Jiří Maštalka

Paragraf 179

I. Lékař

"No jo no...", zabrblal lékař hlasem účtujícího vrchního směrem k mé postavě zhroucené do vyšetřovacího lehátka,"...takže to bysme měli menší otřes mozku, hm... a potom by tady byla nějaká ta pohmožděninka..."

Nadýchl se a ten okamžik mi kupodivu stačil k tomu, abych svoji bolestmi planoucí hlavu pootočil od bílé nemocniční stěny k místům odkud hlas vycházel. Jen letmo jsem dokázal vzít na vědomí, pár temných očí orámovaný naježeným, snad ještě černějším obočím tak ostře si protiřečícím s bělostí vlasů nad ním i pláštěm vespod. Ihned poté totiž lékař opět odhalil své dokonalé zuby, čímž získala drtivou převahu bílá a já zároveň vyslechl jeho verdikt:

"No, na umření to nevypadá, ale... no..." neodpustil si lékař oblíbené citoslovce "... na pořádný život také ne... no... takže si vás tady chvilku musíme nechat." Ostře se na mne podíval, aby v zárodku udusil jakýkoli protest. Ten však, stejně jako sebemenší náznak souhlasu, byl tím posledním co by se dalo z mého bolestí gumovaného obličeje vyčíst.

"No tak", maličko popuzeně se do mne opřel a hrozivě při tom povytáhl své loupežnické obočí, "o tomhdle diskutovat nebudeme, jasný ?! Buďte rád, že jste rád. Ještě před chvílí jste vypadal o moc hůř." Houkl na mne jako bych kladl kdovíjaký verbální odpor nebo se snad pokusil vstát a odejít pryč.

Ten tón ve mne zapálil jakýsi nový plamének sympatií. I lékaři se zřejmě v mých očích konečně podařilo cosi zpozorovat a jeho huňaté obočí opět pokleslo:

"No sakra, vždyť si vás tady na semeno nenecháme, pár dní si poležíte a půjdete domů." snažil se mne povzbudit.

"Domů...domů..." prolétlo mi ono slovo hlavou jako ozvěna, aby zde zapůsobilo jako prudké sedativum. Okamžitě jsem znovu dospěl ke stavu mrtvolného klidu a lékař očividně ztratil chuť se mnou dále marnit svůj čas.

"Janičko, vezměte si ho teď co nejkratší cestou do postele," zavrčel zády ke mě a čelem k dámě v pro někoho nejlepších, pro mne však spíše v letech a uniformě zdravotní sestry, až dosud nečinně postávající opodál.

Když tuto větu doslovil nacházel se již na samém pomyslném prahu místnosti v níž po sobě ještě na okamžik zanechal vzdušný vír vyvolaný nečekaně prudkým pohybem svého mohutného těla.

II. Sestra

Zdravotní sestra se jakoby mimoděk podívala na dveře, jimiž doktor odešel. Téměř neznatelně přitom zavrtěla hlavou. Pak si ještě slaboulince odchrchlala. Vzápětí si ovšem uvědomila, že já jsem sice jediný, zároveň však i zcela nepravý divák pro její citové výlevy a že tedy musí alespoň o půl metru povyrůst a také svojí energií sršící bradu povysunout pořádně vpřed.

"No tak půjdeme, ne?" řekla komisně. Sklonila se ke mně a pevně nad loktem sevřela moji paži. "No", lékařův vzor byl zřejmě nakažlivý, "tak zkusíme vstát. Půjde to, ne?" dodala s tak trochu výhružným nádechem a pomalu, ale neúprosně, až se mi před očima objevilo několik mžitek táhla moji tělesnou schránku vzhůru.

"No bezvadný", přísně i poněkud roztržitě mne pochválila, když se konečně mé hyždě odlepily od lehátka a současně s tím se vratké spodní končetiny dokázaly dotknout dokonale vytřeného béžového linolea z něhož, ostatně jako z celého okolního prostoru, sálala lehká ale neodbytná vůně dezinfekce.

"Tak jdeme" mírně mi popotáhla loket směrem k vypolstrovaným dveřím. Náhle se zarazila. "Občanku máme v bundě, že jo?" nečekaně se zeptala na můj dosti zdevastovaný majetek odložený před lékařským vyšetřením na věšák. Vzmohl jsem se pouze na nepřítomný pohled ke dveřím. Sestru to ale zřejmě uspokojilo. "My si vás pak podle něčeho musíme vyplnit do karty", řekla s poněkud záhadnou nejistotou v hlase, kterou však ihned odhodila.

"No tak ...", postrčila mne resolutně nicméně šetrně za ledvinu na chodbu a zatlačením na pravý loket jsem vzápětí byl natočen do správného směru. Změna míst tlaku mne však vyvedla natolik z míry, že se celé mé tělo na okamžik povážlivě zakymácelo.

"No, no, no", zahlaholila sestra přísně, "to by nám tak scházelo se tady složit."

Aby sestra ještě dále vystupňovala svoji šokovou metodu na níž evidentně vsadila, dotkla se mého ramene a nabodnutého na svoji nataženou paži mne dotlačila před dveře s oprýskaným, ale stále ještě dobře čitelným nápisem "Koupelna". Zde, aniž by se zastavila, provedla dva úkroky vpřed, což jí dovolilo stisknout kliku a uvolnit nám oběma cestu dovnitř.

"Pyžamo nemáme, co?" sykla, zatímco jsme překračovali podlouhlou mezeru mezi dvěma kusy linolea tvořící hranici mezi chodbou a koupelnou. "A pantofle taky ne, co?" střelila po mne druhou otázku, která v sobě zároveň skrývala i odpověď a absolutně mi tedy nemohla odpomoci od apatické grimasy. "Vy jste teda pěkně vybavenej pro špitál," vyvodila si sestra nahlas závěry.

"No tak se teda svlíkneme, ne?" vrátila se ke své oblíbené resolutní podobě první osoby množného čísla. Bylo to tak překvapivé, že se mi po delší době ve tváři znovu cosi objevilo. Nejistě jsem zašermoval rukou po nevelkém prostoru, který nás odděloval. Sestra se maličko zarazila. A náhle její pleť ztratila něco ze své služební běli a dostala trochu přirozenější růžovost.

"No,jo", řekla po chvilce ticha s náhle objeveným familiérním přízvukem, "jenže vy se nemáte do čeho převlíct. A omýt byste vidim potřeboval taky," vrátil se jí rychle pro potřebu ohodnocení mých stosedmdesáti uválených a zpocených centimetrů přísný tón, který však v další větě opět opustila:

"Tak víte co? Netočí se vám moc hlava, že ne?" zeptala se mne ryze pro formu a ihned mne vtlačila do rohu místnosti na jakousi bezbarvým lakem napuštěnou pryčnu. "Vydržte tady chvilku, já vám pro něco dojdu, jo?" Na pomyslném prahu místnosti se ještě zastavila: "Jen chvilinku... seďte a moc se nehejbejte, já jsem hned zpátky".

Dveře tiše zaklaply a já osaměl. Moje oči přelétly malý prostor ohraničený čtyřmi všude stejně bílými stěnami i stropem a šedobéžovou, místy prošlapanou podlahou. S jeho prohlídkou jsem byl brzy hotov. Sprcha, vana, věšák. Vše znovu v barvách, které se s různým úspěchem přibližovaly bílé. Zvrátil jsem oči ke stropu, ale ani zde se mi nic pozoruhodného nepodařilo objevit. Vše bylo stále stejné. Vteřiny a po nich minuty tiše utíkaly. "Kde ta sestra jenom vězí?" Několikrát se mi promítl její stále se vzdalující kvapný ústup. Maličko jsem se ušklíbl.

"A stoupnu si", napadlo mne. Nohy se mi napřely do podlahy. "Ať uvidí, jak tady stojím," chytil jsem se naplno své myšlenky. Mé ruce co nejpevněji uchopily okraj pryčny a začaly zvedat tělo vzhůru. Ucítil jsem, jak se milimetr po milimetru začínám vznášet. Ještě pevněji jsem zabodl svůj zrak do obrovského stropního panelu.

V tu chvíli mi připadl jako absolutní od všeho cizího vysmýčený prostor. Byl jako jiný svět omračující svojí dokonalou čistotou a neodolatelně přitahující svojí povýšeností nedostupné blízkosti.

"Jen počkej, já se k tobě už nějak dostanu."

Prudce jsem nasál všudypřítomný nemocniční parfém neodbytně se prodírající nosem a na okamžik přivřel oči. Ihned jsem je vší silou otevřel, ale co to? Kde by se na tom prostoru vzala šedivá tečka? Překvapeně jsem zamžoural. Ale ne, to je oblázek... a tam je další... a teď jich vidím celý roj...

Padají na mne. Nemohoucně klopím víčka. Náhle pod sebou znovu cítím dotyk pryčny. Rychle si vracím zrak. Obracím hlavu ke stropu. Je stále stejný jako před okamžikem. Snad jen ještě výsměšněji čistý. Po oblázcích není ani památka.Ústa je mi zcvrkávají do zdrceného šklebu. Hlava se samovolně sklání.

Stále méně vnímám barvy i pach místnosti. Všechno mi znovu začíná být tak nádherně fuk. Obličej se stále více obrací k podlaze.

Vtom opět klaply dveře. "Ale, ale, pane doktore, vy jste mi nějak pobledl", ozývá se hlas sestry. Prudce jsem zvedl hlavu. To náhlé oslovení mi zaznělo jako výsměch. Sestra má plnou náruč textilií na jejichž vrcholu leží moje uválená bunda.

"Já, doktor práv... Spíš podivně se potloukající existence, která teď ještě ke všemu ani nedokáže sama vstát, "letí mi hlavou.

Záchvat slov, z nichž však sestra mohla zpozorovat pouze zlostnou, postupně stále zoufalejší grimasu, za malou chvíli střídá výraz naprosté lhostejnosti a otupělosti.

Na sestru však příliš nepůsobí. Aniž by mne ztrácela z pohledu pověsila bundu na věšák a zbylé textilie, na jejichž vrcholu se objevilo ramínko položila vedle mne na pryčnu. Mimoděk jsem zaslechl energický povzdech.

"Tak se do toho dáme, ne," řekla větu, která mohla být otázkou i rozkazem. Zcela samozřejmě popadla lem mého šedivého vytahaného svetru. Kousek jej nadzvedla. Odhalila cíp dolů splývajícího trička, vytaženého během předchozí lékařské prohlídky z džínsů a přibrala jej do svého sevření. Po podbřišku mi projel lehký závan vnesený dlouhými, pěstěnými prsty, ale to mi už vše zakryla rozplizlá šedomodrá zeď.

"Posaďte se víc a zvedněte trochu ruce", zachytily uši hlas, kterému jsem, jako přístroj správně zkonstruovaný na lehce nervózní pokyny bez skurpulí vyhověl. Ještě jsem ucítil měkký dotek dlaně za krkem a ihned poté šedivá stěna zmizela. Vystřídal ji pohled na sestru, téměř štítivě odhazující mé svršky na podlahu.

"Tak a teď se jako pomalu položte", vyzvala mne sestra znovu. Aniž by ovšem hodlala na cokoli čekat, nasměrovala trup pomocí prstů tlačících na klíční kost do úhlopříčky pryčny. Současně se pro jistotu chopila mé lopatky. Asi mne tím chtěla ochránit před případným pádem.

Vzápětí jsem pod svými obnaženými zády ucítil tlak ohoblovaných prken. Téměř zároveň s tím pod mými chodidly převislými do volného prostoru zaznělo dvojí tenké žuchnutí signalizující vyzutí páru sportovní obuvi bezprostředně následované čerstvým závanem vzduchu na chodidla, neklamnou známkou odejmutých ponožek.

To již ze sestry spadla veškerá nervozita. Sebejistým plynulým pohybem rozepjala opasek a stáhla dolů zdrhovadlo džínsů. Pak opatrně svými hladkými, nakrátko sestřiženými nehty, šimravě pojíždějícími po bedrech podhrábla gumičku přidržující v pase slipy. Kaučuková páska se napjala k prasknutí. Zúžené zorničky sestřiných smaragdově zelených očí se soustředěně vpily do mého stále ještě dvojí vrstvou textilií zakrytého klína.

"Nadzvedněte se kapičku", ozvalo se nade mnou téměř soucitně. Nečekaný tón pozvedl moji pánev o několik milimetrů vzhůru. A přesně v ten okamžik sestra zbylým oblečením prudce trhla směrem ke kotníkům. Překvapením jsem povolil pánev, to ale uvolnilo lýtka o která se moje tělesná schránka opírala. Džínsy i slipy tak mohly pohodlně sklouznout na podlahu.

"No vidíte, jak jsme ten striptýz zvládli", zahlaholila sestra skoro vesele. Pohledem dělníka hrdě hodnotícího svoji práci přejela celou moji nahou podlitinami a boulemi posetou postavu, zatímco já zbaven své nepřirozené, ale nezbytné ochrany před podnebím jsem několikrát suše zakašlal. To sestru vytrhlo ze stavu chvilkového sebeuspokojení.

"No, no, no, ještě abyste nastyd, tak šup, ať jsme hotový",promluvila možná i na mne. Hned z hory přinesených textilií vylovila dvě žínky, které namočila pod roztočeným kohoutkem vany. Několikrát jimi zlehka přejela můj obličej. "Měl byste si pak někdy umýt vlasy a oholit se", poznamenala jaksi mimochodem zatímco mne při využití stejného chvatu jakým jsem byl položen znovu posadila a nově namočenými žínkami postupně zbavila špíny a potu i zbývající horní část těla.

Její další pohyby se mi poté na chvilku slily do jednoho celku. Nějak matně si vzpomínám, že donesená hora textilu se napřed zmenšila o jeden ručník, kterým jsem byl do sucha otřen a pak i o modrou blůzu od pyžama, do níž se včetně zapnutí knoflíčků, zahalila horní část mého těla. V ten okamžik jsem si, alespoň na zlomeček vteřiny musel chtě, nechtě přiznat, že omytý a do čistého oblečený se přeci jen budu cítit o něco lépe.

Sestra potřetí vyždímala žínku. Volnou rukou si mimoděk zkontrolovala, zda jí dobře sedí naškrobený čepeček. Připomínal loďku beznadějně zmítanou bouří zkudrnatělého kaštanového moře. Sestřiny na okamžik povytažené špičky tváří a koutky očí prozrazovaly, že situaci svého plavidla rozhodně nebere na lehkou váhu. Bárka však s pomocí dvou sponek úspěšně odolávala a sestra z ulehčení vymodelovala přívětivý pohled:

"Už to bude, taková zima vám ale už není viďte," řekla konejšivě. Po jakési podivné křivce se ke mně hluboko sklonila. Její hlava na okamžik nízko přelétající můj obličej mi dovolila ochutnat jemnou vůni šampónu udržujícího stálé vzdutí kaštanové hladiny, kterou jinak bezohledně dusil loďkou spolehlivě vyráběný závan nemocniční prádelny. Pak nadzvedla cíp pyžama. Několikrát mi žínkou skrývající měkká bříška prstů přejela po bedrech. Přirození se přitom vůbec nevyhýbala.

"Ták", pronesla sestra spokojeně. Kvůli ztroskotání loďky bych asi v tu chvíli příliš netruchlil. Ta ale byla zakotvena až příliš dobře a nic takového ani v nejmenším nehrozilo. "... ještě nohy", dodala, když už žínka dávno rejdila po mých dolních končetinách volně vytrčených přes okraj pryčny, načež se celá procedura počínaje pozvednutím cípu pyžama ještě jednou zopakovala, tentokráte však s ručníkem v dlaních.

Konečně se postava nade mnou opět vzpřímila. Sestra usoudila, že by mi nyní měla věnovat dokonale zvládnutý tišící úsměv. Pro jistotu jej spojila s rychlým zkoumavým pohledem přímo do očí. Nic závadného zde ale nenašla. Mohla tedy nerušeně pokračovat v mém přetváření ke svému obrazu. Zpod někdejší hory textilií vydolovala pár bílých gumových pantoflí, které obratně pohodila pod nehybně visící bosá chodidla. Z pahýlu po tomto kopci dále odebrala pyžamové kalhoty, seprané stejně, jako blůza v níž jsem se již hřál a navlékla mi je na lýtka.

"No, pomalu, pomalu", tiše na mne sykla. Na levé lopatce jsem ucítil již dobře známý, pomalý ale neúprosný tah zvedající tělo vzhůru a zároveň mne nasoukávající do sestrou přidržovaných kalhot. Mihotavě jsem pocítil lepkavě pružný dotyk měkké podrážky pantoflí. To už ale sestra prudce přehmátla. Vší silou pevně uchopila mé podpaží. Ani jedna z jejích rukou, v nichž jsem nyní měl i celý svůj mozek, se nehodlala spokojit s právě nelehce dosaženou polosedící skrčenou polohou mého těla. Nová vlna vztlaku opět přivolala několik oblázků. Podvědomě jsem ucítil, jak se potácím.

"No tak, no tak", zašeptala mi sestra s neúprosnou konejšivostí do ucha. Ještě pevněji do mne zabořila své prsty. Razantní dlaně opouštěly úkryt v mém podpaždí a milimetr po milimetru se svíravě sunuly k prsům.

"Dýchejte, pěkně zhluboka," znovu šeptly její neznatelně nalíčené rty v nejtěsnější blízkosti mého pravého ucha. Poslechl jsem. Překvapeným nosem projela příjemná vůně kaštanového moře.Ohromeně jsem se natočil k místu odkud přicházela. Opět jsem se prudce nadechl. Do sliznice ale nečekaně udeřil jen silný závan nemocniční dezinfekce. Také sevření prsou pominulo. Setrvačností jsem dokončil otočku. Překvapeně jsem zamžoural po zmizelých oblázcích. Moje oči ale zachycovaly pouze čistý obraz spokojeně se tvářící sestry sbírající z pryčny modrobíle proužkovaný župan,který mi přehodila přes ramena.

Pak sestra maličko odstoupila. Téměř zálibně si prohlížela celou moji postavu.

"Vidíte, takhdle se mi už začínáte líbit," pochválila mne.

Nechápavě jsem se, jak to jen šlo, na sebe podíval. Postava v neforemném pyžamu s bosýma nohama utopenýma v obrovských pantoflích ve mne samotném příliš libé pocity nevzbuzovala. Mimoděk mne opustil odevzdaný a možná i trochu toužebný posunek směrem k mému zpocenému, cestováním uprášenému oblečení pohozenému na podlaze, k němuž mi sestra tarasila cestu.

Ten pohyb nešlo nijak zakrýt. "To nechte v klidu", zarazila mne sestra. Z ramene svého stejnokroje odhodila neexistující smítko. "To nechte být", nově zopakovala svoji původní větu. "...teď jste v pyžamu, tak patříte do postele," řekla přísně, i když se snažila být laskavá. Připadlo mi, že křivkou jejích úst projel nepatrný záchvěv. Několikrát jsem stále lehčeji zakýval hlavou až se mi obličej odevzdaně převisl směrem dolů. Jedna z dalších drobných křivek mé činorodosti opět beznadějně opadla. Rány se znovu rozbolely.

"Tak pojďte", řekla mi sestra měkce. Na tváři se jí udělal milý úsměv. Skoro přátelsky mi položila ruku na rameno. Snad to i myslela doopravdy. Nevím. Mne však přesvědčit nemohla. Pro tu chvíli mi bylo jasné, že teď už mne bolest napevno vsadila do jejího poddanství, do zakletí, které se každým krokem od haldy mých zpocených svršků dále utuží, ale proti němuž jsem se nemohl a vlastně ani nechtěl bránit.

"Musíte si odpočinout a trochu se sebrat," dodala sestra povzbudivě. Vyvedla mne na chodbu. Poslušně jsem se belhal vedle ní. Hlavu jsem měl stále sklopenou. Svaly v mém pobledlém obličeji se bez ladu komíhaly sem a tam. Snad jsem nevnímal ani jednotvárné pomalu ubíhající linoleum, ani ťapkání svých pantoflí. Zdálo se mi, že se vznáším nad svým setrvačně se ploužícím tělem. "Jak se cítíte?", zeptala se náhle sestra. S potěšením jsem v hlase, který se mne snažil oslovit, zachytil i špetku úzkosti. Vydala ovšem jen na neurčité pokrčení rameny.

"Moc vás to bolí?", zaslechl jsem další otázku. Mým tělem však projela pouze jakási nečitelná křeč. Ale sestra zaútočila znovu: "No tak řekněte mi konečně něco." Na tuto větu však bylo těžké reagovat i za normálního stavu a sestra si to také ihned uvědomila.

"Povězte mi, jak se jmenujete?" Stupidnost otázky sice dokázala pouze o něco pozvednout moji hlavu a zastavit blednutí obličeje, ale sestra zcela správně usoudila, že úspěch není již daleko.

