František Šístek

Vzkříšení: tři variace

• První variace

• Druhá variace

• Třetí variace

1.

„Vypadá, jako by spal,“ řekl Zeko v posledním návalu naděje.

Doktor zavrtěl hlavou. „Bohužel. Božo je mrtvý.“

Do prázdné kavárny nahlíželo z ulice stále více zvědavců. Zeko odvrátil zrak od klidné, skoro spokojené tváře mrtvého přítele, který ležel na svém oblíbeném gauči v rohu místnosti. Musí tu smutnou a nečekanou zprávu sdělit Božově rodině. Dřív, než se to jeho žena a syn dozví od někoho z těch zevlounů, kteří celý den korzují po městě sem tam a čekají, kde se co semele. Je to jeho povinnost.

Bylo pozdní odpoledne. Nad asfaltem hlavní ulice se tetelil horký vzduch. Asi to vedro, myslel si Zeko. To vedro ho dostalo. Měl přece vysoký tlak. Stále však nemohl uvěřit tomu, že Božo je mrtvý. Znali se vlastně celý život. Sjezdili celou Evropu, nakupovali džíny v Terstu, pašovali cigarety z Albánie a digitálky do Československa, oba seděli v Dánsku, chodili na ryby, lovili vlky, společně zaútočili na Dubrovník a společně pak za pár dní z fronty utekli. Spolu také již několik let vlastnili kavárnu na lipami vroubené ulici ospalého, pomalu se drolícího, ale stále hrdého městečka, kdysi hlavního města malého horského království.

Ještě v poledne spolu popili kávu. Zeko odešel spát domů, Božo se však rozhodl strávit siestu v kavárně. „Musím se podívat na účty“ - to bylo to poslední, co Božo řekl Zekovi a nejspíš také to poslední, co řekl v životě vůbec. Když se Zeko do kavárny vrátil odpoledne, byla stále ještě zamčená. Uvnitř bylo dusno a ticho. Božo ležel na zádech na gauči, na stole srovnané účty, krabička cigaret, zapalovač, klíčky od volkswagenu, v zásuvce nabíječka a mobil. Zeko ho nebudil, myslel si, že se Božo probere sám, až ho uslyší, jak pouští vodu z kohoutku, rovná židle a cinká šálky a sklenkami za barem. Zacloumal jím, teprve když ho nevzbudil ani vodopád italského popu, valící se z reprobedny nad jeho hlavou. „Vypadá to na infarkt,“ řekl pak doktor.

Kavárna zůstala zavřená. Zeko ji odemkl až dopoledne v den Božova pohřbu. Vše bylo na svém místě, jen gauč byl prázdný. Zeko do sebe obrátil sklenku rakije, vzal těch pár věcí, které tu Božo nechal ležet a vydal se do nebožtíkova domu.

Božo ležel v rakvi ve svém nejlepším obleku, v blyštivém saku z Milána, parádních černých kalhotách a vyleštěných botách z Paříže, se zlatým řetězem na krku, stříbrnými hodinkami na zápěstí a napomádovanými vlasy. Pořád vypadá, jako by spal, opravdu, jako živý, myslel si Zeko. Raději to však neřekl nahlas, aby zbytečně nedráždil city příbuzných. Božův syn stál u otcovy rakve. „Tohle nechal v kavárně. Vzpomněl jsem si na to až dnes. Na,“ řekl mu Zeko. Božův syn mlčky přebral pozůstalost. Klíčky od auta si zastrčil do kapsy. Se zbytkem chvíli bezradně stál. Podíval se na Zeka. Zeko přikývl. Božův syn vložil Marlbora, zapalovač a mobil do rakve k mrtvému. Brzy poté se smuteční průvod vydal na cestu. Nad otevřeným hrobem vyzdvihl řečník Božovu dobrotu, obětavost, péči o rodinu, ryzí charakter a vlastenectví, pop cosi zamumlal, rakev zavřeli a zatloukli, nářek žen zesílil, nějaký příbuzný z vesnice vystřelil do vzduchu, pak rakev spustili a začali zahazovat hlínou promíšenou s kameny. Bylo po všem.

