|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
||||||
|
|
|
|||||||
|
|
|
|
|
|
|
|||
|
|
||||||||
|
Jakub GrombířPODZIM S VŮNÍ MERKAPTANU„A nemůže se nějak zachránit? Co například, kdyby uprchl?“ Boris Leonidovič Pasternak: Doktor Živago V hospodě už bylo natolik nakouřeno, že postavy ztrácely své obvyklé kontury. Roman lehce zalitoval, že svoji slečnu vede právě do takového podniku, ale ve městě nebylo v tuto hodinu stejně nic jiného otevřeno. Utřel si raději zarosené brýle, nasadil je zpět a rozhlédl se po lokále. Od jednoho volného stolu mu pokynula postava, která mu nemohla být neznámá. Byl to totiž právě Pavel, ten, který mu kdysi v nedohlednu býval jako Veverčákovi Kopčemem a jako Vinnetouovi Old Shatterhandem. Nyní svíral v ruce půllitr a nořil knír do pěny, zatímco klouby prstů nevědomky vyťukával do stolu rytmus sezonního hitu Nas nědogoňat, jehož dunění pronikalo i kotouči dýmu. Vzhledem k tomu, že Pavel strávil kdysi dávno tři semestry na vysoké škole, považoval se za intelektuála místní, ne-li přímo okresní úrovně. Když se uvedl do podnapilého stavu (což se mu mimochodem stávalo v poslední době poměrně často), rád se holedbal, že jednou dočetl román Jáchyma Topola Sestra skoro do dvou třetin, nikdo z přihlížejících mu to ovšem nevěřil, nebo jim to spíš bylo jedno. Jinak se pomalu ocital ve věku, kdy člověk začíná chápat, že co až doposud považoval za dočasné komplikace na cestě k lepší budoucnosti, to je ve skutečnosti jeho úděl na zbytek života. Ne že by neměl pro studium vlohy, nicméně po předcích zdědil onu selskou tvrdohlavost (aniž by ji ovšem provázely patřičné vlohy k polním pracem), což mu bránilo důvěřivě přijímat ex cathedra hlásané pravdy a bez výčitek zasvětit život bádání o nesmrtelnosti chrousta. Navíc v ročním období, kdy se obvykle rozhoduje o studentově bytí a nebytí, nedokázal odolat okolním lákadlům, třeba stráním, na nichž zeleň trávy pomalu přechází v žluť a barevnou škálu doplňují červené vlčí máky a modré piláty v odstínech tak dokonalých, jaké dokáže zvolit jenom příroda. Po ztroskotání své akademické kariéry vystřídal několik profesí, ale nikde dlouho nevydržel. Ani ne tak z lenosti či neschopnosti, spíš mu žádná z kariér, které mu toto město nabízelo, nepřipadala dost lákavá, aby se mimořádně snažil vyniknout. A tak ani moc nelitoval toho, že jakmile firma začala propouštět, byl obvykle na řadě mezi prvními. „Nazdar! Máš to tu volné?“ „Jasně.“ „Co tu sedíš tak sám?“ Spustil se na lavici a asertivním gestem přivolal obsluhu; slečna nejistě usedla vedle něho. Pavel se zprvu pokoušel předstírat blazeovaný nezájem, ale pak jí zkusmo nahlédl do výstřihu a veškerý nadhled ho rázem opustil: „Nepředstavíš nás?“ otázal se, ba přímo zaškemral. „No jo, pardon. To je Simona, to je Pavel, místní alkoholik a filozof.“ „Opravdu?“ pohlédla na něj s určitým zájmem. „Profesionální?“ „Filozof amatérský, alkoholik profesionální,“ překřičel Roman rádio. „Osle...“ „Na zdraví. Tak co, jak se pořád máš?“ „Ale to víš, co tady asi tak může být nového... A ty jak, ve velkoměstě?“ „No, však se někdy zajeď podívat, jestli budeš mít čas.“ „Copak o čas by nebylo...“ „Už zase jsi bez práce?“ Pavel jen pokrčil rameny. Jeho přítel si povšiml, že Simona už má nasazen svůj obvyklý unylý výraz, spěšně dopil a pravil: „My už budeme muset jít. Tak ahoj a stav se někdy.“ O pár dní později na tomtéž místě vykládal Pavel svým spolusedícím u stolu: „Dneska je úterý, zitra dávají v televizi Alfa. To je tak ještě to poslední, co mě drží nad vodou, na to se dycky těším celý týden. Vlastně ještě něco. Občas vstanu v pondělí v pět hodin ráno a dívám se, jak všichni odjíždějí narvanými vlaky do škol a zaměstnání. Potom se vrátím dom a spím klidně až do oběda.“ Čas si krátili duchaplnou společenskou hrou, jejímž cílem je testovat hudební znalosti účastníků. Někdo nakreslil na kus papíru obrázek, který měl asociovat skupinu či interpreta a úkolem hráčů bylo je co nejdříve identifikovat. První vzal tužku Tonda a nakreslil svah s kutálejícími se kameny. „No jasně, Rolling Stones. To bylo jenom tak na rozjezd.“ Další obrázek znázorňoval vousatého starce v bílém rouchu a se svatozáří na hlavě. „Karel Gott,“ vyhrkl Jožka po chvíli přemýšlení. „Dobře, kreslíš.“ Zamyslel se a zobrazil zavařovací láhev plnou kousků zeleniny. „Moravanka!“ zvolali všichni. Další obrázek znázorňoval mrkev a šipka mířila k její horní části. Pavel jako jediný odhalil, že hledaným zpěvákem je Peter Nagy a namaloval souložící dvojici. „Sex Pistols?“ „Ne.“ „Sexy Dancers?“ „No dovol...“ Nikdo nedokázal záhadu obrázku odhalit a dali se poddat. „To jsou přece Love, neznáš? Vynikající kapela z konce šedesátých let, teď už bohužel pozapomenutá. Mám doma jednu jejich desku, možu ti to nahrát.“ Povšiml si, že Tonda popíjí celou dobu Mattoniho kyselku. „Dej si pivo, ne?“ „Radši ne, člověče. Už týden žeru jeden tramal za druhým, tak to nechcu kombinovat.“ „Co je, bolí tě záda?“ „Mám vyhozené plotýnky. To víš, tahat pořád ty pytle s cementem, to se musí někde projevit. A jinší prácu tady nikde neseženu, tak co mi zbývá. Nejradši bych do toho kopl, v tomto státě už to nemá budoucnost.