Jiří Maštalka

Listopadový sníh

"Končit... póózor... vpravó hleď", protrhl až k fistulce napjatý hlas znuděný šum vanoucí z vyrovnaných řad mladých mužů oblečených do jednotně střižené zelené látky.

Neurčité zvuky vystřídalo napjaté ticho. Konečně se zase bude něco dít. To sice ve vojenském životě vesměs příliš příjemné nebývá, je však vždy lepší než nic.

Dlouhé linie zúžených očních zorniček se vbodly do zavalité postavy majora úporně před sebou tlačícího uniformou špatně maskované břicho. Žádná jiná jejich činnost ovšem v ten okamžik vůbec nepřicházela do úvahy.

Jen velící poručík mohl přicházejícímu veliteli praporu nervózně trhavým krokem hbitě vykročit vstříc. Ani na okamžik přitom nepřestal své vodnaté oči vpíjet do majorova lhostejně vyhlížejícího tukem zakonzervovaného zraku.

Ten ovšem svého nejbližšího podřízeného stačil jakž takž vzít na vědomí až poté, co před ním s mocným podupem v předpisovém odstupu zastavil. Major se totiž očividně rozhodl pro onen okamžik jakékoli vojenské pocty zrušit. To, že poručíkova ruka s automatizovanou hbitostí již vystřelila k pozdravu, zatímco ústa se už už špulila, aby mohla ze sebe vychrlit povinné hlášení mu bylo zcela lhostejné.

"Velte pohov," vydal ze sebe stále se pohybující velitel praporu špatně slyšitelný povzdech. Zároveň máchl rukou směrem k poručíkovi a tomu se do obličeje zcela překvapivě vrátila lidská maska.

"Přímo hleď, pohov," ozval se z jeho úst nečekaně příjemný hlas.

Nastoupení vojáci jakoby náhle až po kotníky zapadli do temně šedého asfaltu pokrývajícího rozlehlou planinu ze všech stran obstoupenou dlouhými jednopatrovými baráky natřenými marně se optimisticky tvářícím bílým vápnem. Při tom však stále pozorně sledovali majora, který se zastavil na samé hraně levého křídla jednotky.

Dělal to vždy když věděl, že jej nemůže sledovat žádný z jeho nadřízených. Před vojáky se totiž chtěl blýsknout svým mohutným hlasem, který dokázal rozvibrovat i okolní oprýskaná okna tu a tam dokonce pokrytá i narezavělou mříží.

A to se veliteli praporu podařilo i nyní.

"Prapore", zařval. Bylo patrné, že už konečně zelenavý dav před sebou vzal na vědomí. Na okamžik se významně odmlčel, aby se mohl nadechnout. "Na náš útvar dnes přijedou zástupci z armády. My vojáci z povolání s nimi máme nějaké zaměstnání, a tak dnešní noční střelby odpadají," oznámil o poznání tišším hlasem. Zástupem oslovených projela vlna tichého úlevného vzdechu a major pocítil, že musí ihned zjednat nápravu. "Vojáci", zařval znovu, aniž by se po ukončení předchozí věty výrazněji odmlčel. "To ovšem znamená, že večerní činnost bude taková jaká být má... Udělají se prvotřídní rajóny, v osum budou všichni zalezlý u televize na zprávy a o večerní kontrole ani nemluvím." Ani tato slova se mu však nezdála dostatečná. "A taky", pokračoval a vychutnával při tom každou hlásku, "když jsou tady lidi z armády, tak o vycházkách nemůže být ani řeč, jasný?!" dodal. Spokojeně pozoroval, jak zároveň s jeho slovy se do jednotky opřel poryv studeného listopadového větru.

"Vzhledem k tomu ovšem dnes budou činnost celé jednotky řídit aspiranti." Přísným zrakem ve spořádaném davu před sebou vyhledával vojáky jejichž ramena přizdobovaly dvě pozlacené kolejničky. "Takže za velení praporu až do odvolání bude zodpovědný..." Všechny zkoumané obličeje však jakoby byly z kamene, a to mu zabraňovalo v dokončení věty.

"Bude zodpovědnýýýý..." opakoval major s velmi nevojenskou, přesto sílící nejistotou v hlase svá poslední slova tak dlouho, dokud mu nedošel dech. Jeho plíce těžce nasály vzduch. Znovu nerozhodně přehlédl nastoupenou jednotku. Než ovšem mohl cokoli dalšího podniknout odkudsi zprava se ozvalo tlumené, v panujícím tichu ale velmi dobře slyšitelné kýchnutí. Toužebně se po jeho původci ohlédl. A v ten okamžik z něj veškerá nerozhodnost spadla.

"Támhldle desátník aspirant. Ke mně vystupte!" vyštěkl na pomenšího vojáka, který si, k jeho viditelné nelibosti, během přikázaného úkonu dokázal ještě kapesníkem otřít nos i ústa. Nicméně se rozhodl ponechat toto počínání bez jakéhokoli slovního hodnocení.

"Máte nějaké dotazy?" jen se přísně zeptal sotva před ním desátník poněkud rozviklaně zastavil. Nečekal ale ani zlomek vteřiny.

"Takže všechno je jasný," oznámil celému nastoupenému útvaru. Přiložil ruku ke štítku čepice. "Prapore, na shledanou!" pokračoval nemastným neslaným hlasem. Stejně taková ovšem byla i odpověď. "Na shledanou pane majore," stěží ze sebe vydala oslovená jednotka. Každý tušil, že i takováto odpověď bude dnes dostatečná. Jen aby tento okamžik byl už konečně pryč. Po něm totiž mohou přijít jedině nikým neočekávané chvíle ve vytopeném baráku.

Major svěsil ruku. V jeho vojensky vypjatém těle jakoby povolila pružina. Zcela civilními kroky si to namířil ke štábní budově. Po zádech mu při tom sklouzával bedlivý poručíkův pohled.

"Takže jasný, jo !?" zopakoval důstojník se dvěma zlatými hvězdičkami na ramenou poté co se znovu ujistil, že zavalitá postava je již dostatečně vzdálená.

I on na odchodu rázem zapomněl na správné držení těla. O tom, že by se s jednotkou mohl také rozloučit snad ani nepřemýšlel.

"Takže na váš povel," řekl jen jakoby mimochodem, když se na okamžik ocitl vedle dosud nečinně postávajícího desátníka. Zároveň ale téměř klusal směrem ke štábní budově.

Desátník proto před nastoupenou jednotkou brzy zůstal zcela sám. Poněkud nerozhodně a udiveně zíral do míst, kam se před okamžikem střelhbitě vytratily siluety obou důstojníků.

Mezitím se celý prostor slabě zachvěl pod novým poryvem listopadového větru. Obrovskou asfaltovou plochu vmžiku dokázal zasypat sprškou drobných zažloutlých lístků.

I díky tomu z dlouhých v neúprosně přibývajícím šeru se pozvolna ztrácejících řad zazněl netrpělivý šum. Několik opovážlivějších jedinců dokonce již jakoby maličko povykročilo vpřed.

"Tak rozchod," konečně ze sebe vydal desátník sotva slyšitelným vyšším hlasem. Jednotka však, jak ostatně bylo možno očekávat, i na takto pronesený povel zareagovala z nečekanou spontálností.

Ihned se zkušeně rozdělila do několika proudů, které začaly povážlivě kymácet polootevřenými vchodovými dveřmi okolních baráků.

Jeden z nich s sebou strhával i velícího desátníka. Také on se těšil až si bude moci z nohou shodit těžké kanady a jeho temeno přestane nepříjemně svírat k nesnesení rozžhavená ušanka. Snad i proto jej teprve v ubikaci aspirantů na okamžik napadlo, že vše by šlo mnohem lépe, kdyby někdo, třeba on, letmým pohybem k západce odjistil i druhé křídlo dveří.

Nicméně i přes tuto chvilkovou úvahu se ale rozhodně mnohem více staral o to, jak ze sebe shodit těžkou uniformu. Chtěl ji co nejrychleji nahradit borůvkově modrými tepláky a pantoflemi.

Tato činnost navíc měla výhodu, že při jejím provádění se rozhodně nemohl cítit jako osamocený. I v hlavách ostatních spolubydlících kolegů aspirantů zjevně převažovala stejná myšlenka. Způsobovala ovšem, že všichni svorně mlčeli.

To však nebylo zdaleka jediné, co obyvatele místnůstky ze dvou stran obložené palandami a spoře osvětlené jedinou žárovkou takřka oběšenou pod nízkým stropem v tuto chvíli spojovalo. Všichni totiž byli i čerstvě odpromovanými vysokoškoláky. Společně také již mnohokrát prokleli svůj osud, který je právě sem odvál plnit sice nejčestnější, ale celý jeden rok trvající občanskou povinnost.

A ten v jejich očích ztělesňovala právě uniforma. Jazyky se proto mohly rozvázat teprve tehdy, když poslední khaki svršky zmizely v otlučených plechových skříňkách.

Téma prvního hovoru ovšem bylo již předem jasné.

" Za sto sedmdesát civil", rázně protrhl ticho jeden z nich.

"Jak to, snad pořád sto sedmdesát jedna", ozvalo se z druhého rohu místnůstky napomenutí.

"Od pěti večer už sto sedmdesát", trval na svém první hlas, ale stejně tak se zachoval i jeho oponent.

"Sto sedmdesát to je až od půlnoci."

První a vesměs jediný námět hovorů se ovšem tímto beznadějně vyčerpal. V tomto stavu se zřejmě ocitl i jeden z diskutujících který své rozložité tělo převalil přes plochu dvou k sobě přiražených postelí.

Desátníka, který zatím stačil pečlivě zamknout svoji skříňku a klíč si karabinkou, zjevně odejmutou z některému ze zdejších tanků, připevnit k mělké teplákové kapse zde tedy opravdu nemohlo cokoli držet.

"Kdyby něco, tak jsem v kulturní místnosti", řekl, i když vcelku zbytečně. Jednak ho nikdo neposlouchal především se ale v tuto chvíli opravdu nikam jinam nedalo odejít.

Desátník si toho ovšem byl plně vědom. Proto bez očekávání na jakoukoli odezvu vykročil na bezútěšně dlouhou chodbu lemovanou dokonalou řadou šedých skříněk.

Vyhlížela jako liduprázdná. Až teprve po příchodu k jejímu vyústění do širokého již silně prošlapaného schodiště bylo možno pod obrovskou polystyrénovou napodobeninou tanku uvidět dozorčího vojína. Právě lhostejně trousil popel ve službě přísně zakázané cigarety.

"Hele jsou tady z armády, tak ať tady pořád někdo je," připomněl si desátník své velitelské povinnosti.

"Nebuď z toho teď tak vyplašenej," znuděně se vydrolilo z hlídkujícího vojáka. "Stejně to tady podepíšeš na doživotí," dodal. Lehce při tom zachrastil patronami připevněnými na šňůře, která symbolizovala jeho funkci.

Desátník si lehce odplivl. "Tak fajn", řekl spíše pro sebe. Více však již myslel na to, jak se pohodlně usadí v protilehlém sálku kterému, kromě několika pestře vyzdobených nástěnek s mnohomluvným, ale vlastně nic neříkajícím obsahem, vévodila mohutná televizní obrazovka.

Jak zcela správně předpokládal místnost byla více než poloprázdná. Nabízející se televizní program totiž opravdu příliš nelákal a většina jednotky se proto po vzoru aspirantů rozložila na svých kavalcích.

Desátník ovšem zároveň dobře věděl, že pokud nějaký nadřízený zavítá do budovy, určitě nějakou nepravost nalezne. Jeho další kroky pak musí vést přímo do místnosti, kterou před okamžikem opustil.

A zde se někdo odpovědný už jistě najde. Zastupujícího velitele vysedávajícího kdesi v přítmí u televize tedy nebude třeba pracně vyhledávat.

Z tohoto důvodu sledování průmyslových a zemědělských aktualit poté vystřídaných kursem základů estetiky pro děti muselo být opravdovým rozptýlením.

K závěru těchto pořadů se ale sálek začal naplňovat kyselými obličeji vojáků, kteří si povinné sledování zpráv netroufali vynechat. K cestě do kulturní místnosti ostatně několikrát vyzval i otrávený hlas dozorčího.

V okamžiku, kdy zazněla optimisticky znějící vstupní znělka televizních zpráv tedy místnost již rozhodně byla poloplná.

"Dobrý večer", pozdravila hlasatelka všechny přítomné se zamyšleným úsměvem na rtech. Po jejím zjevení na obrazovce několik vojáků nahlas obdivně vyjeklo a v místnosti podstatně ubyly kyselé obličeje. "Vítám vás při sledování dnešních zpráv. Úvodem se s naším zvláštním zpravodajem podíváme na nejnovější události z jižního kraje."

Okrové pozadí za červenobíle proužkovanou hlasatelkou vystřídala našpiněná běloba betonové zdi lemující do vínového svetru oblečeného redaktora. Ve své pravačce důležitě třímal mikrofon, který okamžitě využil:

"Nacházíme se v budově výboru jižního kraje, která dnes byla svědkem dramatické události. Schůze svolaná na dnešní dopoledne měla projednat a schválit celostátní rozpočet na příští rok. Jednání bylo ovšem v samém úvodu poznamenáno vystoupeními několika členů, kteří předlohu označili za provokaci, jejímž cílem je dále prohloubit dlouholeté ožebračování a devastaci jižního kraje a financovat nesmyslné projekty celostátního výboru. S těmito vystoupeními se po delší bouřlivé debatě ztotožnila většina členů výboru, kteří pak svoji schůzi prohlásili za permanentní dokud, jak na tiskové konferenci sdělil její předseda...Cituji..."

Redaktor se maličko sklonil k otevřenému zápisníku a s netajenou ironií pomalu přečetl: "Celostátní výbor přestane vtipkovat, tam kde není cokoli k smíchu a vrátí se k seriózní práci anebo ještě lépe podá demisi."

Obrazovka ještě na okamžik znovu ukázala celý redaktorův obličej.

"Výbor jižního kraje dále na odpoledne svolal demonstraci během níž se ozvala separatistická a ostře nacionální hesla," stačil dodat, nežli jej znovu vystřídala hlasatelka. Její zjevení se opět setkalo s hlasitými projevy radosti mnoha diváků.

"Na vzniklou situaci, která je vyústěním vleklých vnitřních problémů politické reprezentace jižního kraje zareagoval celostátní výbor tímto prohlášením přijatým na dnešní mimořádné schůzi," pronesla, nežli se zahleděla do kousku papíru před sebou:

"S pohnutím a politováním sledujeme události v jižním kraji. Tyto události jsou zcela jednoznačně v příkrém rozporu se zájmy našich občanů a podrývají dobré jméno naší vlasti v zahraničí. Vyzýváme proto všechny poctivé..."

Hlasatelka učinila pomlku, aby mohla otočit stránku. Možná však tím chtěla naznačit i to, že výzva celostátního výboru se vojáků v místnosti vlastně ani netýká. Dříve totiž nežli její malinově červené rty ze sebe stačily vypravit další slovo vrazil do místnosti dozorčí a vzrušeně poskakujícím hlasem do tichého šera místnosti zařval:

"Popláách! Bojový poplach!"

Účinek slov dozorčího ovšem nebyl jednoznačný. Řada osob opravdu rychle mizela pod nánosem polní zeleně maskáčů nebo se těžce soukala do kanad. Jiná, ale také dosti početná skupina vojáků však i nadále jen netečně polehávala po kavalcích.

Kolem těchto vojáků ovšem neúnavně kroužil dozorčí. Neklidným, do výše vytaženým hlasem se je snažil přivést k potřebné činnosti.

Desátník tedy usoudil, že se může převléci do bojového. Jeho jakékoli velitelské zásahy by nyní určitě nic pozitivnějšího přinést nemohly. Navíc ostatní aspiranti, jak se záhy přesvědčil, již před ním měli pořádný náskok. Na rozdíl od ostatních vojáků totiž nikoho z nich nebylo potřebné dále pobízet.

Tempo jejich činnosti přibrzďovaly jen stísněné prostory místnůstky. Zdálky k nim občas dolehlo neartikulované volání dozorčího, to ale jakoby jim přidávalo novou energii. Pak ale z chodby zazněl zcela nový, seběvědomě znějící povel:

"První, druhá, třetí četa strojit, čtvrtá a pátá pro materiál."

Aspiranti na sebe pouze významně pohlédli. K jejich domluvě to však úplně stačilo. Vzápětí se všechny oči mlčky upřely ke dveřím.

Jakákoli slova by v ten okamžik opravdu byla zcela zbytečná. Předpisové, jinak ale naprosto zcestné povely se v oné chvíli daly vyložit jen jediným způsobem.

K pronesení jakýchkoli slov by ale stejně už nezbyl čas. Jakmile totiž stačil povel z chodby doznít panty dveří aspirantské místnosti se otřásly pod náporem brunátného majora:

"Jakto že jste pořád tady!? Máte už dávno řídit činnost!" zafuněl vztekle.

Rázem se všem ulevilo. Ona neustále omílaná výtka vlastně znamenala, že vše je jinak vcelku v pořádku.

"Nezapomeň dole na hlášení", stačil ještě velitel praporu zařvat na desátníka. Téměř současně se ale začal z ubytovacích prostorů roty znovu vzdalovat.

Brzy nato se v jeho stopách postupně vydali všichni již ustrojení aspiranti.

Desátník při té příležitosti mohl ke své úlevě konečně zjistit, že majorův příchod měl na urychlení činnosti jednotky téměř zázračný účinek. Aby ovšem dostál svým stále ještě nepředaným velitelským povinnostem a také protože si nebyl jistý jestli jej někdo nepozoruje, ještě co nejsilnějším hlasem zavolal do rychle se vyprazdňující chodby:

"Výstroj... Kontrolujte úplnost výstroje!"

A pak se i on stal součástí zelené řeky valící se dolů ze schodů.

"Hlavně hlášení, podat hlášení..." připomínal si cestou.

Jeho myšlenku dokázal utlumit až náhlý úder chladného listopadového šera. Nejistě zamžoural po obrovské asfaltové ploše podivně se lesknoucí v měsíčním svitu. Desátníkovi v ten okamžik připomněla jakési jezero po němž vzrušeně rejdily desítky zelených živočichů, hledající ve stále patrnějším obrysu praporu své místo.

Chvilkové okouzlení však rychle pominulo. Bylo nutno si včas uvědomit, že i nyní je třeba vykazovat nějakou činnost.

Z nedostatku jiných nápadů se aspirant alespoň několikrát bedlivě rozhlédl.

"Co je to támhdle," pobouřeně si pomyslel, když opodál uviděl kamenně stojící postavu. Až neskutečně se vymykala všudypřítomnému pohybu. Rázně si to k ní namířil.

"To snad není pravda. ", letělo mu hlavou. Stále při tom zrychloval a obrysy těla se zvětšovaly.

"Co to je za idiota. On se snad opravdu ani nehne," stačilo jej ještě napadnout. V duchu si už chystal několik ostřejších slov.

A právě v tom okamžiku k němu tmou probleskl zdáli neviditelný lesk štítku důstojnické brigadýrky i tří hvězdiček orámovaných zlatou šňůrou.

Desátník se poděšeně téměř zastavil. Bylo však už pozdě. Studený plukovníkův pohled jej již uchopil do svých kleští. V jeho kamenném zraku jakoby bylo cosi nelidsky podmaňujícího.

Aspirant opatrně zakýval hlavou. Ale marně. V plukovníkově obličeji se neobjevil ani náznak pohybu.

Ještě zkusil nerozhodně přešlápnout do strany. Příliš si však nepolepšil. Spíše naopak. Důstojníkův obličej, ačkoli se to zdálo téměř nemožné, přeci jen o poznání zpřísněl.

