 |
Supové Mexika
Nečekal jsem ho. „Přišel jsem kvůli Pepovi,“ řekl Antonín, „kvůli tomu
jeho muzicírování.“ Nabídl jsem mu židli, ale zůstal stát. Pochopil jsem,
že se ptá na synovy pokroky ve výuce.
„Docela mu to jde,“ začal jsem. „Někdy si trochu zalajdačí, ale hraje
rád a už pochopil, že bez trošky dřiny to nepůjde. Talent má určitě, každý
týden dělá pokroky. Myslím, že z něj můžete mít radost.“
„To je sice moc pěkné, ale řekněte mi, pane učiteli, k čemu mu to bude?
No k čemu? Tady na vesnici? To ho neuživí.“
„Vždyť neříkám, že se tím bude živit. I když si tím může přivydělat, ať
už bude dělat v životě cokoli. A navíc, věnovat se hudbě, to je čest.
Co Čech, to muzikant, říká se přeci. A to by mělo platit i dnes, když
je doba tak těžká.“
„Právě že je těžká, pane učiteli, právě proto...“
„Já vás chápu. Vím, ten nálet,“ odmlčel jsem se.
Pepa docházel ke mně na hodiny dvakrát týdně ze sousední vesnice, pět
kilometrů tam a pět zpátky. Teď, skoro už v zimě, se vracel bez lucerny
vždy za tmy. Věděl jsem, že se bál. Aby zahnal strašidla, hrál většinou
celou cestu na klarinet. Dokonce už se to stalo součástí naší výuky. Než
odcházel, zadal jsem mu dvě tři skladby, které měl hrát a ještě dlouhou
chvíli jsem pak poslouchal vzdalující se tóny, které se rozléhaly mezi
posledními domky vesnice, mezi poli, remízky a křížky na rozcestích. Před
třemi týdny byla cesta domů pro Pepu ovšem málem osudná. Angloamerické
letectvo bombardovalo továrnu ve městě, jenže bylo zataženo, takže ji
našlo jen pár letadel. Ostatní shodila před zpáteční cestou náklad do
polí. A mezi těmi poli šel právě Pepa. Když uslyšel hukot motorů a kolem
začaly vybuchovat bomby, skočil do příkopu u silnice a zavrtal se tam,
ležel tam v bahně uprostřed ohně, létajících drnů, hlíny, kamenů a střepin,
ležel a hrál, foukal skrčený v příkopu do klarinetu jako o život, aby
přehlušil bomby a strach ze smrti. Tehdy to ovšem nebyla jedna ze skladeb,
kterou jsem mu zadal, nýbrž ďábelská improvizace, z níž prý vstávaly vlasy
hrůzou na hlavě, jak tvrdil pytlák Rozboud, kterého bombardování zastihlo
na cestě do lesa.
„Ten nálet, to se nedalo čekat. Jinak – a snad mě nepochopíte špatně,
nechci vám sahat do svědomí – teď už se brzy stmívá, tak by možná bylo
lepší, kdyby Pepa chodil domů s lucernou,“ řekl jsem po chvíli.
„Jakápak lucerna! A ten nálet s tím také nemá nic společného. Podívejte,
pane učiteli. Nebudu chodit kolem horké kaše. Pepa s tím muzicírováním
prostě skončí. Už k vám chodit nebude,“ oznámil rozhodně Antonín.
„Ale to by byla hrozná škoda! Říkám vám, že má talent, že mu to jde výtečně...“
„To je všechno moc pěkné. Ale sám jste říkal, doba je zlá. Už si ty jeho
hodiny nemůžeme dovolit. Prostě na to nemáme a basta. Vlastně ten nálet
je v tom trochu také, ale jinak, než si myslíte. Já už do fabriky nedojíždím,
jsem od té doby doma. Náš úsek to dostal, tak nás propustili. Teď se budu
muset protloukat všelijak. Ale vím, že vám teď každá koruna bude chybět
také.“
„Ale ne, o ty peníze mi přeci nejde,“ namítal jsem.
„Jen nepovídejte. Vím, že to máte také těžké. A nejsem žádnej pes. Máte
kolo?“
„Mám. Ale jakou to má souvislost?“
„Přijdete kvůli mně o kšeft, tak jsem si řekl, že vám to zkusím aspoň
nějak vynahradit. Chtěl jsem vám navrhnout, jestli byste se mnou nechtěl
vyrazit na kalku.“
„Na kalku?“
„Na kalku, přesně tak. Tak na dva, na tři dny. Pár let jsem už nebyl,
ale jak se říká, přišla nouze na kozáka, tak to přijde vhod. Jezdíval
jsem dřív s Krocem, jenže teď už má revma a kdesi cosi. A na kalku se
vždycky jezdí ve dvou, sám to člověk neutáhne. Tedy když to vyjde. Museli
bychom vyrazit hned zítra ráno. Co říkáte?“
„Já ale musím do školy, učit.“
„Tak řekněte Hatinovi, ať za vás zaskočí. Stejně se v penzi nudí, bude
jenom rád. Jestli chcete, můžeme za ním zajít spolu ještě teď hned. Takže
co, platí?“
Antonín mě stavěl před jednu hotovou věc za druhou. Nestíhal jsem nic
promýšlet. Prostě se nedalo couvnout.
„Dobrá, platí.“
Sjížděl jsem klikatou cestou z kopce ještě za šera, skoro v polospánku.
Snažil jsem se nemyslet moc na to, jak krásně se dají taková rána koncem
listopadu proležet v posteli. A dopoledne prosedět u kavárenského stolku.
V Praze nebo v nějakém jiném městě. Jenže školu nám Němci zavřeli. Jsem
zpátky na vesnici. Na křižovatce uprostřed polí. Antonín už čekal.
Jeli jsme mlčky. Měl jsem dost času na to, abych si svou účast na této
výpravě řádně odůvodnil. Vždy jsem měl totiž nutkání všechno, co dělám,
odůvodnit, najít pro to nějaký vyšší smysl, ospravedlnění, nějak to klasifikovat.
Vím, že to není zrovna příliš originální, v té či oné míře to dělá každý
druhý. Je to směšné, patetické a člověk tím příliš často lže sám sobě.
Ale nemohl jsem si pomoci, nedokázal jsem žít s vědomím, že život je jen
neustálé vršení náhod a nevyhnutelných potřeb. To nejbanálnější zdůvodnění,
na které jsem přišel vždy a u čehokoli, bylo to, že půjde o novou zkušenost.
Že poznám život zase z nové, mně dosud neznámé stránky. V budoucnu se
to pak třeba bude hodit. Nebylo nic jednoduššího než aplikovat takové
moudro právě na tuto výpravu. Tenhle primitivní typ odůvodnění prakticky
čehokoli mne ale v posledních letech uspokojoval čím dál méně. Další vysvětlení,
které mě napadlo, bylo takřka zdravotního rázu. Jízda na kole je koneckonců
sport. A v posledních týdnech jsem zabředával do pravidelné, předvídatelné,
přesto však vyčerpávající deprese podzimních a zimních měsíců. Tohle mě
trochu vytrhne z rutiny, provětrám se a přijdu na jiné myšlenky. O finanční
výhodnosti výpravy jsem ani moc nespekuloval, neměl jsem představu, kolik
můžeme tímto způsobem vydělat. Vzhledem k povaze naší činnosti jsem ale
nečekal, že z nás budou zrovna milionáři. Čím déle jsme jeli ztuhlou,
jinovatkou pokrytou krajinou, tím více jsem byl nespokojen s odůvodněními,
která mě napadala. Byla moc sobecká. Chtělo to něco vyššího, něco, co
by mne přesahovalo, nějaký ten ideál humanitní. Antonín šlapal mlčky přede
mnou. Určitě se na této výpravě dobře poznáme. A možná, říkal jsem si,
se nakonec dá přemluvit k tomu, aby začal znovu posílat Pepu na hodiny
klarinetu. Ano, tohle ospravedlnění bylo ideální. Zkusím to všechno ještě
zvrátit. Zachránit talent. Udělám konečně nějaký dobrý skutek.
První člověk na kraji vesnice nám vysvětlil, kde najdeme nebožtíkův
dům. Na zahradě krmil králíky asi třicetiletý zasmušilý muž. Odhadli jsme,
že půjde o syna. Antonín se chopil iniciativy. Byl jsem zvědav, jak asi
proběhne to smutné a přitom oboustranně nutné jednání. Nakonec v tom ale
nebylo nic tajemného. Antonín se ujistil, že jsme trefili na správné místo
a vyjádřil naši soustrast. Potom přešel věcně k účelu naší cesty.