“ Jistě. Průměrný člověk myslí na sex každých deset minut, ovšem průměrný Čech ještě navíc pomyslí co pět minut na emigraci. Aby odvedl řeč k veselejší tématice, ukázal nenápadně na druhý konec lokálu: „To je zajímavé, taková pěkná holka a takový odporný chlap. Vypadá jak vyhazovač v bordelu. Ne,“ upřesnil po krátkém zaváhání charakteristiku, „vypadá jak zřízenec v bordelu, kde jsou tak škaredé kurvy, že tam musí lidi násilím zahánět.“ „No jo, když ony ty ženské nemají smysl pro logiku.“ Pavel občas míval sklon hovořit vytříbeným, knižním způsobem. „Každá sní o citlivém a finančně zajištěném muži a nechápe, že v tomto systému nemůže být citlivý muž finančně zajištěný, a vice versa. Nežijeme ve feudalismu, dnešní epocha uctívá Dantese a ne Puškiny.“ „Tak si pořád nestěžuj... Ale je zajímavé, že člověka to navzdory určitým životním zkušenostem pořád ještě zaráží, že pěkné holky bývají většinou zároveň strašně blbé.“ „Je to od přírody jakási nedomyšlenost. Když už si dá tu práci s designem, tak by se dalo očekávat, že už to teda jaksi dovede do konce. A zatím celá ta krása pomine za pár roků, jenom co splnila svůj účel ulovit chlapa s drahým autem. Mám dojem, že ten Darwin byl, chudák starý, úplně mimo.“ Pavel vystoupil z vlaku a prošel hnusnou nádražní halou na hlavní tepnu města, nazývanou také „Třída venkovanů“. Bez větších nesnází našel dům, kde sídlila pofiderní firma, v níž byl Roman zaměstnaný. Vrátnici zde nazývali recepce, stály v ní obrovské přístroje s blikajícími čidly a slečny v jednotných minišatech, které ho dovedly do přítelovy kanceláře, ovšem Pavel se předem zařekl, že se ničemu nebude divit. „Jé, nazdar,“ pravil Roman po vteřině rozpaků, zda se má k Pavlovi před spoluzaměstnanci vůbec hlásit. „Počkej prosím tě tak půlhodinky, já tu něco dokončím a hned se ti budu věnovat. Zajdem do jedné hospody tady za rohem, loupnem jedníka.“ Seděli v nějakém klubu, nabitém typickými ukázkami místní mládeže. Pivo tam ale měli dobré. „Co Simona?“ optal se nikoli nezištně. „Nic,“ sfoukl Roman pěnu. „Už spolu nechodíme.“ „Jé, promiň.“ „To je v pořádku. Patří k výhodám toho života tady, že nikdo nezkoumá, jak dlouho s kým žiješ a kdy už se budete brát.“ „Ale mě se zdála...“ „Nebudem už o tom mluvit, dobře?“ Roman většinu lidí okolo znal a čile s nimi komunikoval. Pavel systematicky popíjel a čekal, až mu hladina alkoholu umožní připojit se k zábavě. Už nějakou dobu přemýšlel, jak navázat dialog s půvabnou mladičkou dívkou sedící přes uličku, když tu si všiml, že svírá pod paží nějakou knihu. „Co to čteš pěknýho?“ otázal se ležérně. Mlčky mu ukázala přebal. Byla to, Pánbůh nás netrestej, ona pověstná Hrabákova Poetika. Přehořce se zasmál, asi tak hořce, jako byste přišli k domu zbořenému při bombardování a na jediné zachované zdi spatřili žertovný obrázek (jistě ho znáte) šimpanze v baseballové čepici, an sedí na klozetové míse. „Co s tím, proboha živého?“ „Chtěla bych to studovat.“ „Hm, to je zajímavý, tohle chce studovat každý. Na druhou stranu, omývat mrtvoly se nechce nikomu, ale ono to v životě tak dopadá, že to nakonec taky musí někdo dělat,“ konstatoval sardonicky. „Ale vážně, jestli máš knížky opravdu ráda, tak tam nechoď. Oni ti spisovatelé jsou nakonec taky radši, když si je někdo čte ze zájmu a ne z povinnosti.“ Seděl ve vlaku, který se nepříliš energicky plazil přes slavné slavkovské bojiště k východu, a zarputile hleděl z okna. Návštěva ve velkoměstě se na jeho fyzickém stavu patřičně podepsala, byl nevyspalý a bolel ho žaludek. Občas mrkl na slečnu sedící přes uličku, takový ten depresívně udržovaný typ. Pokukovala po něm docela bázlivě, což ho kupodivu potěšilo. Na jednu stranu je lepší, když se vás lidé bojí, než když jste jim úplně lhostejný, ale na straně druhé - není mu ještě ani třicet a nedokáže vzbudit v mladé dívce jinou emoci... Trať byla lemována žlutými květy topinambur, rozbahněným polem projížděl traktor. Pavel se ponořil do vzpomínek na včerejší večírek. Seděl s nimi u stolu nějaký drsný mladý nezávislý a vedl chytré řeči o změněných stavech vědomí a o tom, že budoucnost patří elektronické hudbě. „Odkud ty vlastně jsi?“ zeptal se ze zdvořilosti a také aby odvedl řeč kloudnějším směrem. „Z Tišnova,“ zabručel neochotně. „To je pěkné město...“ podotkl, jen aby něco řekl. „Jo? Tak si tam běž bydlet!“ vybuchl. „Je to hnusné předpotopní hnízdo.“ Zůstal trošku zaražený, že se mu podařilo tohoto profesionálně blazeovaného jedince přimět k tak prudké reakci. „Nono, to snad...“ Život na malém městě pravda není nic, čím by se člověk ve slušné společnosti chlubil. Všeobecně k tomu lidé přistupují zhruba stejně jako ke kapavce; dotyčný by si snad i zasloužil soucit, kdyby si za to vlastně nemohl sám. „A co vlastně děláš, celé dny?“ optal se Roman, když stoupali po schodech k jeho bytu. „Dohromady nic. Ono jenom přečíst si noviny a všechny ty informace ve zdraví strávit, to už je samo o sobě na celý den práce až nad hlavu.“ „Kupuješ si noviny?“ „Občas... Když jdu na pracák, tak abych si zkrátil čekání. Furt lepší než pozorovat ostatní klienty. Starší generace má hrůzu z toho, že jim nic nenabídnou, kdežto mladší přesně naopak.