 |
SVATEBNÍ OBRAZ
1. (Malíř)
Letos si musíš dát větší pozor. Víš, jak tě vloni převezl. A předloni
taky. A vždycky, když ses snažil to zachytit. Pořád sis říkal: ještě
to tu není, ještě zbývá trocha času, než to přijde; a najednou vidíš,
že ono je to dávno tady, jako by se to všechno mezi sebou domluvilo,
jako by někdo dával pozor, kam se zrovna díváš, a stranou tvého pohledu
pak vždycky udělal tu změnu, malou, pranepatrnou změnu, které si nikdo
nemá šanci všimnout. A ne že by se ti místy něco nezdálo – naopak, cítil
jsi zvláštní neklid; jeho příčinu jsi ale neznal, mohl sis jenom říkat,
že tady něco nehraje, a v tom zmatku jsi otáčel hlavu, aby ses pořádně
rozhlédl - a to oni vždycky znova: kulisu za kulisu, novou za starou,
a jako by to měli domluvené i tam nahoře, že se vždycky zrovna trochu
zatáhlo, slunce přimhouřilo své obří oko a barvy na zemi potemněly, skryly
se za nějaký závoj, aby nebylo vidět tu proměnu… A až se jim to takhle
podařilo vyměnit všechno, zavanul vítr - ten ne úplně studený vítr, vítr
se stopami něčeho teplého, se zbytky horkého srpnového počasí, jako by
to byl závoj z dvojí látky, jako by se krejčím nedostávalo studeného
hedvábí a tak je museli nastavit cáry starých rozedraných šatů, vyhřátých
dosud teplou krví živoucího těla, z něhož je strhali ve spěchu a bez
lítosti...; a ty ses zastavil a říkal sis: ten vítr ten vítr ten vítr!
A podíval ses k nebi, kde právě odplouval modrošedý mrak ze slunečního
oka, a podíval ses na alej památných topolů podél potoka (na co měly
tam, na břehu věčně proudící vody, vlastně pamatovat, to už jsi – jako
všichni – dávno zapomněl) a měl jsi na chvíli pocit, že ty stromy někam
uhánějí a víří za sebou podivný svítivý prach, ale pak sis uvědomil,
že to je jen listí, rvané a unášené větrem a vytvářející cosi na způsob
ohonu letící komety, a usmál ses tomu optickému a kosmickému klamu, a
potom zalilo krajinu prudké sluneční světlo a ty jsi najednou věděl,
že se to už dávno stalo, že je to dávno tady, a obdivně a laskavě jsi
zakroutil hlavou a v duchu řekl: tys mě zase převezl, to teda jo!...
Na chvíli ses zastavil, rozhlédl se po krajině a viděl jsi, že kolem
toho už drahnou dobu, snad několik dní, bez povšimnutí chodíš a jenom
ten zvláštní neklid, neklid bez příčiny...
Já vím. Ale tentokrát si budu dávat větší pozor. Tentokrát mi to neunikne
a zachytím to na své nejlepší plátno! To chce jenom pozorovat, co se
kolem děje, a všemu přiznat váhu. To chce jenom docenit každý okamžik,
jeho neopakovatelnou osobitost, spatřit neustávající tok, nevynechat
žádnou jeho vlnku; to chce jen vnímat vlastní život a ani na okamžik
neztratit pozornost, nenechat ho utéct před mhouřícíma očima, nenechat
se překvapit, že mezitím odplynul někam dál, odkud není návratu, a já
už ho nikdy neuvidím. To chce jen dávat pozor a být připravený, nic víc.
1. (Svatba)
Nebul. Hlavně prosímtě nebul. Bulíš jako malé děcko. Všichni dělají,
že tě nevidí, ale už z toho je jasné, že tě vidí. Buď přestaň bulit,
anebo jdi z toho okna a zalez někam, kde tě nikdo neuvidí. Třeba do špajzu.
Nebo do koupelny. Venku je spousta hostů, všichni se zdraví, zpívají,
berou si z tácků cukroví a dělají vtipy, ukazují si na falešné nevěsty
a smějí se jim, chodí se jich vyptávat na děťátko - jo, tamhleta s tím
zeleným ksichtem opravdu stojí za to; docela by ses mezi ně hodila...
Všude samé veselí - a ty na to hledíš z okna, stará tlustá ženská, a
bulíš jim do toho, jako by se tě to týkalo. Copak se tě to týká? Tvoje
dcera se nevdává, tvoje ne. Ta tvoje ti utekla i s ženichem a vdala se
radši tajně. To ta o patro nad náma - a po té ti nic není. Tak nevím,
proč bulíš. Celá léta jsi ji potkávala na schodech a ještě jsi nadávala,
že ti šlape po umyté podlaze. A kudy asi máme chodit? Copak za to někdo
může, že zrovna umýváš schody? To kvůli tobě budeme lozit oknem? Ty máš
co bulit, ty zrovna. Tvoje dcera to není, to o patro nad náma, tak co
je ti do toho. Co? Nic. Tak jako jim, ani nikomu jinému z celého baráku
nikdy nic nebylo do tvých nervů - a stejně museli poslouchat ten hysterický
jekot, ty tvoje věčné výhrůžky, že už tě z nás všech klepne. Aspoň okno
sis mohla zavřít… To tvoje okno! To je moje celoživotní trauma, to tvoje
věčně rozdávené okno, ta tvoje věčná potřeba větrat, to tvoje věčné lapání
po dechu, o kterém museli všichni vědět. To je moje trauma, ta věčná
hrůza z toho, co zase všichni v celém baráku uslyší, aby mi pak na schodech
říkali: „Pane Skalka, kdy už tu vaši bábu odvezete do blázince, co? Nebo
čekáte, až se z ní zblázníme všichni?“ a tvářili se, jako bych do toho
blázince patřil samo sebou taky... Aspoň to okno kdyby sis zavřela. Nemusí
všichni vědět, že bulíš. Nemusí všichni vědět, že jsi najednou samá lítost.
Nemusí si všichni šuškat, že tohle je ta ženská, co furt řvala na všechny
kolem, až ji odvezli do blázince, a když se odtamtud vrátila, tak je
jí najednou úplně všeho tak hrozně líto. To je na tom totiž to nejhorší.
Tobě není líto něčeho. Tebe dovádí k lítosti úplně všechno. Všechno!