„Přijeli jste pozdě. Už tu byli, včera. Už si to odvezli.“
„Sakra,“ uklouzlo Antonínovi. „Co se dá dělat. Tak zas pojedeme. Ale řekněte
mi ještě, nevíte náhodou, jak se jmenovali? Ti co tu byli?“
„Tak to vám nepovím. Byli taky dva, taky na bicyklech. Oba byli takoví
podobní, oba zrzaví, asi bráchové.“
Rychle jsme se rozloučili a vyrazili dál. Hned za vesnicí Antonín zastavil,
lokl si kořalky z lahve a také mi podal. „Tak je to jasné. Král a Vejvoda.
Nejsou to bráchové, jsou si jenom děsně podobní. S těmi bude potíž. Sakra,
to nám to pěkně začíná. Já to tušil!,“ láteřil Antonín a vztekle mlátil
kloboukem o dlaň. „Tak to budou zase závody. Budeme tu kroužit kolem sebe,
jak supové Mexika. Jak hyeny někde v džungli. Když je v tomhle podnikání
konkurence, tak to jde do tuhého. Podle toho bezpečně poznáte, že nastaly
zlé časy.“
V Čechách považovali peřiny vždy za něco takřka posvátného. Peří se schraňovalo.
Dralo se po večerech a vyprávěly se přitom příběhy. Když ho bylo dost,
udělala se z něj peřina. Peřina byla symbolem domácího štěstí, spolu se
stolem a pecí tvořila jakousi svatou trojici domova. Když přišel oheň,
velká voda nebo jiná pohroma, peřina se vynášela z domu jako první. Často
se stávalo, že někdo uhořel, ale peřina se zachránila. Peřina byla hlavní
součástí věna. V peřinách trávil koneckonců každý aspoň třetinu života
a kdo byl bohatý nebo nemocný, ten i víc. Peřina provázela člověka od
kolébky do hrobu. Přesněji do posledního dechu. Tehdy vlastně zemřela
s ním. Do peřin, v nichž umírající vydechl, už nikdo nesměl ulehnout.
Byla to jak pověra, tak i hygienickými důvody ospravedlnitelný obyčej.
Jenže peří se dalo vyčistit a znovu použít. Na vesnicích si každá rodina
střádala vlastní peří a šila svoje peřiny. Ve městech to ovšem bylo jiné,
tam se peřiny daly koupit jako každé jiné zboží. Po původu se nikdo neptal.
A v tom právě spočíval náš podnik. Vykupovat za pakatel peřiny po mrtvých
venkovanech a prodat je obchodníkovi z Antonínovy vesnice, který měl čistírnu
peří a všechno pak prodával do města. Když mě Antonín vzal s sebou na
kalku, jak se tomu říkalo, myslel jsem si, že budeme prostě jen objíždět
vesnice a sbírat peří. Představoval jsem si to asi moc jednoduše. Byla
tu konkurence. Bude to tak trochu cyklistický závod, říkal jsem si. A
kdoví, možná i opravdový boj.
V údolí před námi se objevila vesnice, rozložená kolem Oblobrdského
potoka. „Sem jedeme určitě zbytečně,“ prohlásil Antonín.
„Myslíte, že nás zase předešli ti dva, Vejvoda s Králem?“
„Ale ne. Ti by sem jeli také zbytečně. Tohle je divná vesnice. Opravdu
divná. Bylo to tak odnepaměti.“
Antonín mi vyložil, že vesnice, do níž jsme sjížděli, je prý stižena zvláštním
prokletím. V té době vlastně štěstím. Pokud je země stižena válkou nebo
nějakou jinou pohromou, ve vesnici prý nikdo za celou dobu nezemře. Ani
přirozenou smrtí, ani nešťastnou náhodou. Vojáci, kteří jsou z ní odvedeni
na frontu, se vždy všichni vrátí v plném počtu a shledají se zase šťastně
se všemi svými blízkými.
„Třeba naposledy, za světové války. V každé vesnici mají pomníček, aspoň
pár jmen, aspoň dva nebo tři vždy padli. A schválně, všimněte si toho,
až přijedeme na náves, tady nemají nic. Přežili všichni. Za všech válek,
prý i dávno, za morových ran, jakmile je národu zle, tak jim je hej. Říká
se, že smrtka si jich nevšimne, jak jsou schovaní tady v tom údolí. Když
má plné ruce práce, tak si na ně prostě nevzpomene. Ale jakmile to přejde,
to se potom dějí věci! Pak si to vynahradí. Jak se to serve v hospodě,
každou chvíli je tu někdo mrtvý. Samé neštěstí. Děti se topí v potoce,
chlapi padají ze střechy a ze žebříků a lámou si vazy, někoho nabere býk,
někdo se oběsí, ženy umírají při porodech, tráví se, do toho různé nemoci.
Kdyby byl mír moc dlouho, tak snad jednou všichni pomřou. Válka je pro
ně úplné požehnání“
„A proč tam tedy jedeme, pokud je to opravdu tak?“
„Proč? Dostal jsem hlášku. A pak, jak to říct. Vždyť to není možné. Je
to povídačka. I když na druhou stranu stejně vím, že to tak je a vždycky
bylo, chápete, nevěřím tomu, ale je to tak. Jedeme zbytečně. Ale jet musíme.“
Sjeli jsme do vesnice. Na návsi se k rybníčku sklánělo pár vrb, z nichž
vykukovala socha svatého Jana Nepomuckého. Pomníček padlým nikde. Dojeli
jsme před dům.
„Co jsem říkal? Vidíte to?“, zašeptal Antonín. Před domem pobíhala čiperná
vrásčitá stařena a nosila dovnitř nasekané dřevo. Mohlo jí být už kolem
osmdesáti.
„Pozdrav Pán Bůh, hledáte někoho?,“ vykřikla, když si nás všimla a rozsekla
přitom sekyrou polínko na dvě stejné poloviny.
„Ani ne, jenom projíždíme, “ řekl Antonín.
„Tak jste to sám viděl,“ dodal o pár metrů dál, „prý že je s ní ámen.
Ta je zdravá jak řípa. Ale jakmile přijde mír, tak to s ní sekne. To se
vsaďte. To zas bude do roka půl vesnice na krchově.“
Šlapali jsme dál. Bylo už odpoledne. Nevyptával jsem se na náš další plán.
Antonín začal sám. Řekl, že pro dnešek skončíme cestu v Rozvrší. Je to
v okolí největší vesnice. Antonín tam má příbuzné, takže můžeme Rozvrší
použít jako vhodnou základnu a jistě se tam dozvíme, kdo v kraji v těchto
dnech zemřel nebo má na kahánku. Také je čas si odpočinout, abychom se
zbytečně neschvátili hned první den.
„To zní dobře,“ řekl jsem, „každá práce musí mít svůj rytmus.“
„Rytmus. Přesně tak. Tak tady máte, učitelskej, trochu do rytmu,“ řekl
Antonín a podal mi za jízdy láhev. Lokl jsem si. Viděl jsem, že se usmívá
od ucha k uchu. Zatím jsme zrovna dvakrát úspěšní nebyli, ale stejně jsem
cítil, že je to dobrý začátek. Začínal jsem věřit tomu, že nakonec i na
Pepovo „muzicírování“ změní názor.
Alois, Antonínův bratranec z Rozvrší, se držel celkem stranou. Zdálo
se, že je úplně ponořený do sebe, nebo se snad zotavoval z nějaké nemoci.
Z obličeje jsem to nedokázal vyčíst. Jeho žena trávila většinu času v
kuchyni. Mnohem víc než naši hostitelé toho namluvil jejich soused a pravidelný
návštěvník. Tento asi šedesátiletý muž se představil jako Jaromír Budil.
Když zjistil, že jsem také učitel, začal mne vyslýchat. Hovořil velice
starosvětsky o metodách a cílech výuky, o kázni a řádu, ale hlavně o vznešených
národních ideálech a morálce z nich plynoucí. Ukázalo se, že Budil je
něco jako zapadlý vlastenec. Jenže na rozdíl od svých předchůdců z devatenáctého
století nejen v zeměpisném smyslu. Zapadl prostě do špatné doby. Chvilku
mi připadal jako milá vesnická figurka, ale pak mi začal lézt na nervy.
Jeho tirády, protkané odkazy na národní velikány, neměly hlavu ani patu.
Navíc měl i básnické ambice. Neprozřetelně jsem se zmínil o tom, že také
píši básně a neodpustil jsem si jedovatou poznámku, že tak činím bez výchovného
cíle.
„To se podívejme. Tak pan kolega je také básník! Tak nám tedy některou
svou báseň zarecitujte. To jsme tedy zvědavi!“
Odpověděl jsem vyhýbavě, že si své básně nepamatuji nazpaměť a že nejsou
navíc určeny širšímu, nezasvěcenému publiku. Budil přímo vybuchl. Co prý
je to za básně, když jim nikdo nemůže rozumět. Básně se přeci mají psát
tak, aby je pochopil i obyčejný sedlák. Básně jsou pro lid, pro národ.
