Jiří Maštalka

Paragraf tři, odstavec jedna

Nejhorší chvilky se blíží vždy, když nám připadá, že vše je v absolutní pohodě...

Přesně tak jsem se cítil i v okamžiku, kdy se mé nevelké tělo prosmýklo kolem prosklených dveří úslužně otevřených spolubydlícím.

Onen muž byl stejně jako já navlečený do tlustého zimníku. Tento oděv totiž, spolu se šálou a rukavicemi, dnes představoval nezbytnou výbavu pro sebekratší pobyt na spoře osvětlené již večerní ulici lemované uniformními paneláky. Na rozdíl ode mne se však spolubydlící zcela samozřejmě ujal i opětovného uzavření vchodu A právě to mi umožnilo se pod přívalem teplého a suchého vzduchu ještě na okamžik zatěšit na nadcházející poklidný večer.

Po poněkud hektickém pracovním dnu jsem jej opravdu potřeboval. A nejen to. Kdyby vzápětí můj zrak nepadl na schránku označenou jménem, které mne stále ještě spojovalo s bývalou chotí, byl by určitě i zasloužený. Takto ovšem bylo nejdříve nezbytné vzít na vědomí kus papíru prosvítající dvěma otvory v blankytně natřeném plechu.

Navyklým pohybem jsem chvatně otevřel skřípající dvířka. Ihned nato mi na dlani levačky přistálo dvěma modrými pruhy přizdobené oznámení o uložení zásilky určené do vlastních rukou. Vzhledem k  jménu pečlivě vepsanému do záhlaví bylo zřejmé, že se ocitlo na správném místě.

Vlnku vzrušení, která se zvedla v mé hlavě vzápětí okopírovala i ústa. Ani to však nepřineslo žádné kloudné vysvětlení. Šestá večerní hodina, kdy zavírala pošta ovšem byla již několik desítek minut za námi, a to jediné mne vlastně donutilo pokračovat v  téměř dokončené cestě domů.

Jak se dalo očekávat, krátká jízda rozechvělým výtahem mi poněkud přizvedlou hladinu adrenalinu snížit nemohla. A nedokázala to ani bývalá cho, která mne hned v předsíni přivítala přátelským pozdravem. Ten totiž už téměř celý rok nebyl ničím neobvyklým. Právě před touto dobou jsem na sebe vzal úhradu veškerých nákladů za byt a tím naše nekonečné hádky o cokoli jakoby zázrakem skončily.

K tomu, abych se chvilku nevěnoval své šestileté dceři a potom se pohodlně neusadil před televizí umístěnou v obývacím pokoji, by proto neexistoval žádný rozumný důvod.

A toto řešení se vzápětí ukázalo být moudré. Zejména výčet světových katastrof v barevném provedení mi pomohl vrátit se k  normálu. Velmi dobře zapůsobil i na bývalou cho, která se uvelebila na druhé straně mnou právě užívaného gauče. Na jejím obličeji vymodeloval téměř srdečný úsměv.

„Jo, abys věděl “, vstoupila jakoby mimochodem do právě vrcholící zprávy o jakémsi hurikánu, „vodpoledne jsem se byla podívat na tý tvý haciendě.“

Moje hlava se jen zdvořile zakývala. Zároveň ale nepřestávala upřeně sledovat obrazovku právě přibližující odlet střechy ze stejnojmenného objektu. Dávno neviděný domek nedaleko Prahy, jenž vlastnilo i pět mých vzdálenějších příbuzných, se k němu ovšem dal přirovnávat pouze při vynaložení značné dávky fantazie.

Sdělení mé bývalé choti však ještě nebylo u konce: „Vzala jsem si tam těch svejch pár věcí. Abys to teď měl volný,“ suše oznámila. Její ústa se pomalu začala kroutit do vyzývavého šklebu.

Nyní se moje hlava začala poněkud pootáčet. Varování jsem však naštěstí zahlédl již koutkem oka. Naznačený pohyb proto bylo možno ještě včas zarazit.

„A jak to tam teď vypadá ?“ řekl jsem, co možná nejlhostejněji, aniž bych se přitom dámě na druhém konci gauče podíval přímo do očí.

„No,“ zasáhly mé pravé ucho další hlásky. „Teď se tam nastěhoval syn toho... no... . jak má ten kousek baráku s tebou....“

Hlas spolehlivě přehlušující televizní zpravodajství se na okamžik odmlčel, aby za okamžik mohl opět nabrat na síle.

„A chce to celý přestavět.“ Na obrazovce se na okamžik objevilo poklidné zrnění. „Tak budeš mít další důvod, proč se tam teď vyskytovat.“ Téměř zakřičela bývalá cho do nastalého ticha.

I to by mohla být dostatečná příčina pro rychlé dokončení před okamžikem zastaveného pohybu. Zároveň však dva jedovatě nazelenalé blesky vypuštěné z vedle číhajících  očí spolehlivě zatarasily cestu vzrušené větě, která se neodbytně prodírala k mému jazyku. Spolu s důvěrně známým, dychtivě protaženým obličejem totiž neomylně prozradily, že bych se znenadání dostal do dosud vždy spolehlivě prohrané slovní přestřelky. Raději jsem se proto znovu zahleděl na obrazovku.

„Fajn“ vyšlo tak ze mne až po chvilce, kdy bylo možné nasadit poněkud lhostejnější tón.

Ten den jsem pak už nic jiného neřekl. A proč také. Veškeré myšlenky, které se mi do té doby honily hlavou, rázem zmizely. Vše náhle bylo až příliš jasné.

16. ledna

I přesto jsem se celou noc místo spaní stále jen převaloval na posteli a hned ráno bez snídaně vyrazil na poštu. Klid mi přinesla teprve úřední obálka s razítkem soudu podávaná lhostejnou rukou postarší dámy za přepážkou.

Vrácený občanský průkaz jsem nedbale zastrčil do kapsy kalhot a téměř nedočkavě se postavil k jednomu z nedalekých pultíků obloženému nejrůznějšími tiskopisy. Lep na švech obálky skoro nedržel, a tak okamžitému uchopení pečlivě složeného svazku popsaných kancelářských papírů vložených dovnitř vlastně ani nic nebránilo.

První z nich se zvýrazněným nadpisem „předvolání“ jsem rychle odložil. Sotva se mi podařilo vzít na vědomí datum prvního stání, které se mělo uskutečnit 21. února tohoto roku. Bez větší pozornosti zůstal i přípis z července loňského roku, jímž navrhovatelka upřesňuje, že návrh se týká třípokojového bytu I. kategorie včetně příslušenství sestávajícího z koupelny, toalety, vestavěných skříní, jídelny, kuchyňky a lodžie. Moje pozornost se tak soustředila až na třetí, oboustranně využitý list papíru obsahující vlastní žalobu.

Nejprve však bylo nutné přelétnout nezbytné úvodních formality. Teprve poté jsem se do doručeného textu dokázal pořádně začíst:

„Navrhovatelka a odpůrce společně získali družstevní byt na adrese ....“zněl začátek první věty. Nerozhodně jsem pokrčil rameny. Nebylo na ní nic nepravdivého. Správný byl i následující název ulice. Nechal jsem se tedy dále vést řádky:

„Jejich manželství bylo rozvedeno a dcera byla svěřena do péče navrhovatelky.“

Ani tomuto tvrzení se nedalo cokoli vytknout. To se ale přípis zatím ještě jen chystal k ráznému vystoupení pod svůj vrchol:

„ O společném užívání bytu nebyla uzavřena žádná dohoda a její dosažení se jeví jako zcela nereálné. Odpůrce je přitom vlastníkem ideální poloviny rodinného domku, případně se může odstěhovat ke svým rodičům.“

Zde však jakoby se proud mnou čtených myšlenek na okamžik zastavil. „S ohledem na zájem harmonické výchovy nezletilého dítěte proto nezbývá nežli se obrátit na soud s žádostí...,“ byla ve větě cítit až nepatřičná lítost.

Maličko jsem se ušklíbl. Za téměř následují dvojtečkou se totiž text, jak bylo možno očekávat, více nežli vrátil ke své původní věcné údernosti:

„Byt bude nadále užívat pouze navrhovatelka. Odpůrce je povinen jej do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí vyklidit a navrhovatelce uhradit náklady řízení.“

Rázný podpis mé bývalé choti vyvedený rozmáchle zašpičatělým písmem vedle označení dne, který již téměř jedenáct měsíců představoval námět pro historická bádání pak jen důstojně podtrhl důvodnost a vážnost celého návrhu.

Můj zrak ze setrvačnosti přelétl i nepopsanou polovinou listu. Samovolně se zastavil až na jeho spodním okraji. Teprve pak jsem si prudce vydechl a uvolněnými prsty několikrát nervózně luskl. Přetlak tíhy dosaženého právnického vzdělání a doktorského titulu nyní byl opravdu až k neunesení. Moje veškerá praktická činnost se sice justici vždy velkým obloukem vyhýbala, i tak ale bylo nutno uznat, že okruh předestřených tvrzení a argumentů do sebe zapadá až nepříjemně dobře.

Hřbet mé ruky neklidně přejel po čele. Tím také umožnil očím pohlédnout na ciferník hodinek.

Jejich ručičky během mého pobytu na poště stačily urazit pěkných pár centimetrů po okruhu své donekonečna se opakující, přesto však kamsi do neznáma směřující dráhy. Zároveň mi však se stále stejnou nevzrušivostí prozradily, že bych již několik hezkých minut měl naplno pracovat pro blaho svého zaměstnavatele . A protože jsem nikomu z šéfů žádné zpoždění neoznámil - to ostatně nebylo ani prakticky možné - mé tělo téměř samovolně vykročilo k blízké stanici metra.

Jak se ale dalo předpokládat ten den ani ne hodinové zpoždění žádný zájem nevyvolalo. V budově úřadu se mi cestou do samostatně obývané kanceláře podařilo zahlédnout pouze vrátného. Nic tedy nebránilo tomu, abych se za svým pracovním stolem znovu nezahleděl do právě doručených papírů.

Tiskárnou počítače vysázená písmenka však zůstávala stejná. A přesně tím mne nepřestávala nutit, abych si je stále znovu a znovu od začátku až do konce soustředěně nepročítal.

Zvuk bez zaklepání tiše otevíraných dveří jsem tak rozhodně musel přeslechnout.

„Šéfe, vy jste dneska nějakej pilnej“, vzápětí mi téměř unikl i hlas, jehož zdroj stál v těsné blízkosti nade mnou.

Abych zachoval alespoň zdání důstojnosti své funkce, nevzrušeně jsem si dočetl načatou větu. Teprve potom se moje hlava začala velmi neochotně zvedat. K větší rychlosti ji nepřiměla ani jistota toho, že nad sebou uvidí ještě velmi zachovalou třicátnici s dlouhými, zřejmě od přírody blonďatými vlasy.

„Máte už odpověď k tomu dopisu pro ministra ?“ ihned jsem se pokusil protiútok otázkou.

„Vypadáte nějak bledě, nestalo se vám něco ?“ podařilo se mi ale namísto odpovědi zaslechnout jen další dotaz. Ten ovšem v sobě vlastně jakoby mimoděk skrýval i původně požadovanou informaci. Navíc byl vyslovený s nefalšovanou účastí, a to byl další důvod k tomu, abych bez jakýchkoli poznámek souhlasil s obsazením jedné ze čtyř židlí za malým konferenčním stolkem kolmo přiraženým ke kusu nábytku za nímž jsem seděl já.

„Můžu vám nějak pomoct ?“ zazněla v krátkém sledu už třetí otázka. Rázem mne zachvátila stejná, spíše ještě silnější vlna soucitu nežli byla ta, která vyvanula z  její předchůdkyně.

Mlčky, ale důrazně jsem ke své podřízené přisunul tenkou vrstvu doručených papírů a již přeci jen malinko svrasklá ruka s decentně nalakovanými nehty se jich se zcela stejnou samozřejmostí ihned ujala.

K mé překvapivé úlevě se pod blonďatou hlavou brzy vymodeloval srdečný úsměv. Nalíčené rty, které jej vytvářely se však téměř vzápětí rozestoupily.

„Šéfe vy nemáte u bytu sklep ?“ objevila se mezi nimi nová věta.

„Mám, ne ...?“ odvětil jsem poněkud nechápavě.

„No tak vidíte, v nejhoršim se tam můžete přestěhovat.“ Nalakovaný nehet ke mně odcvrnkl přípis s upřesněním požadavku datovaný k loňskému červenci.

Nevěřícně jsem se do něj, snad už posté, začetl. A opravdu. Ve výčtu místností sklep scházel. Za slůvkem příslušenství navíc nebylo připsáno zájmeno zejména, a tak bylo nutno přiznat, že moje podřízená má naprostou pravdu.

Byl to onoho dne první pořádný důvod k alespoň maličkému úsměvu. Nebylo však možno jej komukoli věnovat. Blonďatá hlava podřízené totiž byla znovu skloněná nad doručenými papíry. A když ji po několika minutách zvedla, z mého obličeje opět vyzařovala vážnost.

„No vidíte šéfe“, téměř štítivě ke mně přistrčila pročtené dokumenty. „To jsou věci“, dodala poněkud neurčitě.

„Takže zastupovat mně nebudete,“ řekl jsem se zjevnou vyzývavostí. Vzhledem k tomu, že před jejím jménem se tyčil stejný titul jako před mým, byl tento tón, podle mého názoru, zcela důvodný.

Zněna v hlase blondýnu zřetelně zaskočila. „No víte ... šéfe...“ pomalu ze sebe soukala. V jejích hnědých očích cosi několikrát zaškubalo. Pak se ale zorničky pevně zúžily.

„Já myslím, že na tohle musíte stačit sám, já vám jako právník dost těžko pomůžu....,“ zabodla do mne svůj pohled.

S neskrývanou ironií jsem našpulil ústa. I kariéra mé podřízené se s justicí nikdy nepotkala. Tuto skutečnost nijak nemohla změnit ani její náhle bojovně vystrčená brada.

„Jestli ale teda nevíte co s prachama, tak si vemte nějakýho advokáta,“ dodala ještě zesíleným hlasem. Zřejmě proto, aby její slova nebyla přehlušena zvukem odstrkované židle.

„Tak rychle napište tu odpověď,“ řekl jsem i já poněkud důrazněji. Mé větě totiž začal konkurovat zvuk otevíraného a vzápětí opět zahrazovaného vchodu do místnosti.

V tomto souboji se mi ale podařilo bezpečně zvítězit. Přesto však nebylo možno ubránit se pocitu, že vyslovenou žádost dokázala spolehlivě zneškodnit již sama plocha s třeskotem zavřených dveří. Hezkou chvilku jsem na ni dokázal jen nehybně zírat.

Ze samé otupělosti se mi pokrčila ramena a tím se znovu rozhýbaly i mé ruce. Ty přesně podle před okamžikem vyslovené rady sáhly po zlatých stránkách a vyhledaly v nich telefonní číslo nejbližší advokátní kanceláře. Sjednání návštěvy pak už nebylo žádným problémem. Zcela v poklidu jsem si ji dohodl na příští týden.

Stejně tak uplynul i zbytek dne. Vcelku příjemně jsem jej završil v gauči jeden metr od boku mé bývalé choti. Občas si vyměňované poznámky neomylně prozrazovaly, že televizí vysílaná komedie nás oba opravdu zaujala.

17. ledna

Čas se již přehoupl přes třetí hodinu odpoledne a venku se pomalu začínalo smrákat, když prostorem mé kanceláře proletěl slabý zvuk trojího zaklepání. S přiměřeným nasazením hlasu jsem vyzval ke vstupu do místnosti. Dveře se pomalu otevřely a na jejich prahu stanula podřízená.

„Šefíku...“, neodpustila si úvodní rýpnutí. Snad právě proto však zůstala stát už poté co učinila pouhý jeden půlkrok směrem k mému pracovnímu stolu. „...co kdyby jsme dneska šli do hospody?“

Dlouhým pohybem si uhladila účes.

„Zvu vás,“ přidala ještě, když zjistila, že z mé tváře nelze téměř nic vyčíst.

Maličko jsem se zhoupl i s židlí. Někam si vyrazit a ještě k tomu s dámou typu podřízené by mi dnes proti mysli opravdu nebylo. Zároveň však ve mne vězela potřeba vše trochu zdramatizovat.

„No ale tak jo...“ pomalu jsem odříkával a snažil se o jistý nádech bodrosti. „...ale jenom na chvilku,“ podařilo se větu ukončit se zdánlivou přísností.

V obličeji blondýny se objevil radostný úsměv:

„Jasně šéfe...“ přitakala nečekaně hlubokým hlasem, „... uděláte si svejch vosumnáct piv a hned jdeme domů.“

Dříve však nežli se mi povedlo sestavit odpověď dveře místnosti se s překvapivou tichostí zavřely. Stalo se tak jen díky rychlému zásahu podřízené zvenčí. Tím ovšem přišla vniveč i celý den chystaná otázka na vypracování dosud neznámé odpovědi k ministerskému dopisu.

Svou podřízenou jsem znovu uviděl až asi za hodinu, oblečenou do dlouhého koženého pláště.

„Tak šéfe..., “ nesmlouvavě mne vybídla k odchodu.

Významně jsem zaukal na ciferník hodinek, abych jí připomenul, že do konce pracovní doby zbývají ještě celé čtyři minuty a s předstíranou horlivostí se zahleděl do jakéhosi náhodně otevřeného spisu.