"Tak kolikátého je dneska? To byste ale opravdu měl vědět," řekla s netajenou povzbuzující injekcí výsměchu v hlase. Zapůsobila okamžitě. Hlava se mi vmžiku srovnala do normální polohy.

Pokud jsem se o něco v posledních dnech staral, tak to bylo právě datum.

"5. října, zítra máme den armády, to ho neslavíte?" vyjel ze mne neznámý hlas.

"No vidíte, jak vás tady naučíme mluvit," zajásala sestra. Vrhl jsem na ni ten nejnakvašenější pohled, jakého jsem byl schopen a raději spustil obličej zpět k podlaze. Sestře došlo, že možná i trochu přestřelila nebo, že právě v okamžiku, kdy mne zastavila před jedněmi z dveří lemujícími chodbu je právě vhodný okamžik pro taktický ústup.

"To jsme co? A to máme rok 1982 a ještě k tomu našeho letopočtu", sdělila mi s kantorsky pečlivou výslovností, když mne znovu rozpohybovala do právě otevřeného ústí pokoje.

"Ták, konečně budeme doma, viďte...", přidala ihned další myšlenku, která se do mne, na rozdíl od té první dokázala neodbytně zakousnout. Měla snad znít povzbudivě, ale ve skutečnosti, ač mi to připadalo jako zhola nemožné, zabořila moji hlavu ještě více dolů a tváře rozvlnila ke kratičkému úsměšku.

Že bych se místo toho mohl porozhlédnout po místnosti se třemi železnými postelemi, jedním neoholeným čtyřicátníkem a opatřenou velkým dole zabíleným oknem mne ani nenapadlo.

"Pane Novotný...", zahlaholila sestra, směrem k obsazenému lůžku,"... vedu vám spolubydlícího." Pomalu mne dotlačila před jednu z volných pelestí. Při tom mi stačila odebrat župan a elegantním pohybem jej přichytit na věšák.

"Takže šup, zalehnout", projevila sestra trochu přísnosti.

Ta však jen chabě zakrývala netrpělivý podtón. Sestřiny zapracované, ale i pravidelně ošetřované prsty nadzvedly nastlanou pokrývku. "No tak", pobídla mne sestra znovu. Její hlas zazněl již bez obalu nervózně. Ani já a snad ani ona jsme ale nevěděli proč. Svalit se jako žok masa a kostí na odkrytou postel a alespoň na chvilku se v ní skrýt před vším nepříjemným,co mne obklopovalo nebylo nic těžkého a já teď už po ničem jiném ani netoužil. Dokonce se mi při tomto výkonu zdařilo ponechat pantofle na podlaze.

"Výborně," ozvalo se nade mnou pochvalně i úlevně. Celé tělo ovanul příjemný závan zvysoka pomalu dopadající pokrývky. Sestra popošla ke dveřím. "A teď v klidu ležet," stačila přitom říci"... teď je potřeba jenom klid a zazvoňte kdyby něco, jo, pane Novotný?" slyšel jsem sestřin znovu razantní hlas který, ačkoli byl určen někomu jinému, doplnila již dobře známým zkoumavým pohledem na mé lůžko.

"Tak už běž", pomyslil jsem si a v duchu ji vytlačoval ven z pokoje. Sestra se ale stále nehýbala. Bez jediného mrknutí jsme na sebe hleděli skrz mřížoví pelesti. Cítil jsem ale, že dlouho vydržet nemohu. Raději jsem se schoulil na zdravý pravý bok. Oči se mi samy zavřely. Konečně. Po dlouhé době jsem pocítil skutečnou úlevu. Sestra, pokoj, nemocniční barva i vše ostatní se rázem kamsi vytratilo. Ihned se mne zmocnila jakási proudící černá hmota. Příjemně nadnášela.

III. Cesta

"Takže jasný ležet a nikam nechodit", zaslechl jsem ještě odkudsi z dálky za nekonečným černým prostorem v němž jsem nyní putoval. Zkouším pravidelně dýchat a docela se mi to i daří. Bolest jakoby kamsi zmizela. Jsem jen tak nějak příjemně unavený.

Nohy bezpečně ukryté pod pokrývkou se slastně natahují. Slyším slabé klapnutí dveří. Sestra už konečně odešla. Teď to je ale vlastně jedno. Já jsem již někde docela jinde. Z vdechovaného vzduchu mizí nemocniční pach. Černý prostor možná i trochu pobledl. A najednou se přede mnou rozsvěcuje. Z toho nečekaného jasu dokážu kolem sebe jen bázlivě mžourat. Připadám si celý nesvůj,jako bych se snad znovu narodil. Ale já to i vidím. Před očima se mi střídá jeden obraz za druhým. Dětství je rázem pryč. Světlo mi už vůbec nevadí. Naopak. Díky němu má vše zřetelnější kontury.

Ale to už do nenávratna mizí i léta studií a teď i ten nekonečný rok absolventské vojny. Ta rychlost mne až zalyká. Můj druhý život se rozutíkal až nějak příliš. Teď se ale tok událostí už konečně zpomalil.

Vlastně se úplně zastavil. Už hezkou chvilku vidím jen jednu tvář. Poznávám ji okamžitě. Aby ne. Je to přeci paní Nováčková z Prahy, jakási dalece vzdálená příbuzná naší rodiny usídlené již po celé generace v maloměstech Českého ráje. Pár let je už vdova,nemá ani žádné děti a tak jí můžu říkat i teto. Její obličej je seschlý a vrásčitý. To ale není nic divného. Při osmdesátce pomalu na krku vlastně ani jinak vypadat nemůže. A já stejně tetu jinou neznám. Kdyby se snesla z některé své fotky z mladších let, které mi tak ráda ukazuje, asi bych se jí musel zeptat na jméno.Onu sebevědomou, šarmantní dámu sportovní postavy, manželku pražského nejprve prominentního soukromého lékaře a později po vybruslení z peripetií padesátých let i uznávaného primáře kliniky,prokazujícího výhody socialistického zdravotnictví jsem opravdu nikdy nepotkal.

To vše je ale už dávno pryč. Manžel odešel nejprve do penze a krátce na to i na věčnost. Nevelký důchod ani hašteřivé vrstevnice v domě jej nahradit nemohou. Ty časy s ním nyní připomíná vlastně jen nádherný byt s výhledem k Pražskému hradu. Ale ono hrozí, že i ta jediná památka na lepší doby vezme za své.O střechu nad hlavou se stará podnik bytového hospodářství a ten má pro takovýto , teď už také provokativně nadměrný byt, stále po ruce nejen nějakého vhodnějšího nájemníka ale i náhradní garsonku

na sídlišti nebo dokonce místo v domově důchodců na výměnu.

Aktivita bytového podniku je opravdu bezmezná. Jeho návrhy se opakují stále častěji a jsou z nich už skoro výhružky. A mezitím zase přibyla další léta, která postupně odčerpávají sílu jim čelit. Není divu, že situace teď už může vypadat jasně.

Jenže jsem tady ještě já a moje matka. Já onou kritickou dobou končím službu vlasti. Rozhlížím se po nějaké další existenci.

V Českém ráji je krásně, ale místa k bydlení v malém domku se dvěma sestrami není právě na rozdávání. Práce by se tady sice ně jaká našla jenže na studiích poznaná náruč Prahy s jejími radovánkami i s možnostmi střídat zaměstnání, zvyšovat si tak plat a věřit, že to další místo už konečně bude pravé vábí mnohem silněji nežli východočeské maloměsto.

To všechno samozřejmě ví i moje matka. A nejen ví. Po dlouhých letech se objevuje u své, nyní již dosti sebevědomí zbavené pražské příbuzné. I po takové době se však dokáží rychle dohodnout. Ono ovšem už nic jiného vlastně ani nezbývá. Je opravdu nejvyšší čas. Do mého občanského průkazu přibývá razítko přisuzující mi trvalý pobyt v Praze a drtivé sevření podniku bytového hospodářství nyní musí povolit. Já ale spolu s razítkem do občanky na sebe beru i povinnost podle dohody drobné domácí výpomoci,prakticky však téměř komplexní péče.

První postudentský a povojenský rok mi tak ubíhá mezi nákupy, úklidem, ohříváním polotovarů a jinými pracemi pro domácnost. A k tomu zvykat si na zaměstnání. Ale i to se dá vydržet. Zaměstnání po roce mezi tankisty zvládám vcelku hravě. Skoro se zde až nudím, a tak se při práci naučím na rigorózum a je ze mne doktor práv. A nakonec, i z mé nově objevené tety, až na to že ji omrzela domácnost, je docela příjemná stará paní. Své nároky nijak nepřehání. A ten rozšafný výraz v obličeji k ní patří. Teď ho vidím úplně přesně.

Vídám ho vlastně každý večer. To když teta uvaří kávu nebo z nevyčerpatelných zásob po manželovi nalije něco ostřejšího a pak mi po povinných povzdeších na zdraví s podivuhodnou svěžestí vypráví své docela ne nezajímavé historky ze života. O ruchu velkoměsta samozřejmě nemůže být ani řeč. Stačí ale jen pouhé pomyšlení na to, že tetin byt patří vlastně i mně a jakékoli pochyby jsou spolehlivě přehlušeny.

Připadá mi, že tvář přede mnou najednou halí nějaký podivně strnulý odstín. To je asi tím tlakem a pícháním v zádech, na které si teta každý večer stěžuje s kterým však prý žádný lékař mimo nebožtíka manžela příliš nepořídí.

Ale teď už vidím zase sebe. Vystupuji z tramvaje před svým pražským obydlím. V rychlosti chytám několik paprsků slunce a vychutnávám doušek dobře vychlazeného, zvlhčelého vzduchu.

Podzim se udělal krásný hned ze začátku. Ne ale pro mne. Hlavou se mi honí všechny nejbližší úkony. Nesmím na nic zapomenout.Umýt nádobí, vyhodit odpadky a pak ještě něco nakoupit. Rychlým krokem vystupuji po liduprázdném schodišti. Zvoním. Tetě vždy nějakou chvíli trvá než se dokáže zvednout za své oblíbené pohovky a dovléci se k masívním dveřím a tak trpělivě čekám. Zevnitř bytu se ale nic neozývá. Běžná čekací lhůta už uplynula. Zvoním tedy podruhé. V kapse mám sice klíče, ale již dávno mi došlo, že jsem mnohem vítanější, když si nechám otevřít. Důvěrně známé šátravé kroky však stále nejsou slyšet. Musím si tedy odemknout sám.

Hned za prahem hlasitě zdravím. Žádná odpověď. To si teta asi odskočila na návštěvu o patro výš. Sám jsem si všiml jak v poslední době svoji vrstevnici vzala opět na milost. Anebo si ještě přidává svých oblíbených odpoledních dvacet. Alespoň bude na všechno klid. Mytí míšeňského servisu, tenoučkých broušených sklenic a stříbrných příborů, kterým pravidelně zahajuji odpolední směnu jej opravdu chce.

Přezul jsem se a několika navyklými kroky přešel z předsíně do obýváku. Přes něj vede nejkratší cesta ke kuchyni. Stejně jako každý den jsem se zběžně rozhlédl. Ale nic zvláštního. Jen všechny ty obrazy by potřebovaly oprášit. Zrzavý, Špála, Grus a kdoví ještě kdo a takhdle vypadají. Je to ostuda, ale to holt stihnu nejdřív v sobotu. Raději jsem přejel očima k podlaze. Sakra, tady už zase přibyl flek. Ten koberec budu muset přeci jen ještě na zimu vyčistit. To bude fuška. Ale jinak je to pořád pěknej persián.

A vtom jsem uprostřed pohybu ztuhnul.

Můj pohled se náhle zachytil na nezvyklém předmětu ležícím na podlaze. Z mého zorného pole se vmžiku zcela vytratil koberec. I zakroucené podstavce nábytku kamsi zmizely. To vše se rozplizlo do jakési mlhoviny ostře ohraničující cosi co vypadalo jako vyvrácený pařízek ve skále uchyceného stromku s krátkými, tenkými ale nestvůrně pokroucenými kořeny.

"To ne...ne... To bych přeci musel už někdy vidět, ", vyklouzl ze mne omráčený šepot.

S nejvyšším úsilím jsem se vzmohl na několik vrávoravých kroků. Ty křečovité pohyby ale dokázaly na moji sítnici vrátit plný obraz. Na okamžik jsem z toho zapomněl snad i dýchat. Ale teď už, v té nejtěsnější blízkosti, jsem si konečně musel přiznat co vidím. Ten předmět na podlaze byl opravdu vyschlou lidskou rukou. Povedlo se mi udělat další úkrok stranou, abych mohl nahlédnout do mezery mezi gaučem a stolem. A nyní bylo vše už naprosto jasné. Celý ten prostor vyplňovalo nehybné na bok položené tělo mé tety. Její bleděmodrý obličej zíral úkosem kamsi ke stropu.

Sem asi mělo dolétnout i slovo nenávratně ztuhlé na bezbarvých rtech. Poslední pohyb jí položil ruce i nohy do polohy, která dohromady s ochablým trupem vytvářela zrůdně protáhlé tiskací S. Jakási fascinující strnulost mne vpila do četby jeho ponurých tvarů.

Teprve po dlouhých vteřinách jsem dokázal pozvednout hlavu. Vyděšené oči zachytily Grusovou zatáčku uprostřed tiché pobabské krajiny. Pevně se jí držely. Byla až neskutečně vzdálená opodál poklidně ležícímu hrůznému písmenu.

Brzy jsem pocítil, že opět nabývám celé své vědomí. Několika ráznými kroky jsem obešel stůl a srdnatě se sehnul k podlaze. Moje prsty se zlehka dotkly vrásčitého čela. Připadlo mi jako kus ledu. Mezitím dlaň druhé ruky dosáhla před promodralá ústa. Nebyl ale cítit ani sebemenší závan dechu. Ještě jsem sáhl do míst, kudy probíhá krční tepna. Ani tady to však nebylo lepší.

Odevzdaně jsem se složil do nejbližšího křesla. Na vteřinku Polabí a opět jsem se zadíval na tu svraskalou hromádku masa, kůže, kostí a šatů. Teta se z ní vytratila určitě už před několika hodinami. Teď nezbývalo nežli tomu definitivně uvěřit. Snad jsem i smutně pokýval hlavou.

A pak už jen dlouhý strnulý pohled do zesnulého stařeckého obličeje.

Konečně alespoň nasucho polykám. Už se ale snad dokážu i zvednout. Nemůžu tady přeci věčně sedět. A najednou ve mne nanovo zamrazí. Prudce vstávám. Mráz z těla mizí a zalévá mne horký pot. Ale i ten mne žene ke kredenci.

Na ní stojí kalendář. Je důkladný. Obsahuje schéma dní budoucího i předchozího roku. Takže dneska máme 30.září, ujišťuji se. To datum si několikrát vrývám do hlavy. Ale mezitím už horečně otáčím stránkami kalendáře. Jde mi to dost ztuha. Spirála přidržující listy je hodně sešikmená. Před očima mi poskakují všechna možná data. Konečně jsem se dostal k předchozímu roku. Ale žádný výsledek. Mozek týrám marně. Rej dnů pořádaný v mé hlavě snad nemá nikdy skončit. Jen proudy potu stále sílí. Musím se aspoň trochu otřít. Sahám pro kapesník. Určitě bude úplně vespod.

Na stůl letí peněženka. Přes její šedý okraj vyčnívá rudý proužek občanského průkazu. Ohromeně na něj zírám. To je přeci to co potřebuji.

"Jak to, že jsem na to nepřišel dřív?" napadá mne.

Veškeré stížnosti je ale nyní třeba rychle odsunout stranou. Zvláště pokud je vznáším sám na sebe. Místo nich mi v hlavě stále dokola zní jedna z vět nedávno perfektně nadřených na rigorózum:

"Podle ustanovení § 179 občanského zákoníku se uživateli bytu stávají také ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého uživatele jestliže s ním žili ve společné domácnosti aspoň po dobu jednoho roku před jeho smrtí a nemají vlastní byt."

Věta zaznívá stále znovu a rychleji. Začíná se vytrácet do jednolitého fistulkového slova. Hektolitry vzduchu proudí ústy sem a tam, ale stále jako bych se dusil. Ale i to je mi jedno. Pro mne teď existuje jen občanka. Div že ji nepotrhám. Horečně dolistovávám na stránku označenou slovy "trvalý pobyt". Vpíjím se do posledního razítka. Přihlášen v Praze... ulice...číslo popisné... To vše rychle přeskakuji. Zajímá mne jen nenápadné datum v levém spodním okraji otisku. Už ho vidím. Přerývavě čtu. A dech se mi ještě více zrychluje. Čtu znovu, ale je to stále totéž. V levém spodním okraji se zlověstně černají stále stejné cifry: 2.10.1981.

Z úst se mi dere jakési neartikulované písknutí. Rázně ukončuje práci zbytečně namáhaného mozku. I dech se okamžitě zklidňuje. Zdrceně padám zpět do křesla. Cítím, jak mne začíná nesnesitelně bolet hlava. Dlaně masírují spánky, ale hlava pálí stále více. A teď i snad celé tělo. Zase vidím jen tmu.

Slabě jsem zasténal. Snad ta bolest trochu povolí. Příliš to ale nepomáhá.

Mžourám. Černý prostor se jen neochotně rozestupuje.

Celé tělo mám zalito štiplavým potem. To ta pokrývka. Konečně ze mne spadla. Na chviličku pociťuji úlevu. Ale bolest se jen tak odbýt nedá. Znovu se do mne zakusuje. Dobře ví, že právě teď je ta příležitost si mne od všeho vysvobodit.

Trhaně se převaluji na lůžku. Nic víc nedokážu. Před očima se střídá tma a večerním světlem zalitý nemocniční pokoj.

A bolest stále nenasytněji začerňuje můj mozek.

Od teď nikdy nic jiného nebylo. Zůstane jen ona. Jak se vše jednoduše vyřeší. Nic lepšího již být nemůže. Dávno to tak mohlo být.

Zcela mimo mne už zůstal zvonek, kterým můj spolupacient přivolal sestru a pak i dlaň hezkou chvilku položená na mé tváři.

"No tak, no tak..." Konečně se podařilo z dálky znějícímu hlasu vedrat se mi do hlavy. Zoufale jsem se k němu upjal. A náhle zákmihy světla a tmy mizí. Místo nich se objevil dobře známý obličej sestry.

IV. Další cesta

Na čele se mi udělaly nechápavé vrásky. Zkusil jsem i něco říci. Určitě to nebylo nic příliš duchaplného, i tak mne ale zamrzelo, že z úst vyrazil pouze jakýsi nesrozumitelný zvuk.

Sestra mi přizvedla podhlavník postele."Tak co, nenapijeme se malinko?" řekla. Ani nepočkala na můj souhlasný pohled a přistrčila mi k ústům skleničku slaboučkého čaje.

"Opatrně", napomenula mne ještě. Ale pozdě. A asi zbytečně. Myslím, že tekutinu bych do zdřevěnělých úst vtáhl stejně hltavě, i kdyby varování přišlo včas.

Nápoj samospádem dotekl až k nepřipravenému hrdlu. Rozkuckal jsem se. Moje ústa se však kupodivu dokázala sama rychle zavřít. Několik kapek čaje ovšem již zachytit nestačila. Na sestřině naškrobené uniformě se ukázaly mokré skvrnky. Bezmocně jsem si je prohlížel.

"No, no jen klid, však ono to půjde", pochválila mne sestra. Volnou rukou mi hladivě poklepala po rameni. Lehce rozpohybované tělo zatřáslo tekutinou zadržovanou v ústech a její pohyb mi dokázal tváře znovu oživit. Nyní už bylo možné nápoj do sebe žíznivě vtáhnout.

"Dík", chtěl jsem vyrazit z rozhýbaných úst, ale to se už sestra ode mne odvrátila, aby sklopila podhlavník do původní polohy.

"A dáme si obkládek", zmařila opět mé pokusy promluvit.

Opatrně mi na hlavu položila gumový polštář plný ledu. Nádherně chladil. Cítil jsem, jak se bolest začíná stahovat. Mohl jsem si dovolit přestávat ji brát na vědomí.

Sestra přeze mne znova přehodila pokrývku. "Teď byste ale měl zkusit spát", dodala k tomu.

Zorničky mi šplhají vzhůru po její stále ještě urostlé postavě třicátnice. Zastavují se na zelených očích. Dnešní únava již zvládla do jejich bělma namíchat několik nitek rudé barvy.

"Snad už vám dám dneska pokoj", přešel mi přes rty cize znějící, chrčivý hlas. Sestra se pousmála.

"Bude to dobrý uvidíte", říká mi měkce. Táhlým pohybem na mne urovnává pokrývku. "Zavřete oči", radí ještě, sice již komisněji, ale stále ještě tak nějak mile. Těsně před obličejem několikrát zakomíhala její dlaň. Jakoby mne i zlehka pohladila.