Večer se v kavárně sešli Božovi nejvěrnější druhové. Na gauč, kde skonal, položil někdo růži. Chvíle ponurého mlčení střídaly hromadné přípitky za spásu a pokoj nebožtíkovy duše a vyprávění historek, v nichž hrál Božo úlohu hlavního junáka. Objevovaly se i tendence uctít nějakým trvalým způsobem jeho památku.

„Co po něm pojmenovat kavárnu? ‚U Boža‘ – to přeci nezní špatně,“ navrhl někdo.

„To ne. On by to určitě nechtěl.“

„To je pravda. A bylo by to morbidní. Vždyť právě tady umřel.“

„Ale pověsíme sem jeho fotku. Pořádnou, velkou.“

„Už jsem na to také myslel,“ přisvědčil Zeko.

„A kam s ní? Nad gauč?“

„Neser s gaučem. Stejně uvažuju, že ho vyhodím. Kdo si teď na něj sedne? A kdo se má na něj vůbec pořád koukat?,“ řekl Zeko.

„Já bych ji dal nad bar. Ať visí hned vedle krále Nikoly,“ řekl Miro a ukázal na vybledlý portrét posledního monarchy. Proti takovému čestnému místu nikdo nic nenamítal.

„Zvětším tu fotku z minulého roku, jak jsme byli na lovu u jezera. Jak je tam Božo s tím kancem. Tam vypadá dobře,“ řekl Bogdan.

„Proč jenom s kancem? Toho zastřelil každý. Mnohem lepší bude ta, kde je Božo s medvědem!“

„Máš pravdu, k Božovi se víc hodí medvěd,“ souhlasil Zeko.

„Jenže ta fotka je nejmíň dvacet let stará,“ oponoval Miro.

„No a co, tak je stará. Nebylo nám tehdy líp?“ ozval se Momo.

„Nejde o to, jak bylo. Jde o tu fotku. A ta není dobrá. Je moc černobílá,“ vysvětlil Miro. Rozhostilo se souhlasné mlčení. Miro měl zase pravdu. Božo si zaslouží fotku barevnou.

Pomalu se přiblížila půlnoc. O uctění Božovy památky bylo rozhodnuto, těch deset hlavních historek, v nichž zazářil nejvíc, zaznělo už několikrát, stejně jako pár jeho oblíbených bonmotů. Nikdo neodcházel, ale jeden po druhém utichali. Teprve teď jim začalo docházet, že takhle už to bude pořád. Božo už nikdy nevejde do dveří. Božo je mrtvý. A to, co po něm zbylo, jeho obraz, se bude pomalu vytrácet a blednout tak, jako portrét krále Nikoly.

„Božo už nikdy nezavolá,“ řekl melancholicky Momo, který si pohrával s mobilním telefonem.

„Také jsem na to myslel,“ přisvědčil Bogdan, „říkal jsem si zrovna, jestli vůbec budu mít tu sílu vymazat jeho číslo z adresáře. Pořád ho tam mám, podívej.“

„Božo-mob 069055006“, zasvítil displej.

„Však já ho taky nikdy nevymažu,“ vzdechl Momo.

„Ani já ne,“ souhlasil Miro.

„On ho pořád má,“ řekl pak Zeko.

„Kdo co má?“

„Božo. Božo má mobil.“

„Jak může mít mobil? Vždyť je mrtvý.“

„Dali jsme mu ho do rakve. A taky cigára.“

„No ale stejně už mu asi nefunguje,“ řekl Momo.

„Ten bude fungovat nejmíň dva dny. Dneska ráno se tu ještě dobíjel,“ řekl Zeko a ukázal na zásuvku. Nabíječka v ní stále byla.

„Nevypnuli jste ho?“

„Ne. Je zapnutý.“

„Ale stejně je to na nic. Vždyť je dva metry pod zemí a ještě k tomu v rakvi. Určitě tam není signál,“ řekl Miro.

„Dva metry, to nic není. Tam podle mně signál bude. Mně taky funguje ve sklepě,“ řekl Bogdan.