Blondýnu to však přimělo pouze k tomu, aby několikrát hlučně přešlápla.

Jelikož se mi nechtělo předem pokazit večer, několikrát jsem slabě pokýval hlavou. Zároveň moje pravačka s důkladnou pomalostí zaklapla desky spisu. Nyní, jak se zdálo, už bylo možné se urychleně vypravit k odchodu.

Moje podřízená toto počínání sledovala bez jakýchkoli poznámek. Stejně tak mne zcela mlčky vyvedla z budovy úřadu a odvezla dvě stanice tramvají.

Vystoupili jsme přímo před rozzářeným vchodem restaurace. Jak se dalo očekávat, podřízená bez jakéhokoli zaváhání vstoupila dovnitř.

Na jejím počínání nebylo nic výrazně překvapivého. Zvolený před několika lety obnovený lokál byl v místním měřítku vyhlášený dobrou a nepředraženou kuchyní i pitím a jeho bytelně, ale vkusně zařízený interiér neodrazoval příslušníka žádné ze sociálních vrstev. Zdánlivě mimoděk tak vyzařoval neotřesitelnou vírou, že základy české demokracie jsou takřka nezničitelné.

Ani jeden z nás ale určitě neočekával, že všechny stoly již v tu hodinu budou plně obsazeny. Po absolvování neúspěšného hledání volných míst nám proto nezbylo nežli se zatím postavit k nálevnímu pultu. Ani zde jsme však nebyli zdaleka sami. Suverénně kráčející vysoké blondýně v patách následované mou maličkostí ovšem okolostojící dav složený výhradně z osob mužského pohlaví obtěžkaných nejrůznějšími skleněnými nádobami uznale ustupoval z cesty.

„Dvě becherovky....“ poručila nesmlouvavě podřízená výčepnímu sotva jsme se zastavili. Ten sice na mne nejprve vrhl tázavý pohled pak ale mlčky sáhl po dvou malých skleničkách.

Nebyl to však ten nejlepší nápad.

„Velký...“ vzápětí totiž na něj podřízená zaječela. „Malym prckem byste mýho šéfa strašně urazil...“ dodala a z bezelstnou oddaností se mi zahleděla do obličeje. Totéž, ovšem s jistou příchutí nechápavosti, zároveň provedl i výčepní.

Nutkavě jsem pocítil, že nyní již nesmím zklamat. Shovívavý úsměv, kterým se mi podařilo téměř ihned obšastnit výčepního však k naplnění této potřeby příliš přispět nemohl. Ani mně samému nezbylo, nežli si tento fakt přiznat. Svůj pohled jsem proto prudce napřel směrem ke své podřízené. Zorničky mých očí se při tom ostře sevřely. Zároveň s tím se mi samovolně pootevřela ústa.

„.V.hu..p....á,“ vzápětí jsem zaslechl vlastními rty zadrmolené hlásky. V onom okamžiku bylo vcelku nerozhodné, že mohly stejně dobře vyjadřovat, jak mně neznámé ženské příjmení, tak i všemi jistě občas užívané nelichotivé oslovení.

„ Radim vám dobře, nepokažte si to!“ následovalo totiž mnohem srozumitelnější, zlověstně vyslovené varování. Významně jsem se rozhlédl. Ihned bylo možno se s potěšením přesvědčit, že jistý soucit až pohrdání, které mne obklopovaly náhle vystřídala neskrývaná zvědavost. To se mi však k vlastnímu překvapení z úst draly již další věty.

„Paní je vězeňkyně...“ řekl jsem omluvně k výčepnímu „....už deset let nebyla mezi lidma, tak jí to občas trochu ujede.“

Dav osob, který nás těsně obemykal o dva kroky ustoupil.

„Nechte to na ty dva malý bechery...“ podařilo se mi vzápětí potvrdit původní objednávku.

Výčepnímu, jak se zdálo, nezbylo nic jiného nežli tomuto přání vyhovět. To mou poněkud zarudlou podřízenou přimělo k tomu, aby se jednoho z naplněných kalíšků chopila a za všeobecného mlčenlivého zájmu jej okamžitě vypila do dna.

„No...“ s umírněnou kritičností jsem zhodnotil její počínání. Zároveň moje oči obkroužily lokál. S neskrývavou úlevou se mi podařilo zahlédnou i právě uvolněný stůl.

„Tak se zkusíme navečeřet,“ vyjelo ze mne velitelským hlasem. „Jdeme,“ opsala hlava s významně svraštělými ústy kratičkou křivku. Aniž bych však očekával jakoukoli reakci vykročil jsem ve směru jejího zakončení.

K ohlédnutí mne přiměla až potřeba získat od právě obsazeného stolu výhled směrem k výčepu. Teprve nyní jsem si všimnul, že podřízená přichází s kvapně vyhotovenou účtenku v ruce a s jakýmsi neznámým mužem vysoké zavalité postavy v patách. Oba dva se pak téměř současně posadili.

Uvelebili se na sousedních židlích protější strany stolu.

„Teda šéfe, moh bych k vám na chvilku přisednout, né?“ promluvil neznámý muž, poté co utichlo šoupání nohou. „Vy jste fakt férovej chlap, to se musí uznat...“ pokračoval svým hlubokým hlasem. Zněl tak drsně, že nemohl vyvolat ani stín pochyb o své upřímnosti.

„Já si stejně ale myslim...,“ muž se nervózně podrbal na lalůčku ucha“... neurážejte se šéfe... že bych to tady s kolegyní, zaválel přeci jenom líp než vy.“

Tázavě jsem se na svého nového společníka zadíval. Představit si jej jako ministerského úředníka bylo pro mne dost obtížné. Ten si ovšem mé rozpaky naštěstí vysvětlil zcela jinak.

„No, jo vy mně nemůžete znát, ale já už jsem si taky něco odseděl,“ rázem mi připomenul nový statut podřízené. „Řekl bych... asi dohromady víc než tady pani...,“ dodal s neskrývavým nádechem hrdosti.

„Že by ale někdo z nás muklů chodil do hospody, to jsem teda neviděl,“ doplnil ještě jedním dechem další větu. V ní se ovšem, na rozdíl od té předchozí, nacházel nepřehlédnutelný osten podezření.

Zároveň nebylo možno neucítit, jak po mne moje podřízená vrhá významný úsměv. Ani jedno mne však nyní již nedokázalo vyvést z míry.

„No, o tom vy skutečně nemůžete vědět...“ řekl jsem se znatelnou shovívavostí. „My to experimentálně zavádíme teprve od začátku roku a týká se to zatím jen odsouzených žen,“ podařilo se mi zdůraznit poslední dvě slova. S ulehčením mi došlo, že stín podezření v mužových očích podstatně zeslábl.

„I když si odpykáte třeba jen pár let, tak pak toho o běžném občanském životě už příliš nevíte. A právě proto se před propuštěním zavádí vycházky pod dozorem, aby se odsouzená snadněji vypořádala s nutnými prvními problémy na svobodě.“

V zádech mi až zamrazilo hrdostí nad tím jaké nádherné úřednické fráze mi dokázaly odplynout z jazyka.

„Pane vrchní, jídelní lístek,“ ponechal jsem na okamžik své společníky osudu a využil chvilkové přítomnosti neustále poletujícího číšníka.

„Dáte si s námi, ne?“ podařilo se mi dovršit svoje okamžité vítězství, tím že obsluha žádaný kus papíru v průsvitných deskách podala i muži.

Ten se však na mne stačil pouze ohromeně podívat. Jeho pohled totiž ve mne vzápětí vyvolal nutkavou potřebu k monologu připojit ještě jednu větu.

„Co byste nám mohl doporučit ?“ nenuceně jsem se zeptal.

Nový společník ovšem pro odpověď nešel daleko:

„No guláš a pivo, né ? rychle zachraptěl a s menší nedůvěřivostí se na mne zahleděl: „A to mně teda šéfe jako zvete?“ dodal ještě.

Blahosklonně jsem se usmál. „Ale samozřejmě,“ podařilo se mi ze sebe dostat bodrý tón, „...říkal jste přeci, že byste nám mohl leccos poradit ?“ Na odpověď se mi však čekat nechtělo.

„Guláš a pivo, to ale bude jen pro nás,“ zběžně jsem dodal a v rychlosti nahlédl do jídelního lístku. „Tady vaší...“ na okamžik jsem se odmlčel, abych vypíchl poslední slovo “...kolegyni bych doporučil srbské ražniči a místo piva asi...“

K našemu stolu se opět přiblížit číšník, a tak věta zůstala nedokončená. Místo toho se mi podařilo uplatnit objednávku. Teprve pak jsem svým společníkům začal znovu věnovat.

„Snad vám to bude chutnat líp než v kriminále...? “ zahleděly se do jejich obličejů mé tázavé oči.

Zatímco podřízená i nadále napůl zarputile a napůl rozpačitě mlčela, mužovi jsem zřetelně nahrál na jeho oblíbené téma.

„No tak šéfe, jako v hospodě to tam není, to né... ,“ řekl rozšafně, „...ale nechte na hlavě...,“ udělal dramatickou pauzu, „...někdy tam taky vařej jedna báseň. Pak shovívavě máchl rukou. „No, teď ale už zase pár let nemám přehled,“ dodal téměř sklesle. Náhle ovšem významně vztyčil ukazováček. „To ale, když jsem dělal mluvčího, to byly jídla !“

Mužův nečekaně zesílený hlas v mžiku utichl. Nikomu nemohlo ujít jak se vzápětí pod náporem nejistoty očekávání jeho ústa nepřirozeně zkroutila.

Moje hlava se udiveně zakývala.

„Mluvčího ?“ zeptal jsem se jakoby nevěřícně. Navržený námět dalšího hovoru mi připadl jako poměrně bezpečný.

Muž se polichoceně usmál. „No, jo šéfe, já byl v devětaosumdesátym a devadesátytym mluvčí celýho lapáku.“ Maličko vzrušeně se nadýchl. „A to jste měl vidět.... Co já jednal s různejma náměstkama, poslancema, prokurátorama....To už snad ani nejni pravda.“ S nečekanou upřímností si povzdechl.

Musel jsem si přiznat, že v tom okamžiku se ve mne opravdu budil soucit. Podařilo se mi ale pouze smutně pokrčit rameny.

Naštěstí však chvilku soustrastného ticha protrhl číšník přinášející objednané pokrmy. Aniž by se na cokoli ptal, dokázal je před nás správně rozmístit. Vzápětí nám jeho kolega dopravil sklenice s nápoji. Ani on necítil potřebu jakkoli promluvit.

„Tak dobrou chu“, popřál jsem svému společníkovi.

Už, už se moje ruka dotýkala ubrouskem pečlivě zabaleného příboru, když mi došlo, že již hezkou chvíli nikdo nevěnoval pozornost podřízené.

„No tak,“ ostře jsem jí oslovil. „Je vám doufám jasný, že ražniči nebudete okusovat, ale napřed si ho sundáte s jehly a pak hezky příborem.“

Zároveň se mi podařilo zahlédnout, jak se oslovené dámě otevírají ústa. Přinutilo mne to k tomu, abych se ještě neodmlčoval.

„A to víno“, pokračoval jsem v nasazeném tónu a ukázal na právě přinesený pohár, „to není žádný čaj v ešusu,“ projely mým mozkem chvíle strávené v armádě. S úlevou jsem zaznamenal, že se nalíčené rty podřízené samým překvapením opět semkly.

„Tak pozor! Budu vás pořád sledovat!“ ukončila vše až neskrývaná výhružka. Muselo mi však ujít, s jakou trpělivostí můj nový známý přesně tento okamžik očekává.

„Ale šéfe,“ chlácholivě mně oslovil s již rozbaleným příborem v ruce. „Proč tady pani děláte takovou pakárnu..., “ dodal s mírnou výčitkou. „...vona přeci žádnej průšvih udělat nechce, že jo ?“ obrátil se k oslovené o souhlas.

„Tak na zdraví, “ odměřeně zdvihla podřízená místo odpovědi svoji číšku. Stejnou rukou vzápětí učinila pohyb směrem k mužovi. Ten se svého půllitru chopil velmi ochotně. Jak se mohlo zdát, přiukli si velmi srdečně.

Pocítil jsem proto potřebu nezůstávat stranou. Zatímco ovšem přípitek půllitry byl naprosto nefalšovaný, ke sklence vína se mnou třímaná sklenice mohla pouze přiblížit.

„Tak na vaše propuštění,“ pokusil jsem se proto si svůj předchozí neúspěch alespoň z části vynahradit.

To ovšem muže opravdu zaujalo. „A za jak dlouho pude ven ?“ zeptal se s nepředstíraným zájmem. Opět uznalým pohledem přejel po postavě podřízené.

„Za šest neděl,“ rychle jsem střelil od boku. Zájem mého společníka však tím zdaleka nebyl u konce.

„A to musíte chodit pořád s ní?“ vrhl okamžitě další dotaz. „Třeba k manželovi, jí samotnou nepustíte?“ zjevně cítil potřebu získat další vysvětlení.

Nemohlo mi ujít, jak se podřízené samovolně skously rty. Nedávný rozvod v její duši, stejně jako v mé, stále ještě vytvářel nezhojenou ránu.

„No tak, aby nám to nevystydlo,“ řekl jsem místo odpovědi a soustředěně si ukrojil pořádný kus knedlíku téměř plovoucího v omáčce.

Jídlo bylo skutečně vynikající. Uznalé pokývání mé hlavy tedy nemělo pouze zdůvodnit útěk od původního tématu. Ke stejnému hodnocení pak zjevně dospěli i oba spolustolovníci, jelikož následujících více nežli deseti minut se věnovali výhradně naservírovaným pokrmům.

„A za co vlastně sedíš?“ přerušil muž ticho až poté co pozřený guláš zalil pořádným douškem již poněkud opadlého piva. S bodrým výrazem v tváři se zahleděl k podřízené. Ta ovšem, jak mi bylo zcela jasné, se odpovědi ihned mlčky zřekla v můj prospěch.

V tom okamžiku mne však nenapadlo nic jiného, nežli poněkud nepříhodně poklepat na ciferník hodinek.

„No, už budeme muset pomalu vyrazit zpátky,“ dodal jsem zamyšleně. Prsty mé pravé ruky přitom zcela samovolně luskly. Nyní už bylo kupodivu možné se vrátit k původně navozenému námětu.

„Pane kolego, “ oslovil jsem muže stejným tónem. „Sám přece musíte vědět, že o těhle věcech....jo ? vyjely ze mne poslední dvě hlásky poněkud ostřeji. Na mém obličeji se objevil mírně rozpačitý výraz. „A zvláš ne tady,“ ihned následovala další slova.

Rychlým pohybem levačky se mi podařilo rychle přivolat číšníka.

„Dáme si na závěr panáka whisky, co říkáte?“ zkusmo jsem navrhl.

Mužova tvář se zcela nedvojsmyslně rozzářila. Nic tedy nebránilo tomu, abych se zasvěceným úsměvem neučinil další objednávku. Se stejnou tváří jsem se pak znovu obrátil na muže.

„Navíc myslím, že vám stejně musí bejt všechno jasný.“ Moje pravačka se tajuplně zavlnila. „Né?“ dodal jsem s mírně spikleneckým nádechem.

Muž chápavě zvážněl.

„No, jo no deset let, to je fakt pálka...“ v tichém zamyšlení uznale pokýval hlavou. Jakoby mimoděk si hranou dlaně několikrát přejel krk. Bylo velmi zajímavé pozorovat, jak zároveň s tímto pohybem se z pleti podřízené opět začíná vytrácet nezdravá velkoměstská vybledlost.

„Tak tady máme ty panáčky,“ přerušil naše rozjímání až číšník.

„Zaplatím ano?“ zabránil jsem jeho rychlému odchodu poté co u našeho stolu obratně dokončil práci.

„Dohromady?“ suše se otázal, zatímco bleskurychlým pohybem odkudsi vytáhl tužku a blok účtenek.

„Jasně...za všechny...,“ vlastně mi nezbylo nic jiného nežli přitakat a k neskrývavé spokojenosti všech přítomných i s přidáním slušného spropitného provést úhradu požadované částky.

V duchu jsem si ovšem musel přiznat, že podle mých původních předpokladů měla být ještě o něco vyšší. I to mi však dávalo morální právo, abych se jedné z donesených skleniček ujal jako první.

„Tak na co?“ přiměl jsem společníky k následování. Návrh přípitku však od nich stále nepřicházel.

„Na tykání,“ bezděčně mne napadlo při pohledu na podřízenou. Ještě včas jsem se ale dokázal zarazit.

„Snad na štěstí,“ jakoby sledovanou dámu můj pohled probudil.

„Jasně, zdravejch jsou plný kriminály,“ přidal se s uchechtnutím muž.

Moje podřízená jej však odměnila zdrcujícím pohledem. Na našeho společníka měl jasný účinek.

„No, no, tak doufám, že se tady zase někdy brzo ukážete,“ vykoktal ze sebe zvážnělým hlasem. Téměř mi ho přišlo líto.

„Vycházky mohou být jednou týdně...proč ne,“ řekl jsem velkoryse. „Předpokládá to však vzorné chování...“

Nová role mi náhle zachutnala. Prudce jsem vstal a směrem ke své podřízené prudce máchl rukou. Tím se ovšem v mužovi probudila nová vlna solidarity.