“ Zuli se a vešli dovnitř, hostitel odešel do kuchyně a za chvíli se vrátil s panáky bourbonu. Pavel ovšemže neodmítl, nicméně za to byl nucen obdivovat nábytek. Kradmo se podíval na hranu skříňových dveří a zaťukal, aby se přesvědčil. „Kurva, to je přece...“ „No jistě, masiv. Já bych doma nic jiného nesnesl.“ Rezignovaně pokrčil rameny, povšiml si v knihovně masivní Bible a vzpomněl si na přítelovy někdejší militantní protináboženské výroky. Ironicky zapreludoval: „Dáme si do bytu, dáme si Bibli, kdo Bibli má, bydlí...“ „No a co jinak, jak se pořád máš?“ „Nestojí to za psí štěk. Pořád na podpoře, nemožu jaksi o nic zavadit. Když se dívám na inzeráty, tak jediné nabídky volných míst jsou pro obchodní zástupce nebo takzvané společnice... Plumlove!“ zaparafrázoval, „z cizích škol na Slezské, dealeři rostou a kurvy.“ „Jenomže ty se ani moc nesnažíš, jak tě znám. Přece bys klidně mohl vzít něco i s dojížděním a na směny, kdyby ti to takhle vlastně nevyhovovalo.“ „No jo, tak mě pouč, jak se mám ve skutečnosti dobře.“ „Cha! Typický Čech, pořád se jenom litovat.“ „No, ono jak kdo. Vy si tady ve městě žijete sami pro sebe. Ale normální lidi, když s nima občas mluvím, si docela stěžují...“ „Co by si nestěžovali, to je nic nestojí.“ „Nemysli si, hodně lidí má celkem... existenční starosti.“ „Češi budou nadávat vždycky, prosím tě. Neříkej mi, že kdo se opravdu snaží, že si dneska nemůže dobře vydělat.“ „No - já bych si tak jistý nebyl.“ „Ty jsi moc velký romantik. Kdybys viděl ty návaly v supermarketech; jak lidi zběsile kupujou kdejaké blbosti. Nebo silnice přeplněné autama, ani jedno není starší deseti roků. Jenom se někdy pořádně podívej na ulici kolem sebe, jak je obyvatelstvo dobře živené. Tak dobře se ještě nikdy neměli, rozhodně ne za komunistů. Však si vzpomeň, jak se vaši museli starat, aby dostali úplně základní věci.“ „Snad nebudeš lidem zazlívat tu trošku žrádla. To by bylo sakra špatné, kdybysme dneska, v centru Evropy, ani neměli co do huby.“ „Já ti řeknu, proč je průměrný čecháček tak nespokojený. Protože si zdejší občan, je jedno za jakého režimu, zvykl na udávání. To byl nejenom pěkný přivýdělek, ale především koníček. No a teď udávat není komu, tak jsou dezorientovaní a nadávají.“ „Hm. Docela ti závidím, jak jsi se vším hned hotový.“ „Prosím tě, to největší peklo si děláme my sami, bez ohledu na režim. Ten samý občánek, který může zešílet, když mu zdraží cigarety o padesátník,“ (nutno na tomto místě podotknout, že Roman byl nekuřák) „a ječí, jak ho chce vláda připravit o život, je schopný, pokud je náhodou majitelem bytu, chtít za pronájem hnusného mrňavého kutlochu prolezlého tularémií tři tisíce bez inkasa, ani nemrkne, hajzl. No - teď už to naštěstí nemusím řešit, když mám vlastní byt...“ Leoš se při vzpomínce uchechtl a pomyslel si: „Holt každý z nás mění svůj světonázor podle toho, jak se mu momentálně daří.“ Spokojen s efektním a zjednodušujícím bonmotem se odměnil ještě jedním kradmým pohledem na slečnu naproti, jejíž ňadra se na rozhrkaných výhybkách malebně natřásala. A tak znova, stále totéž město, s těmi několika rodinami, které mu vládnou už pár stovek let, bez ohledu na změny režimů v okolním světě. Ostatní brblají, ovšem pro jistotu nikoli nahlas. O víkendech jsou hospody narvané a místní strýci v nich vedou stále tytéž řeči. Soboty slazené zápasy házené, kdy si každý zařve na rozhodčího a zapomene pro tu chvilku na svou životní bezvýznamnost. Byl poslední den měsíce, kdy se vyplácejí sociální dávky a výčepní po celém městě se připravují na nezvyklý frmol, tak odpoledne zašel na radnici. Ve fabrice se opět propouštělo, tak tam bylo o něco víc lidí než posledně. Ve frontě na minima, kde řvou mimina svobodných matek, zahlédl bývalého spolužáka ze základní školy. „Tak co? Ještě že aspoň tady se potkáváme...“ „Kde jinde... Vzpomínáš si ještě, jak jsme spolu chodívali do světonázorového kroužku?“ Vděčně přijal možnost zkrátit si dobu čekání byť i neupřímnou konverzací, jaká probíhá mezi lidmi, kteří dobrovolně přerušili veškeré vzájemné styky. Na úřadech si vždycky připadal nesvůj; dlouhé generace mužiků s geneticky zakódovaným strachem z karabáče se nezapřou, i když třeba jinak rádi vedeme nad pivem radikální politické rozpravy. „Ty vole, já už si z té školy nepamatuju lautr nic.“ „To já jo. Tak třeba,“ začal pateticky deklamovat: „A ty mor ho, hoj mor ho, detvo mojho rodu, kto kradmou rukou siahne na tvoju slobodu...“ Povšiml si, že celá řada k nim obrátila vyhaslé obličeje. Dokonce v rohu se přestali cicmat dva typičtí představitelé maloměstské spodiny. „To jsem zrovna nezvolil vhodný příklad...“ „Jak dlouho už jsi vlastně na podpoře?“ „No, už to bude přes rok. Vlastně je mi to trošku blbé, takhle ten stát ojebávat, jenomže... Člověk má nakonec jenom dvě možnosti, buďto ojebávat nebo být ojebaný.“ „No to máš recht.“ Na chvilku se odmlčeli do ticha, které by nerozťal ani mačetou. „Uvažuju, že možná pujdu do Prahy.“ „V Praze je to na piču,“ prohlásil rezolutně Pavel. „No jo, ale co se dá vybírat?“ „Asi... Promiň, já už budu na řadě. Tak se měj.