Poezie
O pouti
O pouti
ženy sáhly do žaludků skříní
pro šaty sváteční
a muži natáhli obleky
prohnané naftalínem
ze svateb a pohřbů
na náves plnou světel
jak rybník pod nocí
Ne nikdy jsem nechtěla
pach venkova
záda shrbená nad záhonem
ruce orané po lokty
ale teď čas
okolo stavení na bílo
kloní větve myšlenek
k zemi blíž
dotknout se věcí
některých
xxx
Projížděli jsme kostrou mostu
podobné kostře pravěkého ještěra
a kluk z výletu
s pláštěnkou v pod paží
zvracel do uličky
třicet pět minut poté
co začalo pršet
xxx
Za tři dny jediný
kdo shodil na váze
byl spánek
a přestože pohublý
jeho kosti v mých nohou
tvářily se olověně
do schodů kavárny
kde Edith Piaf zpívala
v cifernících velkých měst
nad kávou a rybízovým džusem
řetěz času spadl z kola
a nebylo proč spěchat
těsně po poledni
kavárna v obleku námořníka
xxx
Na schodech
vdechnout dozvuk dveří
jež práskly
až k začátku
kdy kroky byly mlčené
xxx
Jsou věci
o kterých nedá se
… nemohu psát
bylo by to jen
hýkání starého osla
bylo by to
ojedinělé plácnutí
do hejna much
Někdy je třeba ticho
sednout si
na dno rybníka
rukama obejmout kolena
a naslouchat vodě
jako kdysi
před narozením
xxx
Ne
nemluvím na tebe vietnamsky
ani záhadným dialektem
to vrátní z kempu
od řeky Styx
schválně tě matou
a voláš po mně
od kbelíku
přiběhnu
v gumových rukavicích
-Tady jsem –
hadičkou cévky
odpoledne tiše odtikává
xxx
Strop ve tmě
s obratli žaluzie
počítám k sedmému
vlak houká na Jižní
… ráno
v hodině bezobratlovců
xxx
A kdybych třeba jednou
úplně zobézněla do samoty
začnu chodit do hospody na rohu
budu psát na pivní tácky
a staří dělníci bez zubů
budou dělat
že mi rozumějí
xxx
Otče můj
jenž stojíš tu v předsíni
jako bys nedospěl
v pruhatém pyžamovém kabátku
kluk z děcáku
co vyhlíží potenciální matku
když odcházím vlhkým schodištěm
Otče můj
kašlu ti na království
Přijď…
xxx
Hlavu mám
do čtverce
do kufru sbalenou
do ložnic tratí
a holubů rezatých
nádraží
a taky do dveří
odemykám se
za prahem
…
a přece se točí
xxx
To řeka
nábřeží židle
stoly až (po)lednice
Přišla s ní
svezla se po její šíji
do ulice
prošla průjezdem
tiše
vystoupala po schodech
neklepala
bylo otevřeno…
… když jsem umývala mrtvé tělo
znělo tak dutě
prázdná papírová krabice
ve vodě
po kolena
město
když tys začal
odtajňovat moře
13.srpna 2002
xxx
-Za každýho se večer desetkrát pomodlím, ale za toho
hajzla ne.-
Když jsem k nim jezdívala jako dítě, pamatuji se, že
sedával u okna nebo na stoličce. Vždycky před něho
se samozřejmostí postavila talíř a podala mu příbor.
Vypadalo to laskavě. Tenkrát se nikdy nemodlila.
/“Zápisky ze skoro
tajného deníku“/
xxx
-Taky bereš-
-Taky-
-A co ? … neurol ? –
-Taky-
-Vidíš taky bere… neurol
mávla rukou přes stůl
na svého muže
-Jeho bolí záda kolena hlava-
doktor říkal
-Lepší to nebude-
Jde o to aby se s tím
člověk smířil
Ale pod slunečníkem
zahradní restaurace
se nám nějak nechtělo
do toho smiřování
I když
pryč je doba
kdy jsme si mysleli
že hemeroidy
mohou být třeba souhvězdí
xxx
-Máš malá ňadra-
špitl mi
-Ta moje předchozí
měla vydatnější-
prasátka vykrmená
na zabijačku
Co počít ?!
Noci se mnou
budou dietní
xxx
Rozesmála mě
na vagóně nastříkaná
pička s dlouhýma nohama
proti ní mužův
taktéž na nohou
Freude co bys tomu řekl
kdybychom bez hlav bez těl
kráčeli po ulicích
na nožkách
(jen svá) přirození
xxx
Přes tenkou rukavici
dotýkal se mě uvnitř
doktor
jenž otevřel mi koleno
lapena pocitem
absolutní nahoty
vzpomněla jsem
nedělního oběda
kdy zuby osahávají
kloubní pouzdro
pečeného kuřete
|