„Ale tak šéfe, vždy ste takovej férovej chlap...,“ pokusil se mne ukonejšit. „A fakt se tady někdy stav...“ obrátil se pak k podřízené strojeně přísným tónem. „Stejně pořád víš houby, jak to teď chodí venku...“ dodal již podstatně mírněji, ovšem s nádechem důležitosti.

Pak ale jakoby se poněkud zarazil.

„A vy šéfe samozřejmě taky...“ téměř zašeptal směrem ke mně. „Kdybyste cokoli potřeboval, tak vám.....,“ důležitě zdvihl obočí,“... jsem k dispozici...“řekl novou větu již sebevědoměji. „Tady mně můžete najít každý vodpoledne,“ dodal ještě, i když, podle mého názoru, vcelku zbytečně.

„Jasně,“ se zdvořilým úsměvem jsem přitakal a na rozloučenou přátelsky zvedl levou ruku, zatímco druhá z opěradla židle už sbírala kabát.

Zároveň se také celé moje tělo rozpohybovávalo směrem k východu. Díky pomalu houstnoucí nikotinové mlze i osazenstvu kolem výčepu se mi jen stěží podařilo zjistit, že pořízená mne s odstupem několika kroků odpovědně následuje.

„Tak příjemný zbytek dne,“ srdečně jsem ji oslovil, jakmile jsme do sebe mohli vtáhnout doušek relativně čerstvého uličního vzduchu. Právě nyní mi totiž taktní upozornění na zcela opačné směry cest k našim domovům připadlo jako velmi vhodné.

Podřízená však prudce zasykla. „No, šéfe...“ řekla rozhořčeně. Pohlédla na mne tak, aby co nejdokonaleji využila svojí několikacentimetrové výškové převahy.

„Takhdle plníte své povinnosti?“ velitelsky se zeptala.

Podařilo se mi však pouze vyrobit nechápavý obličej.

„Snad že mně odvedete aspoň před kriminál, ne? téměř zakřičela.

Takto vyslovenému požadavku ovšem bylo zhola nemožné odporovat. Cesta tramvají strávená za oboustranného mlčení ale netrvala dlouho. Stejně tak jsme prožili i několik desítek metrů chůze před prvorepublikový činžák z jehož zánovní omítky ještě jakoby voněla i solidnost zašlých časů.

„Tak se mějte,“ odhodlala se podřízená teprve nyní prolomit panující ticho. Její ruka jakoby náhodou zavadila o mé rameno zahalené pod tlustou vrstvou šatstva. Vzápětí však nečekaně rychlým krokem zmizela za masivně vyhlížejícími vchodovými dveřmi.

Nenapadlo mne nic lepšího nežli se znovu podívat na hodinky. Bylo teprve něco málo po sedmé. Doma jsem tedy mohl, ze vzdálenosti jednoho metru od boku bývalé choti, v pohodě sledovat další pokračování amerického dobrodružného seriálu. Občas vyměňované poznámky neomylně prozrazovaly, že i toto pokračování oba opravdu zaujalo.

22.ledna

Hned brzy odpoledne, oblečený do kabátu, jsem se vydal do kanceláře svého nadřízeného, abych mu připomenul svůj již předchozího dne ohlášený odchod k zubnímu lékaři.

„Lepší bys to měl mít někam do hospody...,“ odvětil mi ředitel na rozloučenou a vlastně i na souhlas.

„To je snad skoro škoda, když se udělalo tak hezký počasí...“ rozvinul jsem původní téma do další šíře. To mi ovšem vzápětí připadlo jako poněkud nepříhodné.

„Já se ale snad ještě vrátím...“ rychle proto z mých úst vyšla nová věta. Zazněla sice podstatně nejistěji, zato ale rozhodně souvisleji.

Ředitel však jen přátelsky máchl rukou a znovu se pečlivě zahleděl do rozečteného fasciklu listin. Nezbylo proto nežli vyjít na mrazivou ulici.

Opětovně jsem si přitom uvědomil, že na řadu měsíců odkládanou návštěvu zubaře bych se vydal mnohem raději. Tyto ve mne znovu rašící výhonky studu ovšem drtivý příval venkovního vzduchu marně prozařovaného jasně zářícím, ale slaboučkým sluncem okamžitě zahubil.

Cesta k advokátovi, kterou jsem se z kajícnosti rozhodl vykonat pěšky, však netrvala více jak dvacet minut. I tak ovšem bylo nutné opětovný vstup do příjemně vytopené místnosti vysvětlit slovy přerývavě plynoucími z přeci jen již ztuhlých úst.

„Ale ano posaďte se přeci u nás na chvilku,“ zareagovala sekretářka dobře nacvičeným nepřítomným úsměvem, „...pan doktor ještě musí něco v rychlosti dodělat.“

„A odložte si...“ ukázala na zlatem se lesknoucí věšák, když uplynula skoro čtvrthodina.

Souhlasně jsem pokývnul. Ze sezení v místnosti, která byla čekárnou i sekretariátem mi již začínalo být horko. Když mne však sekretářka vyzvala, abych šel dál nová vlna zahanbení nad tím, že musím vyhledat právní pomoc ještě naštěstí nenabyla nekontrolovatelných rozměrů. Ze samé radosti mne tak vůbec nenapadlo pátrat na základě jakého záhadného podnětu byl tento pokyn vydán.

Bylo by to ovšem stejně zcela zbytečné, protože vzápětí jsem se mohl osobně přesvědčit, že advokát si další chvilky opravdu přeje strávit v mé společnosti .

„Tak co vás trápí,“ žoviálně mne uvítal hned za prahem své přepychově zařízené pracovny. Na místo jakéhokoli vysvětlení jsem mu podal před týdnem doručenou obálku. Zároveň se moje tělo zcela samozřejmě uvelebilo do polstrované židle přistavené proti jím užívanému pracovnímu stolu.

Advokátova ruka ozdobená briliantovým prstenem se podávaného předmětu opatrně chopila, rozbalila jej a rozevřený svazek listin přisunula k očím usazeným v hlavě jíž sloužila.

Měl jsem tedy chvilku času, abych si začtenou, mladistvě vyhlížející postavu i interiér pracovny pořádně prohlédl. S jakousi radostnou lítostí mi nezbylo, nežli si přiznat, že jakákoli moje snaha dosáhnout spatřený věk a majetek je již předem naprosto ztracená. Budováním socialismu jsem se na rozdíl od svého protějšku určitě zabýval podstatně déle.

Tyto myšlenky se v mém mozku asi zahnízdily poněkud silněji, protože advokát si musel další pozornost vyžádat slabým zakašláním.

„No víte,“ oslovil mne s významnou pomalostí, “...podle platného občanského zákoníku se právo odnímat užívání bytu v zásadě váže na přidělení srovnatelné náhrady anebo alespoň ubytování. Jenže...“

Odmlčel se, aby mohl povytáhnout obočí a nasadit tak svému obličeji vážnější výraz.

„Máme tady ustanovení paragrafu tři odstavce jedna. A to nám říká, že výkonem práv nelze porušovat dobré mravy.“

Do obličeje si nasadil novou dávku již poněkud uvadajícího smutku.

„Takže jestli máte někde v okolí Prahy polovinu vily, může se dost dobře stát, že soudce na vás s tím vyjede,“ opustil náhle advokát svoje spisovné vyjadřování. Znovu se odmlčel. Zřejmě, aby se na mne mohl alespoň trochu pousmát. To se mu však již nepodařilo.

„Ale pane doktore, tohle všechno já vim...“, poněkud neomaleně jsem vpadl do zjevně neukončeného výkladu, „...mě se taky povedlo udělat si práva...“,zazdálo se mi, že musím přednostně zareagovat na nesouhlasně se otevírající ústa, „...řekněte ale, jaká platí k těmhle ustanovením judikatura?“

K mému překvapení se advokátovy rty opět sevřely. Zároveň se jeho brada, ještě před okamžikem pobouřeně zašpičatěná, v mžiku zkrabatila.

„No, judikatura, judikatura...“, řekl jakoby poněkud nepřítomně a přistrčil mi zpět obálku se soudní obsílkou „...ta je dost řídká, a taky, jak jistě víte...“, mile se na mne usmál,“...není pro soud závazná.“

Nerozhodně jsem pokrčil rameny. To si advokát možná vyložil i jako souhlas, ale určitě jako pobídku k dokončení své původní myšlenky.

„Tedy jestli se dohodneme, tak bych se asi pokusil jít na smír, s tím, že druhá strana vám třeba dá nějaký odklad na vyklizení.“

„Odklad na přestěhování ?“ téměř nevěřícně jsem se zeptal. „A proč myslíte, že by na to druhá strana měla přistoupit?“ povedlo se mi položit druhou otázku již podstatně věcněji.

Advokát potěšeně pokýval hlavou.

„Víte, každý kdo dělá do justice vytuší, jak dlouho by asi probíhal výkon rozhodnutí. Takže když si dohodneme určitou lhůtu, bude to pro ně mít svoje pozitiva.“

„A pro mně to bude taky výhodné?“ ihned jsem navázal na jeho větu.

„Budete mít třeba rok času, abyste si stěhování pořádně připravil,“ nenechal se advokát v pohotovosti vyjadřování zahanbit.

Ale ani já jsem však slova příliš obtížně nehledal.

„Takže s těma lhůtama pro výkon rozhodnutí to až tak špatný není?“ vylétla z mých úst otázka. Byla sice pronesená téměř lhostejně, i přesto se jí podařilo advokátovu profesionálně uhlazenou tvář maličko zakabonit.

„Jestli ovšem chcete, tak samozřejmě půjdeme proti návrhu. V tom nám nic nemůže zabránit. Můj názor ale už myslím znáte,“ připomenul mi s nádechem varování. Zlověstně na mne upřel svůj soustředěný pohled.

Tím však moje tělo dokázal přimět pouze k tomu, aby začalo pomalu vstávat. „No... no... já si to tedy rozmyslím,“ téměř jsem zakoktal.

Advokát ze sebe vyloudil blahosklonný úsměv. „Správně, pořádně si to rozmyslete...“ přitakal mi. „Dlouho, ale ne, jestli můžu prosit,“ dodal skoro omluvně. „Mně volný termíny mizí rychle.“ Pravý koutek úst se mu svraštil do drobného, ale dobře patrného úšklebku.

Nenapadlo mne nic lepšího nežli pokývat hlavou. Asi ale opravdu v onom okamžiku nebyl příhodnější způsob, jak zároveň vyjádřit souhlas i rozloučení. Nepostřehl jsem však, že advokát však se mnou ještě neskončil.

„Takže u sekretářky zatím zaplatíte jen dnešní konzultaci, ano?“ řekl téměř velitelským tónem.

Před očima se mi objevily drobné mžitky. Určitě nejen díky tomu, že před několika vteřinami jsem povstal. Rozhodně mne ale na okamžik donutily k naprosté nečinnosti. Moje odpověď proto mohla být již téměř ledově klidná.

„My jsme spolu uzavřeli nějakou smlouvu ?“ dokázal jsem ze sebe dostat i špetku údivu.

„Smlouvu ?“ jakoby se advokát pokusil napodobit tón mého hlasu.

„Víte přeci jaké jsou právní náležitosti jakékoli dohody?“ nemínil jsem přerušit sled otázek.

Advokát však zjevně zastával odlišný názor.

„Jistě,“ byla konečně slyšet jakási odpověď. Do mé tváře se vbodl ostrý ale nechápavý pohled. Advokát jej však stále doprovázel pouze mlčením.

To mi ale vůbec nevadilo. Výtěžek ze zisku zadržovaných slov se, podle mého názoru, dal opravdu oželet.

Rychle jsem znovu pokýval hlavou a současně vyrazil pryč.

Několik prudkých kroků mne přivedlo do čekárny. Zde jsem se však také nehodlal zdržovat. Bylo proto dobře, že hned prvním letmým pohybem se mi podařilo z věšáku strhnout kabát.

Sekretářka mne přitom jen strnule pozorovala. Já jí však odmítl věnovat jakoukoli pozornost. Místo toho jsem se svrchníkem nedbale pohozeným přes rameno trhnutím otevřel venkovní dveře a s použitím stejné síly je opět za sebou zavřel.

Do kabátu jsem se oblékl teprve na ulici. Mými plícemi přitom protekly určitě hektolitry vzduchu. Běh ze třetího patra mne opravdu poněkud vyčerpal.

V podstatně pomalejším tempu jsem se vydal na blízkou zastávku hromadné dopravy. K ní po chvilce čekání přijela tramvaj, která mne spolehlivě dopravila na zhruba před hodinou opuštěné pracoviště.

Na něm jsem se zdržel až do prvních nočních  hodin. Teprve tehdy se mi podařilo dopsat první verzi jakéhosi koncepčního materiálu, který měl být ve třetím čtvrtletí předložen ministrovi.

Tím jsem ovšem musel oželet úspěšný společenský film, který ten večer vysílali v televizi. Vůbec mi to však nevadilo. Dosti zřetelně jsem pocioval, že dnes by obývacím pokojem příliš pochvalných poznámek nelétalo.

23. ledna

Několik hodin jsem se společně s podřízenou zabýval přepracováváním jakéhosi vráceného materiálu. Vyznat se ve změti útržkovitých poznámek rukou vepsaných do počítačem úhledně zpracovaného textu by opravdu bylo nad síly jednotlivce. Ve dvou se nám ale dílo podařilo úspěšně završit.

„Chovala jsem se snad vzorně ?“ opustila podřízená odborné pole v okamžiku, kdy  tiskárnu začaly opouštět první opravené stránky.

Dočkala se však pouze nechápavého pokrčení ramen a toto gesto se mi ještě navíc podařilo zamaskovat pohybem, kterým jsem sáhl po novém svazku čistých kancelářských papírů.

„Takže jo nebo ne?“ otázala se proto podřízená znovu, tentokrát však o něco ostřeji.

Moje odpověď však byla totožná. Snad pouze s tím rozdílem, že tentokráte jsem sáhl po papírech prošlých počítačovou tiskárnou. Podřízená si toto ovšem vyložila jako souhlas.

„Takže mám dneska nárok na vycházku, ano?“ zeptala se jakoby jen pro formu.

Konečně mi došlo. Lehce jsem se pousmál a pokýval hlavou.

„Můžeme to zkusit,“ podařilo se mi říci komisním hlasem. „V šestnáct patnáct si vás osobně vyzvednu. A jste připravená.“

Zároveň jsem své podřízené prudce pohlédl do očí. Proti mne vyšlehly dva hnědé blesky. To však byla její jediná odpověď.

Mohl jsem se proto, poté co počítač dokončil svoji práci, odebrat k řediteli, abych se s novým textem v ruce pokusil o štěstí. Jak se však dalo očekávat, materiál bylo nutno ještě jednou upravit.

Tuto práci jsem sice již vykonal zcela samostatně , ale i tak se mi podařilo do kanceláře své podřízené vstoupit přesně v určenou dobu. To, že pouze nečinně seděla za spuštěným počítačem mne ovšem nijak nepřekvapilo. Důležitější byly její okamžité přípravy k odchodu. Budovu našeho zaměstnatele se nám proto podařilo opustit poměrně rychle.

Z logiky věci mi přišlo samozřejmé, že o tom, jaký podnik navštívíme rozhodnu výlučně já. Konec, konců ani podřízená se této skutečnosti žádným nápadem neprotivila.

Brzy jsme tak dorazili do nedaleké podle názvu restaurace, která ovšem byla spíše barem s nabídkou snad všech myslitelných nápojů. Její nevelké prostory v okamžiku našeho příchodu hostily pouhou trojici mužů postávajících s čpavě dýmajícími cigaretami. I podle nedaleko odložených skleniček se dalo usoudit, že určitě patří ke stálým zákazníkům.

Obsluha nás tedy mohla, ihned poté co jsme přistoupili k nálevnímu pultu, přívětivým pohledem vyzvat k objednávce.

„Campari, absint, vodka, bavorák, becher, rum....?“ podařilo se mi poměrně plynně přeříkat krátký v hlavě uložený seznam možných nápojů.

„Ale tak šéfe...“ odpověděla podřízená poněkud káravě.

Tázavě jsem se na ni zahleděl. Podařilo se mi však narazit pouze na dvě soustředěně zúžené zorničky.

„Tak dva rumy...“ nazdařbůh jsem hlesl poslední položku z vyjmenovaného seznamu. „A velký...“ oslovil vzápětí barmana můj již mnohem rozhodnější hlas. „S dvěma kolama...“ dodal jsem na zmírnění o něco tišeji.

Obsluhující mi beze slov vyhověl a stejně tak jsme si s podřízenou při využití zvláštně tvarovaných číšek s rumem symbolicky přiukli. Můj pohled přitom letmo sklouzl po řadě několika prázdných stolů.

Nápad na využití některé z volných židlí jsem však, vzhledem k tomu, že v místnosti všichni stáli, raději okamžitě zavrhl. Jako mnohem vhodnější mi připadlo připojit se k dálkovému přípitku podřízené s jedním z hostů, kteří nás již od příchodu, zřejmě z  nudy, sice nenápadně, ale přesto zjevně okukovali.

„No to už se tady fakt dlouho neobjevila pěkná ženská, která by se neštítila něčeho tak poctivýho,“ vyjmul si počastovaný pán z úst zapálenou cigaretu. S pomocí tohoto zvláštního ukazovátka označil vábně se lesknoucí odlívku, kterou ve své pravačce svírala podřízená. V několika nejbližších vteřinách však musel zjistit, že oslovenou dámu takto do rozpaků nepřivede.

