Jiří Maštalka

Podruhé jsem se narodil

Každý kdo se podruhé narodí rozhodně musí nejdříve poprvé zemřít. Já osobně jsem se takovéto situace dostal během jednoho ze svých delších služebního pobytů v zahraničí. Přesněji řečeno, smrt po mne začala sahat v okamžiku, když jsem po ukončení celodenního úmorného jednání vcházel do místnůstky označené velmi stručným nápisem. Ten přeloženo z dosti nesvětového místního jazyka znamenal cosi jako „páni“, případně „muži“.

A právě v těch vteřinách byla moje manželka, vzdálená ode mne mnoho set kilometrů, odváděna ze síně v níž zrovna vrcholilo narozeninové veselí. Doprovázela ji její dlouholetá přítelkyně, onoho velmi pozdního odpoledne ovšem spíše oslavenkyně. Po několika nejistých krocích spolehlivě vyrovnávaných měkkým linoleem obě ženy zmizely za masivními dveřmi ohraničujícími panství čerstvé čtyřicátnice. Neomylně jej označovala plechová cedulka pevně vbitá do již poněkud omšelého laku. Z ní bylo možno přečíst sice české, nepochybně však po celém širém světě srozumitelné slovo „matrika“.

Pro mne ovšem bylo důležité, že pouhé dva kroky za prahem místnosti do níž jsem vstoupil se nachází kýžená porcelánová mušle. Celé moje tělo se k ní okamžitě přimklo. S mlčenlivou úlevou jsem proto vzápětí mohl pozorovat nekonečný pramének kamsi do nenávratna odtékající horké vody.

Přítelkyně mé choti však na rozdíl ode mne nemlčela. Přímo nutkavě pociťovala, že zatím marné, ale stále se stupňující nájezdy jejího šéfa rozhodně nelze ponechat bez jakéhokoli komentáře.

„Prosim tě, co proti tomu Jardovi máš?“ řekla jazykem, který již zjevně byl poněkud těžší. Dosud však nedokázal ulomit hrot výčitkám hrozivě se ježícím na každém proneseném slově.

„A to bude od zítřka můj byt volnej...“, téměř slastně si připomenula nadcházející pobyt v lázních. Podívej...“ rychle proto dodala s viditelným náznakem smířlivosti v hlase. Nečekaně jistým pohybem rozevřela opodál položenou objemnou knihu s nápisem „úmrtí“. Vzápětí se v její pravačce objevilo rozšroubované plnicí pero.

Přesně tehdy se dveře mnou právě obývané toalety prudce rozevřely. Na jejich prahu se objevila ztepile vyhlížející kolegyně z dnešního jednání. Sebevědomí jímž nás celý den oblažovala v ní zatím ještě rozhodně nezesláblo. Spíše naopak. Právě to ji donutilo učinitještě jeden rázný krok dovnitř místnůstky. Pak ale její ladná figura náhle strnula. Následující pohled ji totiž konečně přiměl k tomu, aby vzala na vědomí moji maličkost.

Jediné na co se kolegyně nyní dokázala vzmoci byla vyděšená tvář, nervózně potěkávající prostorem na pomezí mých beder a obličeje. Jak bylo zřejmé, místní jazyk dosud nezvládla ani tak jako já. Češtině by sice rozuměla ještě méně, nicméně můj doširoka se rozvíjející pobavený úsměv příliš výkladů nedovoloval.

Ani jednání přítelkyně mé choti nepřipouštělo jakoukoli dvojznačnost. Do jedné z prázdných kolonek v otevřené knize vepsala moje jméno i příjmení.

„No, a jaký má rodný číslo? pronesla poněkud přerývavě. Manželka ze sebe pomalým stísněným hlasem vysoukala požadovaný shluk číslic. Rutinovaná ruka matrikářky je s nečekanou jistotou vzápětí přenesla na papír.

Zmateně se kývající hlava dámy dlící na pánské toaletě se ale náhle zastavila. Nemohlo mi ujít, jak se zorničky ocelově modrých očí pichlavě zužují. Zároveň se smyslně nalíčené rty kolegyniných úst naculily ke smrtícímu výstřelu. Zoufale jsem se pokusil skrýt rychlým pohledem do porcelánové mušle přede mnou. Bylo však již pozdě.