Mozek zastupujícího velitele praporu se začínal zoufale potit. A kupodivu právě to pomohlo. Jedině tak mohla být do života uvedena tisíckrát připomínaná ustanovení řádů určující jednání pro případ setkání desátníka s nejvyšším důstojníkem.

Před plukovníkem se vmžiku ozval dupot pořadového kroku. Byl tak silný, že jeho dosud ztuhlé oči na nepatrný okamžik pokryla víčka. A když se opět otevřely, uviděly už desátníka v postoji a odstupu předepsaném pro podání hlášení:

"Pane plukovníku, zastupující velitel praporu," zvolal aspirant co nejsilnějším hlasem, "jednotka provádí bojový poplach." vychrlil ze sebe jedním dechem. Rázem se mu ulevilo. Nyní už mohl ztuhnout v nehybném postoji se strnulým pohledem upřeným do plukovníkova obličeje.

A bylo ticho. Nekonečné zlomky vteřin se desátník pásl na plukovníkově rozpačité tváři. Ani jeden z dvojice mužů se však stále neodvážil pohnout. Zdálo se, že jednotka již seřazená k odchodu do parku bojové techniky se propadla kamsi za spuštěnou oponu klidu a neměnosti.

Pak ale od plukovníkovy pravé paže zaznělo tiché lusknutí prstů. Celá mohutná důstojníkova postava jakoby v tom okamžiku ještě o půl metru povyrostla:

"Co to má znamenat?!" zařvala na desátníka. "Takhdle plníte svoje povinnosti?!"

Plukovník se zadíval kamsi přes aspirantovo pravé rameno.

"Pane majore," zavolal tišeji, ale s nečekanou ironií v hlase,"...pojďte k nám."

Za desátníkem to důvěrně známě zafunělo. Ihned mu bylo jasné, že po jeho pravici nikdo jiný, mimo znovu nalezeného velitele praporu, nemůže zastavit.

"Pane majore," opakoval plukovník stejným tónem,"toto...", štítivě máchl rukou po desátníkovi,"... je váš zástupce ?" S odpovědí však, protože bez přerušení pokračoval dále, absolutně nepočítal.

"Vidím, že si umíte opravdu vybrat," nečekaně ukončil svůj proslov.

Nastalo opět ticho. Plukovník s chutí vracel majorovi to, před okamžikem sám obdržel od aspiranta.

Naštěstí pro majora však času nebylo nazbyt. Oči nejbližších vojáků stojících v dávno zformovaném tvaru si už na večerní příšeří stačily zvyknout a o trojici nehybných nadřízených se začaly s netajenou zvědavostí zajímat.

"Víte alespoň jaké chyby se váš zástupce dopustil ?" protrhl plukovník mlčení.

Major jen nerozhodně pokrčil rameny. To plukovníka kupodivu přimělo k tomu, aby nasadil shovívavější pohled. Zároveň sáhl do kapsy kabátu pro bezvadně složený zelený kapesník. Obřadně si do něj odkašlal.

Z majora však nerozhodnost úplně spadnout nestačila.

"Já mu přeci říkal, aby podal hlášení," vysoukalo se z něj. Oblouky plukovníkova obočí se významně protáhly.

"Pane majore, tak to předepisují řády, ne?" dostalo se veliteli praporu v krátké době již třetího oslovení.

Bylo zřejmé, že plukovníka nyní dokázalo uspokojit i nepatrné kývnutí. "Studoval jste je, viďte?" maličko se ušklíbl. "Tak schválně, pro zajímavost, víte, co je na nich nejdůležitější?"

Ta otázka byla tak překvapivá, že se major opět vzmohl jen na mlčení.

"No tak co?" oslovil jej plukovník znovu. Tentokrát ovšem o poznání vyzývavějším tónem. Dosáhl tak toho, že desátník svého bezprostředního velitele skoro začal litovat.

"No snad všechno je důležitý, ne?" konečně ze sebe major vysoukal jakousi odpověď.

Plukovník si lehce povzdechl. "Pane majore" řekl počtvrté, nyní ale již se zjevnou netrpělivostí v hlase, "na jakémkoli dokumentu má význam především to, co v něm není napsáno, víte??" Prudce se na majora zadíval: "No, zkuste o tom někdy přemýšlet, ano?" dodal ještě a pak jen odevzdaně pokýval hlavou.

"Raději toho už necháme, co říkáte? Stejně už musíme k jednotce," přešel rázně na jiné téma.

Nad asfaltovou plochou se přehnal další poryv větru. Byl natolik silný, že všem vojákům o kousek posunul do čela jejich pokrývky hlavy. Jediný kdo tomuto nevěnoval žádnou pozornost byl plukovník, který už mezitím vyrazil k místu proti středu nastoupeného útvaru.

A teprve zde, několik metrů od první řady vojáků, když se chystal úsečně zasalutovat, rychle, jakoby mimoděk dokázal napravit vše co před okamžikem příroda na jeho hlavě pokazila. To ovšem za svými zády již uslyšel pevné kroky zastavujícího se majora a desátníka. Oba jej po malém zaváhání stačili následovat. Bez jakýchkoli formalit se proto ujal slova:

"Vojáci, byl jsem k vám vyslán jako zvláštní pověřenec generálního štábu s velícími pravomocemi." Významně poklesl hlasem, aby jej vzápětí mohl výrazně zesílit. "Je to, jak jistě tušíte, způsobeno těžkou situací, kterou prožívá náš jižní kraj." Opět se o poznání ztišil. "Mě je jedno odkud jste jestli z jihu nebo ze severu nebo snad ze západu. Teď jsme všichni především vojáci a musíme pomáhat právě tam, kde je to potřeba. A proto."

Na okamžik se odmlčel.

"Prapore, póózor!" Z plukovníkova hrdla vyšel tak nečekaně silný zvuk, že řady vojáků rázem o několik centimetrů povyrostly.

"Z pověření generálního štábu nařizuji:", pokračoval plukovník nezměněným tónem. "Za prvé. Okamžitě uvést prapor do stavu zvýšené bojové pohotovosti. Za druhé. Počínaje zítřkem až do odvolání provádět speciální výcvik jednotky umožňující její nasazení ve zvláštních podmínkách. Pohov!"

Plukovník konečně poklesl hlasem. "Detailní program si vysvětlíme až ráno. Základní pokyny vám teď ale sdělí pan..." pokynul do míst kde za sebou tušil velitele praporu, "...major."

Ten zcela správně vycítil, že v přítomnosti svého nového nadřízeného je vhodné být co nejstručnější.

"Takže zítra", spustil bez okolků zpoza plukovníkových zad, "budíček šest nula nula, bez rozcvičky. Nástup šest patnáct. Ústroj maskovací, malá polní, ochranný oblek, ochranná maska, velitelé čet a rot topobrašny. To je vše." Major rázně ukončil svoji krátkou řeč a slova se ke své plné spokojenosti opět ujal plukovník.

"Takže, je všechno jasné ?" otázal se. S blahosklonným úsměvem ve tváři si znovu prohlédl celou jednotku. Nedočkal se však jakékoli odezvy.

Jak se ale zdálo právě toto mu ještě vylepšilo náladu.

"Dobře," potěšeně vypjal čelo. "Jsem rád, když si uvědomujete, že dneska jsme si ještě jen hráli na vojáky. Od zítřejšího rána jimi už budeme muset být."

Ostře se zadíval do nejbližších obličejů. "Takže, žádný dotaz?" Řekl to téměř výhružně, takže výsledek byl předem určený.

"Pane majore, velte rozchod," oslovil velitele praporu. Při tom mu však nepřestal ukazovat svoje rozložitá záda.

A major možná právě proto již podruhé za sebou nezaváhal.

"Praporéé na můj povel, rozchod!!" ozvalo se ihned za plukovníkem.

A útvar snad proto, že byl nově obdařený stavem bojové pohotovosti nebo možná díky tomu, že byl sledován několikerými páry důstojnických očí se spořádaně rozešel do svých ubikací.

O nějakých devět hodin později ručičky hodinek, pokud ovšem byly správně nařízeny, ukázaly deset minut po šesté. Všude ještě vládlo šero.

Právě v ten okamžik však na vojáky s plnou silou dolehlo listopadové ráno stižené mlhou a vytrvalým přízemním mrazíkem. Po jakékoli asfaltové ploše tak dokázalo rozprostřít vrstvičku jinovatky. Byla sice nezničitelná, všichni příslušníci přesně podle rozkazu nastoupeného praporu se jí ale neustále pokoušeli rozdupat. To také byly jediné pohyby, které major ještě jakž takž toleroval.

Pod jeho přímým vedením se prapor nacházel již od samotného budíčku.

Tentokrát totiž opravdu nehodlal cokoli ponechat náhodě. Tedy přesněji řečeno aspirantům nebo svým podřízeným důstojníkům. Neuvědomil si ovšem, že tímto počínáním na sebe mlčky bere i povinnost dalšího dozoru nad již seřazeným několikasethlavým zástupem. A zde, ačkoli se snažil jak mohl, zjevně přecenil své síly.

Nebylo proto divu, když se mu v návalu stále malichernějších a vzteklejších výkřiků podařilo propásnout okamžik, kdy se z mlhy začala vynořovat silueta plukovníkovy postavy.

"Prapore, končit pozor, vpravo hleď", vyštěkla konečně ústa velitele praporu. To ale jeho nový nadřízený už na sebe upozornil silným dupnutím.

Zachmuřeně se tvářící plukovník opožděné hlášení přijal s viditelným sebezapřením na tváři. Nevlídné ráno mu na náladě zjevně také nepřidalo. Jakýchkoli jiných projevů nevole se však kupodivu dokázal zdržet. Snad cítil, že udělá lépe, když místo nich raději ihned přistoupí k jednotce.

"Vojáci," oslovil plukovník všechny přítomné. Celý prapor se napjatě upřel k jeho obličeji. Náhle vytrysklý silný hlas jakoby dokázal všudypřítomnou ranní mlhu roztrhat na kusy.

"Zahajujeme první den specializovaného výcviku. Věřím, že k němu i ve svém vlastním zájmu přistoupíte odpovědně. To co dnes někdo vlastní vinou zanedbá, se mu za několik dní může pořádně vymstít. Proto snad ani nemusím připomínat, co by mohlo znamenat když se nacházíme ve stavu zvýšené bojové pohotovosti," dodal poněkud zlověstně.

"A nyní pan major vydá rozkaz pro dnešní zaměstnání."

Plukovník máchl rukou do míst, kde osaměle a poněkud zkroušeně postával jeho nejbližší podřízený. Naznačeným směrem se okamžitě upřelo několik set párů napjatě očekávajících očí. Škodolibost, kterou ještě před malým okamžikem majora s chutí častovaly z nich nyní nenávratně zmizela.

Velitel praporu to velmi dobře dokázal vycítit. Řemínek uzavírající topobrašnu, která se neodbytně pohupovala na jeho pravém rameni proto začal pozvedávat s významnou pomalostí.

"Prapore, pozor," vykřikl uprostřed pohybu svým obvyklým hlasem.

"Vydávám tento rozkaz. Pohov!" zavelel znovu. Na jeho druhý povel sice jednotka téměř nereagovala, major však toto přešel zcela bez povšimnutí.

"Dnes provedeme taktickometodické zaměstnání bez použití materiálu. Jeho námětem je přesun tankového praporu s následným přechodem do útoku rozptýlenou formou. Seznámím vás s celkovou situací a způsobem provedení."

Konečně dootevřel svoji topobrašnu. Opatrně z ní vyjmul několik listů papíru. Byly hustě popsané různobarevným písmem. Pozorně se do nich zahleděl.

"Nepřítel prolomil naše obranné postavení v prostoru kóta 481 a kóta 325. V současné době naše jednotky vedou boj na zdrženou..." začal monotónně předčítat.

Občas ale jakoby se jeho hlas maličko zadrhl.

Všichni si museli všimnout, jak po každém takovém odmlčení se zakulacená čtoucí hlava ještě více sklání k napsanému textu. Vojáci, kterým byla její slova určena se z ní jistě již kamsi vytratili. Postupně se bortící napětí v jejich obličejích pozvolna přecházející do křivky zklamání jí proto muselo beznadějně unikat. Ale ani toto zjištění by určitě nedokázalo vyvážit potupu, kterou si major spojoval s nasazením brýlí na své stále zoufaleji se poulící oči.

"...volací znaky vulkán 1 až 70, čas vyražení v pochodový proud sedm nula nula," dočetl velitel praporu s nosem téměř se dotýkajícím papíru. Nyní ale už mohl s viditelnou úlevou zvednout hlavu.

"Rozkaz jsem podepsal," zvolal ještě po paměti. Při tom si konečně mohl prohlédnout dlouhé řady kyselých obličejů.

"Je vám snad něco nejasné ?"otázal se sice zvučným, ale přeci jen maličko rozpačitě podbarveným hlasem.

Jedinou odpovědí mu ale mohlo být jen vyzývavé ticho. Jakékoli dotazy ohledně mnohokrát absolvovaného cvičení s vidinou několika desítek kilometrů ušlých určitě zčásti také o hladu, prostě nepřipadaly v úvahu.

Protahující se mlčení protrhl až plukovník.

"No, tak vidíte, do okamžiku vyražení máme ještě osmnáct minut času," řekl aniž by spustil oči z ciferníku svých hodinek.

"Takže volno na místě, prověřovat stav ústroje, techniky a spojení..." vyšel z něj úsečný povel. "Kouřit povoleno," rychle dodal nezměněným tónem.

Jen co tato slova dozněla, plukovník si zapálil. Ze své krabičky nabídl cigaretu i majorovi a, jak se dalo očekávat, po vzoru svých velitelů se brzy dokázala zaopatřit vlastně téměř celá jednotka. Prapor totiž ve svých řadách příliš nekuřáků opravdu netrpěl.

A k těmto nemnohým jedincům patřil právě desátník. Byl sice již zařazený na své stabilní místo ve tvaru jako velitel čety, ale i nyní se nacházel v nebezpečné blízkosti obou velících důstojníků. Aby proto nekazil spolu s obláčky dýmu prvních ranních cigaret přeci jen se poněkud zvedající náladu raději nevykonával ani žádnou z ostatních rozkazem zmiňovaných činností. Plukovníkovi a tedy i majorovi to ale, jak bylo patrné, nevadilo ani nejmenším.

Již předem však bylo určeno, že tato chvíle nebude mít dlouhé trvání.

"Tak končit, chlapi, dokouřit," řekl plukovník nečekaně přátelským hlasem, když z času před vyražením odkrajovala poslední minuta. "Pane majore, na váš povel," téměř požádal velitele praporu. Ten ale v nasazeném tónu už pokračovat nehodlal.

"Pro všechny vulkány, motory natočit," neúprosně zaburácel jeho již odpočatý hlas nad asfaltovou plochou. Řev kolony startujících tanků sice dokázal nahradit jen velmi chabě, to mu však, jak bylo zřejmé, absolutně nevadilo:

"Vulkán jedna, dva, tři, čtyři vpřed," vydal nezměněným tónem další povel.

Z okraje protáhlého obdélníku nastoupené jednotky se oddělil zástup čtyř vojáků představující průzkumný tank. Jakmile zmizel za zátočinou vedoucí k bráně kasáren zmenšila se nastoupená jednotka o čelní pochodovou záštitu. Byla složena z dalších tří symbolických tanků, které pod bedlivým dohledem obou velících důstojníků mezi sebou vytvořily předpisový padesátimetrový rozestup

"Pro všechny vulkány, vpřed v chod," zavelel major ještě silněji chvilku poté, co i poslední zástup zmizel v zátočině. Z přemíry vložené energie mu s posledním slovem pravá ruka nečekaně vyjela do výšky, kde se několikrát záhadně zakývala. Utváření neskutečně dlouhé, roztáhlé řady vojáků valící se do ulice toto podivné gesto ovšem zastavit nemohlo. Právě zahájený manévr byl procvičen již tolikrát, že takovéto maličkosti na něj neměly už pražádný vliv.

Jedna čtveřice za druhou v odstupech přísně sledovaných majorem i plukovníkem vyrážela vpřed. Za každou z nich zůstával na nástupišti stále se zmenšující lidský obdélník.

Tváře obou důstojníků proto mohly zcela po právu vyhlížet stále spokojeněji. Tak nějak se v jejich představách opravdu vytvářela i skutečná kolona řvoucích ocelových strojů zaplavující své široké okolí čpavým dýmem naftových spalin. Zjevně se tohoto pohledu stále nemohli nasytit. Za svoji jednotkou totiž vykročili až teprve když se obrovská asfaltová plocha úplně vyprázdnila.

To už ale symbolické tanky věrné svému poslání dávno zaplavily levou stranu vozovky klokotající hustým ranním provozem. V městě již dávno přivyklém na svoji posádku však takovýto čin nebyl ničím mimořádným. Na šedé betonové desky chodníku bylo při takovýchto příležitostech povoleno vstoupit jen se speciálně odlehčenými podrážkami kanad vojáků z povolání. Dnes však navíc tato obuv musela náležet buď plukovníkovi anebo majorovi.

Oba dva se pohrdlivě míjeli jen s nepočetným zástupem opěšalých civilistů spěchajících do škol, úřadů nebo za nákupem. Mohli tedy vcelku nerušeně přidávat do kroku. Bez povšimnutí také minuli svým velitelem stále opuštěnou trojici vojáků majorova osobního tanku. Přesto však se jim podařilo dotáhnout se na čelo kolony až v okamžiku, kdy první tanky vstoupily na úzkou, ale dobře vyasfaltovanou silnici rozdělující obrovský lán polí ze tří stran ohraničený sráznými stěnami širokého údolí.

"To je, co pane majore?" řekl plukovník. Jakoby si zachmuřeně prohlížel pozdní doširoka se táhnoucí strniště křižované dvěma usilovně čadícími traktory. Za nimi se jen pomalu prodlužoval uzoučký proužek čerstvě rozorané půdy.

Velitel praporu se spokojil s tím, že pokrčil rameny. Na diskusi o problémech zemědělství se opravdu příliš necítil.

"No támhdle, nevidíte to?" ukázal plukovník kamsi do dálky aniž by se zastavoval. Jeho ukazováček na okamžik mimoděk mířil i na formaci přelétajících labutí, ale ani toto majora nedokázalo rozmluvit.

"Přeci ta úžlabina trochu vpravo," vyjel plukovník už poněkud ostřejším hlasem, "... už jste ji našel?" dodal pichlavě. Nejbližším cílem prstu sice v tu chvíli bylo podzimním sluncem neskutečně vybarvené jablko vytrvale se držící v již dávno opadané koruně jednoho ze stromů lemujících silnici, majorovi přesto začínalo svítat.

"Tam odsuď by mohl přijít protiútok," znalecky pokýval hlavou. Plukovník se snad poprvé od rána upřímně usmál.

"Deseti tanků, pane majore. Provádějte!" přidal přeci jen přísněji vyslovený povel.

Na majorově krku prudce naběhly všechny žíly. "Pro všechny vulkány deset, dvacet, třicet, tanky zprava, k boji. Ostatní vulkány v skryt v chod," zavelel mohutně.

Jeho hlas i přes velkou snahu ovšem mohly zaslechnout sotva první dvě roty, které ihned seběhly se silnice. Bleskově se začaly rozvíjet do bojového tvaru.

Jednotka však naštěstí v těchto místech nebyla napadena poprvé. Z počínání svých kolegů tak i ostatní lehce pochopili, co od nich vlastně velitel praporu vyžaduje.

Za první bojovou linií na nepřítele odhodlaně postupujících třiceti tanků se proto rychle vytvořila i záložní řada, připravená rozstřílet cokoli, co by snad první vlna nedokázala smést. To musel uznat i samotný plukovník nepřetržitě pozorující bojiště. Zdálo se, že se při tom nepřestává lehce usmívat.