Tak jako tě dřív dovádělo úplně všechno k zuřivosti. Co s tebou? Řekni:
co s tebou? Kdyby sis aspoň to okno zavřela. Nebo kdybys konečně přestala
bulit. Aspoň na chvíli. Všude tolik slávy, veselí, písniček, srandy.
Sousedi mají svatbu a ty jim do toho bulíš. I počasí se dneska umoudřilo,
budou mít hezky celý den. To jenom ty...!
2. (Malíř)
Na lávce rozložil stojan a upevnil rám s napjatým plátnem. Pak chvíli
postál s rukama založenýma v bok a pozorně si prohlížel scenérii, která
se měla stát námětem nového obrazu. V popředí hučí vodní stěna splavu;
u pomyslného dolního okraje plátna se rozplývá v návaly bílé pěny, z jejíchž
cákanců se nejistě sbírá roztříštěný tok potoka. V horní části budoucí
malby se od hrany splavu táhne někam dozadu vodní hladina, lemovaná dvěma
hustými zástupy stromů, které ji uzavírají slunečním paprskům a které
se sbíhají do matného přítmí, ze kterého má v nejvzdálenějším bodě kompozice
potok zdánlivě vytékat, jako by tam byl nějaký tunel nebo sluj, ostře
kontrastující se zářivou tříští v popředí.
„Budete malovat?“
Holčička s rozpuštěnými blond vlasy zastavila velké, příliš velké a příliš
těžké jízdní kolo a zakrývajíc strach z pádu a posměchu spustila nohy na zem.
Mohlo jí být deset jedenáct let. Visela pohledem na jeho vybledlém pracovním
plášti, flekatém od všech druhů barev, jaké kdy nanesl na paletu. Na jeho rudé
vlasy a vousy pak pohlédla ještě zkoumavěji, majíc zřejmě za to, že jejich
zbarvení bude s onou paletou taky nějak souviset.
„Budete malovat. Proto máte ten plášť. Kdybyste nechtěl malovat, tak se obléknete
jako normální člověk.“
Překvapeně se na ni zadíval. Nevinná dětská tvář, nenesoucí žádné stopy vtipkování
nebo výsměchu. V té upřímné mysli měl výraz „normální člověk“ nejspíš jiný
význam než u dospělých lidí: všeobjímající dětský údiv a zvědavost jej zbavovaly
byť jen nádechu morálního hodnocení.
Usmál se.
„Budete malovat ten splav proto, že je nový? Dokud není starý? Tenhle je nový,
ale jednou bude starý jako ten… starý.“
Její slovní kotrmelce ji vůbec neznepokojily. Stále ten pokojně zvídavý dětský
pohled.
Pokrčil rameny:
„Možná.“
„Namalujete v něm ryby?“
„Proč?“ reagoval znovu překvapeně.
Teď pokrčila rameny ona.
„Ty odsud nějaké vidíš?“
Zavrtěla hlavou.
„Tak proč chceš, abych je tam namaloval?“
„Já jsem myslela, že jste tam třeba nějaké viděl vy,“ řekla po chvíli, která
nebyla ani váháním, ani přemýšlením, ale jen nezbadatelným mlčením, během něhož
se na malíře dívala stále stejnýma upřímnýma očima.
„Proč bych je tam měl vidět já, když jsi je tam neviděla ty?“
Zase chvilka toho mlčení.
„Vy jste přece malíř.“
„Jo. Ale oči mám stejné jako ty. To ti někdo řekl, že mám jiné oči, viď? To
ti řekli ve škole.“
„Takže můžu být taky malíř?“
„Ne. Ale můžeš být malířka.“
Nezasmála se tomu.
„Budete tu, až se vrátím?“
„Proč?“ Zase překvapeně: dneska jsem pořád něčím překvapený, řekl si a nahlas
dodal: „Copak já vím, kdy se vrátíš?“
„Vrátím se, až si přivezu barvičky. Naučíte mě malovat?“
V duchu se sám sobě zasmál. Vzpomněl si na jedno ze svých nejvysněnějších přání:
že jednou přijde mladá krásná dívka s černýma očima a černými vlasy a bude
chtít, aby ji vyučil svému řemeslu. Tak tady ji máš, řekl si. Akorát že jí
bude sotva dvanáct. A navíc je to blondýna...
Uvědomil si, že se na ni dívá už příliš dlouho.
„Budete tu, až se vrátím?“
„Budu.“
Chtěl dodat, že nikdy nikoho neučil malovat. Že by ani nedokázal říct, jak
vlastně maluje on sám. Ale bylo nabíledni, že to by k ničemu nevedlo. Než vysvětlovat
dítěti, proč nelze podstatě malířství učit tak, jako se ve škole učí počítat,
to už je jednodušší předstírat, že to tak učit lze. Však ji to brzy přestane
bavit.
A tak jen s trochou trémy pozoroval, jak jeho novopečená žačka otáčí masivní
horský bicykl, opírá se tenkýma nohama do pedálů a mávajíc mu dlouhými neupravenými
vlasy, ujíždí tam, odkud se prve vynořila.
2. (Svatba)
Ozval se zvonek. Jednou, podruhé.
Sakra, řekl si, teď budou chtít, abysme šli za nima ven. Na to já mám tak náladu.
Moje dcera se nevdává, moje ne, tak co je mi po jejich svatbě. Myslí si,
že když oni se veselí, tak se musí celá vesnice veselit s nima. Jenže každý
má právo bavit se po svém - a taky má právo se nebavit, když se mu nechce.
Zvonek se ozval potřetí.
„Já půjdu otevřít,“ prohodil na půl úst k ženě, která se mlčky dívala z okna
na rozjařené svatebčany, očekávající příjezd ženicha.
Protože jít otevřít je přece jenom slušnost, povídal si v duchu. Tobě je to
fuk. Ty bys klidně zůstala stát u okna a civěla bys ven a bulila, i kdyby zvonili
ostošest celý den. Tobě je to všechno jedno. Ale já si ještě pořád chci udržet
tvář, ještě mě to všecko neotrávilo, kupodivu. Ještě mám vůli chovat se a žít
jako normální člověk. Ještě jsem se nezbláznil, i když na to mám už dávno právo.
Otevřel dveře. Stály tam dvě dívky ve svátečních šatech (nebo spíš - jak v duchu
poznamenal - v tom, o čem si myslely, že to jsou sváteční šaty) a s navlas
stejnými úsměvy. Jedna z nich mu podávala krabici, která byla převázaná bílou
stuhou.
