Cesty

Zdeněk Mitáček: Z Chicagských zápisníků III

Pár dní jsem nenapsal ani řádku, od filmového pátku. Četl jsem články a recense na nový film Miloše Formana, potom jsem v TV na WGN 9 viděl druhý díl jeho Mozarta (první byl ve čtvrtek), pak jsem šel ven, nasedl do autobusu a za 25 minut už jsem seděl v předposlední řadě kina Music Box na Les Voleurs (The Tchieves, tedy Zloději) Andre Tachineho. Zůstal jsem tam ještě na jeden film, Repo Man. Potom jsem jel domů, metrem.
Z kina jsem šel na zastávku metra, které v těch místech vede po visuté konstrukci. Dole po Belmontu jel zrovna autobus, kterým bych se mohl vydat svým směrem na Lawndale. Ale já jel metrem, Red Line směr centrum.
Uvědomuji si, že tady v basementu je dost undergroundové prostředí. Například když toto píšu, jsem v undergroundu až po bradu, občas po nos či po uši. Když si stoupnu, jsem v undergroundu přesně po pás. Když ležím, tak jsem celý v undergroundu. V undergroundu bych byl, i kdybych si stoupl na stůl, asi tak po kolena. A to bych se ještě navíc proboural hlavou k nájemníkům do prvního podlaží.
Miloš Forman říká v rozhovoru pro Chicago Tribune, že si Hustler nikdy nekoupil a nekoupí. Jeho film o Flyntovi dostal 3 1/2 hvězdičky, ze čtyř možných, tedy stejně jako například hraná verse 101 dalmatinů. Nevím o čem ten film je, koupil jsem si časopis a na film se mi nechce jít. Nepříznivý dojem z celého průmyslu nahoty průmyslu v něm ještě zvýrazňuje záplava inzerátků na různé sexy telefonní linky a jiné takové věci. Ten časopis pro mě patří do kategorie nejúděsnějších tiskovin, k Nei reportu a Trnkám Brnkám. Podobné časopisy ale nějak nesbírám, je možné, že se tisknou ještě horší věci. Je to možná i pravděpodobné, na věci to však nic nemění. Právo na vydávání pornografie jako jeden z atributů svobodné společnosti? Ta otázka je špatně položená. Od 18 let je člověk zkrátka svobodný. Bohužel žijeme v krajně nevkusné epoše, něco jako nesvoboda vydávaná za svobodu. Nebo svoboda postavená na hlavu. Jak se to svobodě asi líbí? Když je dlouho na hlavě, tak ji to zabíjí.
Potom Amadeus... Nadšení z hudby a koňský smích hlavního představitele... Dívat se na Amadea na americké TV znamená každých 20 minut zhlédnout blok většinou stejných reklam. Největší konkurence je tady v automobilech, velké slevy letos v kobercích. Líbila se mi zpěvačka v reklamě, že do konce roku je sleva na nějaké auta, jejich značku jsem si nejprve vůbec nezapamatoval.
“Když se za vámi ohlédne krásná dívka, tak hned víte, že jedete v tom správném autě.”
Nějaký businessman zpíval píseň na podobný motiv a ona do toho vpadala: “Opravdu, ohlédne se!” O potom do další sloky: “Nikam jinam nemůžete jít!” Později jsem dával trochu větší pozor a zjistil jsem, že je to reklama na slevu u aut Buick. Nejlepší reklama, kterou jsem tady viděl.
Film Les Voleurs byl dost studený, v populární angličtině ne studený jako cool, ale jako cold. Byla to koláž prvků známých z Kafky, existencionalismu: dítě mluvící jako dospělý, pokřivené sexuální vztahy. Krásná dívka přespávající jednou se svou profesorkou filosofie, podruhé s policejním komisařem. Jeho bratr je zloděj aut, vede spolu s ní a jejím bratrem noční klub. Koláž, permutace známých prvků, povrchní manýrismus. Tachine však přece v několika scénách přesvědčil, že se umí dívat kolem sebe: scéna s padáky, scéna z nočního klubu. Komisař s dítětem zabráni v existencialistický dialog dojdou na louku, kde přistávají parašutisté. Kamera se chvíli dívá, jak krouží ve skalách. Scéna z nočního klubu, jedna z vedlejších postav filmu se tam hádá se zpěvákem-transvestitou, později tato podivná bytost, muž oblečený ve večerních ženských šatech někam odběhne. To v podstatě stačí. To jako by Tachine na chvíli zapomněl vyprávět příběh, který si uložil a tehdy je ten film zajímavý.