„To je blbost. Hrob není sklep,“ řekl Miro.

„Přece se nebudeme sázet,“ řekl Bogdan vyzývavě.

„Proboha, tady nejde o sázení. Snad nechcete rušit klid mrtvého!,“ ozval se Momo.

V kavárně se rozhostilo ticho. Všichni se dívali na zem nebo do stolu, vyhýbavě, stydlivě. Miro, Bogdan i Zeko si, vědomě nebo ne, pohrávali s mobily.

„Tak kdo to zkusí?“, řekl nakonec Bogdan.

„Já,“ řekl Zeko po chvíli. Opřel se zády o bar a vyhledal Božovo číslo v seznamu.

„Nemysli na to. Vytoč to jako vždycky. O nic nejde,“ povzbuzoval ho Bogdan.

Zeko zmáčkl tlačítko s obrázkem sluchátka. Volal Božovi. Naposled.

Ozval se vyzváněcí tón. „Zvoní!,“ vykřikl Zeko.

„Tak vidíš! Já to říkal, že tam má signál,“ řekl Bogdan..

„Ticho! Vzal to!!!“, zvolal Zeko. „Halo, halo! Božo? Božo?! Jsi tam?!,“ křičel Zeko na celou kavárnu.

Ve sluchátku bylo nejdřív ticho. „Halo....halo...kdo je tam?“, ozvalo se potom.

„Tady Zeko! Jsi v pořádku, Božo? Božo, jsi tam?!“

Ozvalo se nějaké zasípání, prasknutí, pak ještě jednou „halo“ a hovor náhle skončil.

„Božo! To byl Božo! Byl to on! Božo to vzal! Božo žije!“, řval Zeko.

„Nezdálo se ti to?“, řekl opatrně Momo, ale Zeko ho udeřil. „Nezdálo se mi nic! Božo to vzal! Poznal jsem ho! Mluvil potichu, ale je to on!“

„Aby nemluvil potichu, vždyť byl tři dny mrtvý! Rychle na hřbitov, než se v rakvi udusí!“, řekl Miro.

Muži vyběhli z kavárny. „Bogdane, sežeň lopaty! A ty, Momo, dojdi pro doktora! Skoč k Božovi domů, Miro!,“ nařizoval Zeko, „já běžím rovnou na hřbitov!“

Zeko utíkal půlnočním korzem toho neskutečného města velkých hrdinů, drobných gangsterů, umělců, kavárníků a bohoslovců, utíkal ke hřbitovu a burcoval poslední chodce a návštěvníky zavírajících kaváren. Tak přece! Božo žije! Proto vypadal, jako by jenom spal! Doktor uvidí! Bude pykat!

Zpráva o tom, že Božo vstal z mrtvých se usínajícím městečkem rozšířila rychlostí blesku. Někdo ji uvěřil, někdo ne, ale všichni spěchali na hřbitov. Na Božovo noční zmrtvýchvstání přišlo snad ještě víc lidí, než o pár hodin dříve na jeho pohřeb. Všichni se tlačili kolem čerstvě zasypaného hrobu. Bogdan, Miro, Momo a Božův syn zuřivě kopali. Zeko pobíhal kolem a vydával pokyny: kam posvítit baterkou, kdo má přijít blíž, kdo zase vypadnout. Doktor, v bílém pyžamu, jak ho Momo vytáhl z postele, vypadal jako duch.

„Ted tě budeme ještě potřebovat. Možná bude trochu přidušený. Ale potom uvidíš! Já říkal, že jenom spí! A ty pořád ‚bohužel, bohužel, infarkt, infarkt!‘. Ty nejsi doktor! Ty jsi vrah!“

Doktor se rozklepal. Přišel i pop. „Co čumíš, pope! Dělej! Dělej!“, poroučel mu Zeko. Pop pomalu vykročil ke hrobu a ohlížel se po volné lopatě.

„Snad nechceš kopat? Dělej, co umíš! Modli se! Pořádně! No tak, pořádně, mám ti pomoct, klekni si a modli se, tak dělej, dělej pope, modli se ať už je Božo venku!“ Pop uposlechl a modlil se tak, aby to bylo vidět i potmě.