„Dobrý den. Přinesli jsme vám výslužku,“ řekla ta, která měla prázdné ruce.
Druhá mu strčila krabici skoro pod nos.
„Ale to jste si neměli dělat škodu,“ odpověděl ne zrovna přívětivě. „My ani
nejsme z rodiny.“
„To nevadí. Ale jste sousedi. Všichni sousedi dostávají výslužku.“
„Tak dobře. Děkujem.“
Vzal si krabici a chystal se zavřít dveře. Dívky ale stály příliš blízko a
připadalo mu neslušné rovnou zabouchnout. Lehce dveřmi pohnul a čekal, až odejdou.
Rozpačitě se na sebe podívaly, jako by si dodávaly odvahy.
„Ještě jsme vás chtěly pozvat,“ řekla konečně ta, která mluvila už předtím,
„abyste si šli s námi ven zazpívat. Co nevidět přijede ženich. Budou falešné
nevěsty a tak...“
„Ženě není dobře. My se podíváme z okna.“
Chvíli bylo ticho. Copak máte tak dlouhé vedení? říkal si.
„Tak dobře,“ kapitulovala dívka. „Nashledanou.“
„Nashledanou.“
Otočily se a rychle odcházely.
Když se vrátil do kuchyně, ženu tam nenašel. Nejdřív si řekl, že aspoň přestala
dělat ostudu. Pak ale nahlédl do obývacího pokoje, a když nebyla ani tam, zmocnil
se ho zvláštní neklid, který ho přepadal vždycky, když ji neměl na očích a
nemohl dohlížet na to, co provádí.
Dveře od ložnice byly zamčené. Zaklepal, ale - jak předpokládal - neozvala
se žádná odpověď.
„Jiřino!“ zavolal, opět bez výsledku. „Jiřino, co se děje?... Odpověz! Jiřino!“
Položil ucho na skleněnou výplň dveří. Stále však nebyl s to, zachytit nějaký
zvuk. Zabušil. Výplň z mléčného skla se zatřásla.
„Jiřino! Jiřino, ozvi se! Ozvi se, nebo to otevřu násilím!“
Měl jsem schovat všechny klíče! vyčítal si. Měl jsem to udělat už dávno. Někde
se zavře a něco si udělá! To mě přece mělo dávno napadnout, že se něco takového
stane! Bože, to je úděl! To je úděl!
„Jiřino! Jiřino, otevři! Mám vyrazit to sklo?... Já ho vyrazím, slyšíš?“
Já tě přece nenechám, abys něco takového provedla! Já už jsem si té ostudy
užil dost! Bože, to je úděl!
„Jiřino! Já to sklo doopravdy vyrazím. Vyrazím ho loktem... Jdu ho vyrazit,
slyšíš? Už mi došla trpělivost!“
„Nech mě!“ ozval se plačtivý hlas. „Dej mi pokoj! Jdi pryč!“
„Jiřino, ty sis něco udělala!“
„Nic jsem si neudělala. Nech mě. Nech mě tady.“
Znovu přiložil ucho ke dveřím.
„Jiřino!“
Bylo ticho.
Napřímil se a hřbetem ruky si otřel zpocené čelo. Přemýšlel: Dokud ví, že tady
jsem, neotevře. Trucuje. Jako malá. Musí se na ni jako na děti. Půjdu si na
chvíli sednout do kuchyně a pak se sem vrátím. Snad se do té doby uklidní.
Myslím, že si nic neudělá. Není taková. Doktoři říkají, že k tomu člověk musí
mít sklony. A to ona nemá. Kdyby je měla, udělala by to už dávno.
„Jiřino,“ řekl do skla, „kdybys něco potřebovala, tak já budu v kuchyni.“
Pak se ještě zarazil a dodal:
„Přinesli nám svatební cukroví. Můžeme ho pak spolu ochutnat.“
3. (Malíř)
Nosil jsi tenkrát knír místo plnovousu, vzpomínáš? A možná jsi vypadal
i tak trochu světácky: velký rudý knír a zářivě modré oči - kolikrát
sis v duchu říkal, že tvůj zevnějšek tě předurčuje k tomu, aby ses stal
význačnou osobností soudobé kultury; obecný vkus konce šedesátých let
byl každopádně dost hrozný na to, aby ti pro něco takového dával naději.
Možná. Možná to tenkrát opravdu bylo takhle. Ale třeba rozhodovalo něco
úplně jiného. Třeba to byl z její strany pouhý ženský rozmar.
Řekl jsi... - vzpomínáš?
Ano, mám to v paměti, jako by to bylo dnes:
„Už jste někdy stála modelem, slečno?“
Přesně takhle: „Už jste někdy stála modelem, slečno?“ Přesně takhle jsem to
řekl. A v duchu mě tenkrát napadlo - byl jsem totiž trochu překvapený tím,
jak vypadala zblízka; já ji do té doby vždycky vídal buď z dálky, anebo aspoň
z uctivého odstupu, jehož součástí byl také uctivý pohled, - říkal jsem si,
když jsem ji takhle viděl zblízka, že jsem se možná zmýlil, protože ta žena
vůbec nemá ducha starých maleb a soch, kterého se zdála mít z té uctivé vzdálenosti:
místo červánkových tváří jsem viděl nějakou vyrážku nebo opar a místo Venušiných
ňader tuctové velké prsy, sálající už od pohledu měkké teplo těla, žádný pevný
oblouk mramorové vertikály... - řekl sis, že když je vybalí z helmic naškrobené
podprsenky, tak se nevkusně a neanticky, spíš bledé než bílé, rozlijí po opáleném
trupu a při každém pohybu se líně shoupnou (upomínajíce na nejmenovaného přežvýkavce)…
„Myslíte jako akt?“ odpověděla bez nejmenšího překvapení a viditelně polichocena.
Pečlivě připravované argumenty, které ji měly přesvědčit, že nejde o sex, ale
o umění, přišly v tomto okamžiku vniveč.