Oči se mi ihned zavírají.

Nemocniční pokoj vmžiku zmizel. I černá hmota kolem mne jen sviští. Chci být co nejrychleji zase zpět v obýváku.

"Takže teď zavolat doktora, ten vystaví úmrtní list, pak přijdou pohřebáci a nakonec podnik bytového hospodářství..." Sedím v křesle a myšlenky se mi honí hlavou,"...s nima si pak vyhádat aspoň garsonku nebo si domluvit ubytovnu a uvidí se." Mozek se už zklidnil: "Stejně je to blbý, pro pár dní a celej rok je k ničemu." Melancholicky jsem si prohrábl vlasy.

"Tak toho doktora", zarazily se mé úvahy a už se mi chtělo vstát. Ještě předtím jsem se však znovu zadíval na zesnulou tetu. Ten pohled nyní byl již naprosto všední.

"Ale co mu řeknu..." přiměl jsem se, abych si přeci jen vše dále promyslel. "Určitě se mě zeptá kdy se jí to stalo. Já řeknu třeba dopoledne. On mi zkusí vynadat, že jsem ho měl zavolat hned, že možná šlo ještě něco dělat, nakonec ale sklapne a napíše úmrtní list s dnešním datem." Tak to asi bude. Zakýval jsem si hlavou.

"Kdybych mu tak mohl říct, že umřela až třeba v neděli", na padlo mne. "Jenže ta je až popozítří, takže nic", hned jsem si nápad i zamítl. "Minulost se falšovat nechá, ta už byla, ale falšovat budoucnost k tomu jsme se ještě nedopracovali. Teď by to ale opravdu nebylo k zahození." Naplano jsem si povzdechl a chtěl dokončit cestu k telefonu. Jenomže ta myšlenka ještě zdaleka nekončila. "Takže to by doktor musel přijít později." Bylo to tak ohromující, že jsem se musel znovu posadit. Rty se mi pevně skously.

"V neděli ale ne, to by bylo brzo. To by se poznalo, že umřela dřív." Pracně jsem ze sebe doloval nikdy nepoužité vědomosti z jednosemestrální zkoušky na kriminalistiku. Ruce sevřely spánky a kupodivu to přeci jen trochu pomáhalo. "Chtělo by to zavolat ho tak aspoň ještě o pár dní později. Nebo ještě dýl, pak by to možná šlo... Jenže, to bych se tady celou tu dobu nesměl ani ukázat. Musel bych prostě tak aspoň na týden odsud vypadnout."

Už jsem nevydržel sedět. "Kdy umřela to samozřejmě nevím,nevím..., opravdu nevím...", domýšlel jsem dále. Ten nápad mne dokázal naprosto opanovat. Udělal jsem několik prudkých kroků po pokoji. Z parket pod kobercem se ozval zatuchlý, rezivě skřípavý zvuk. Maličko jsem se zarazil. Právě včas abych zastavil těsně před tetinými vytrčenými prsty. Jakoby se mi tělo na okamžik zapletlo do studeného prostěradla.

"Jenomže, co tu dobu..., do práce, pak nejít domů, to přeci nejde." Čelo se mi svraštilo. Asi jsem stačil i nervózně přešlápnout. Takovéto komplikace však na mne teď už neměly. "Mám přeci ještě týden dovolené", ihned jsem v duchu zajásal. " Prostě si vezmu dovolenou. Ještě teď. Sem se vrátím až zase půjdu do práce." Čelo se opět narovnalo."Ve společné domácnosti jsem i na dovolené", definitivně jsem si rozptýlil i poslední pochybnosti.

Náhle tady byla naděje. Pouhá naděje. Ale geny mého národa přeci jsou zvyklé žít příslibem lepší budoucnosti. Vůbec nevadí,že často bývá i jiná. A právě proto ona zčistajasna vysvitlá prchavá naděje pro mne v tu chvíli musela být naprosto vším.

Čas ale nestál. Ihned jsem popadl svoji aktovku s kterou jsem chodil do práce. Dala se zavěsit na rameno, což bylo pro nejrůznější poponášení téměř ideální. Vpravil jsem do ní pár hygienických potřeb a také několik kousků čistého prádla. Toho dne nebyla v programu žádná jednání na soudu ani na úřadech, takže jsem svůj pracovní den i přes nevelkou libost šéfů strávil v džínách. To mi ušetřilo čas, který bych jinak musel věnovat převlékání. Ještě jsem zběžně zkontroloval obsah peněženky, která schraňovala moji veškerou hotovost. Do výplaty už příliš času nezbývalo, a tak jsem v ní podle očekávání nemohl nalézt více nežli několik posledních stokorun. Nebylo to sice nic závratného ale v oné to nebyl ani peníz, který by se dal získat obratem ruky.

Zdálo se mi, že mohu vyrazit. Přeci jen jsem se ale ještě porozhlédl po bytě. Nikde nic zapnutého, nic neteklo, nic nesvítilo. Žádná stopa po čemkoli podivném. Jen mrtvá teta sem nezapadala. Naposledy jsem se zadíval do její zsinalé tváře:

"Nezlobte se na mně", skoro jsem zašeptal,"já jsem pro vás ale dělal co jsem mohl, když jste byla naživu. Zkuste teď pomoct zase vy mně."

Vytřeštěné oči, smrtí amnestované od všeho lidského pachtění, se dále stejně nepřítomně upíraly ke stropu. Nedal se z nich vyčíst jakýkoli souhlas. Nezračil se v nich však ani žádný odpor. Nic více jsem stejně neočekával. Rozhodnutí se mi v hlavě pevně usadilo již před chvilkou.

V. Odchod

Tiše jsem se vytratil do předsíně. Obout boty, přehodit přes sebe bundu a pak už nezbývalo nežli opatrně otevřít dveře na chodbu. V celém rozlehlém, věčně zšeřelém domě vládlo naprosté ticho. Přesně to mi vyhovovalo. Vykročil jsem. Moje pravačka pevně sevřela připravený klíč. Co nejrychleji jsem za sebou zamkl.Nedalo mi, abych si to ještě neověřil. Dveře se však ani nepohnuly. Jen puštěná klika dunivě cvakla. Její zvuk se v tiché ozvěně rozprostřel po celém schodišti. Znervóznělo mě to. Rychle jsem se přikrčil. Bylo to sice naprosto k ničemu, jiný úkryt ale chodba nenabízela. Moje hlava vyslala několik zkoumavých pohledů. Nic podezřelého se však neobjevilo. Trochu mne to uklidnilo. Konečně jsem mohl vyrazit dolů po schodišti. Čerstvě nazuté sportovní boty na nohách mi dopřály dostat se rychle a nehlučně až k pootevřeným domovním dveřím. Bez zaváhání jsem jimi proklouzl.

Příšeří vystřídal ruch odpolední ulice. Vyplašeně jsem se rozhlédl. Nikde žádná známá postava.

"Snad mne ani v domě nikdo neviděl", toužebně mi projelo hlavou.

Ještě jednou jsem si nedůvěřivě přeměřil své okolí. Ale výsledek byl stejný. Až teď se mi ulevilo. Zároveň jsem si všiml,že se k nedaleké stanici blíží tramvaj. Právě s tou se dalo dojet k sídlu mého zaměstnavatele.

Okamžitě jsem se divoce rozeběhl. Stěží se mi podařilo vyhnout se hloučku dam klábosím přímo uprostřed dráhy pro chodce,který se mi připletl do cesty. Ale i tak mne to stálo několik vteřin. Mohl jsem být tedy rád, že zvukový signál oznamující zákaz nástupu mne zastihl již na tramvajových schůdcích. Ihned na to se za mými zády ozval slabý klapot zavíraných dveří a tramvaj okamžitě vyrazila prudce vpřed. Na nahmatání nějakého úchytu bylo ale už pozdě. Síla rozjezdu mne musela nelítostně vrhnout do samé zádi vozidla. Plošina ale naštěstí byla téměř prázdná a já se bez jakékoli úhony dokázal klopýtavě zastavit právě před jedním z volných sedadel. Pohodlně jsem se na něm rozvalil. Hlava se mi automaticky natočila k oknu a během rozbouřená krev se mohla začít zklidňovat.

Postupně se mi dařilo vnímat hemžení na ulici. Čišelo z něj uvolněné odpolední vydechnutí po přestálých osmi a půl hodinách zaměstnání. Téměř nadšeně jsem pozoroval popojíždějící auta, nezvrušené muže s aktovkami, ženy z nákupními taškami postávající před výklady a mezi tím tu a tam pobíhající školáky. Byl to svět až neskutečně vzdálený bytu, který jsem právě opustil. Připadlo mi, že se jej nemohu nabažit.

Mezitím tramvaj stačila přejet přes několik křižovatek. Již po několikáté zastavila a otevřela dveře. Jen tak tak jsem si stačil uvědomit , že právě zde musím své pohodlně vysezelé místo opustit. Neochotně, téměř násilím jsem se konečně na poslední chvíli dokázal odtrhnout od okna. Na tramvajových schůdcích se nade mnou opět ozvala zlověstná znělka zvukového signálu. Také se mi podařilo zaslechnout několik uštěpačných poznámek ze skupinky nových pasažérů. Samozřejmě jsem předstíral, že je nevnímám. Ale, co bylo důležitější, stále ještě jsem nemusel myslet na nadcházející setkání s ředitelem, který vzhledem k tomu, že v podniku působil pouze jediný právník, byl i mým přímým nadřízeným.

Od samého začátku mi bylo jasné, že žádat o dovolenou teď mimo jím schválený plán, který pro mne jako začínajícího pracovníka byl zákonem, je skutečně něco neslýchaného. Jestli jsem ale měl mít nějakou šanci, musel jsem o ní požádat právě teď, mimo pracovní dobu. To samozřejmě byla další neslýchanost. Byla ale, jak mi cosi vytrvale napovídalo, velká dokonce tak, že se mohla s tou první vzájemně vygumovat.

Nic příjemného jsem tedy čekat nemohl. A tak ona mně adresovaná jízlivá slova se vlastně dala skoro přivítat. Díky nim jsem mohl v naprostém poklidu ujít zbývajících několik desítek metrů a zastavit se před důvěrně známými okovanými dveřmi.

Přes den sice byly dokořán otevřené, nyní se mi však postavily do cesty. Srdnatě jsem se do nich opřel. Ani se nehnuly. Malinko jsem si vydýchl. Ale to, že bych nyní měl dobrý důvod zůstat i nadále ve změťi lidí, kterou jsem ještě před okamžikem zálibně pozoroval mne kupodivu ani nenapadlo.

VI. Vrátný

Zabral jsem znovu, tentokráte vší silou. A opět jsem se i zadýchal. Ale dveře se přeci jen pohnuly. Neochotně se skřípotem odkryly úzkou škvíru do průjezdu. Sotva jsem se jí protáhl. Přivítal mne šerosvit, kterým jsem byl vmžiku oslepen. Na to si tady ovšem musel každý rychle zvyknout a další kroky jsem proto znal už nazpaměť. Jako vždy mi při nich až k chodidlům pronikl dobře známý věčný chlad masívních dlaždiček.

"Ale doktore, kampak, už je dávno padla...", ozvalo se náhle kdesi přede mou. Hlas zněl sice trochu zastřeně, ale v průjezdu dokonale odizolovaném od ruchu ulice se prostě nedal přeslechnout. Musel jsem se za ním natočit. Mé oči si již stačily přizpůsobit šeru a bez obtíží se jim podařilo zachytit prosklenou kukaň i s vrátným.

S bělovlasým, ale stále statně vyhlížejícím penzistou jsem se však zdržovat nehodlal. Jen jsem zvedl ruku na pozdrav a pokračoval v chůzi. Rychle, rychle do ředitelny. Ať už to mám za sebou.

Uvědomil jsem si, že se vrátný i trošičku usmíval. Také jsem zkusil nasadit co nejvlídnější tvář. Kukaň jsem ale nespouštěl očí. S každým zlomkem času se blížila. Vrátného jsem mohl pozorovat stále zřetelněji.

Nejprve jsem uviděl, jak to v jeho vrásčité tváři zaškubalo. Úsměv byl ten tam. Zvedl se. Jeho postava rázem zmohutněla. Skrz sklo vyslal ledový pohled. Maličko se ve mne cosi otřáslo. Svoje kroky jsem ale zastavit nehodlal.

A pak už se mi postava vrátného vytratila z proskleného prostoru. Nezmizela ale nadlouho. Ihned nato s nečekanou hbitostí prošla razantně otevřenými dveřmi kukaně. Nesmlouvavě mi zatarasila cestu. Ani šero průjezdu nemohlo zakrýt výhružně povislé koutky úst. Nezbylo mi než se zastavit. V tu chvíli mne však nenapadlo, že bych mohl nasazený úsměv vyměnit za vážnější mimiku.

"Kampak doktore, povídám," zazněl vrátného komisní hlas, "je padla a to sem nikdo nesmí, to přeci musíte vědět líp než já,néé," téměř zamečel, jak se snažil mluvit zároveň jízlivě i úředně. Měl ale i pravdu. Nařízení ředitele o pobývání pracovníků v budově jsem nedávno vlastnoručně sepisoval.

Moje ruce lehce zavadily o stehna.

"Když já ale musím k šéfovi", snažil jsem se o co nejležérnější tón a ředitel, byl proto označen svým neoficiálním titulem. Vrátný to ovšem pocítil jako nahrávku na smeč:

"No tak vidíte", řekl triumfálně. Několikrát si mne přísně přeměřil,"ten přeci odešel hned po obědě a pak mi ještě volal abych po něm všechno zamknul a vypnul, že se už nevrátí."

Strnul jsem. Setrvačný úsměv ve tváři mne začal rychle opouštět. "Zrovna dneska musí ředitel, který s takovou oblibou dává na odiv své vysedávání v práci až do večera, být pryč", napadlo mne a ta myšlenka se mi ihned objevila i v tváři. Vrátný musel pochopit, že je na koni a že si tedy muže dovolit malou velkorysost:

"Tak vidíte doktore", řekl a familiérně mi zeširoka předvedl svoji zubní protézu, "ušetřil jsem vám zbytečnou cestu nahoru."

"Já s ním ale musím mluvit", vyrazil jsem ze sebe skoro zoufale.

To vrátnému jen vylepšilo náladu. Rozšafně pohodil rukou.

"Podívejte doktore",opáčil. Mluvil pomalu, vychutnával každé slovo."...když tady není já vám ho nepřičaruju. Běžte teď klidně domů, zejtra je taky den." Domluvil a jeho masité rty začaly znovu bezhlesně opakovat předešlá slova. Sám si k tomu hned moudře přikyvoval. Nezakrytě se kochal svým triumfem. Po všech dnešních zážitcích mne tohle ale z míry vyvést nemohlo. Naopak, poskytlo mi to právě tolik času, kolik jsem potřeboval na vzpamatování.

"Tak podívejte," vyjel ze mne ostrý hlas, "tady jde o důležitou věc. Vy tedy říkáte, že ředitel není a že ani nevíte,kde by mohl být, ano?" Ke svému potěšení jsem zpozoroval, že můj útok změněným tónem hlasu vedený však víceméně do prázdna vrátného viditelně zaskočil.

"Víte, vím, nevím, to je těžká věc", soukal ze sebe nejistě, "já nevím, jak bych to řekl, vlastně..." Připadlo mi, že ho nesmím nechat domluvit.

"Tak jak je to teda, víte nebo nevíte?" skočil jsem mu do řeči. To ale vrátného maličko dohřálo.

"Helejďte mladej", řekl zesíleným hlasem, "aby bylo jasno, já nejsem jasnovidec ani chůva, takže kde je nevím, ale mám na něj číslo domů." Významně povytáhl obočí. "Ale volat na něj budu jen když se jedná o něco důležitýho."

Okamžitě mi bylo jasné, že o dovolenou nemůžu ani zavadit. Ušklíbl jsem se: "Vy myslíte, letím na noc do práce kvůli nějaký prkotině?" S tou nocí to sice bylo silně přehnané, v průjezdu však byla tma vlastně pořád a tento argument ,na rozdíl od problematiky dovolené, se nedal dost dobře odmítnout. Vrátný ale jen nerozhodně svraštil rty. Musel jsem pokračovat v přesvědčování: "No dobře, jestli teda chcete za ředitele rozhodnout, že to co chci je nesmysl, tak je to ale na vaší odpovědnost, já dělal, co se dalo."

Vrátný se jen zamračil. Nezbylo mi než vyhodit další trumf.

"A uděláme o tom zápis do knihy služeb," řekl jsem a prudce rozhodil ruce směrem ke kukani.

Vrátný konečně k mojí velké úlevě odevzdaně pokrčil ramena. "No jak teda myslíte", zamumlal,"ale bude to na vás." Jízlivě se na mne zadíval. Uviděl však jen moji kamennou tvář.

"Tak pojďte", rozhodl se konečně. Bez jediného dalšího slova nebo gesta se odšoural do své kukaně. Následoval jsem jej. Můj odstup za ním byl právě tak malý abych se stačil vecpat do kvapně zavíraných dveří. Vmžiku mne ovanul těžký cigaretový dým, kterým sotva pronikalo slabounké světlo stolní lampy. Za oprýskaným stolem byla jediná židle na kterou se vrátný ihned posadil, takže mi nezbylo nic jiného nežli zůstat stát.

Aniž by mi věnoval jakoukoli pozornost otevřel vrátný ohmataný, hustě popsaný sešit, který spolu s tužkou, kalendářem popelníkem a telefonem představoval veškeré předměty umístěné na stolové desce. Dlouze v sešitu listoval. Několikrát se při tom hlasitě nadýchl. Nebylo to nepodobné vzdechům. Konečně se jeho ukazováček zastavil na jednom místě. Znovu se na mne významně podíval, ale moje tvář se držela stále bez pohnutí. Nezbylo mu nežli si naposledy hlasitě loknout šedého vzduchu. Se zjevným odporem uchopil sluchátko. Jeho pravý ukazováček se odlepil od sešitu a s pomalou důkladností začal vytáčet číslo. Pak pravička dosedla zpět na stůl.

VII. Ředitel

Vrátný okamžik lhostejně naslouchal. Sluchátko tiskl pevně k uchu. Sveřepě mlčel. Napjatě jsem jej pozoroval. Nemohlo mi ujít, jak se z ničeho nic v jeho obličeji objevil odhodlaný výraz. V těsném prostoru zavládlo ještě větší ticho. Každému ale muselo být jasné, že v ten okamžik kdesi v Praze začal vyzvánět telefon.

Vteřiny utíkaly. Chrčivý zvuk telefonu musel proniknout už do všech koutů příbytku mého šéfa. Stále však zněl naplano. Vrátného statné prsty se chystaly zabubnovat o desku stolu. A právě v ten okamžik celá jeho dlaň položená ve volném prostoru zmrtvěla.

"Jo, tady je vrátnice," zazněl přiškrcený hlas, "je u mě mladej doktor a chce s váma mluvit."

Krátká odmlka. Vrátný našpulil ústa. "Nevím", řekl,"prej je to důležitý." Další odmlka.Vrátný se na mne ledově podíval a beze slova mi podává sluchátko. Strká mi jej až před obličejem. Jakoby se bál, že si jej nevezmu. Já už ale mám telefon u ucha a vrátný pro tuto chvíli přestává existovat.

Ohlašuji se. "Dobrý večer", nezapomínám dodat.

"Tak co máte tak důležitého", zní stroze z druhého konce drátu.

"Nutně potřebuju týden dovolené", letí zpět věta.

Ředitel se maličko zarazí.

"Dovolenou..., ale teď, to snad ne?" říká podiveně.

Loudím ze sebe ten nejserióznější a nejrozhodnější hlas jaký dovedu. "Mám k tomu vážné osobní důvody, opravdu vážné, jinak bych vás teď s tím neotravoval," říkám větu, která je sice pravdivá, ale také naštěstí ani nic neříká.

Ve sluchátku zní ředitelovo polknutí: "No ale co vaše agenda?"

"No tak na tu mám zrovna náladu", zabrblá mi v hlavě,"vždyť na ní nechám sotva dvě hodiny denně."

Musím se ale ovládnout. "Teď tam přeci nic naléhavého není",říkám opět tím seriózním hlasem. "Jakoby tam někdy něco takového bylo." Zhluboka se nadechuji, abych větu deroucí se na jazyk rychle spolkl a mohl vyhodit největší trumf: "A když si vezmu dovolenou teď budu v práci koncem roku, kdy je největší frmol."

Odmlka. Ředitel si významně odkašlává. Ta poslední věta je jeho oblíbený výrok a ten dost dobře odmítnout nemůže. Ale stále se ještě nevzdává.