„Božo, už jsme tu, vydrž, už jen chvíli, slyšíš nás?,“ zvolal občas někdo.

Ano, byli i tací, kteří si pomysleli, že Zeko příliš pil nebo mu žalem přeskočilo. Stačilo se však na něj podívat a každý si rozmyslel říct něco podobného nahlas. Zeko udílel deset pokynů ve stejnou chvíli, byl na pěti místech najednou, jednomu hrozil, druhému přitom něco šeptal. Občasný proud světla z baterky nebo záblesk zapalovače, který přejel po jeho tváři, odhaloval davu fanatické rysy Božova nejvěrnějšího apoštola. Ne, tady nebylo místo pro námitky.

Konečně se vynořil kousek rakve. Už jen chvilku. Hlasy, skandující Božovo jméno, byly stále početnější a silnější. Všichni se tlačili blíž k otevřenému hrobu. Nastala vřava. Pokud se přidušený Božo z rakve ozýval, nemohl ho stejně nikdo slyšet.

„Rychle. Musíme vypáčit víko!,“ poroučel Zeko, když rakev vyzvedli z jámy.

„Jde to úplně samo!,“ zvolal Božův syn a odklopil víko bez velké námahy.

Ve tmě se rýsovaly obrysy Božova těla. Posvítili na něj.

„Božo vstal z mrtvých!“, vykřikl někdo hystericky.

„Panebože!“, zvolal Zeko hromovým hlasem.

Nemohl věřit svým očím. Božo ležel v rakvi skoro nahý, jenom ve spodkách. Jeho prvotřídní sako, kalhoty, naleštěné boty, zlatý řetěz, hodinky i mobil – všechno bylo pryč. Zeko lapal po dechu a díval se do Božovy tváře. Od rána se změnila. Už nevypadal, jako by spal. Byl vážně mrtvý.

„Okradli ho! Oloupili mrtvého!“

„Jak se to proboha mohlo stát?“

„Někdo ho musel ještě večer vykopat!“

„Tvrdil jsi, žes ho poznal,“ vyčítal Momo Zekovi.

„Jak mě mohlo napadnout, že to není on?!“, bránil se Zeko. Pak znovu vytočil Božovo číslo.

„Dobili ste govornu poštu,“ ozval se profesionální ženský hlas ze záznamu.

„Vypnuli to, je tam hlasová schránka,“ řekl Zeko.

„Nech jim aspoň vzkaz!“

„Vy svině! Vy hyeny! Ať jste kdo jste, ať jste kdekoli, já si vás najdu, já vás zabiju, najdu si vás třeba v Austrálii, zabiju vás, hajzlové!,“ vychrlil Zeko do mobilu a zavěsil.

„Vodu, vodu, doneste honem vodu,“ volal pop. Všichni se k němu nahrnuli - doktor úlevou omdlel.

„Hele, zapomněli tu cigarety,“ řekl vítězoslavně Zeko. Nikdo ho neslyšel. Zbyl u rakve sám.

2.

Karel byl na Bohoušovy vrtochy zvyklý. Když dvakrát zavolal jeho jméno a Bohouš stejně nepřišel, už se o něj nestaral a vešel do domu. Odhodil aktovku, otevřel pivo a zapnul televizi. Nuda. Podíval se na teletext, co je ve světě nového. Izraelci a Palestinci, nějaká srážka vlaků, návštěva státníka jedné cizí velmoci v druhé, pak už jen zprávy, související s výkyvy počasí. Proč pořád otravují s tím počasím?, říkal si Karel. V zimě se diví, že je sníh, v létě zas, že je horko a mezitím je občas pořádná bouřka. Někde v Americe možná i hurikán nebo tornádo, dobře, ale i na to se snad dá zvyknout. Nebýt novinek o počasí a nehodách, mohli by zprávy zrušit úplně. Leda když umře někdo slavný, to je pak něco jiného. Jako třeba lejdy Dajána. I když to byla spíš taková aféra pro ženské, říkal si. Jarmila obrečela i toho Dodiho al Fajeda, přitom tady v Čechách o něm nikdo nikdy předtím neslyšel, ani o něm, ani o jeho otci, ani o tom jejich hypermarketu. Ne, lejdy Dajána mu byla ukradená. Karel čekal na něco lepšího. Takový papež! Ten už má na kahánku víc než deset let. Ale drží se, dědek! Všechna čest! Každou chvíli našel na teletextu zprávu, že ve vysokém věku, po dlouhé nemoci nebo náhle zemřel jeho předpokládaný nástupce. Ale papež? To dřív umře Mick Jagger. Ten spíš.