„Ano, akt.“
„Tak dobře. Kdy mám přijít?“
Přesně takhle to řekla: „Tak dobře. A kdy mám přijít?“ Uvědomil sis, že už
sama otázka, kterou jsi jí prve položil, byla pro ni vlastně nabídkou - a smrtelně
by se urazila, kdyby to mělo být jinak. Byly to přece časy, kdy tomu, kdo zrovna
nesl přes rameno složený stojan a pod paží zabalená plátna, stačilo říct jediné:
„Slečno, co děláte dneska večer?“
Vzpomínám si na tu nervozitu, když jsem čekal, až přijde. Pak přišla a chovala
se jako... asi jako dáma, která je právě u kadeřníka a nedá mu pokoj, dokud
není spokojena i s posledním detailem. Ano, přesně takhle se chovala. A čím
méně měla ostychu, tím jsem byl nervóznější. Měl jsem hrozný strach, že nebude
spokojená. Jako bych ten obraz dělal pro ni.
A pak ses jí chtěl dotknout...
Ano, napadlo mě, že když se jí dotknu, tak to ze mě spadne. Hledal jsem nějakou
záminku. Nakonec jsem k ní došel, vzal ji za ruku a posunul jí paži trochu
výš, aby měla loket v ostřejším úhlu. Ve skutečnosti na tom úhlu vůbec nezáleželo.
Ale já jsem to potřeboval. Potřeboval jsem se jí dotknout. Vůbec nic jsem jí
neřekl, jenom jsem k ní přišel a dal jí tu ruku výš. Získalo mi to určitou
převahu.
Pak chtěla vidět jiné tvé akty!
To mě uvedlo do takových rozpaků, že mi snad ani nemohla věřit, když jsem tvrdil,
že tam zrovna žádné nemám. Bál jsem se jí prozradit, že tohle je můj první.
Ale když pak odešla, strašně sis přál, aby dodržela slib a přišla znovu. Uvědomil
sis, že po ní toužíš a nemohl ses vynadívat na ten započatý obraz…
Bál jsem se, že mi něco unikne. Že v tom obraze je někde nějaká chyba, která
není vidět, ale která mě v poslední chvíli zradí a celé dílo se stane marností
nad marnost. Strašně jsem se bál ho dokončit, protože jsem věděl, že s posledním
tahem se to stane, že ten okamžik, který je mezi modelem a plátnem, těch několik
nepostřehnutelných zlomků vteřiny, se najednou promění v nedozírnou věčnost;
že to bude, jako by k nám letělo světlo hvězdy, která je dál než celý vesmír:
a ten obraz se najednou promění v neživý shluk barevných skvrn, vpletených
pomocí staletími osvědčených triků do tvaru něčeho, co snad ve skutečnosti
ani žádný tvar nemá...
Přišla celkem čtyřikrát.
V což jsem ani nedoufal. Věděl jsem, že ten obraz bude její podobiznou pouze
do té doby, dokud bude ona stát před ním a lámat světelné paprsky na svém nahém
těle - jeho vůně se pak ještě týdny mísila s vůní terpentýnu… Věděl jsem, že
jakmile odejde z mého ateliéru, odejde i z mého plátna.
Stál jsi pak celé noci před tím obrazem a hledal jsi ono místo - ale z malířského
hlediska bylo všechno v pořádku!
Ano, všechno v pořádku. Z hlediska teorie ano. Ale připadalo mi to jako rakev.
Jako by okraje mého plátna byly okraji posmrtného lože a jako by v něm ležela
nejen ona, ale i já sám a se mnou celé lidstvo – nebo aspoň všichni umělci.
A zdálo se mi, že dokončit ten obraz je jako přiklopit na rakev víko a vzdát
se poslední naděje, že snad nějaká živá voda...
3. (Svatba)
Vyklonil se z okna. Veselí poněkud uvadlo, neboť čekání na příjezd pana
ženicha se nadmíru protahovalo. Jakýsi muž s akordeonem se snažil udržet
rozvernou náladu, ale zůstal ve svém úsilí osamocen, neboť většina hostí
se spíše než zpěvu věnovala tácům plným cukroví. Platilo to i o obou
falešných nevěstách. Jedna si kromě umělohmotného děťátka pořídila i
šklebivou zelenou masku na obličej, druhá se okrášlila velkou kudrnatou
parukou s čertími rohy a na znamení blížící se požehnané hodinky si patřičně
vycpala břicho.
Představil si, jaké by to bylo, kdyby se na ně ženich vykašlal. Ještě má čas,
říkal si. Ještě pořád si to může rozmyslet. Ten by vás dostal!… Problém je,
přemítal, že člověk nikdy nemůže mít jistotu, že se rozhodl správně - nikdy
a v ničem. Jediné, co je jisté, je to, že čas, který člověk ztratí, mu už nikdo
nevrátí. Nad časem nemáme žádnou moc - s výjimkou jeho zabíjení. Ale i to je
nakonec jenom zabíjení nás samotných…
Uslyšel nějaký zvuk. Vzápětí mu došlo, že někdo otočil klíčem v zámku. Tak
vidíš, řekl v duchu vítězoslavně. Věděl jsem, že nic neuděláš. Jsi příliš velký
slaboch na to, abys se vším skoncovala. Jako bych tě neznal. Zavřeš se do pokoje,
abys chvíli trucovala, a potom bude zase všechno jako dřív - jenom budeme o
něco starší.
Zůstal stát v okně a výsměšně a zatrpkle čekal, až přijde. Slyšel, jak se dveře
ložnice tiše otevřely; následoval klouzavý a opatrný pohyb, podbarvený něčím,
co si nedokázal rychle zařadit. Otočil se a uviděl stát ve dveřích kuchyně
širokou bílou postavu. Hned mu došlo, čím byl způsoben ten zvláštní zvuk. Takhle
šustí svatební šaty, řekl si překvapeně, ale ještě nevěděl, co si o tom má
myslet. A jako by to tušila, zůstala tam stát celou věčnost, dávajíc mu čas
k pochopení.
„Co to má znamenat?“
Žádné lepší reakce nebyl schopen.
„To je přece směšné!“ dodal spíš sám pro sebe.
Na tváři měla závoj, který jako by za ta dlouhá léta nasál nevětranou temnotu
šatníku a zneprůhledněl; připomínal zašlý mramor, po kterém nyní stékala všechna
vyřčená i nevyřčená slova jen o něco pomaleji než příslovečný hrách na stěnu
hozený. Měl pocit, že na jeho těle náhle spočívá ta těžká znehybňující látka.
To je jako říznout do rány, kterou se jiný snaží sešít, pomyslel si trpce.