„Sorry“, zasáhl mne s nelítostnou přesností pohrdavý zvuk onoho jediného slova. Dveře toalety významně klaply.

Nikdo by mi tedy již nemohl dosvědčit, jak jsem se vzápětí zapotácel před návalem neodbytně dotírajícího chladu. Bylo jasné, že se v celém mém těle náhle zastavila krev. Oči záhy spatřily narůstající temnou skvrnu. Jako bych právě začal umírat.

„No a seš vdova!“ téměř radostně vykřikla přítelkyně mé choti. Rutinovaným pohybem
osušila právě vyhotovený zápis.

„Tak pojď, jdeme zpátky, ať si to ještě pořádně užiješ!“dodala téměř velitelským tónem.

Já se však o své smrti dozvěděl až za několik týdnů. To jsem se právě vrátil domů. Mnohé již naznačovala dívka v modré policejní uniformě, která na hraničním přechodu téměř štítivě odmítla mnou nabízený pas. Celou pravdu ovšem odhalila až manželkou přistrčená úřední obálka. Skrývala v sobě přípis každému čtenáři stroze, nicméně jasně oznamující cosi v tom smyslu, že v důsledku mého skonu probíhá dědické řízení. V něm je třeba s důvěrou se svěřit do rukou příslušného notáře.

„ Co s tím hodláš dělat?“ doplnila choť toto sdělení o velmi praktickou otázkou. Přiznám se však, že mne s ní poněkud zaskočila.

„Já“ opáčil jsem poněkud nechápavě, „Snad ty, ne?...Já jsem přeci mrtvej.“

Manželčiny oči se nečekaně rozzářily.

„Mrtvej... To je vlastně pravda.“ Její ukazováček významně klepl na odložený úřednípřípis. „Budu muset doložit jaký byly náklady na pohřeb. To bude krásný...“ Přesladce se usmála.

„Víš, před půl rokem dostal náš náměstek infarkt,“ z ničeho nic přeladila na zdánlivě jiné téma. „Tak jsme všichni z práce museli do krematoria.“ Manželka se téměř zasnila.

„Opona před rakví se rozhrnula a na podium vedle přišla nějaká smuteční řečnice. Uklonila se na všechny strany, významně se podívala na hodinky.“ Pravačka choti se natáhla směremk místu kde jsem nejistě postával.

„Je čtrnáct hodin, patnáct minut. Právě udeřila tvoje chvíle.“ Každý by musel uznat, že v žilách mé životní partnerky koluje i dost herecké krve.

„Již se nemůžeš toulat po lukách a těšit se štěbetáním ptáčků. Již nemůžeš vdechovat onu omamnou vůni života. My všichni však přísaháme, že tvoje památka z našich srdcí a duší nezmizí nikdy!“

S náhlým záchvatem suchého kašle jsem zbaběle pohlédl ke stropu. K mé velké úlevě i překvapení ale právě díky tomuto gestu vrcholící vystoupení v mžiku skončilo.

„Snad bude stačit, když tomu notáři zavoláš,“ pokračovala choť již ve zcela smířlivém tónu. Netřeba myslím podotýkat, že v mém následujícím ochotném přitakání by se jen velmi těžko dalo nalézt cokoliv i jen vzdáleně připomínající neupřímnost.

Věc se ale i tak ukázala být mnohem složitější než jsme si oba v onom okamžiku mysleli. A to se mi podařilo notáře zastihnout hned na první pokus. Vzápětí jsem se totiž dočkal konstatování, že s takovým případem se ještě nesetkal. Ohledně tohoto tvrzení se mi ale rozhodně nechtělo vést jakékoli polemiky. Raději jsem se proto dotázal, co mám tedy dělat. Odpověď ovšem představovalo pouze opětovné ujištění o jedinečnosti celé záležitosti. Za jakýsi posun by bylo možno označit jen jisté veselí nezkrotně prýštící z právě vyslechnutých slov. Takovémuto požitku jsem ale bránit rozhodně nehodlal. Dovolil jsem si však opatrně usoudit, že právě onen fakt mne ještě více opravňuje k tomu, abych mohl opětovně požádat o radu. Ta by snad, jak nenápadně splynulo z mých úst, mohla představovat jistou protihodnotu k poskytnuté zábavě.