Vypnul televizi a vyrazil k lednici. Dostával hlad. Napadlo ho ukrojit si salám, ale rozmyslel si to. Počká, až přijde Jarmila a něco uvaří. Snad nepřijde moc pozdě. Hmm, co kdyby uvařil něco sám? To by měla radost. Ale stejně by něco rozbil nebo spálil. To by zas radost neměla. Počkám na ni, řekl si Karel. Dokud mi vaří, tak toho musím využít, říkal si. Leckdo už to tak doma nemá. Na západě prý už ani na vesnici. Třeba přestane za pár let vařit i Jarmila. Třeba se z ní taky stane feministka. V televizi už jsou. Kdoví jak to všechno bude. Ne, počká na ni, to je jasné. Jen ať vaří. Ale co je vlastně s tím Bohoušem?

Karel vyšel ven. Asi je vzadu na zahradě, myslel si. Volal ho, ale Bohouš nikde. Kde jen může být? V hustém křoví v rohu zahrady se cosi pohnulo. Karel došel až těsně k němu, než zahlédl vlčákovy oči, svítící ve křoví. Pes nechtěl vylézt. Něco tam asi měl.

„No co to je, Bohouši, co to je? Dej mi to. No dej mi to.“

Pes jen zavrčel.

„Fuj je to. Fuj je to.“ Ať je to co je to, je to fuj, myslel si Karel. Rozhrnul křoví. Bohouš měl pod tlapami nějaký podlouhlý, zablácený a oslintaný předmět. Karel nedokázal rozeznat, co to přesně je. Každopádně to nevypadalo moc vábně.

„Dostaneš! Dej mi to nebo dostaneš,“ hrozil psovi. Ten dobrovolně nevylezl, ale nebránil se, když ho Karel pomalu vytáhl ven na trávník.

„Tak cos to tam měl,“ řekl Karel a sklonil se k té hnusné oslintané věci. Fuj! Bylo to nějaké chcíplé zvíře. Karel ulomil větev a vytáhl mršinu z křoví. „Panebože!,“ vykřikl, když se na trávu vykutálel mrtvý jezevčík.

„To se dělá!“, osopil se na vlčáka, „já ti dám!,“ řval na něj a bil Bohouše klackem, dokud pes nezačal skučet. Pak ho nechal být. Bohouš se vzdálil do bezpečí. Karel poklekl nad jezevčíkem. Ve vzduchu cítil strašný průšvih.

Se sousedem měl Karel poslední dobou celkem dobré vztahy. Oproti dřívějšku skoro skvělé. Už dávno se nepohádali o to, komu patří hrušky, jež padaly na tu či onu stranu přes plot, ani kvůli puchu ze sousedovy kadibudky, ani kvůli Bohoušovi. Vlčák se dlouho nepodhrabal na druhou stranu, aby proháněl sousedovy slepice nebo se popral s jeho jezevčíkem. Asi před dvěma lety přitom jezevčíka málem zakousl a soused kvůli tomu ztropil skandál. Od té doby však nic. Bohouš už na jezevčíka přes plot dokonce ani nevrčel a neštěkal, jak míval kdysi ve zvyku. Karel se domníval, že vlčák s postupem let zmoudřel. Když odcházel do práce, už ho neuvazoval a nechával ho volně pobíhat po zahradě. To byl velký omyl, myslel si teď Karel nad mrtvolou sousedova psa.