Major se ulehčeně zadíval za chuchvalci nezadržitelně stoupající mlžné opony. Pod nimi se již zřetelně rýsoval vrcholek jednoho ze vzdálených srázů údolí pokrytého lesním porostem. Právě za ním na okraji jakési náhorní planiny začínaly výcvikové prostory k nimž všichni směřovali. Až tam prapor dorazí, měl by na něj už čekat štábní vůz s opožděnou snídaní a maličkou určitě ale dobře vytopenou kanceláří.

Nyní se ale těsně nad těmi místy ještě nerušeně pohyboval majestátně kroužící dravec. Připomínal spíše malý šedý puntík, zdálo se však, že jeho obrysy se stávají stále zřetelnější.

"Co to tam máte za zmatek v sestavě," nečekaně udeřil do ucha velitele praporu nespokojený plukovníkův hlas. Překvapený major nechal svůj zrak spadnout kolmo dolů. Náhle nevěděl jestli se má dříve podívat na jednotku nebo do obličeje svého nadřízeného, který, jak správně očekával, již nemohl být příliš příjemný.

"Jaký zmatek?" řekl, aniž by se stačil rozhodnout.

Na plukovníkově krku naběhly žíly. "Co?? Vy nevidíte tu díru na levém křídle?" řekl se zjevnou popuzeností v hlase.

Rozpor usazený v majorově hlavě se rázem vyřešil. Před jejím zrakem se vmžiku objevil obraz neuspořádaného hloučku dvanácti osob kvapně uhýbajících před projíždějícími traktory.

"Můžeme si odepsat tři tanky, to je podle vás v pořádku?" dodal plukovník po chvilce odmlky.

Major se konečně odhodlal vzhlédnout do obličeje svého nadřízeného. "No ale vždyť by je ty traktory mohly přejet?" nejistě namítl.

Plukovník jakoby narostl do výšky i do šířky. Jeho ústa se otevřela, ihned ale zase naprázdno sevřela rty. Na jinou odpověď se už nevzmohl. Jen ohromeně sledoval jak oba traktory hladce prorážejí i záložní řadou. Nyní již měly cestu do města volnou.

"Já to dám znovu", troufl si povzdechnout major. Sotva se mu podařilo odezřít slaboučké plukovníkovo kývnutí.

"Pro všechny vulkány v proud v chod," téměř nenávistně zařval major na poraženou jednotku.

Vydaný rozkaz byl pohotově splněn. Udýchané tanky se mohly spořádaně vrátit zpět do výchozího postavení.

Na podruhé se jim ale protiútok povedl již dokonale. Ani plukovník nemohl mít žádné výhrady. Zřejmě právě díky této skutečnosti si celý manévr nechal ještě několikrát zopakovat.

Teprve poté mohla jednotka projít až na samý konec údolí, aby zde odbočila na panely vyztuženou lesní cestu vinoucí se k vrcholu jeho úbočí. A zde, na samém kraji výcvikového prostoru, kde už delší dobu jednotku očekával štábní vůz, major s plukovníkem k úlevě všech vojáků ale i konec konců pro sebe na půl hodiny založili kontrolní místo. I v jejich kanadách se přeci jen stačilo nahromadit dosti olova.

Smyslem tohoto činu, jak ještě stačil major v proslovu před nastoupenou jednotku upozornit, ale nebylo jen odpočívat a snídat. Jako mnohem důležitější byla označena kontrola stavu výzbroje a výstroje. Zároveň bylo vojákům oznámeno, že každý obdrží studenou dávku potravin označenou jako oběd.

Z dosaženého prostoru totiž, jak bylo řečeno v raním rozkaze a nyní zde pro jistotu i znovu zopakováno, prapor bude dále pokračovat v rotních proudech a po absolvování několika kilometrů se dále rozštěpí do jednotlivých čet. Dosažená sestava pak umožní podniknout několik postupných útoků na rozptýlená uskupení nepřítele. Celá a ztrátami samozřejmě nepostižená jednotka se znovu sejde až pozdě odpoledne, a to právě zde. Do té doby, podle majorova přesvědčivého výkladu , by jakýkoli jiný způsob zásobování byl opravdu velmi složitě zajistitelný.

Zřejmá názornost a obsažnost přednesených slov umožnila, aby se i jejich poslech započítal do doby strávené na kontrolním místě. Každý tedy musel ocenit, že minuty přeci jen snížené bojeschopnosti a tudíž i zvýšeného ohrožení celé jednotky se zkrátily na minimum.

Prapor se proto mohl, jistě s ulehčením, brzy rozejít do rozlehlých lesních prostor.

Na špičce obřího vějíře pěti cest vytvořeného určitě celými generacemi vojáků za sebou zanechal pouze majora s plukovníkem. Ty totiž nově vytvořená sestava donutila chod jednotky řídit ze štábního vozidla.

Stačily ale necelé dvě hodiny chůze a vojáci dorazili k dalším křižovatkám. Nyní se jednotka musela rozdrobit ještě jednou. Zde také, jako obvykle, založili své stanoviště velitelé rot. Ostatní vojáci však ihned pokračovali v cestě.

Desátník a jeho četa, podle posledního rozkazu svého právě opuštěného nadřízeného, odbočili na uzoučkou stezku. Obstupovalo ji těžko prostupné, temné mlází v jehož stále houstnoucí zelené tmě jakoby se ustavičně ztrácela.

Na to, že by bylo možné zpomalit nebo dokonce i zastavit však žádná z těžce se prodírajících postav ověšených výstrojí ani nepomyslela. Jen být co nejdále od všech vojáků z povolání. Na tisíce nedorostlých smrků výsměšně vystrkujících svoje s nezmenšenou vyzývavostí znovu a znovu vztyčované pichlavé větvičky se jejich ústa proto snad dokázala i usmívat. Čím více zelených ostnatých závor totiž za poslední z nich zaklaplo, tím silnější vládl v jejich hlavách pocit uvolněnosti a bezpečí.

Všichni vojáci také dobře věděli, že svůj konec jednou musí mít i mlází. Právě míjený strom zoufale se snažících svými zlatavě zářícími listy upozornit na svoji osamělost je už určitě první předzvěstí blízkého údolíčka.

Bude mít táhlé svahy řídce porostlé bílými kmeny bříz. Po jeho dnu se ale klikatí mělký kamenitý potok. Je neprodyšně obklopený holými pásy nenasytného bahna. To v sobě dokázalo nesmlouvavě pohltit i jakékoli náznaky pěšiny.

Ale ani tato nová překážka desátníka, jistými kroky našlapujícího v čele své čety, nemohla zaskočit. Rychle se dokázal znovu prodrat na prošlapaný pás pevné lesní půdy. Zároveň ovšem neodbytně pocítil, jak jeho kanady opět o něco přibyly na váze. Přesto však ještě rychlejším tempem vyrazil vzhůru po táhlém nepříliš prudkém svahu. Jakoby jej neodolatelně přitahovalo pochmurné temně zelené světlo vycházející z hlubokého mlází nad strání.

Údolíčkem proletěl lehký závan větru. Desátník ucítil několik zaschlých lístků neodbytně se lepících k jeho zpocené a ošlehané tváři. Letmým pohybem pravačky se je pokusil shodit. Ještě než však stačil pohyb dokončit, na hřbet natahované ruky dosedly příjemně šimrající paprsky slaboučkého listopadového slunce. Uhranutě se zastavil, aby mohl vzhlédnout k obloze. A opravdu. Listí přizvedávající větřík dokázal na okamžik rozehnat i clonu vodních par od rána neprodyšně halících slunce. Několikrát si prudce vydýchl a rychle sklopil hlavu dolů. Raději rychle dál. Na zastávku bude čas až uprostřed mlází.

Mimoděk se přitom ohlédl za svoji četou. S překvapením zpozoroval jak celá jednotka, jen s výjimkou několika prvních vojáků, se stále ještě prodírá bažinou. Několika nervózními přešlápnutími se otočil zpět do údolí. Znovu se mu připomenuly nánosy nepohodlné šedavé hmoty pevně přichycené ke kanadám. Nerozhodně pokrčil rameny:

"Stejně musím počkat", prolétlo desátníkovi hlavou. To ovšem celé jeho únavou ztěžklé tělo už prudce dosedalo na zem. Pečlivě je natočil tak, aby slunce mohlo svojí nevelkou sílu rozprostřít po co největší ploše postavy. Líně sáhl po chuchvalci všudypřítomné nyní s postupujícím podzimem však nezadržitelně zasychající trávy a neskutečně pomalu si jej začal přitahovat ke znečištěné obuvi. Lhostejně se při tom zahleděl na své vojáky těžkým krokem vstupující zpět na pevnou půdu.

Jeden po druhém disciplinovaně napodoboval svého velitele. Žádný z nich si však zřejmě ani netroufl dostat nápad, že by mohl vystoupit až na jeho úroveň.

Desátníkovi se náhle zazdálo, že opravdu není kam spěchat. Četa na tomto místě rozhodně nudou trpět nemohla.

Po očištění kanad totiž zcela nepochybně potřebovala odložit ústroj. Jedině tak se dalo prověřit jestli je i po přestálé cestě kompletní. A jakmile se podařilo tuto kontrolu dokončit nezadržitelně se nachýlila doba oběda k jehož řádnému strávení také bylo nutno vymezit nějaký čas.

Každý z vojáků si k tomuto účelu postupně dokázal najít svůj trs trávy příjemně nahřívající záda. Slunce nepřestávalo zezhora posílat paprsky a jednotku plně uchvátila slastná siestní nálada. Odkudsi z dálky se několikrát ozvala kukačka. V nastalém tichu bylo dobře slyšet jak v korunách stromů nad četou tiše skotačí několik veverek.

"Ještě půl hodiny a budeme muset vyrazit zpátky," napadlo desátníka při jednom z pohledů na ciferník jeho náramkových hodin. "To si ale můžu klidně ještě rozepnout opasek," přišel zároveň s údery kroků od protější stráně na další vylepšení.

"Asi nějaký jelen nebo srnec," spokojeně si pomyslel. Zasněně se zadíval na hlouček mravenců usilovně mu přes koleno vláčících kousek březové kůry.

Mimoděk zaslechlé těžké zvuky však nepřestávaly znít. Jakoby se jim ani nechtělo utichnout. V silněji a silněji se zachvívajícím vzduchu bylo dokonce cítit jak se neustále blíží. Už jen stěží by si je někdo mohl spojovat s plachou zvěří.

Desátník poděšeně vyskočil.

"Kde máte velitele !?" zároveň se odspoda ozval zlostný, již důvěrně známý hlas.

Naštěstí si aspirant ještě včas uvědomil, že se musí znovu sehnout pro svoji výstroj postupně odhozenou do trávy. "No tak, kde je?!!" zaznělo znova ode dna údolí. Ani tentokrát ovšem nebylo možno zaslechnout jakoukoli odpověď. Nežli však stačil plukovník položit třetí otázku hledaná osoba již stála před ním. Jen si ještě v rychlosti musela dopnout opasek.

"Pane plukovníku," zařval desátník. Dokázal přitom řízně srazit podpatky. "Četa v kontrolním místě za účelem úpravy výstroje a ústroje", vychrlil ze sebe hlášení. Z obličeje se pokusil vyloudit co nejméně určitý pohled.

Plukovník si staženým obočím přeměřil celou chvatně se zvedající jednotku.

"Co mi to povídáte desátníku", teprve poté nevrle vyštěkl,"já už vás pozoruji hezkou chvilku," dodal nesmlouvavě. Nelítostně zkousl své úzké rty.

Odkudsi z dálky se ozvalo poplašené volání sojky. "Pojďte za mnou," vystrčil plukovník na velitele čety svoji zašpičatělou bradu. S posledním slovem se od něj téměř štítivě odvrátil. Aniž by se ohlédl vyrazil prudkými kroky do plochy obsazené jednotkou. Mnohý z vojáků kvapně mu uhýbajících z cesty a i hbitě jej následující desátník si přitom stačili z údivem všimnout, že na jeho kanadách neulpívá ani stopa bahna.

Nedobrovolně utvořená dvojice se zastavila až na samém okraji mlází. Teprve zde plukovník zřejmě usoudil, že nikdo z vojáků už nemůže jejich další hovor slyšet.

Na tomto místě se desátník také znovu zahleděl do jeho mírně zarudlé, vrásčité tváře s váčky podmalovanýma očima. Nemilosrdně odhalovala věk jinak mladistvě štíhlého těla, které se po cestě vzhůru strání přeci jen potřebovalo napřed trochu vydýchat.

"Pane desátníku", pronesl konečně plukovník s nečekanou mírností "vy máte vysokou školu, viďte?" S žádnou odpovědí se ale zdržovat nehodlal.

"To tedy jste inteligentní člověk, ne?" položil další řečnickou otázku. "Musíte přeci vědět, jak se nakládá s velitelem, který za bojové pohotovosti úmyslně nesplní rozkaz?"

Truchlivě pokýval hlavou. Tvářil se, že tentokrát očekává nějakou odpověď, ale desátník se rozhodl raději mlčet.

Plukovník se proto mohl povýšeně usmát.

"No pane veliteli, teď vám nějak dochází řeč, co?" řekl s netajenou jízlivosti v hlase.

Desátník ale jen malinko zvedl hlavu. Pevně se zadíval do plukovníkových stažených zorniček. Ten ovšem něco takového mohl snést jen několik zlomečků vteřin.

"Tak mi tedy poraďte, co mám s vámi udělat? zeptal se znovu. Nyní již snad ke každému písmenku odlétajícímu z jeho úst přidal pořádnou kapku škodolibosti. Desátníka tím však stále více spíše jen odrazoval od toho, aby cokoli řekl. A právě to plukovníkovi už zjevně začínalo jít na nervy.

"Podívejte, když udělám nějakej malér, tak se snad k němu aspoň dokážu přiznat a nevytřesu se strachem z podoby," změnil náhle tón hlasu. "Stejně už nemáte co zatloukat," procedil pohrdavě mezi zuby. Maličko přitom našpulil ústa. Jakoby se chystal na odplivnutí.

Bylo to tak zdrcující, že desátníkovi se na okamžik téměř zatmělo před očima. Jeho až dosud neprodyšně stažené čelisti od sebe vmžiku odskočily.

"Pane plukovníku," uslyšel ze sebe vycházející neznámá slova. Překvapeně pocítil, jak do něj vlévají další nečekaně silnou dávku odvahy.

"Když za stavu bojové pohotovosti nesplním nesmyslný rozkaz, tak bych za to měl být vyznamenaný," vyjelo z něj.

S posledním slovem se však jeho hlas přeci jen už malinko zlomil. Vypětím sil se mu ale povedlo udržet si nehybné oči, které znovu napřel do plukovníkovy nesmlouvavé tváře.

Ne bez obav sledoval jak se vlnka na důstojníkových ústech začíná stále přísněji prohýbat. Stále však měla daleko k tomu, aby se rozpadla a pustila přes sebe nějaké slovo.

"Tak už zařvi", pomyslel si desátník téměř toužebně. Nutkavě zatoužil, aby tuto chvilku mohl mít už co nejrychleji za sebou. Plukovník však tomuto přání dosud zjevně nehodlal vyhovět. Bylo mu zcela lhostejné, že to je právě on, kdo by měl nyní promluvit.

Jak dobře věděl, tím jediným kdo by na tuto skutečnost mohl upozornit byl desátník. Ten ale byl i tím posledním kdo by toto hodlal učinit. Raději jen upřeně sledoval stále mohutnící křivku v plukovníkově obličeji.

"A teď to už musí přijít," blesklo desátníkovou hlavou, když pozorovanými rty náhle projelo několik škubnutí.

A opravdu. Za dosud pevně sevřenými ústy se objevily dvě řady pevných, kouřením však silně zažloutlých zubů.

"No výborně pane desátníku, jen pokračujte. Rád se nechám poučit." Plukovníkova ústa se roztáhla do širokého úsměvu.

"To...vždyť..." zablekotal desátník zjevně vyvedený z míry.

Plukovník se stále nepřestával usmívat. "No tak, přeci mi svůj názor umíte zdůvodnit, ne?" řekl se zjevnou vlídností v hlase. Desátník jen těžce nacházel slova. "Každýmu musí být jasný, že celý je to úplně k ničemu," konečně se z něj vydralo. Ani si však neuvědomil, že mimoděk jen chabě napodobil ironický tón. Ten ovšem plukovník dokázal i nyní předvést v dokonalé podobě.

"Ale, ale, ale...," pomalu odříkával. Z jeho úst se mezitím stačil úplně vytratit úsměv." A co když je to trochu jinak ?" téměř vyštěkl.

Desátník jen pokrčil rameny. Nová plukovníkova tvář mu nepokrytě radila, aby mluvil co nejméně. S úlevou však pozoroval, jak z ní postupně mizí napětí.

"To byste, ale musel v armádě zažít ještě nějaký ten rok." Důstojník se zhluboka nadýchl. Zaznělo to skoro jakoby si při tom i lehce povzdechl. Tento dojem však v nečekaném záblesku jeho očí musel okamžitě vyprchat.

"A víte, co?" Plukovník se znovu krátce zamyslel. S nově narozenou myšlenkou se zjevně hodlal ještě chvilku nerušeně pokochat. "Co kdybyste u nás zůstal?"

Desátník nervózně popotáhl bradu.

"No, podívejte, teď jste v pěkným průšvihu, v civilu se moc neuplatníte, tak proč to nezkusit tady. Odpustit vám může jedině armáda." Plukovník významně zvedl ukazováček. "A ta to opravdu umí. Tomu můžete věřit," řekl a významně se pousmál. Bylo zřejmé, že ve svém okamžitém nápadu našel zalíbení. "Tady to není tak špatný. A taky...hodně věcí, co vám teď vrtají hlavou dokážete za pár let pochopit." Uspokojeným pohledem přejel po desátníkovu mimovolném úšklebku. To ho ale jen dokázalo povzbudit.

"A uvidíte, jak jednotka, až jí řeknu, že teď jste můj budoucí kolega vás najednou začne víc respektovat."

Před desátníkovýma očima se začalo náhle stmívat.

"Já to myslím vážně, ve vás totiž opravdu je něco takovýho, co uplatníte jedině tady," zaznělo v jeho uších. Dokázal však jen mlčet.

"A kolik dní byste to vlastně měl mít do civilu?" utrousil plukovník mrazivě.

"Sto sedmdesát," zaslechl konečně nějakou odpověď. Potěšeně pokýval hlavou. "Tak půjdeme k jednotce, co říkáte?" dodal rázně.

Podíval se ke dnu údolí. Vzorně ustrojená četa se i bez povelu dokázala sama seřadit do nástupového tvaru. Po jeho rtech se kmitl neznatelný úsměv. Desátníkovi však, jelikož plukovník bez jakéhokoli ohlížení vykročil dolů po stráni , zůstal naprosto utajený.

Vojáci stáli zhruba uprostřed svahu. Zdálo se, jakoby chtěli být co nejblíže svým velitelům. Do vzdálenosti odkud by bylo možno slyšet jejich hovor se ale přiblížit neodvážili. I tak ovšem plukovníkovi a poněkud schlíple jej následujícímu desátníkovi ušetřili několik metrů zpáteční cesty. Oba tedy mohli o několik vteřin dříve zavalit zvědavě ustrašenými pohledy.

"Četo", spustil plukovník bez jakéhokoli otálení, "čas, který jste strávili na kontrolním místě nepřítel využil k zamoření přístupových cest otravnými látkami. Dál proto bude nutno postupovat s nasazenými plynovými maskami." Nepatrně se natočil vpravo směrem k desátníkovi. S potěšením si všiml, jak před ním uhybá pohledem.

"Na váš povel, ano!" řekl však zcela věcným tónem. Jeho obličej se opět natáčel směrem k jednotce.