A tento argument notář musel uznat. Nicméně vážným hlasem následujícím po i ve sluchátku dobře slyšitelném polknutí mi pouze sdělil, že celou záležitost řídí jistá paní soudkyně. On může jen vykonávat její příkazy. To ostatně potvrzovalo i notářovo uctivé šeptání. V této tónině pak ještě dodal cosi v tom smyslu, že ohledně mnou popisované situace žádné instrukce dosud neobdržel.

Ihned následující věty ale pronesl již podstatně silnějším hlasem.

To ovšem nemuselo být nijak ohromující. Bylo by však nezbytné už předem vědět, co bude jejich obsahem. Úvahy o tom, jak je paní soudkyni o takovýchto závažných věcech, jsou-li opravdu tak závažné, nutné ihned informovat jsem proto vyslechl ještě ve stavu napjatého očekávání. Za daných okolností mne ale nepřekvapil až bezprostředně následující dlouhý oznamovací tón. Bezpochyby naléhavě vyzýval k okamžitému vytočení dalšího telefonního čísla.

Mužský hlas na druhém konci drátu však vzápětí ku podivu oznámil, že paní soudkyně na mne nemá čas. Za jediný úspěch, který jsem si toho dne mohl připsat bylo získání jedné údajně
velmi důvěrné informace. Byla o tom, že dotyčná dáma bude zítra v osm hodin u sebe v kanceláři. A zároveň snad ani nebude mít žádné závažnější jednání. Musím se ovšem dostavit osobně neboť soudy, jak bych ostatně měl vědět sám, telefonicky nic neprojednávají.

Třeba ovšem podotknout, že onen pocit sice malého, ale přeci jenom vítězství se mohl dostavit až několik okamžiků po ukončení hovoru. Až poté, kdy jsem se dokázal přesvědčit o tom, že ani mne vlastně nazítří v osm hodin nic závažnějšího nečeká.

Vydržel ovšem jen do okamžiku, kdy jsem v předpisově uctivém postoji ukončil přednes své záležitosti. Vůbec nebylo důležité, že moje slova byla pronášena uprostřed stroze zařízené justiční pracovny do níž kamenně naslouchající ženská tvář zapadala téměř dokonale. To podstatně horší nastalo, když soudkyně vzápětí důležitě protáhla svoje dosud nehybná ústa.

„No to je zajímavé“, řekla nečekaně hlubokým hlasem. „S takovým případem jsem se opravdu dosud nesetkala,“ přidala ještě velmi důvěrně známou větu. Nenapadlo mne proto nic lepšího než pokračovat v již zajetých kolejích.

„No a co mám tedy dělat?“ řekl jsem.

Soudkyně se chladně pousmála. „Podívejte ve věci probíhá řádné řízení. A tam si všechno pořádně probereme. Tady v kanceláři já nic řešit nemůžu.“

To nepostrádalo jistou logiku. „Takže na jednání mám chodit s manželkou?“ zkusil jsem se ještě ujistit. Domníval jsem se, že spíše pro pořádek. Nemile mne proto překvapilo, když soudkyně nesouhlasně sykla.

„ No s manželkou si choďte kam chcete,“ prohlásila blahosklonně. „Jestli ale chcete být účastníkem řízení, tak bychom napřed museli důvodně předpokládat, že jste zůstavitelovým dědicem. To ale jak sám uznáte asi nemůžeme?“ Významně se odmlčela, což mne donutilo abych jí alespoň slabounce přitakal.

„Takže zbývá jen, abyste přinesl nějaký důkaz, že ten zápis v matrice je neplatný,“ prohlásila jakoby vyslovovala rozsudek.

„Já?“ vzmohl jsem se na jen velmi chabý odpor. Ani ten však nehodlala trpět.

„Chcete tedy být účastníkem řízení?“ otázala se zamračeně. Z jejího hlasu byla cítit předstíraná nechápavost, můj však vzápětí ovládla naprosto nefalšovaná.

„Jistě,“ nevěděl jsem co lepšího odpovědět.

„No tak vidíte.“ Několik okamžiků se popásala na mé zmatené tváři. Pak se ale shovívavě pousmála.