„To já musim tady kvůli šéfovi...., von by mně jinak na hodinu vyhodil,“ opáčila mu s předstíranou zkroušeností.

„On je váš šéf ?“ udiveně na mne pán ukázal.

Podřízená se na něj podívala s jakýmsi přezíravým úžasem. „Vždy to přeci říkám...A každej den musí vypít aspoň dvě deci rumu.“ Trucovitě pohodila vlasy. „S někým. To aby si nepřipadal jako alkoholik. Tak se pravidelně střídáme,“ dodala ještě na vysvětlenou.

Víčka pánových očí se několikrát trhaně zahýbala. Nově získané informace mu zjevně musely připadat až příliš neobvyklé.

Naproti tomu před mým zrakem se objevily z poslední doby již dobře známé mžitky. S radostí jsem si ovšem uvědomil, že doba jejich působení se oproti včerejšku určitě o něco zkrátila.

„Ne, nezlobte se na ní...“ objevil se však i nyní v okamžiku  nově nabytého vědomí spásný nápad. „To má z toho Konga...“ vydral se z mých úst slabý povzdech.

Pánův pohled na svět několikrát na sebou znovu rychle zakryla víčka.

„No ona se tam narodila,“ řekl jsem samozřejmě. „A hned potom jí ale unesli,“ zdálo se mi, že musím svoje tvrzení učinit ještě zajímavější.

„Z Konga...narodila...unesli...,“ nevěřícně pán vydechl.

Maličko se mi ulevilo. Můj původní předpoklad, že pravidelně podnapilý šéf bude ve srovnání s krásnou blondýnkou ztracenou v srdci černé Afriky naprostou banalitou, se začínal potvrzovat.

Náš poněkud neobvykle se vyvíjející rozhovor ovšem musel zaujmout i ostatní hosty.

„Tedy na to, že jste z Konga, tak vypadáte až podezřele bledě,“ konstatoval další z trojice dosud zdánlivě netečných pánů. Jeho tvář kromě zlatých brýlí zdobil i pobavený úsměv. Zároveň se závěrečnými slovy se k naší nově vytvořené skupince přidružil i poslední z návštěvníků. Byl jím zatím mlčenlivý muž s ostře řezanou, přísnou tváří.

V této situaci ovšem mi ovšem nezbylo nic jiného nežli svoje zatím pouze mnohoslibné poznámky uspořádat souvisleji.

„No její rodiče tam na začátku šedesátých byli od nás vyslaný jako lékaři a ona se jim tam narodila.“ Z chvilkového  nedostatku nápadů jsem se prohrábl ve vlasech. Kupodivu to pomohlo.

„Jenomže, jak tam byly ty nepokoje...“ podařilo se mi tvrzení podtrhnout zavrtěním ruky, „...tak jí nějakej vzbouřenej kmen unesl a držel až skoro do šesti let. K nám vlastně přišla rovnou do školy,“ podtrhl jsem ještě tragiku osudu své podřízené.

„A to bylo v kterym Kongu ?“ z ničeho nic se ozval náš dosud mlčící společník. Do jeho tváře, na rozdíl od ostatních, nepřibyl ani zlomeček veselosti.

Naštěstí jsem se však dokázal rychle zorientovat.

„No přeci v belgickým. S hlavním městem nazvaným podle bývalého krále Leopoldville. Dneska se to jmenuje Zaire. Na rozdíl od bývalé francouzské kolonie s hlavním městem Brazzaville, která je dodneška Kongo,“ dozněl můj zeměpisný výklad.

„A to se stalo jak tam zavraždili Babraka Karmala?“ ihned, ale již jakoby již spokojeněji, požádal vážný muž o další upřesnění.

Mohl jsem se tedy s převahou pousmát. „Ale ne, v Kongu přeci tenkrát byl Patric Lumumba.“

Mužův výraz znovu o něco zvážněl. Pocítil jsem tedy potřebu sdělit něco nového o dětství své podřízené.

„A voni ty domorodci mysleli, že běloši, protože v tropech každej Evropan chlastá, mlíko vůbec nepijou“ podařilo se mi uplatnit své vědomosti nabyté čtením cestopisů a dobrodružných románů,“... tak jí těch šest let dávali rum.“

Dva z našich nových známých se srdečně zasmáli.

„A tady vidíte jaký má blahodárný účinky,“ ukázal jsem směrem k postavě své podřízené.

Připadalo mi potřebné říci o ní právě teď něco ryze pozitivního. A přesně to se, podle jejího lehkého úšklebku na dosud kamenné tváři i nové vlny smíchu dvou dalších společníků, zřejmě i podařilo

Za jediného zjevně nespokojeného tak bylo možno označit stále vážně se tvářícího pána.

„Prosim vás, co nám to tady vykládáte,“ ostře se mi podíval do očí. „Co vy o takovejhle věcech víte?“ pohrdavě se zeptal.

Veselí z naší skupinky rázem zmizelo.

„Víte vy jak to v Africe v tý době vypadalo?“ pokračoval muž v kladení otázek.

Jen jsem naprázdno polkl a pouze se pokusil muži vrátit jeho pohled. Vysvětlovat, že v šedesátých letech bylo mojí povinností především chodit do školy, nebo jak tehdy pro mne jižní výspu zeměkoule představovalo Bulharsko, mi v nastalé situaci připadlo naprosto zbytečné.

Můj protivník však ani žádnou odpověď nečekal. Zjevně si ji chtěl říci sám.

„Takovýhle akce, pokud se organizovaly...“ máchl rukou. Na okamžik odhodlaně sevřel ústa.

Stále jsme si však upřeně hleděli do očí. Muselo mi tak uniknout, že mezitím podřízená stačila z kabelky vyjmout peněženku a přistoupit k nálevnímu pultu.

„.. tak byly pořádně zabezpečený,“ pokračoval muž v kratičce přerušeném toku slov. „A něčemu takovýmu jak vy řikáte by nikdy nemohlo dojít,“ objevil se na jeho tváři pohrdavý, zároveň ovšem vítězný úsměv.

Nutkavě jsem pocítil potřebu se nyní ozvat.

„Prosim vás, víte co se od nás navysílalo všeljakech odborníků,“ podařilo se mi s předstíranou suverenitou máchnout rukou. „To se kolem každýho rozložila tanková divize?“ Můj pravý loket vykroužil pohrdavé gesto.

„Víte kolik měla republika obyvatel ?“ nedokázal jsem si přesto odpustit ještě drobné přisazení.

Muže to však nepřesvědčilo ani v nejmenším.

„Já povídám znova , že tyhdle akce musely vždycky bejt pořádně zabezpečený,“ téměř výhružně zavrčel.

Znovu jsme se na sebe mlčky zahleděli. Nápad na protržení panujícího ticha však kupodivu zrodila moje hlava.

„A co jak nám v polovině osmdesátej let unesli ty lidi v Angole?“ dokázal se mi vybavit skutečný, tehdy více než deset let starý případ. „To bylo taky zabezpečený?“ vyzývavě jsem se zeptal.

Mužova spodní čelist se několikrát prudce zakývala zprava do leva. Do tváře, k níž náležela, tak načrtla nevídaný obraz zloby. Nemohl jsem si nepřiznat pocit rodící se obavy z toho, co bude následovat.

„Tak snad vyrazíme, né ?“ z ničeho nic přerušil nedokončenou diskusi hlas podřízené. „Šéfe, rychle to koukejte do sebe kopnout,“ druhou větou připomenula stále ještě netknutý obsah skleničky svíraný v mé levačce.

Náhle jsem pocítil nutkavou potřebu jí ve všem vyhovět.

„Tak my jdeme,“ oznámila podřízená na rozloučenou, jakmile se mi podařilo vyprázdněnou číšku odložit na nedaleký stůl.

Těmito slovy však jakoby již promlouvala k proskleným vstupním dveřím. Musel jsem tedy učinit několik rychlých kroků, aby se mi podařilo ji s přijatelným odstupem následovat.

„Je vám šéfe jasný, že mně teď někam zvete na koňak a kafe ?“ mohla mne tak podřízená oslovit téměř ihned, poté co stanula na vyasfaltovaném chodníku.

Moje levačka pečlivě dopnula všechny knoflíky na kabátu a urovnala pásek. Teprve takto upravený jsem slabě kývl hlavou a beze slova vykročil směrem k nedalekému hotelu těšícímu se téměř mezinárodně dobré pověsti.

První slova z mých úst tedy uslyšel až číšník v luxusně vyhlížejícím prostředí kavárny přijímající moji objednávku. Zde se nám pak podařilo strávit několik dalších hodin. Byly však prožity v natolik příjemném hovoru, že mne vyrovnání téměř astronomického účtu vlastně ani nezabolelo.

Domů se mi ovšem podařilo dorazit až na přelomu večera a noci.

Ihned po příchodu jsem zjistil, že moje dcera už leží v posteli a cosi si vypráví s bývalou chotí klečící vedle ní na koberci.

„Ještě rychle pusu na dobrou noc,“ okamžitě mne napadlo.

V dobré náladě jsem se vydal k dceřině lůžku. Myšlenka, že potomkovi svoji dnešní nepřítomnost dokážu alespoň maličko vynahradit tento pocit ještě prohloubila.

„Co tady chceš ?“ sykla však bývalá cho, jakmile jsem se ocitl na prahu dětského pokoje.

Moje tělo se okamžitě zastavilo.

„Mám tady snad dceru...,“ podařilo se mi vzmoci se na odpověď teprve po uplynutí několika vteřin. Zároveň jsem znovu vyrazil směrem k posteli.

To však bývalou cho okamžitě zvedlo z podlahy.

„Kdoví jestli,“ nenávistně zachrčela. Mezitím stačila udělat několik rychlých kroků, aby mi co nejdříve zahradila další cestu.

Zastavili jsme tak, až když se naše těla téměř vzájemně dotýkala. Nemohlo mi uniknout, jak se bývalá cho několikrát přerývaně nadýchla. Po jejích předchozích rázných pohybech to ani nebylo nic divného.

Můj mozek si však přesto neodpustil vzpomínku na chvíle kdysi společně trávené mnohem příjemněji. Maličko jsem se ušklíbl.

Bývalá cho ale kratičkou přestávku využila k nabrání zcela jiných myšlenek.

„Ty prase vožralý vypadni vodsoď „, téměř nepříčetně zaječela a významně nosem nasála vzduch: „Táhne to z tebe jak z kořalny, “dodala ještě.

Můj obličej rychle zvážněl.

„Jo, jen co budu moct dát svý dceři pusu,“ podařila se mi kupodivu věcná odpověď. Pevně jsem se svému protějšku zahleděl do očí.

„Seš satej jak dobytek, tak si běž na záchytku,“ dokázala bývalá cho jen nepatrně rozvinout svoji předchozí větu. Tato slova však pronesla již podstatně klidnějším hlasem.

„Jasně, ale až budu moct dát svýmu dítěti pusu,“ nevzmohl se ani můj náhle rozbouřený mozek žádnou na novou myšlenku. Jen jsem se poněkud rozkročil a vyzývavě si založil ruce.

„Tak počítám do tří,“ řekla bývalá cho vzrušeným hlasem. Několikrát prudce vydýchla.

Dosáhla však pouze toho, že na se mých ústech objevil útrpný úsměv.

„Já tě odsud vyfackuju,“ velmi rychle jsem se tedy dočkal soustředěným hlasem pronesených slov. Ihned poté se její levačka vymrštila směrem k mému obličeji. Nedalo mi však velkou práci tento pohyb nadzdvižením ruky zastavit. Stejně tak nebylo obtížné odrazit i následující útok z opačné strany.

Bývalá cho udělala krok zpátky.

„Tak běž pryč,“ znovu vykřikla. S posledními hláskami se jí pod náporem vzlyku úplně zlomil hlas.

Napřažené ruce mi volně spadly podél těla. Překvapeně jsem pohlédl do bolestí se chvějícího obličeje před sebou.

Náhle se před mýma očima objevila temná, rychle se zvětšující skvrna. Z úleku jsem škubl hlavou. Před bodavou bolestí v obličeji mne to ovšem již neuchránilo. To už se však mé paže znovu zvedly. Právě včas, aby zabránily další vlně úderů.

Po několika dalších bezvýsledných pokusech si bývalá cho položila ruce v bok.

„Tak to by ti snad už mohlo stačit,“ prohlásila vítězoslavně.

Přiměla mne však jedině k tomu, že jsem se opět pevně rozkročil. V několika hodinách podruhé utíkat se mi vůbec nechtělo. I přes palčivou bolest se v mém obličeji dokázal vymodelovat sebevědomý úsměv.

„Proč se nenecháte...,“ nečekaně protrhl dusné ticho prosebně znějící dětský hlásek.

Bývalá cho byla okamžitě zpět u postele.

„Pojď, vstávej, musíme rychle pryč,“ uchopila dceru za ruku a postavila ji na nohy.

„Udám tě za znásilnění,“ vmetla mi do tváře. Zjevně si tak ale jen chtěla uvolnit cestu. Bylo to však zcela zbytečné. Neměl jsem nejmenší chu svoji bývalou cho jakkoli v bytě zdržovat. Právě proto ovšem nebylo možno zabránit ani tomu, aby jí dcera s vyděšeným pohledem a přerývanými vzlyky poslušně nenásledovala.

Za malý okamžik se ozval  třesk zavíraných vchodových dveří. S bezmocně skloněnou hlavou jsem se odšoural do koupelny. Konečně byl čas na to, abych si všiml, že mi z nosu pomalu odkapává krev.

Mechanicky jsem se omyl a z balíčku náležícího bývalé choti vytáhl chuchvalec vaty.

Po několikerém syknutím se dokázal vecpat do postižené nosní dírky.

Pak moje pravačka navyklými pohyby pozhasínala všechna světla. Nyní už jsem se mohl v oblečení svalit na postel. Kupodivu stačilo jen několik minut převalování a podařilo se mi tvrdě usnout.

24. ledna

Probudil jsem se za hluboké tmy. Letmým pohledem na zápěstí bylo možno zjistit, že do hodiny vstávání ještě zbývá spousta času. Moje tělo se proto znovu zachumlalo do pokrývky. Spánek se mi však přivolat zpět nepodařilo. Po desítkách minut marného boje mne tedy nenapadlo nic lepšího nežli se odevzdaně zvednout.

Opatrně jsem nahlédl do všech pokojů. Byt však byl, samozřejmě až na mne, zcela liduprázdný.

V onu hodinu ale tato skutečnost mohla vyvolat pouze pokrčení ramen. Raději jsem se proto začal okamžitě vypravovat do práce.

Osprchování se, převlečení a snídaně zabraly sotva třicet minut. Nebylo tedy divu, že kolem vrátného se mi podařilo projít s několikahodinovým předstihem oproti normálu.

Jistě jen díky této okolnosti mne službu konající osoba počastovala soucitnými slovy o nadřízených, kteří nevědí co chtít a stejně nikdy nic na platu neohodnotí. Na toto téma se mi ovšem příliš diskutovat nechtělo. Proto jsem pouze souhlasně pokýval hlavou a raději se rychle zavřel do své kanceláře. Teprve zde mne, pohodlně rozloženého na křesle, znovu zastihl spánek.

Několik zameškaných hodin však již samozřejmě nebylo možno dohnat. Večer jsem se proto vracel domů mnohem více unavený nežli obvykle.

Možná i z toho důvodu se mi, zároveň s pohledem na rozzářená okna bytu, zachtělo předstírat, jakoby se včera večer vůbec nic zvláštního nestalo. A toto rozhodnutí se brzy ukázalo jako zcela správné. Ke svému překvapení a vlastně také úlevě jsem totiž brzy odhalil, že ke stejné taktice se uchýlila i bývalá cho.

Den se tak ke svému konci chýlil v naprostém poklidu. Určitě však i zásluhou vyčkávavého mlčení, které opanovalo celý byt.

„Máš jí do pokojíčku,“ oslovila mne bývalá cho až pozdě večer. Máchnutí ruky v naznačeném směru doprovodila kyselým obličejem.

Na mé tváři naopak naskočil špatně potlačovaný úsměv. Zaslechnutá slova mne okamžitě téměř katapultovala z křesla. Ke své již ležící dceři se mi tak podařilo dorazit v několika vteřinách.

Zastihl jsem ji důkladně zachumlanou do pokrývky. Ven vyčnívala vlastně jen hlava obložená plyšovými hračkami.

Na obličeji se mi vyloudil ten nejpřívětivější výraz.

„Tak jak jsi se dneska měla ?“ řekl jsem tiše a zároveň ji pravačkou pohladil po hebké pleti.

Dcera potěšeně přivřela oči.

„No dobře...“ odpověděla. Jak ovšem bylo zřejmé, udělala to jen ze slušnosti. Z jejího rozpačitého pohledu totiž bylo zřejmé, že v hlavě se jí honí něco zcela jiného.

„Tak copak,“ povzbudivě jsem ji oslovil. Opatrným pohybem se mi podařilo z jejího čela odstranit pramínek spadlých vlasů.

Pár dětských očí se na mne ostražitě zadíval. Drobná ústa jakoby se už chystala promluvit, již rozestupující se rtíky se ale několikrát vždy znovu sevřely.

Raději jsem ji jen znovu pohladil.

„A tatí...“ konečně ze sebe vypravila.

Dočkala se za to povzbudivého úsměvu. Zřejmě právě proto dokázala větu i dokončit.