"Ale počkejte, já mám dojem, že tam přeci jen máte nějaký jednání nebo materiál", říká neústupně. Trochu ztrácím kontrolu.

"Jaký... poslední návrh přeci máte dva dny na stole a arbitráž na příští týden žádná nepřišla," vyjeknu. Přesně to se řediteli musí líbit. Právě proto si ale ještě zakličkuje.

"Nevím..., nevím...", říká. Schválně dělá mezi slovy dlouhé odmlky. "... já mám dojem, že bylo dneska něco v poště."

Na to ale naštěstí mám odpověď hned.

"Ale tam bylo jen předvolání k soudu, až na někdy kolem dvacátýho," hájím se, ale hlas mi přeci jen trochu poskočí. A ředitel nemůže odolat, aby si se mnou ještě maličko nepohrál:

"Opravdu? Mně se to nějak nezdá." Mluví zase tak pomalu.

"No fakt", říkám už možná i neurvale, ale i zoufale a ředitel teď už musí být spokojen.

"No tak dobře", nechá se slyšet po chvilce dramatické odmlky."Ale příští týden, ať vás vidím v práci, jasný ?", dodává ještě, aby mi co nejvíce ubral na pocitu vítězství. Vzít mi jej však nemůže.

"Jasně, děkuji a nashledanou," říkám ulehčeně a rychle pokládám sluchátko. Ani nevnímám nashle, které se z něj stačilo vydrat a radostně se na vrátného usměji. Narážím však na jeho nevraživý pohled. Ulehčení ve mne uvolňuje poťouchlost. Snad mi bude i užitečná.

"Ředitel vzkazuje", říkám vrátnému ostře, "že mu máte zítra připomenout, že jsem dostal týden dovolené a že mi má dát vyplnit žádanku."

Vrátný naprázdno polyká. "Měl byste si to zapsat, aby nebyl průšvih", radím mu dobrácky. Vidím, jak vrátný poctivě sahá svojí těžkou pravičkou po tužce a najednou mi ho začíná být trochu líto.

"Tak dík a mějte se tady dobře." Loučím se a myslím to naprosto upřímně. Tu práci však na něm už nechám. Vrátný ji ostatně ani nijak tragicky nebere. Tím osobním úkolem od ředitele je snad i trochu polichocený. Jeho volná levačka za mnou dokonce i mávla na pozdrav. To už ale za sebou zavírám dveře kukaně. Jen rychle, ať jsem zase na ulici.

VIII. Na nádraží

Několik vteřin slepoty, tentokrát z denního světla, se mi podařilo přežít bez úhony. Co ale teď ? A vždyť je to vlastně jedno. Mám přeci týden dovolené. Po dlouhé době skutečné. Tu letní jsem celou strávil malováním bytu. Je mi náhle tak nějak lehce. Jako bych stál na liduprázdné chodbě před některou z kanceláří našeho podniku. Z jejích dveří vyčuhuje klíč. K jeho pootočení jsem sice měl vždy dost daleko, ale i ta pouhá myšlenka dokáže nadnášet.

Jen tak se toulám ulicemi. Studuji výkladní skříně. Pozoruji pobíhající postavy. Teď už ale jen se shovívavostí. Pak zjišťuji,že mám žízeň. V nejbližším výčepu do sebe ve stoje obracím jednu dvanáctku a zase na ulici. Pomalu se smráká. To je mi, ale celkem jedno. Spíše cítím, že si potřebuji odskočit. Naštěstí je na dohled stanice metra i se svojí zaručeně čistou a bezplatnou toaletou. Stoupám si k mušličce vedle stejně potřebného pána. Ten přišel chviličku přede mnou a vedle sebe už stačil položit kufříkovou aktovku. Je celá z nezvykle tvarované umělé hmoty, tak nějak nápadně důležitě tenká. Zvědavě přejíždím pohledem celou pánovu dokonale oblečenou postavu. Také z ní i při onom bytostně lidském úkonu vyzařuje cosi nadpodstatného.

Tlak z mých beder vmžiku záhadně mizí. Dnes je opravdu zvláštní den. Shýbám se ke kufříku. Téměř se dotýkám jeho speciálně uzpůsobeného držadla. Pán chápe dokonale. Nervózně se na mne dívá. Celé tělo se mu škube. Nejraději by ke mne vystartovalo. Ale crčící pramínek nažloutlé vody jej neúprosně poutá k jednomu místu. Obličej mu brunátní. V duchu se tetelím. Pasu se na jeho bezmocnosti. Něco takového určitě ani on už dlouho nezažil.

Ale to už stačí. Rychle pokračuji v pohybu. Dělám, že si zavazuji tkaničku bot. Z pánova obličeje mizí brunátnost, oči ze mne teď už však nespustí. Proud vody vytékající z jeho těla stále sílí. Obličej z nadlidské námahy znovu rudne. Konečně se zásoby tekutiny vyprázdnily. Pán se ihned vrhá po aktovce. Dívá se na mne jakoby mi chtěl cosi nehezkého říci. Přidrzle s ním křížím pohled. Ale přesto ve mne maličko zatrne: "Sakra, že bych ho už někde viděl ?" Zvážněle si jej od země znovu prohlížím. Nic z toho však není. Pán rychle odvrací zrak a téměř vybíhá z místnosti.

Přesto si připadám, jako bych znovu dopadl na zem. Honem musím uspokojit svoji potřebu. V duchu se sice ještě trochu pochechtávám, ale zároveň ve mne i stále více mrazí. Hlava mi začíná znovu pracovat:

" Rychle pryč z Prahy. Co nejdřív. Někam, kde nikoho neznám,kde nebude potřeba vysvětlovat, proč nejsem tam, kde bych měl normálně být."

Okamžitě odjíždím na hlavní nádraží. Metrem to není daleko. Nádraží, ale nezná nečitelné bloudění prostorem. Tady se každý musí nějak odhalit. Koupit si jízdenku, spěchat od vlaku na vlak nebo alespoň na něj čekat. To vše podmalovává nevzrušivý hlas místního rozhlasu. Jmenuje města napříč celou republikou, vzdálenou i když ne tak neskutečně Sofii nebo Bukurešť i bližší ale nedostupný Mnichov a Norimberk. I já se musím někam vřadit. Chvíli studuji tabuli s odjezdy vlaků. Rád bych se za jízdy i trochu vyspal. Zjišťuji,že kolem půlnoci odjíždí vlak na Bratislavu.Tři sta kilometrů rychlíkem mi musí stačit. To bude ono. Kupuji si lístek. I s místenkou stojí kolem sedmdesáti korun, a to je docela únosné. Jdu se ještě trochu projít po městě. Už se setmělo.

Všude je pusto a prázdno. Trochu života je jen kolem kin a hospod. V jedné z nich si dávám další pivo. Cítím i hlad. Přikupuji ještě balíček sušenek a chroupám ho pak při chůzi. To se ale už pomalu vracím na hlavní nádraží. Před odjezdem si ještě chvíli zdřímnu v čekárně. V nejlepším mne sice budí hlídka Veřejné bezpečnosti, ale jízdenku i občanku mám v naprostém pořádku. Pak jen procházím halou a počítám minuty do nasednutí. V prázdném kupé ihned opřu hlavu o stolek u okna a okamžitě usínám. Drncání vlaku mi vůbec nevadí. Ani průvodčí si mne celou cestu nevšimne. To jediné na co si z celé té dlouhé jízdy alespoň trochu vzpomínám byl zvuk nádražního rozhlasu v Brně, který se dokázal vtěsnat do jakýchsi zapadlých končin mého vědomí.

IX. Snídaně

Probral jsem se až těsně před konečnou stanicí. Venku se pomalu klubalo ráno a kolem vlaku ubíhaly rozzářené stožáry pouličního osvětlení. Nad nimi se jen neochotně rozsvěcovala okna předměstských činžáků. Zachycená ranní světla mi nemilosrdně vpalovala svůj žár do zorniček. Víčka se brzy sama zavřela. Znovu jsem začal klimbat. Naštěstí mi ještě včas došlo, že na spaní teď nemám čas. To ale vagón už hezkou chvíli stál na bratislavském nádraží.

Celý rozespalý jsem se vypotácel na perón a pak do nádražní budovy. Oči bázlivě promžourávaly každý kout. Bylo však vidět jen nepřívětivě civějící utahané obličeje. Na nádraží mne prostě nemělo co držet. Pohroužil jsem se do zšeřelých ulic města. Příliš se tím však v tuto hodinu získat nedalo. I v Bratislavě se všude po ulicích trousily davy ne příliš šťastně se tvářících lidí spěchajících do práce. Dávno navyklými pohyby přeplňovaly autobusy a tramvaje. Namísto přešlapování na nádraží jsem se tedy jen bezcílně ploužil městem. Světla přibývalo, ale ten obraz byl stále stejný. Začínaly mne bolet nohy. Sednout ji jen tak na lavičku mi ale vůči proudícímu davu připadlo tak nějak kapitulantské. Mohlo mi to sice připadnout i jako vysvobozující vítězství, to bych však asi nesměl dostávat hlad. Musel jsem proto přivítat, když se mi po nějakém čase dostaly do cesty otevřené dveře jakéhosi bufetu a já mohl s úlevou překročit jejich práh.

U samoobslužného pultu jsem si unaveně objednal kávu a k ní si ze zasklené vitríny vybral několik rohlíků. Moje útrata opravdu nebyla příliš vysoká. Těžké nohy mne z posledních sil odnesly k volnému stolku. Konečně jsem se mohl pustit do jídla. A v ten okamžik pro mne kromě hladu a snídaně vše ostatní přestalo existovat. V mých uších ztichl ruch na ulici, kamsi se vytratili návštěvníci bufetu, mimo moji pozornost byl dokonce i pán, který si ke mně brzy poté beze slova, ale zato s šálkem čaje přisedl.

Po několika soustech rohlíku mi došlo, že mám také kávu. Několikrát jsem ji labužnicky usrkl. Byla sice spíše horká nežli silná, ale i tak ze mne krůček po krůčku vyháněla ranní malátnost. Šálek z tlustého porcelánu blahodárně hřál do rukou. Cítil jsem jak mi pulsuje dlaněmi. Marně mne pán naproti, zřejmě začínající penzista, upřeně pozoroval přes horní okraj obřadně rozložených novin a čekal, až konečně vzhlédnu od kávy a zachytím se v kleštích jeho pohledu. K ničemu takovému jsem se stále neměl.

"Tak chutná? Je to dobré, viďte?" nevydržel už penzista s otálením a přímo mne oslovil svojí tichou měkkou slovenštinou. Jako vypadlá nota v ní zaznělo zaráčkované er. Ta slova zazněla tak nesměle, že se dala i přeslechnout. Celkem s radostí jsem se podle toho zařídil. Snídani se mi zachtělo si nerušeně vychutnat až do konce. Penzista se však nenechal odradit.

"Tady mají dobrý rohlíky, že jo?" řekl o poznání hlasitěji a položil noviny.

Neochotně jsem zvedl hlavu. Jen tak ze slušnosti se mi na tváři vyrobila grimasa lehkého souhlasu. A téměř okamžitě i zmizela. Můj záměr věnovat se nerušeně jídlu se vůbec nezměnil. Penzistu to však příliš nezajímalo.

"Vy nejste zdejší, že ne?" otázal se trochu pichlavě.

Moje již pokládaná hlava se opět nevrle vztyčila. Opět jen ze slušnosti jsem ze sebe vydrolil alespoň jednoslabičnou zápornou odpověď. Penzista se rozzářil.

"Já to věděl", zatriumfoval. V obličeji mi tentokráte naskočil poněkud znechucený výraz. Pán si to však vyložil jako údiv.

"No podívejte, v důchodu nejste, nikdy jsem vás tady ještě neviděl a kdo jiný by tady seděl v tuhle hodinu než ten, kdo sem odněkud přijel. To je úplně jednoduchý, ne?" ukončil svůj výklad.

Uznale jsem pokřivil ústa a to penzistu povzbudilo.

"Jste tady služebně, že jo ?" zeptal se přímo. Raději jsem poněkud neochotně přikývl.

"Jdete na úřad, co?" zkusil to znovu. Přikývl jsem ještě raději a z ještě větší neochotou. Penzista se zarazil. Bylo vidět, že by o moji společnost nechtěl přijít.

"No, jo já vím, služba je služba, tak to otočíme list", řekl konejšivě, "...ale co na čísla, to znáte?"

"Ne", odpověděl jsem téměř radostně, neboť ožehavé téma bylo odsunuto. Penzista se shovívavě pousmál.

"To nevadí, to je jednoduché, vsaďte hodinky," vyzval mne zcela samozřejmě. Energicky zalovil kdesi v kapse a vyzývavě před sebe položil svojí poněkud obstarožní, ale blahobytně vyhlížející časomíru. Do takového dobrodružství se mi však nechtělo.

"Co bych si bez nich počal? namítl jsem a významně ukázal na obepnuté zápěstí. Hlava se mi opět začala sklánět k snídani.

"Ale no tak, vždyť přeci můžete mít hodinky dvoje", zaslechl jsem větu na níž jsem však nehodlal nijak reagovat. Moje hlava stále klesala.

"Tak víte co?" ozvalo se znovu, "... že jste začátečník, tak můžete vsadit jen padesátku." Mlčky jsem sáhl po rohlíku.

"Tak aspoň pětku, uvidíte, že se vám to bude líbit... To je snad slušný , deset korun proti takovejmhle hodinkám." Penzistův hlas se ozval skoro prosebně a moje hlava se zvedla. Pán pozvedl pravačku pod kterou ohraňoval své hodinky. Zadíval jsem se do jeho měkkého bezelstného obličeje.

"Víte ty hodinky jsou stará práce ze zlata, ale to nejcennější je to co víte. To vám chci teď dát a to vám už taky nikdo nevezme", řekl mi.

Nadechl se k dalšímu proslovu. Po mém rychlém pohybu na jehož konci byla desetikoruna položená přes ciferník jeho časomíry však v něm už nepokračoval. Jen uznale sevřel rty a sáhl po penězích. Vydechl si.

"Já to věděl, vy máte dobře rozmyšlený, co si můžete dovolit."

Pověděl to s takovou podivnou směsí vážnosti a ironie, že mne až zamrazilo. Moje stále natažená ruka spadla do místa, kam jsem před okamžikem položil bankovku.Bylo to však beznadějné.

Vsazené předměty již odpočívaly u samého kraje stolu pod širokou žilnatou penzistovou dlaní.

"Tak začneme, ne ?" navrhl mi. Dopřál si zálibný pohled na vsazené předměty prokukující mezi jeho prsty.

"No tak řekněte nějaký číslo," vyzval mne. Udiveně jsem zavrtěl hlavou.

"Helejďte, hrajete to poprvé, takže když přestanete něčemu rozumět tak to povězte a přerušíme to, jo?" Upřeně se na mne zadíval. "To abyste si nemyslel, že vás chci ošidit", dodal ještě na vysvětlenou. Stále jsem však mlčel.

"No tak jakýkoli číslo," vyzval mne penzista netrpělivě. "To snad není nic těžkýho." Maličko se ušklíbl. Zprudka jsem se nadechl avšak v pánově tváři už zase byla jen bezelstnost a dobrota.

"Devět", vypálil jsem nazdařbůh.

"No vidíte", pochválil mne penzista,"a já říkám deset," dodal ještě. Znovu se na mne vyzývavě podíval: "Jasný, jo?"

Mohl jsem jen přikývnout. Penzista byl zase jak měsíček:"A to už jsme milej pane vlastně doma. Teď už je to úplně jednoduchý. Prostě vyšší bere. Deset máme víc než devět, a tak jsem vyhrál já." Bleskurychle, ale s milým úsměvem si strčil hodinky i s desetikorunou do kapsy.

"To není špatná hra, viďte?" řekl a ještě více zlíbeznil tvář. Jen jsem naprázdno polknul. "Dáme si to ještě jednou?" zeptal se mě penzista rychle. Snad chtěl předejít má silná slova, která očekával. Já však byl po včerejším dni i po noci ve vlaku otupený tak, že mne to udržovalo v ledovém klidu a ani neodrazovalo od žádných nápadů.

"A víte, že jo?" vyhrklo ze mne. Zcela samozřejmě jsem stáhl ze zápěstí hodinky. Penzista viditelně zvážněl. Jeho žilnatá ruka však bez odporu sáhla do kapsy. Zlaté hodinky se znovu objevily u kraje stolu. Nemohlo mi ale ujít, jak tlustý penzistův palec opatrně překřížil koneček jejich řetízku.

"Tak řekněte číslo", vyzval jsem jej.

Penzista se ale místo odpovědi znovu rozzářil. "Ale no tak, milej pane, vy to opravdu hrajete poprvé, to se hned pozná", říkal shovívavě a jeho prsty se pomalu posouvaly vzhůru po řetízku. "Víte tady je jedna hlavní zásada, když už hra jednou začne, tak vždycky říká číslo první ten, kdo předtím prohrál." Mlčky jsem stáhl své hodinky ze stolu a soustředěně si je začal znovu připevňovat k zápěstí. Penzista mne sice, co se týkalo časomíry v podstatě napodoboval, s mluvením však ještě zdaleka neskončil:

"Milý příteli, proč tak skládáte zbraně, no, jednou jste sice prohrál, to ale přeci vůbec nic neznamená. Co jsou to peníze proti vědění, které jste získal. Každé vítězství přeci musí být lemováno porážkami. Když ovšem nehrajete tak nevyhrajete nikdy. Jestli si ale ještě úplně nevěříte, tak můžete vsadit zas jen deset korun." V obličeji měl stále ten milý, upřímný výraz. Už mi začínal poněkud vadit. Prudkým pohybem jsem sáhl do peněženky. Na stůl putovala další desetikoruna. Přistrčil jsem ji až k penzistovi. Ten se na mne usmál: "No vidíte já vím, proč si mám o vás myslet jen to nejlepší. Tak a teď řekněte číslo."

Moje pravačka uchopila rohlík a sunula ho k ústům. Mlčel jsem.

"Ale no tak, číslo, pamatujete si přece pravidla," připomenul se penzista.

Rohlík se zastavil v polovici své dráhy. "Ta desetikoruna je vaše," upozornil jsem ho,"... to je za vaši námahu."

uspokojením jsem zpozoroval, jak se penzista zamračil.

"Příteli, vy mne urážíte, já po vás nechci žádné peníze, já stojím o vaši společnost. To od vás není zrovna hezké."

Cítil jsem, že se opět mohu v klidu věnovat snídani.

"Porážku je třeba si čestně přiznat, abyste se s ní mohl vyrovnat a pak jí i odčinit a ne nějak shazovat svého soupeře...", létala nad mojí skloněnou hlavou pomalým systematickým hlasem sdělovaná moudra. Já však nyní jasně cítil, že spíše nežli penzistovy pravdy mne teď už zajímají rohlíky a stydnoucí káva na tácku. K mému potěšení to brzy pochopil i můj spolustolovník:

"No tak se mějte dobře a nashledanou," ukončil náhle s trochou odevzdanosti v hlase svoji promluvu. Ke rtům si přistrčil již prázdný šálek čaje. Namáhavě se zvedl. Využil jsem toho, že jsem měl plná ústa a jen symbolicky mu pokývl na pozdrav. Zdálo se mi, jakoby chtěl ještě něco říci. Pak ale jen mávl rukou. Než však nadobro zmizel na ulici skoro štítivě ke mě ještě přistrčil opuštěnou desetikorunu.

V klidu jsem dosnídal. Nebylo kam spěchat. I když jsem byl v Bratislavě poprvé zcela správně jsem tušil, že dnes se projdu po Starém městě, vystoupám na hrad a zajdu si k Dunaji. Odtud se městským autobusem zajedu podívat k zavřenému, pohraničníky ze tří stran obklíčenému Děvínu. Mezitím pojím někde v bufetu fazolovou polévku s několika kusy chleba, popiji dvě deci vína a tomu ještě přidám několik piv, limonádu a deset deka nejlacinějšího salámu. Až to všechno stihnu tak bude večer. To se odeberu zpátky na nádraží, kde budu koumat, kam bych jel na noc dál, protože vlakem se někam dostanu a také je lacinější než hotel.

Nevěděl jsem pouze, že večer mi bude připadat nejvýhodnější osobák do Brna. Tam mě také nikdo nezná. Vlak navíc odjíždí hodně po půlnoci, takže se s platným lístkem napřed trochu prospím v čekárně. Do Brna dorazím tak akorát na ranní kávu při níž se ovšem vyhnu společenským penzistům. Pak budu celý den bloumat po městě. Někde něco laciného pojím a večer se zase postavím před tabuli odjezdů vlaků, kde vykoumám kam na noc.