“ Po skončení přímého přenosu z Velké ceny USA se hospoda pomalu vyprázdnila, zůstali sedět jen Pavel s Davidem, který v městečku požíval pověst věčného studenta, nepříliš ctnou v tomto prostředí, kde studium může být ospravedlněno jen jako předstupeň ke kariéře. Zprvu ještě rozebírali průběh závodu, pak se hovor stočil jiným směrem. „Já jsem, člověče, taky jaksi zůstal stát v boxech, jako ten Coulthard dneska,“ prohlásil David. „Ještě v šestnácti to vypadalo, že bych mohl dělat prakticky cokoliv, jenom chtít. A teďka zjišťuju, že na všech místech už jsou nalezení jacísi druzí, kteří se tomu oboru věnují od doby, kdy ještě srali do plenek a kteří jsou s tím svým zúženým obzorem naprosto spokojení. Jak já bych jim teď mohl konkurovat?“ „No jo. Na střední škole se všichni tvářili, jak to mají na háku, to učení a všecko. Museli, jinak by byli před ostatními znemožnění. A zatím se podívej, kde jsou dneska. Jenom my poctiví blbci jsme v té ležérnosti jaksi zamrzli.“ „Co naděláš, starého psa novým kouskům nenaučíš.“ „To je zábavné, jak se všichni derou k lizu a jsou pro to ochotní udělat absolutně všechno. Tak mě občas napadá - kdyby jim dali jako podmínku kariéry třeba vstoupit do Hitlerjugend, jestlipak by se aspoň jeden z nich zarazil?“ „Kecy. Pokoru si můžeš dovolit v padesáti, až budeš camrat v Křesle pro hosta. Teď potřebuješ ostré lokty, jinak už po tobě a po tvých vznešených ideálech pes neštěkne.“ „No jo, tobě je hej, ty jsi alkoholik. Ale já, když takhle občas nemůžu spát a uvažuju nad tím, d’oů venons nous, que sommes nous, oů allons nous, tak to kolikrát není nic příjemného.“ „No jo, kam jdeme... Nech to koňovi, my dva to tady nevyřešíme.“ „Když tak vidím příslušníky nastupující generace, tak se přestávám bát čehokoli. Tady už opravdu není co ztratit. Prohlížejí si mě vždycky s výrazem pohoršení, jaktože jsem ještě neumřel a zabírám tady místo. Oni si myslí, že mají automatické právo na všechno, co se jim ukazuje v těch ohlupujících televizních pořadech; a jak jim to někdo neposkytne, což nebude dlouho trvat, protože republika je jak známo prakticky na huntě, tak tady rozpoutají něco, že proti tomu Rwanda byla hra na paci paci pacičky.“ „Trochu jim křivdíš. Třeba to, že zásadně odmítají starším vykat, pokud je vůbec vemou na vědomí; oni tím nemyslí nic zlého. Jsou zkrátka zblblí televizníma hitparádama, jak tam ti slizcí uhrovatí moderátoři žoviálně tykají všem rockovým hvězdám, které už vesměs stojí jednou nohou v hrobě.“ „Hm. Dáme ještě jedno?“ „Proč ne? Zítra nemám stejně kam vstávat...“ Sotva dopili, už přistála na stole nová várka. Přiťukli si. „Sledoval jsem dneska ženské vzpírání...“ „Ty se zajímáš o tak úchylný sport?“ „To ani ne. Spíš o ty baby - kamaráde, to jsou postavy, to už se dneska nevidí. Každá magoří s dietou...“ „Jo. Jedny si ničí zdraví, aby nepřibraly, a tady je to zase naopak. Je to s tím světem jakési...“ „Ostatně, docela by mě zajímalo,“ uchechtl se Pavel a nasadil slavnostní tón, „odkud povstalo to úsloví, že se diametrální odlišnost dvou jevů vyjadřuje slovy, že je to jako nebe a dudy. Myslím, že zdaleka nejsem jediný, kdo si pod pojmem nebe jako první představí pořádné dudy,“ ukázal jaké. Podzimní dny mizely monotónním tempem jako antikoncepční pilulky, zanechávající po sobě jen pomačkaný plast a proděravělý staniol. Tonda ležel v posteli, jako v poslední době prakticky pokaždé, a čučel na televizi. Sjel v posledních dnech bez vůle prakticky vše, od Ekonomického týdeníku přes teleshopping až po závody traktorů do vrchu. K dokonalosti zbývalo snad už jen texaské porno a přenos ze zasedání sněmovny. „Nahrál jsem ti ty Love, ať pro změnu slyšíš taky něco pořádného,“ pustil mu kazetu z výšky na břicho. „Máš tam dvě elpíčka, z jedné strany Forever Changes a z druhé Da Capo.“ „Hodný chlapec. Šak si sedni.“ Jediné křeslo v místnosti bylo jako vždy zaskládáno nejrůznějším svinstvem, takže touto laskavou nabídkou pohrdl. Přešel k oknu, chvilku netečně civěl do deště, pak se obrátil k televizi, kde právě běžela upoutávka na jakýsi otřesný film: „Podaří se zachránit zeměkouli před nadvládou mutantů?“ „Hm, tak mám takový dojem, že k tomu už ale dávno došlo...“ Následoval blok reklam, které svým nevkusem a cynismem překračovaly veškeré myslitelné hranice. „Ty čoveče, mě už ti ten kapitalismus takňák neba...“ „To se nedá nic dělat, to už tady máme nejspíš nafurt,“ uchechtl se. „Oni ti mladí jsou dneska jacísi divní. Ne že by byli apolitičtí - to bychom jim přisuzovali ctnost, kterou zdaleka nemají. Ale oni se o věci zajímají jenom tehdy, když jim to něco vynese. Jinak se smíří s čímkoliv. Třeba i v té politice se nakonec začnou angažovat a přesvědčí sami sebe, že je to pro blaho národa.“ „Co myslíš, bude revoluce?“ „Těžko říct - ale tak nebo tak, nám už to nebude nic platné. Ostatně v naší zemi při revolucích málokdy teče krev. Ne snad že bychom byli takoví dobráci, spíš se nikdo nechce moc angažovat, dokud není jasné, jak to vlastně dopadne. Zato potom si na poražených zchladíme žáhu jaksepatří. Zatím ale pozoruju jediný příznak obecné nespokojenosti, a sice že na ulicích je vidět čím dál víc lidí ožralých už před polednem. Jestli se z toho ovšem dá něco vyvozovat...“ „Škoda. Docela rád bych se dožil toho, jak budou na Václaváku veřejně věšet všechny tyhle naše celebrity.“ „To se nikdy nestane, ty blázne. Takové kreatury potřebuje každý režim, ti přežijí všechno, snad i Soumrak bohů. Občas mě mučí strašná představa, že jednoho krásného dne se celý vesmír smrští do jediného nekonečně žhavého bodu a okolo něho bude chodit Petr Novotný a dál vyprávět džouky.