Copak nechápeš, jak nám to oběma škodí? Copak nechápeš, že jedině ztráta paměti
nám může přinést aspoň kousek štěstí? Copak nás musíš takhle mučit?!
Cítil, že pod imaginární tíhou zatuchlých svatebních šatů se nedokáže ubránit
návalu vzteku a lítosti, které i jemu vženou slzy do očí. Ale ještě než se
to mohlo stát, zmizela. Zmizela ze dveří a on uslyšel zase ten zvláštní šustivý
zvuk, přeplněný vzpomínkou nespravedlivě živou, zrádnou a provždy podkopávající
jeho pracně vybudovanou důvěru v minulost a její nenávratnost: cítil se podveden
a vůči tomuto podvodu naprosto bezbranný. Mohl se jenom pokusit o záchranu
posledních zbytků cti - ale vtom dosáhla ta zlovolná ironie času svého vrcholu.
Nejen, že bylo pozdě cokoliv změnit: bylo dokonce pozdě i na to, aby šel a
přesvědčil ji o tom. Aby jí řekl: „Je pozdě!“ Zkrátka to nestihl. Když otevřela
dveře bytu, on stál ještě v kuchyni a bezděky naslouchal blížícímu se troubení
klaksonu.
„Jiřino!“ zavolal a vyběhl z kuchyně. Několika skoky byl venku ze dveří. Na
okamžik se zastavil, ale pak se vrhl dolů ze schodů. Měla však náskok a tak
ji už nestačil zadržet.
Otevřenými domovními dveřmi vyběhla ven do houfu svatebčanů.
4. (Malíř)
Muž, který se k němu blížil rychlými ráznými kroky, měl na sobě pracovní
kalhoty s náprsenkou; na původně oranžové látce se matně leskla spousta
skvrn a tmavých fleků, evokujících prostředí automobilové dílny. Olejová
šmouha na jeho ne zrovna přátelském obličeji vypadala trochu jako válečná
barva. Holčička, kterou vedl – nebo spíš vlekl – za ruku, nemohla jeho
tempu stačit: nejen proto, že měla příliš krátké nohy, ale snad také
proto, že nemohla pojmout potřebnou míru zlosti. Neustále klopýtala a
každou chvíli jí hrozil pád. Tvář měla uplakanou, což svým způsobem ladilo
s mužovým rozzlobeným výrazem.
„Vy jste řekl mojí holce, že ji naučíte malovat?“ vyrazil ze sebe ještě dřív,
než se prudce a náhle, bez přípravy, zastavil těsně před ním. Holčička jej
setrvačností o krok předběhla, načež ji znehybnělá a jaksi neosobně přísná
ruka strhla zpět.
„Ptala se mě, jestli bych ji naučil malovat, to je všechno,“ odpověděl co možná
nejklidněji, svíraje bezděky nosní dírky, atakované nepříjemným pachem železa
a automobilového oleje „Nechtěl jsem ji odhánět, říkal jsem si…“
„Tak příště si vyberte na malování někoho jiného, ano?!“ pokračoval muž stejným
tónem a zjevně bez ohledu na podané vysvětlení. Holčička se dívala do země
a zdálo se, že se bojí byť jen tiše vzlyknout.
„To je nedorozumění. To není tak, jak si myslíte, pane!“
Trocha oprávněného dotčení v malířově hlase nejspíš na muže zapůsobila provokativně
a on se zamračil ještě temněji.
„Já si o vás myslím svoje! Mně neoblafnete, vy…. A radši mi nehoďte na oči,
mně stačí, že na vás musím dělat, vy… umělče!“
Pak bez pozdravu, se stejnou prudkostí, s jakou prve zarazil svůj pohyb, udělal
otočku a vyrazil zase zpátky, smýknuv přitom dívenkou, jako by to byla neživá
věc, která měla svou mlčenlivou bezbranností jen ilustrovat sílu jeho paží
a hněvu. Dlouhé dětské vlasy v otočce zavlály a zasvítily malíři jakoby na
pozdrav.
4. (Svatba)
Vyběhla ven z domovních dveří. Na betonových schodech se zastavila.
Nikdo si jí nevšiml, protože celý dav se hrnul k silnici, po které právě
přijížděla kolona svatebně vyzdobených automobilů; v jednom z nich měl
sedět ten, na kterého se čekalo ze všech nejvíc.
V tomto okamžiku to pro ni vlastně mělo skončit. Do tohoto bodu - dál ne -
dospěla její myšlenka, lze-li tak nazvat ono zanícené a svým způsobem slepé
zahlédnutí rozostřeného obrazu, který spontánně následovala a který byl utkán
ze stejné látky jako její svatební šaty, ba dokonce byl utkán přímo z těch
šatů, které ji tak strašně táhly v pase, že skoro nemohla dýchat. V tomto okamžiku
to mělo skončit: oním vyběhnutím z domu, před zraky všech (i když se zrovna
nedívali – a to bylo vlastně dobře, protože oni nebyli ti praví, kdo by se
měl dívat): vyběhnout ven a pocítit, jak vítr hýbe spuštěným závojem a jak
sluneční světlo probouzí těch pár posledních fotonů tehdejšího dne, zachycených
v zašlé látce a odolávajících náporům let, temnoty skříně a slepé, nerozlišující
nenávisti čistících prostředků. Přesně v tomto okamžiku to mělo skončit. Přesně
v tomto okamžiku, do kterého dospěla ta myšlenka, ten obraz, který následovala:
nyní měl doběhnout filmový pás nebo se zatáhnout opona nebo měl být konec stránky
a za ní už nic… Ale přesně tohle bylo to, co se nestalo. Světla nezhasla, opona
se nezatáhla a následující stránka měla být popsána stejně hustě jako všechny
předchozí. Byl tu svět plný lidí a ona byla v něm: mezi těmi, kteří nebyli
ti praví, kdo by se měl dívat a spatřit její krásu.
Bezradná a vyděšená se podívala za sebe. Po schodech váhavě a nejistě, jako
by se bál, že šlápne na nějaký spouštěč něčeho ještě horšího, sestupoval její
manžel. Malý, avšak statný muž se širokou hladkou tváří, která jí v mnohém
připomínala její vlastní rysy a která snad i proto postrádala nějaký jednoznačně
určitelný výraz. Nyní z ní ale vyčetla hněv a ublíženost. Muž se zastavil na
posledním schodu. Přes závoj se dívala do dalších očí, které to nemohly spatřit.