X. Pokladna

Tentokrát se mi nejvíc zalíbil vlak do Jihlavy. Byl to osobák a jízdenka tedy nebyla drahá. Navíc odjížděl až k ránu, takže bylo možné si ještě napřed zdřímnout v čekárně. A to jsem už opravdu potřeboval. Večer byl již v plném proudu, moje tělo mělo za sebou prochozený den a neodbytně se proto dožadovalo odpočinku.

Ze všeho nejdříve jsem si ovšem musel koupit lístek. Před jedinou fungující pokladnou sice stála předlouhá řada cestujících, pobyt v čekárně bez platné jízdenky by však v oné době opravdu zaváněl malérem, a tak mi nezbylo nežli učinit vše pro její bezodkladné získání.

Konec fronty byl již během krátkého okamžiku hezký kousek za mnou. Ale ani toto vcelku nepopiratelné zjištění mne příliš těšit nemohlo. Zároveň mi totiž došlo, že fronta vůbec nepostupuje. Pokladní, jak bylo zřejmé, stále nebyla schopna odbavit první čtyřlístek cestujících. Dokázala s nimi jen, přes úzkou štěrbinku v plexiskle, chvílemi cosi vzrušeně vyjednávat. Většinu času však zarputile promlčela, což byla činnost, kterou ostatní cestující vyvíjeli bez jakékoli přestávky. Zdálo se tedy, že řídce zaznívající tlumený hlas z rozšuměného amplionu, oznamující odjezdy vlaků o sobotním večeru nikoho z nich příliš nevzrušuje.

Z nedostatku jiné činnosti jsem se soustředěně zadíval do tučného zátylku dámy stojící přede mnou. Bylo výhodné, že se do tohoto zorného úhlu vešlo i stále stejně nehybně vzdálené, ale o to touženější okénko pokladny. Několikrát jsem očima sklouzl po zádech pokrytých šedomodrým pláštěm až k patám schovaným pod vrstvou šedého materiálu z něhož byly vyrobeny polobotky. To však rozhodně nebyl pohled, kterým bych se mohl dlouze kochat. Dáma připomínala velmi nahrubo přitesanou sochu, jejíž jedinou zajímavostí bylo, že tu a tam učinila úsečný půlkrok dopředu a pak zase dozadu.

Dlouze jsem se rozzíval. Šero a ticho nehybné haly, po dvou prosezelých nocích vykonávalo své. Neušlo mi, že každé zívnutí je o poznání delší nežli to předchozí.

A fronta se stále nehýbala. Místo toho stále nenasytněji bobtnala. Každého koho do sebe vtáhla nemilosrdně zdrtila na jakousi součástku, která mimo ni ztrácela jakýkoli smysl. Občas jsem si troufl bezmyšlenkovitě se podívat na hodinky. Ale ty se ve frontě snad zastavily. Zdálo se, že okolní svět mizí.

Téměř jsem už ani nevnímal další osoby stále samozřejměji se řadící kamsi daleko za mne. Nehnutě a bezhlesně vyčkávaly.Vlastně jen dupot čtyřicátníka v dlouhé podzimní bundě a kanadách, které nezvykle ostře zazněly halou mne tehdy dokázal alespoň na okamžik upoutat. Ale i ten rychle utichl, když se nový příchozí, stejně jako všichni ostatní před ním, zcela disciplinovaně zařadil na samý konec fronty.

Sádelnatý zátylek přede mnou už ztratil jakýkoli tvar. Přistihl jsem se, že mi to připadlo jako naprosto normální. Poněkud zoufale a naprosto naprosto zbytečně jsem začal s dalším pomalým pozvedáváním hodinek k očím. Bylo mi totiž už samého počátku jasné, že ruku jen bezmyšlenkovitě opět spustím dolů. Ale ani to, že halou znovu zazněl známý dupot bot by samo o sobě nemohlo nic změnit na tom, že bych prováděný pohyb, jako už tolikrát předtím,v pořádku dokončil.

Ten nezvyklý ostrý zvuk se však ke mne rychle blížil. A právě to moji ruku zastavilo v už samém zárodku. Trochu poděšeně jsem se ohlédl. Právě včas. Stačil jsem zahlédnout jak, již známý čtyřicátník kolem mne netrpělivě proklusá směrem k pokladně. Zívající ústa se zavřela. Muž na pokladnu vyrazil několik rozčilením nesrozumitelných slov, ale hned se za nasupeného kývání svojí netrpělivostí přetékající hlavou vrátil zpět.

Řadou prošlo veselé zašumění. Počínání muže nebylo prostě možno nechat bez povšimnutí. Hlas fronty sice rychle dozněl, ale vygumované obličeje cestujících ještě několik hezkých chvil projasňovaly sebevědomé úsměvy nad tím,že oni sami se takto určitě nikdy ztrapňovat nebudou. Každý z nás se opravdu cítil alespoň o něco lépe. Během těch několika minut, než se odkudsi za mnou ozvala další neartikulovaná slova jsem ani jednou nezívl. A zdálo se, že to vydrží i nadále. Zaslechlou nesrozumitelnou kletbu totiž doprovázel již dobře známý, tentokrát snad ještě rychlejší dupot. Spolu s ním se ke mne blížila již netlumená vlna smíchu. Stále se zvedala. Pomalu postupovala od konce fronty k jejímu začátku, vždy těsně za mužovými zády. Nikam nespěchala. Jen systematicky muže tlačila k pokladně, kde se ho chystala pohodlně a neodvratně zavalit.

Muž dorazil až ke skupince blokující provoz pokladny. Jakoby nerozhodně se zarazil a malinko ostýchavě se ohlédl. Vlna za jeho zády opět o něco zmohutněla. Nenabízela žádnou možnost úniku. Mužův obličej ztvrdl. Stačil jsem zahlédnout, jak mu pleť o poznání zbrunátněla. Pak ale svoji hlavu nasměroval čelem k pokladně. Prudce máchl pažemi. Zmohutnělá ramena se nelítostně vnořila mezi vyzývavě vyčkávající postavy. Každý upřeně pozoroval, jak se hlouček překvapeně rozestoupil a muž se o okamžik později mohl sklonil před okénkem. Brzy se však opět narovnal. Otočil se zády k pokladně. V ten okamžik se všem příslušníkům fronty znovu objevil stále nehybný mužův obličej. Tvářil se, že snad ani nevnímá, vzhůru trčící ruku třímající mezi palcem a ukazováčkem jízdenku.

Po vlně smíchu nezůstalo ani památky. Vše na okamžik, tedy až na muže, který z nevzrušenou pomalostí a s jízdenkou odcházel, ztuhlo. Jinak opravdu na zlomek vteřiny zavládlo ztrnulé ticho. A pak to vypuklo. Napřed jsem uslyšel, jak dáma stojící přede mnou maličko zafuněla. Sevřela ruce v pěst a celá se bojovně předklonila. Ale to už se její sešlapané podpatky mohutně odrazily od vydlaždičkované podlahy a celé mohutné tělo vyrazilo vpřed, směrem do stále ještě otevřeného prostoru před pokladnou.

"Nepředbíhejte", snažil se někdo zavolat, ale bylo to naprosto zbytečné. Sotva dáma stačila urazit několik metrů vydrolily se z masívu fronty další dvě postavy a vydaly se za ní. Rázem mi bylo jasné, že teď nesmím zaváhat. Okamžitě jsem vyrazil vpřed. Jen rychle, nežli se přístup k pokladně opět uzavře. Ale stejný nápad dostala snad celá fronta.

"Já jsem stál támhle za tím pánem," ozval se odkudsi odzadu rozhořčený hlas. Z davu zaznělo jen několik posupných pochechtů.Během několika vteřin se řada proměnila v neforemný hrozen lisující se o okénko. Tlak zvenčí stále sílil. Dav se scvrkával do stále mrňavějšího tvaru.

"Prodávejte, prodávejte," kdosi úpěnlivě zavolal zprostřed slisovávané lidské hmoty. V davu se opět někdo zasmál. Ale pokladní, možná ze strachu, možná i vybuzená delší nečinností, k všeobecnému překvapení toto volání vyslyšela. Od okénka se v rychlém sledu začal trousit jeden odbavený cestující za druhým. Tlak uprostřed chumlu znatelně povolil. Beztvará lidská hmota se znovu proměňovala ve spořádanou frontu. U jejího ústí ji objímal rozpolcený hlouček neuspokojených pasažérů. V nenávistném pohledu na proudící řadu hromadili adrenalin pro další kolo boje za svá práva. Ta ale všem ve frontě byla naprosto ukradená.

A díky tomu brzy přišla řada i na mne. Konečně jsem s klidným svědomím mohl po spoře osvětlených dlaždičkách učinit několik dávno vytoužených kroků do dveří nevelké čekárny. Moje unavené oči se samy netrpělivě roztěkaly po volném místu k sezení.

XI. Čekárna

Značnou část čekárny však již pro sebe zabrala početná rómská rodina. Neprodyšně obklopovala statnou, ale posmutnělou, podle zjevu třeba i padesátnici kolébající v náručí spícího potomka. Několik dalších lavic bylo plně obsazeno skupinkami osob vracejících se po skončení odpolední směny domů. Od jejich úst létala vzrušená slova o výši prémií, jež by snad jejich podnik měl v nejbližší době vyplatit. Jediné volné místo tak vlastně zbylo uprostřed lavice mezi dvěma schoulenými, poklimbávajícími muži.

Ústa mi dlouze zívla.

"S dovolením", řekl jsem. Volný prostor se sice zdál být pro moji postavu naprosto dostatečný, já ale chtěl spíše upozornit na svoji přítomnost. Na nikoho jsem však nezapůsobil. Jen ústa se mi znovu prudce rozevřela do hlasitého zívnutí. Bylo tak silné, že se mi až zatmělo před očima. Udělal jsem několik zmatených úkroků.

"Tak už si sakra sedni", ozval se pode mnou bodře nevrlý hlas. Konečně jsem se měl kam natočit.

"Dobrý večer", vyjelo ze mne překvapeně k jedné z před okamžikem ještě schoulené postavě, která však na mne nyní hleděla svým dobře známým energickým obličejem. Muž se na mne trochu udiveně podíval. Ihned mi došlo, že mne vlastně ani nemůže znát.

"Vy jste ještě tady?" poněkud neomaleně jsem vyhrkl.

Muž však stále ještě nechápal. "A kde bych měl být",řekl trochu zachmuřeně.

"No já myslel, že jste už dávno někam odjel, když jste na ten lístek tak pospíchal." Tvář přede mnou se přeci jen trochu rozjasnila. "Jo tak" ozval se chápavý hlas, "mě vlak pojede ještě za nějakou chvíli."

Místo toho, abych se už konečně posadil, jsem se na muže tázavě zadíval. "To jste teda času měl dost, ne?" vypadla ze mne až příliš karatelská věta.

Celá postava na lavici se náhle vzpřímila. "Jo příteli", napodobil muž můj povýšený tón, " mně ale nebaví jen tak čumět ve frontě, jestli to ale baví tebe, tak tam teda běž stát, mě je to úplně jedno. Já ale myslel, že sis tady chtěl sednout," dodal bojovně.

Hryzl jsem se do rtu. Došlo mi, že teď už může být nejlepší jen tiché naplnění mužovy domněnky. Ostatně i on sám se rychle vrátil do své schoulené polohy.

Co nejrychleji jsem se natočil tak, abych se mohl zasunout do vyhlédnuté volné mezery. Ta však, jak se ihned ukázalo i přímých nevelkých rozměrech vyžadovala, aby moje rameno těsně přilnulo k mužově mohutné pleci. Mému sousedovi to však v nejmenším nevadilo. Ani na mne, i když ten kus cizího těla byl neustále cítit, to nepůsobilo nijak nepohodlně. V této stěsnané poloze se jsem se zdařile proklimbal dokonce i přes kontrolu dokladů, o níž se ovšem v tu dobu ještě nedalo tušit, že je v mém nynějším cestování tou poslední. Vydržel jsem v ní vlastně až do samého mužova odchodu hodně po půlnoci, nedlouho po němž i mne nádražní rozhlas vyzval k nástupu do vlaku.

XII. Trolejbus

Pořádně mne ale dokázal uspat až kodrcavý osobák. Cesta to však na příliš dlouhé spaní nebyla. Na jihlavské nádraží topící se v ranní mlze jsem dorazil snad ještě unavenější nežli před jízdou. Navíc zde, zřejmě díky nedělnímu ránu, nefungoval ani jeden bufet nebo restaurace, kde bych si dal svůj ranní horký doušek na zmátoření. Místo toho se mi, stále ještě v polospánku, podařilo kdesi zakoupit korunovou jízdenku na trolejbus, který mne, jak jsem doufal, co nejrychleji dostane ke kávě někde v centru.

Houf postávajících lidí mi prozradil místo nástupní stanice. Pomalu jsem se tam šoural. Příliš dobře mi opravdu nebylo. Díky trolejbusu, v onom ránu vyhlížejícímu spíše jako podivná ponorka pro plavbu mlžným mořem, který se neočekávaně, ale důstojně vynořil zpoza nedalekého parčíku, jsem ale brzy zrychlil krok. Přesto se mi místo k sezení už získat nepodařilo. Zatímco jsem si zcela apaticky prohlížel své úspěšnější spolucestující,trolejbus se s pomalým a rozvážným zvukem motoru rozjel. I tak se pasažéři v prvním okamžiku čehosi instinktivně zachytili. Možná ale v tom vcelku zbytečném pohybu byla i jakási nenápadná úlitba za šťastné ukončení právě zahájené cesty.

Jen jakési odbarvená blondýna neurčitě středního věku si místo toho soustředěně rozepjala knoflíček halenky zelenající se pod zplihle svěšenými křídly lehkého kabátu. Z kabelky vyjmula lahvičku intimspreje, aby tatáž ruka zmizela pod olivovou látkou. Pak lahvičku uklidila a v jejích prstech se objevil malý, ostře vyhlížející pilníček. Bylo vidět, že dáma na svůj zevnějšek dbá i na veřejnosti a s usilovným výrazem v silně nalíčené tváři se snaží ubrat tělu co nejvíce let. Dařilo by se jí to však mnohem více, kdyby ji nezrazovaly neforemně naběhlé nohy s vystouplými žílami, k nimž se několikrát nervózně sehnula, aby si je pohladila nebo si snad urovnala nedobře sedící punčochu. Ta ale stále nedoléhala a paní svůj pohyb neustále opakovala. Už mne to přestávalo bavit.

Mimoděk, snad abych se bránil spánku, jsem si přejel po čtyři dny neholené tváři. Před nosem mi projel lehký závan spoře myté paže.

"Stejně je to klika, že neprší", napadlo mne. Vlilo mi to trochu optimismu. "Ještě pár dní a už pojedu do Prahy. To bude pohoda." Až jsem se překvapeně zarazil. Díky neustálému přejíždění po neznámých končinách mohla být moje existence založená jen na přítomnosti a vše ostatní bylo zasunuto do jakéhosi téměř vytracena. Ale teď, když mne poprvé naplno napadlo, že se také budu muset vrátit, jsem neočekávaně zjistil, že se na to skoro těším. Chvilkový pocit však rychle přehlušila nová vlna únavy. Nervózně jsem pohlédl z okna. K vidění se naskytl jen obraz pomalu ubíhající zamlžené ulice nízkých domů. Raní káva byla ještě daleko. Křečovitě jsem se oběma rukama zachytil o držadlo pod střechou trolejbusu a pak už se mi oči samy zavřely.

"Chvilku si odpočinu", toužebně mi prolétlo mozkem. Natažené paže hlavě nabízely pohodlné opěradlo. I monotónní zvuk a líně kolébavý pohyb trolejbusu se zdál být při mně. Pomalu se sice kamsi vytrácel, ale stále mi dokázal vytvářet příjemnou kulisu. Dokonce mne přestávalo zajímat, jestli se někde neudělalo místo k sezení nebo jestli snad správně vystoupím. Místo toho mne postupně ovládala mnohem radostnější představa, že vše je určitě v naprostém pořádku.

Až skoro s nepřátelským pocitem jsem zaregistroval jakýsi nový zoufale naléhavý tón. Ten zvuk se prakticky ihned jak dozněl znovu opakoval. Téměř vzápětí se jízda trolejbusu trhavě zastavila. Prostor uvnitř ovládly dunivé kroky. Nezbylo mi nežli pracně otevřít nevyspáním zarudlé oči.

Okamžitě jsem musel zpozorovat liduprázdný půlkruh kolem sedadla obsazeného mladistvě se tvářící blondýnou. Nyní však byl s jakýmkoli předstíráním konec. Bolestí zbrázděný obličej odhaloval neúprosnou určitě padesátiletou pravdu. Blondýně to ale právě teď bylo určitě zcela lhostejné. Jen bezvládně natahovala prsty pravačky ke svému neforemnému lýtku, odkud se líně rozpíjela červená skvrna.

Davem zvědavě okounějícím kolem půlkruhu se prodral řidič.Byl oblečený jen do seprané modré košile, jak narychlo vyběhl od volantu. Jeho mírně vytřeštěný obličej se zdál být připravený na cokoli.

"Co se děje?" zeptal se přidušeně, ale vcelku zbytečně. Vše mu muselo být na první pohled jasné.

"Stalo se vám něco?" starostlivě se sklonil nad sedadlem blondýny. Ta si však jen melancholicky hladila své krví zalité lýtko.

"Tak co je s váma? opakoval řidič o poznání nervózněji, ale odpovědi se znovu nedočkal. S toutéž nevyřčenou otázkou v obličeji se obrátil směrem k cestujícím, avšak i ti mlčeli.

"No tak, řekne mi někdo něco?" odvážil se řidič trochu seškrceně zahrozit. Těkavě přejížděl okolostojící, až se nakonec otočil zpět ke zraněné.

"Tak je to dobrý nebo mám zavolat sanitku, esenbáky nebo co?" rozhorlil se. Jedinou odpovědí však byl těžký dámin sten. To řidiče dožralo. Prudce se obrátil směrem k davu.

"Tak si vystupte," lehce se plácl do svého statného boku. "Ven, ven, rychle ven", nakvašeně se obořil na nejblíže stojícího pána ošuměle intelektuálního zevnějšku. Ten, stejně jako všichni ostatní, se však ani nepohnul.

"Tak dělejte, mám tady zraněnou", zopakoval řidič mnohem hlasitěji a méně nervózněji do intelektuálových očí svoji výzvu. V osazenstvu to zmateně zašumělo. Jeden vpředu stojící venkovsky shrbený cestující se dokonce natočil k rozvážnému ústupu.Nepřímo vyzvaný muž se ale jen odhodlaně ušklíbl, a tak zbytek davu nedočkavě vyhlížel, co bude dál. Řidič se znovu vyzývavě plácl do boku. Teď už bylo jasné, že intelektuál nemůže dál předstírat, že se ho vlastně nic netýká.

"Pane řidič", spustil uhlazeně intelektuál."Co to na nás hrajete? S kým jste to domluvenej, co? Tady se masakrují lidi a vy nás chcete vyhodit! Viďte, to by se vám hodilo!?" skončil pěkně zostra.

Řidič viditelně ztuhnul. Takovouhle odpověď neočekával. "Co to blábolíte? Jaký masakrování? S kým mám být smluvenej? Vypadněte z vozu!" téměř zaječel. Nenávistně se mu zkřivila ústa.

Intelektuál se vítězoslavně ohlédl do nedočkavě naslouchajícího davu.

"Pane řidič, podívejte, támhle vám prchá komplic," zvolal výsměšně a zabodl svůj dlouhý ukazovák za záda k východu se protlačujího venkovana.

"Jen sem pojďte pane, ať se nám můžete pochlubit", zvolal intelektuál podruhé. Dav se radostně zavlnil. Úzkou škvírku, kterou venkovan mohl vystoupit vmžiku vyplnila lidská hmota, zato za jeho zády se vytvořila obrovská průrva. Venkovan se vyplašeně otočil. Křečovitě sevřel ucha ušmudlané nákupní tašky, nadité až k prasknutí, ale to už jeviště, na němž se znenadání ocitl, začalo odehrávat další obraz.

"Tak co", pronesl intelektuál s jakousi shovívavou přísností k nově příchozímu, "proč, jste ublížil té paní, co vám udělala?" Ke svým posledním slovům přimísil ještě trochu tragiky.

Na venkovana toho bylo trochu moc. "Já jsem nikomu nic neudělal", ohradil se dosti neohrabaně, což ovšem ihned pochopil a hlubokým úpěnlivým hlasem dodal: "Jak bych to asi mohl udělat,ne?"

Intelektuálův komisní obličej se vítězoslavně rozjasnil.

"A co je potom tohle", zakřičel. Zároveň téměř radostně ukázal na venkovanovu těžkou tašku z níž daleko přes okraj vyčníval podlouhlý, pečlivě zabalený předmět. "No ukažte nám to vy neviňátko, jestli se ještě nepřiznáváte."