“ Vyhlížel do zahrady, spadané listí bylo pokryto jinovatkou a nad ním se tyčily osamělé kadeřávky, připomínající zmenšeniny tropických palem. Země nasadila čokoládově hnědý odstín a tvářila se, jako by jí už bylo všechno jedno. Tonda se nadzvedl na lokti. „Mluvíš jak kniha. Proč se vlastně nezkusíš živit psaním?“ „Prosím tě. Jednak to není zdravé, vysedávat pořád u počítače, a kromě toho - pro koho bych to psal? V celém tomto státě je nanejvýš sto intelektuálů a z nich je devadesát negramotných.“ Zarazil se a vpil se očima do televizoru; tvůrci právě probíhající telenovely totiž zrovna řešili nedostatek scénáristických nápadů osvědčenými záběry z diskotéky, na nichž kamera zálibně klouzala po vlnících se naolejovaných zadnicích. „Nic si z toho nedělej, Hrabal taky prorazil až v padesáti.“ „No jo, ale to byla jiná doba. Dneska už všichni jenom čekáme, až se celá civilizace konečně zhroutí, takže proč bych dělal něco pro budoucnost? A kromě toho, jenom si to zkus, dojít dneska do hospody a lovit pábitelské historky. Všichni tam sedí a čumí jak hořké huby; když se pokusíš s někým zavést řeč, tak ti ještě rozbije hubu, že ho rušíš od hraní automatu. Už ani vtipy nikde mezi lidmi neuslyšíš. Proč taky - když si dneska na vyprávění předpotopních anekdot založili živnost zkrachovalí herci, tak proč by byl někdo tak zpozdilý a rozesmával lidi zadarmo.“ „To je nejhroznější, že ta televize je natolik sugestivní a národ natolik zblblý, že si nechá vnutit coby idol i naprostého degeneráta, pokud je na obrazovce dostatečně dlouho.“ „Inu, tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou, jak říkal už papá Goebbels. Jenomže když naše takzvaná elita je tak pokleslá, co potom naši potomci...“ „Budou-li nějací.“ „Budou-li nějací, co si potom budou myslet o nás, když jsme to dovolili?“ „No, z toho nás už hlava bolet nemusí,“ pravil Tonda a pohřížil se opět do epochálních trápení amerických středoškoláků. Pavel pomalu stoupal od autobusové zastávky stále výše do kopce, minul poslední domky vesnice a blížil se, namáhavě udržuje rovnováhu na prudkém a rozbláceném svahu, k osamělému stavení. Nebylo ještě nijak pozdě, ale uvnitř se už svítilo. Vystoupil po schodech a po dlouhém bušení mu bylo otevřeno. „Á, to jsi ty. Pojď dál.“ Ocitl se v úzké a tmavé chodbičce, kde to venkovsky vonělo, navinulými jablky a taky trochu calvadosem. „Přijel jsem se na tebe podívat.“ „Už’s to nemohl dole ve městě vydržet, co?“ V kuchyni bylo teplo, ovšem nedýchatelno. Na popelníku, evidentně ukradeném z hospody, dohořívala cigareta. „Sedni si. Dáš si štamprlu?“ „Dám.“ Přítel z dětských let, který odešel z města už přede dvěma lety a usadil se zde. Práci v tomto chudém kraji ovšem nenašel, tak se živil, jak se dalo. Občas vzal sezonní práci v lese, občas někomu s něčím pomohl, dřeva na otop a trávy pro králíky bylo všude kolem dost a utrácet tady, na konci světa, vlastně ani nebylo za co. Tak žil a mezi staré společníky zajížděl jen zřídkakdy. Pak se vždy podnapil a vyčítal jim jejich nudný a maloměšťácký způsob života. O jeho vlastním soukromí se vědělo jen velmi málo, o to větší byl prostor k nejdivočejším spekulacím. Živí se pytláctvím a převáděním nelegálních přistěhovalců, jako většina obyvatel našeho pohraničí? Nebo snad za tím vším vězí něco jiného? Proto se náš hrdina rozhodl sem zajet a pokusit se vrhnout světlo do této záhady. „Tož co ty? Pořád bez práce?“ „Ale šak to znáš.“ Kořalka byla ostrá, musel ji zapít vodou z vodovodu. „Kdes pálil?“ „Doma, zařídil jsem si tady ve sklepě aparát. To víš, je to moja radost a nikemu cizímu bych to nesvěřil.“ „Jo, je dobrá,“ pravil zdvořile a okamžitě obdržel repete. Zapálili si, hostitel natočil do otlučeného půllitru vodu. „Co doma?“ „Codoma gomora. To víš, pořád to eště nerozdýchali, že to se mnou tak dopadlo.“ Nalito a vyprázdněno bylo ještě mnoho dalších panáků. „Potkal jsem nedávno Ivana, našeho spolužáka ze střední školy. Určitě si na něho vzpomínáš, taky kdysi psával a dobře.“ „Vzpomínám. A co teď dělá?“ „Nic. Vysedává v rokáču, v jednom kuse nasává a nechává se obdivovat od sedmnáctek, jak je moudrý, vtipný a světaznalý. Dokonce ani žádnou z nich neojede, aby prý neztratil nadhled.“ „Hm. Takový náš malý Oněgin.“ „Prostě typický produkt našeho vzdělávacího systému. Nic neví, nic neumí. Kdyby se aspoň něčím vyučil, mohl byt dneska trošku užitečný.“ „Tož, užitečný... Enomže komu? Já už mám takový pocit, že o nás nigdo ani velice nestójí. Enom si vem, kolikrát ses ty byl ptat negde na prácu. Nezájem.“ „No jo. A co ty?“ „Já už se ani nedívám na televizu. Na co? Kdyby se stalo něco důležitého, například kdyby nás začali bombardovat, tož to poznám aj bez televize. A ty ostatní zprávy, proč se tím zatěžovat, když za tři dni po tom ani pes neštěkne.“ „To je fakt. Já mám z těch zpráv někdy dojem, že jak už tam ti novináři nemají co psat, tak se složí předsedovi vlády na flašku, aby zase něco plácl a mají na týden vystarané.“ „Na tom něco bude, čoveče.“ „Já ti ani nechápu, jak je možné, že to ještě vůbec jakžtakž funguje. Dělnická třída je vesměs na podpoře a lidi, jako je třeba Roman, o kterých nikdo netuší, co vlastně dělají, berou třicet klacků měsíčně.