Otočila hlavu zpátky a pohnula se: nevykročila, jen se pohnula, jako by ten
pohyb byl jen další fází její bezradné strnulosti. Pomalu sestoupila až na
nejnižší z venkovních schodů.
„Šup! Šup!“
Těmito výkřiky a hlasitým plácáním po zadku poháněl jakýsi břichatý chlápek
dvě falešné nevěsty k domovnímu vchodu. Chlupaté panděro se mu dralo ven z nedopnuté
košile. Na první pohled bylo jasné, že už se stihl pořádně opít.
„Nevěsty“ se s křikem přehnaly kolem ní a postavily se ke vchodu. Chlápek se
zarazil před bílou postavou, kterou zde prve nespatřil. V jeho zarudlé tváři
se objevilo překvapení, údiv a pak nejistota: omámená mysl zřejmě horečně přemýšlela,
do jaké metafyzické kategorie má ono zjevení zařadit. Pak ale v obličeji znovu
zavládla sebedůvěra a muž do bílé postavy velitelsky strčil.
„Honem! Šup! Ty si taková tlustá, ty ucpeš vchod!“
Nechala se tam postavit bez odporu. Její vůle vyhasla přesně tam, kde skončila
ona myšlenka, onen obraz. Co se dělo nyní, to už k jejímu příběhu nepatřilo
– alespoň si to stále ještě myslela. Stala se už jen němou kulisou pro nové
představení. Postavila se poslušně mezi falešné nevěsty jako třetí z nich,
falešně falešná, nedbajíc zuřivého manželova pohledu, který cítila v zádech
a který snad měl patřit také do nějakého jiného příběhu.
„A princezny pláčou!“ zavelel tragicky chlápek. „Slzy jak hrachy se kutálí,
že se na ně ten lotr princovská vysral! Šup!“
Dvě falešné nevěsty vedle ní začaly předstírat pláč; okatě, přehnaně, s křečovitou
komikou.
„Ták! Závoj dolů, ať vidí, jaká si nešťastná!“
Vyhrnul jí závoj.
„Ty krásně řveš,“ plácnul ji pochvalně po tváři.
„To je ono!“ obrátil se ke všem třem. „A nepustit ho do baráku, leda až zaplatí,
gauner. A až zaplatí, tak ať zaplatí znova! Šup!“
A pak byl najednou pryč a místo něho tu stál ženich. A kolem hustý půlkruh
přihlížejících. Ženich byl mladý a krásný.
„No že si tady, Peťulko!“ přivítala ho „nevěsta“ s dětskou panenkou v náruči
a zelenou gumovou maskou na tváři. „Tvoja ceruška nemá co do huby!“
„Šak jí ju máš čím zacpat,“ namítal rozverně mladík a zmáčkl jí notně vycpané
ňadro.
„Ty prasáku!“ bránila se matka a přetáhla ho dítětem po hlavě.
Obecenstvo dávalo hurónským řevem najevo, že se dobře baví.
„Tak se jedná s dámou?“ přidala se druhá. „To se nestydíš ochmatávat cizí kozy
v den naší svatby?“
„No to bych to schytal. Uhni z cesty, ježibabo!“
„Co se ti na ni nepozdává? Sám sis ji vybral a o ruku a půlku království požádal,“
vložil se do sporu se vším majestátem zase ten břichatý chlápek. „Pěkně vyplať
odškodné!“ žádala uražená a dav ji začal mohutně povzbuzovat. Ženich vylovil
pár drobných, nasypal jí je za výstřih a snažil se procpat do domu.
„Co to je za odškodné?“ projevila zavržená nevěsta ihned svoji nespokojenost.
„Jezdíš si v bavoráku a já nemám ani na sunar!“
„Dyť za tolik peněz si seženeš nového chlapa, tak co vykládáš!“ trval na svém
ženich, ale neuspěl a nekonečné nářky zrazených krasavic jej připravily ještě
o nejednu hrst mincí a nejednu bankovku. A že měl smysl pro spravedlnost, rozděloval
rovnoměrně obsah svých kapes mezi všechny tři falešné nevěsty, včetně té nejfalešnější.
Když pak bylo prošacováním „objektivně a nestranně zjištěno“, že už v kapsách
opravdu nic nemá (kromě prstýnků a klíčků od domu, které mu však byly ponechány),
byl teprve vpuštěn dovnitř. Následován matkou, otcem a několika lidmi s videokamerami
pustil se po schodech nahoru, aby si došel pro dívku svého srdce.
Falešná nevěsta se zeleným obličejem si konečně sundala gumovou masku a ukázala
se její skutečná, mladá a pohledná tvář. Smála se na všechny okolo. Harmonikář
spustil „Lásko, Bože lásko“ a celý dav se k němu přidal.
Za zády zaslechla manželův hlas, v němž se utápělo a po dechu lapalo její jméno.
Vykročila ode dveří a po schodech sestoupila mezi zpívající svatebčany.
„Tak už to bude mít taky za sebou, viď, Jiřinko?“ přitočila se k ní znenadání
jakási žena a hlasitě se vysmrkala. Poznala v ní sousedku odvedle, přes chodbu.
Při pohledu na její tvář pokrytou rozteklým make-upem si uvědomila, že pláči
se tady nikdo nediví a nikoho nepohoršuje.
„Jako by to bylo včera, co jsme ji tu vídali se školní brašnou,“ pokračovala
dojatě sousedka. „A teď už ji to taky čeká… Jak ten čas letí, Jiřinko!“
Opuštěná nevěsta otočila hlavu. Její muž stál kousek za ní a s viditelným sebezapřením
si od dvou dívek, které předtím roznášely výslužky, nechával na svůj nesvatební
oděv připnout malou svatební ratolest. Z druhé strany mu kdosi strkal kalíšek,
do kterého zároveň naléval tekutinu čirou jako voda. Svatebčané zpívali hlasitě,
táhle, smutně a rozladěně, jako by každý bojoval za vítězství jiného nápěvu,
jiné tóniny, jiných vzpomínek.
Vyhrnutý závoj si znovu spustila přes tvář. Nebyl zde nikdo, kdo by mohl spatřit
její krásu.