Venkovanovi nezbylo než vyhovět. Silnými ztrémovanými prsty zalovil v tašce. Jak předmět vytahoval, jeho obal povolil a před zraky všech přítomných se obnažilo dlouhé kovové ostří mačety.

"Tak to pane vidíte", oslovil znovu intelektuál venkovana,"... ale řekněte nám sám, co to je", zvedl na okamžik hlas a hned udělal dramatickou pauzu.

Venkovan se rozpačitě odmlčel. To ale jeho protivníkovi umožnilo ponechat si nasazený tón.

"No pane jen mlčte, my stejně všichni víme pravdu, tu nikdy neutajíte. Zkuste ale aspoň najít odvahu a říct nám jí sám",pokračoval intelektuál v neúnavném útočení.

"No mačeta je to." Z venkovana konečně vypadlo několik slov,která intelektuál odměnil téměř milým úsměvem.

"Vidíte pane, ono i ve vás bude nějaké lepší já."

Ale úsměv neměl dlouhé trvání. "No ale řekněte, k čemu je vám tady mačeta ?" zaútočil intelektuál znovu.

"Přeci na roští... a na živej plot", vylézala z venkovana pomalá slova, zatímco intelektuálova tvář se stále více kabonila:

"Jo tak živej plot, jo? Ta paní..." Intelektuál úkosem pohlédl k netečně sedící ženě, která si stále s bolestí zkřiveným obličejem nehnutě svírala lýtko. "... ta je pro vás živej plot?" zvolal opovržlivě.

Venkovana to konečně vyprovokovalo k ráznější sebeobraně.

"Copak sakra nevidíte, že tu mačetu jsem měl v tašce a byla celá zabalená ?" řekl dotčeně, ale intelektuála to nepřesvědčilo ani v nejmenším.

"Pane, když už chcete lhát, tak si to aspoň trochu napřed promyslete. To jste si nevšim, jak z ní ten kus papíru odpad a jak jí z tašky lehce vyndáte. Vždyť jste nám to sám ukázal!" Intelektuál rezignovaně mávl rukou. "Ale podívejte, když už jste se sám usvědčil, tak aspoň řekněte, proč jste to udělal a taky s kým jste se na to domluvil. Teď už snad sám vidíte, že pravda na povrch vyplave vždycky."

To už ale bylo trochu moc i na venkovana: "Sakra člověče, s kým bych měl bejt pořád spolčenej, nechte už toho nebo vás vezmu tou mačetou doopravdy", zavrčel nevlídně a svoji volnou ruku sevřel v pěst. Viditelně začínal ztrácet nervy. Po intelektuálově obličeji projel obrázek radosti. Jeho ústa, zaoblená do výsměšného zákrutu již pomalu odkrývala jazyk na němž byla připravena další tentokrát možná i smrtící dávka slov.

"Tak dost" ozvalo se nečekaně z místa, kde stál posledními minutami zapomenutý řidič. Jeho slova přišla právně tak včas, aby se intelektuálova ústa ještě stačila překvapením naprázdno zavřít.

"Tak dost", opakoval řidič. "Vy tedy říkáte", oslovil intelektuála,"... že tenhle pán", a ukázal současně na venkovana i na stále ještě bolestí zkroucenou blondýnu,"... tuhle paní zranil."

"Vy o tom pochybujete? To jste rozhodně ten pravý!" téměř skočil intelektuál do řidičovy řeči, aniž by zcela odložil radostně výsměšný pohled. Řidiče to ale kupodivu z míry nevyvedlo.

"Takže, teď to je věc esenbé", rozhodl zcela samozřejmě na celý trolejbus. "Vy jste příslušník?" otázal se intelektuála, ale dočkal se jen opovržlivého úsměšku. "Je tady nějaký příslušník?" pohodil řidič tutéž otázku ještě davu, ten se však jen posupně uchechtl.

"Takže stanici máme při cestě, jedeme tam" oznámil řidič suše. "A vy", ukázal na intelektuála, "zatím dáte na paní pozor." "Nikdo nesmí vystoupit, všichni budete určitě předvolaný jako svědci" zavolal ještě řidič a měl se k odchodu do své kabiny.

Davem projely nesouhlasné zvuky.

"Co si to ten chlap myslí, vláčet nás po esenbárnách",zasyčela jedna cestující a hrnula se rychle ke dveřím, dříve nežli je řidič stačí zavřít.

"Já musím na šichtu", ozval se další hlas a i jeho autor si to co nejrychleji namířil k východu.

"Vždyť jsme stejně nic neviděli", bylo slyšet z několika dalších míst poblíž dveří zavalených masou vystupujících pasažérů. Je samozřejmé, jelikož můj zájem o styk s příslušníky SNB nutně byl zcela nulový, že v jejím nitru jsem se musel nalézat i já.

Nežli stačil řidič dosednout na své místo, na plošině trolejbusu zůstala pouze nehnutě strnulá blondýna. Ten čas byl pro vystupující dav dostatečný dokonce i k tomu, aby se dokázal s nečekanou organizovaností rozptýlit v mlze, pro kterou by nikdo svého bývalého spolucestujícího určitě už nikdy nemohl poznat.

Řidič ale, jak se zdálo, snad i s jakýmsi ulehčeným odfouknutím, jen nevzrušeně zavřel dveře a posléze jemu svěřené vozidlo s táhlým jekotem motoru zmizelo kamsi mimo nevalný dohled.

Zůstalo po něm pouze několik metrů vzduchem volně natažených drátů. Visely sice od nikud nikam, když jsem se však přiblížil k jejich konci objevila se přede mnou , tam, kde před okamžikem zmizel trolejbus, jejich další část, aby však zároveň již odkryté dráty pohltila neprůhledná běloba podzimního rána Vysočiny. Tak se mi podařilo brzy se dostat na obrovité náměstí, na němž tou dobu fungoval i bufet.

Pomalu, jak jen to bylo možné, jsem posnídal. Ranní kávě a upřímně řečeno i vynucené procházce se podařilo mne přeci jen trochu osvěžit. I mlha již byla po osmé ta tam a město zalité říjnovým sluncem mne lákalo k prohlídce. Neodolal jsem, ačkoli konec konců jiný program ani do úvahy příliš nepřicházel. Již po několika desítkách metrů mi ale bylo jasné, že dnes to už není jako ještě včera. Chuť poznávat a toulat se byla nenávratně pryč. Únavu z cestování a tři nepříliš prospalé noci prostě jedním šálkem kávy vymazat nešlo. Vlastně jen ze setrvačnosti jsem se pohyboval křivolakými uličkami a utrácel směšně nízké částky za vstupné do muzeí a galerií a při tom mnou bez přestání lomcovala touha se někde jen tak s pohledem do prázdna usadit na lavičce. Nejdříve jsem se ještě přesvědčoval,že mne nějaká výstavní síň nebo nějaká část města zaujala natolik, že si ji musím v klidu a v sedě důkladně prohlédnout. Když se mi však podařilo se už poněkolikáté přistihnout, jak dřímu, nezbylo nežli toho raději včas nechat. Každý totiž sám sebe přemluví poměrně snadno, ostatní jsou ale raději, když se přesvědčit nenechají. Místo toho jsem vyhledával osamělá zákoutí, kde člověk v oparu babího léta na okamžik zaklimbaný do jakéhosi místního časopisu zakoupeného za několik desetihaléřů vypadá téměř přirozeně.

A tak mi den utekl celkem rychle. Večer jsem se jako vždy přesunul na nádraží a popůlnoční vlak mne přes Veselí nad Lužnicí dopravil až do Českých Budějovic. Bylo by však naivní očekávat, že další noc v čekárně a na kolejích mi přidá na odpočatosti. Samozřejmě tomu bylo zcela naopak. Ani rozzářené podzimní slunce,ať dělalo co chtělo, nedokázalo rozptýlit ranní mlhu usazenou úplně všude, kam jsem jen vkročil. Ale i tento den se mi podařilo nějak přečkat.

XIII. Hotel

Následující ráno mne na plzeňském nádraží, kde měl můj vlak konečnou, probouzela průvodčí. Musela se o to bez většího úspěchu pokoušet hezkou chvíli a když mne konečně dokázala trochu probrat, vypadala už dost arogantně. Nepřítomně jsem na ni poulil zorničky a ani jsem neměl chuť ji jakkoli odseknout.

"Jakobys mně nemohla nechat na pokoji", bylo jediné, co mi proletělo hlavou, když na okamžik přerušila tok svých litanií a já se znovu nachumlával do rohu kupé.

Průvodčí ale svůj názor nezměnila. Ihned zahájila nové kolo buzení. Zásoba vět jí brzy došla, a tak se pustila do nekonečného stále hlasitějšího opakování těch již použitých. Jen k nim přidávala vzteklé pocloumávání mým ramenem. Dokázala s tím ale vydržet až do chvíle, kdy mi konečně došlo, že nezbývá nic jiného, než se s vypětím sil zvednout.

Křečovitě jsem se přidržoval zábradlí u nádražních schodů.Jen se potácet co nejméně.

Příliš se mi však nevedlo. I přes blány opět znatelně zhoustlé mlhy před mýma očima bylo jasně cítit občasné šlehy zvědavých pohledů kolemjdoucích. Navíc i můj zevnějšek nesl až příliš zjevné tulácké stopy. V letních měsících by u osoby mé generace mohly působit vcelku přirozeně, na počátku října však byly čímsi dosti nepatřičným. Ačkoli jsem si během cestování na některém záchodku tu a tam omyl obličej a ruce, vyměnil spodní prádlo a dokonce i vyčistil zuby, na odstranění čpavého potu z těla ani strniště na bradě to stačit nemohlo. Jasně nad moje možnosti bylo i oživení postupně zacházejících barev oděvu a bot.

I mojí neustále vynechávající a poslední silou vůle vzápětí zapínané hlavě muselo být jasné, že jestli chci ještě zbývající dvě noci vydržet a navíc zamezit tomu abych se do Prahy vrátil jako troska, což by samozřejmě nemohlo dopadnout dobře, musím se někde pořádně vyspat.

Zařídit si to se mi nezdálo až tak složité. To, že pohublá peněženka již nepříliš zatěžkávající náprsní kapsu mé bundy v sobě skrývala jen o něco více nežli jednu stokorunu a tedy jednoznačně vylučovala návštěvu některého z lepších plzeňských hotelů, vcelku nevadilo. Díky svým několika předchozím cestám do tohoto města jsem totiž věděl, že se mohu vydat do jistého malého hotýlku, spíše ubytovny se záchodem a sprchou na chodbě, kde nocleh ovšem stál pouze několik desetikorun.

Abych se udržel při smyslech, vypil jsem postupně několik káv a přidal k nim dvě sklenice jakési hnědé limonády s kofeinem. Za stejným účelem se mi také podařilo v sobě vyvolat z rozdílných důvodů neuskutečnitelné avšak zdánlivě totožně reálné myšlenky na okamžitý návrat do Prahy a na ještě delší než dvoudenním cestování. Zatímco ovšem druhý nápad přestal fungovat téměř okamžitě ten první se kupodivu odklidil až s úsměvným sdělením recepční hotelu, kam se mi za nějakou dobu podařilo dorazit, že vše je obsazeno.

Nastřádané plány na sprchu a postel byly vmžiku ty tam. Dost mne to zdrtilo. Ani jsem nezkoumal, jestli to nemá být výzva k úplatku, protože ten by se stejně musel pohybovat mimo mé možnosti. Navíc mi recepční vzápětí doporučila jiný podobný hotel, vysvětlila cestu k němu a prodala lístek na autobus, a tak se spíše jednalo o holou skutečnost. Na nepochybném zjištění , že nyní místo očekávaného odpočinku musím na nedaleké stanici očekávat autobus, by tedy žádné následné úvahy nemohly změnit vůbec nic.

Jako chabou náhradu jsem si dopřál alespoň opěradlo v podobě drsné zdi činžáku. Její výhodou bylo, že lemovala pomyslný nástupní prostor do městské hromadné dopravy. Jinak se ale příliš nevyplatila, protože očekávané vozidlo přijelo téměř ihned. Také mi na bundě zanechala šedý otisk, který byl viditelný na první pohled, a to mne donutilo proložit několik nejistých kroků k otevřeným dveřím autobusu očistnými pohyby. Stav obleku se sice příliš nezlepšil, to mi však přestalo celkem vadit, jelikož jsem ke své úlevě zjistil, že vozidlo v němž se nacházím do svých útrob posbíralo necelé dvě desítky spolucestujících a nabízí mi tedy dost místa i k sezení. Skvrnu na bundě proto bylo možno hodit za hlavu a místo toho si pečlivě vybrat vyvýšené sedadlo zcela vzadu u okénka. Tato činnost byla rozhodně užitečnější, jelikož mne čekala dlouhá jízda kamsi na druhý konec města, kde jsem ještě nikdy nebyl, a z toho vyplývalo, že musím pečlivě sledovat kudy vlastně cestuji.

Autobus se rozjel téměř přesně v okamžiku, kdy jsem svoji tělesnou schránku dokázal usadit. Kolem mne se rozběhla předlouhá fádní fronta zaprášených činžáků. Pohled to sice nebyl příliš zajímavý, zaháněl však, k mému velkému překvapení, všechny neodbytně dotírající nápady.

Cesta tak začala ubíhat bez zvláštních událostí. Dalo by se připomenout snad jedině to, že na jedné z nenápadně vyhlížejících stanic se vyhrnula ven většina cestujících. Do téměř vyprázdněné ho prostoru sice nastoupilo několik nových osob, úbytek v osazenstvu to však nahradit nemohlo. Napadlo mne, že bych si mohl přesednout do přední části vozidla, kde, jak se mi podařilo se o tom nezvratně přesvědčit, bych měl mnohem lepší výhled, příjemně rozsezelé tělo se ale k ničemu nemělo. Pak dveře autobusu zívly,opět jsme se rozjeli a myšlenku bylo možno definitivně odhodit.

Vozidlo, jak mu velel jízdní řád, konečně opustilo labyrint lomených uliček a pustilo se po hlavní třídě. Zrychlili jsme. Plynulou jízdou kterou přerušila jen jedna zastávka se autobus přibližoval k mému hotelu. Vše se zdálo být opět na dobré cestě. Této představě neprotiřečilo ani to, že vozidlo pojednou trochu přibrzdilo. Důvod zpomalení totiž byl zcela pochopitelný. Vozovka byla na jednom místě překopaná a doprava v našem pruhu byla svedena do krátké objížďky podél obdélníku zeleně, kterému by se s trochou dobré vůle mohlo říkat i park.

Na prvním úbočí obdélníku řidič u provizorně sem přineseného označení předpisově zastavil, aby ihned vyrazil k další jízdě. Přejel vrcholovou plošinu a klesal po druhém úbočí zpět k nedaleké hlavní třídě, když motor najednou zhasl.

Uvnitř autobusu zavládlo napjaté ticho. Všichni pozorně sledovali, jak těžké vozidlo vlastní setrvačností vjíždí do protisměru, jedním kolem vstupuje na chodník a s kratičkým zaskřípěním brzd, v nastalém tichu dokonale slyšitelným, zastavuje těsně před vchodem do činžovního domu.

Všechny tváře se ve vzácné shodě upjaly ke kabince, odkud se zvedl řidič. Ten si ale, na rozdíl od nás, žádný problém nepřipouštěl. Přesto si kamenným pohledem beze slov ještě pro jistotu překontroloval stejně nehnutý přepravní prostor svěřeného vozidla. Byl zřejmě spokojen, protože pak už jen ledabylým pohybem otevřel přední dveře a stejným krokem po schůdcích a přes chodník zmizel v prostoru za masívními dveřmi činžáku.

První nevyslovená otázka tím mohla zmizet ze světa. Porucha motoru naštěstí nepřipadá v úvahu. Zastávka je výrazem svobodného řidičova rozhodnutí, které je třeba respektovat. Namísto ní však bylo vcelku příhodné se zeptat, kolik času na tomto místě strávíme. Naštěstí, ani odpověď na tuto nevyslovenou otázku na sebe nenechala dlouho čekat. Vchod činžáku nám řidiče vrátil po necelých deseti minutách. Na svoje místo za volantem sice nenastupoval tak rychle, jako jej opouštěl, zato měl viditelně výbornou náladu a všechny nás dokonce počastoval jakýmsi vlídně pochvalným pohybem. Nicméně podstatně kladnější ohlas si dokázal získat až brilantně nastartovaným motorem a ihned poté následujícím záběrem převodovky.

Po několika metrech, po příjezdu k hlavní třídě se sice rozjezd měl přerušit tak, aby autobus mohl okamžitě provést kolmý obrat vpravo, ve skutečnosti nám byla dopřána plynulá jízda až za střed vozovky.

Zde řidič zkušeně zastavil. Obrátil svůj stále ještě rozjařený obličej ve směru do nějž se mělo odbočovat. Pečlivě se rozhlížel. A teprve pak, když se ujistil, že nám opravdu žádné nebezpečí nehrozí, svěřené vozidlo znovu rozjel.

Začali jsme opisovat křivku. Byla přesně taková jakou v té chvíli vyžadovaly dopravní předpisy. V převodovce sice nejprve něco trochu chrčelo, motor ale brzy dokázal nabrat správné obrátky a rozjet autobus po jeho trase.

Kdybychom se tedy nepohybovali ve zcela opačném směru oproti našim původním záměrům, bylo by možno říci, že vše je v naprostém pořádku.

Ani tato skutečnost ale nestačila nezabránit tomu, aby prostorem již solidně rozjetého autobusu projela vlna významných pohledů. Určitě zasáhla každého cestujícího. Řidičova široká záda k nim však byla naprosto netečná.

Naší plynulou jízdu proto přerušila až první zastávka na trase.

Sloupek, jímž byla označena ležel snad s milimetrovou přesností proti symbolu protilehlé zastávky. Té, kterou jsme projeli před několika minutami.

Řidič svůj příjemně naladěný obličej obrátil směrem k prostoru s pasažéry, aby zkontroloval nástup a výstup. Blahosklonně na nás zakýval hlavou. Těch několik zaslechlých významných odkašlání mu určitě připadlo jako hold obdivovatelů strůjce bravurní jízdy rušnou ulicí.

A přesně v tom okamžiku se jeden z cestujících prostě zvedl a vystoupil. Byl to starší pán. Jeho statnou postavu zahalovala modrá nádražácká uniforma, která neomylně připomínala, jak si k nám její nositel právě na protilehlé stanici přisedával.

Rázem bylo rozhodnuto. Autobus se opět rozjel zdánlivě jakoby pouze odlehčený o jednoho cestujícího, ve skutečnosti však v sobě vezl více než desítku hlav obtížených novým neviditelným a nezměřitelným poznáním.

Do našeho vozidla zatím přistupovaly další osoby. Ty ale o časové smyčce valící prostorem zpět k výchozímu místu jen a jen nás nemohli mít ani potuchu. Na rozdíl od nich jsme si my všichni zasvěcení jasně uvědomovali onu tajemnou sílu nepoznatelného nadpozemského řádu. Nikdo z nás se ani nepokoušel jí jakkoli vzdorovat. Proto jsem se za několik minut znovu ocitl tváří v tvář šedým činžákovým zdem.

Jejich stopa byla na mé bundě dosud patrná. To mi umožnilo se bez jakýchkoli výčitek o jednu z nich opřít a pokusit se znovu srovnat roztěkané myšlenky.

K srovnávání toho ovšem příliš nebylo. Do hotelu jsem se dostat chtěl. Jiné nápady mozek stále ještě dokázal již předem odmítnout. Jenomže nežli se toto poznání ke mne dokázalo skrz znovu navršené závěje únavy prohrabat uplynulo hezkých pár minut. Jediné o co vlastně šlo bylo, jak se tam dostat. A tady to šlo už rychle.

"Autobusem nepojedu", zvedlo se ve mne, jakmile se moje hlava propracovala až k výběru dopravního prostředku. Ta dvě slova mne téměř automaticky odtrhla ode zdi. Bylo to tak nečekané, že moje nepřipravené nohy několikrát zavrávoraly.

Všiml jsem se jak se náhodně kolemjdoucímu pánovi z mých neurovnaných pohybů posměšně našpulila ústa. Kupodivu se mi podařilo vše zakamuflovat snahou o nové očištění oděvu, která ovšem byla snad ještě méně úspěšná nežli ta předchozí. Raději jsem s ní rychle skoncoval a vyrazil vpřed.

Po několika krocích se kolem mne téměř bez povšimnutí mihl sloupek stanice. Každou čtvrthodinu z ní odjížděl autobus v mém směru.

"Stejně nemám jízdenku," bylo jediné, co mne napadlo. Nebyl by sice asi velký problém si jí koupit až někde cestou, ale myslet na to jsem odmítal. Stále více se mi v hlavě nějak podvědomně usazovalo , že opět nastala chvíle, kdy ze všeho nejhorší je měnit i špatná rozhodnutí.