Národ musí držet pohromadě. A pohromadě ho udrží právě básně. A ty musí
být vlastenecké a výchovné. Zvlášť v téhle době. A co že jsem to za poetu,
když si nepamatuji vlastní verše. Nebo jsou mé básně snad tak obscénní?
Dekadentní? Takže se je stydím recitovat?
„A vydal jste už vůbec nějaké básně tiskem?,“ dorážel vyzývavě.
„Sbírka byla těsně před vydáním. Když jsem byl ještě v Praze. Bohužel
zasáhly nešťastné okolnosti. Zatím tedy ne.“
Do Budila vjela nová energie. Stoupl si do pozoru a pohotově vyndal knížečku,
kterou patrně tahal všude s sebou.
„To já, pane kolego, já už jsem vydal větší množství básní v různých listech.
A také tuto knihu veršů. Vyšla v roce 1937. Na rozdíl od vás, který si
vlastní básně, jak tvrdíte, nepamatujete, já namátkou jednu klidně přednesu.
Je na straně 34, ale nemusím to otevírat, pamatuji si ji zpaměti“
Budil se uklonil a začal recitovat:
„Jaromír Budil. Našemu Sokolu.
Z chudých vyšels chalup. Z chudého jen kraje.
Holé hory, černé lesy, v polích pšenka těžko zraje,
v zemi uhlí, v chýších zima,
zlý byl život, ale paže prací ztuhly, ztuhly do ocele,
abys jednou úderem na gong spáče probudil
a k činům volal zem!“
Budil se znovu uklonil a díval se vítězoslavně kolem sebe, na mne, na
Antonína i na Aloise. Viděl jsem, že na něho oba dva hledí prázdnými pohledy.
Poezie jim evidentně nic neříkala. Podle okolností nyní mohli být strženi
jak k obdivu, tak k výsměchu. V tomto případě se ovšem schylovalo k obdivu.
Když pro nic jiného, tak proto, že Budil se snažil. Náš hostitel se chystal
něco říct. Jistě pár slov chvály. Budil se naparoval jako holub.
„Budil – spáče probudil. No to je teda báseň,“ ozvalo se nám za zády.
Aloisova žena vylezla z kuchyně a pronesla svůj zdrcující odsudek. Prázdné
pohledy jejího muže a Antonína byly najednou plné sarkasmu. Místnost se
otřásala hurónským smíchem. „To je teda báseň! Budil – probudil! Ha, ha,
ha! To já taky složil jednu, poslouchejte: Malý zajíc vyskočil, tvrdý
bobek vytlačil! Ha, ha, ha.“ V duchu jsem děkoval paní domu, že takto
ukončila literární debatu.
„Konečně se ti zase vrátila barva do ksichtu!,“ řekla naše domácí trochu
drsně manželovi, když posměšky ustaly. „Dobře, že jste ho rozveselili!
Celej den se tvářil jako kakabus, na nic pořádně nesáh, jen tu tak koukal
jako tělo bez duše. Až jsem se bála, jestli nám táta neonemocněl,“ řekla
a vrátila se do kuchyně. Pochopil jsem, že náš hostitel asi nebývá vždycky
takový, jako dnes. Vysvětlení nám podal až po další hodině. Nejprve se
ujistil, že nikdo za dveřmi neposlouchá, poté se k nám třem naklonil a
šeptal:
„Musím vám říct, co se mi dnes stalo. Musím se s vámi poradit. Slibte
mi nejdřív, že budete mlčet! Jde o krk!“
Slíbili jsme. Když byl náš domácí dopoledne v lese, někoho tam potkal.
Nějakého muže, který se tam skrýval. Nevěděl, kdo to je. Muž z lesa mu
neřekl žádné podrobnosti, jenom mu naznačil, že se tam schovává před Němci
a potřebuje nutně něco k jídlu. Možná není sám, může jich tam být víc.
Každopádně, náš hostitel mu měl dnes v noci do dutiny v dubu někde v lese,
kterou mu tajemný muž ukázal, donést něco k snědku. Znělo to prý jako
rozkaz, který musí splnit. Spekulovali jsme o tom, kdo to může být. Asi
parašutista, voják naší armády z Anglie, který tu byl vysazen. Nebo nějaký
odbojář či uprchlý vězeň. Ale co když to byl agent-provokatér? Každopádně
šlo opravdu o krk. Za takové věci stříleli nacisté celé rodiny.
„Musíte mi poradit. Já myslím, že to snad je náš člověk. Že jde proti
Němcům nebo jdou oni po něm. Říkal jsem si, že bych mu tam dal uzenou
šunku a bochník chleba. Ale nevím. Sami toho nemáme zrovna moc. A kdoví,
kdo to je.“ Uzená vepřová šunka byla místní specialita. Člověku v lese
mohla vystačit dlouhou dobu. Nevěděli jsme, co poradit. Po chvíli zasáhl
Budil.
„Doba je zlá, musíme táhnout za jeden provaz. Jeden za všechny, všichni
za jednoho. Samozřejmě jazyk za zuby. Ta šunka, to je dnes vzácnost, to
je velká oběť. Ale udělat to musíme.“
Budilova odvaha rozhodla. Lesní muž měl dostat celou vepřovou šunku. Kolem
půlnoci s ní Budil a náš hostitel přeskočili přes plot a zmizeli v lese.
Za necelou půlhodinu byli zpátky. Nikdo je neviděl.
Šli jsme spát. Dál jsme už nemluvili. Tak vida. Ten dědek mi byl nejdřív
pěkně protivný, ale ukázalo se, že má z nás všech nejvíc odvahy. Kde bychom
skončili, nebýt zapadlých vlastenců. Ještě že nám jich pár zbylo, říkal
jsem si, než jsem usnul. Pod nadýchanou, prachovou peřinou.
Ráno bylo ještě mrazivější, než první den. „Asi už brzy napadne sníh,“
řekl jsem.
„Ne, ještě to takhle chvíli vydrží. Musí. Jezdilo by se nám špatně. Jinak
jsme si ale na kalku nemohli vybrat lepší dobu. Tohle je ta doba. Ta správná.
Když někdo celý podzim postonával, většinou zaklepe bačkorami, právě když
udeří tyhle mrazíky. Smrtka má žně. A my také.“ Antonín se na mne podíval.
Z mého výrazu asi vyčetl, že to celé podal příliš morbidně. Vycházeli
jsme z toho jako nějaké hyeny. Supové Mexika. Přidal k tomu tedy ještě
trochu útěšné filozofie: „Ale co s tím naděláme. To je život. Vlastně
je to takové milosrdné období. Smrtka si vezme ty, co se dlouho trápili.
Nemá přeci cenu, aby se člověk trápil zbytečně. Takhle to musíme brát.
Děláme to pro živé. To peří co posbíráme se vyčistí a zase v něm bude
někdo spát.“
Přikývl jsem. Lidem pomoci nemůžeme, ti jsou mimo naši kompetenci. Tak
aspoň zajistíme reinkarnaci peřin. Opřeli jsme se do pedálů.
„Sakra, tak to nám chybělo,“ zaklel po nějakých pěti kilometrech Antonín
a ukázal před sebe. Asi dvě stě metrů před námi jeli dva cyklisté. Když
jsme je trochu dohnali, viděl jsem, že jim zpod rádiovek raší chomáče
zrzavých vlasů. Naši konkurenti, Král a Vejvoda.
„Vsadím se, že jedou tam, kam my. Musíme je předehnat.“
Závod začal. Zrychlili jsme a v jednom delším, rovném úseku cesty jsme
je předjeli. Dělali jsme, jakoby nic. Oni také nijak nezareagovali. Když
jsme na ně trochu pozapomněli, asi po dvou, třech dalších kilometrech,
náhle se přiřítili zezadu a předjeli zase oni nás. Asi do té doby sbírali
síly. Zanedlouho jsme je dohnali a jeli jsme těsně za nimi. Nervozita
už trochu stoupla, oba se občas ohlédli, aby viděli, jak jsme na tom a
zda nechystáme nějaký nový manévr. Oba týmy nyní udržovaly stabilní rychlost
i pozici. Potili jsme se. Antonín, kterému bylo už kolem padesátky, stále
hlasitěji odfukoval. Začala mne napadat řešení, která nebyla zrovna v
souladu se zásadami fair play. Koneckonců bylo dovoleno vše, závod probíhal
bez rozhodčích, diváků a rozhlasových komentátorů. Musíme vyhrát stůj
co stůj!