Uprostřed pohybu se ale plukovník prudce zarazil. Znovu se ostře zadíval doprava. Vypadalo to, že sklápějící se zorničky desátníkových očí jej čímsi lákají. "A velitel čety..." významně se odmlčel, aby svým zrakem mohl přejet celou jednotku, "...samozřejmě také plynovou masku."

Desátník sáhl k pasu. Zde ve speciálním pouzdru až dosud jen zahálela dutá, podle rozměrů lidské hlavy vytvarovaná polokoule z gumy. Svému uživateli sice nezabraňovala mluvit a tedy ani velet, propouštěla mu však pouze velmi skoupé dávky téměř k nesnesení zteplalého vzduchu.

I přesto si ji desátník rychle a vlastně i s úlevou připevnil k obličeji. Zcela správně totiž tušil, že nyní již zbytek prvního dne zvýšené bojové pohotovosti proběhne bez jakýchkoli problémů.

Druhý den zvýšené bojové pohotovosti prapor bez použití materiálu nacvičoval útok na opevněné postavení nepřítele. Cvičení proběhlo bez jakýchkoli komplikací. Večer si všichni vojáci v rámci odpočinku prohlédli televizní záběry na spontální masovou demonstraci občanů žádající přísný postup vůči samozvané reprezentaci jižního kraje.

Třetí den zvýšené bojové pohotovosti prapor bez použití materiálu nacvičoval průzkumnou činnost v rámci sestavy motostřelecké brigády. Cvičení proběhlo bez jakýchkoli komplikací. Večer si všichni vojáci v rámci odpočinku prohlédli televizní záběry na zmanipulované shromáždění žádající větší autonomii pro nedemokratické praktiky vedení jižního kraje.

Na úsvitu čtvrtého dne zvýšené bojové pohotovosti se nečekaně prudce ochladilo. Z temného, dosud ještě neviditelně zamračeného listopadového nebe se na kasárna začaly valit sněhové vločky.

Velení praporu na tuto skutečnost zareagovalo povoláním roty, která mělu tu smůlu, že pro dosud neprobuzený den byla označena jako hotovostní.

Stále ještě rozespalým vojákům postižené jednotky tak nezbylo nežli se chopit náčiní jímž by bylo možno bez ustání obnovované závěje sněhu začít kopit a nakládat na přistavené nákladní vozy.

Jejich úsilí ovšem bylo přesně úměrné panujícímu chladu. Dobře věděli, že odklidové práce mohou skončit až po šesté hodině, kdy začíná ranní nástup, který by nepřítomností jedné roty určitě poněkud ztratil na své hodnotě.

Příslušné rozhodnutí ale bylo přijato až na poslední chvíli. Hotovostní rota sledovaná zachmuřeným plukovníkovým zrakem tedy už mohla jen zaplnit nápadnou trhlinu v sestavě nastoupeného praporu.

Maličko znepokojený major proto zručně nasadil lehký úsměv. Hodlal se pokusit o jakousi omluvu. Naštěstí si však ještě včas stačil uvědomit, že obličej nadřízeného, i když se brzy stočil ke zcela jiným vojákům, zůstává stálé stejný.

Nejednotný nástup tedy musel být opravdu tím posledním, co nyní plukovníkovi vířilo hlavou. Uplynulo však ještě několik dlouhých vteřin nežli se odhodlal svoje myšlenky sdělit celému praporu.

"Vojáci," zaduněl jeho hlas nad plochou nástupiště. K překvapení všech ovšem ihned zmlkl. Plukovník místo dalších slov vyjmul z náprsní kapsy nevelkou tmavou obálku opatřenou několika obrovskými již ale rozlomenými pečetěmi. V nehybném stisku své mohutné dlaně potažené černou rukavicí ji zvedl nad hlavu. Všechny oči se na ní okamžitě upřely.

Náhle jakoby přestalo sněžit. Obrysy obálky v odlesku běloby čerstvě napadaného sněhu nečekaně zazářily. "Před několika minutami mi byl doručen zvláštní rozkaz. Dnes večer celý prapor s veškerou bojovou technikou zahájí po vlastní ose přesun do nové posádky."

Praporem projela vlnka vzrušeného šumu a plukovník se lehce pousmál.

"Nyní se tedy odebereme do parku uložené techniky a připravíme se na výjezd. Dnešní plánovaný výcvik tím samozřejmě odpadá."

Z dlouhých řad vojáků zazněl slabounký vzdech úlevy a plukovník se odmlčel. V koutcích jeho úst cosi maličko zaškubalo. Ani z tohoto pohybu ovšem nebylo možno vyvozovat, že jeho proslov již skončil.

"O přesunu teď nebudu mluvit. Je nám ale myslím všem jasné, že celý dnešní den máme co dělat." Tmavá obálka až dosud visící nad plukovníkovou hlavou konečně opět zmizela v kapse. "Především zkontrolujeme vozidla a pokud tam ještě dokážeme najít nějaké závady musíme to rychle dát do pořádku. I ten nejmenší detail nám může způsobit obrovské problémy. A nejen nám... To může ohrozit i celou jednotku a tedy i naše kamarády!" zvolal nečekaně. Zkoumavě přelétl nastoupené vojáky. "Takže jasný!" pokračoval plukovník už o něco málo klidnějším hlasem. "A taky si dokompletujeme veškerou výstroj. On nám nikdo nic jinýho už nedá. Kdyby to byly třeba jen ponožky nebo fotbalový míč, tak nám to bude chybět." S posledními slovy jeho hlas opět nabyl na síle. Ihned poté ovšem zcela utichl. Konečně si už i plukovník musel přiznat, že prvotní napjaté vzrušení se dokázalo kamsi střelhbitě vytratit.

"Máte nějaký dotaz?" zazněla z jeho úst obvyklá závěrečná otázka. Tentokráte však téměř prosebným tónem. Nikdo z přítomných mu ale nehodlal vyhovět.

"Opravdu je vám všechno jasné?" zeptal se ještě jednou. Odezva ovšem byla zcela totožná.

"Tak vpravo vbok. Směr park techniky odchod!" zavelel maličko, ale přeci jen znatelně zkleslým hlasem.

Temně zelené řady se podmračeně natočily do přikázaného směru. Těžkým, v napadlém sněhu ale vlastně neslyšným krokem mechanicky vykročily vpřed. Prostor opanovalo téměř dokonalé ticho.

"Chlapi, co tohle má znamenat?" ozval se náhle nečekaný výkřik. Celý prapor, aniž by se ovšem kdokoli zastavil, udiveně pohlédl k místům, kde stál sehnutý plukovník. Jeho ruce zabořené do jedné z vytvořených sněhových kupek už stačily vyhnětat několik koulí.

"To má bejt nějakej pochod?" zavolal na vysvětlenou, jakmile se znovu napřímil. Prudce napřáhl paži.

"Nebojte se rozšlapat ten asfalt, já ho zaplatím! To musí znít!"

Od černé rukavice se oddělil sněhový projektil. Nad kasárenským prostorem, jakoby jen tak pro radost, vykroužil dlouhý, měkký oblouček. Jeho obdivuhodná dráha skončila přesně na rameni jednoho z vojáků. Pak v tisících nově vytvořených vločkách neškodně popadal zpět zemi.

Prapor se stále stejným krokem valil k brance do parku techniky. V jeho řadách ale již bylo možno objevit několik úsměvů.

"To je ono chlapi nebojte se dupnout!" ozval se znovu plukovník. Opět se rozmáchl a stejně jako před okamžikem si sněhová koule dokázala neomylně najít svůj cíl.

Úsměvy v řadách praporu znovu o něco zhoustly. To už ale stačili první vojáci vstoupit na plochu parku techniky od nástupiště odděleného vysokým drátěným plotem. Aniž by čekali na jakékoli další rozkazy ihned se rozcházeli ke svým tankům mlčky čekajícím pod plechovými přístřešky. Dobře věděli, že v blízkosti jejich mohutných pancířů je možno nalézt nejen z minulých dnů ještě zakonzervované teplo, ale možná i trochu klidu a bezpečí.

Teplo i klid se zjevně rozhodl vyhledat i desátník otevírající průlez do svého tanku. Rychle se spustil na velitelské sedadlo a těžký příklop opět nad sebou uzavřel.

Zkušenou rukou sáhl do míst po svém levém boku, kde byl hlavní vypínač radiostanice. V přítmí stísněného prostoru se rozzářilo několik světélek.

Desátník si na hlavu posadil odkudsi vyhrabanou tankovou kuklu. Na jejím okraji nahmatal vyčnívající krátký kabel zakončený podlouhlou zástrčkou. Zručně ji zapojil na podobné zařízení připevněné k radiostanici. Do jeho uší se prodral slabý šum. Zkusmo pootočil zubatým kolečkem ladění. Jednotvárné zvuky brzy dokázala vystřídat tichá hudba.

Lehce se pousmál. Měl opravdu proč. Nejen že dokázal splnit jeden z bodů plukovníkova ranního rozkazu. Zároveň se mu podařilo zjistit, že radiostanice je v naprostém pořádku.

Zatímco se jeho hlava a rameno opřely o pancíř, téměř mimoděk přivřel oči. Alespoň na chviličku se chtěl nerušeně zaposlouchat do tónů s příjemnou neodbytností se vtírajících do uší.

Poloha, kterou zaujal, ale příliš pohodlná nebyla. Tlak chladivé oceli jej proto brzy přiměl k tomu, aby se na svém sedadle opět prudce vztyčil.

Jeho oči se téměř samovolně přitiskly k okulárům velitelského periskopu. Rázem tu byl nový nápad.

Svým již dávno navyklým pohybem desátník odjistil zarážku bránící v pohybu pozorovacího přístroje. Pozorně si začal prohlížet své nejbližší okolí.

Vojáci vytvářející poblíž svých vozidel nečinné hloučky jej však příliš zaujmout nemohli. Tento obraz byl pro něj naprosto všední. Tanky navíc byly neustále ošetřovány tak, aby kdykoli mohly vyrazit do boje, a bez velitelských zákroků tedy žádné jiné aktivity nebylo možno očekávat. Desátník proto čočky optiky raději brzy nasměroval do svahu za vysokým plechovým oplocením navrchu přizdobeným ostnatým drátem.

Zde končila kasárna a začínalo město. I ono tonulo v závějích čerstvě napadaného sněhu, které však jeho obyvatelé spíše jen zvědavě okukovali zpoza postupně se rozsvěcujících oken. To jasně dosvědčovalo, že sobotní ráno si hodlají vychutnat v klidu. Přírodní úkazy, politické otřesy posledních dnů nebo bojová pohotovost vojenské posádky je v tomto odhodlání zjevně nedokázaly zviklat.

"Za sto šedesát šest," mihlo se desátníkovi hlavou, když se mu před jedním z domů konečně podařilo nalézt skupinu osob cosi budující z právě právě shrabaného sněhu.

"Jenže co pak...Plat nic moc, léta na shánění bytu... Voják z povolání je na tom fakt líp." Ta myšlenka jej téměř vylekala. Prudkým pohybem strhl pohled periskopu zpět za plechovou ohradu. Přesně do míst kterými ke stále ještě zahálejícím tankům právě procházel major.

Když pak o několik vteřin později zaslechl povel k nástupu, nemohl si nepřiznat, že se mu o něco ulevilo.

Nástup praporu uskutečněný na betonových panelech před parkujícími tanky skončil k všeobecnému překvapení během několika minut. Spočíval vlastně jen v tom, že major všechny velitele čet a rot poslal do výstrojního skladu k převzetí materiálu. Stejná skupina osob se pak měla dostavit do štábní budovy. Zde všichni absolvují speciální velitelské zaměstnání o záměrech večerní akce, zatímco pro zbytek jednotky se obdobná příprava bude za několik minut konat přímo na místě.

První z bodů takto vytvořeného programu vyčlenění velitelé dokázali splnit velmi lehce. Prakticky spočíval pouze v podpisu seznamů náhradního oblečení, konzerv a výbavy pro zaměstnání kulturního a sportovního charakteru. Prověřit, zda předaný materiál skutečně existuje nikdo nepovažoval za nutné. Jednotliví řidiči totiž přímo na místě písemně stvrdili jeho převzetí na ložné plochy svých vozidel.

Do sálu štábní budovy se proto celá vybraná skupina dostavila s velkým časovým náskokem před plukovníkem. To ale nikomu nevadilo. V místnosti panovalo příjemné teplo a čekajícím tak ani nepřipadalo, že jim něco důležitého uniká nebo chybí.

Nebylo proto divu, když si přicházející plukovník musel až několikerým zadupáním a dlouhým významným pohledem vynutit, aby všichni přítomní na uvítanou povstali z křesílek.

"Takže pánové..." mohl s nečekanou veselostí v hlase konečně oslovit celé shromáždění velitelů. Hřmotně se usadil za mohutně vyhlížející stůl na pódiu a mlčky začal studovat obvodové stěny sálu. Jeho hlava se zastavila až na portrétu státníka častujícího přítomné vojáky přísným, ale laskavým obličejem osob zjevně obdařených vyšším posláním. Zdálo se, že se jej pokusil napodobit.

"Dneska večer vyrážíme do na jih," ujal se konečně opět slova. Znovu však jakoby se zarazil. "Ale pánové posaďte se přeci," vyzval všechny přítomné. Ihned ovšem navázal na původní myšlenku:

"Přesnou trasu přesunu se dozvím až před odjezdem. Je nám všem ale jasné, že máme před sebou aspoň stopadesát kilometrů občas hornatým terénem po úzkých silnicích. Také přejedeme několik vodních toků. Povrch po dnešku bude určitě pěkně namrzlý, tak to nebude žádná legrace." Lehce klepl ukazováčkem o hranu stolu.

"Nikdo určitě nejsme sebevrah, raději jsem už ale nainstruoval řidiče, aby s kopce jeli maximálně na dvojku," řekl o poznání silněji. "Musíme dojet za každou cenu," téměř vykřikl.

"Navíc, pamatujte si, že jsme armáda. Jedeme v tancích a na silnici máme absolutní přednost," pokračoval nezměněným hlasem. Pak se ale přeci jen o něco ztišil. "Když tedy proti nám pojede nějaký civilista, tak, jestli to bude potřeba bude se vyhýbat on. Jinak ho bez pardonu stlačíme do škarpy." Významně luskl prsty.

"Tohdle mi zabezpečíte," důrazně vyslovil každou slabiku.

"Tak." starostlivě svraštil čelo. "A teď vám přečtu společné provolání našich nejvyšších politických, státních a armádních představitelů ," řekl překvapivě v již podstatně rychlejším tónu.

Odkudsi vytáhl několik listů papíru. Byly potištěny hustým drobným písmem. Pečlivě je položil před sebe a prudce k nim sklopil hlavu.

"Uplynulo již mnoho let od chvíle, kdy se celá naše vlast dokázala semknout k tomu aby odhodila cizácké okovy a jednotně vykročila k..." začal monotónně předčítat.

Jakoby při této činnosti vůbec nepotřeboval dýchat. Také zjevně nenacházel důvod ani k tomu, aby svůj projev proložil občasnými pohledy do řad posluchačů.

Jeho slova však proudila stále rychleji. Závěrečné vyjádření víry, že armáda i tentokráte svoje poslání dokáže beze zbytku splnit proto bylo možno zachytit jen ze značnou dávkou představivosti.

"No tak", začal ale poté odříkávat již zcela srozumitelně. Papíry až dosud uložené na stole mezitím přemísťoval zpět do kterési ze svých kapes. "Dneska je sobota, večer po vlastní ose projedeme naším městem. V neděli se tak v plné parádě objevíme na jihu. Myslím každý chápe, že to je ta nejvhodnější doba."

Konečně znovu vzhlédl na přítomné.

"Pánové mám vás vyhnat zpátky do zimy nebo vám je ještě něco nejasné?" zeptal se s překvapivým úsměvem na rtech. Zpytavě pohlédl na jednoho z velitelů rot, který se právě rozhodl změnit polohu svého těla.

"No pane poručíku. Třeba vy. Se vším jste spokojen, všechno vám je jasný?" zeptal se vyzývavě.

Oslovený důstojník ucítil, jak o něj opřely všechny přítomné páry očí. Nejistě se ošil.

"No já tedy nevím." Plaše se ujistil, že z plukovníkovy tváře dosud úsměv nezmizel. "My určitě vjedeme s tankama do nějaký demonstrace, ale nikdo nám neřekl co pak s tím." Nenápadně se rozhlédl a podařilo se mu nalézt několik souhlasně kývajících hlav. Díky tomu svoje vystoupení dokončil s podstatně větší sebedůvěrou nežli jej začal. "Mohl byste nám k tomu něco poradit?"

Pravý koutek plukovníkových úst se poněkud zachvěl. Veselý výraz mu však dokázal v obličeji vydržet. Zdálo se, že ani jeho mráz panující v parku techniky příliš neláká.

"Takže co vážení, odpovíte sami nebo to necháte na mně?" Znovu se maličko ušklíbl. "No třeba vy jste přeci takový přemýšlivý člověk, řekněte nám k tomu něco," vystrčil plukovník svoje vyzývavě našpulená ústa směrem k desátníkovi.

Polospící poloha velitele čety lopatkami zavěšeného za hranu opěradla křesílka ovšem nezaujala pouze jej. Bylo proto vcelku pochopitelné, že desátníkovi sousedé zprava i zleva, oba aspiranti, pocítili potřebu do něj lehce strčit.

"Já nevím, to ale snad neumí vlastně nikdo." dokázal se oslovený velitel čety na svém svém sedadle vztyčit s neočekávanou svěžestí.

Plukovník se na něj téměř obdivně zadíval. "Výborně, mohl byste to ale ještě nějak rozvinout?" požádal s téměř učitelským přízvukem. Desátník však ze sebe dostal pouze jakousi neurčitou grimasu.

"No, a proč to tedy nikdo neumí?" nevzdal se plukovník naděje na diskusi.

Desátník svými dlaněmi mimoděk udeřil do opěradel loktů na křesílku. "Nikdo to nedělal," bylo možno zaslechnout jeho zkusmou odpověď.

Důstojník na pódiu se rozzářil. "No vidíte, správně." Pozvedl svoji pravačku. "Tím je to myslím všem jasný..." Významně vztyčenou rukou zakýval. "A tak to taky ani teď nebude potřeba dělat."

Vítězoslavně rozhlédl po sále. Nepodařilo se mu však nalézt jediný chápavý obličej.

"Sakra chlapi..." plukovníkovy rty rázem ztratily úsměv, "Porazím někoho tím, když se od něj dokážu odlišit. Jestli jsou dva stejný protivníci, tak přeci nikdy nikdo nemůže vyhrát." S dupnutím prudce přešlápl. " Na jihu tanky nemají. Stačí teda když je tam přivezeme a budou v podstatě nahraný." Vyzývavým pohledem nesmlouvavě žádajícím pravdu přejel všechny přítomné.

"Nebo taky ne," napadlo vmžiku desátníka. Vzápětí ale usoudil, že bude lepší, když stejně jako všichni ostatní vydrží mlčet. Pravda je vždy to, co chceme slyšet a plukovník se nyní určitě netvářil tak, že by hodlal snášet jakékoli lži.

Celé zaměstnání proto ukončila jakási minuta najpatého ticha.

Ihned po jejím uplynutí se před štábní budovou vytvořil roztroušený hlouček sestávající z šesti důstojníků. Za nimi s malým odstupem následovala skupinka aspirantů. V tomto rozložení se všichni proti směru ostře vanoucího větru začali prodírat do parku techniky. Mrazivý vzduch k nim bez ohledů na hodnosti přinášel stále sílící čpavý pach spálené nafty a zvonivé zvuky tankových motorů.

Od rána opět o něco přituhlo. To si všichni postupující vojáci museli přiznat. Proto i bez povelu dokázali jednotně sevřít ruce v pěst. Jen tak bylo možné si před největším mrazem ochránit alespoň konečky prstů.