„...ty bys fakt Martinovýho tátu zmlátil ?“ Ihned poté se na mne zvědavě zahleděla.

„Martinovýho tátu ?“ opakoval jsem udiveně opis jména jednoho z našich sousedů v domě „...a proč bych to měl dělat ?“ vylezla ze mne nakonec nechápavá otázka.

Dcera s neskrývaným náznakem jisté nedůtklivosti zavrtěla hlavou. Z jejího hlasu však i přesto nezmizel mírný tón.

„No přeci...  jak mu máma včera řikala aby šel za tebou... tak von nechtěl, protože bys mu prej dal přes držku,“ zaznělo s nečekanou samozřejmostí. Něžné rtíky opět zastavily pohyb a v mírně pootevřené poloze dychtivě čekaly na odpověď.

Nedalo mi, abych se vesele nezasmál. Oproti sousedovi jsem byl alespoň o hlavu menší, a tak právě pronesené ocenění opravdu vonělo kouzlem nečekaného. Naštěstí mi ale ještě včas došlo, že musím rychle odpovědět na původně položenou otázku.

„No to víš, že jo,“ nechtělo se mi potomka zklamat. Významně jsem se nadechl. „...kdyby ti chtěl někdo ublížit, tak by viděl,“ povedlo se mi přeci jen konec myšlenky poněkud zreálnit.

I přesto jsem raději rychle sklonil hlavu. Jedině tak totiž bylo možno dceřino čelo počastovat včera odepřeným polibkem. Jím jsem chtěl celý hovor šastně ukončit. Vůbec mne však nenapadlo, že zároveň s tím se můj zátylek ocitne v objetí zpod pokrývky bleskově uvolněných dětských rukou.

Vyvinutím jemného ale rozhodného tlaku si mne dcera položila vedle sebe na postel.

„Tak já už budu spát...“ špitla ještě, aniž by mne však pouštěla se svého sevření.

Myslím ovšem, že já její oznámení dokázal naplnit mnohem dříve. Rozhodně však jsem se na své, bývalou chotí již několik let opuštěné lůžko, přemístil až s úderem půlnoci.

30. ledna

„No výborně,“ bodře jsem vzhlédl k podřízené ihned poté co se mi podařilo dočíst jí přinesený návrh dopisu, “myslím, že dneska vám zase můžu udělit vycházku.“

Oslovená dáma se sice vzmohla jen na zdrcující pohled, i přesto téměř přesně s ukončením pracovní doby bez ohlášení vstoupila do mé kanceláře. Byla již oblečená do svého dlouhého zimního kabátu, což ve spojení několikerým významným podupnutím mohlo znamenat pouze výzvu k odchodu.

V tomto ohledu jsem jí ale dokázal rychle vyhovět.

Bez jediného slova domluvy se nám podařilo společně nasednout do tramvaje směřující do restaurace navštívené téměř přesně před dvěma týdny. Z tohoto důvodu mne vůbec nemohlo překvapit, že hned za vchodem stál nám oběma již dobře známý muž. Jakoby jen letmo zamával na uvítanou a ihned na to začal klestit cestu k jednomu z volných stolů. Zcela samozřejmě jsme jej následovali.

Nezbylo mi proto nic jiného nežli zopakovat předchozí objednávku. Hbitá obsluha jí, ohledně nápojů, dokázala vyřídit téměř okamžitě.

Vše prostě probíhalo tak jednoduše, že jsem ztratil jakoukoli chu přemýšlet a tedy i mluvit. Jedinou moji činnost vlastně obstarávaly jen ruce donekonečna hladící příjemně chladivou sklenici piva.

Jak se ovšem zdálo stejná nálada postihla i podřízenou.

„Koukám... Nejste vy dneska nějaký zaražený?“ musel proto jako první promluvit muž.

„Neprovedla si něco?“ obrátil se snad i možná trochu vážně na podřízenou. Určitě proto byl překvapený, když se její blonďatá hlava až dosud téměř odevzdaně skloněná nad číší vína nečekaně prudce zvedla.

„Já, né“ zazněla rychlá slova, „...ale tady šéf:“ Koutky lehce nalíčených úst se na nepatrný okamžik stočily do úšklebku.

„Co šéf...jak...“ pokusil se muž ze sebe vysoukat jakousi větu. Podřízená ale na ni zjevně nebyla příliš zvědavá.

„Asi z něj bude bezdomovec,“ jasně u ní převážila potřeba dokončit vlastní myšlenku.

„Bezdomovec... To přeci ...“ mohl se teprve poté znovu ozvat náš společník. Bylo však nepochybné, že i on neomylně pokračuje ve svých vyjetých kolejích.

Podřízená proto pocítila, že musí věci uvést na správnou míru.

„Teda vlastně má se jen odstěhovat někam za Prahu, “ řekla téměř chlácholivě.

Muž se však na ni jen nevěřícně podíval.

„To... von...tobě...“ přerývavě ze sebe vyrazil. Hrozivě zašpičatělým loktem ukázal směrem ke mně.

Náhle však jeho paže měkce dosedla zpět na hranu stolu. Zároveň se mu v tváři na okamžik objevil příjemný úsměv. Ten však možná dokázaly vyvolat právě přinesené svůdně vonící talíře s objednanými pokrmy.

Zřejmě i proto jsem se ihned pustil do jídla. K mé úlevě toto ovšem pokládali za nejrozumnější i oba moji společníci. Muž se proto znovu ozval až s posledními sousty.

„No to je ale přece paráda když máš někde u Prahy barák,“ adresoval svoji novou větu tentokráte mně.

S  úlevou jsem si uvědomil, že hrozivý námět hovoru byl v tichosti opuštěn. Přišlo mi proto vhodné přistoupit i na nevýslovně nabídnuté tykání.

„Barák, prosimtě...“ Z mých úst se vydral jízlivý povzdech. „Víš jak to tam vypadá?“

Muž ale jen nechápavě pokrčil rameny.

„Tak to nějak vylepšim, né ?“ zeptal se s neotřesitelnou logikou.

„Těžko,“ řekl jsem stejným tónem. Líčit právní a osobní poměry všech spoluvlastníků se mi opravdu nechtělo. Bylo totiž vcelku jasné, že mého společníka nyní jen tak něco nepřesvědčí.

„Proč to teda neprodáš?“ zaútočil na mne s novou otázkou. Ani ta však příliš uspět nemohla.

„Protože to nikdo nekoupí,“ podařilo se mi vcelku jednoduše opáčit.

Muže to přimělo, aby několikrát shovívavě pokýval hlavou. Svůj pohyb zastavil při pohledu směřujícím do vybíleného stropu.

„No to máš fakt těžký,“ řekl s jakýmsi podivným soucitem v hlase.

Náhle však svoji hlavu spustil zpět do normální polohy. Zároveň jsem ucítil jeho upřený pohled.

„Tak to si teda s tim už dávno měl udělat něco jinýho,“ vzápětí se do mne vryla slova pronesená nečekaně ostrým tónem.

Moje ústa naprázdno polkla. Tak prudký útok jsem opravdu nečekal.

„A co teda ?“ konečně se ze mne vydrala jakási odpověď.

Muž si posupně odfrkl. Rozvážně uchopil dosud téměř nedotčený půllitr a s důkladnou pomalostí jej začal vyprazdňovat. Konečně odlehčená sklenice udeřila o masivní desku stolu.

„No víš...“ odhodlal se teprve pak promluvit. Zjevně však pocítil, že ze všeho nejdříve by si přeci jen měl osušit svoje stále ještě orosená ústa. Poté se masivní polštářky prstů jeho pravačky spojily do jakéhosi hrotu namířeného na má prsa.

„Nám v kdysi kriminále vychovatel vždycky řikal...“ Muž si znovu pohladil rty. „Když vám vadí, že prší zařiďte si, a pořád krásně svítí slunce. Kdyby třeba takový rusáci měli pořád koukat na to jaký je počasí tak by Prahu určitě nikdy nevosvobodili.“

Zkoumavě se na mne zahleděl a díky tomu se brzy mohl pochlubit svým vítězným úsměvem. Ten pak s každou další vteřinou stále narůstal. Vzhledem k trvajícímu zmatku v mé tváři však zcela oprávněně.

Tětivu svých úst muž ovšem nemohl napínat do nekonečna. Několikrát si proto významně odkašlal. Na mne to ale žádný vliv nemělo. Do věci se tak musela vložit podřízená.

„Takže teď si tedy mám myslet, že přede mnou jsou dvě deci vína, né?,,“ opřela se do našeho společníka. V jejím hlase bylo tolik nečekané ostrosti, že ho zjevně nenapadlo nic lepšího nežli napodobit můj pohled.

Podřízená však už jen špičkami nehtů důrazně zaukala na stěnu prázdné skleničky před sebou. Dokázala tak vyloudit sice slabý, ale dobře slyšitelný zvuk, muže tím ovšem k žádné, tím méně k očekávané odezvě nepřiměla.

Ke spokojenosti obou svých společníků jsem proto objednal novou sadu nápojů a muž se na mne tedy musel zadívat mnohem přátelštějšíma očima.

„Prosimtě neřikej mi, že tam třeba ve sklepě nemáš nějaký uhlí...“ chlácholivě mne oslovil.

Má ústa se smutně sevřela. „To tedy neříkám...“ dokázal jsem proto ze sebe vydat jen několik tichých slov. Desítky metráků, určitě stále ladem ležícího paliva, vlastnoručně složeného v rámci dovolené, kdy tehdy ještě moje cho v Praze zažádala o rozvod, i dnes zjevně zatěžovaly moji duši.

Zároveň moje oči začaly cosi usilovně vyhledávat na desce stolu.

„No tak vidíš, to by stačilo jen trochu obhlídnout a všechno je perfektní,“ dokázal jsem téměř přeslechnout povzbudivě znějící mužovu větu. V hlavě mi vlastně utkvěly jen její poslední hlásky.

Musel jsem tedy popuzeně vzhlédnout.

„Perfektní...prosimtě tě...dyk to celý skoro padá na hlavu...“ vyjekl jsem, určitě až zbytečně vztekle.

„Pojistit jste to ale nezapomněli, co?“ ozvala se rychle podřízená. Rozhodně se mne pokoušela poněkud usadit. To se jí však povedlo natolik, že se můj zrak znovu zabodl do desky stolu.

„To teda ne...“ zavrčel jsem přitom jakoby mimoděk. Ani připomínka dluhu spoluvlastníků za mojí každoroční platbu rozhodně nezněla příliš povzbudivě.

Muselo mi proto ujít, že podřízená se snad i trochu rozpačitě pousmála. „Ale tak vono se to nějak vyvrbí,“ dokázal jsem naproti tomu zachytit její chlácholivě znějící hlas. Přiměl mne k tomu, abych alespoň zvedl hlavu.

„No to sichr,“ okamžitě vyrazil z mých úst kratičký proud ironických slov.

Na tváři podřízené se objevil nejistý záchvěv. Určitě právě z tohoto důvodu se rychle natočila směrem k muži.

„A co ty? Doufám, že taky máš takovou depku?“ řekla s netajenou vyzývavostí.

Muž ale jen potěšeně mávl rukou. „Prosimtě...“ s přehledem odehnal její domněnku. Ihned navázal líčením jakéhosi příběhu ze života, který, jak se dalo očekávat, skončil  v kriminále.

Musel jsem však uznat, že náš společník toho nejen má dost za sebou, ale umí i dobře vyprávět. Moje další role se tedy omezila více méně jen na objednávání rumu, jehož se tentokráte nestranila ani podřízená. Ta navíc mužův hovor vícekrát proložila svým právním rozkladem. Vědomosti našeho společníka v tomto oboru sice nebyly zanedbatelné on sám však posléze uznal, že k udělení doktorátu práv přeci jen ještě nejsou postačující.

Naše loučení po mnou provedené úhradě proto bylo více než přátelské. Rukodáním jsme si při něm slíbili další setkání přesně za týden.

Teprve pod chladným večerním nebem však jakoby na mne konečně dolehla síla zkonzumovaného alkoholu. Mohl jsem proto být rád, že svědkem mého příchodu domů byl pouze tvrdě spící byt.

6. února

Setkání s naším novým přítelem se uskutečnilo přesně tak, jak bylo před týdnem naplánováno. Tentokráte však jsme jej já a podřízená, vzhledem k naší omezenější schopnosti konzumace rumu, ukončili o něco dříve. Domů se mi proto podařilo dorazit v době, kdy ještě bylo možné zachytit dějovou linii hlavního večerního pořadu vysílaného onen den televizí.

Jelikož si přesně tuto myšlenku osvojil i můj mozek, musel jsem okamžitě zjistit, že gauč v obývacím pokoji se již stačil proměnit na postel obsazenou bývalou chotí.

„Mám skoro čtyřicítku, “ zároveň mne dostihl sípavý hlas.

Teprve nyní jsem se odhodlal pohlédnout směrem k obličeji položenému na polštáři. Jeho strhané rysy jakoby dokládaly pravdivost předchozích slov. Nezbylo tedy nežli alespoň soucitně pozvednout obočí.

„Moh by si zavolat pohotovost ?“ ozvala se bývala cho znovu. Její hlas sice zazněl téměř neslyšně, zřejmě ale právě proto nedokázal skrýt slaboučký velitelský přízvuk.

„A co potomkyně ?“ nemohl jsem se tak ze všeho nejdřív nezeptat na dceru.

„Dobrý...V pokojíčku...“ zasípala bývalá cho s viditelnou námahou.

Uznale jsem pokýval hlavou. Nyní už mi skutečně nic nebránilo v tom, abych přistoupil k telefonu umístěnému na poličce v předsíni. Potřebné číslo bylo pečlivě vepsáno do vedle ležícího notýsku, a tak v mém uchu brzy zazněl dlouhý vyzváněcí tón. Nevrlý ženský hlas jej však vystřídal až dlouho poté kdy mne již omrzelo sčítat jeho přerušení.

Svoji mezitím již dobře promyšlenou žádost jsem tedy mohl vychrlit bez jediného zaváhání.

„A od kdy má ty teploty?“ nemohla si přesto dáma na druhém konci telefonu odpustit doplňující otázku.

„Co já vim tak od večera,“ rychle mne napadla v podstatě i pravdivá odpověď. Ta také osobě na druhém konci drátu nedávala prakticky žádnou možnost pro vedení dalšího výslechu.

„Já vás předám panu doktorovi,“ muselo tedy ze sluchátka zaštěknout.

„Prosím,“ zazněl odsud o několik vteřin později klidný hluboký hlas. K velké mojí úlevě vystřídal předchozí neskrývaně otrávený soprán.

I přesto mi nezbylo nežli svoji žádost znovu zopakovat.

„No jo no,“ téměř si povzdechl lékař, když konečně utichl vodopád mých slov, „...já se k vám tedy podívám.

Ještě si vyžádal adresu a pak už jsem s pomocí dcery mohl jen nečinně vyhlížet z okna. K mému překvapení však sanitka před domem zastavila za necelou půlhodinu.

Na prahu bytu se lékař, aniž by bylo možno mu v tom zabránit, zul a pod dojmem mého neurčitého posunku neomylným krokem vstoupil do obývacího pokoje. I tak mi ale připadlo vhodné, abych ho následoval.

„No, copak,“ zaslechl jsem tedy jeho slova. Ta však povzbudivě pronesl směrem k bývalé choti.

„Mám devětatřicet šest,“ hlesla pacientka. K mému překvapení se vcelku hbitým pohybem posadila.

„Hm... csccc...“, ne příliš jednoznačně zahulal lékař, „...tak se svlíkněte, já si vás poslechnu,“ vyjádřil se ovšem vzápětí mnohem srozumitelněji.

Napadlo mne proto, že bych se měl vytratit z místnosti.

„Ale kampak... kampak...,“ zarazil mne však lékařův hlas, sotva se mi podařilo udělat první dva kroky.

Nechápavě jsem se zašklebil. Vysoký muž v bílém plášti se ale takto přesvědčit nenechal.

„Podívejte, jednou jste mně zavolal, tak tady počkejte... A víte jak si máte pani ošetřovat,“ poněkud se rozhorlil. „Ona vás snad vocuď nevyhazuje,“ řekl ještě pobaveně.

V tváři se mi objevila příměs červené barvy. Cosi podobného by sice bylo možné vystopovat i na pleti bývalé manželky, v tomto okamžiku jsem však pro lékaře existoval pouze já.

„A taky za chvilku půjdete do lékárny...,“ zřejmě právě proto se mu zazdálo, že na moji adresu musí rychle dodat něco nového.

„Jo...“ naprázdno jsem polkl.

Lékaře se to však zjevně příliš neuspokojilo.

„No co jo? Něco se vám snad nezdá ?“ nečekaně na mne s novou silou vyjel.

Můj obličej v mžiku zbledl. Poslední výtka muže v bílém plášti se mi už opravdu přestávala líbit. Prudce jsem zvedl hlavu.

„Já se na to....“ vyjelo ze mne vztekle. Dříve však nežli věta stačila v hlavě uzrát, došlo mi, že mluvím kamsi nad lékařovu hlavu.

Naprázdno jsem vydýchl. Slova již se deroucí na jazyk tak rázem kamsi zmizela.

Můj pohled se setkal s přísným zrakem lékaře. Stačilo to kupodivu i k tomu, aby se moje rozbouřená krev téměř okamžitě zklidnila. Tato skutečnost mi však došla až mnohem později.

