Výtvarný ateliér

Vít Ondráček: Mělnická řeč

Začnu svými setkáními s Ludvíkem Kunderou. Omluvte prosím, ten osobní tón. Poprvé to byly jistě překlady. Někdy jsem vůbec netušil, od koho pocházejí. I když obvykle jsem si jména nalistoval a měl jsem už v patnácti, šestnácti své favority. Čtvrtstoletí jsem například marně pátral v antikvariátech po expresionistickém výboru “Haló, je tady vichr, vichřice”, až jsem jej nedávno dostal od autora samotného. Vypátral jsem ovšem knihy jiné: Německé portréty, Básně a lamentace, Knihu o dadaismu. Po překladech přišly básně, nevím už, ze které byly sbírky: pamatuji si, že se v nich detonacemi ozývala II. světová válka. Pro sebe jsem si objevil časopisy Host do domu a Světová literatura, na jejichž stránkách jsem se s L. K. setkával znova.
Na jaře devadesátého roku jsem pracoval jako zedník u jedné právě vzniklé brněnské firmy a dostal jsem velepoetický úkol: vykopat jímku na hájence poblíž Kunštátu. Pro pivo jsem chodil zedníkům na kunštátský Panský dům a věděl jsem, že tady někde poblíž bydlí básník L. K. Marně jsem bloudil po náměstí, nepotkal jsem ho. To se mi povedlo až po několika dalších letech v Brně v Domě umění na výstavě jeho dekalků, grafik a frotáží. Vskutku mě nemohlo napadnout, že jednou budu bydlit v těsném sousedství v Radnické uličce v Kunštátě a že mi bude dopřáno zahájit básníkovu výstavu na Mělníce. Stalo se.
L. K. malíř?, Básník? Náš společný přítel Petr Skácel nerozlišoval mezi těmito pojmy. Pro něj existovali básníci štětce, básnící dláta nebo chcete-li básníci života: ty všechny spojovala poezie. Nebudu se tu pouštět na kunsthistorický špacír, nevyhánějme démona z láhve: kunsthistorii stranou. Nechci ani opakovat či mrzačit to, co stojí v knihách L. K. samotného, především v Řečišti, kde je “běh života” plasticky popsán. Jen několik telegrafických zmínek: Od samých počátků žil mezi malíři a básníky velkých jmen. Sám o tom říká: “Když mě v letech 1941–42 všemocná Náhoda zavála do vznikající skupiny RA, tedy do druhé vlny českého surrealismu, najednou jsem měl víc kamarádů výtvarníků než literátů.” Poznal se osobně s Hansem Arpem, své obrazy mu v Paříži předváděl sám Francis Picabia. V letech čtyřicátých vznikly mimo jiné i malby vytvořené společně s Josefem Istlerem, rozvinula se korespondence s Alfredem Kubinem, jehož román Die andere Seite L. K. přeložil. Do toho varu vpadl rok osmačtyřicátý a všechno bylo jinak. Ovšem kolik textů o malířích a malířství vzniklo od těch dob, kolik výstav svých přátel básník až do dnešní doby zahájil, to ví snad jen Pán Bůh a – málem bych napsal Státní bezpečnost, ale ta má dnes – bohudík – zase jiné starosti. Společnost, z níž se zrodila legendární RA a v níž se L. K. pohyboval, tu mu mohu jen závidět... Méně záviděníhodné jsou dobové souvislosti, a věru že nijak netoužím po totálním nasazení. Navíc bych já z něj žádné Totální kuropění nevytěžil.
Vraťme se ale na úplný začátek – je to překvapivé. Věřte či ne, L. K. začínal jako malíř keramiky. Na zakázku generála Eliáše vytvořil v 15 letech malované talířky a kávové hrníčky s motivem Kališní věže litoměřické pro důstojnickou jídelnu velitelství III. divize. Blíže o tom sám autor v knize Třetí řečiště, která vychází na pokračování v brněnském KAMu. Na počátku tedy byla zakázka, v níž se postava známého generála prolíná s husitským kalichem, dominantou to MÁCHOVÝCH Litoměřic. Pro začátek je to náhodné setkání vskutku patafyzické. Nebo nadreálné?
Tento servis na zdejší výstavě nespatříme. Jsou zde ovšem vystaveny práce vzniklé v první polovině let čtyřicátých, kdy si L. K. vyzkoušel mnohé výtvarné postupy: kresbu, frotáž, frotáž kombinovanou z koláží a s DADA principem “básně vytažené z klobouku”. Od padesátých let se mezi Vánocemi a Třemi králi rodily celé závěje koláží – raději trhaných než vystřihovaných – které pak putovaly poštou coby novoročenky, pohlednice či hromničenky ke svým adresátům: “v sedmdesátých a osmdesátých letech se z toho stala hotová posedlost”, říká o téhle vášni autor. Básnickým zdrojem se staly i rozličné nalezené objekty, což má přímou návaznost na Kurta Schwitterse a jeho takzvané i-obrazy. Poezie výtvarná se prolnula s poezií psanou, jak dosvědčuje sbírka Ztráty a nálezy, jejíž součástí je samostatný výtvarný oddíl. V letech devadesátých pak vznikly samostatné cykly, které text následně iniciovaly. Byl k nim teprve později napsán a přiřazen. Jsou to soubory, které tu z části vidíme vystaveny, Brány a Branky, Pekla a Předpeklí, Tůně, Průsmyky, Zvířata a jejich lidé. Prohlížíme-li si je pozorně s ohledem na jejich posloupnost, zdá se, že démoni ustupují. Pekla couvají do Předpeklí. Také v cyklu Zvířata a jejich lidé převládá pohled spíše ironicko-laskavý.
Kdo se z kunštátských občanů za noci i “pozdě k ránu” vrací kolem kašny či sochy krále Jiřího, může spatřit jediné svítící okno v přízemí domku vedle Panského domu. Zpravidla už jediné svítící na celém náměstí. A právě za tím oknem zrovna vznikají – mezi dvanáctou a třetí hodinou ranní – nová výtvarná díla. Básník právě odsunul své básnické náčiní – teď myslím psací stroj – a křídový papír ožívá novými ději: Sépie vplula do Ultramarínu, Hölderlin potkává Diotimu a Osip Mandelštam odjíždí na studia do Heidelbergu.
Když tohle píšu, sedím jen o pár domů níže, totiž v bývalé kunštátské šatlavě. “Kniha je opium Západu,” napsal surrealisty kdysi tak nenáviděný Anatole France. Knihy mi tu leží na stole, na židlích, kolem postele, na zemi. A listuji v nich znova: L. K. dramatik, básník, editor, překladatel, malíř a dramaturg, profesor a znalec čaje, autor písní, divadelních her, televizních inscenací, odborník na DADA, na německý romantismus a expresionismus. Zrovna mu vycházejí tři nové knihy. Anebo čtyři? Kým bude básník příště? V dávné rozhlasové anketě odpověděl na otázku “Kým byste chtěl být, kdybyste nebyl Ludvíkem Kunderou?”: “Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic.” Kdoví, jaká překvapení nám tedy ještě chystá.
Přeji vám krásný zážitek z výstavy a přeji vám fantomy a démony, kteří se nadýmají jen na křídovém papíře. Děkuji za vyslyšení a trpělivost.

(Kunštát 21. 6. 1999)