Bylo zřejmé, že úklidu sněhu po nástupu již nikdo nehodlal věnovat pozornost. Každý proto našlapoval jen s velkou opatrností. Nikomu se nechtělo na umrzající sněhové tříšti potupně uklouznout.

Cesta do parku se tak protáhla. Nezdálo se ovšem, že by kdokoli z vojáků cítil potřebu spěchat. "Vidíte pánové", ujal se z ničeho nic slova plukovník, když čelo hloučku konečně dorazilo před branku střežící vchod parku techniky. "Dobrý velitel si si umí věci zařídit tak, aby vše šlo i bez něj. On má jen vydat rozkaz a pak všechno občas zkontrolovat." Nečekaně se ohlédl. "Na závěr zaměstnání mužstva jsem například vydal pokyn vytvořit přesunovou linii vozidel," řekl tak hlasitě, že jej museli zaslechnout i všichni aspiranti. "Tím se ušetřilo hodně času a vám práce, viďte," dodal důrazně. Dokázal si tak vynutit několik rozpačitých úsměvů a děkovných pokývnutí.

"A vidíte pánové..." oslovil znovu celý hlouček, poté co všichni jeho členové stihli projít do parku techniky. Zároveň udělal pohyb bradou směrem k vyprázdněným přístřeškům a dlouhé řadě tanků připomínajících slony, kteří s nataženými choboty před branou netrpělivě čekají na své vypuštění z ohrady.

"Vaším úkolem teď už bude to tady jen trochu doorganizovat a hlavně..." nespokojeně si mlaskl a téměř štítivě vystrčil rameno k poslednímu tanku pod přístřeškem obklopenému horečně pracující osádkou. "... zajistit bojeschopnost toho stroje. Komu z vás vlastně patří?" dodal s poněkud ostřejším přídechem.

Desátník naprázdno polknul. Vytvářel sice samotný konec skupinky aspirantů, otázka však k němu dolehla v dostatečné srozumitelnosti. Se vzrušeným nádechem plaše pohlédl do skuliny mezi hlavami ostatních vojáků.

Nežli však stačil cokoli říci podařilo se mu zahlédnout, jak se od hloučku již začínají oddělovat dva velitelé rot. Evidentně museli dojít k závěru, že plukovníkem vedené společenství rozhodně není organizovaná přesunová jednotka, kterou lze opustit pouze na základě výslovného rozkazu.

Desátník si jejich názor okamžitě osvojil. I tak ovšem s nemalým napětím očekával, zda jej nezasáhne plukovníkův rozlícený hlas. Vítr nyní dující do zad však k němu během několik desítek metrů dlouhé cesty nic takového nepřinesl. Snad ale namísto toho při příchodu k tanku pod jeho nohama začvachtala obrovská louže oleje.

"Kde to vyteklo?" rázem se veškerá desátníkova nervozita vylila směrem k hyžďovým partiím řidiče vyčnívajícím z motorpřevodového prostoru.

"Hele, co takhdle rychle doběhnout pro olej," ozvalo se odkudsi zpod tanku. Po těchto slovech se z míst za pojezdovým pásem vynořila střelcova noha obutá do poněkud promaštěné kanady. Její špička významně ťukla do nedaleko postaveného kbelíku.

Desátník se rozhodl, že ze všeho nejlepší bude napodobit posledního člena své osádky. Jím byl nabíječ právě odebírající z blatníku rohlík, vařené vejce a plátek sýra, jinak předposlední zbytky z určitě nedávno podávané snídaně. Aspirant se však se do své porce také ihned zakousl.

"Nebuď z toho vyplašenej, v nejhorším nikam nepojedeme," řekl chlácholivě jakmile se mu podařilo spolknout první sousto.

Z mezipásového prostoru se ozvaly zvuky smýkajícího se střelcova těla.

"Jo, pan velitel čety se poveze na jinym tanku a my tady budeme nasucho cvičit dokud se nevrátí z opušťáku, že jo?!" jedním dechem ze sebe vychrlila na okamžik vysunutá nenávistně se tvářící hlava.

Desátníka rázem přešla veškerá chuť k jídlu. "A to někdo říkal ?" zeptal se téměř zvědavě.

"Asi ne, že jo", zaduněl zpod tanku posupný hlas střelce.

Desátník si začal k ústům znovu přisouvat rohlík. Dříve však nežli ukousl další sousto stačila jeho druhá ruka uchopit držadlo opodál postaveného kbelíku. Vzhledem k výsledkům předchozího zaměstnání pod vedením samotného plukovníka toto představovalo pravděpodobně nejlepší ze všech možných rozhodnutí.

Listopadové slunce však zapadlo brzy i přes panující vzrušení toho dne. Zjevně se tvářilo jakoby vše bylo v nejlepším pořádku.

Nad kasárnami se rychle rozhostila tma. Z bezmračné oblohy sice zářil srpek půlměsíce, ale ten, ačkoli jeho úsilí vytrvale podporovalo čerstvě rozprostřené sněhové zrcadlo na tomto stavu nemohl nic zásadního změnit. Vše nasvědčovalo tomu, že větrný den vystřídá mrazivě tichá noc.

Desátník, který stejně jako všichni ostatní příslušníci praporu šplhal k průlezům do útrob obrněných vozidel si však toto mohl uvědomit teprve nyní.

Jemu svěřený znepojízdněný tank totiž po celý den nebyl pouhým vděčným cílem opakovaných, prakticky bezúčelných stále ovšem nervóznějších návštěv všech možných nadřízených. Především právě jej donutil, aby vlastně v poklusu složitě řešil to, co příchozím důstojníkům připadalo jako naprosté prkotiny. Bylo proto zcela přirozené, že na něco takového jako počasí mu čas rozhodně zbýt nemohl.

Už jen opatřit potřebný olej, jak se ukázalo, nebylo nic jednoduchého. Příslušný materiál totiž byl již dávno přemístěn na ložnou plochu kteréhosi z nákladních automobilů roztroušeně parkujících na rozlehlém prostoru za kolonou tanků. V jeho kabině se navíc nacházel pouze řidič, který se samozřejmě k jakýmkoli výdejům požadované hmoty necítil oprávněný. Nezbylo tedy nežli vyhledat odpovědného praporčíka, jenž se uvolil potřebný formulář opatřit svým podpisem.

Mezitím se ovšem i nákladní vozidla stačila zformovat do přesunového tvaru a nové nalezení toho pravého si vyžádalo několik desítek minut.

Řidič z desátníkem doručeného příkazu, jak se ostatně dalo očekávat, příliš velkou radost neměl. Nicméně svoji nevoli dokázal omezit na několik neadresných kleteb. Po jejich proslovení ještě se zapálenou cigaretou v ústech desátníkovi naplnil k tomu účelu přinesený kbelík, jehož obsah se o něco později přemístil do útrob motorpřevodového ústrojí.

Desátníkovi svěřený tank se tak konečně mohl zařadil na své místo v koloně. Kdyby tedy ručička ukazatele hladiny oleje nazačala znovu klesat, zatímco za zádí obrněného vozidla narůstala nová kaluž tmavé a husté kapaliny bylo by vše v naprostém v pořádku. Takto ovšem bylo nezbytné se znovu ponořit do šachty skrývající v sobě motor a zjistit, že pouhým utahováním šroubů tank není možné zprovoznit. Závada totiž spočívala ve zpuchřelém těsnění.

Získání jeho bezvadného exempláře byl přirozeně úkol hodný pouze velitele čety.

Desátník proto musel pracně vyhledat další nákladní vozidlo i vojáka disponujícího výdejovým právem k uloženému materiálu. Vyřešení těchto problémů a přívaly silných slov ze všech stran byly samozřejmou podmínkou k nejen tomu, aby potřebná součástka mohla být lopotně nalezena ale vlastně i vmontována na správné místo.

Nová cesta za olejem, kterou oprava tanku konečně zdárně vyvrcholila pak již byla pouhou rutinní záležitostí. To však celé osádce zbýval čas jen právě tak na to, aby ještě stačila stísněné prostory svého obrněného vozidla zaplnit svými osobními věcmi a zásobou potravin. Ale ani toto stejně jako zaujetí míst v tanku, nasazení kukel a zapojení radiostanice na požadovanou frekvenci již nepřineslo žádné nečekané komplikace.

Nyní se však hlava velitele čety už konečně mohla bezvládně opřít o hranu dokořán otevřeného velitelského poklopu. Na okamžik zavřela svoje unavené oči. Ze sluchátek k ní doléhalo neodbytně znějící šumění. Zaznívalo stále vzrušivěji. Neustále připomínalo uplynulý den i nadcházející noc.

Desátník se prudce zavrtěl na sbaleném spacím pytli. Byl výrazně pohodlnější nežli ocelový obrubník zcela vespod. Zároveň si zhnuseným pohybem strhl kuklu z hlavy. Jeho dlaně, každá obalená dvěma rukavicemi, se přitiskly k uším nyní vydaným na pospas stále sílícímu mrazu. Kožešinou vyloženou kuklu ovšem mohly nahradit jen velmi chabě. I tak se ale odložená pokrývka hlavy na svoje předpisové místo vrátila, až poté co se před osvětlenými okny nedaleko zaparkovaného štábního vozidla objevila mohutná silueta velitele praporu.

Po několika schůdcích opatrně vystoupala ke vstupním dveřím, které pomalu otevřela. Mrazivý venkovní vzduch se dodaleka zatetelil z unikajícího tepla.

Konečně se však velitel praporu dokázal pomalu vsoukat dovnitř. Houština antén vyčnívajících ze střechy automobilu jakoby rázem o něco povyrostla.

"Pro všechny vulkány, hlaste se v pořadí," nahradil šumění éteru lidský hlas. Snažil se znít rozhodně, přesto z něj byla cítit špetka nejistoty.

"Vulkán zde vulkán 1 příjem," zazněla ve sluchátkách první odpověď. Na ní ihned navázalo několik dalších. I desátník už dokázal úspěšně splnit svoji povinnost.

"Vulkán dvac..." přerušil znenadání hlas jednoho z velitelů tanku pronikavý skřípot ve sluchátkách. To kdosi z vojáků stiskl ovladač radiostanice do vysílací polohy. Jeho prst v pravidelném rytmu poskakoval na tlačítku.

"Ty h...le, p...íš t. ..bo t. ..kop.. .o pr...e," přerušovaně, v zásadě ovšem vcelku srozumitelně, se ve volných frekvencích ozýval velitel praporu.

Éterem projela nová vlna tónu znemožňujícího řádně navázat spojení. Tentokrát ovšem bez jakékoli přestávky. Brzy však přešla do svého původního rytmu.

"Nech ...o", téměř zaprosil major a voják s absolutně nezjistitelnou totožností jeho přání kupodivu vyhověl. Přesto však další prověrku spojení velitel praporu již svěřil jednomu z příslušníků spojové jednotky. Po chvilce šumění se ovšem nechal slyšet znovu.

"Pro všechny vulkány, motory natočit," zaznělo éterem s nečekanou odhodlaností. Zároveň kolonu tanků začalo obcházet několik vojáků kroužících svojí pravou paží. Usilovně se majorův povel snažili vyjádřit i pohybem.

Desátník stiskem tlačítka zapnul tankové hovorové zařízení. "Nahoď to," vyzval překvapivě silným hlasem řidiče. Ještě dříve nežli toto stačil ze sebe vypravit, za jeho zády zvonivě zarachotil ventilátor. Neklamně to svědčilo, že motor se brzy rozeběhne. Zatím sice předvedl jen část ze své mohutné síly schopné hravě pohybovat s desítkami tun oceli i tak ovšem dokázal celé své široké okolí přeplnit obrovskými chuchvalci dýmu spálené nafty.

Řídce používaná plechová vrata ústící do ulice se skřípavě otevřela.

"Pro všechny vulkány, vpřed v chod," zazněl znovu ve sluchátkách majorův hlas.

Z tanku, jemuž byla přidělena funkce průzkumného vozidla se ozvalo kovové vzlyknutí. Zároveň se všechny jeho pohyblivé součástky rozeběhly do nejvyšších možných obrátek. Ty obrněné vozidlo dokázaly téměř katapultovat na ulici.

V jeho těsném závěsu se nacházelo štábní vozidlo. Doprovázelo jej několik nákladních automobilů. Jejich ložné plochy byly k prasknutí zaplněny příslušníky týlových jednotek praporu. Ti byli nyní předurčeni k funkci regulovčíka.

S menším odstupem za nimi pak byla do města propuštěna trojice tanků vytvářející čelní pochodovou záštitu. A teprve když toto uskupení ujelo předepsanou vzdálenost mohly v padesátimetrových rozestupech začít prostor kasáren opouštět i hlavní síly praporu.

Konečně se i desátníkův tank začal postupně propracovávat do míst před nedávnem ještě přepažených bránou. Tu ovšem právě nahrazovala mohutná plukovníkova postava.

Nyní však čekající osádce ukazovala jen svá záda. Její tvář byla zcela zaujata posledním odjíždějícím obrněným vozidlem. Ani motor desátníkova tanku, který řidič několikrát přivedl do sice planých, zato ovšem nejvyšších otáček ji z tohoto soustředění nedokázal vyrušit.

Až když sledovaný stroj pohltila táhle zatáčející ulice plukovník provedl cosi jako obrat vpravo v bok. Několika ráznými kroky zamířil k okraji výjezdové cesty, kde předvedl téměř předpisový cvik na povel čelem vzad. Současně pravou rukou naznačil, že tank má být uveden do pohybu.

Z převodovky se ozval krátký ostrý zvuk. To řidič i bez jakéhokoli povelu svého velitele tanku dokázal zařadit rozjezdovou rychlost.

Motor se znovu naplno rozeběhl. Jeho řev dokázal téměř přehlušit i skřípot neochotně se rozhýbávajících pojezdových pásů.

Desátník pevně uchopil držadlo poblíž hrany poklopu. Sveřepě při tom pohlédl na stále rychleji se komíhající vozovku. Rychle zdvižený plukovníkův palec přející celé osádce šťastnou cestu snad ani nevnínal. Spíše si jen mimoděk povšiml, jak nabíječ vyčnívající z průlezu po jeho boku řízně máchl pravou rukou. To proto aby vzápětí mohl k přednímu okraji své kukly měkce přiložit konečky jejích prstů .

Desátník však necítil žádnou potřebu, aby tento pohyb napodobil. Navíc plukovník už stejně zůstal kdesi za jeho zády. Proto raději svoji hlavu pomalu zvedl vzhůru.

Ubíhající ulice z vrcholku tanku jakoby propichovaná ústím kanónové hlavně totiž opravdu stála za pohled. Vůbec nevadilo, že při výjezdu z kasáren byla zcela liduprázdná. Čím více se ovšem obrněné vozidlo přibližovalo k náměstí, zaplňovaly se i její chodníky.

Nebylo divu. Náměstí představovalo široko daleko jediné místo, které mohlo alespoň v sobotu nabídnout výměnu obligátního televizního programu za taneční zábavou, kino anebo možná i divadelní představení.

Probíhající večer však navíc nečekaně nabídl i přehlídku tankového praporu. Ta samozřejmě byla natolik nevšední, že si ji žádný z kultury chtivých občanů nemohl nechat ujít.

Svátečně oblečené osoby proto všechny viditelné příslušníky jednotky častovaly radostným máváním. Jeden muž se dokonce pokoušel směrem k desátníkovu tanku cosi zavolat. Jeho hlas ale v souboji se řvoucím motorem hanebně propadl.

Nezdálo se ovšem, že by přesun jednotky dokázal komukoli narušit původní plán. Naopak. Z tváří přihlížejících čišela pouze radost nad novým tématem hovoru, které bude možno ve zbytku víkendu probrat.

Z náměstí cesta vedla po výpadovce táhnoucí se vzhůru dlouhou strání. Desátníkovi nemohlo ujít, jak chodníky začaly znovu řídnout.

Napravo od něj lehce klapl zavíraný příklop. To nabíječ zřejmě z nudy zmizel v útrobách vozidla. Zcela mu proto ušlo, že ještě poblíž značky vymezující okraj města na tank naposledy zamávali dva zatoulaní školáci táhnoucí za sebou sáňky.

Desátník jim však již navyklým nemotorným pohybem ruky obalené několika tepelnými vložkami odpověděl i za nabíječe.

V tom okamžiku se ale tank už začal přehupovat přes hřeben údolí. Na rovné, mírně klesající silnici začal postupně nabírat rychlost.

Světla města tak brzy zmizela. Nyní se desátník už mohl na věži cítit naprosto sám. Podobně si mohl připadat i řidič, jehož hlava a ramena vyčnívaly z otvoru kdesi hluboko pod aspirantem.

Do obou těl se s chutí opřela ustavičně mohutnící kra ledového vzduchu. Stále neochotněji je propouštěla dále. Její tříšť se oblečením ještě prodrat nestačila, nos a tváře jim však dokázala potrápit velmi brzy.

Desátník si zanotoval jakousi melodii. Měla jen několik jednoduchých bez přestání se opakujících tónů, které zaznívaly stále silněji. Přesto však zůstávaly dosti falešné. Možná ovšem i díky tomu, že stále silněji svištící vzduch si s nimi bezostyšně pohrával.

Aspirant si ale chtěl alespoň trochu rozhýbat tváře neustále tuhnoucí pod přívaly mrazu a něco takového absolutně nehodlal brát v úvahu. A jeho odhodlání bylo pevné natolik, že jej nedokázala přerušit ani rychle se přibližující záludně klesavá zatáčka.

Řidič bez pomoci svého velitele si jí proto mohl všimnout až v okamžiku, kdy už mělo smysl jen pokusit se o prudké zastavení pravého pojezdového pásu.

Obrněné vozidlo se otřáslo naříkavým skřípotem. Na okamžik dokázal přehlušit všechny ostatní zvuky. S ním se uvolňovala obrovská vlna nelítostné síly. Opilá nečekaným vysvobozením se opřela o tank.

Nečekaně lehce jím mrštila do strany. Jakoby mimoděk se pokusila velitele tanku odtáhnout kamsi do noci.

Obě desátníkovy ruce se křečovitě zachytily o hranu poklopu. Zpěv rázem umlkl.

"Bacha příkop," zakřičel aspirant poněkud nesmyslně. Bylo to však mnohem lepší než jen bezmocně pozorovat jak pancíř už začíná odírat kůru vzrostlých jabloní nasázených podél silnice. Ještě si ovšem nestačil uvědomit, že neuvedl do provozu hovorové zařízení a jeho volání tedy nikdo nemohl zaslechnout, když jej cosi zatlačilo do zad. To řidič znovu dupl na pedál plynu.

Řada stromů u levého boku tanku se začala znovu vzdalovat. Zároveň se ovšem nebezpečně přiblížily kmeny lemující druhou stranu vozovky. Tank znovu zaskřípal. Nový zvuk se však nyní jen těžce prodíral řevem motoru. Ani uvolněná síla se s tou předchozí nemohla srovnávat. Dokázala vozidlo postrčit stěží do středu silnice. Ihned poté začal motor ztrácet na otáčkách. Z tanku tak mohla měkce vyprchat všechna jeho nadbytečná rychlost.

"Dobrý", řekl desátník, když před tím pečlivě stiskl tlačítko hovorového zařízení. Sám snad ani nevěděl, jestli to bylo konstatování nebo otázka. Spíše cítil potřebu se znovu připomenout. Byl proto zcela spokojený když se ve sluchátkách ozvalo alespoň jednoslabičné přitakání.

Úlevně rozhlédl. Nemohl si nevšimnout jak se hluboko pod ním rozevřela široká rovina na níž lidská ruka dosud dokázala rozmístit jen několik světélkujících ostrůvků. Jak správně vytušil, tank nyní směřoval k nejbližšímu z nich. K takovémuto místu ovšem mohla vést jedině pořádně zaklikacená serpentina. Pečlivě se proto zadíval dopředu.