Obešel plot a našel co hledal. Samozřejmě, Bohouš se na jednom místě podhrabal tak, jak to dělával dřív. Podhrabal se, zabil jezevčíka, zatáhl ho zpátky a odtáhl do roští. Možná ho nezakousl hned, nejspíš ho ještě chvíli trápil – mrtvola byla celá špinavá a oslintaná. Karel se podíval přes plot. Soused nebyl doma. Ještě něco může podniknout. Ale co? Musí se nějakým způsobem jezevčíka zbavit. Tak, aby ho soused nemohl z ničeho podezřívat. Zakopat ho? Nebo vzít do auta a pohodit ho někde u silnice? V kolik se soused vlastně vrací domů z práce? Karel věděl, že má ještě skoro hodinu času. Do té doby musí všechno vyřešit. Sklonil se k jezevčíkovi. Mrtvý pes byl sice špinavý, ale nebyly na něm patrné žádné známky násilí, žádná krev, ani stopy po zubech nebo drápech. Bohouš mu nejspíš zlomil vaz. Nebo ho udusil. Nedostatek důkazů o násilné smrti vnukl Karlovi tu správnou myšlenku. Už věděl, co udělá. Vzal jezevčíka za ocas, rozhlédl se, jestli ho nikdo ze silnice neuvidí a zaběhl s ním do domu.

Položil jezevčíka na staré noviny v předsíni a začal ho otírat hadrem. Pes byl ovšem příliš špinavý. Karel ho musel hodit do vany. Sprcha účinkovala. Karel se mrtvého jezevčíka nejdřív štítil, ale jak proud vody pomalu odplavoval nečistotu z jeho srsti, pes vypadal čím dál víc jako živý. Nakonec přece nezemřel na žádnou nakažlivou nemoc, myslel si Karel a začal poslední kousky trávy a bahna odstraňovat z jeho srsti rukama. Přidal ještě trochu šamponu a pořádně srst vymydlil. Když skončil, jezevčík byl úplně čistý. Jen se oklepat.

Jezevčík se sice celý lesknul, byl však beznadějně mokrý. Ručník, stejně jako předtím hadr, moc neúčinkoval. Karel se zhrozil. Přece ho nemůže nechat mokrého! Podíval se na hodinky. Čas ubíhal rychle. Ale ano! Fén! Karel zapojil Jarmilin fén do zásuvky a začal sušit psa ze všech stran. Povedlo se.

Jezevčík byl jako živý. I když...ne, nezdá se mu to. Karel měl pocit, že pes, přesto, že ho i vyšamponoval, již začíná lehce smrdět. Bude v koupelně asi ještě chvíli cítit. Jenže to zas pozná Jarmila! A té to říct nemůže, to by to mohl rovnou vyvěsit na nástěnku na návsi. Ne, Karlova manželka neuměla mlčet. V záchvatu paniky cákl do vzduchu trochu Jarmilina parfému.

Dal psa do igelitové tašky a vyšel ven. Soused se pořád ještě nevrátil. Ujistil se, že po silnici nikdo nejde, rozběhl se a přeskočil plot. Doběhl k boudě, vysypal jezevčíka z tašky a položil ho dovnitř. Ještě ho malinko upravil, aby vypadal přirozeně. Jako by spal.

Zaslechl blížící se motor. Rychle přeskočil plot zpátky. Auto projelo kolem. Nikdo ho neviděl. „Ty si mě nepřej! Zalez, nebo tě dám utratit!“, křikl pak na Bohouše.

„Tys tu měl nějakou ženskou?“, ptala se ho Jarmila u večeře.

„Jakou ženskou?“

„Fén je úplně jinde. A v koupelně je cítit parfém.“

„Něco jsem tam hledal,“ řekl Karel vyhýbavě.

„Tys na sebe cákal parfém?“

„No dovol, jsem snad buzerant?“

„Jak to mluvíš? Říká se gej.“

Kde zas tohle slyšela? Určitě v televizi. Zas ty feministky. Karel mlčel. Když neumí mlčet Jarmila, musí mlčet on. Ach jo.