„Snad si na to můžu aspoň odskočit, né?“ musel jsem se totiž překvapeně zaposlouchat do vlastní zcela nové myšlenky.

Lékař náhle znejistěl. Jakoby nevěřícně zíral na moji energicky zašpičatělou bradu. Pak jen cosi rozpačitě zabrblal.

I přesto jsem však na záchodě strávil téměř celou následující čtvrthodinu. Do obýváku se moje nepatrně odlehčené tělo tedy vrátilo až v době určené pro vypisování receptů.

Před jejich převzetím jsem ovšem pocítil potřebu poučit dceru o tom, že maminku svoji přítomností již nemá obtěžovat a raději jít ihned spát. Strohost pokynů se mi ale podařilo přinejmenším vynahradit hlazením po vlasech a slibem návštěvy nedaleko nově otevřeného restaurantu McDonald´s.

Provedené poučení však bylo zcela na místě. To musel uznat jak lékař, tak bývalá cho. Zpět i s léky jsem se totiž vrátil až těsně před půlnocí.

20. února

Dřívější návraty z vlastně už obvyklého posezení v restauraci s podřízenou a naším tamním známým se postupně staly jakýmsi nepsaným pravidlem. Jen jejich příčiny se neshodovaly.

O předminulém týdnu již byla řeč. Při následujícím setkání pak jsem musel vzít ohled na bývalou tchýni, která mne na tři dny zastoupila v péči o domácnost. Zjevně tedy existoval podstatný rozdíl oproti dnešku, kdy se mi hlavou neustále honilo nadcházející soudní jednání.

Zároveň však musím přiznat, že dvě posledně jmenované příčiny moji duši zcela shodně přivedly do stavu jisté zadumanosti a roztržitosti, který nenarušilo ani restaurační prostředí. Bohaté myšlenkové výboje tak vesměs obstarávali oba společníci, zatímco já se soustředil vlastně jen poslech a placení.

Uvedené rozpoložení ovšem nepominulo ani při odkládání kabátu v předsíni. 

„Nedáš si kuře?“ dokázala mne tudíž v onom okamžiku dokonale zaskočit čerstvě uzdravená bývalá cho.

Pouze jsem se na ni tázavě podíval.

„Udělala jsem ho na oregánu,“ zkusila vzápětí připomenout moji kdysi oblíbenou úpravu. Ani s tím však příliš neuspěla. Jen jsem cosi neurčitě zahučel a zmizel v jednom z pokojů, abych se mohl převléci.

Moje samota však dlouho netrvala. Přesně ve chvíli, kdy moje tělo halily pouze slipy, ve dveřích místnosti se objevila dcera.

„Tati, prostřela jsem k večeři,“ bez zaváhání hrdě oznámila. Jakoby místo odměny se zadívala, jak na sebe urychlenými pohyby házím tričko a ošoupané džínsy.

„No jo, já už jdu,“ nezbylo mi nyní nežli se jednoznačně vyjádřit.

Ani tím se však již nedalo zabránit tomu, abych do malé jídelny nedorazil pod bedlivým dozorem. Stejně tak mne potomkyně pečlivě usadila před talíř obložený dobře propečeným stehnem a několika kopečky hustou šávou pokropené rýže.

Teprve pak se na přísné dětské tvářičce objevil vítězný úsměv. I v koutcích úst zde již čekající bývalé choti jakoby cosi maličko zaškubalo. Její obličej se ale ihned uklidnil. Zároveň s tím se mlčky chopila příboru. Bylo tedy zřejmé, že večeře má být už konečně zahájena.

„To bysme mohli takhle jíst každej den,“ navrhla však dcera ještě před dopravením prvního sousta do úst. Zjevně se jí zachtělo svůj předchozí úspěch ještě dovršit.

Nůž v pravačce bývalé choti zprudka cinkl o okraj talíře. Stejně takový byl i jí vržený pohled. Vzhledem ovšem k tomu, že zachytil pouze dětské ruce příborem způsobně krájící kuřecí maso, nemohla po něm následovat žádná slova.

Dcera proto svoji myšlenku nerušeně dokončila.

„No to je přece zbytečný,“ požádala nás rozšafným hlasem o souhlas. „Máma třeba začne něco vařit a táta musí čekat na sporák.“ Labužnicky si vsunula do úst sousto.

„A pak si zase překážíte při mytí nádobí,“ dodala po nepatrné odmlce.

Pozorným zrakem si ověřila účinek svých slov. Mne i bývalou cho nalezla soustředěně skloněné nad jídlem, a to jí připadlo jako příznivé znamení.

„Takže kdyby jeden den někdo vařil a myl nádobí pro všechny a pak zase druhej, tak by to bylo určitě lepší,“ rychle uzavřela své vývody.

Bývalá cho, zřejmě v posledním závanu právě přestálé nemoci, se dlouze rozkašlala. Pak se však s ledovým odhodláním znovu pustila do jídla.

Výrazně jsem si oddechl. Už s ohledem na právě demonstrované zjevně stále chatrné zdraví se mi do jejích názorů vůbec vměšovat nechtělo. A kuře na oregánu konec konců bylo opravdu chutné. Věčná škoda nechat ho vystydnout.

Jakmile bylo jasné, že přednesené názory  žádný odpor nevyvolají, dcera se na nás  radostně usmála. Poté se ale také začala plně věnovat večeři. Pokud chtěla i ona za deset minut začít sledovat televizní vysílání filmu s pohádkovým námětem nic jiného jí ostatně ani nezbývalo.

Všem se nám tak v plné spokojenosti podařilo shlédnout příběh o úspěšném stěhování z chaloupky na zámek. I to mi určitě pomohlo nadcházející noc strávit v opravdu hlubokém a klidném spánku.

21. února

Určitě i díky dobře prospalé noci mi nezbylo nežli se ráno cítit vcelku normálně. Zcela v poklidu jsem tak mohl dorazit do práce a zde se začíst do novin.

Po chvilce mne ovšem denní tisk znudil a já se opětovně zahloubal do již nesčíslněkrát prostudovaných paragrafů občanského zákoníku. Ale ani zde, stejně jako v doručených soudních spisech, které jsem za malou chvíli před sebou rozložil se nedalo objevit nic mimořádně zajímavého.

V tomto okamžiku bylo jedině možné vrátit se k četbě novin, které však posléze znovu nahradily texty právního charakteru. Nastolený koloběh činností ale v sobě příliš velkou přitažlivost zjevně neskrýval. Téměř jsem se proto zaradoval, že už konečně nadešel čas k odchodu.

Ten sice byl naplánován tak abych na místo dorazil se čtvrthodinovým předstihem, tramvaj však cestou nabrala zpoždění. Jen díky tomu jsem se před soudní síň dostavil s téměř minutovou přesností. Když tedy zapisovatelka vyzvala strany k jednání, dokázal jsem si sotva všimnout, že u opodál postaveného popelníku spolu s advokátem, starým známým již z doby rozvodového řízení a bývalou chotí svorně postává i soused z domu.

A k pořádnému zamyšlení nad touto skutečností pak už opravdu nebyl čas. Ze všeho nejdřív jsem totiž musel předstírat menší záchvat kašle. Do místnosti se mi tak podařilo vstoupit až v patách svých protivníků. Tím ovšem odpadl problém se správným určením místa náležejícího žalované straně.

Navíc bylo nutno odložit si svrchník. V tom okamžiku mi sice ještě ušlo, jak mne přitom soudkyně, jako posledního dosud stojícího, pronásleduje svým nevrlým pohledem, tento stále nezměněný obličej jsem však spatřil o několik vteřin později.

To už se ale její pravačka s důkladnou pomalostí zachytila o hranu stolu posazeného na vyvýšeném místě.

„Takže....“ řekla a maličko se zadrhla. Aby však toto nedopatření zahladila následující slovo raději vynechala. „... řízení ve věci vyklizení bytu,“ zazněla i přesto vstupní věta vcelku srozumitelně.

„Vy na svém návrhu i nadále v celém rozsahu trváte ?“ vzápětí se soudkyně obrátila směrem ke stolku za nímž seděla bývalá cho a advokát. Tato otázka ovšem byla pronesena spíše formálně, jelikož odpověď ve formě dvojitého mlčenlivého pokývnutí byla plně postačující.

Pak předsedající, postarší dáma v brýlích, namířila hlavou směrem ke mně. „A vy návrhu vyhovět odmítáte?“

„Ano,“ pocítil jsem, na rozdíl od navrhovatelů, potřebu i slovního vyjádření. Předsedkyně však ani přesto nebyla spokojena:

„A co vám na něm tak vadí?“ prohodila se soustředěným obličejem.

Zhluboka jsem se nadýchl. „No, tak především se jedná o vyklizení bez náhrady, a pak.....“ Z plic se mi podařilo vytlačit kyslíku zbavený vzduch. „Myslím, že dohoda o užívání bytu byla fakticky dosažena a žaloba je bezpředmětná.“

Soudkyně zamyšleně pokývala hlavou. „No dobře,“ řekla s jistou dávkou odevzdanosti. Po krátkém diktátu protokolu se jí ovšem rozhodnost opět vrátila.

„Tak začneme výslechem stran,“ řekla nečekaně ostře. „Přistupte,“ téměř se obořila na bývalou cho. Tu změněný tón hlasu zmátl natolik, že pokyn musela ještě schválit několikrát povystrčená advokátova brada.

Zřejmě ale právě proto se soudkyně během projednávání úvodních formalit výslechu snažila tvářit stále příjemněji.

„Tak co byste mi mohla říci o okolnostech podání vaší žaloby,“ oslovila poté bývalou cho s téměř přátelským úsměvem. I ona tak musela být poněkud překvapená, když očekávanou výpověď zahájilo hlasité vzlyknutí. Souvislé věty jsme se dočkali až po uplynutí několika dalších vteřin.

„Vždy je to snad jasné,“ oslovená téměř vykřikla. Hlas se jí znovu se poněkud zadrhl. „Proč mají spolu žít lidé, kteří se nemají rádi ?“ pokračovala řečnickou otázkou a téměř vyčítavě se na soudkyni zadívala. Tu však něco takového z míry nevyvedlo.

„No dobře,“ řekla shovívavě. „Vyličte nám tedy nejdřív okolnosti získání bytu.“

Bývalá cho na ni maličko zaraženě pohlédla.

„No byt získal odpůrce,“ odpověděla už klidným hlasem po kratším přemýšlení. „Ale protože měl se mnou dítě,“ dodala rychle.

Soudkyně klepla špičkami prstů o desku stolu.. „A jak je to se stávajícím užíváním?“

Oslovené se rozhořčením rozevřely zorničky. „Užíváním?“ znovu téměř vykřikla. „To je něco strašnýho. Nedávno jsem dokonce i s dcerou musela na noc odejít k sousedům.“

„Opravdu?“ zeptala se předsedající s neskrývavým zájmem. Tím bývalou cho přiměla k tomu, aby před ní několikrát hluboce svěsila a znovu pozvedla hlavu.

„A jak je to s úhradou užívacích nákladů?“ využila soudkyně její pohyby k položení dalšího dotazu.

„Ty hradí odpůrce,“ řekla bývalá cho jakmile dokázala na obličeji vymodelovat lehký úšklebek. Pod dojmem rodícího se překvapeného pohledu soudkyně však okamžitě přidala další větu. „Já jsem se vždycky s ním chtěla dohodnout na společném placení, von ale vo tom mluvit odmítal.“

Předsedající mlčky odhlédla směrem k zapisovatelce a nadiktovala několik vět. Teprve pak začala bývalé choti znovu věnovat pozornost.

„No a jak to tedy je s nemovitostí odpůrce?“

Obličejem dotázané zahrál nelíčený úsměv. „Má polovinu vily hned u nádraží, asi půlhodinu jízdy vlakem od okraje Prahy....“

„Dobře ale jaký je její stav?“ nečekaně předsedající přerušila její myšlenkový rozlet. Bývalou cho tím ale nezaskočila.

„No je poněkud zanedbaná,“ připustila jakoby mimochodem. „Teď ale se tam odstěhoval i jeden z dalších spoluvlastníků... jeho příbuzný, “ významně zdůraznila. „Tak myslím, že to můžou rychle uvést do dobrého stavu,“ ukončila svoje vystoupení v již nasazeném tónu.

Soudkyně souhlasně pokrčila rameny. „Takže chcete ještě něco dodat?“ položila viditelně pouze formální otázku, protože téměř současně rukou máchla směrem k mému stolku.

„Máte něco k navrhovatelce?“ pronesla s trochou roztržitosti v hlase a již vzápětí mne vypustila ze své pozornosti. Začala se totiž plně věnovat diktování zápisu. Darovala mi tak trochu času, abych se na své vystoupení mohl duševně připravit.

„Já bych se navrhovatelky,“ promluvil jsem tedy ihned poté, co dozněl klapot psacího stroje, „chtěl především zeptat, proč se vlastně rozváděla.“

Bývalá cho na soudkyni udělala téměř prosebný pohled. „Musím odpovídat?“ zeptala se zkroušeným hlasem.

Předsedající se shovívavě usmála. „Můžete odkázat na spis rozvodového řízení, ano?“ zároveň si návrh i odsouhlasila. Náhle ale v jejím obličeji převládly přísné rysy:

„A vy,“ ostře mi pohlédla přímo do očí, „klaďte dotazy, které bezprostředně souvisí s předmětem řízení.“

Odevzdaně jsem se lopatkami zavěsil do překližkového opěradla židle.

„Takže bych měl ještě druhou otázku,“ kupodivu se mi podařilo vydolovat ze sebe zcela nevzrušený hlas. „Kdy a jakým způsobem se navrhovatelka pokoušela dosáhnout společné úhrady užívacích nákladů ?“

Bývalá cho na mne vrhla udivený pohled.

„No pořád jsem to navrhovala,“ řekla bez zaváhání. „...ale ty jsi o tom nikdy mluvit nechtěl, tak jsem to pak nechala plavat.“

Připadlo mi, že takto se nemohu nechat odbýt. „A je na ty návrhy nějaký doklad? Já totiž o žádných nevím.“

Pravačka bývalé choti zamyšleně přejela po nose. „No doklad... doklad..., já jsem vždycky řikala, že budu platit dvě třetiny nákladů, ale on to nikdy nechtěl přijmout. Tak k čemu doklad, ne?“ dodala s tázavým přízvukem.

Neudržel jsem se, abych si lehce neodkašlal. Dříve však nežli se mi podařilo cokoli dalšího říci soudkyně po mne nemilosrdně šlehla svým došpičata naostřeným zrakem.

„Jako právník snad přeci musíte vědět, že úhrada je nejen povinností ,ale i právem?“ řekla nečekaně silným hlasem. Významně pozvedla oči.

Vzmohl jsem se jen na pokrčení ramen spojené s velmi neurčitým pohybem hlavou. To si ovšem předsedající vyložila jako souhlas.

„Takže nemáte už další otázky ?“ mohla proto pronést s podstatně spokojenějším přízvukem.

Podařilo se mi jen zopakovat předchozí posunek. Soudkyně se tak, ihned po následujícím nevyžitém vybídnutí advokáta k otázkám a kratičkém protokolování, mohla pustit do mého výslechu.

„Takže co vy byste mohl uvést k předmětu řízení?“ byl jsem osloven laskavě chladným hlasem.

Samovolně se mi svraštila kůže na čele.

„Takže za prvé“, začal jsem odříkávat v duchu dlouho připravovaný proslov. „Byt byl získán mnou od tehdejšího zaměstnavatele, přičemž podmínkou bylo zavázat se k desetiletému setrvání v organizaci.“ Se zdánlivou nedbalostí se mi podařilo dosáhnout na stolek, kde již byla připravena tenká vrstva listin.

„Zde předkládám příslušné dokumenty,“ položil jsem celou složku před soudkyni. „Za druhé,“ nepřipadalo mi vhodné dělat jakoukoli pomlku. “Rodiče obývají spolu s rodinou mého bratra  domek, který stojí ve vesnici zhruba sto kilometrů od Prahy. Stěhovat se tam tedy je, jak z hlediska prostorového, tak z hlediska pracovního uplatnění nemožné.“

Na osvěžení paměti jsem se lehce plácl do stehna. „Dále... Skutečně vlastním polovinu vilky. Ta ovšem má rekreační charakter a trvalé bydlení v ní nepřipadá v úvahu.“

Mé plíce prudce nasály vzduch. Soudkyně mne ale nepřestávala pozorně sledovat, a tak jsem připravený proslov mohl rychle dokončit.

„Jestli tedy mohu vyjít s toho, že byt je oběma obýván a navrhovatelka dosud přijímala úhradu nákladů, lze konstatovat existenci jisté dohody. Žalobu tak považuji za bezpředmětnou. Samozřejmě ale zvážím jakéhokoli další návrhy vycházející z pokračujícího společného užívání bytu,“ podařilo se mi zakončit rozhodně znějícím hlasem. Zároveň jsem se ale na předsedající zadíval značně nejistým pohledem.

Ta mi však nevěnovala žádnou pozornost a zcela nezúčastněným tónem začala diktovat zápis. Mne znovu vzala na vědomí až po skončení této činnosti.

„No dobře,“ téměř si povzdychla, „...tak mi ještě řekněte jak je to s tou vaší vilou.“ Maličko nechápavě jsem se na ní podíval.

Soudkyně se ale shovívavě usmála. „Tedy takhle....“ začala pomalu odříkávat, „... když dáte s tím vaším spoluvlastníkem dohromady svoje podíly, tak budete mít rozhodovací právo, ano?“ dodala trochu unaveně.