„Zastavte! Už nemůžu! Musím si na chvíli odpočinout,“ zavolal najednou
Antonín a sesedl s kola. Král s Vejvodou těsně před námi se ohlédli a
cosi prohodili. Za chvilku nám zmizeli za zatáčkou. Prohráli jsme, pomyslel
jsem si.
„Setřásli jsme je. Jdeme!,“ zavelel Antonín, slezl z cesty a vedl kolo
vedle sebe do prudkého kopce. Jeho únava byla pouhým taktickým manévrem.
Vysvětlil mi, že to můžeme vzít zkratkou přes kopec a přes les. Napojíme
se pak na jinou cestu, kterou do vesnice přijedeme z druhé strany, než
Vejvoda s Králem.
Bořili jsme se místy po kotníky do rozbahnělé půdy, do níž jsme se propadali
skrz tenkou praskající vrstvičku, která zmrzla přes noc. Bahnem a listím
se nám obalila i kola. Na to však teď nebyl čas. Přelezli jsme co nejrychleji
přes kopec a zase šlapali dál.
Nebožtíkův dům jsme poznali zdálky, stálo před ním několik lidí. Ten člověk
zemřel teprve předchozího dne. Rakev byla ještě v domě. Sjížděli jsme
elegantně bez šlapání z kopce až před vrata. Z druhé strany, do kopce
a méně elegantně, finišovali Král a Vejvoda. Byli celí od jehličí. V drátech
kol jim brnkaly smrkové větvičky. Asi také znali nějakou zkratku. Před
vraty jsme zabrzdili ve stejnou chvíli. Naprosto vyrovnaně. Všichni před
domem nás upřeně pozorovali. Naše družstvo smeklo klobouky, soupeři rádiovky.
Svorně jsme vyrazili vyjádřit upřímnou soustrast.
Když jsme se zorientovali mezi pozůstalými, začali jsme jednat s bratrem
mrtvého. Pomalu, opatrně, ale věcně. Každý řekl pár vět, pak pokračoval
další z nás. Z nás čtyř. Ano, pozůstalí nás považovali za jednu jedinou
skupinu výkupčích. Unavená žena, snad dcera mrtvého, nám nabídla něco
malého k snědku a sklenku slivovice. Zašla zpátky pro peřiny. Stáli jsme
dlouho před domem, celí od bahna, listí a jehličí. Drobný obnos za peřinu
jsme dali bratrovi nebožtíka. My půlku, Král s Vejvodou také. Docela automaticky.
Když se žena vrátila s peřinou a polštářem v náručí, chopil jsem se hbitě
cípu peřiny. Král, nebo snad Vejvoda, nevěděl jsem, který je který, ovšem
peřinu chytl pevně také. Žena nás oba sledovala. Nemohli jsme se přeci
rvát o peřinu před domem nebožtíka, před všemi těmi lidmi. Poděkovali
jsme tedy, rozloučili se a začali obřadně ustupovat směrem ke kolům. Já
a jeden z těch zrzavců jsme nesli peřinu, Antonín s tím druhým drželi
každý z jedné strany polštář.
Vyšli jsme před bránu. Kola stála opřená u zdi. „Tak jak se srovnáme,
pánové?“, ptal se Antonín. „Zaplatili jsme to napolovic, ale napolovic
se to dělit nedá.“
„Chceme to všechno. To, co jste jim dali, vám proplatíme.“
„Tak to tedy ne, to ani omylem.“
Pár vteřin jsme stáli mlčky, drželi jsme křečovitě cípy lůžkovin a vztekle
na sebe zírali. Pak ten Vejvoda nebo Král, prostě ten, který držel s Antonínem
polštář, jej pustil, chytil se svým komplicem pořádně peřinu a prudce
zatáhli, jako by se smluvili. Tím nenadálým trhnutím mi vyklouzla z rukou.
Ztratil jsem rovnováhu, až jsem padl na zem. Král s Vejvodou skočili hbitě
na kola a pokoušeli se ujet. Vyběhli jsme za nimi. Snažil jsem se zachytit
zase peřinu a vytrhnout ji tomu zrzavému lupičovi ze spárů, ale zachytil
jsem jen růžek. Uslyšel jsem prasknutí. Malý kousek látky mi zůstal v
ruce a zlosyn vesele ujížděl dál. Ve vzduchu se vznášela dvě tři pírka,
která z utrženého růžku vylétla. Peřina byla ztracená. Antonínovi se ovšem
poštěstilo stáhnout z kola druhého zrzouna, kterého chytil pod krkem a
dal mu takovou facku, až mu spadla rádiovka do bláta.
„Tak aspoň prachy. To co jsme zaplatili a ještě něco navrch. Nechali jste
nám jenom polštář, vy pazhřivnáči zrzaví“
Lapený Vejvoda, nebo snad Král nijak neprotestoval. Vytáhl z kapsy pár
mincí, sebral rádiovku a vyrazil za svým komplicem, který všechno sledoval
dole pod svahem.
Vejvoda s Králem zvítězili. Antonín mlčky přivazoval polštář ke kolu.
Dívalo se na nás snad sto lidí. Celá vesnice vyšla před domy.
„Já jsem myslela, že patříte k sobě, že jste tu společně,“ řekla skoro
omluvně žena, která nám peřiny donesla.
„Společně? My s těmi gaunery? To nikdy!“, volal Antonín, aby ho bylo dobře
slyšet. „Omlouváme se za ten skandál. Tahle práce se musí dělat s taktem!
Citlivě! Ale tohle jsou prostě Král a Vejvoda, stará firma. Úplné hyeny!
Supové Mexika!“
Asi po hodině další jízdy se proti nám vynořil muž na koni. Antonín zastavil
a pozdravil se s ním. Pak jsem ho podle mohutného kníru a brýlí poznal
i já. Byl to doktor. Antonín se s ním dal do řeči, krátce o počasí a trase
naší cesty, postupně ale mířil k něčemu jinému. Doktor pečoval o nemocné
v celém kraji.
„Ryzák,“ řekl Antonín a ukázal na koně, „tak to bude něco naléhavého.
Mám pravdu, pane doktore? Porod? Nebo se snad někomu nedej Bože přitížilo?“
Doktor se zasmál. Zdálo se mi, že stejně jako Antonín dobře ví, kam konverzace
míří. Museli spolu hrát tuhle hru už párkrát předtím.
„Nic naléhavého. Prostě je zima, tak jsem si vzal rychlejšího koně, abych
to zvládl co nejdřív a byl zase doma v teple. Pěkně v peřinách.“
„To my se ještě vrátit nemůžeme,“ řekl Antonín a vylíčil doktorovi krátce
náš závod a souboj s Králem a Vejvodou. Doktor se upřímně smál. Nakonec
nám dal jeden typ. Šlo o jakéhosi mlynáře. Bylo to s ním beznadějné.
„Ráno byl ještě trochu při smyslech. I když dlouho nevydrží. Zkuste to
zítra, ale opatrně. A každopádně – nic jsem vám neřekl. Jasné?“
„Jasné. A pokud byste, pane doktore, potkal náhodou Krále s Vejvodou....“
„...tak bude samozřejmě platit to nejhlubší lékařské tajemství. Hodně
štěstí, pánové.“
Dál jsme jeli pomalu, měli jsme před sebou ještě kus cesty. Antonín měl
dojem, že Vejvoda s Králem se prozatím někam stáhli se svým úlovkem a
o cíli naší další cesty, jedné hájovně, neměli ponětí. Antonín se po cestě
rozhovořil.
„Já jsem na kalku vyrážel, jenom když byly zlé časy. Ale to, co jsme zažili
dnes, to byl slabý odvar proti tomu, co se tu dělo za Krize. Kroužilo
nás tehdy krajem spoustu. Skrývali jsme se, kradli jsme si peřiny, ničili
jsme si kola. Také se mnohem víc sledovalo, kdo kde má na kahánku. Nakonec
jsme měli všichni svoji vlastní špionážní síť, svoje zvědy, kteří nám
hlásili, jak to kde s kým vypadá a my jsme se tam rozjeli. Často v noci,
aby nás nikdo jiný neviděl, nebo jsme šli v přestrojení a schovávali to
do skrýše. Také jsme sledovali různá znamení. Jako třeba kněze, když jdou
k poslednímu pomazání. Byli jedni naši konkurenti, už nejezdí, Kožíšek
a Vonásek, a ti měli podchycené právě faráře. Ti věděli, jak to s kým
vypadá. Nám se povedlo získat doktora. Nejdřív jsme ho jen tak sledovali.