„Podívejte, zápis o úmrtí se do matriky může zanést jen na základě lékařského ohledání nebo prohlášení soudu. Když taková listina chybí bude to znamenat, že zápis byl učiněn neoprávněně.“

Jako bych věci začínal rozumět. To jsem však netušil, že soudkyně svůj výklad ještě zdaleka neukončila.

„Do matriky se ale může nahlížet jen pro úřední potřebu a pak k ní má přístup osoba, jíž se zápis týká nebo jeho příbuzní. Chápete, ne? Osobní data se musí chránit před zneužitím. K tomu máme dokonce jeden celý zákon.“

Na okamžik se významně odmlčela.

„Vy ale, jak jistě uznáte, úřad nejste. Svůj příbuzný také ne a zesnulý si nějakou žádost podá dost těžko,“ V posledních slovech se už ani nepokoušela skrývat jízlivost.

Polilo mne horko. Na obličeji se objevil červenavý nádech. I přesto mi nemohlo ujít, jak se soudkyně špičkami pečlivě nalakovaných nehtů téměř triumfálně opřela o desku stolu před sebou. Muselo jí být ihned jasné, že jsem její vývody domyslel téměř dokonale.

„A co mám tedy dělat?“ pokusil jsem se stísněným hlasem alespoň trochu zachránit situaci.

Soudkyně se trpělivě pousmála. „Vždyť jsem vám to už přeci vysvětlila. Věc se musí řešit v rámci řízení, které má své účastníky. A jedním z účastníků je i vaše manželka. Ta na věc soud oficiálně upozorní a vše se vyjasní.“

Zmateně jsem pokrčil rameny. Jakoby se právě uzavíral bludný kruh mých bezvýsledných jednání. Nástroj k jeho přetnutí sice měla ve své něžné ručce svírat moje choť, návrat domů s
takovouto informací by však určitě nebyl triumfální.

„A proč bych na to nemohl upozornit já?“ vydral se ze mne tak trochu vzdorovitě znějící hlas.

Pozvolna se zmírňující napětí v prstech soudkyně opět prudce vzrostlo.

„Vy myslíte, že manželka má na věc jiný názor než vy? To by bylo trochu podezřelé… nemyslíte?“ řekla nečekaně ostře.

Zazdálo se mi, že nyní se vzmůžu už jen na to, abych nepohnutě stál. To soudkyně v mžiku ocenila povýšeným úsměvem.

„Takže vám děkuji za návštěvu,“ dodala ještě s přísnou laskavostí.

Bezmocně jsem zalapal po dechu. Žádný přesvědčivý argument mne sice nenapadal, místo toho jsem se jen zoufale utvrzoval, že jen tak se odbýt prostě nenechám.

„Musím vás přece informovat,“ téměř plačtivě splynulo z mých úst. Na soudkyni to ale neudělalo pražádný dojem.

„Podívejte, zatím to ještě můžu vzít jako pokus o vtip, jestli ale hned neodejdete, zavolám justiční stráž.“

I přesto jsem zůstával stát na svém místě. „Jsem přeci mrtvej, tak nemůžu odejít...“ jakoby mi ještě blesklo hlavou. Možná jsem tato slova i vyslovil, nepřipadlo mi však, že by procházela mými ústy. Ani soudkynin úsečný telefonát, klapnutí dveří, muž v nafialovělé uniformě v mé blízkosti, výměna slov o zjištění a podvodu, nic z toho jakoby se mne už vůbec netýkalo.

Nebýt silného tlaku v předloktí snad bych si ani neuvědomil, že jsem kamsi odváděn. Pak se moje tělo na chvilku posadilo na jakousi lavici než si jej vyzvedl další muž. Tentokráte ve stejnokroji modré barvy. Služebním autem jej převezl do jiné budovy a usadil na židli umístěnou v jedné ze zdejších úředně zařízených místností.

„Máte občanku?“ zaznělo odkudsi z povzdálí. Mechanickým pohybem jsem ze saka vylovil náprsí tašku a mrštil jí o stůl před sebou.

„Nervy?“ suše se otázal policista sedící na jeho druhé straně.

„Já jsem přeci mrtvej...“ odpověděl jsem zcela lhostejně.

Praporčík, jak se mi mezitím podařilo sečíst dvě malé hvězdičky s jednou kolejničku, však jakoby nic neslyšel. Jen z náprsní tašky vyjmul původně požadovaný doklad a zjevně navyklými pohyby začal cosi vyťukávat do klávesnice počítače umístěného po pravé straně stolu. Svoji pozornost mi začal věnovat teprve když uběhlo několik desítek vteřin.