"Zatáčka doleva", oslovil po chvíli opět řidiče. Tentokrát ovšem neuslyšel žádnou odpověď. Úplně mu ale stačilo, když tank k dalšímu nebezpečnému místa přijel téměř krokem.

Takto se bez jakýchkoli dalších vzrušujících okamžiků podařilo sjet k jakési neznámé vesnici. Byla zcela liduprázdná. Této skutečnosti vůbec neprotiřečilo, že na jejím okraji postával tank. Vypadal totiž jako zcela opuštěný. Jen číslo na věži mohlo zasvěcencům neomylně prozradit, že přísluší ke stejné jednotce jako okolo projíždějící kolegové.

Všechny průlezy měl pečlivě uzavřené. Ani zlomek tepla jimi neměl uniknout. Toho motor, i když jeho práci nyní zřejmě přerušila jakási porucha, v sobě již dokázal nastřádat obrovské množství.

Provedení opravy, jak bylo zřejmé, však osádka bez velké lítosti přenechala členům pojízdné opravářské dílny. Ta se ovšem pohybovala na samotném chvostu kolony a čas do jejího příjezdu tedy bylo možno strávit jedině odpočinkem.

Desátníkův tank parkující obrněné vozidlo pomalu objel. Krokem pokračoval k upravené návsi. Ještě však nežli k ní stačil dorazit zvuk motoru nečekaně zesílil.

Desátníkovi proto nezbylo nežli se znepokojeně pootočit. Pohlédl přímo do ústí tankového kanónu mířícího na něj z dálky pouhých několika metrů.

"Dupni na to", téměř zaječel na řidiče. A ten, aniž by mohl vidět nebo slyšet to co jeho velitel, mu ihned vyhověl. I jemu muselo vmžiku dojít, že udržovat rychlost s kterou projeli strmou serpentinou je už hezkou chvíli zcela zbytečné.

Přesto obě vozidla nabrala přijatelný rozestup až na samém okraji vesnice.

Zde začínala několik desítek kilometrů dlouhá silnice vražená jako klín do rovné plochy borovicového lesa.

Přesun po její vozovce byl vcelku poklidný. Na jejím konci se však tank musel zařadit do pořádně nabobtnalé řady svých kolegů. Dále se obrněné vozidlo jen pomalu posouvalo k hřebenu nevysokého návrší. A právě na tomto místě, k desátníkovu velkému překvapení, jízdu svým poněkud nervózním gestem přerušil samotný major.

Okamžitě přiskočil k řidičovi a něco mu dlouze vysvětloval. Teprve pak cosi v rychlosti zakřičel směrem k veliteli tanku. Těch několik vteřin sice stál přímo pod ním, i tak ovšem jeho hlas v hluku motoru téměř zanikal. Naštěstí ale svoje slova doprovodil výmluvnými posunky z nichž desátník mohl vyrozumět, že dále musí pokračovat co nejpomaleji.

Stále ještě se však major neodhodlal tank propustit k další jízdě. Místo toho jen pozoroval odhalené zápěstí své mírně předpažené levačky odkud světélkoval ciferník náramkových hodinek. Nic jiného, jak se zdálo, nyní nedokázal vnímat.

To ovšem nemohlo trvat věčně. Posun času musel i velitele praporu jednou uspokojit. Opravdu. Konečně major svěsil ruku. Nyní už se prsty jeho pravačky mohly zabodnout do tmy před hlavní desátníkova tanku. A do tohoto směru se také brzy rozpohybovalo i celé obrněné vozidlo.

Jeho reflektor se vmžiku zhoupl dolů. Osvítil pás rovné s nečekanou prudkostí padající silnice pokryté vrstvou rozježděného sněhu. Na její konec ale nestačil dosáhnout.

Motor nyní celou svojí sílu použil jen k brzdění. Tank by sice nyní snad předhonil i chodec, ani to však nedokázalo zabránit slabému zapraskání v desátníkových uších.

Až po mnoha minutách klesání ukončila krátká zatáčka vpravo. Přivedla tank k úzkému mostu překonávajímu ohyb řeky.

Její tok rozhodně nebyl příliš široký. Dokázal si ale vytvořit určitě pořádné koryto. Chybějící zábradlí na příjezdové straně mostu v něm zmizelo zcela beze stopy.

Nezdálo se však, že by toto řeku jakkoli vyvedlo z míry. Zcela nevzrušeně bez ohledu na hemžení zelených lidiček na svém břehu si dále oblévala dvě plochy pojezdových pásů tanku, které sotva vyčnívaly nad rozčeřenou hladinu. Desátník se jí pokusil napodobit.

"Dobrý, jeď, jeď," neodpustil si ale, aby téměř úpěnlivě nezavolal na řidiče. Oči však mimoděk nastavil směrem k neobvyklému divadlu. Teprve ve chvíli, kdy jeho jeviště nenávratně zmizelo ve tmě se dokázal natočit čelem k otevřenému poklopu. To už tank začal usilovně stoupat do svahu na druhé straně řeky, aby pak dále pokračoval v jízdě po nekonečně rovné silnici.

Desátníkovi ji se zaujetím pozoroval. Díky své dokonalosti nemohla přinést jedinou myšlenku a přesně to nyní potřeboval. Stejně tak byl vděčný i za šumění ve sluchátkách. To ale po několika kilometrech další jízdy na okamžik vystřídal lidský hlas.

"Nespíš?" poznal desátník řidiče. Nutkavě pocítil, že jeho slovo nemůže zůstat bez odpovědi.

"Ne," vyrazil ze sebe nejstručnější možnou odpověď. "Ale mohl bych," blesklo mu zároveň hlavou.

Sklonil se pod pancíř. "Nespíš ?" zopakoval před okamžikem položenou otázku.

"Ne", dovršil střelec přehrávku předchozího rozhovoru. Netušil však, že tím desátníkovi jenom pomohl.

"Tak se pojď trochu provětrat," mohl nyní říci s nečekanou ostrostí hlase.

"Jo," ozvalo se nepříliš ochotně zevnitř opancéřovaného prostoru. Zaslechlé slovo ovšem nebylo doprovozeno jakýmkoli odpovídajícím pohybem. Desátník proto usoudil, že bude nejvhodnější si jej přimyslet.

Pak už špičkám jeho kanad následovaným celým tělem nic nebránilo v dosednutí na místo určené pro střelce tanku.

"No, jo," ozvalo se zpod pancíře. Desátník se vysunul na své původní místo. S uspokojení pozoroval jak se v poklopu objevila střelcova rozcuchaná hlava narychlo pokrývaná kuklou. Vmžiku se kolem ní dokázal protáhnout.

Nyní se už mohl slastně nadechnout teplého vzduchu nepřetržitě dodávaného řvoucím motorem. Nežli ale stačil zavřít oči uvědomil si, že o to kolik je hodin se naposledy zajímal ještě v kasárnách. Ihned toto opomenutí napravil.

Teprve pak, dlouho po půlnoci, mohl pro něj čtvrtý den zvýšené bojové pohotovosti skončit.

Zahájení jeho pátého dne se klimbajícímu veliteli tanku ohlásilo velmi nečekaně. Zprostředkovalo jej trhavé přerušení jízdy. Bezprostředně po něm se zastavil i chod motoru. Nezvyklé ticho dokázalo desátníka ihned probudit.

"Co je ?" nechápavě zapoulil očima směrem k průlezu.

"Lez, lez, rychle lez," zaslechl nad sebou vzdalující se, téměř úpěnlivý střelcův hlas. Udiveně se vyškrábal na pancíř.

"Tudy, ke mně..." naváděl jej do správného směru střelec, který už našlapoval po zledovatělém povrchu silnice. Jeho slova také zněla podstatně klidněji.

Desátník brzy stál vedle něj. "Děje se něco?" zeptal se stále nechápavých hlasem. Střelec se ale jen malinko ušklíbl. Jakoby z něj najednou vyvanula trocha rozpačitosti i shovívavosti. Velitel tanku se proto raději obrátil ke stojícímu obrněnému vozidlu. Unaveným pohybem si promnul koutky očí. Nic zvláštního se mu ale ani poté nepodařilo objevit.

Poodešel tedy k okraji silnice. Byl olemovaný nízkým svodidlem z pásu silného ocelového plechu. Pod ním se otevírala hluboká propast. Její dno zároveň s blednoucí noci stále silněji prosvětlovala rozlehlá vodní plocha.

Znovu se rozhlédl. Své nedospalé oči ale dlouho otevřené neudržel. Pevně se zakousl do spodního rtu. Cítil, že jedině tak dokáže nalézt odvahu pořádně se zadívat do míst, kde se ocelový pás o několik desítek centimetrů vyboulil až nad propast. Dále ovšem svodidla už tank propustit odmítala.

Desátník pás zkusmo nakopl. Do svého úderu vložil veškerou sílu. Přesto z něj nevyloudil ani sebemenší záchvěv. Chodidlem jen zacloumala pronikavá bolest. Ale i to jej nyní dokázalo uspokojit. Svůj pohyb ještě jednou zopakoval.

Teprve pak se obrátil k obrněnému vozidlu. I když bezmocně viselo nad propastí, působilo stále mohutným dojmem. Několikrát udeřil do jeho předního pancíře. Zdálo se, že palčivého pocitu nelítostně bičujícího vlastní tělo se ještě nestačil nasytit.

"Veliteli, bacha..." ozvalo se za ním. Nevěnoval tomu však žádnou pozornost.

Vzápětí ovšem zaslechl svoje křestní jméno. To bylo natolik nečekané, že se musel ohlédnout. Uviděl zbylou trojici své osádky postávající před svodidly. Nyní všichni už mlčeli. Z nenápadných posuňků ale mohl vyčíst, že se za jeho zády cosi odehrává. Znovu se začal otáčet.

Příliš energie však do onoho pohybu nevložil. Nebylo proto divu že dříve nežli jej stačil dokončit, plukovník svůj vyhřátý automobil už dávno opustil. A nejen to. Stihl si uvízlé obrněné vozidlo i letmo prohlédnout.

"Vy jste esa," dokázala se do desátníkových zad zabodnout také syčící slova. Teprve ta velitele tanku přiměla k tomu, aby zbývající část zamýšleného obratu provedl s nečekaně zvýšenou rychlostí.

Konečně se plukovník mohl přísně zahledět do desátníkovy tváře.

"Teď to..." řekl aspirantovi ještě se setrvačnosti. Okamžitě se však zarazil a nejistým pohybem si urovnal šálu. "Za chvíli přijede vyprošťovák," bylo jediné co ještě dodal.

Mocným trhnutím těla se otočil zpět ke svému vozu. Mlčky se v něm znovu usadil.

Nyní již velitel tanku dokázal zaslechnout i tiché klapnutí zavíraných dveří. Ještě naprázdno vydechl litry přehřátého vzduchu nashromážděné v plicích a pak už jen s úlevou sledoval jak se automobil rozvážně rozjíždí směrem k nedalekým domkům.

Bez pohnutí trpělivě vyčkával dokud mu úplně nezmizí z očí. Teprve když se tak stalo, rozvážně se vydal ke svodidlu. Hodlal se sice usadit přesně tam kde se již rozvaloval střelec, ten mu ale svoje místo ihned uvolnil.

Konečně se nad celou čtveřicí mohl nerušeně rozzářit ovál pomalu vycházejího slunce.

A zatímco stoupalo nad obzor, silnice postupně ožívala svým běžným nedělním provozem. Uvízlé obrněné vozidlo se proto postupně stávalo středem zájmu mnoha svátečních motoristů. A nejen jich. Osádku se vypravili navštívit i někteří obyvatelé blízké osady. Jakýsi postarší občan všechny její členy dokonce počastoval v termosce donesenou kávou silně ředěnou rumem. Tím jim čekání v mrazivé záři slunce zpříjemnil natolik, že nikdo z nich si snad ani neuvědomoval, jak se plukovníkem ohlášená chvíle čekání dokázala protáhnout.

Vyprošťovací tank k nim totiž dorazil až po několika hodinách. Za tu dobu ovšem stihl vykonat dost práce. Svědčila o tom menší kolona opozdilců navěšená za ním.

Byl určitě nejužitečnějším vozidlem praporu. To zakrátko jasně potvrdil i desátníkovi.

Další cesta pak již ubíhala zcela poklidně. Nebyla ani příliš dlouhá. Celá kolona stihla k cíli dojet krátce po poledni.

Jakmile motor tanku umlkl a desátník znovu došlápl na pevnou zem, celý se rozklepal. Konečně si stačil znovu uvědomit, že mu je pořádná zima.

V ten okamžik také už všichni členové praporu věděli, že jako cíl přesunu bylo vybráno město vzdálené necelých dvacet kilometrů od jižní metropole. Mělo něco málo přes dvě desítky tisíc stálých obyvatel, díky několika velkým továrnám ale pracovní dny počet lidí ve městě podstatně zvyšovaly. Nyní však toto číslo dokázalo dále vystupňovat stanové městečko, které vojáci ještě během nedělního odpoledne vybudovali na planině sousedící s kolejištěm místního nádraží.

Tuto skutečnost ovšem téměř zároveň zjistily i sdělovací prostředky. Ty ale závěr týdne strávily úvahami, zda nově přeskupená soldateska hlas pravdy utopí v kaluži krve anebo jestli jisté politické kruhy armádě povolují zabývat se obranou vlasti.

Nenadálá přítomnost armádního útvaru zároveň vyburcovala k mimořádné aktivitě i vedení nedalekých uhelných skladů. To, samozřejmě s pomocí příslušníků a techniky praporu, dokázalo bezodkladně schválit vypravení mimořádné objednávky paliva. Nevysoká kvalita uhlí vůbec nevadila. Mnohem důležitější bylo jeho dostatečné množství, díky němuž se pod plátěnými střechami již v podvečer mohla rozhořet všechna přivezená kamínka.

Mráz nepolevoval, a tak musela stále podávat plný výkon. Ve stanech sice velké teplo neudžela, ještě během první noci ale stihla sníh v širokém okolí tábořiště přebarvit do šeda.

Následující dopoledne se ostří informací šířených sdělovacími prostředky poněkud otupilo. To ovšem bylo příslušníkům praporu vcelku lhostejné. Mnohem závažnější, jak se zdálo, byla skutečnost, že v této době se jim podařilo dokončit základní ošetření techniky. Tím totiž jakoby se vyčerpal i program činnosti celé jednotky.

A takovýto stav ovšem nemohl nechat majora v klidu.

Velitel praporu si však brzy dokázal uvědomit, že výbavu jednotky představuje i několik sad sportovního náčiní. Jejich využití by určitě dokázalo nahradit alespoň část jím pociťovaného výpadku ve sportovní činnosti. Zjevně jej sice zavinil stav zvýšené bojové pohotovosti, to však absolutně neznamenalo, že by s ním měl pasivně smiřovat.

Nejraději by sice viděl vojáky hrát svoji oblíbenou odbíjenou, rychle si ovšem musel přiznat, jak nezbytnému natažení sítě stávající terén opravdu nepřeje. Rozlehlé prostranství mezi stany a parkující technikou se však naproti tomu zdálo být přímo předurčené k proměně na fotbalový stadion. A to v očích majora také nebyl nápad k zahození. K jeho uskutečnění navíc nahrával i fakt, že na ložné ploše kteréhosi z nákladních automobilů se nacházelo několik kopacích míčů.

Stačilo proto jen několik organizačních opatření a reprezentační družstva dvou rot ihned po obědě nastoupila k úvodnímu utkání čerstvě vyhlášeného turnaje.

Zápas byl samozřejmě poněkud poznamenán zledovatělým terénem. Také kanady na nohách hráčů nemohly neovlivnit technickou úroveň hry. Tyto vady však dokázala plně vyvážit divácká kulisa.

Na její vysoké kvalitě ovšem měl zásadní zásluhu sám major. Nejen že okolo hrací plochy rozčleněné pomocí barelů nafty a anténních dílců nashromáždil zahálející zbytek jednotky, ale svým povzbuzováním také hráče usměrňoval k žádoucímu výkonu.

Jeho hlasité výkřiky ovšem způsobily počáteční nejistotu všech zápolících vojáků. Bez výslovného vyjádření opravdu bylo velmi těžké poznat, zda se z majora pro tento okamžik stává pouhý divák nebo jestli stále vystupuje jako velitel praporu. Stačila ale první zdařilá akce zahájená jeho zvoláním "klička, gól", kterou po zásluze ohodnotil hlasitým "dobře, pokračujte" a všichni hráči se dokázali ihned zorientovat.

Brzy bylo zřejmé, že major si přeje útočné utkání okořeněné střeleckými úspěchy. To ovšem vůbec neznamenalo, že by se hodlal smířit s nedůslednostmi při obranné činnosti. Ofenzívní povely vyjadřované především ve slovech "nabíhej, střílej" proto vcelku pravidelně střídaly výrazy z rejstříku "máš, musíš" případně "seber".

Přitom všem ale major ani na okamžik nezapomínal, že je nezbytné udržet si stejný odstup od obou zápolících družstev. O tom ostatně svědčil i jakýkoli z průběžných stavů utkání, které přihlížející vojáci sledovali s nezmenšujícím se zájmem.

Nebylo proto divu, když ještě před koncem prvního poločasu opustil svůj stan i plukovník. Jak bylo možno očekávat, zaujal místo po majorově pravici. S netajeným zájmem shlédl jeden z pokusů o útok, který k plné spokojenosti velitele praporu skončil střelou zachycenou v náručí brankáře.

"Udělejte přestávku a přijďte za mnou do stanu," nečekaně se hned poté naklonil k majorovu uchu. Ani nepočkal na rozuzlení další dramatické situace a opět zmizel za plátěnými dveřmi.

Velitele praporu jeho počínání natolik vyvedlo z míry, že následující střela směrující vysoko nad sudy nafty, představující branku, byla vyslána na základě pouhé úvahy hráče. Zcela bez jakýchkoli pokynů stačilo rozehrávající družstvo provést i daleký výkop.

Jakmile ovšem míč pleskl o promrzající zem máchl major rázně rukou. Jelikož bezprostředně po tomto pohybu i velitele praporu zakryly stěny plukovníkova stávajícího textilního obydlí bylo nepochybné, že první poločas již nenávratně přešel přes hranici současna.

Jistou vadou ovšem mohlo být, že major žádné z osob zanechané na hrací ploše a okolo ní ani nenaznačil, jak dlouho bude nastávající přestávka trvat. A protože se stále protahovala, zdálo se být toto nedopatření stále závažnější.

Něco se začalo dít až teprve po půl hodině. To ovšem byl vydán povel k nástupu. Jelikož ale všichni vojáci na svých místech stále nepohnutě očekávali druhou část utkání příkaz dokázali splnit v rekordním čase.

Neznalosti se tak nyní zcela jasně projevily jako přednost. Plukovník, jenž po nezbytných formalitách dostal hlavní slovo, se zřejmě právě proto fotbalovým turnajem vůbec nezabýval. Pouze před jednotku postavil nové úkoly.

Nutno dodat, že v tomto okamžiku výhody nevědomosti opětovně ocenil i celý prapor, který na závěrečnou výzvu k dotazům jen spontálně mlčel. Místo nich se většina útvaru určitě již v duchu chystala k další práci na technice a menší část k odchodu do města.

Desátník a celá jeho osádka, kteří byli ke svému velkému překvapení přičleněni ke skupince vojáků určených pro činnost mimo tábor tak měli celé dvě hodiny na to, aby jejich zevnějšek mohl obstát před přísným plukovníkovým zrakem.