Podle koně. On obyčejně jezdí na grošákovi, ten je pomalejší. Tak to jsou
ty méně závažné případy. Když je něco naléhavějšího, tak si od souseda
půjčuje ryzáka. Podle toho se dalo leccos odhadnout. Jenže pak jsme zjistili,
že je to všechno složitější. Třeba když už to měl někdo spočítané nebo
když jel jenom konstatovat smrt, tak jel na tom grošákovi. Bylo to už
stejně jedno, hodina sem, hodina tam. To nás nejdřív nenapadlo. Nakonec
jsme se s ním spřátelili, byla bída, tak chápal, jak na tom jsme a občas
nám řekl, jak to s kým vypadá. Takže my jsme měli doktora, Kožíšek s Vonáskem
měli flanďáky. A Vejvoda s Králem, to byli vždycky svině. Propíchávali
nám gumy, špehovali, kam jedeme, nejradši by vytáhli peřiny ještě zpod
toho, kdo dýchal. Ale když jsem zase našel normální práci, tak jsme nejezdili.
Snad jen jednou, dvakrát takhle v zimě, najisto. Až zase teď.“
Trvalo nám docela dlouho, než jsme hájovnu našli. Hajný byl doma. Šlo
o jeho ženu. Reagoval jinak, než ostatní venkované, kteří jednali věcně,
jako by šlo o smutnou, ale nevyhnutelnou součást pohřebních zvyklostí.
Hajný se na nás rozeřval. Že prý nic nemá, ať mu dáme pokoj a táhneme.
Začali jsme ustupovat. Pochopili jsme. Jeho žena zemřela v nemocnici.
Obrátili jsme se zase zpátky. Antonín nadával. „To jsou mi zvyky. V nemocnici.
V nemocnici se má člověk léčit a ne umírat. Kdyby to tak udělal každý,
jak to bude vypadat. To bychom všechno mohli rovnou zabalit.“
Mrzlo. Obloha ztmavla. „Bude padat sníh,“ řekl jsem.
„Nebude. Ještě ne. Ale jedeme stejně zpátky do Rozvrší. Tak na rytmus.“
Antonín mi podal za jízdy láhev, jako včera. Už se neusmíval. Ze mně také
vyprchal včerejší optimismus. Vraceli jsem se zpátky, od bahna a jen s
jedním polštářem.
Na kraji poslední vesnice před Rozvrším jsme zdálky viděli na cestě
pár vojáků a nákladní auto. Kolem stála tlupa zvědavců, kterou vojáci
marně odháněli. Za celou naši cestu to byla první známka přítomnosti Němců
a jejich okupační armády. Vyváděli z oprýskaného domu nějaké lidi a cpali
je do auta. Slezli jsme z kol a opatrně prošli kolem. Pod plachtou jsme
viděli tmavé obličeje muže a ženy a nějakých pěti, šesti dětí.
„Odváží Cikány,“ popsal nám jeden z čumilů to, co jsme sami viděli. Nákladní
auto se dalo do pohybu. Děti řvaly. Němci vynášeli věci z domu a zapisovali
si, co našli. Lidé se rozcházeli. „To jsem zvědav, kdo teď bude opravovat
hrnce. A deštníky,“ prohlásil jeden z nich. „A krást slepice,“ řekl jiný
posměšně.
„Odvezli Cikány,“ oznámili jsme v Rozvrší našemu hostiteli a Budilovi,
který tam jako obvykle vysedával. Nijak nereagovali. Jejich klid mě rozčiloval,
byl jsem ještě rozohněn tím náhlým setkáním s okupanty a rozladěn celým
nepovedeným dnem. Vychrlil jsem ze sebe monolog o válce, že jsme se měli
bránit, že jen sedíme jak pecky a nakonec nás jednoho po druhém odvezou
kdoví kam, jako ty Cikány. Budil i hostitel stále mlčeli. Zasáhl Antonín.
Že prý nevím, co je to válka, tak ať raději mlčím.
„Já to viděl, opravdu, v zákopech. Vím, co to je. Tohle nějak přečkáme.
Podívejte se na Poláky, co z toho mají. Jenom utrpení. To je to. Opravdová
válka je utrpení, vy o tom nemáte ani ponětí, tak to nepřivolávejte.“
Čekal jsem, že se třeba ozve Budil, který předchozího večera prokázal
takovou rozhodnost a odvahu. Koneckonců, za předchozí války byl nejspíš
také sám někde na frontě. Ale místo něj se ozval Alois. Stalo se prý něco
hrozného. Šel dnes opět do lesa, jen na kraj, ale zase ho tam chytl ten
muž ze včera. Prý že v dutině nic nebylo a že mu dává poslední šanci,
aby donesl něco k snědku. „Oni“ si to s ním prý jinak vyřídí, dřív nebo
později, zítra nebo po válce.
Rozhostilo se ticho. Pak jsme začali diskutovat o různých schématech.
Bylo možné, že je včera někdo sledoval a šunku a bochník chleba pak ukradl.
Opět nás napadalo, jestli to není náhodou nějaký provokatér nebo pouhý
kriminálník, který se v lese schovává kdoví z jakých pohnutek a ne před
Němci.
„Co si teď počnu,“ začal skoro naříkat hostitel a otíral si čelo kapesníkem
jak nějaká dáma z filmu, „přeci tam neponesu další šunku! Takhle si odtrhovat
od huby. Jenže jestli je to vážně náš člověk, bude mě považovat za zrádce!
Za zrádce!“
Nevěděli jsem, co mu poradit. Na nic jsme nepřišli. Naše solidarita a
odhodlání z předchozího večera byly najednou ty tam. Ani Budil dnes neprojevoval
odvahu, dokonce ani nevlastenčil. Utěšoval Aloise dobře míněnými, ale
planými řečmi a pak se vytratil. Nechali jsme našeho hostitele jeho temným
úvahám a kalkulacím. Ráno moudřejší večera. Koneckonců, toho muže v lese
potkal on a ne my.
Nemohl jsem usnout. Doléhala na mne marnost celé naší výpravy. Výsledek
byl hubený. Nemyslel jsem jen na polštář, ale i na Antonína. Bylo mi jasné,
že jsme se nesblížili natolik, abych zvrátil jeho rozhodnutí o ukončení
Pepových hodin hry na klarinet. Ani to psychologické a zdravotní ospravedlnění
výpravy nevypadalo po dnešních zkušenostech moc oprávněně. Ještě z toho
nakonec oba dostaneme zápal plic, říkal jsem si.
Kolem půlnoci jsem vyšel za dům na záchod. Mrzlo, ale stále ještě nesněžilo.
Zůstal jsem chvíli stát u plotu a hleděl jsem směrem k lesu, kde se skrýval
tajemný muž. Ve vedlejším Budilově domku ještě slabě svítilo světlo. Vlastenec
Budil. Včera jsem mu nejprve křivdil, nakonec ale ten staromódní učitel
ukázal víc odvahy, než všichni ostatní. Ze zvědavosti jsem se přiblížil
k jeho oknu. Měl zatažený závěs, ale po straně zůstala malá škvírka. Chtěl
jsem se podívat, jak tam sepisuje ty své básně nebo pročítá sebrané spisy
Aloise Jiráska. Nakoukl jsem dovnitř. Budil měl v ruce nůž. Na stole ležela
velká uzená kýta.
Vzbudil jsem Antonína. „Vypadá to, že tu šunku ukradl Budil,“ řekl jsem
mu. Chtěl jsem jít probudit našeho domácího. Antonín byl proti. „Vyřídíme
to sami. Necháme si to pro sebe. Oni by se tu pak kvůli tomu nenáviděli
ještě kdoví kolik let. A celé jejich rodiny. Jen ať teď raději drží při
sobě. Aspoň než skončí válka.“
Budil měl zamčeno. Zaklepali jsme několikrát na dveře. Chvíli trvalo,
než nám otevřel. Musel šunku někam rychle schovat. Chtěl jsem začít diplomaticky,
avšak Antonín na něho udeřil fyzickou silou. Přimáčkl ho beze slova vysvětlení
ke zdi, zacpal mu ústa a chtěl vědět, kde je šunka. Budil se chvíli snažil
bránit, ale brzy povolil. Donesl šunku, stihl odkrojit a sníst jen malý
kousek. Koktal nějaké vysvětlení, že prý nevíme, co je to v lese za člověka,
tak se mu zdálo lepší šunku vzít „k sobě“. Vrátil se pro ni ještě včera
v noci. Třásla se mu brada a po tvářích mu tekly slzy. Bál se nás.
Rozhodli jsme se bez většího váhání, že šunku vrátíme zpátky co nejrychleji.
Antonín zůstal na zahradě, já jsem se s Budilem vypravil do lesa. Šli
jsme rychle a mlčky. Připadalo mi, že jdu s nějakým rukojmím nebo zajatcem.
Děsilo mne každé šustnutí a zapraskání. Našli jsme dutinu v dubu. Budil
musel odpřísáhnout, že je to ten pravý a že v tom není žádný podvod. Pak
jsme se vrátili zpátky. Mlčky jsme ho propustili.