Musel jsem souhlasit.

„Takže tím by padla překážka k tomu, aby se stav té nemovitosti mohl i podstatně zlepšit, ne?“ připojila tentokrát ke svému dotazu opačné tázací zájmeno.

I nyní nezbylo nežli přitakat. Naštěstí jsem ale dokázal ještě včas vzchopit. „Problém ovšem je, že já o takovém zájmu žádného spoluvlastníka nevím,“ podařilo se mi s nečekanou důstojností namítnout.

Předsedající vzápětí moje slova vlastně jen zopakovala zapisovatelce. Zároveň ale napřáhla svoji ruku směrem ke stolku osazenému navrhovateli.

„Měl bych na odpůrce jeden dotaz,“ mohl tak o několik vteřin později pronést advokát. Poněkud nejistě se na soudkyni zadíval, ta jej však nepatrným ale viditelným pohybem hlavy vybídla, aby pokračoval.

„Chtěl bych vědět, jak hodnotí nynější spoluužívání bytu,“ obrátil na mne své vpadlé oči.

Lehce jsem tlesknul rukama. „No já bych ho označil jako v zásadě vyhovující, “ vyjela ze mne zkusmá odpověď.

Advokát se však zatvářil spokojeně. „Zaprotokolovat, ano?“ téměř poprosil soudkyni.

Ta ovšem vyslovené přání začala vyplňovat ještě nežli stačil domluvit. O to dříve se tedy mohl po jednací síni rozlétnout její lehký úsměv.

„Takže tím jsme provedli navrhované důkazy. Co dál?“ řekla s předstíranou bezradností.

Nejprve pohlédla na mne, ale dočkala se jen pokrčení ramen.

„Takže žádné další důkazy nemáte?“ pocítila potřebu ještě se ujistit. Zároveň ale pootočila hlavu na druhou stranu místnosti. A zde se jí už dostalo určitější odpovědi.

„My bychom chtěli požádat o vyslechnutí ještě dvou svědků,“ ozval se tiše advokát. „Ne tedy, že bychom chtěli protahovat jednání...“ maličko si odchrchlal. „Ale vzhledem k tvrzení odpůrce ohledně vyhovujícího spoluužívání navrhujeme nyní vyslechnout pana....“ zadrmolil jméno a adresu. „Ten je momentálně přítomen na chodbě“ zdůraznil podstatně silnějším hlasem. “...a k dokladovaní aktivit spoluvlastníků potom i pana...“ opět odkudsi nesrozumitelně přečetl před okamžikem již uvedený druh osobních údajů.

Soudkyně proto musela svůj souhlas vyjádřit i tím, že si potřebné informace nechala ještě jednou zopakovat. Příchod souseda do soudní síně to ale příliš neoddálilo.

„No,“ mohl však ze sebe poněkud nejistě vyrazit až poté co úspěšně prošel úvodními formalitami a předsedající mu konečně udělila slovo.

„Já vlastně toho moc nevím, já si vzpomínám jen jedno,“ ještě stačil dodat a vzápětí se rozpačitě odmlčel.

„ No, pane svědku... Přece klid...,“ soudkyně téměř zálibným pohledem přejela mohutnou postavu muže před sebou.

Soused se ulehčeně pousmál.

„Teda...“ začal však poněkud nejistě i napodruhé. Náhle ale z něj slova začala proudit mnohem souvisleji.

„To bylo letos 23. ledna večer. Tady paní....“ lehkým posunkem ukázal na bývalou cho. „...ke mně přišla i malou dcerou. Obě byly celý vyděšený. Říkala, že tady pán...“ nyní stejným pohybem označil mne, „...je snad opilej nebo tak a jestli bych je nenechal přespat a nepomoh jim.“

Na okamžik se zamyslil.

„A tak jsem je do rána u sebe nechal,“ dokázal však rychle navázat. „No, my jako bydlíme ve stejným baráku,“ pocítil ještě potřebu dodat na vysvětlenou. Zároveň ovšem bylo jasné, že jeho výpověď je u konce.

Soudkyně mi proto s nepatrným úšklebkem v obličeji udělila slovo.

„Děkuji,“ kupodivu ze mne vypadla důstojná odpověď. Upřeně jsem se na souseda zadíval.

„Ověřoval jste si důvody navrhovatelčina odchodu do vašeho bytu ?“ zároveň uslyšel můj přísný hlas.

Oslovený ale jenom neurčitě rozhodil rukama. Nezbylo mi tedy nežli se zeptat jinak.

„Tedy abych to upřesnil,“ udržoval jsem nasazený tón. „Dostavil jste se třeba do námi užívaného bytu a zjistil u mne vliv alkoholu...?“ propouštěly mé rty pouze odborně znějící výrazy, “....nebo snad na byly na příchozích patrné fyzické stopy nějakého útoku?“

S radostí jsem zpozoroval, jak se sousedova ústa chápavě našpulila.

„No podívejte,“ brzy jimi prošla i slova, „když ke mně...“ hlas poněkud zesílil,“... na noc přijde vyděšená ženská s dítětem, tak si myslím, že k tomu má sakra důvod a nepotřebuju nad ničim bádat,“ změřil si mne se zjevnou nedůtklivostí.

Viditelně jsem ztuhl. Asi i proto advokát již žádnou otázku neuplatnil a soused tedy vzápětí odešel z místnosti. Doprovázel jej zvuk psacího stroje.

„Tak...“ řekla soudkyně téměř zároveň s tím jakmile klapot utichl. „Máme za sebou dnešní řízení.“ Na okamžik se zahleděla do papírů před sebou. „Pro vaši informaci sděluji, že bytové družstvo svoje stanovisko k věci ještě nezaslalo, takže ho do příště zaurgujeme. Taky tedy obešleme vašeho svědka,“ pokynula směrem k advokátovi. „V dalším přelíčení...to začne zhruba za tři neděle...“ přitáhla si k sobě opodál položený diář, „...tedy přesně 16. března v této síni ale od osmi třiceti dopoledne, ano?“ znovu zvedla hlavu. “... můžete očekávat vynesení rozsudku,“ pokračovala však ihned v řeči. Teprve pak se odmlčela. Pozorně se rozhlédla po všech přítomných. Nakonec se však její vážný pohled zastavil na mně.

„Máte tedy lhůtu i na to, abyste se pokusili o uzavření smíru.“ Všiml jsem si, jak se předsedající naježilo husté obočí. Aniž by sebeméně hnula hlavou, její ukazovák významně poklepal o desku stolu. „Zde byste se měli pokusit vyjít z toho, že když někdo má na dosah od Prahy vilu, nemá smysl mu přidělovat bytovou náhradu,“ důrazně ještě řekla a vzápětí rázně povstala. S odstupem několika vteřin ji napodobil i advokát a bývalá cho. Nemohlo mi ujít, jak v koutcích jejich úst cosi radostně cuká.

Moje zkamenělé tělo však stále nepohnutě setrvávalo na místě.

„Už je konec,“ odkudsi se ke mne prodral hlas zapisovatelky. Teprve pak se moje nohy opřely o podlahu, aby si to namířily zpátky do práce.

A zde se mi podařilo bez jediného pohybu odsedět veškerý čas zbývající do  večera. Na závěr dne jsem spolu s bývalou chotí už jenom sledoval jakýsi mravoličný film o těžkostech návratu propuštěného vraha.

27.února

Když jsem po souhlasu ředitele kolem druhé hodiny odpoledne téměř pokusem opouštěl pracoviště podařilo se mi u výtahu potkat podřízenou. Letmými pozdravy však naše setkání, jak by bylo možno očekávat, neskončilo.

„No šéfe,“ oslovila mne totiž s lehkou výčitkou v hlase, „doufám, že dneska do hospody sama nepudu ?“ dodala poněkud vyzývavěji.

„Asi jo,“ poněkud kysele jsem se pousmál. Pravidelná posezení se mi sice opravdu nějak vykouřila z hlavy, v dnešním případě bych je však do úvahy stejně příliš nevzal.

Podřízená ovšem odmítavě svraštila ústa.

„No musim se přece podívat, kde teď budu bydlet,“ pokusil jsem se tedy namítnout. Velký úspěch se mi ale stejně sklidit nepodařilo.

„A kdy prosim vás to další stání máte mít?“ zeptala se mne vzápětí ze zjevným úsměškem.

Moje ústa jí bez zaváhání vychrlila co nejsušší data. Ani nyní jsem se však soucitného pokývání hlavou nedočkal.

„Tak vidíte, musíte přeci ten zbylej čas tady nějak pořádně využít,“ řekla s nečekanou nesmlouvavostí. Tím mi ovšem mimoděk vnukla i nápad, abych si přisvojil jí právě opuštěný přízvuk.

„Jestli jste to tedy nepochopila, já se prostě z Prahy stěhovat nechci,“ odvětil jsem s nádechem jízlivosti. Podřízenou to ale vůbec nezaskočilo.

„No a právě proto byste dneska se mnou měl jít do hospody, nemyslíte ?“ okamžitě zaznělo. Jako bych jí nahrál na smeč.

Dokázal jsem se jen poněkud nervózně podívat na hodinky. „Pardon, mně za chvilku jede vlak,“ teprve pak se ze mne poněkud rozpačitě vydrala vlastně i pravdivá věta.

Podřízená se zřetelnou odevzdaností pouze pokrčila rameny. Možná však i proto, že ve stejný okamžik se přede mnou doširoka rozevřely dveře výtahu.

„A kde ten svůj palác vlastně máte ?“ neodpustila si ovšem ihned poté další poznámku. Tu však již musela nasměrovat do stále ještě přístupné kabiny před okamžikem přivolaného dopravního prostředku.

Právě proto mne napadlo, že bude vhodné odříkat adresu. „Je to úplně poslední barák vpravo na konci ulice, co jde od nádraží,“ ještě jsem upřesňoval. Zároveň ale můj palec již tiskl tlačítko s označením přízemí. „A má na zahradě obrovskej modřín....Tak až mě půjdete navštívit, nemůžete si to splíst,“ nečekaně se mi zachtělo dále pokračovat ve vysvětlování.

Zdviží projel skřípavý zvuk. Její dveře se začaly pomalu zavírat.

„Já se teda za vás dneska rozloučim,“ ještě jsem zaslechl větu konečně znějící skutečnou lítostivostí. Moje levačka se proto rychle pokusila zamávat na pozdrav, ten už ale dunivě se zavírajícími dveřmi sotva pronikl. Vzápětí  jakási síla začala celý výtah měkce stlačovat směrem dolů. Neklamně to svědčilo o tom, že mnou již pěkně dlouho nepodniknutá cesta byla právě zahájena.

Tu jsem ovšem dokázal absolvovat bez jakýchkoli problémů. Za necelé dvě hodiny se tak moje oko pokochalo léta neudržovanou zahradou a opadávající omítkou. Jediné, co mne při tomto pohledu mohlo potěšit byla skutečnost, že za nynější stav nesu odpovědnost spolu s celou řadou mých jakýchsi příbuzných.

Kdysi nás dohromady neodvolatelně spojila osobnost mého pradědečka. Ten těsně před smrtí domek a zahradu spravedlivě rozdělil mezi své potomky. Někteří z nich pak v těchto šlépějích pokračovali, až vznikl stav, kdy se z dědictví stala spíše přítěž.

Naštěstí jsem si však místo dalších planých úvah všiml, že z komína lehce stoupá dým a zpoza okna pod střechou se mihotavě line jakási žlu. Nebylo tak nutno pracně a vlastně i zbytečně lovit po kapsách klíče. Stačilo jen projít brankou, udělat několik kroků kolem studny představující jediný zdroj pitné vody, pak ještě trhnutím otevřít mírně vzpříčené vchodové dveře a nosem mi mohl projet dobře známý závan suchého záchoda ústícího do žumpy.

S nově získanou jistou jsem otočil stařičkým vypínačem. Do provedeného pohybu se mi tak podařilo vložit dostatek rychlosti a malé schodišátko spojující přízemní místnosti s podkrovním pokojíkem bylo vzápětí zalito šerým světlem.

Ze všeho nejdříve jsem ovšem chtěl nahlédnout do spodních prostor. Před několika lety dobře posloužily k příjemnému trávení letních víkendů tehdy ještě celé rodiny.

Žádnou zásadní změnu zde ale nebylo možno vypozorovat. Jen baterie prázdných lahví a vrchovatě naplněné popelníky různě naskládané po obstarožním nábytku i na studených plátech kamen neklamně svědčily o tom, že obytná plocha zcela ladem neleží.

Rozhodně se mi však nechtělo ztrácet čas dlouhým prohlížením. Právě proto jsem ale již musel nastoupit cestu po schodišti.

Při tom ovšem bylo třeba pečlivě dbát, aby nohy prováděly jen dokonale pomalé a tiché kroky. Nevím sice proč, ale v oné chvíli jsem se opravdu domníval, že svého spoluvlastníka musím svoji náhlou přítomností překvapit a zároveň nesmím být udýchaný.

Možná by to však opravdu nebylo zcela bez významu. Nic ale nezaručovalo, že by můj záměr musel vyjít. Ještě se mi totiž nepodařilo nabrat ani polovinu z potřebné výšky, když se dveře podkrovního pokoje nečekaně otevřely. Na jejich prahu se tak téměř zároveň mohla objevit již několik let neviděná postava.

Patřila prabratranci, který mi ale odjakživa přisuzoval titul odpovídající více než desetileté propasti tyčící se mezi našimi daty narození. Ona skutečnost ovšem stejně nemohla zabránit tomu, aby na mne nyní nenahlížel pořádně zvrchu. Za stálého mlčení jsem se proto rozhodl, že ze všeho nejdříve svůj výstup několika zrychlenými pohyby dokončím.

Příliš dobrý počin to však nebyl. Především se takto zcela zřetelně odhalilo o kolik mne příroda oproti příbuznému ochudila na výšce. Tím ale výčet nevýhod ještě nekončil. Zároveň totiž mé plíce začaly nebezpečně volat po zvýšených dávkách kyslíku.

„Nazdar strejdo,“ musel jsem proto přivítání nechat na prabratnaci, „to jsem rád, že tě tady zase vidím.“ Příbuzný ale v chrlení slov naštěstí neustával. „No pojď dál, né?“ nezbylo nyní nežli se nechat vtlačit do otevřené místnosti a poté i na jedinou volnou židli.

Zde se moje dýchací ústrojí postupně začínalo cítit uspokojeněji.

„Koukám, že ses tady už docela dobře zařídil,“ mohl jsem tak konečně utrousit první větu i já. Můj významný pohled při tom obhlížel hory ošacení a špinavého nádobí velmi úspěšně zaplňující nevelký prostor pokojíku. Toho si ovšem stále stojící prabratranec buď nevšiml anebo se rozhodl tomu nevěnovat žádnou pozornost. Zakýval tedy potěšeně hlavou.

„No, jo no, když mi táta dal tady tu svojí jednu šestinu, tak co doma...“ s viditelným opovržením máchl rukou. „Praha je za rohem a kámošů tady teď můžu mít co chci, “ dodal vítězně.

Náhle se ze mne vytratila chu cokoli říkat. To ovšem příbuznému příliš nevadilo.

„A ty se sem prej na jaro taky máš jako přestěhovat, jo?“ z ničeho nic z něj vyjela otázka.

Tato slova mnou na okamžik kamsi mrštila. Celý prostor místnosti však zároveň opanoval nečekaně silný záchvěv čiré bezelstnosti. Právě ten můj spodní ret přiměl k jakémusi podivnému úsměvu .

Prabratranec se tak mohl rozzářit zcela nefalšovanou spokojeností.

„To by bylo fajn,“ radostně vyjekl, „to by se to tady mohlo konečně dát do pořádku...“ Náhle se však zarazil. Musel si povšimnout, jak můj obličej natéká netečnou přísností.

„Já ti s tim teda ve svý šestině samozřejmě pomůžu,“ napadlo ho proto rychle dodat. Nyní se už v jeho očích znovu mohly objevit radostné plamínky.

Odevzdaně jsem dlaněmi plácl o okraj židle.

„No nic no, teď se ale ze všeho nejdřív asi uvidíme u soudu,“ zvládl jsem si konečně alespoň povzdechnout. Příbuzný tedy pocítil potřebu mně potěšit:

„Jó, nějaká obsílka už prej leží na poště...“ řekl chápavě,“...to bude pohoda, neboj, pak se to ale bude muset nějak zvládnout tady,“ ukončil větu přeci jen s trochu nejistoty.

Židle pod mnou zvedaným tělem slabě skřípla.

„Tak holt jo,“ bylo zároveň možno zachytit tiché přitakání. Na okamžik jsem si před ústy přidržel kapesník.

„Kdyby teda něco, zavolej, číslo mám pořád stejný,“ nepomohla mi však ani tato odmlka k ničemu lepšímu na rozloučenou. Jistým pokrokem ovšem bylo, že nyní jsem svoji myšlenku dokázal vyslovit pěkně nahlas.

Pak mi už nic nebránilo v tom, abych známou cestou nevykročil směrem k nádraží. Odtud dříve nebo později musel odjíždět vlak na Prahu. Zde se stále ještě nacházelo mé úředně schválené bydliště.

28. února

Od samého rána jsem se musel účastnit jakýchsi sáhodlouhých služebních porad konaných mimo budovu našeho ministerstva Do kanceláře se mi tak podařilo přijít až na úplném sklonku pracovního dne, tedy v době, kdy už bych toto se zcela klidným svědomím mohl přenechat zítřku.