Zrychlil jsem, jak to jen šlo. Pomalá chůze mne odjakživa unavila nejvíc. Před oči se mi tu a tam přilétly jakési narůžovělé tečky. Naštěstí je spolehlivě odháněl prudký pohyb hlavou. Spíše jsem se musel soustředit na to, jak se dostat k hlavní třídě. Zdálo se mi, že labyrint lomených ulic bude snad nekonečný. Několikrát jsem si zbytečně zašel po slepé cestě a nakonec, nežli se mi povedlo najít ulici ústící na hlavní třídu, si mé nohy přidaly okruh kolem rozlehlého bloku domů.

Problémy z orientací konečně odpadly. Ale ty předchozí nutné i zbytečné kroky v jsem sobě už začínal cítit.

Tečky před očima se stále zvětšovaly. Postupně nabíraly temnější zabarvení. Nutily mne co chvíli zastavovat. Jen tak bylo možné si udržet rovnováhu. Stále jsem zpomaloval.

Také přibylo na čase a na ulici se začínalo hemžit více a více lidí odcházejících ze zaměstnání. Zdálo se, že všichni kamsi sebevědomě spěchají. Připadal jsem si stále ztracenější. Vší silou se mi podařilo minout lavičku, na níž bych okamžitě tvrdě usnul. Věděl jsem, že mi nezbývá nic jiného než bez zastávky dojít na konec hlavní třídy, na níž navazuje ulice, která mne dovede k další změti šedivých domů, v jejichž středu bude i můj hotel. Byla to ještě dlouhá cesta.

Ze všeho nejdříve však bylo nutné dostat se přes přechod jedné z frekventovanějších ulic ústících na hlavní třídu. Rozhlédl jsem se. Zprava ke mne přijížděla jakási dodávka. Zastavil jsem na okraji chodníku a dodávku při tom nespouštěl z očí. Před křižovatkou začínala brzdit. Mimoděk se mi otevřel pohled do zkrouceného jícnu ulice. Někde na jeho konci bylo tušit hlavní plzeňské nádraží.

"To bych mohl být za dvě hodiny v Praze", napadlo mne.Znepokojeně mi došlo, že se mi ta myšlenka docela zalíbila.

"Raději bych měl vydržet ještě pár dní navíc", zkusil jsem již neosvědčeným způsobem chabě zakontrovat.

Prudce jsem zabodl oči do vyasfaltovaného chodníku. Moje pravačka křečovitě popotáhla opaskem kalhot. Zašilhal jsem vzhůru. Dodávka se ke mne přiblížila jen na několik metrů. Jakoby už téměř stála.

Nabral jsem veškerou zbývající sílu. Ani mi nepřišlo divné, že moje hlava zůstala zabořená do vozovky. Jen jsem si překvapeně uvědomil s jakou nečekanou lehkostí se moje vybité tělo dokázalo znovu rozpohybovat. Kamenná obruba chodníku byla už dávno za mnou.

Náhle mé pravé ucho zachytilo jakýsi ostrý zvuk. Zvedl jsem hlavu. Jediné co se mi podařilo uvidět byla čelní stěna se skřípotem znovu brzdící dodávky. Hlasitě jsem vydechl. Do obrazu se mi přimíchaly dobře známé puntíky. Ztuhnul jsem, abych si udržel rovnováhu. Obraz před mýma očima se opět rozjasnil. Teď už na něm zbyl jen napětím zbrunátnělý obličej řidiče a zoufalé pohyby jeho rukou po volantu. Ještě mi připadlo jakoby tvář za sklem vozidla začala ustupovat přeci jen maličko stranou. A v ten okamžik se mne zmocnila jakási dosud nikdy nepoznaná síla. Znovu se přede mnou objevily poletující tečky. Byly takové zvláštní. Temně černé. Nejprve maličké, rychle se však zvětšovaly. Brzy dokázaly překrýt vše, co jsem ještě viděl.

XIV. Spolupacient

Trvalo dlouho nežli se tečky před obličejem začaly opět zmenšovat a blednout. Pak jsem snad dokonce i něco zaslechl. Opravdu. Už bylo možno rozeznat i jednotlivá slova.

"No tak probuďte se konečně, teploměr," ozvalo se. Opatrně jsem otevřel oči. Nade mnou se objevila pomladší, ale mateřsky plnoštíhle vyhlížející tvář pod špičatým čepcem od sesteské uniformy.

"Co, co, teploměr," zasípal jsem trochu poděšeně a plaše se rozhlédl kolem sebe. Před očima se mi zakývalo bělmo zdí chránících prostor nemocničního pokoje. Zdál se mi nějak povědomý.

"No teploměr", ozvalo se nade mnou trpělivě, ale přeci jen s příchutí nadřazenosti v hlase. "Musím vám přeci po ránu změřit teplotu," dodala sestra s o poznání ještě větší blahosklonností. Bez jakéhokoli upozornění mi rozepjala několik knoflíků od pyžama, aby mohla zkušeným pohybem přístroj zasunout na správné místo.

"Tak dobře, držte, držte," napomenula mne i pochválila zároveň. Letmým pohybem na noční stolek sousedního obývaného lůžka položila další teploměr a bez jakéhokoli otálení pokoj téměř neslyšně opustila.

Můj rozložitý spolupacient rozvalující se na dávno pohodlně rozleželé posteli opravdu nepotřeboval, aby sestra k tomuto gestu cokoli dalšího dodávala. Jeho zkušené oko ihned překontrolovalo rtuťový sloupec jakoby mimoděk odloženého přístroje. Byl zřejmě v pořádku, protože teploměr vzápětí zmizel pod mohutným podpaždím. A od této chvíle jsem pro svého souseda existoval pouze já.

"Tak co už jste se z toho dostal?" zazněl jeho ostře řezaný hlas, když už se nasytil mým stále nekončícím nepřítomným těkáním po prostoru. Prudce jsem sebou trhl k místu odkud hlas vycházel.

"Pozor", ozval se soused znovu a umožnil mi spolknout vyklouzávající neurčité citoslovce, "ať neztratíte teploměr, to by vás tady neměli rádi."

"Vy myslíte, že mě tady nějak milují?" odplývala těžce slova z mého zdřevěnělého jazyka, ale přesto dokázala zahrát původní otázku do autu.

Můj soused se velmi neurčitě uchechtl: "To přeci záleží na vás, jak si to vezmete."

"No to vlastně máte pravdu", řekl jsem smířlivě a z mnohem menší námahou. Chtělo se mi opět pokračovat v prohlídce pokoje. Spolubydlící však pracně nalezenou niť konverzace nehodlal pustit.

"Vy jste prej vlez pod auto, jo ?" zeptal se mne s dychtivostí vepsanou v hlase.

S prohlídkou pokoje byl opět konec. "Vy holt víte všechno", snažil jsem se o co nejklidnější tón, ale muselo to vyznít i trochu dvojsmyslně. Můj spolupacient to také tak pochopil.

"Tady se neutají nic", řekl maličko rozpačitě, "to ale taky brzo poznáte", dodal již s jistou dávkou sebevědomí a důležitě se odmlčel.

Pro jistotu jsem zavřel víčka. Byla stále ještě poprášená zbytky únavy a měl jsem docela chuť si ještě trochu zdřímnout. Brzy tady ale byla sestřina dlaň měkce přistávající na mém rameni a žádající teploměr nazpět. Nezbylo mi, nežli znovu procitnout.

"No vidíte, teplotu máte skoro v pořádku", pochválila mne sestra zatímco soustředěně zkoumala výšku rtuti. Pak mi neočekávaně pohlédla přímo do obličeje. "Chce to, ale ležet a nikam nechodit," preventivně mne napomenula. "A kdybyste něco potřeboval, tak si nechte poradit," ukázala při odchodu svojí malou, několik zlomků vteřiny zašpičatělou bradou na sousední lůžko.

Můj spolupacient spokojeně zakýval hlavou. Jeho pohled ještě hezkou chvíli sestru polichoceně vyhledával kdesi za zavřenými vypolstrovanými dveřmi. O tuto dobu dokázal oželet i spuštění rozhlasu po drátě umístěného na poličce nad stolem a já tak byl o přesně tentýž časový úsek ušetřen od bodrých dechovkových tónů.

Při nich se už oči zavřít nedaly.

Musel jsem proto znechuceně pozorovat, jak se muž na okamžik uprostřed pokoje zarazil. Pozorně poslouchal. Na tváři mu zahrál spokojený úsměv. Cítil, že se může vrátit zpět na lůžko. Přesto se ještě se zastavil nad mojí postelí. "Pěkně hrajou po ránu, co?" oslovil mne s upřímnou radostí v hlase.

Soustředěně jsem se na něj zadíval. Jen s obtížemi bylo možno proti bílé zdi vytušit obrysy jeho obličeje. Vybarvovaly jej slaboučké barvy, úplně jiné nežli mojí cestováním ošlehanou tvář. Nic dalšího, co by nás na první pohled od sebe ještě odlišovalo jsem však už nalézt nedokázal.

Muž se na mne nepřestával usmívat. Jeho do široka rozevřené vodnaté oči byly připravené z mých úst dychtivě odsát odpověď.

"Nejni to špatný", procedil jsem mezi rty. Muselo to vyznít dost neupřímně, ale můj spolupacient to nehodlal postřehnout.

"Nic si z toho tady nedělejte," řekl mi útěšně.

"To jste taky nesměl jít ani na záchod?" zeptal jsem se, abych si trochu ulevil, zatímco si můj spolupacient zkušeným pohybem přizvedával podhlavník do polohy při níž by se mu po návratu na lůžko co nejpohodlněji mluvilo.

"Heleďte, já jsem tady už druhej měsíc, ale s úplně něčim jiným než vy", začal zeširoka, aby se mohl konečně pořádně vypovídat, "... takže mně zase zakazovali úplně jiný věci než vám, jenomže..." přeskočil rychle na další téma,"... vy to tady tady na tak dlouho nedotáhnete...", dodal s jistým despektem. Vyrazil z něj proud nečekaně příjemného tenoru znicotňujícího puštěný rozhlas a s přivřenýma očima, pod nimiž mohl nemocniční pokoj nahradit třeba i hospodský lokál se při něm dalo i odpočívat.

"Jinak ono, když si to tak srovnáte, tak co vám tady vlastně chybí. Vo všechno se vám postaraj, do práce nemusíte a ještě vám běží nemocenská, tak co. To by člověk byl blbej kdyby odsuď pospíchal", nepřestával mne zavalovat svými náhledy. Postupně skákal od nemocničních realit a svého zdraví k obecně společenským otázkám, ke svým zaměstnáním, předestřel svůj názor na fotbal a hokej, aby se posléze i v myšlenkách vrátil zpět do nemocnice. Z míry ho nevyvedla ani přinesená snídaně, ani sestra, která nám při té příležitosti beze slova vypnula přijímač.

Po zkonzumování bílé kávy a rohlíku jsem se však do dále tryskajícího proudu slov už konečně odhodlal zasáhnout. Opravdu mi nezbylo nic jiného nežli požádat o radu, jak řešit stále sílící nutkání odebrat se na záchod. Takovéto přerušení ovšem můj spolupacient jen přivítal, protože mi uměl hravě poradit. Dokonce sám stisknutím příslušného tlačítka přivolal sestru, která mne za neustálého nabádání k opatrnosti odvedla až před dveře příslušné místnůstky. Do nich mne sice vpustila již samotného, ale zato s poučeními, že ji mám ihned zavolat, kdyby se mi udělalo špatně a že dveře za sebou mám jen přivřít. Ke svému potěšení i k neskrývané radosti sestry se mi podařilo vymísit se zcela v poklidu,takže zpět na pokoj mne sestra již nedoprovodila, pouze mne z povzdálí pozorovala. Stejně mi ale ještě občas cosi v těle zaškubalo, a tak jsem do postele složil docela rád a můj spolupacient mohl znovu spustit.

Jeho slova opět létala sem a tam. Tentokrát mne však dokonce i zapojil do hovoru. Podařilo se mu to ovšem jen díky několika povšechným otázkám, jejichž zodpovězení mi již nedělalo žádné problémy. Můj spolupacient tak, kromě doby, kdy jsem mohl promluvit, vlastně mlčel pouze při velké vizitě. Všichni příchozí se těch několik minut k jeho závisti zabývali vlastně jen mnou, ale po dlouhém zkoumání odešli, aniž by mne obohatili o jakýkoli svůj poznatek.

A tak pozvolna uběhlo dopoledne. Za celou tu dobu se mi sice podařilo pronést sotva desítku vět, ale to absolutně nevadilo. Chtělo se mi především nechat mozek vypnutý a odpočívat. Navíc, upřímně řečeno, jsem se ani necítil být povolán k tomu, abych svým názorem zasáhl do řešení všelidských záležitostí, zvláště když se mi dosud nepodařilo vyřešit si tu vlastní. Spíše mi proto vadily ty obrovské dávky spokojenosti, které z mého spolupacienta bez ustání tryskaly. Jejich gejzírům jsem se ani na okamžik nesměl přestat podvědomě bránit. Nechat se jimi jen chvilku masírovat, určitě bych ztratil chuť se o cokoli snažit. Jasně jsem totiž cítil, že jí brzy budu potřebovat pořádnou dávku.

A tato předtucha vyšla dokonale. Splnila se dokonce hned po odpoledním změření teploty, když do pokoje nečekaně vstoupil můj již ze včerejška známý lékař.

Znovu mne zběžně vyšetřoval.

"Tak co, jak se teď cítíte?" zeptal se náhle. Ta slova vyslovil neočekávaně silným hlasem.

"No snad je to už lepší, ne?" raději jsem mu odpověděl novou otázkou.

Lékař potěšeně pokýval hlavou. "Taky bych řekl", dodal. "Ale stejně vás ještě nemůžeme pustit, jasný," vypálil na mne další větu. Udělal sice malou pomlku, ale bylo na něm vidět, že ještě neskončil, takže, vlastně i ke mé spokojenosti, stačilo, abych jen trošku pokrčil ústa.

"Ale menší návštěvu byste snesl už teď, co říkáte?" pokračoval lékař. Opět jsem jen tak nějak zakroutil ústy, ale lékař ze mne svůj pohled stále nespouštěl.

"Jakou návštěvu?" zazněl po chvilce ticha můj hlas. Lékař konečně zvedl hlavu. "Takže ujednáno," řekl kamsi do bílé zdi. Náhle si vzpomněl, že jsem se také na cosi ptal.

"To uvidíte", zabodl do mne své oči. "To brzy uvidíte sám," zopakoval mi lékař přepracovaným hlasem svoji odpověď. "Víte co, běžte se teď chvilku projít na chodbu, ano?", obrátil se nečekaně k sousední posteli a zatímco se můj spolupacient briskně, ale se zjevnou neochotou v tváři soukal do županu otevřel lékař dveře pokoje.

XV. Kapitán

Na prahu pokoje se objevil poněkud zakulacený muž s přísnou, stále ještě ostřeji řezanou tváří. Byl oblečený do hnědých tesilových šatů doplněných pečlivě uvázanou kravatou, v ruce významně třímal koženou aktovku. Ačkoli si přes oblek přehodil do stran vlající lékařský plášť bylo vidět, že do prostředí nemocničního pokoje se vůbec nehodí.

Zvědavě jsem ho pozoroval.

Nový příchozí uctivě ustoupil dovnitř pokoje, aby můj spolupacient mohl co nejrychleji projít na chodbu. Jakoby mimoděk se při tom chopil jedné z židlí stojících u stolu. Pak udělal několik dalších kroků a židli nesmlouvavě položil přímo naproti mému obličeji. Celou svojí vahou na ni prudce dosedl. Místností se ozvalo tiché zaskřípání. Právě usazený muž tomu však nevěnoval žádnou pozornost. Jen si položil na kolena aktovku, z ní vyjmul jakési dokumenty a pozorně jimi listoval. Jeho prázdný nos si občas s nevolí prudčeji připomněl chuť desinfikovaného nemocničního vzduchu.

Lékař mezitím přestal bezcílně postrkovat jednou ze zbylých volných židlí a konečně se rozhodl sednout si za stůl zastrčený v rohu místnosti.

Čas tiše plynul aniž by kdokoli promluvil alespoň jedno slovo. Bylo mi však naprosto jasné, že dosavadní chvíle pohody už jsou u konce.

"Takže," bylo to první, co po uplynutí hezké chvíle muž sedící nad mým lůžkem pronesl. Jeho hlava se zároveň bleskurychle zvedla od papírů. Vypadalo to, že se s nimi již stačil dostatečně obeznámit. Toto zdání však ihned utlumil jeho zpětný energický pohled směrem k aktovce. Trval ale opravdu jen několik málo vteřin během nichž ukazovák mužovy levačky stačil zběžně přejet po řádkách písma, které psací stroj téměř prorazil do nejhořejšího z listů vytvářejících na aktovce malý kopeček.

"... já jsem kapitán V...n...r" pokračoval muž v přerušené větě. Mezitím opětovně zvedal hlavu a přitom z aktovky po paměti vytahoval zápisník ve velkých šedých deskách. Tyto činnosti jej však zaměstnaly natolik, že již nedokázal zřetelně vyslovit své jméno, které, jak jsem stačil pochytit, mohlo představovat jakousi několikanásobnou německou složeninu. Plynule ale pokračoval dál, takže jsem měl o důvod více, proč mu neskákat do řeči. Mimo to již stačil úspěšně zvládnout všechny ostatní činnosti a novou větu zahájil zcela srozumitelnými slovy,

" A vy jste se včera stal účastníkem dopravní nehody, kdy jste se na křižovatce... střetl s projíždějícím vozidlem Škoda.. poznávací značky...a utrpěl jste zranění ..., zatímco na uvedeném vozidle nebyla způsobená žádná újma...Upozorňuji..." Kapitán svoje slova vršil tichým, monotónním hlasem, který mne nabádal,abych jej ani neposlouchal. Náhle se ale prudce nadechl:

"Musím vám proto položit několik otázek." Jeho hlas zesílil natolik, až to se mnou trhlo a nečekaně změněný tón kupodivu za působil i na lékaře, který si ovšem kromě jména nechal raději ujít i příchozího hodnost.

"Pane příslušníku", ozval se od stolu s jemnou výčitkou, "tady nemůžeme tak hlasitě."

"Takže první otázka" pokračoval kapitán plynule dál, i když už o poznání slabším hlasem. "Řekněte mi, jaká byla situace, když jste před nehodou vstoupil do vozovky," ukončil prudce větu a pozorně se mi zadíval do obličeje.

Čelo se mi zkrabatilo do přemýšlivého i nejistého tvaru. "Situace, situace," pomalu jsem ze sebe soukal, "byl nějaký provoz, auta zastavovala na křižovatce, a tak jsem myslel, že můžu přejít."

Kapitán shovívavě pokýval hlavou: "Ale nepřešel jste, viďte." Maličko se zamyslel. "Takže jinak. Nežli jste vstoupil do vozovky, rozhlédl jste se?" řekl. Tentokráte otazník vyslovil již pečlivěji.

"Já se snad vždycky rozhlížím," napadla mne pohotově odpověď, která však kapitána příliš uspokojit nemohla. Na ústech se mu udělala dosti různě čitelná vlnka.

"Jak vás tak poslouchám, tak vy snad ani nechcete mi říct něco určitého," zvedl hlas a významně se odmlčel. Necítil jsem ale žádnou potřebu se k jeho myšlence jakkoli vyjadřovat.

Od stolu se ozval jakýsi nejasný zvuk. Já i kapitán jsme tam současně pohlédli. Bylo vidět jak lékař dokončuje jakési vrtivé pohyby. Možná se tím snažil zasáhnout do hovoru, nejdříve ze všech však promluvil kapitán:

"Podívejte, vy jste právník, mě je trapný, že vám to musím říkat, ale já vyšetřuju nehodu a hledám viníka, a to je dost divný, když se někdo pořád vytáčí místo, aby odpověděl na úplně primitivní otázky." Slabounce kýchl. Sáhl do kapsy saka, ale když vytáhl prázdnou ruku jen si ukazováčkem přejel pod nosem a pokračoval: "Ale nic. Pojedeme dál", řekl s kapkou smířlivé rezignace. "Takže, chtěl jste přejít. Přijíždělo k vám auto. A teď... Byla na ulici zebra nebo ne?" Kapitán sáhl do druhé kapsy. Tentokráte se mu již podařilo nahmatat kapesník, do kterého začal pomalu,ale podle zvuku dost zbytečně smrkat. S odpovědí se mi však čekat nechtělo.

"Já nevím", odpověděl jsem trochu rozpačitě "snad ne."