Brzy ráno jsme vyrazili směrem ke mlýnu. Než k němu dojedeme, chtěli
jsme nejdřív ověřit, jestli už je mlynář opravdu po smrti. Nikdo však
o tom neměl ani ponětí. Mlýn stál na samotě v malém údolíčku. Dojeli jsme
nakonec skoro až k němu, aniž bychom si byli jisti. Schovali jsme se mezi
smrčí, odkud bylo na mlýn dobře vidět. Neměli jsme na vybranou. Chtěli
jsme mlýn sami chvíli sledovat a podle různých znaků odhadnout, jak se
situace má.
Nějakou dobu se nic nedělo a my jsme jen zbytečně mrzli. Obloha byla temná,
dnes už bude každopádně sněžit, myslel jsem si. Zdálo se, že ve mlýně
jsou dvě ženy, starší a mladší. Nejspíš mlynářova manželka a dcera. Občas
některá z nich vyšla ven a zase zašla. Tu a tam se mihly uvnitř za okny.
To bylo vše.
Asi po hodině čekání jsme už byli docela zmrzlí. Antonín se rozhodl, že
se půjde podívat směrem k hlavní silnici, jestli neuvidí nějaký znak tam
– pozůstalé, faráře, muže s rakví. Já jsem dál mrznul v křoví a záviděl
mu, že se šel trošku rozhýbat.
„Nic co by souviselo s mlýnem,“ řekl Antonín, když se vrátil, „ale něco
jsem přece viděl. Ty lumpy, Vejvodu s Králem! Projeli okolo, neviděli
mě. Nejeli sem, ale čmuchají kolem. Musíme se mít na pozoru. A co tady?“
„Tady nic.“
Najednou se ve mlýně otevřelo okno.
„Okno! Tak to právě umřel!“, prohlásil Antonín. Mluvila z něj zkušenost.
Počkali jsme ještě pár minut, ale déle se to nedalo vydržet. Byli jsme
zmrzlí na kost. Sestupovali jsme ke mlýnu. Ženy si nás všimly, když jsme
byli blíž a vyšly nám vstříc. Starší, již prošedlá, s šátkem, mladší prostovlasá.
Došli jsme mlčky až těsně k nim. Starší propukla v nářek a objala Antonína,
pak i mne. Mladší scénu opakovala, ovšem bez pláče. Objala mne, já ji
také. Ucítil jsem na tváři její vlasy, pak jsem se zadíval do jejích vlhkých
modrých očí. Někoho ve mně poznala. Někoho, kým jsem nebyl.
„Já věděla, že nakonec přijedete. Pojďte dál. Leží tam nahoře,“ řekla
ta starší a začala se otřásat pláčem. Vyměnili jsme si s Antonínem pohledy
a zašli do domu.
Vedly nás do poschodí. Tam, kde se otevřelo okno. V poschodí byla temná
chodba. Pokoje na obou stranách. V jednom ležel mlynář. Okno toho pokoje
bylo na opačné straně, než to, které jsme celou dobu sledovali z křoví.
Než jsme zašli do ložnice, všiml jsem si otevřeného okna, které jsme viděli
ze svahu. Byla to kuchyně. Nejspíš se tam něco připálilo. Vešli jsme do
ložnice. Mlynář ležel v manželské posteli pod ohromnou, nádhernou, nadýchanou
peřinou, hlavu na velikánském polštáři. Dýchal. Chvíli jsme mlčky zírali,
pak nám donesly židle. „Co nového v Kotlišti, strýčku?,“ zeptala se mladá
dívka Antonína.
Bylo to tak. Obě ženy nás považovaly za nějaké vzdálené příbuzné. Antonín
byl jakýsi strýc či snad prastrýc, ve mně pak viděli jeho syna. Mlynář
pořád ještě žil. Sice už nevnímal, ale stále přerývaně dýchal, občas se
i pohnul. Skoro pietní atmosféra u jeho lože alespoň nahrávala tomu, že
jsme nemuseli moc mluvit a tím pádem se zaplétat do různých lží. Umírající
byl v posledním tažení, o tom nebylo pochyb, ale nedalo se odhadnout,
jak dlouho to vše bude trvat. Seděli jsme tam a hleděli do jeho propadlých
tváří, na rozcuchané prošedivělé vlasy a chvějící se víčka, pod kterými
možná probíhal celý jeho život. Nebo snad už viděl na nějaký druhý břeh,
kam se měl brzy odebrat. A možná to byly jen zcestné představy umírajícího
mozku. Možná i on měl dojem, že ho přijel navštívit strýc z Kotliště se
synem.
Podíval jsem se na Antonína. Hleděl na mně bezradně a rezignovaně. Dostali
jsme se do pasti a teď jsme z ní mohli stěží vycouvat. Museli jsme tu
zůstat a čekat. Ano, asi nic jiného nezbývalo. Museli jsme čekat, až mlynář
zemře. A tím uvolní peřiny. Ty největší v celém kraji.
Mlynářova manželka nás po nějaké chvíli vyzvala, abychom sešli dolů a
něco snědli, když jsme měli za sebou takovou namáhavou cestu. Sešli jsme
dolů, mlynářka zůstala u umírajícího. Mladá žena donesla něco na stůl.
Mlčela, což bylo pro nás jistě lepší. Jenže čím déle jsem se na ni díval,
tím větší jsem měl chuť prohodit s ní aspoň pár slov. Hodina strávená
v místnosti s umírajícím na mne těžce dolehla. Jako by mne strhával tak
trochu s sebou, vytrhával ze života a táhl tam, kam sám mířil. Jeho dcera,
přes smutek plná života, mne teď zase vracela zpátky. Cítil jsem touhu
zachytit se ji jakýmkoli způsobem, gestem, slovem, dotekem, pohledem a
tím se vytrhnout z toho silného, neodvratného víru k smrti, který mne
do sebe vtahoval nahoře.
Přikládala do kamen. Uhlí bylo zvláštní, vlastně jen taková drť. Než ho
dala do ohně, pečlivě ho probírala. Něco v něm hledala. Oblázky. Když
nějaký našla, odhodila ho ladně do železné plechovky, kde pokaždé zařinčel.
Uhlí v kamnech začínalo stále víc praskat. Všimla si mého pohledu. Promluvila
sama:
„To uhlí je z našeho potoka. Černé uhlí. Je ho tam spousta. Chodím ho
rýžovat.“
„Rýžovat? Uhlí do potoka?“, podivil jsem se, „jako zlato?“
„Ano, jako zlato. Prý je to unikát. Nějaká zbloudilá žíla se dostala skoro
až na povrch. Je v korytě potoka. Není toho tolik, aby to těžili. To by
se nevyplatilo. Ale nám to stačí.“
Antonín se vracel do pokoje umírajícího. Ve dveřích se na mne otočil a
stiskl důrazně prst mezi vyceněnými zuby, abych si dal pozor na jazyk.
Mohl být bez obav. Bavil jsem se s ní opatrně, spíš o obecných věcech,
o práci ve mlýně a o tom, že bude určitě ještě dnes sněžit. Nevzpomněli
jsme umírajícího ani slovem, jako by tu nebyl. Možná na něj také chtěla
na chvíli zapomenout. Žila tím spolu s matkou jistě již pěkných pár dní,
ne li týdnů, pořád jen ony dvě a mlynář.
Pak jsme se oba vrátili nahoru. Mlynář dýchal o něco přerývaněji, hlasitěji,
ale možná se mi to jen zdálo. Antonín se na mně podíval. V jeho pohledu
jsem viděl zoufalství. Věděl jsem přesně, na co myslí. Kdoví, jak dlouho
to ještě může trvat. Peřina by se nám zoufale hodila. Pokud odejdeme bez
ní, bude celá naše výprava naprosto zbytečná. Vrátíme se jen s jedním
jediným ubohým polštářem. Díval jsem se opět na umírajícího. Ještě to
byl pořád člověk, bezmocný, ale živý. Snad něco vnímal, pokrouceně, ale
co my víme, možná i docela jasně. Možná jasněji, než my ostatní. Jenom
to nedokázal sdělit, neměl už sílu.
Mlynářka i s dcerou po další půlhodině odešly z místnosti. Zůstali jsme
s Antonínem a mlynářem sami. Ještě chvíli jsme ze setrvačnosti mlčeli.
„To jsme se tedy do něčeho namočili! Kdoví, jak dlouho to ještě bude trvat.