5. (Malíř)
„Na čem to děláte, mistře?“ zajímal se vyzáblý starý pán, jehož jméno
už několikrát zapomněl, a tak se na ně raději přestal ptát. Neotočil
hlavu. Poznal staříka po hlase – a taky podle té úvodní věty, která zůstávala
v jejich náhodných rozhovorech pokaždé stejná.
„Studuju tady ten splav,“ řekl a po dlouhé době odtrhl oči od plátna. Zadíval
se do proudící vody, jejíž hukot mu během malování splynul se zrakovým vněmem
i studenou a vlhkou vůní do jedné jediné smyslové matérie.
„Ještě se vám to koukám nevyvrbilo,“ řekl stařík takovým tónem, jako by se
za svoji poznámku zároveň omlouval.
„Dělám si jenom podmalbu,“ vysvětlil a snažil se, aby to vyznělo tak, že se
ani trochu nezlobí.
„Však jsme rádi, že vás tady máme,“ zněla pak další ze zaběhaných frází, kterou
se malíř naučil považovat za přátelskou, byť lehce pokryteckou lež.
Zadíval se do laskavé letité tváře. Vyzáblý obličej byl plný hlubokých, světlo
pohlcujících rýh, jež vytvářely trojrozměrný model nějakého osobního pohoří,
které se možná prostírá ve světadílu duše.
„Chtěl bych letos konečně zachytit ten okamžik, kdy se léto promění v podzim,“
svěřil se té tváři. Najednou měl pocit, že je u zpovědi (u které nikdy nebyl)
a že svému pastýři může plně důvěřovat. „Nepřijde vám to jako záhada?“ pokračoval.
„Něco je – a najednou je něco jiného. A vy vůbec nevíte, jak se to stalo. Nemůžu
tomu přijít na kloub. Vždycky ten okamžik promeškám. Vždycky cítím, jak se
blíží, jak je skoro nadosah – a pak si najednou uvědomím, že už je pryč a že
se od něj zase vzdaluju.“
Zadíval se někam za svého společníka. Rukou, svírající štětec, udělal ve vzduchu
několik trhavých pohybů, zaměřených do jednoho neviditelného bodu.
„Namalovat tak obraz,“ dodal se zaníceným výrazem ve tváři (modré oči a rudý
plnovous se zdály být ještě o něco zářivější), „ve kterém by byl ten okamžik,
kdy něco umírá a něco se rodí a obojí je to v jednom… V jednom obraze! Rozumíte?
To by bylo největší dílo ze všech děl!“
Musím ho jednou požádat, aby mi seděl modelem, napadlo malíře ve stejné chvíli,
kdy pronesl poslední slova a zadíval se starci do očí.
„Jen abyste nezaprodal vlastní duši,“ řekl záhadně muž s krajinou místo tváře
a dodal, že bude muset jít, jako by si vzpomněl, že měl už odpočátku strašně
naspěch. Stručně se rozloučili a malíř se svým plátnem znovu osaměl.
Určitě si ho musíš namalovat, říkal si. Je v té tváři něco, co hledáš… Ano,
mám z ní divný pocit. Přesně ten pocit, jako když vím, že se blíží ten okamžik,
kdy se něco změní v něco jiného. Jako by se ta vnitřní, ta niterná krajina
řídila stejnými principy jako ta vnější…
Sbalil si náčiní do batůžku a stojan se započatým obrazem dal přes rameno.
Rychlým krokem se vydal k domovu. Pocítil neodbytnou touhu podívat se na ni;
ujistit se, že všechno je na svém místě. Když pak vešel do pokoje, jehož zdi
byly obestavěny nezarámovanými plátny všech velikostí, bez váhání zamířil tam,
kde stála, zakryta několika dalšími nezdařenými nebo nedokončenými obrazy.
Opatrně ji vytáhl (byla téměř až u zdi – zatarasil ji takto záměrně, aby nebylo
úplně jednoduché se k ní dostat a mít ji pořád na očích) a opřel o malý dřevěný
stůl ve středu místnosti; na stole ležely tuby a štětce, pod ním se na podlaze
válelo několik složených stojanů; všude byly více nebo méně vybledlé barevné
skvrny.
Chvíli se na ni jen tak díval. Potom vytáhl ze zásuvky stolu malé, zašmudlané
zrcadlo a chvíli je pečlivě leštil loktem. Když uznal, že je to marné, přiložil
si zrcadlo ze strany k obličeji a natočil je tak, aby v něm mohl pozorovat
obrácený obraz obrazu. Zkoumal takto plátno část po části.
Na obraze byl znát ženský akt, který byl však v oblasti trupu skryt pod těžko
popsatelnou, všemi olejovými odstíny hýřící skvrnou, která díky chaotickému
kaleidoskopu barev působila dojmem nestálosti a neusazenosti, jako by uhýbala
před zrakem hledajícím v ní a za ní tvary ženského těla.
Stočil zrcadlo k sobě a zadíval se do vlastní tváře. Tenkrát jsi nosil knír
a věděl jsi toho strašně málo, promluvil k zrcadlu. Myslel sis, že ten tvůj
vlhký sklep s vůní plísně a terpentýnu, kterému jsi říkal ateliér, je nedobytný
zámek a jenom ty máš od něho klíč. Takže když říkala – pokaždé – „Modlete se
jenom, aby nepřišel ten můj!“, myslel sis, že se tě to netýká; že to patří
k tomu světu tam venku. Takže jsi vůbec nechápal, co se to děje, a cítil ses
zrazený a zklamaný, když tam vpadl a nejdřív se vrhl na ni a před tvýma očima
ji dal pár facek: a ty ses jenom díval, jako bys přemýšlel, jak ten výjev namalovat.
Pak šel k tobě a tys čekal, že ti je dá taky – ale on se místo toho podíval
na ten skoro dokončený obraz (ano, o to jde: to plátno ještě nebylo hotové,
ještě nebylo tou zatlučenou rakví) a na chvíli se dokonce zdálo, že je osloven
jeho krásou; ale pak ti vytrhl z ruky paletu, připlácl ji na obraz a pořádně
to rozmazal. Na tebe se ani nepodíval.