Na film Repo Man do kina přišli punkeři, začínalo se o půlnoci v menším sále Music Boxu. Film s hudbou Iggiho Popa a spol., o punkovi, který si najde zaměstnání ve firmě spravující vrakoviště starých aut, šéf té firmy si ve volném čase přivydělává krádežemi automobilů, za chvíli už Repo Man otevírá na ulicích cizí auta a odjíždí v nich. Ulicemi města jezdí šílený vynálezce s autem na atomový pohon, je to vcelku nebezpečné, protože jeho auto vyzařuje radioaktivní paprsky a zničí každého, kdo náhodou otevře kufr. Vynálezce na záření už také pomalu dojíždí, a v závěru na nemoc z něj také dojede. Celkem stylový film, dopředu jsem o něm nevěděl vůbec nic, nerozuměl jsem většině dialogů, asi nejmíň z filmů, co jsem tu viděl, ale docela jsem se bavil.
Lidi v sále asi taky, spíš tak tlumeně, rockeři se tak smějí. Možná ten film nebyl vůbec k smíchu, já se ale válel po podlaze. Nakonec se to auto rozzáří stříbrným světlem, sedí v něm bezdomovec z vrakoviště. Vždyť neumíš řídit, říká mu Repo Man. Ale přece nastoupí. Vyletí do vzduchu a létají jako zářící bod nad celým velkoměstem. Potom zamíří rovnou ke hvězdám.
Z kina jsem se dostal asi ve tři čtvrti na dvě. V půl třetí jsem už vystupoval v centru Chicaga. Hledal jsem vchod do Blue Line, pokladní v metru mě řekl, že je to jeden blok směrem na západ. Špatně jsem mu ale rozuměl, protože to tam nebylo. Nebo jsem si spletl cestu. Chodil jsem chvíli nočním Chicagem. Přál jsem si potkat Repo Mana v jeho zářícím automobilu, přál jsem si potkat Catherine Deneuve, přál jsem si potkat Amadea, přál jsem si potkat tu zpěvačku z reklamy, přál jsem si potkat Miloše Formana a říct mu: “Hochu...”
(...I wanted to meet Repo Man, in his shining car, I wanted to meet Catherine Deneuve, I wanted to meet Amadeus, I wanted to meet this girl from the commercial, I wanted to meet Milos Forman and tell him: “Boy...” But streets among scyscrapers was really empty. I meet two homeless men, they are looking for something in the garbage...)
Ulice mezi mrakodrapy byly ale úplně prázdné. Potkal jsem dva bezdomovce, jak vybírali odpadkové koše, občas kolem přejel automobil, zastavil se na červenou na prázdné křižovatce. Občas kolem jel prázdný autobus. Na ulicích bylo prázdno a ticho, ve stopatrových budovách ve výšce svítila řada oken nebo celé poschodí, na ulicích nikdo nebyl. Šel jsem okolo veřejného kluziště na ulici State (Skate on State), stromky kolem hrazení svítily stovkami vánočních žároviček. Před některými mrakodrapy stály modernistické sochy ze 60.–70. let, vypadaly jako hromady plechu a řekl bych, že hromady plechu také představovaly. Občas v dálce jsem někoho zahlédl, za zavřenými dveřmi zastávky metra se otáčely pohyblivé schody. Vešel jsem do prodejny Dunkin’ Donuts’, která byla otevřená, uvnitř někdo spal, mladý černoch ve žluté bundě, za stolkem, zkoušel jsem ho probudit, ale nevnímal mě a hned zas usnul, volal jsem na personál, klepal na pult, ale nikdo se neozval. Nikde nikdo, kdo by se s mnou dal do řeči. S pomocí neznámého nočního chodce jsem se nakonec přece jen dostal ke své lince metra, ale ani on moc nemluvil, ani já se ho na nic neptal. Kolem mrakodrapů cáry noční mlhy. Domů jsem se dostal ve čtyři ráno.
Přicházíme k sobě hluboko v noci. Klepeme mincí o pult, ze všech sil. A neprobouzíme se, nepřicházíme k sobě... A nikdo to ani neví.
(We meet ourselwes, deep in the night. We are knocking on the counter with a quother, so strong, as we can. And nobody’s coming. And we sleep. And nobody knows about it.)
Neměl jsem snad také ukrást nějaký automobil...?

(Chicago 1996)