A co když přijedou Vejvoda s Králem? Ti si nebudou brát servítky. Až zjistí,
že jsme tady, určitě to praskne. Řeknou jim, kdo jsme, jen abychom tu
peřinu nedostali. Když nebude jejich, ať ji raději nemá nikdo. Já je znám,
jsou všeho schopní. A ta peřina, to je parádní kousek! Takovou jsem tady
ještě neviděl!“
„Já si to myslel. Ale co budeme dělat?“
Antonín neodpověděl. Zabořil hlavu do dlaní a zůstal tak. Mlynářův dech
se zrychloval. Přicházela agónie. Sípal, třásl rukama a nohama.
„Trpí. Má bolesti,“ řekl Antonín smutně, „chudák, tohle může trvat také
celý den.“ Umíral těžce.
„To je hrozné. Jenom se trápí. A zbytečně, stejně to má spočítané. Chudák,
je to chudák“, šeptal Antonín.
Sledovali jsme dál mlynářovo marné zápolení se smrtí, pohrouženi v tichu.
„Podívejte se, kde jsou ty dvě,“ přerušil Antonín to trýznivé mlčení.
Šel jsem ke dveřím. „Mám pro ně dojí?“, zeptal jsem se.
„Ne. Jsou dole?“
Vyhlédl jsem z pokoje do chodby a zaposlouchal se. Slyšel jsem jejich
hlasy. Byly někde venku. Kdoví, jak dlouho už mlynářovo umírání trvalo,
nemohly být pořád u něj, musely udržovat v chodu celé hospodářství.
„Jsou venku,“ řekl jsem a obrátil se do místnosti. Antonín stál nad umírajícím.
Podíval se na mne. Ruku měl na polštáři. V mžiku mne napadlo, že chce
peřinu s polštářem ukrást a zmizet. Najednou mi to došlo.
„Ne! To ne! To nemůžete udělat!“
„Jenom se trápí. Nic jiného. Trápí se, zbytečně se trápí. Jenom se to
prodlužuje. Pro všechny.“
Vzal opatrně polštář zpod hlavy mlynáře. Ten pořád hlasitě oddechoval,
chvílemi se hýbal, jako by v návalech křečí.
„To se nesmí! To je člověk, ne zvíře.“
„Ale trápí se,“ opakoval Antonín.
„Třeba ještě vnímá. Ještě trochu. Ještě se úplně nerozloučil se světem.
Vždyť nevíme, co se mu děje v hlavě. Třeba se ještě probere, ještě řekne
poslední slova. Proboha, Antoníne, nedělejte to!,“ zapřísahal jsem ho.
Antonín se na mne nedíval a pomalu spouštěl polštář dolů, k mlynářově
obličeji.
„To nesmíte udělat, to nemůžete, to přeci nesmíte!“, opakoval jsem potichu
pořád dokola. Prožíval jsem těch pár okamžiků, jako by to byla celá věčnost.
Ale zároveň jsem to všechno vnímal, jako by se to odehrávalo mimo mně,
jako bych tomu nemohl nijak zabránit. Jako by to byl osud. Stál jsem prostě
pořád na stejném místě a sledoval ten neodvratný pohyb. Antonín přitiskl
polštář na mlynářův obličej. Držel ho každou rukou z jedné strany. Obejmul
jím obličej, až se, zvětšen o hmotu polštáře, rýsoval na jeho povrchu,
mnohem větší a nateklejší. Tlačil polštář pořád dolů. Pak pravou ruku
přitiskl tam, kde byla nejspíš mlynářova ústa. Zatlačil. Sípání už nebylo
slyšet, jen jakési hluboké chrčení a klokotání kdesi v hrudi. Nohy se
daly do horečného pohybu. Vymrštila se pravá ruka, zachytla se prostěradla
a zažmoulala jej v bezmocných prstech. Trvalo to jen chvíli. Pak se pohyby
uklidňovaly. Zvuky v hrudi ustaly. Sevření prstů povolilo. Ještě chvíli
a Antonín zvedl polštář. Mlynář se nehýbal. Antonín mu zavřel ústa a podložil
polštářem hlavu. Byl mrtvý.
„Vy jste ho zabil! Zabil jste ho! Kvůli peřinám! Jste vrah!“, řekl jsem
potom. Nenáviděl jsem ho.
„Zkrátil jsem jeho utrpení. Teď už ho nic nebolí. Nemohl jsem se na to
dívat,“ řekl Antonín, když se posadil zpátky na židli. Seděli jsme tam
asi pět minut mlčky. Mrtvý začínal ztrácet barvu.
„Běžte jim to říct,“ řekl pak Antonín. Vyšel jsem z pokoje, hlava se mi
točila. Sešel jsem po schodech. Někdo byl v dolní místnosti. Vešel jsem.
Starší ženu jsem slyšel někde před domem. V místnosti byla jen dívka,
poklízela na stole. Ohlédla se. Tak, teď to mám, pomyslel jsem si. Celou
dobu jsem se s ní chtěl bavit a najednou ji oslovit musím a nevím, jak
nato. Viděl jsem z jejího výrazu, že tu novinu, kterou nesu, ještě nečekala.
Začal jsem koktat. „Já.... přišel jsem vám říct.... váš....váš tatínek...“
„Můj tatínek?“, zadívala se na mne vyděšeně, „co je s ním?“
„Váš tatínek....bohužel... právě zemřel. Před chvilkou,“ řekl jsem a ukázal
nahoru, směrem k ložnici a k nebi.
Dívala se na mne svýma modrýma očima. Udělala krok vpřed. Stála těsně
přede mnou. Vpíjela se do mne. Dívala se skrze mne. Upřeně. Mlčela. Mlčel
jsem také. Pořád se mi dívala do očí. Vyběhla ven. Čekal jsem v chodbě.
Vešly obě, starší hlasitě naříkala. Vyběhly k mrtvému. Šel jsem za nimi.
Antonín ustoupil od postele. Vrhly se na mrtvého. Plakaly. Objímaly ho.
Něco říkaly. Začínal jsem tomu rozumět. Začínal jsem to chápat.
„Karle, Karle, Karle,“, opakovala dívka.
„Bratříčku, bratříčku můj!,“ oslovovala mrtvého ta starší.
Sedl jsem si na židli. Bylo toho na mne moc. Antonín otevřel okno. Potom
pomáhal oběma ženám omýt a upravit mrtvého. Dívka odešla a vrátila se
po chvíli. V černém. Mladá vdova. Až tehdy se zase střetly naše pohledy.
Viděl jsem, že už ve mně nepoznává toho, koho přivítala. Viděla teď někoho
úplně jiného. Neřekla však ani slovo.
Zůstali jsme ještě asi hodinu. Antonín úspěšně zapojil veškerou výmluvnost.
Zdvořile odmítl, abychom zůstali až do pohřbu. Objasnil, že naším hlavním
cílem bylo ještě naposledy vidět mlynáře živého. Tvrdil, že pro nás i
pro něho bylo mnohem cennější strávit s ním poslední chvíle, než vyprovodit
ho na hřbitov. Čeká nás dlouhá cesta, musíme zpátky do Kotliště ke své
práci, přesvědčoval Antonín. Povedlo se mu to. Nabídl ještě, že na cestě
zpět v první sousední vesnici zařídíme věci, spojené s pohřbem. Mlynářova
sestra s dojetím děkovala jménem svým i jménem dívky, z níž se, jak řekla,
stala vdova po necelém roce manželství. Vdova mlčela a dívala se do země.
Nebylo to asi manželství z lásky, napadlo mne.
Peřiny jsme pevně přivázali. Slíbili jsme přeci, že zařídíme praktické
věci a tohle byla jedna z nich. Antonín za ně nabízel nějaké peníze, ale
byl s díky odmítnut. Přišel čas rozloučit se. Objal jsem mlynářovu starou
sestru. Objal jsem vdovu. Ucítil jsem na hrudi její ňadra. Držel jsem
v obou rukou její dlaň ve falešném kondolenčním gestu. Díval jsem se jí
do očí. „Přijeďte zase co nejdřív,“ řekla mi.
„Přijedeme, přijedeme zase,“ hlaholil Antonín, který už nasedal na kolo.
Ve vedlejší vesnici jsme domluvili pohřeb a nechali u tesaře míry na
rakev. To byla splátka za bohatou kořist, kterou jsme získali ve mlýně.
Nemluvili jsme spolu celou cestu. Ani když naproti nám, s prázdnou a celí
promrzlí, projeli Král s Vejvodou a mohli oči nechat na mlynářově peřině.
Na půl cesty k Rozvrší vytáhl Antonín láhev kořalky jako vždy. Byla už
prázdná. Mlčky ji zahodil daleko do pole. Obloha byla úplně temná.
Před Rozvrším nás zastavili němečtí vojáci. Kontrolovali naše doklady
a důkladně prohmatali peřinu. Z lesa se ozývala střelba.
Alois s manželkou seděli mlčky v pokoji.
„Kde je Budil?,“ řekli jsme s Antonínem dvojhlasně.