A on ten obraz vlastně zachránil! řekl si malíř, upíraje stále oči do svého
obráceného chvilkového autoportrétu. Tenkrát jsem toho věděl ještě míň než
dneska. Tenkrát jsem musel vypadat jako idiot, s tím velkým rudým knírem. Tenkrát
jsem ani neměl tyhle váčky pod očima a tolik chlupů v nose. A taky tuhle vrásku
na čele. Tu jsem snad ale neměl ani včera. Nebo ano? Musel jsem ji mít – přece
nemohla vyskočit přes noc! Ne ne. Musím ji mít už dlouho. Už celé měsíce. Ale
není to zvláštní? Není to divné, že jsem si jí nikdy před tím nevšiml?
5. (Svatba)
Nakonec to všechno skončilo bez trapasu. Zřejmě vzali ten její výstup
jako recesi, svatební veselí. Nikdo se ničemu nedivil, nikdo se na nic
nevyptával. Aspoň že tak. A když oni neměli potřebu to komentovat, tak
já taky ne. Hlavně, že už je klid, aspoň pro dnešek. Teď už jsou každopádně
všichni v tahu, přešlapují někde v nějakém kostele a nevěří, že to ten
farář s tolika kecy myslí vážně. Kdepak…
Jeho žena byla opět v ložnici. Převlékala se. Alespoň si byl jist, že se převléká.
Odjezd svatebčanů i její pokojný (také by se dalo říct rezignovaný) návrat
do bytu mu po dlouhé době vnesl do duše odevzdaný klid. Zase bude na nějakou
dobu pokoj, říkal si. Teď na ni chvilku nemusím dohlížet. Vytrucovala se a
unavila - za chvilku bude spát jako nemluvně. Jako bych ji neznal. Je to jenom
velké dítě…
„Jiřino!“ řekl do skla. „Já jdu jenom něco zařídit do sklepa. Hned budu zpátky.“
Pak se otočil a šel. Klidně, vyrovnaně, ale přesto bylo znát, že jde za nějakým
cílem, na kterém mu záleží. S každým krokem se do jeho chůze vkrádal spěch,
jako by se něčeho nemohl dočkat.
Když rychlými, navyklými pohyby otevřel dveře jejich sklepa a automatickým
máchnutím ruky rozzářil silnou žárovku visící u stropu, objevila se před ním
nevelká místnost, jejíž zdi byly obestavěny nevzhlednými, avšak bytelnými policemi
z ocelových rámů a dřevěných, ledabyle ohoblovaných fošen. Na některých byly
zavařeniny, na jiných nářadí a na dalších předměty, které se ani nedaly zařadit
do žádné souhrnné třídy. Uprostřed stál kovový pracovní stůl se spoustou zásuvek,
zabírající téměř celý zbývající prostor. Jeho deska, pokrytá opotřebovanou
překližkou, byla prázdná, což jen podtrhovalo studený klid místnosti.
Než vstoupil, přelétl několikrát sklep očima. Jeho obličej prozrazoval v tom
okamžiku naprosté uspokojení: nic nenarušovalo pořádek, který zde již léta
pečlivě udržoval. Ale po této chvilce kochání muž chvatně přikročil ke stolu,
vytáhl z kapsy malý klíč a odemkl zámek, visící na jedné ze zásuvek. Pootevřel
ji a zevnitř vytáhl cosi v tvrdých školních deskách, jaké už se dávno nepoužívaly.
Když je rozvázal a otevřel, ukázalo se, že skrývají skicák na kreslení, sice
ohmataný, ale rozhodně zánovnější než desky, v nichž spočíval (toho, kdo by
scénu sledoval, by mohlo napadnout, že to rozhodně není první skicák, který
byl do fialových desek vložen). Potom muž sáhl do zásuvky podruhé – tentokrát
o něco dál, hlouběji – a vytáhl sáček plný různě velkých tužek, pastelů a fixů.
Položil sáček vedle skicáku, ve kterém začal listovat. Po chvíli se zarazil
na jedné stránce. Rozevřel na ní sešit dokořán. Zatímco se pravou rukou přehraboval
v sáčku (jako by poznával barvy po hmatu), upíral naléhavě zrak na poněkud
neumělou, ale pečlivou kresbu.
Vlastně to nebyla tak docela kresba; jen zčásti. Obrázek totiž představoval
ženský akt, jehož hlava nebyla nakreslena, nýbrž vystřižena z nějaké fotografie:
fotografie ženy, která se nyní o dvě patra výš svlékala ze svatebních šatů;
na fotce, ze které muž vystřihl její hlavu, byla ale téměř ještě dívkou, ačkoliv
vážný výraz tváře ji dělal o něco starší. A tato černobílá hlava byla posazena
na dokresleném nahém těle, které podle všeho mělo pro svého tvůrce představovat
ideál ženské krásy (a náhodný divák, který by tento výjev sledoval, by si nyní
zajisté mohl pomyslet, že v oné decentně pootevřené zásuvce by se našla i nějaká
tiskovina, která onomu ideálu posloužila za vzor).
Muž se dlouho přehraboval v sáčku s kreslířskými potřebami, když najednou prudce
zavrtěl hlavou a začal druhou rukou znovu listovat skicákem. Byly zde samé
podobné kresby. A všechny měly tutéž hlavu, týž černobílý obličej vystřižený
z dávné fotografie. A všechny byly v oblasti trupu začmárané neurvalou směsicí
barevných čar, zakrývajících nahé tělo… Po chvíli se pomalým, bezmála obřadným
pohybem vrátil na tu stránku, kde prve začal s prohlížením. Obrázek byl dosud
bez poskvrny a nahé tělo se bez zábran a se všemi detaily vystavovalo očím
diváka, zesměšňujíc hlavu, kterou neslo a k níž se přes veškerou autorovu snahu
vůbec nehodilo. Nyní vzal tvůrce do pravé ruky - namátkou, aniž by se do sáčku
podíval - několik tužek, pastelů a fixů najednou a utvořil z nich jakýsi obří
štětec. Přiložil nástroj k papíru a počkal, až se všechny jeho barevné hroty
srovnají na ploše. (Nahodilý divák by v té chvíli nedokázal přesně určit, co
lze právě v tom okamžiku vyčíst z mužovy tváře, a žádal by ještě nějaký čas
na její prozkoumání - ale ten mu nikdy nebude dán!)
Malíř opatrně, aby neprotrhl list, začal svým podivným nástrojem přejíždět
po papíře tam a zpátky. Tam a zpátky. Tam a zpátky.
Bystřička – Olomouc,
přelom léta a podzimu 2002
|