Bylo proto překvapivé, že podřízená se v místnosti objevila ještě dříve, nežli se stačil nastartovat počítač.

„Šéfe, visíte mi za deset flašek rumu,“ okamžitě pronesla místo pozdravu s naprostou samozřejmostí v hlase.

„Rumu? A proč jako?“ vzmohl jsem se, vzhledem k nastalé situaci, pouze na udivený dotaz.

„To byla přeci ta včerejší omluvenka,“ prolétla vzduchem okamžitá odpověď. Nikomu by však nemohlo ujít, že pronesená slova jen dále zvětšila viditelný zmatek v mé tváři .

„Vy byste snad neslavil, když mně pustili z basy ?“ musela mne proto podřízená znovu oslovit. Učinila tak ovšem s jistým nádechem výhružnosti. Zároveň významně zakývala čímsi zatíženou igelitovou taškou, kterou svírala její pravačka.

„Tady pro vás mám takovou malou výslužku,“ dodala ještě. Zřejmě pro větší názornost na můj pracovní stůl postavila litrovou láhev rumu a o něco větší plastikovou nádobu s colou.

Nyní jsem již musel nasadit o číslo chápavější obličej. Ten však i nadále vyzařoval značnou dávku zdrženlivosti.

„No já nevím... teď... já nějak zrovna nemám náladu...“ pozvolna se ze mne soukalo.

Podřízená ale resolutně sáhla do prosklené skřínky za mými zády. Odsud vylovila dvě skleničky.

„Tak proč jste sem teda dneska chodil?“ zároveň pronesla s neskrývavým opovržením. S hranou roztržitostí jsem z kalhot vylovil kapesník. Podle mého mínění to byla velmi dobrá předehra k zamýšlenému studiu jakéhosi dokumentu uloženého v počítači.

Podřízená to však musela okamžitě vycítit.

„Šéfe, proč vy všechno umíte dělat jen na půl... Na to jednou můžete šeredně doplatit...“ dodala totiž vzápětí s upřímným povzdechem v hlase. Neušlo mi, že mezitím její ruce z obou láhví s nečekanou rychlostí odstranily uzávěry.

Konečně jsem se mohl upřímně zasmát. „No tak jednou...,“ můj hlas se na okamžik odmlčel, „...to skoro určitě “ nezbylo mi nežli souhlasit.

Moje slova se však zjevně utopila v téměř neslyšném zvuku nalévaného nápoje.

„Tak abyste jednou...“,i podřízená učinila významnou pauzu,“... nebyl vyvalenej.“

 V dlani jsem ucítil příjemný chlad sklenky po okraj naplněné hnědavou tekutinou. Zároveň si mne podřízená přeměřila přísným pohledem. Protože se však poté pohodlně rozvalila v mém křesle, určitě musela být spokojena.

Obsazení pracovního místa mi ovšem příliš vadit nemohlo. V místnosti totiž zůstalo ještě několik volných židlí pro návštěvy. Zároveň jsem se tímto vyhnul roli jakéhosi nalévače nápojů. Právě proto mi ale muselo ujít, že podřízená si sobecky dopřává mnohem více coly a toto maskuje zvýšenými dávkami rumu pro mne. Její doprovod po nočních trasách městské hromadné dopravy až přede dveře mého bydliště tak opravdu nebylo možno prohlásit za nepotřebný.

16. března

Celou noc se mi nepodařilo pořádně usnout. Právě proto tak moje ucho někdy nad ránem spolehlivě zachytilo již první zazvonění telefonu nesměle pronikající dlouhou chodbou i zavřenými dveřmi. Díky těmto okolnostem jsem se sluchátka chopil o zlomek vteřiny před bývalou chotí, které k témuž místu stačilo urazit podstatně kratší dráhu.

„Ano?!“ vyšel ze mne poněkud nepříjemně laděný tón. Svůj účel však splnil, protože bývalá cho se okamžitě vrátila do svého pokoje a na druhém konci drátu se mezitím kdosi rozčileně rozkašlal.

„Strejdo, to... si.... ty?“ konečně se v aparátu ozval šeptavý, poněkud přerývavě znějící hlas. I tak se ovšem dalo bezpečně rozpoznat, že patří mému prabratranci.

„Jo,“ okamžitě jsem zavrčel. Ze sluchátka na mne vypadl několikerý prudký nádech a výdech.

„Tak co je?“ netrpělivě ze mně vyjela kupodivu velmi tiše pronesená slova.

Telefonem na několik zlomků vteřiny zašuměl elektrický proud. Pak se ale konečně ozval i prabratranec.

„Strejdo...“, řekl zdrceně, „...vyhořel nám barák.“

„Coo?“ nevěřícně jsem prohlásil do sluchátka.

„No je úplně zničenej...“ přidával příbuzný další informace, „těch pár zdí se prej bude muset srovnat buldozerem.“

Nyní se rychle vyměňoval vzduch v mých plicích. Vzpamatoval jsem ale se ještě právě včas, abych dokázal vpadnout již do zárodku dalšího prabratrancova slova.

„A kdy se to stalo?“ podařilo se mi položit otázku. Byla sice pronesena stále na hranici slyšitelnosti, ale zato s nelíčeným zájmem.

Příbuzného její tón zjevně uklidnil.

„Včera večer, když jsme přišli z ho...kina, tak už z ní lítaly plameny,“ řekl téměř vyrovnaným hlasem. „A dohořelo to vlastně až před chvílí...“ dodal ještě na vysvětlenou. Tím však navozené téma zjevně považoval za vyčerpané.

„Tak mě prosimtě dneska u toho soudu omluv, jó?“ pronesl totiž poté s naprostou samozřejmostí, aniž by mi dal příležitost se na cokoli dalšího zeptat.

Musel jsem se proto posupně zasmát.

„Omluvit...já? To dost těžko můžu...“ uslyšel vzápětí prabratranec svůj vlastní velmi dobře napodobený přízvuk. To jej ale protentokrát příliš nezaskočilo.

„No, tak tam prostě dneska nepřijdu...“ ihned oznámil.

Donutil mne tak k dalšímu povýšenému uchechtnutí.

„ To ti tedy, nezávidim...“ nepatrně zesílil můj hlas, „ vono bejt ve vazbě až do dalšího jednání žádná velká sranda nejni, ...a to ještě ani nepočítám pak to vyšetřování pro pohrdání soudem...“ statečně jsem převykládával náš právní řád. „Zase ale z druhý strany ty teď stejně nemáš kde bydlet, že jo?“ podařilo se mi zakončit pichlavým dotazem.

Drát napájený elektrickým proudem spolehlivě zachytil několikeré prudké polknutí.

„Tak co mám teda dělat?“ vyjekl prabratnec poté co odeznělo „Vono tam zůstalo i moje kvádro, “ dodal s netajeným zoufalstvím.

Tato skutečnost mne ale příliš nedojímala.

„Hele víš co, já bych se chtěl ještě trochu vyspat,“ řekl jsem pokud možno lhostejně. „Tak v půl devátý čau, jo?“ bylo to poslední co v onom okamžiku mou rukou svírané sluchátko mohlo ještě zachytit.

Pak jsem je totiž rychle zavěsil.

Předposlední pronesená věta ovšem nebyla vůbec lživá. S postupujícím rozhovorem na mne opravdu náhle doléhala stále sílící vlna únavy.

Na odpočinek však už příliš času nezbývalo. Zřejmě právě proto se mi podařilo malinko zaspat. Naštěstí jsem však vstával do vyprázdněného bytu. Nebyl tedy žádný problém se urychleně vypravit. Do jednací síně bych tak mohl vstoupit celých pět minut před stanovenou dobou.

Ještě jsem se proto stačil po soudní chodbě trochu porozhlédnout. Nedaleko ode mne nebylo možno přehlédnout bývalou cho s jejím advokátem. Prabratrance se mi však spatřit nepodařilo, ačkoli jej stejně nervózně jako já vyhlíželi i mí protivníci. A tento stav už nezměnil ani okamžik, kdy jsme opatrně překračovali vysoký práh jednací místnosti.

Zřejmě právě proto soudkyně pocítila potřebu nás všechny přivítat akademickým úsměvem.

„Takže...,“ okamžitě ovšem přešla k hlavnímu důvodu setkání, „...změnilo se něco oproti předchozímu stavu ?“ obrátila se směrem k navrhovatelům.

Dočkala se však pouze zamítavého pokrčení ramen.

„Jestli tomu tedy rozumím, žádná dohoda o mimosoudním vypořádání uzavřena nebyla, ano?“ ihned na to na mne prudce pohlédla.

„Ne,“ nezbylo mi tak nežli přitakat.

„Dobře,“ chladně prohlásila, „... budeme pokračovat v jednání.“ Na okamžik se ponořila do papírů před sebou.

„Především vás musím informovat, že bytové družstvo, podle svého přípisu, hodlá podporovat toho z bývalých manželů, kterému bylo svěřeno do péče nezletilé dítě.“ Významně se porozhlédla. S žádnou viditelnou odezvou se ovšem nesetkala, a tak si mohla ponechat slovo:

„Dokončíme tedy dokazování....“ K očím si přizvedla jakousi listinu. „Pokud vím, tak už nám zbývá pouze výslech jednoho svědka, ano?“ zeptala se přísně. Plně ji však uspokojilo souhlasné pokyvování hlav.

Prostor zcela ovládlo napjaté ticho. Soudkyně jej ovšem vzápětí protrhla svým pomalým diktátem protokolu. Teprve pak mohla zapisovatelka opustit své místo a do chodby zavolat prabratrancovo jméno.

Všechny zraky v místnosti se rázem upřely k otevřeným dveřím. Nově vytvořený obrovský otvor musel již zdálky každého lákat. Stále se však nikdo nedokázal odhodlat k tomu, aby jeho nabídku přijal.

Dobře cvičený hlas zapisovatelky znovu zopakoval výzvu. V tom okamžiku se ale čela přítomných již pomalu začala otáčet směrem k soudkyni, jejíž ruka zvolna pokládaná k desce stolu na cosi neklamně upozorňovala.

Mlčenlivou síní prolétlo slaboučké plesknutí dlaně o dřevo.

„Takže...,“ znovu se ujala slova předsedající. Její pravačka ukázala směrem k lavici, za níž seděli poněkud rozpačitě se tvářící navrhovatelé. „...vámi navrhovaný důkaz tedy nyní... ,“ oznámila. Svoje prsty opět nechala dopadnout na plochu před sebou. Tentokrát ovšem podstatně vyšší rychlostí. Hromový úder, který zazněl místností však převýšil všechna očekávání. Navíc nezazněl od stolu ale od dveří.

Všichni jsme k nim okamžitě pohlédli. Našim zrakům se tak podařilo zachytit již první klopýtavé prabratrancovy kroky.

„Vy jste kdo?“ dokázala se však soudkyně vzpamatovat, už v okamžiku, kdy se jeho vysoká postava zastavila.

Kanady svírající chodidla oslovené osoby několikrát nejistě udeřily do parket potažených linoleem. Pak ale prabratranec rozepjal horní knoflík své nazelenalé kopáčské bundy a odkudsi vylovil obrovskou náprsní tašku. Hned v její vrchní kapse nalezl občanský průkaz obalený soudní obsílkou. Oba tyto předměty bez zbytečných slov položil před soudkyni. Ta je, také mlčky, začala ihned studovat.

Příbuzný si mezitím v klidu dorozepjal bundu. Umožnil nám tak naplno vychutnat zajímavou směsici vůní potu a dýmu. Soudkyně však o tuto nabídku zjevně příliš nestála. Vzápětí totiž přikročila k provedení dalších procesních úkonů.

„Takže...,“ jakoby se vrátila ke své před několika okamžiky nedokončené větě.

„...vy tedy jste zde společně s navrhovatelem...“ pohodila hlavou směrem ke mně,“... spoluvlastníkem vily, ano?“ otázala se spíše pro pořádek nebo možná i proto, aby se mohla nadechnout.

Prabratranec však konečně pocítil potřebu promluvit.

„Ne,“ prohlásil. Sice suše, ale zcela zřetelně.

Soudkyně se překvapením předklonila.

„Ne????“ řekla jakoby odpovědi nedokázala porozumět.

Příbuzného tím poněkud zmátla.

„No tedy byl jsem,“ nejistě se rozhlédl po místnosti. Konečně jsem si mohl prohlédnout jeho zarudlé oči podmalované čerstvě vystouplými váčky. „...ten barák ale dneska v noci úplně shořel.“

Ústa předsedající se soustředěně sevřela. „A jaké teď tedy máte s nemovitostí další záměry?“ pomalu vyslovila další otázku. Bylo zjevné, že se výslech stále snaží udržet v původně vymezených kolejích.

Na tváři mého příbuzného se však objevil téměř pobavený úsměv:

„Teď teda žádné,“ naznačil drobné uchechtnutí.

Soudkyni tak donutil, aby odevzdaně pokrčila rameny. „Máte nějaké dotazy?“ obrátila se na advokáta.

Ten se ovšem ještě vzdát nehodlal.

„No tedy žádný doklad jste nám nepředložil,“ začal poněkud ze široka, „tak se chci zeptat...,“ jeho sebejistý hlas zřetelně zesílil, „...ta vila je pořád obyvatelná, ne?“ téměř zařval.

Prabratranec ale na něj jen shovívavě pohlédl.

„Nejni...,“ stručně jej uzemnil, „...přijde na ní demoliční výměr,“ zkrabatil pravou stranu obličeje. Nyní se i právní zástupce bývalé choti dalších dotazů raději vzdal. Totéž jsem vzápětí učinil i já.

Zbývalo tedy už jen vyslechnout advokátem čtenou závěrečnou řeč dožadující se mého opuštění bytu do patnácti dnů od právní moci rozsudku. K ní ještě spatra připojil větu o tom, že špatný stav nemovitosti do níž se mám odstěhovat je jednak nedoložený a i kdyby tomu tak bylo, nesu za něj vinu svým nezájmem. Na to jsem opáčil několika dávno v duchu naučenými větami, které ústily do žádosti o zamítnutí žaloby nebo o přidělení řádné bytové náhrady.

Nyní nás soudkyně již mohla vyzvat k opuštění místnosti. Stačilo však uplynout jen několik málo minut a byli jsme přivoláni k vyhlášení rozsudku.

„Obvodní soud...ve věci vyklizení bytu....,“ všichni se vzápětí museli vstoje zaposlouchat do pomalu plynoucích vážných slov.

„...rozhodl takto.“

Moje nehybné oči se zahleděly do obličeje naproti mne stojící bývalé choti.

„Právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu dotčenému návrhem se zrušuje,“ zachytilo moje pravé ucho.

„Byt bude dále užívat navrhovatelka.“ V očích bývalé choti cosi zajiskřilo. „Odpůrce je povinen byt vyklidit a odevzdat navrhovatelce do patnácti dnů,“ zazněla další rozhodnutí. Na obličeji proti mně se objevil neskrývaný úsměv. Věta ale stále neměla tečku. „... a to poté co mu bude zajištěn náhradní byt,“ doplnila soudkyně téměř zklamaně.

V tváři bývalé choti cosi prudce zaškubalo. „ Odpůrce je dále povinen navrhovatelce uhradit náklady tohoto řízení,“ ozvalo se však záhy v původním přísném tónu. Tato zpráva však postavě proti mně již úsměv nevrátila.

Konečně bylo možno se posadit. V tom okamžiku jsem pocítil jak mne začíná přemáhat obrovská únava. Nyní ale už bylo možné jí podlehnout. Moje tělo jen muselo vydržet na místě až do okamžiku, kdy soudkyně přeříká odůvodnění.

Bez jediného slova, s mírně sklopenou hlavou, jsem se vyšoural na chodbu a odtud pokračoval k východu z budovy. Sotva se mi podařilo všimnout si toho, že právě míjím vrátnici.

„Dávejte přece pozor,“ nešlo ale přeslechnout povědomý ženský hlas varovně zaznívající v těsné blízkosti přede mnou.

Okamžitě jsem se zastavil a zvedl hlavu. Můj nos se tak vzápětí musel lehce otřít o bojovně vystouplou bradu podřízené.

„...šéfe,“ jakoby dáma v mém bezprostředním dosahu větu ještě zdaleka neukončila,“...snad jste nedopad špatně?“ téměř výhružně pronesla ve směru mého zachmuřeného obličeje.

S vypětím všech sil jsem ze sebe vyloudil lehký úsměv. „Ale ne,“ povedlo se mi ještě tiše dodat.

Podřízená s významným podupnutím ustoupila o půlkrok zpět. „No vidíte to, tak to mi k těm rumum visíte taky deset flašek slivovice,“ řekla vítězoslavně.

Dočkala se ovšem pouze mého rozpačitě chladného pohledu.

„E, šéfe... jako erekce...“ shledala svoji poslední hlásku jako klíč k řádnému vysvětlení. „Víte vy co to vůbec je?“ zeptala se ještě poněkud pohrdavě.

Prudce jsem se nadechl. „No tak snad půjdeme někam do hospody, ne?“ stačila ale pronést dříve nežli jsem mohl cokoliv říci.

Konečně mi z tváře spadlo napětí. Rychlým pohybem jsem podřízenou uchopil za loket. Společné kroky nás pak vyvedly pryč ze soudní budovy.

od 19. 9. 2002