„Budil? Budil je doma. Nějak se roznemohl. Leží v posteli, prý se nachladil.“
Střelba ustala. Přivázali jsme polštář ze včerejška k dnešnímu úlovku.
„Nezůstanete přes noc?“, ptala se nás hostitelka.
„Raději ne. Musíme to dojet. Ať jsme s tím doma dřív, než začne padat
sníh,“ řekl jsem.
Za domem, tam, kde začínal les, bylo slyšet nějaké hlasy. Němčina.
Vyšli jsme s Aloisem opatrně za dům. Z lesa vycházelo několik německých
vojáků. Tři táhli nějakého zakrváceného člověka. Byl už mrtvý. Podívali
jsme se na hostitele. Přikývl. To byl on. Člověk z lesa. Dva Němci se
samopaly na sebe něco vesele pokřikovali. Jeden z nich nesl velikou šunku.
Druhý z legrace předstíral, že mu ji vezme a sní. Pak k ní oba přivoněli.
Tvářili se blaženě.
„Našel ji! Tak ji nakonec našel!,“ zvolal nadšeně Alois. Pak si uvědomil,
že radost je teď trochu nepatřičná a zakabonil se. Pochopil jsem, co si
myslel. Že muž z lesa, než ho dostali, věděl, že Alois drží slovo. Že
není zrádce.
Usilovně jsme šlapali a sledovali oblohu. Sníh mohl padat každou chvíli.
Občas jsme v tom smyslu něco poznamenali, abychom se navzájem pobídli
ke spěchu, ale jinak jsme mlčeli.
Ve vesnici u Oblobrdského potoka, kde nikdo za války neumíral, stál u
cesty německý náklaďák a kolem něj shluk místních. Uprostřed leželo nějaké
tělo, zahalené bílou plachtou. „Srazil ho ten náklaďák. Je mrtvý. Je opravdu
mrtvý. Dočista mrtvý,“ opakoval nám nějaký vesničan, jako by tomu nemohl
uvěřit. Věděli jsme, co to znamená. Kouzlo pominulo. Přišly nové časy.
Zlé časy. Smrt už nebude zapomnětlivá. Ode dneška si najde cestu kamkoli.
A nic nebude jako dřív.
Řidič a čtyři vojáci se opírali o auto. Další voják se na něčem domlouval
s uplakanou vesničankou a českým četníkem. Pak na chvilku zmizel na korbě
a vrátil se k ženě. Podal jí velkou uzenou šunku. Váhala. Četník ji něco
šeptal do ucha. Pak odškodné přijala. Němci naskákali do auta a rozjeli
se. Vida, lidský život má přesně stanovenou cenu, řekl jsem si. Bylo dobré
si ji pamatovat. Pro případ, že by klesla.
Tma nás zastihla na cestě. Zvedal se suchý mrazivý vítr. „Pořád si myslíte,
že jsem vrah?“, zeptal se najednou Antonín. Neodpověděl jsem. Možná to
ani nečekal. Myslel jsem na to samozřejmě celou cestu. Ta scéna se mi
pořád promítala před očima, jak jsme dál jeli ve tmě a zuby mi už drkotaly.
Nebylo teď vidět ani na krok. Sjížděli jsme z cesty. Raději jsme slezli
z kol a vedli je vedle sebe. Máme nejlepší, nejteplejší peřinu v celém
kraji a nakonec někde zapadáme sněhem a umrzneme, říkal jsem si. Peřinu,
pod kterou spával mlynář. On a jeho krásná mladá žena. Mlynáře jsem pomalu
pustil z hlavy. Myslel jsem už jen na vdovu. Vrátím se za ní. Hned jak
přejde zima. Pokud ji přežiju.
Když jsme dorazili do Antonínovy vesnice, nepadla pořád ještě ani vločka.
Pookřáli jsme. Z domků se svítilo a na cestu bylo vidět. Nasedli jsme
zase na kola a sjeli jsme hrdě a vítězně poslední úsek. Dojeli jsme před
dům nákupčího peří. Nesvítilo se v něm. Opřeli jsme kola o zeď. Antonín
zabušil na dveře. Teprve pak si všiml, že na nich visí nějaký papír. Dole
bylo razítko s hákovým křížem. „Kde je Lion?“, zařval pak Antonín hlasitě.
„Kde je Lion?,“ křičel na souseda, který vylezl z vedlejšího domku.
„Liona odvezli. Včera. Odvezli je všechny, všechny Židy z vesnice. Všechny
Lionovi i všechny Kohnovi. Dovnitř se nesmí, je tam cedule.“
„Proč?,“ zeptal se Antonín zbytečně. Odpověď nedostal, ani nemohl. „A
mašina?“, dodal potom. Myslel tím stroj na čištění peří.
„Tu také naložili. Odvezli všechno i s nimi.“
Antonín odvázal mlynářovu peřinu z kola. Uchopil jí a začal s ní mlátit
do zapečetěných dveří. Natrhla se o hřebík. Vzduchem zakroužilo pár peříček.
Antonín přestal. Podíval se na peřinu zblízka. Byla natrhlá. Uslyšel jsem
rupnutí a pak táhlé trhání látky. Antonín trhal povlak. Strčil dovnitř
ruku a nabral plnou hrst peří. Krátce se na ni podíval a vyhodil ji do
vzduchu. A znovu. Stále zrychloval. Rozhazoval peří všude kolem sebe,
házel ho do vzduchu, na zem, na zeď, proti zavřeným vratům. Peří vířilo
v povětří, zachytávalo se nám ve vlasech, na kabátech a na kloboucích,
zůstávalo na kolech, vítr ho odnášel do korun opadaných lip, kaštanů a
dubů, skrze ploty do zahrad, na střechy domů, na statky, na dvorky, na
stáje, chlévy a stodoly, na hospodu i na kůlny v sadech, na zamrzlý rybníček
na návsi, na katolický kostel, na husitskou modlitebnu, na zabedněnou
synagogu, peří se usazovalo na kamenech, na trávě, v keřích, na cestách,
na zmrzlé hlíně, na udusané zemi. Vítr ho pak ze země znovu zvedal a proháněl
vzduchem a pak zase srážel nazpět, znovu a znovu.
Antonín vyprázdnil celou peřinu. Nemohl jsem tomu zabránit. Tentokrát
jsem ani nechtěl. Už páral polštář. Vzduchem kroužila další hrst peří
a snášela se pomalu k bílé zemi.
„Sníh! Tak máme konečně sníh!,“ zakřičel na mně Antonín. „No pojďte si
to zkusit!“, vyzval mne. Nabídl mi roztržený polštář. Zanořil jsem do
něj ruku a vylovil hrst peříček. Vyhodil jsem je do povětří. Kroužila
kolem jako vločky a přikrývala promrzlou, zdeptanou, okupovanou zemi hřejivým,
milosrdným kobercem.
Skončili jsme. Všechno široko daleko kolem nás bylo zasněžené prvotřídními
hedvábnými pírky, stromy, střechy, zahrady, pole, lesy, celá vesnice,
celý kraj. Z domů vyběhly první děti se sáňkami.
Oba jsme byli celí obalení peřím. Antonín se díval kolem dokola na tu
oslnivě bílou noční scenérii. Začal se oprašovat. Vzal jedno peříčko na
dlaň. „Tak kvůli tomuhle jsem zabil člověka,“ řekl a odfoukl ho. „Kvůli
tomuhle,“ ukazoval kolem sebe na bílé závěje.
Podíval jsem se na něho. Čekal, co řeknu.
„Vy přece nejste vrah. Nikoho jste nezabil,“ řekl jsem pomalu.
„Opravdu? Opravdu si to myslíte? Říkal jste, že jsem vrah.“
„Už si to nemyslím,“ řekl jsem pevně. Ale nebyl jsem si jistý. A dodnes
nejsem.
Šli jsme pěšky a vedli kola vedle sebe. „Budete spát dnes u mně, ještě
byste zmrznul, než dojedete domů,“ řekl mi. „Bydlím hned za rohem.“
Mlčeli jsme. Jako často.
„Tak, výprava je u konce,“ řekl Antonín, „tamhle to je.“
Musel jsem to říct. Teď přišla ta pravá chvíle. „Antoníne, co se Pepy
týče, tak mně opravdu nešlo o peníze. Chtěl jsem vám nabídnout, že ho
klidně budu učit zadarmo. Vážně. Měl by v tom pokračovat.“
Antonín se zastavil přede dveřmi. Vzal za kliku a otočil se ke mně. „Pojďte
dovnitř. Je pozdě. Ten klarinet jsem prodal. Ještě než jsme vyjeli.“
Padal sníh. Nebylo poznat, jestli sněží peří nebo vločky.
|