“ „Nech to koňovi. A co vlastně tvoje psaní?“ „Když já ti nevím. Proč psat, má to vůbec smysl? Vždyť jsme nic nezažili, nic nevíme. O čem máme psat? Forma by byla, ta už se po těch staletích celkem vyvinula, ale co ten obsah? Občas čtu díla mladých autorů a žasnu. Co je proboha vedlo k tomu, aby ty svoje nicotné zážitky dali na papír? V patnácti se poprvé zkouří a napíše o tom básnickou sbírku. V sedmnácti poprvé ošuká holku a napíše o tom román, delší jak Vojna a mír. Ale proč proboha? To nemají nic lepšího na práci? To přece všecí známe taky.“ „To víš, když lidi vidí ty hrůzy, co dneska vycházejí, tak co by to nezkusili taky.“ „Nejhorší je, jak se oni snaží dokázat, že vědí o životě absolutně všechno, a přitom je každá věta usvědčuje z pravého opaku.“ „Každopádně nakonec dycky udělajú kariéru, na rozdíl od nás.“ „No jo. Jak výstižně praví klasik: Ne, nejsme na kolenou; ryjeme držkou v zemi.“ „Tak to vidíš. Tisíc roků nás zadupávali do zemi a nedali jsme se, a teď se posíráme před lacinýma cingrlátkama a stupidníma seriálama.“ „Naše literární dění na mě působí vrcholně depresivně. Mám z něho ten strašný dojem, že neexistuje-li Bůh, teda v tomto případě čtenář, je všechno dovoleno. Nezáleží na tom, že píšeme pičoviny, když si toho přece stejně nikdo nevšimne.“ Hostitel zašel do komory a přinesl další láhev. „Čtení knížek je v naší společnosti hodnocené zhruba stejně jako masturbace. Není to sice úplně společensky nepřijatelné, ale přece jenom jakési vošajstlich. Celkově převládá názor, že je to dobré akorát tak pro ty chudáky, kteří se nedokážú zabavit jinak.“ „Je to s tou kulturou všecko pičou ke zdi. Že jsem radši nezůstal u toho hokeje...“ pravil trpce, i když s jistou nadsázkou. Hokeji se věnoval do svých dvanácti let, ovšem nijak zvlášť v něm nevynikal a hlavně ho nebavilo vstávat za tmy a jezdit do okresního města na trénink. Při těchto a podobných hovorech ubíhal čas a přiblížila se půlnoc. „Přespíš v pokoji. Sice se tam netopí, ale přidám ti deku.“ „To je fuk, já mám spacák.“ „No jak chceš. Ale jestli se nachladíš, tak mi sem potom nechoď bečet.“ „Vidím, že jako každá solvina žiješ v mylném domnění, že studovaní lidi jsou nějací fajnoví. Kdybys jako já bydlel přes rok na kolejích s člověkem, který si mění fusakle jednou za čtrnáct dní a od rána do noci si pouští pořád dokola na plné kule svoji oblíbenou píseň Taky jsem se narodil bos...“ „Už to taky pořád nespomínaj, prosím ťa. Ses tam na téj škole akorát vytočil ve dveřách a jak dlúho z teho eště chceš žit?“ „No dobře, dobře. Snad jsem toho zas až tolik neřekl.“ Náhle mu to všechno přišlo nekonečně ubohé. Neměl jsem sem vůbec jezdit. „Dáš si eště?“ otázka byla spíše symbolická, protože panák už byl právě nalitý. „Hm. Poslední.“ „Kdy pojedeš dom?“ „Zitra.“ „Neblbni, nejezdi eště...“ „Pojedu.“ „Nebuď sračka.“ „Musím.“ „Dám ti na cestu králíka,“ prohlásil pán domu s opileckou velkodušností. Ráno se vzbudil a pohlédl z okna, nakolik mu to zarosená tabulka dovolila. Venku bylo šedivo, protější svah se leskl jinovatkou. Letmá kontrola fyzického stavu. Nebylo mu až tak zle, přitom kolik toho včera vypil. Hlava v pořádku, jen lehké pálení žáhy, které si už zvykl považovat za normální. Pomalu vstal. „No to je dost, akorát vře voda.“ Zalil kávu, posnídali. „Zabiju ti toho králíka.“ Oba si oblekli vaťáky a vyšli ven. Králíkárna byla chatrné stavení, přístup k ní komplikovala hromada nejrůznějšího hospodářského nářadí, které jevilo známky dlouhé nepoužívanosti. „Čapánek papánek,“ pozdravil majitel domácí zvířectvo, jak se to naučil od moderátora pořadu Eso a otevřel jeden z kotců. Dvířka, dlouho již neopravovaná, se v pantech hrozivě vyvrátila. Králík nedůvěřivě frknul a přidupl. Lidská ruka jej začala pomalu a systematicky hladit, dokud se zvíře neuklidnilo. Přesně v okamžiku, kdy králík definitivně dospěl k závěru, že mu pro dnešek nic zlého nehrozí, ocitl se venku a dříve, než mu došlo, co se vlastně děje, obdržel rozhodující úder malíkovou hranou do zátylku. Zanedlouho bylo po všem. Maso uloženo na chladné verandě, kůže napnuta, stružka krve zasypána pískem. „Poď eště do tepla. Máš čas, jede ti to až v poledne.“ Pavel začal šátrat po kuchyni. „Nemáš tu někde cigára?“ „V obýváku pod těma palicama je kartón startek.“ Skutečně. V pokoji přímo vedle kamen bylo uskladněno několik rostlin konopí, některé z nich dosahovaly až čtyř metrů. Nadzvedl je, takže se z nich uvolnily voňavé silice, a vytáhl zpod nich cigarety. Roztrhl žlutý papír, promnul hrubě nasekaný tabák a v kuchyni si odpálil od rozžhavené plotny. „Máš tam zásoby ilegální drogy, že by to stačilo pro tři elitní gymnázia. Čekáš obléhání, třetí světovou nebo co?“ „To víš, to je moje. To já si tady enom tak sednu, ušúlám si brko, zapálím si, pustím si k tomu Santanu a všecí mě možú polúbit řiť.“ „No tak vidím, žes na to vyzrál a žes našel smysl života,“ podotkl a snažil se přitom tvářit co nejvíc vážně, ale jeho druh přeci jen pochopil. „Běž do prdele,“ pravil nevlídně a rozmáchl se kamsi do prázdna, až si host podvědomě vzpomněl na ranního králíka. „No já už pomalu půjdu na ten autobus.“ Hostitel ho nezdržoval.