„Ten doklad je neplatný...“ pronesl tiše“...patří už zemřelé osobě“ dodal ještětéměř omluvně.

„Vždyť jsem vám to přeci říkal, já jsem mrvej,“ vydralo se ze mne téměř vítězoslavně. Nicméně i kdybych ta slova pronesl zcela zkroušeně musela by nyní dráždit už podstatně silněji než ještě před několika okamžiky.

Muž v policejní uniformě si mne proto několikrát pátravě přeměřil. Teprve pak mohl z jeho úst zaznít jakžtakž vyrovnaný hlas.

„Pane...“ Místo přečtení mého jména z občanského průkazu se však raději znovu na okamžik odmlčel. „... já musím zjistit vaší totožnost. A s tímhle...“ můj osobní doklad slaběpleskl o stůl “... to asi nepůjde. Podívejte...“ pokračoval už smířlivěji,“... na blázna nevypadáte ana podvodníka by to celý bylo moc naivní.“ Významně se nadýchl. „Tak mi teď řeknete jak se jmenujete, kdyjste se narodil a adresu, ano? “ zdůraznil.

Bylo to však naprosto zbytečné. Nic z toho jsem rozhodně tajit nehodlal. Již předem mi však bylo jasné, že stručnou a pravdivou odpovědí praporčíka příliš uspokojit nemohu.

„To všechno byl omyl na matrice,“ přidal jsem proto ještě jednu téměř odevzdaně znějící větu.

„Co??“ přeptal se policista nevěřícně. „S něčím takovým jsem se ještě nesetkal.“

Tímto tvrzením mne ale vůbec nezaskočil. Jen jsem se dozvěděl, že teď už mi zase všechno může být krásně fuk.

„No jak chcete. My si ale všechno pořádně prověříme,“ prolétlo ostře místností. Slabě jsem
pokrčil rameny.

„Víte že máme právo vás na dvacet čtyři hodin zadržet?“ zaznělo. Nyní jsem však už jen mlčel. „No jak chcete“ vrylo se mi ještě do uší.

Jakési ruce mne opět uchopily v podpaží, kamsi odvedly a téměř přátelsky prosahaly po celém těle. Kdesi za mnou měkce zacvakal otáčející se zámek.

Osaměl jsem. I to mi však bylo naprosto lhostejné.

Zcela mechanicky jsem se položil na jakýsi betonový katafalk olemovaný nahnědlým dřevem a potažený tenkou koženkou. Představoval téměř kompletní vybavení místností. Úzkým okénkem umístěným kdesi u stropu dovnitř úporně pronikaly paprsky světla. Jedině ty mne chvílemi dokázaly přesvědčovat o tom, že snad stále ještě patřím mezi živé. Několik dotazů zpoza dveří nabízejících mi něco k jídlu jsem totiž naprosto ignoroval.

K dalšímu pohybu se moje tělo přimělo až když jeho rameno zasáhl nečekaný dotyk cizí ruky. Pak již netrvalo dlouho a já se znovu ocitl tváří tvář praporčíkovi.Nyní se však na mne téměř usmíval.

„Takže všechno máme jasné...“ radostně zvolal sotva jsem se stačil usadit. „Tady máte doklady ...a můžete jít,“ pokusil se lehkým cvrnknutím rozpohybovat celou mojí náprsní tašku. Tase však ani nehnula.

„Co... jasný?“ vyhrkla z mých úst poněkud nechápavě znějící slova. „Takže dědický řízení je zastavený?“pokusil jsem se proto vše vzápětí napravit.

Obě praporčíkovy paže se zcela nečekaně nadzvedly. „Dědické řízení...prosím vás...,“ řekl uniformovaný muž se zcela upřímným podivem. „Vždyť jste se nám teprve před chvilkou stačil znovu narodit.“

Aniž by očekával jakoukoli odpověď rázně otočil obrazovkou svého počítače. V panujícím podvečerním šeru mi do očí prudce zasvítila sada novotou zářících bílých písmen nezadržitelně se prodírajících černým podkladem. V uspořádaném tvaru vytvářela moje osobní údaje.

od 19. 9. 2002