To sice v podmínkách zimního tábořiště nebylo nic jednoduchého, přesto zadaný úkol dokázali úspěšně splnit. Zaslechlé výtky ohledně neurovnaných šál a špatně nasazených čepic jim zcela správně zněly jako výraz jistého uznání.

"Tak pánové, posílám vás do města," nasadil plukovník téměř veselý tón. Mimoděk tak vojákům potvrdil, že jeho předchozí přísně znějící slova dokázali správně pochopit.

"Jste beze zbraně, tak jste vlastně jako civilisti. Máte ale uniformy, tak reprezentujete armádu. Podle toho se musíte chovat, to je vaše poslání. Jasný ?" dodal poněkud vyzývavě. Dále však pokračoval naprosto věcným hlasem.

"Budete ovšem neustále sledovat situaci ve městě. Po návratu čekám vaše hlášení." Znovu zkoumavě přejel pohledem po všech čtyřech postavách. Široké maskáče v pase stahované řemenem s masívní kovovou přezkou jakoby jej čímsi zaujaly. Chvilku ticha přerušil až desátník svým několikerým kýchnutím.

"Tak dobrý," dodal rychle plukovník, poté co velitel nově utvořené hlídky popotáhnul nosem. "Odchod." Znovu se odmlčel. Celá čtveřice se proto otočila směrem k východu ze stanu. Plukovník její počínání doprovodil jen lehkým pokyvováním hlavy. Vůbec to však neznamenalo, že by již stihl říci vše co chtěl.

"Pane desátníku" šlehl jeho nečekaně prudký hlas stanem. Oslovený poddůstojník se překvapeně otočil. Plátěné dveře roztažené procházející trojicí jeho podřízených mu mezitím zvolna přilehly k zádům. Musel tak pocítit, že se svým velitelem úplně osaměl.

"Vy ale nesmíte zklamat. Já na vás teď opravdu spoléhám", řekl plukovník poněkud tajemně. "Máte myslím co napravovat, ne?" dodal rychle. Stihl tak z desátníkova obličeje vymést ještě zárodek otázky. Místo ní se oba vojáci na sebe jen zahleděli. Až po chvilce se znovu ozval plukovník.

"Správně." Slovo, které ze sebe vydal doprovodil mocným kývnutím hlavy.

"No pane desátníku, už vás nebudu zdržovat," přidal k němu celou větu. Ani se kvůli jejímu pronesení nepotřeboval znovu nadechnout.

Doprovodil ji téměř přátelským dlouho přetrvávajícím úsměvem. Ten ovšem zjevně nebyl určen pouze desátníkovi. Velitel hlídky totiž, jakmile plukovník domluvil, okamžitě, aniž by se k tomu potřeboval otáčet, vyměnil teplo uvnitř stanu za mráz vrcholícího listopadového odpoledne.

Pro svůj spěch měl velmi pádný důvod. Jak správně předpokládal, zbytek hlídky jakékoli otálení před stanem považoval za zcela nepřijatelné. Konec konců ani sám desátník se v tábořišti již nehodlal příliš zdržovat.

I nos jakoby se vmžiku stačil vyprázdnit. Přesto se mu trojici podřízených podařilo dohonit až těsně před dvěma tanky tvořícími cosi jako bránu do tábora.

Odhodlaně se blížící hlídce oba vchodoví dozorčí mlčky ustoupili z cesty. Čtveřice tedy mohla dál nerušeně vystupňovat své tempo. Díky němu se všem vojákům hned na první pokus podařilo přeskočit nedaleko se táhnoucí stěnu z drátů signalizačního zařízení.

Za ní již začínal prostor nádraží. Jeho kolejištěm právě otřásal skřípot kol odjíždějícího vlaku. Ani ten však rozeběhlé vojáky nedokázal nezastavit. Podařilo se jim proklouznout ještě před hrozivě zrychlujícím čelem lokomotivy.

Kdyby tedy jejich cestu nezastoupil výpravčí, který je již od příchodu na kolejiště s napětím sledoval , určitě by nádražním prošli bez jakéhokoli zdržení.

"Jste normální?" houkl muž s červenou čepicí jakmile jej hlídka mohla zaslechnout. Bylo zřejmé, že vojákům, kteří se překvapeně zastavili tím opožděně, zato však dost pádně, dokázal připomenout svoji existenci.

"A ne?" vydal ze sebe desátník slabým zadýchaným hlasem. Výpravčí tak mohl být rád, když se mu jeho slova podařilo zachytit. Udělal proto směrem k aspirantovi několik rychlých kroků.

"Ve vašem zájmu bych tedy řekl, že ne," pronesl nezměněným tónem. To ovšem desátník byl už nejen na dosah jeho ruky, ale i dostatečně vzpamatovaný.

"No když myslíte," odvětil jak nejhlasitěji dokázal.

Výpravčí nespokojeně svraštil čelo. Mimoděk při tom z pod paždí vyjmul zelený terč. Ten, kterým se dává znamení pro odjezdy vlaků. Vzrušeně jím zašermoval před rameny vojáků.

"Podívejte, mně je to celkem jedno...", téměř zařval."...jestli se ale chcete zabít, tak to nedělejte u mě na nádraží, ano?" řekl poslední slova již značně smířlivěji. Snad ale právě proto tím z vojáků dokázal vyloudit jen několik shovívavých úsměvů. Z těch ovšem, jak bylo zjevné, příliš radost neměl.

"Víte co, vypadněte odsud," znovu se rozhorlil. Na hlídku však ani to žádný velký dojem neudělalo.

"A buďte rádi," nezbylo mu nežli pokračovat. "Normálně byste taky mohli dostat pořádnou pokutu."

Čtveřice se však ani nepohnula.

Výpravčímu proto nezbylo, nežli od ní prudce odvrátit hlavu. Zelený terč si vrátil zpět do podpaždí. Jeho volná ruka se pak, snad na vojáky, ještě naprázdno rozpřáhla.

To už ale bylo jasné, že nyní jej mnohem více zajímají nedaleko postávající nákladní vagóny. Zřetelně převyšovaly i výpravčího vytáhlou postavu. Právě jimi poskytnutý úkryt mohl čtveřici přimět k nějakému pohybu.

A opravdu. Teprve když výpravčí zmizel hlídka pomalu vykročila směrem k nádražní budově.

Vojáci bez zastávky prošli její halou. Ústila do dlouhé ulice z obou stran obklopené několikapatrovými téměř velkoměstsky se tvářícími domy. Byly nastaveny do jakési hradby, která jakoby měla zakrýt doširoka roztažená přízemní stavení. S těmi by bylo možné se setkat na jakékoli vesnici.

Hlídka proto jakékoli pokusy o odbočení velmi rychle zavrhla. Zanedlouho se tedy musela ocitnout přímo před novotou zářícím obchodním domem.

Z jeho dokořán rozevřených dveří na vojáky zavanulo marnotratně proudící teplo. Neúprosně je vtáhlo dovnitř.

Nikdo z nich však dosud nepromluvil. Každý se snažil sám pro sebe získat co nejvíce dojmů z dlouho neviděného civilního života. I zpět na ulici se jim podařilo vyjít bez jediného slova.

Po několika desítkách metrů chůze zpestřené pokukováním po obyvatelích a do výkladních skříní narazili na další dokořán otevřený vchod. Ten ovšem patřil restauraci. Tolik tepla jako z obchodního domu z něj proto sálat nemohlo. I přesto ani jeho výzva nezůstala bez odezvy.

Nejprve však hlídka musela projít krátkou chodbou. Zakončovaly ji dveře opatřené mohutným nápisem "Výčep". Z ustavičného otevírání a přibuchování byly již pořádně oprýskané. Nyní však k jejich nedobrému stavu svým skromným dílem přispěli i všichni čtyři vojáci.

Za překročeným prahem se rozprostírala rozsáhlá místnost. Téměř se ztrácela v syté záplavě cigaretového dýmu. Její jedinou výbavu představoval nálevní pult, a tak byla zaplněna pouze postávajícími návštěvníky.

V jedné ze stěn ale vojáci vytušili otvor ústící do dalšího sálu. Snad alespoň zde by bylo možné nalézt místo k sezení. Právě po něm jejich nohy již dost toužily. Začali si proto mezi neochotně je propouštějícími hosty opatrně klestit další cestu.

"No nazdar kluci," zaznělo prostorem, když vojáci dorazili do poloviny lokálu. Ten ovšem byl zavalen i nejrůznějšími jinými zvuky. Nezdálo se proto, že by zaslechlým slovům kdokoli věnoval větší pozornost.

Neznámý hlas se ale ihned znovu připomenul.

"To je dost, že se tady taky někdy ukážete," uslyšel desátník tentokrát z mnohem větší blízkosti. Zároveň na svém rameni ucítil přátelské plácnutí.

Celá čtveřice se zastavila. Udiveně si prohlížela pomenšího, ale ramenatého muže poněkud zanedbaného zevnějšku, který na ni vmžiku vychrlil další věty:

"Vy jste mi ale armáda, když do putyky pomalu ani nepřijdete... no...to já když sloužil tak jsem tam byl pořád...že jo, co je to voják bez hospody."

V přestávkách mezi jednotlivými shluky slov pomalu ustupoval směrem k nálevnímu pultu. Vojáci zaujatí přednášenými vývody jej však mimoděk následovali.

"A taky bez cigarety...to bysme snad vůbec nebyli bojeschopný."

Náhle se poněkud zarazil. Téměř nejistým pohybem vytáhl z kapsy načatou krabičku cigaret.

"No jo, že mě to nenapadlo hned," drmolil rychle dál. S uspokojením pozoroval jak řidič, nabíječ i střelec do ní chtivě sáhli.

"Snad mě neodmítneš," obořil se ale na desátníka, který jako nekuřák mužovu nabídku pouze vzal na vědomí.

"Hele, nic mi neřikej, v civilu seš doktor nebo inžinýr, ale tady v hospodě to neplatí, jasný," řekl poslední slovo spíše k okolostojícím hostům. Řadě z nich lehce zachvěla brada. Proto se nanápadně natočili tak, aby jim další dění nemohlo ujít.

"Koukej" pokračoval muž nyní již směrem k desátníkovi,"já jsem to dotáh až na četaře, takže mě musíš poslouchat...Jasný?" dodal předstíraně přísným hlasem. "A já ti teda přikazuju," pokračoval i dále stejným tónem. "Pane desátníku vem si cigaretu. A když né, tak máš nesplnění rozkazu. Tobě snad nebudu vysvětlovat co to znamená," vztyčil ukazováček levačky. Jeho druhá ruka mezitím přistrčila krabičku až před desátníkův obličej jímž, jak mu nemohlo ujít, cosi zaškubalo. Maličko si proto odkašlal a náhle jakoby se mu změnil hlas.

"No přece seš chlap, ne ?" téměř zaprosil. Desátníkova ruka se konečně natáhla směrem ke krabičče. Ani to však mužovu řeč nedokázalo zastavit.

"...já ti tady jako kámoš cpu cigaretu..." pokračoval, i když nyní již v podstatně pomalejším ale mírně výhružnějším tempu."... a ty zatím seš jako ..." odříkával zatímco jedna z cigaret se pozvolna ocitala v pevném sevření palce a ukazováčku desátníkovy pravačky. "...jako," odmlčel se teprve v okamžiku, kdy se uchopený předmět začal vynořovat z krabičky.

Rázem se ale místo dokončení věty mohl radostně rozzářit. "No vidíš to..." plácl desátníka do ramene."...já to věděl, že jsi náš kluk...že, jo?" obrátil se na okolostojící. "To musíme zapít," dokázal si ovšem ihned sám odpovědět. "Pět rumů," zvolal směrem k nálevnímu pultu. Zároveň mu ale nemohlo ujít, že zbylí členové hlídky stále jen žmoulají nezapálené kuřivo.

"No chlapi, to se vám mám starat ještě o oheň...vy jste fakt esa" spokojeně zahlaholil. S jistotou zalovil ve své kapse.

"Tak tady to máme" řekl s netajenou hrdostí. Zároveň s těmito slovy se jeho mohutná pěst doširoka rozevřela.

A v tu chvíli jakoby se vzduch v místnosti o něco rozjasnil. Vojáci překvapením téměř zkoprněli. Nebylo divu. Předmět na mužově dlani zcela určitě protiřečil jeho zanedbanému zevnějšku. To si ale uvědomili až když si zapalovač v podobě miniaturní lucerny vyrobené ze žlutého kovu a poseté důmyslnými rytinami stačili alespoň trochu prohlédnout.

"Ten je co," téměř se zapýřil muž. Němý obdiv vojáků jej viditelně potěšil.

"To je vaše?" nevěřícně vyhrklo z nabíječe.

Na mužově tváře se poprvé objevil záblesk nejistoty. Zjevně se mu nechtělo vysvětlovat, že člověk zanedbaného zevnějšku smí vlastnit i takovýto předmět. Místo toho raději sklopil stříšku lucerny, aby mohl vojákům připálit. Do pohybu však nedokázal vložit dostatek energie, a proto se mu podařilo vyloudit jen několik jisker. Svůj pokus ještě jednou zopakoval, výsledek ovšem nebyl o nic lepší.

"Sakra pomoz mi," rázně vtiskl zapalovač do desátníkovy dlaně. Na jeho hlasu ležel mírný nádech sklíčenosti. Právě proto se ale desátník svého nového úkolu ujal bez jakéhokoli otálení. Zkusmo škrtl a k všeobecnému údivu se zpod stříšky vyklubal tenký plamének. Z nastavených konečků cigaret se konečně mohl uvolnit sloupek čpavého dýmu.

"Tak tady jsou ty rumy," ozvalo se zároveň od nálevního pultu. Celá pětice vmžiku zapomněla na kouření. Chtivě se zadívala na řadu skleniček po okraj naplněných zlatavě hnědou tekutinou. Zatím jen nečinně ležely v odlesku pečlivě udržované chromové záře.

Muž bleskurychlým pohybem jednu z přistavených nádobek zbavil jejího obsahu. Jeho obličeji to dokázalo vmžiku vrátit původní tvář.

"Tak chlapi, ať se vám to nevypaří..." radostně vybídl vojáky k následování. Tentokrát nemusel zvláště přesvědčovat ani desátníka. Byl sice nekuřák, k abstinentům však rozhodně nepatřil.

Ústa celé pětice se roztáhla do širokého úsměvu. Všichni však jen mlčeli. Jejich útroby nyní zvolna zaplňovalo laskavé teplo a tuto chvilku by bylo zbytečné kazit jakýmikoli slovy. Mnohem příjemněji se ústa zaplňovala douškem cigaretového kouře.

I desátníkovi došlo, že nemůže zůstat stranou. Jeho dosud nepoužité kuřivo hrozilo vyhasnutím. A toto by mužově nežádoucí pozornosti určitě neušlo.

Rychle si vložil cigaretu do úst. Bez otálení z ní prudce zatáhl. Na to ovšem, že byl nekuřák, až příliš.

Ošklivě se zašklebil. Jedině tak bylo možné ubránit se prvnímu náporu kašle. Ihned po něm ale krkem projela nová mnohem silnější vlna tlaku. Nyní se už mnohonásobnému hlasitému kýchnutí protrhávajícímu ticho uvnitř hloučku nedalo zabránit.

Desátníkem vydaný zvuk ihned napodobil i muž zalykající se pod návaly kuckavého smíchu.

"To jsou věci... to máme dneska armádu...tebe fakt memůžou pustit do civilu...ty jim to tam budeš muset podepsat na doživotí," pobaveně v přestávkách mezi záchvaty veselí hýkal směrem do lokálu. Na desátníka tiše si rukou uhlazujícího rozšklebená ústa i na ostatní vojáky jakoby úplně zapomněl.

"Zaplatíme," dokázal se konečně velitel hlídky svým unaveným ale naprosto nevzrušeným hlasem vmísit do mužových myšlenek. Zpod maskáčové bundy přitom pracně lovil peněženku.

Výčepní, kterému bylo také desátníkovo slovo adresováno, až dosud nezúčastněně postávající za nálevním pultem vzhlédl ke stropu. Možná skutečně cosi počítal, nelze ovšem vyloučit ani to, že pouze přemýšlel jakou částku ještě lze předložit k věření. V každém případě však jeho úvahu zabránil dokončit mužův hlas náhle zbavený veškerého veselí:

"To jsou zvířata co? Pozveš je na ruma a oni to chtějí zaplatit!" zavolal ještě na výčepního, zatímco se již znovu obracel k desátníkovi:

"Hele, jak si to představuješ, když jsem to objednal. Ty jsi fakt číslo," řekl rozzlobeně. "Snad teď pozveš zase ty mě, ne?" dodal už ale nečekaně zklidnělým tónem.

Desátník si významně poklepal po pravém zápěstí obepnutém náramkovými hodinkami.

"Tak fajn, třeba zítra, jo?" pronesl poněkud nepřítomně. "Už máme nejvyšší čas," oslovil o poznání rázněji ostatní členy své hlídky. Ti se ovšem ani tentokráte neprojevili. Možná ale jen proto, že na velitelovu otázku stačil nejdříve zareagovat muž.

"Prosím tě, kam bys chodil. V armádě se nepospíchá, ta ještě pokuď vím nikomu neutekla. Nebo tobě se to už snad stalo?" vyzývavě zahartusil.

"Tak fajn, třeba zítra, jo?" zadíval se desátník do kdysi nabílené zdi za mužem. Toho však, jak se ostatně dalo očekávat, příliš neuspokojil.

"Ale prosím tě..." zavrtěl nesouhlasně hlavou.

"Tak fajn, třeba zítra, jo?" zopakoval desátník potřetí svoji větu. "Už fakt musíme," přidal ještě. Maličko si shrnul pravý rukáv a sklopil oči k podlaze. Pro právě zahájenou kontrolu chodu hodinových ručiček skutečně nebylo možné učinit cokoli příhodnějšího. Zároveň ale jakoby mimoděk vyrazil směrem k východu z místnosti.

Kolik hodin vlastně je mu ovšem došlo až na ulici. Nevěřícně sice zakroutil hlavou, ale bylo to tak. Čas opravdu nestál. Do konce plukovníkem vymezené doby ho zbývalo právě tak pro zpáteční cestu do tábora.

Ze samého úleku prudce pozvedl hlavu. Ihned se mu ale ulevilo, když vedle sebe zpozoroval všechny ostatní členy hlídky.

"Tak půjdeme," řekl tiše. Udělal několik rychlých kroků vpřed. Jako jejich táhlá ozvěna ulicí zazněl pravidelný dupot čtyř párů vojenských kanad.

Po několika metrech se však desátník nečekaně zastavil. Zdálo se ovšem, že si potřebuje jen trochu protáhnout ztuhlé paže. Ostatní členové hlídky jej proto bez zaváhání předešli.

Desátník se maličko pousmál. Konečně si tedy mohl procvičit i prsty své levačky. S palčivou rozkoší je doširoka roztáhl.

Z jejich uvolněného sevření ihned vypadla cigareta. Jakmile se ovšem dotkla drsného povrchu chodníku, desátníkovi nezbylo, nežli se dát znovu do pohybu. Jeho ztráta na ostatní členy hlídky by jinak již povážlivě narostla. Přesto si ještě dal záležet, aby vrstva tabáku a papíru, kterou po svém prvním kroku zanechá byla co nejtenčí.

I tak ovšem náskok svých podřízených dokázal zlikvidovat vcelku brzy. Své velitelské místo na čele hlídky však zaujal až při vstupu do plukovníkova stanu. Zde mu střelec dokonce úslužně rozhrnul vchodovou plachtu a přidržel jí i nabíječi a řidičovi. Mohl tak do stanu vstoupit jako poslední a udržet se v největším odstupu od plukovníka.

Zřejmě již tušil, že desátníkovo stručné hlášení o poklidném průběhu služby do plukovníkovy tváře přivolá pochmurné přemítání.