Pavel kráčel ulicí s rukama hluboko v kapsách, mrholilo a foukal studený vítr, který páchl jako sud se zkaženým vínem. Na protějším rohu koutkem oka zahlédl postávat Karla. Chvíli uvažoval, že by ho zasklil, protože se mu moc nechtělo postávat venku, ale pak mu to přeci jen nedalo. „Nazdar, kam kráčíš?“ „Ale ani se neptej...“ „Byls na pracáku?“ „Kde jinde. Dáš si cigáro?“ „Dík. Sám už nemám, došly mi prachy.“ „Co handbal? Chodíš tam ještě?“ „No, občas zajdu. To víš, co mám dělat, celé dny. Ta sobota bývá zvlášť k nepřežití...“ „Prý budem letos postupovat.“ „Sotva. Nemají prachy.“ „Ale mančaft mají dobrý.“ „No, dobrý... To je spíš takový landsmandschaft,“ ušklíbl se. „Od nás z města tam už skoro nikdo není. Taky to podle toho vypadá, každý pes jiná ves. Většinou vyhrávají, ale jak se přestane dařit, tak se na to každý vykašle.“ „Tak tam běž ty, ať to vytrhneš. Za žáky přece hrávals.“ „To už mám dávno za sebou. Sportem k trvalé invaliditě...“ Potáhl z cigarety a podíval se nahoru. Bezbarvě šedé nebe se naplnilo černými křídly a černým křikem. „Podívej, ruské vlaštovky.“ „No jo, už je to tady...“ „Huš, padejte do hajzlu, kurvy!“ vyskočil a zatleskal. „Co plánuješ na víkend?“ „Jaký víkend?“ „No jo, teď máme vlastně víkend furt...“ „Zajedu za Slávkem, už jsem ho neviděl ani nepamatuju.“ „No vidíš, Slávek. Tož ho pozdravuj.“ Nadechl se, jako by chtěl dodat něco sarkastického, ale pak mávl rukou. Někdejší přítel se stal členem KSČM, odstěhoval se a podle posledních zpráv povil dítě. Hospodští vtipálci tvrdili, že manželku mu přidělila strana, ale tomu se už věřit radši ani nechtělo. „A, to jsi ty. Čest,“ pravil mechanicky. „Omluv mě, právě jsem došel z práce. To víš, neumí v tom kapitalismu každý tak chodit jako ty.“ „Vidím, že ses nezměnil.“ Mávl rukou. „Pojď dál,“ usadil návštěvu na divanu. „Tady jsem vám donesl...“ podal Slávkovi tabulku čokolády. „Dík, tos nemusel.“ Podíval se na čokoládu. „Dřív to dělávali větší. No nic. Dáš si čaj?“ „Docela jo, dík. Je tam dneska pěkná kosa.“ „A co jste si mysleli? Že za kapitalismu už přestane být podzim, nebo co?“ pravil sarkasticky a odešel do kuchyně. Návštěvník si zatím prohlížel výzdobu. „Vidíš,“ pravil Slávek, když položil hrnky na stůl a ukázal na dva identické portréty pověšené na protilehlých stěnách, „toto je můj Lenin a toto je ženin... Lenin.“ (No aspoň si to po rozvodu budete moct dobře rozdělit, pomyslel si Leoš sarkasticky) „Panebože. A jak se pořád máš?“ „No není to nic moc. Ale neboj, už brzo se to změní,“ dodal významně. „Lidi pomalu začínají docházet na to, jak byli podvedení. Tento zločinný experiment brzo skončí a všecko zas bude, jak má být.“ „Ach jo. Původně jsem vám chtěl... do kouta... ale teď vidím, že spíš do rudého koutku.“ „Ha-ha-ha,“ opáčil tónem ledovým jako pryčna v magadanském lágru. Leoš raději zmlkl a přemýšlel, jak se tento kdysi docela obyčejný a příjemný kluk změnil ve fanatika opakujícího čísi fráze, ale zároveň mu i jaksi záviděl jeho jasnou a čistou nenávist, zaměřenou konkrétním směrem. „Ty by ses taky neměl pořád jenom užírat doma. Ještě bys mohl být nějak užitečný, kdybys chtěl. Schopní lidi jako ty, kteří se v tomto systému nemůžou uplatnit...“ „Že bych jako v těch vašich průvodech nosil rudý prapor? Bez toho se myslím docela obejdu.“ „My přece nechceme nic jiného, než aby se měli všichni lidi dobře. Všichni! - ne jenom pár zbohatlíků.“ „No, že by se měli lidi třeba v severní Koreji bůhvíjak...“ „Prosím tě, nevěř propagandě!“ Odmlčeli se a upili čaje. „Jak ti to jede zpátky? Nechal bych tě přespat, jenomže malý je nějaký nachcípaný...“ „No to se nedá nic dělat. Tak se měj.“ Hospoda jako pokaždé v tento den žila populární vědomostní soutěží. Televize byla puštěná naplno a hosté si objednávali piva do zásoby, neboť obsluhující personál se pochopitelně dívá také. Vzdělání nabylo v tomto státě na prestiži teprve poté, co občané přišli na to, že za správné určení počtu Sněhurčiných trpaslíků lze vyhrát průměrný roční plat a díky znalostem průměrného maturanta je dokonce možno získat částku představující schodek státního rozpočtu. K velké úlevě přihlížejících však nedokázal soutěžící v klíčové chvíli určit autora sbírky Morový sloup. Naproti tomu Pavel věděl, nenechal se zviklat ani sugestivním dotazem moderátora: „A Miroslav Florian by to být nemohl? Proč myslíte?“ a sklidil tak rezervované uznání místních opilců, ba sám Vašek mu donesl dvojitou vodku na účet podniku. „Co je to platné,“ podotkl Pavel, s chutí zapil panáka pivem a zapojil se do diskuse o nedávném dalším neúspěchu fotbalové reprezentace. „Pojedu do Izraele. Za čtrnáct dní odlítám,“ oznámil zničehonic Tonda. „Co tam, proboha?“ „Pracovat na farmě. Jeden známý je tam už rok, tak pojedu za ním.“ Pavel pokrčil rameny a odebral se směrem k prokopnutým dveřím toalet. Zatímco byl zaneprázdněn vyprazdňováním, hovor u stolu se stočil na aktuální novinku posledních dní - obvinění členů populární chlapecké kapely Klucy, že po jednom svém koncertě znásilnili třináctiletou fanynku. „Co myslíš, kolik by za to mohli dostat?