Zbytek týdne nebyl Karel ve své kůži. S Jarmilou skoro nepromluvil, na psa křičel, hrozil mu holí a rasovnou. Souseda ani nezahlédl. Vyhýbal se vlastně jakékoli možnosti, kdy by se spolu mohli octnout tváří v tvář. Bál se, že by na něm něco poznal, že by se přeřekl nebo prozradil nějakým jiným způsobem. Napadla ho dokonce absurdní myšlenka, že soused si smrti psa vůbec nevšiml.

V neděli sekal Karel trávu, když zahlédl souseda, mířícího ke společnému plotu. Soused ho pozdravil, Karel pozdrav opětoval a hodlal se dál věnovat sekání. Soused mu ovšem chtěl cosi důležitého sdělit. Stalo se mu prý něco, nad čím zůstává rozum stát. Karel vypnul sekačku a vyslechl si ten neuvěřitelný příběh.

Přesně před týdnem šel soused večer nakrmit psa. Našel ho ale na zahradě mrtvého. Pes byl starý a tak se to dalo čekat. Soused Karlovi přiznal, že se už stejně občas těšil, až si bude moci pořídit nového. Ještě ten večer psa pohřbil. Ale co se nestalo! Když přišel v pondělí z práce, našel psa v boudě! Šel se podívat do rohu zahrady, kam psa zakopal. Byla tam prázdná rozhrabaná díra.

„Pak mi to všechno došlo. Když jsem ho pohřbil, tak asi ještě nebyl úplně mrtvý. Nebo znovu ožil. Myslím, že spíš obživnul, protože přece bych ho nezakopal živého. Přísahám, když jsem ho našel v neděli večer, tak nedýchal, to snad poznám. Jenže ožil a vyhrabal se ven. Ale proč? Myslím na to pořád a mám dojem, že už jsem na to přišel. On chtěl totiž umřít tak, jak se patří. Možná se budete smát, ale kdyby to nebyl pes, řekl bych, že chtěl prostě umřít jako člověk. Takže obživnul, vyhrabal se ven a šel umřít domů, do boudy. Tam jsem ho taky našel. A nejen to. Představte si, když umřel poprvé, tak byl celý umolousaný. A já ho zakopal jen tak, prostě jsem ho hodil do díry a zahrabal hlínou. Ale když jsem ho našel v boudě, tak byl celý čistý, nelžu vám, jak vymydlený. Takže se nejen vyhrabal, ale před smrtí se ještě umyl. Tamhle v té vaně – on tam občas skákal, když bylo horko. No věřil byste tomu? To by člověk neudělal. Když jsem si to všechno v hlavě přebral, tak jsem se normálně rozbrečel. Opravdu, já se za to nestydím. Byl to fakt hodnej pes. Byl zlatej. Napodruhé už jsem ho taky pohřbil, jak se patří – zabalil jsem ho do prostěradla, dal jsem mu tam kost a hračku. A pohřbil jsem ho i s boudou. Já už totiž žádného jiného nechci. Tenhle byl nejlepší. Víte nad čím přemýšlím? Až mi zbyde trochu peněz, tak mu postavím pomníček. Opravdový pomníček. Jako člověku. On si to zaslouží.“

Soused zamáčkl slzu v oku a rozloučil se. Karel posekal ještě kousek trávníku a pak toho nechal. Přišel k Bohoušovi a začal ho drbat. Vlčák měl radost, že si ho pán konečně všiml, převalil se na záda a nechal se šimrat na břiše.

„Ty jeden hraboši! Ty jeden hrabálku! Ty jeden hrabale!“, opakoval mu Karel potichu do ucha, dokud mu pes neolízl tvář.

„Co mu to šeptáš?,“ zeptala se Jarmila. Karel se na ni podíval. Stála opřená o zeď domku, s koketním úsměvem a hlavou lehce na stranu.

„Chceš to také pošeptat?“

Jarmila přikývla.

„Večer uvařím guláš,“ zašeptal Karel a kousl ji lehce do ušního lalůčku.

od 19. 9. 2002