"Né?" povytáhl kapitán káravě hlas. "Jenomže představte si,že ona tam byla." Jeho prsty zabubnovaly po aktovce. "No dobře",řekl opět s oním nádechem odevzdané lhostejnosti, do níž se však nyní musel nutit o poznání více. " Takže, nežli jste vstoupil do vozovky, rozhlédl jste se?"

"Jistě," odvětil jsem bleskově, kapitán mi však stejně bleskově dokázal vrátit slovo zpět: "A během toho rozhlížení jste stál nebo to bylo za chůze?"

Tím mne však nezaskočil. "Stál jsem," uslyšel vmžiku moji odpověď.

"Dobře", pochválil mne kapitán, "a teď si vzpomeňte, když jste se ale rozhlížel, tak důkladně nebo jen tak sem a tam." Tentokrát mi přišlo rozumné se maličko zarazit. Nakonec i sám kapitán mne k tomu vlastně i nepřímo vyzval. "No já tedy nevím,co je to podle vás důkladně a co sem a tam," vážil jsem opatrně slova, řekl bych asi tak něco mezi."

Muž sedící nade mnou svraštil čelo a poprvé si v rychlosti cosi vepsal do rozevřeného bloku.

"Budiž", řekl úsečně po kratičké přestávce, "a když jste se tedy rozhlédl, co jste uviděl?"

"No", snažil jsem se o co nejrozvážnější tón,"zezhora přijížděla dodávka, ale ta ..." Krátce jsem se odmlčel, abych ještě dokázal spolknout slova "podle mne", deroucí se už z jazyka. "... brzdila, a tak jsem chtěl přejít," podařilo se mi ještě celkem plynně navázat.

Kapitán na okamžik pevně sevřel rty.

"A co bylo pak ?" zeptal se mírně zamyšleně.

"Vstoupil jsem do vozovky" vyjela ze mne celkem samozřejmě slova odposlouchaná od kapitána, "a pak si vlastně už na nic nepamatuju", ukončil jsem větu celkem po pravdě, přesto však poněkud nerozhodně.

Kapitána moje odpověď poněkud zachmuřila.

"Nepamatujete...hm...budiž...," pokýval vážně hlavou. "A co byste mi k té události mohl ještě povědět?"

Tázavě jsem na něho pohlédl.

"Tedy", kapitán nasadil úřední tón," mám na mysli jiné skutečnosti, které jste dosud nesdělil, třeba jestli bylo něco zvláštního na jízdě auta se kterým jste se střetl, jestli jste vy sám nebyl nějak rozrušen nebo unaven a tak podobně, ano?" odříkal naprosto neosobně.

Cosi ve mne vzkypělo. Ostře jsem se na kapitána zadíval: "Ne... tak tedy žádnou takovou informaci pro vás nemám." Moje hlava se ještě několikrát odmítavě zavrtěla. Uprostřed těchto pohybů mi sice došlo, že jsem se měl trochu ovládnout, ale to už na mne z kapitánových očí vyrazily dvě tenké jehličky a na jakýkoli retuš bylo nenávratně pozdě.

"No když se to tak vezme kolem a kolem, vy se vlastně ani moc nehájíte, že ano?" řekl s netajenou ironií muž nade mnou. Naštěstí jsem se již stačil uvést zpět do normálu. "Prosím vás co hledáte v běžné náhodné dopravní nehodě, jak bych se podle vás měl hájit?" podařilo se mi naprosto věcně odpovědět.

Příslušník sklapl poznámkový blok ležící mu bez valného užitku na kolenou. Pozorně si mne znovu prohlédl. Naše pohledy se na okamžik střetly. Povšiml jsem si, že ironie v jeho obličeji vůbec neubylo, spíše naopak. Maličko ve mne zatrnulo. Ačkoli to před malým okamžikem tak vypadalo, náš rozhovor nebyl ještě zdaleka u konce.

"Takže jaká ta nehoda podle vás byla, běžná nebo náhodná? Obojí mi nějak nejde dohromady." řekl kapitán na můj vkus dost štiplavě.

"Proč by to nešlo?" snažil jsem se o podobný tón. "Dopravní nehoda je buď úmyslná nebo z nedbalosti a tedy náhodná. Že by byla úmyslná to snad nemyslíte vážně a že by to bylo nějaké mimořádné neštěstí, které se vyskytne jednou za dvacet let, to snad taky ne," dokončil jsem svůj vývod.

Z kapitána trocha ironie přeci jen odpadla. "No vidíte, že dokážete mluvit když chcete," řekl a maličko zacukal pravým koutkem úst. Znovu si mne pozorně přeměřil. Pocítil jsem, že si musím narovnat hlavu nepohodlně položenou na sesedlém polštáři, ale to už příslušník načal další větu:

"Takže náhoda říkate...budiž," opakoval svá oblíbená slůvka a pokýval hlavou, "jenomže ono jde o to, co je náhoda pro vás a co pro mne", zesílil kapitán o poznání hlas a rysy jeho tváře nápadně ztvrdly.

Polilo mne horko. "To nechápu", řekl jsem a dalo mi hodně práce abych udržel normální hlas. Na kapitána však moje poznámka neudělala žádný dojem.

"Nechápete? Tak já vám to tedy řeknu jasněji." Znovu prudce otevřel šedé desky zápisníku. "Vy máte trvalý pobyt v Praze, viďte, řekněte mi tedy, proč jste v den nehody byl právě v Plzni?" Poslední slova téměř zařval. Bázlivě jsem se ohlédl ke dveřím, u nichž seděl lékař, ale ten zcela netečně zíral kamsi ke stropu.

"Mám přeci dovolenou", nezbylo mi nežli se vzmoci na poněkud stísněnou odpověď. Mimoděk jsem zpod pokrývky na okamžik vystrčil rozpálené chodidlo.

"Dovolenou," uchechtl se kapitán, "a kdypak jste si ji vzal?"

"No asi před týdnem", odvětil jsem vcelku samozřejmě.

"Před týdnem," řekl kapitán téměř opovržlivě, "to jo, jenomže večer, když jste volal svýmu řediteli do bytu. Takhle se podle vás bere dovolená?"

"No, zakázaný to snad není, ne? ", namítl jsem chabě, i když celkem vzato poměrně logicky. Kapitán však, i k mému údivu, poněkud zmírnil.

"Není, to máte pravdu", řekl podstatně tišším hlasem. "Jenomže ona je tady ještě jedna taková zvláštní okolnost." Nutil se do pomalého, tajemně zastřeného hlasu a s dychtivým výrazem v obličeji se už těšil na moji seškrcenou odpověď. "Vy bydlíte v Praze s paní Nováčkovou, mám pravdu, viďte?"

Celým mým tělem projela křeč. Pokrývka ji však naštěstí dokázala dokonale zahalit. Jen moje hlava na polštáři se viditelně zachvěla. Její pohyb se mi duchapřítomně s vypětím všech sil podařilo zformovat do jakéhosi podivného, ale nepřehlédnutelného kývnutí.

Kapitán nevrle stáhl obočí. Došlo mu, že se mohl ptát trochu jinak. Z pouhé náhle pobledlé pokožky člověka ležícího v nemocnici toho příliš nadělat nešlo. Teď už musel přímo k věci.

"Tak abyste věděl, už nebydlíte, ona je totiž mrtvá", prohlásil svým nejpřísnějším hlasem.

"A je to tady", projelo mi mozkem. Vyděšeně jsem po kapitánovi vzhlédl. "A kdy umřela?" vyjela ze mne sípavá slova, kterým se ale dalo rozumět i jinak, než jak byla míněna.

"Poslouchejte, vás to nějak bere, co to?" využil konečně příslušník již připravenou otázku, na níž však teď už byla jednoduchá odpověď.

"Vás by to nevzalo kdybyste se z ničeho nic dozvěděl, že váš příbuzný se kterým jste bydlel je z ničeho nic mrtvý?" vyrazil jsem ze sebe trochu přerývavě.

Příslušníkovi nezbylo nežli se lehce ušklíbnout. Bylo to sice nepatrné vítězství, ale vrátilo mi alespoň kousek sebedůvěry. Kapitánovi proto nezbylo nežli se pokusit o jeho rychlé zahlazení:

"A co mi tedy můžete o paní Nováčkové povědět?"

"Stará paní z Prahy, důchodkyně, vdova po lékaři..." chrlím ze sebe záplavu banalit a střádám vteřiny odpočinku, ale kapitánovi to je brzy jasné.

"No dobrý, dobrý..." přerušuje mne"... ale když jste jí viděl naposled, nebylo vám na ní něco nápadné?"

Uvážlivě pokrčuji ramena. "Ne, nic zvláštního... tedy říkala, že jí něco píchá a že jí těžko dýchá, to ale říkala poslední dobou pořád."

"A s kým se v poslední době stýkala?" přešel příslušník k jinému námětu hovoru.

"No se mnou a pak snad občas s pár důchodkyněma v okolí," říkám uvážlivě.

"A co nějaký příbuzní, tedy kromě vás, že jo?" upřesňuje raději kapitán.

Jen vrtím hlavou po polštáři. Kapitán se ale rychle dostává zpět ke slovu a je proto vcelku spokojený.

"A jak jste spolu vycházeli?"

"No řekl bych v podstatě dobře", odpovídám vcelku po pravdě, což se ovšem kapitánovi nějak nezdá.

"Takže jste se nikdy třeba nepohádali?" ptá se znovu jinými slovy.

Zase jen vrtím hlavou.

"A že by se pohádala třeba s nějakou tou důchodkyní, o tom taky nic nevíte?"

Mohu jen pokračovat v právě přerušeném pohybu.

Příslušník si zamyšleně promnul bradu. Zase si něco zapisoval. Poskytl mi tím sice několik dalších vteřin na zotavení, nyní mu ale naprosto nevadilo. Náhle prudce položil tužku.

"Takže naposledy jste jí viděl živou a v pořádku, ano?" téměř na mne vyštěkl. Jeho tvář se opět proměnila na žulový balvan.

Otázka mi je jasná až příliš. "No naposledy jsem jí viděl živou ráno, když jsem odcházel do práce," zkouším zakličkovat,ale bez úspěchu.

"Ale na to se vás přeci neptám", odbyl mne kapitán nevrle,"já chci věděl, jestli byla v pořádku, když jste jí viděl naposledy. Rozumíte tomu nebo se mám zeptat po lopatě?" Tupě civím do příslušníkova kamenného obličeje. Stále nepokrytěji jím prorůstají drobné žilky výsměchu. Kapitán se tváří, že o mne ví naprosto vše a teď už touží jen po tom, aby si se mnou pohrál jako kočka s myší. Je mu jasné, že od té hry utéci nemohu. Vzdávat ji však rozhodně nehodlám.

"Jistě, tak to bylo", odpovídám. Samotného mne překvapuje nečekaně pevný hlas. "...když jsem jí viděl naposledy, tak byla živá a v pořádku."

Můj nenávistný pohled se vpíjí do kapitánových světlých očí,ty jej však snad vůbec nevnímají. "Budiž.." řekl kapitán ledově,"...ale vysvětlete mi tedy, proč jste si bral tak nakvap dovolenou?"

Maličko se mi ulevilo. Že tato otázka jednou přijde mi bylo jasné již od samotného začátku a slova k jejímu zodpovězení v mém podvědomí dosti tíživě sídlila už více dní. Konečně bylo možné se jich zbavit. "Já vím", souhlasně jsem pokýval hlavou, "ono vám to musí přijít trochu divný, jenomže vemte si to... Já jsem byl rok na vojně, pak jsem šel poprvé do práce a hned se začal starat o paní Nováčkovou a do toho ještě dělal doktorát. V létě jsem sice měl dovolenou, to ale jen kvůli malování. Ty dva roky byly absolutně bez chvilky odpočinku," troufl jsem si malinko vyjet. "A pak mi to nějak vlezlo na mozek a najednou jsem prostě musel někam na chvilku vypadnout."

Kapitán jen nedůvěřivě pokrčil rameny. "A paní Nováčkové jste o tom řekl?" zeptal se zcela věcně. Dobře věděl, že opakovat moje slova o tom, jak je mu to divné nemá žádný smysl.

"Já jsem jí zavolal", vyjelo ze mne rychle. Ani kapitán však na sebe nedal dlouho čekat: "No a co ona na to?"

"No říkala, ať si to užiju", řekl jsem bez zaváhání.

"Co jí také zbývalo, že jo?" uchechtl se příslušník, rychle však znovu přešel do normálního tónu.

"To ale muselo být odpoledne, po pracovní době, vy jste ale říkal, že jste jí naposledy viděl živou ráno, neopravíte se?"

Konečně se i v mé tváři objevil jízlivý úsměv: "Vy jste se ale ptal, kdy jsem jí viděl. V telefonu jí přeci šlo jen slyšet." Ihned mi došlo, že bych měl rychle zase zvážnět. "Jestli jste to ale myslel ve smyslu, kdy jsem s ní naposledy mluvil, tak to se tedy samozřejmě opravuji."

Na kapitána, však moje slova žádný velký dojem neudělala. Zcela nevzrušeně si dlouhou chvíli cosi črtal do zápisníku a znovu si mne všimnul až v okamžiku, kdy ve mne už stačila pořádně nabobtnat tíseň.

"Tak podívejte, aby bylo jasno", napřímil se důležitě "volali nám spolubydlící. Z vašeho bytu prý byly slyšet nějaké rány a výkřiky. Od té doby vás ani paní Nováčkovou neviděli a na zazvonění nikdo neotevírá. Tak jsme si zjistili, že jste si vzal nakvap dovolenou a byt jsme otevřeli. Tam jsme paní Nováčkovou našli mrtvou a vy jste nám holt padl do rány až teď, co říkáte?" dodal významně svým již dobře známým jízlivým a povýšeným hlasem.

V krku se mi udělalo trochu sucho. "Já ? A co vlastně čekáte, že vám teď řeknu?" povedlo se mi ze sebe ještě včas dostat odpověď. Dokonce jsem se při tom i maličko rozhorlil, ačkoli ve slovech byla zároveň dost patrná i úzkost.

"A co vám takhle říká třebas trestný čin neposkytnutí pomoci?" řekl kapitán. Palčivě jsem pocítil, jak mi jeho hlas začíná stále více lézt na nervy a já se tak postupně zbavuji sebezáchovných pudů nabádajících držet se raději pěkně při zdi.

"A na vraždu se nezeptáte?" vyjelo ze mne zprudka. Příslušník uvážlivě svraštil rty. Slabě si přitom povzdechl a snad poprvé mi nějaký jeho zvuk zazněl upřímně. "Víte" řekl a významně při tom vztyčil propisovačku, "vy jste takový zvláštní případ. Chvílema opravdu nevím, co si mám o vás myslet. A teď na tom taky nejste zrovna nejlíp zdravotně, tak toho už raději pomalu necháme... ale abyste věděl, paní Nováčková zemřela na mrtvici a kdyby někdo zavolal včas sanitku, tak se z toho možná ještě dostala." Vydechl si. Přitom znovu pozvedl propisovačku, která již mezitím stačila pořádně poklesnout. "Co ale je důležitý pro vás, na byt ve kterým bydlela vy jasně nemáte nárok a stejně by pro vás byl nadměrný. Takže se z něj budete muset vystěhovat. Až se ale tady trochu dáte dohromady, tak vás tam pro jistotu provedeme, jestli se přeci jenom něco neztratilo. Ono to vlastně bude i ve vašem zájmu, viďte?"

Nechápavě jsem na příslušníka pohlédl a ten se okamžitě pokusil můj obličej napodobit.

"No neříkejte, že nic nevíte," podivil se, na můj vkus až příliš nepřirozeně.

Výraz mé tváře se ale neměnil. "Ale jděte", pobaveně se uchechtl kapitán. "No ale když jinak nedáte, tak já vám to tedy říct musím." Na okamžik se opět odmlčel. "Paní Nováčková totiž jak tedy nevíte letos v srpnu sepsala závěť a v ní z vás udělala svého univerzálního dědice...Prý za péči, kterou jste jí věnoval," zvýšil maličko hlas, ale ihned pokračoval vážným tónem:

"Takže si všechno hned odstěhujete. Mají tam být dost cenné věci," dodal kapitán znalecky a pak bez sebemenší odmlky rázně změnil téma:

"Tak a teď abysme to konečně nějak shrnuli... Podívejte, k vašemu trestnímu stíhání nemám žádný podklady. Ale jestli jsou, když jste třeba od té paní utek a nezavolal doktora, tak je máte jedině v sobě a budete je v sobě už celej život nosit." Svraštil čelo a přísně si mne přeměřil. "Jasný? Máte nějaký dotaz?" zeptal se dosti formálním hlasem. Sklapl desky a zastrkával si je do aktovky. "Raději ne, viďte?" řekl. Pomalu se zvedal ze židle. Přitom mne bez přestání shovívavě pozoroval.

Ten jeho pohled se nedal nezachytit. Palčivě jsem pocítil, že teď kapitána nemohu nechat odejít. Teprve nyní mi v návalu jeho slov došla poslední otázka.

"Počkejte,"nervózně jsem zavolal, "tak jak to tedy se mnou je?"

Již stojící kapitán na mne udělal trpělivý obličej. "Vždyť jsem vám to přeci už povídal, z hlediska práva proti vám nic nemám, ale jinak...." Pokusil se naprázdno máchnout rukou. Z toho nedokončeného pohybu bylo cítit, že rozhovor musel pořádně unavit i kapitána. To mne však nyní mohlo jen povzbudit.

"Tak vidíte, jak jste se nedokázal jasně vyjádřit," nenechal jsem se odbýt.

"Podívejte", kapitán již trochu neklidně přešlápl, "já jsem příslušník SNB a vyšetřuji trestné činy. Morálka a svědomí, v tom já nepracuji."

"Ale mluvíte o tom, ne?" držel jsem kapitána stále u svého lůžka.

"Právě vám by ta slova snad něco měla říkat i beze mne, nemyslíte?" Z příslušníka znovu zazněla ona stará známá ironie, a to mne na okamžik téměř posadilo. Můj pohyb na lůžku byl tak prudký a nečekaný, že lékař, který skoro celou tu dobu nečinně proseděl v rohu místnosti ke mně okamžitě přiskočil. Pevně se chopil zápěstí mojí pravé ruky.

"Podívejte, svojí morálku a svědomí si nosím v sobě a vám do ní nic není. Tak jestli jste nebyl schopnej mne dostat jak jste chtěl , tak to laskavě nezkoušejte aspoň takhle," chrčel jsem na kapitána a marně se snažil překonat odpor druhé lékařovy ruky přitlačující mne zpět do postele.

"No, no", snažil se mne lékař mírnit, "musíte klidně ležet,nějak se vám rozbíhá tep." Ještě více se ke mne sklonil. Pustil zápěstí a svoji dlaň mi položil na čelo. Jeho rozepjatý bílý plášť mi zcela zakryl výhled.

"Tak se brzo uzdravte", zaslechl jsem ještě zpoza neprůhledné zástěny. Dveře pokoje slabě vrzly a já ucítil, jak mne s novou silou rozbolela hlava.

"Zkusíme zase led, co?" navrhl lékař, aniž by však očekával jakoukoli odpověď. "Jak koukám, tak si u nás opravdu ještě nějaký ten den pobudete," dodal ihned a konečně se opět narovnal.

Na tváři se mi mihl kyselý úsměv: "A takhdle mahagonový obývák byste koupit nechtěl? Udělal bych vám cenu." I přes veškerou snahu se mi kapitánův ironický tón podařilo napodobit jen velice vzdáleně.

"Mahagonový obývák?" řekl užasle lékař. Jistě musel nabýt dojmu, že moje poranění hlavy je mnohem větší nežli předpokládal.

"No do garsonky nebo na ubytovnu se mi vejde dost těžko,"snažil jsem se o vysvětlení a lékař jen rozšafně pokýval hlavou:

"No uvidíme, teď se ale musíte hlavně léčit." Znovu mne pevně uchopil za zápěstí.

Pocítil jsem nutkavou touhu alespoň na chvíli pevně zavřít oči. Snad jedině tak bylo možno usadit nejrůznější nápady i úvahy neodbytně vířící v mém mozku a promyslet si trochu, co vlastně dál. V ten okamžik mi to připadalo jako velice rozumné.

Dnes, po mnoha letech, si však již tak jistý nejsem. Poctivě si totiž musím přiznat, že moje hlava vzrušením poskakující po nepříliš měkké pelesti nemocničního lůžka tenkrát o získání družstevního bytu, což se mi podařilo o několik let později, ani nezavadila. Stejně tak se v ní ani nemihl synovec původního majitele domu v němž bydlela moje teta. Tomu se s odstupem ještě dalších roků podařilo majetek svého strýce nejprve zrestituovat a pak i postupně znepříjemnit život všem nájemníkům. A tak dodnes nevím. Možná jsem si tehdy doopravdy měl raději pustit rádio anebo se snad pokusit na chvilku usnout.

od 19. 9. 2002