“ „Za to znásilnění tak tři roky a za svoje písně špagát,“ prohlásil Karel a hystericky se svému vtipu rozchechtal. „No jo,“ pravil uvážlivě David, „on by člověk nikdy neměl svůj idol poznat zblízka. To se netýká jenom skupiny Klucy, kterou pochopitelně nikterak neobdivuju, ale i lidí docela rozumných, kteří jsou populární dejme tomu právem. Vždycky od něho čekáš bůhvíco, projektuješ si do něho všechny iluze svého zpackaného života, ale on je to obyčejný člověk, který má taky svoje nálady a takových jako ty už za ten den viděl stovky. Kdyby si lidstvo uvědomilo, že každý je tu na světě sám za sebe a umělec za něho nic nevyřeší, může ho svým dílem jenom inspirovat...“ „K věci, prosím tě, nech těch filozofií. My tady mluvíme o Klukách s tvrdým a ne o umění.“ „Kdoví, jak to vlastně bylo,“ vpadl Jožka, kterého nedávno opustila po čtyřleté známosti dívka, takže nebyl k ženskému pokolení zrovna shovívavý. „Čubka si prostě potřebovala vrznout a potom se jí rozleželo, že by z toho taky mohla něco vytřískat.“ „Myslím, že máš o třináctiletých holkách trošku zkreslené představy...“ zapálil si Pavel cigaretu. „Všeckým jde jenom o jedno! Mají to v sobě už odmalička! Dá si od tebe vyškrábat škeblu a eště chce, abys jí za to byl vděčný.“ „No... Ačkoli tyto žabky vystupují navenek drsně a světaznale, protože taková je bůhvíproč móda, jejich vědomosti o životě jsou ještě menší, než měla v tom věku generace naše. Nepřerušuj mě, já to vidím dobře třeba na svojí neteři. Obdivovatelky skupiny Klucy snadno podléhají mediální sugesci, že jejich miláčci jsou ohromně citoví a jemní chlapci, kteří neprdí, nesouloží a myslí každé slovo svých textů smrtelně vážně. Pak je skutečně schopná jít si bezelstně do jejich šatny pohovořit o životě a hlavně co si počít s tím klukem z osmé bé, do kterého je tolik zamilovaná a on si jí vůbec nevšímá. Nesměj se, ty čuráku, protože tohle má ještě pointu. Když totiž dotyčná slečna v onom citlivém věku dostane takovou lekci od života, ptám se, čemu bude ještě kdy ochotná věřit? A to je ten náš problém, absolutní ztráta autorit a vzorů. Vem si třeba politiku; když vláda zachází s tímto národem podle zásady dobré prase všecko spase, včetně opozičních smluv apod., kdo se pak může divit tomu katastrofálnímu úpadku občanských ctností?“ „Jasně, ale to všecko se nedá svádět na Klucy. Kdoví, co bys dělal ty, kdybys byl úplný nýmand, učil se například zámečníkem a měl před sebou lákavou představu, že budeš u té samé mašiny dělat čuráka za pár tisíc až do důchodu, pokud se ovšem mezitím fabrika nepoloží nebo ti soustruh neurve hnátu, a naráz ti dali nabídku, že za pár dementních písniček, které jdou beztak z playbacku, se doživotně dostaneš mezi našich horních deset tisíc se vším, co k tomu patří. Co bys asi dělal, kdybys měl navíc osumnáct a byl totálně vybrakovaný?“ „On je to docela průser, že dřív lidi tady těmhle takzvaným slavným osobnostem aspoň záviděli. Jenomže dneska už je to jenom pohrdání a nenávist, tak zuřivá a živočišná... Dejte na mě, kamarádi, tohle nedopadne dobře.“ Pavel vyšel z budovy své někdejší školy, nasadil si čepici, odplivl do kaluže a zamířil liduprázdnou ulicí k domovu. Pouliční lampy zhasínaly, sotva se k nim přiblížil a zpoza plotů na něj štěkali psi. Rozsvícená okna hospody ho přitáhla. Vstoupil dovnitř a krčil nos, aby trochu rozhýbal tváře ztuhlé ledovým povětřím. „Co ty tady?“ optal se Karel. „Nic. Zrovna jdu od voleb... Brr, tam je ale kosa.“ „Že se ti chce...“ Pokrčil rameny. „Vašku, udělej mě grog, prosím tě!“ „No jo, všichni sice ty kurvy nahoře nenávidíme, ale milodary od nich bereme rádi...“ rýpl si David. „Tím toho vyřešíte, když nejdete volit. Hrdinové čtvrtého odboje...“ „Tak co, volils Losnu nebo Mažňáka?“ odvedl Karel řeč. „Losnu, kamaráde, Losnu. Teda - aspoň doufám. To je stejně podezřelé, že jsem byl už asi u pátých voleb, ale ani jednou jsem nevolil ty samé. Že by byla chyba ve mně?“ „To máš jako se ženskýma. Musíš se párkrát spálit, aby sis potom mohl dobře vybrat.“ „Jenomže horší je, když se člověk spálí tolikrát, že už ho přejde chuť dál hledat.“ Pavel povzdechl a usrkl horký nápoj. Za oknem začaly poletovat sněhové vločky, první tohoto roku. Domů přišel poněkud unavený a otrávený, ale postavil ho na nohy televizní diskusní pořad, v němž ministr kultury, světoznámá astroložka a jeden pán, jehož jméno si nikdo nepamatuje, ale v podobných debatách vystupuje vždycky, půldruhé hodiny rozebírali novou záděru na palci známé zpěvačky, sexbomby a lidumilky v jedné osobě Vandy Š. a možný vliv této události na další vývoj celogalaktické kultury. Odstrojil se, na WC zašlápl rybenku a padl do postele. V noci se mu bůhvíproč zdálo o Simoně, tím pádem nastala nutnost přeprat pyžamo, dřív než se město probudilo do dalšího kalného rána a všechno začalo zas nanovo. |
|
|