil ho několikrát složeným vodítkem přes záda. „Nezlobte se.“

„To nic,“ ujistila ho Alena zdrceně. „To nic.“

Ručičky velkých hodin zavěšených na rohu řeznictví trčícího do ulice v místě, kterému se od nepaměti říká Čára a které se stalo poutním místem pro schůzku nejrůznějších lidí a lidiček, se zasekly na čase za deset minut pět. To znamená ještě deset minut času. Ještě deset minut má Pavla čas, aby přišla na naši schůzku. Přesněji řečeno: deset minut, aby přišla přesně včas. Taky je možné, že přijde pozdě, i to se samozřejmě může stát. O pět nebo i deset minut, to je normální, víc jak čtvrt hodiny na ni ale rozhodně čekat nebudu, umiňoval si Michal přecházeje nervózně po ulici.

Paní si před bankou rozložila stolek s hrníčky pomalovanými různými vtipnými obrázky a nápisy, řada lidí na telefon, projela tramvaj… A ať se dělo co se dělo, ať tam trčel jak dlouho chtěl, ty hodiny ukazovaly pořád stejně. Chvíli se na ně díval v naději, že se ručičky pohnou, ale nepohnuly se. Už začínal pochybovat, jestli vůbec jdou, když se konečně pohnuly: Ale jenom ta velká. A jenom o kousek.

Kruci…!

Stál tam a všichni na něj čuměli, jak tam stojí, nervózní, nejistý, jestli skutečně přijde. Chtěl, aby přišla a zároveň z toho měl strach, strach z čeho? Že se jí nebude líbit, že vedle ní bude vypadat hloupě? To už snad překonal. Byl to neurčitý, nepojmenovatelný strach, který v jistých chvílích zachvacuje všechny mladé muže, aby se vzápětí proměnil v ležérní spontánnost světaznalých bavičů.

Měl bych něco dělat, řekl si a vylovil z kapsy hrst mincí a začal je rovnat v dlani. Neblázni, ještě si budou myslet, že jsi socka! Nebo tě nějaká socka uvidí a bude se chtít rozdělit, uvědomil si. Vytáhl z kapsy banán, oloupal ho a slupku hodil do koše. Teprve potom začal jíst. A sotva si ukousl, už se zase cítil trapně – to nemohl ten banán sníst normálně? Musel ho rovnou celý oloupat a slupku vyhodit, místo toho, aby ji oloupával postupně, jak to každý jiný inteligentní člověk dělá? Jak to vypadá?! hltal rychle banán. Ještě že ho nenapadlo banán vyjídat lžičkou, z části ho oloupat a pak ho vyjíst, to byla Alčina specialita, zajídat jablko mrkví, mrkem jablkem, chtělo se mu řvát, jak mu bylo smutno a znovu vytáhl z kapsy mince a rozprostřel je po dlani: 76 korun. A nějaké drobné, hrnky stály padesát. Jeden koupil.

Co dál? Ještě chvíli si jej prohlížet, obracet jej v dlani, pak s ním hodit o zem, až se střepy rozletí do všech stran? Chtělo se mu to udělat, vážně měl chuť s tím praštit, sbalit se a zmizet, ale – a už ji vidí: malou kuličku s popelníky na očích a valí se za ním, a co víc: sám ji poznal, aby se za ním přivalila. Ještě by mohl zmizet, ještě si jej nevšimla, ještě má čas, ještě má šanci, poslední možnost: a tak to dělá: otáčí se a odchází. Jak tohle dopadne…

Nijak.

„Michale…!!“

od 19. 9. 2002