"Hm, tak nic mimořádného," jen stěží lapali vojáci polohlasé mumlání svého představeného. "To je zvláštní, to je zvláštní," opakoval si znovu plukovník. Zdálo se, že předchozím desátníkem předpisově vychrleným slovům stále nemůže uvěřit.

Dlouze se nadechl. "No nic, uvidíme zítra," dodal o něco silněji, jakoby již smířlivějším tónem. Náhle se mu však prudce svraštilo čelo.

"A co v hospodě, tam jste nebyli?" nečekaně se téměř rozkřikl. Zároveň svým ukazováčkem a prostředníčkem zamířil přímo proti desátníkovým očím.

Velitel hlídky opět pocítil, že potřebuje kýchnout. Nervózně sáhl do kapsy. Špičky jeho prstů však místo poddajné tkaniny ucítily jakýsi kovový předmět. Překvapením vyškubl ruku zpět. Nezvyklý pohyb mu dokázal na okamžik rozvrtět hlavu a toto si plukovník vyložil jako odpověď.

"Chyba, chlapi, chyba i tam jsou lidi, jasný?" Z ničeho nic navázal na před okamžikem přerušený přátelštější tón. "No zítra musíte armádu reprezentovat lépe," dodal však už z jistou příměsí zlověstnosti. "Tak odchod!" zakončil rázně své vystoupení.

Střelec, řidič i nabíječ jeho rozkaz splnili bez jakéhokoli otálení. Desátník však ještě na cestě ze stanu znovu chtivě sáhl do kapsy. Nebylo ovšem divu. Nečekaně objevený předmět jej zcela pochopitelně lákal a prováděný úkon s sebou nenesl ani žádné výraznější obtíže. Ruku vychutnávající záhadně vytvarovaný kousek kovu proto dokázal z oděvu vyprostit ještě před pomyslným prahem stanu.

Horečnatě rozevřel dlaň a okamžitě se téměř zastavil. Nyní mu už nic nebránilo v tom, aby si mohl znovu prohlédnout mužův zapalovač. Rázem také získal už třetí důvod k další cestě do nedávno objeveného pohostinství.

Tato druhá návštěva se ovšem mohla uskutečnit až v odpoledních hodinách šestého dne zvýšené bojové pohotovosti. Tehdy opět došla řada na desátníkem vedenou hlídku. Vojáci tak měli dostatek času k polehávání v nepříliš dobře vytopených stanech, které si mohli zpestřit pouze poslechem rozhlasových stanic.

Onoho dne však všechna vysílání zcela ovládly komentáře k nepodařenému jednání mezi reprezentacemi centra a jižního kraje. Ačkoli éterem proudící názory vycházely z různých zdůvodnění, zcela jednoznačně se dokázaly shodnout v tom, že pro úspěšné uzavření dohody je nezbytná vůle a odvaha jedné ze stran přijmout zcela opodstatněné a navíc dávno již minimalizované požadavky svého partnera.

Rozhlas se tedy musel brzy oposlouchat. Vojáci, i když za svůj včerejší výkon rozhodně pochváleni nebyli, se proto na nástup do služby vlastně začali těšit. Nevadilo ani to, že program hlídky byl již zcela nezpochybnitelně předurčen plukovníkem. Z předchozího dne již všichni měli nastřádán dostatek zkušeností a do pohostinství dokázali dorazit bez sebemenšího zdržení.

Desátník se tedy po opuštění tábora na okamžik zastavil až za vchodem do lokálu. Bedlivě se po jeho osazenstvu rozhlédl. I nyní se uvnitř nacházel slušný počet osob.

Tato zastávka však byla vcelku zbytečná. Dobře známou mužovu zavalitou postavu se mu podařilo zahlédnout až poté, kdy se k němu začala sama prodírat. Postupovala navíc natolik bleskovým tempem, že desátníkovi neumožnila ani jeden vstřícný krok.

"No... vy... ty..." zachrčel muž, sotva jej vojáci mohli zaslechnout.

Desátník proto namísto pohybu vpřed podvědomě o kousek ustoupil. Jen díky tomu dokázal límce své uniformy uchránit před sevřením v nebezpečně vyhlížejících mužových rukou. Ty však, ačkoli svůj cíl nekokázaly nalézt, zůstaly zavěšeny směrem k vojákům. Jejich poloha jakoby naznačovala škrcení.

"Neukradli jste mi něco?" podařilo muži dokončit větu až když se zastavil.

"Ukradli... no to snad ne?" pokusil se desátník zahrát si na překvapeného a snad i trochu na dotčeného. Nepostřehl však, že jeho hlas při vyslovení posledních dvou písmen sklouzl do mírně ironické polohy.

Muž svěsil ruce a výhružně se k němu o několik dalších centimetrů přisunul.

"Cože?" chraplavě vykřikl. "Chceš mi snad namluvit, že jsem ti to dal?"

Desátník jen naprázdno polkl. Místo jakýchkoli slov raději mlčky sáhl do kapsy. A měl úspěch. Zakouřenou místnost prozářil kovový lesk zapalovače.

Muž se zjevným ulehčením vmžiku spustil obočí. Téměř současně, aniž by hodlal jakkoli tajit svoji dychtivost, hrábl do desátníkovy otevřené dlaně.

S pokračující úlevou si svůj majetek prohlížel. Ještě zkusmo škrtl. Zpod sklopené stříšky vyletěl tenký plamének.

Nyní se konečně začal znovu věnovat vojákům.

"Máš kliku," odcedil mezi zuby směrem k desátníkovi. Navyklým pohybem zapalovač uhasil a opatrně jej uložil do kapsy svého propoceného, kdysi zřejmě tmavě modrého saka.

"Štěstí...já?" pokusil se velitel hlídky ohradit. Dosáhl však jen toho, že muž se kysele ušklíbl. "No já snad?" pohrdavě k tomu ještě opáčil.

Desátník tak ihned pocítil, že by bylo vhodné nalézt nový námět rozhovoru.

"Nenapijeme se?" řekl pokud možno lhostejně. "Dneska platím já," dodal s patřičným důrazem. Na muže však tím velký dojem udělat nedokázal.

"Teda vy jste mi dali," s novou silou se obořil na vojáky. "Já jsem si dneska na starý kolena musel koupit sirky." Smutně se pousmál. "Vy fakt musíte bejt všichni furťáci, to snad nejni možný aby záklaďák byl takhdle pitomej." Vojákům sice poněkud povyskočila brada, muž však rychle zmírnil tón.

"No nejni to děsný... mít zapalovač jak pánbůh a kupovat si sirky?"

"Jo asi jo," neochotně zahuhlal desátník a muž se na něj slabě pousmál. Vůbec to však neznamenalo, že by už se svými úvahami skončil.

"Anebo někde žebrat, aby ti připálili," nevěřícně zavrtěl hlavou. "...to je něco fakt hroznýho."

Vojáci ale jen nerozhodně mlčeli. Předestřený problém je nyní již zjevně začínal nudit. Muž však i přesto zjevně cítil nutkavou potřebu se jím ještě trochu probrat.

"No, představte si, huba mi jede šejdrem, dám do ní cigáro a můžu si tak maximálmě křísnout křemenem vo mraky. A přitom víš, že máš fantastickej zapalovač," pomalu odříkával a střídavě vysílanými pohledy k vojákům se domáhal souhlasu.

"Ne, uznejte sami, nejni to skutečně k podělání? Máš něco a voni ti to jen tak ukradnou."

Nyní se ale se odmlčel i on. Opět si začal zkoumavě prohlížet jednoho člena hlídky po druhém. Zdálo se, že pečlivě studuje každý rys jejich tváře.

Nabíječ, řidič ani střelec však jediným pohybem nedali najevo, že se jich upřený pohled týká. Muž proto svůj zrak znovu zamířil směrem k desátníkovi.

Nejprve si bedlivě prohlédl jeho husté zpoza čepice nepravidelně vyčuhující vlasy. Pak po vysokém nehybném čele a dlouhém nosu sklouzl k malinovým, ostře vykrojeným ústům. V jejich koutcích se muži konečně podařilo objevit nepatrné, jakoby lítostivé chvění. Spokojeně se ušklíbl. Nyní se již mohl pustit do neúprosného zkoumání desátníkových nazelenalých očí.

"Teda vy jste mi spolek, takhdle někoho obrat o zapalovač, to je nějaký jednání, no né?" řekl rozhořčeně. Pohledem znovu sklouzl směrem k desátníkovým rtům. Vůbec mu nevadilo, že jejich chvění již ustalo. Nyní v dychtivém očekávání pozoroval, jak se od sebe začaly oddělovat.

"Ale no tak kámo, nech toho, přece jsem už ten zapalovač vrátil, ne?" řekl desátník mírně znechuceným hlasem.

Muž se zajíkavě nadýchl. Jeho obličej zároveň na okamžik ztratil barvu pak ale rychle znachověl. Bylo až příliš znát, že věta kterou čekal měla být úplně jiná.

"Cože ty hajzle, co si to dovoluješ, kdo je u tebe kámoš?" nenávistně zasyčel. Zároveň se nečekaně prudkým pohybem chopil desátníkovy bundy.

Velitel hlídky se pokusil uskočit zpět. Bylo to však marné. Cizí ruce si jej stále pevně přidržovaly.

"Ty, ty..." vydal muž ze sebe sotva rozeznatelné zvuky. Zjevně měly zastřít, že jeho pravačka pustila bundu a nedvojsmyslnně se zvedla vzhůru.

Desátník se však ke svému štěstí překvapit nenechal. Příležitost, která se mu nyní naskytla by se už nemusela opakovat.

Znovu prudce uskočil. Zároveň hranou otevřené dlaně udeřil do levačky stále svírající cíp jeho uniformy. A nyní již měl úspěch. Nevítané sevření ihned povolilo.

Muž, jak bylo zřejmé, se po tomto zákroku do dalšího boje již pouštět nehodlal. Rozhodně se však s nynějším stavem nemínil smířit.

"Pomóc", úpěnlivě se rozječel na celý lokál, "pomóc, zloději...zabijou mě."

Místnost rázem ztichla. Ne ovšem na dlouho.

"Ať si táhnou, odkuď přišli..." ozval se kterýsi z návštěvníků restaurace. "Jasně, vymlátíme je odsuď," zaslechl desátník nadšený výkřik. Zazněl z těsné blízkosti. Téměř současně po jeho rtech projela vlna palčivé bolesti.

Pudově se ohnal pěstí. Ke svému překvapení ucítil, že klouby sevřené pravačky narazily do měkké lidské kůže.

"Počkej příště...!" proletělo lokálem.

Autorem tohoto výkřiku byl postarší pán. Nikomu nemohlo ujít, jak si opatrně hladí neoholenou tvář.

Desátník tak získal čas k bleskovému porozhlédnutí. K tomu, aby uviděl, že i ostatní členové hlídky si vyměňují údery s několika rozvášněnými návštěvníky to však plně postačovalo. Zároveň stačil postřehnout, jak se krok za krokem prodírají k nedalekému východu z místnosti.

Okamžitě se k nim připojil. Rozumnější řešení v tuto chvíli asi opravdu nebylo možné nalézt. To ostatně po několika obdržených ranách vlastně uznali i ostatní mužovi ochránci. Jeden po druhém svoji veškerou aktivitu postupně odkládal do výkřiků.

Ani vojáci však nedokázali z restaurační místnosti vyváznout bez šrámů. I v odpoledním šeru bylo dobře patrné, jak střelci odkapává z nosu krev, řidičovo pravé oko se nalévá do podivného tvaru a nabíječ napadá na levou nohu.

Desátník si pohladil naražený ret. Lehce se ušklíbl. Do konce času vyměřeného pro hlídkování sice ještě zbývala více než hodina, po tu dobu by však o plukovníkem zdůrazňované reprezentaci armády určitě nemohla být ani řeč. Možná i proto jen mlčky vykročil směrem k táboru.

Ostatní vojáci jej ihned tiše následovali. Velitel hlídky proto zvýšil rychlost chůze a jeho podřízení se mu kupodivu vmžiku dokázali přizpůsobit. Utrpěná zranění teď jakoby ani nevadila.

Plukovník proto hlídku zcela oprávněně přivítal významným pohledem na ciferník svých náramkových hodinek.

"Ale, ale..." řekl udiveně. Rychle přejel po zevnějšcích osob nahromaděných uvnitř stanu. Na zlomeček vteřiny jim ukázal svůj významný úsměv. Pak ale znovu zvážněl: "Snad se něco nepřihodilo?" dodal přísným hlasem. Tužku, kterou až dosud cosi usilovně črtal nemilosrdně odhodil na zelenou desku skládacího stolu před sebou. Zároveň prudce povstal. Dobře věděl, že k vržení tázavého pohledu na desátníka už vhodnější polohu nenalezne.

Jak bylo zřejmé, nyní konečně přišla řada na slova hlášení. Zazněla sice s poněkud nevojensky huhňavým přízvukem, všechny přítomné však přiměla jen k letmému úsměvu. Ani plukovník nepovažoval za vhodné jejich jinak plynulý a věcný proud přerušit.

"Chlapi, správně..." řekl s polknutím teprve poté, když hlášení o incidentu skončilo. Několikrát vzrušeně přešlápl. "Takhdle se chová voják. Konečně z vás můžu mít opravdu radost." Zvrátil hlavu směrem k plátěnému stropu. Současně s tím udělal nový půlkrok vpravo na nějž bezprostředně navázal totožný pohyb vlevo.

"Musíme rychle zahájit přípravy pro noční přesun jednotky k zaujetí obrany jižní metropole," pronesl téměř zasněně. Rázem si však uvědomil přítomnost vojáků.

"Vás se to ale netýká, vy jste utrpěli vážná zranění. Ihned se dostavíte na ošetřovnu," vyslovil plukovník svůj verdikt. Lehce mávl rukou směrem k východu ze stanu. Jeho zájem o hlídku zjevně právě skončil.

Desátník však z tohoto rozhodně nešťastný nebyl. A tento pocit mu určitě vydržel i po následující dva mrazivé dny. Vůbec přitom nevadilo, že si je, spolu s nepočetným zpětným odřadem střežícím tábor mohl krátit pouze klábosením a poslechem rozhlasu. Události, které mohl sledovat, se totiž v oněch osmačtyřiceti hodinách valily nezadržitelně vpřed.

Hned zrána sedmého dne zvýšené bojové pohotovosti éterem začaly prostupovat tragické hlasy popisující postup ocelových nestvůr šířících strach a zkázu po celé zemi. S nimi se mísily reportáže popisující hrdinství vojáků odhodlaných k obraně vlasti bez ohledu na nepřízeň počasí i na to, že hrstka nezodpovědných jedinců jim cílevědomě a soustavně vpadá do zad a neštítí se přitom ani zákeřného násilí. Druhý typ vstupů pak vesměs končil otázkou jak ještě hluboká bude trpělivost armády, která již dávno získala morální právo i k těm nejtvrdším zákrokům nezbytným pro zabezpečení vlastní sebeobrany a tedy i veřejného pořádku.

K večeru se ale proudy těchto zpráv zastavily. Vystřídaly je úvahy o novém kolu jednání mezi zástupci centra a jihu zahajovaném příští dopoledne.

Jeho průběh dokázal naplnit vysílání zachycovaná po celý osmý den zvýšené bojové pohotovosti. Armáda stále nacvičující obranu jižní metropole jím zcela zjevně byla zatlačena do pozadí. I přesto ale nezůstávala zcela bez povšimnutí.

Toto se projevilo především v závěrečném prohlášení představitelů jihu k právě uzavřené dohodě. Podle něho k přijetí natolik nevýhodných podmínek motivoval pouze pocit odpovědnosti velící předejít zamýšlenému krveprolití.

Armáda však nebyla lhostejná ani zástupcům centra. Ti si ovšem především libovali nad vlastní moudrostí a velkorysostí bez níž by jednání nebylo možno dovést do úspěšného konce. Zároveň ale vojsku, které právě úspěšně skončilo cvičení veřejně poděkovali a nařídili mu aby se ještě nazítří pomocí železnice odsunulo zpět do své stálé posádky.

Zvýšená bojová pohotovost tímto mohla o půlnoci skončit a následující ráno pak přineslo nečekanou oblevu. Všem vojákům tedy bylo jasné, že bourání tábora a přesun tanků i ostatního materiálu na sousední nádraží se bude muset odehrát uprostřed čvachtajících louží.

Desátník však, bez ohledu na tyto nové skutečnosti, byl i nadále vedený ve stavu služby nezpůsobilých. Mezi horečně nakládanými vagóny proto mohl jen bezcílně bloumat.

A zde znovu uviděl plukovníka. Už zdálky si musel povšimnout, jak se na něj přátelsky usmívá. Výslovně jej k sobě sice nevolal zjevně se však postavil přesně ve směru jeho chůze.

Nezbylo mu tedy nežli zpevnit krok a na předepsanou vzdálenost řádně pozdravit. Plukovník na oplátku jen přátelsky zvedl ruku.

"No, myslím že vám mohu blahopřát. Dostanete vyznamenání!" oslovil poddůstojníka s téměř civilní žoviálností.

"Já?" řekl desátník udiveně.

"No já ne," opáčil plukovník, "mě povýší na generála," dodal a téměř slavnostně zvedl hlavu. "Takže, když teď vstoupíte do armády, budete na tom podstatně líp. Tak co?" Vyzývavě na svého poněkud zmateně se tvářícího společníka pohlédl.

"No já nevím..." bylo jediné co z něj dokázal dostat.

"Co nevíte?" nezbylo důstojníkovi nežli se znovu trpělivě zeptat.

"Sám jste přeci viděl, jak se na to hodím," vzmohl se konečně desátník na souvislejší odpověď. Ani s ní však u svého nadřízeného příliš neuspěl.

"Podívejte," řekl plukovník s již mírnou odměřeností v hlase, "...tady se žije pro okamžik. A když ten dokážete správně poznat, tak všechno, co jste předtím třeba zpackal se automaticky maže." Dírkami v jeho nose proletěl mocný proud vzduchu. "Nic vám to neříká?" ukončil svůj proslov v opět dobrosrdečném tónu.

Desátník však i přesto jen mlčel. Plukovníkovi proto nezbylo nežli se znovu ujmout slova.

"To máte v civilu tak dobrý místo?" řekl s mírně kousavým přídechem. Cítil, že takto položená otázka bez odpovědi nezůstane. A opravdu se nemýlil.

"Ale tak něco se vždycky najde," utrousil desátník. Sám by však musel uznat, že jeho slova příliš přesvědčivě nezazněla.

Plukovník se tedy mohl blahosklonně pousmát:

"No vždyť vy si to všechno vlastně ještě můžete rozmyslet." Velkoryse pokýval hlavou. "Ono myslím máme pořád dost času. Za kolik byste to vlastně měl mít do civilu?"

Desátník se dlouze nadechl. "Sto šedesát..." vyhrkl. Prudce pohodil hlavou vzhůru. "...dva," rychle pojmenoval první jednocifernou číslovku, která se mu vybavila. Náhle mu totiž došlo, že oblíbená večerní hra na krácení dlouhé chvíle v posledních dnech nějak upadla do zapomnění.

"To je opravdu spousta času. Tak tedy zatím příjemnou cestu," zaslechl ještě spokojený stále se vzdalující plukovníkův hlas.

Mechanicky zvedl ruku k pozdravu, obličej však ponechal natočený vzhůru k obloze. V tomto nehybném postoji pak dokázal vydržet až téměř do odjezdu svého vlaku. Ze samého zaujetí snad ani nezamrkal.

Mezitím k němu s velebnou pomalostí dopluly obrovské černé mraky hrozící novou nadílkou sněhu. Tentokrát již prosincového. Ani jim se však mihotavou zář slaboučkého vlastně již zimního slunce nepodařilo úplně zakrýt.

od 19. 9. 2002