Hudba

Ivan Palacký: Takhle jsme natáčeli tuto desku...

Nevěřím, že jsme tuto desku natočili.
Rozhodl jsem se psát tento příběh vsedě, přestože se soustředím, jen ležím-li v posteli, a budu proto trochu nesoustředěný, to vám však nevadí, na to jste zvyklí, pozorujete v poli vrabce, který se změní v lišku a zase se transmutuje zpátky, a ani vás to nepřekvapí, tak jste přivyklí prolínání, tak mluví babička z jedné strany a bratranec z druhé a jejich společná věta, pletená jehlicemi jejich jazyků, overal sešitý z kazajky a kamaší, spojenec pupku a řásnění šlach a svalů vnitřních stehen... ....to nesmím doříct.

     Tohle je náš styl, kterým pracujeme.
     Takhle jsme natáčeli tuto desku.

Budu to vyprávět, prosím tě, jen velice přibližně, takže, řeknu-li The American Insurance Health Company, znamená to vlastně totéž co Pohřební služba nebo Červený kříž. A řeknu-li The President of American Insurance Health Company nebo The President of Health Insurance Company of America, znamená to totéž, co muž odjinud, cizinec.
Nevěděli jsme ani, zda se v onom srpnu ve studiu k nahrávání vůbec sejdeme. Jennifer se to léto honila zeměkoulí po filmových festivalech, to ji zabíjelo, protože zároveň jednou rukou vařila doma vegetariánskou večeři, druhou se muchlala s Radkem a třetí pak v práci kreslila brokolicí reklamu na Kostelecké uzeniny.
Já jsem se částečně válel nešťastný v peřinách, částečně se pokoušel o kariéru v jednom basketbalovém družstvu a snažil se i vyvolat v lidech jakýsi zasutý soucit, když jsem se vracel domů ze zápasů soukromou horskou linkou přestrojen za nemocného čmeláka. Drže se jednou rukou tyče, druhou jsem zachytával kousky pylu, které mi opadávaly z přeplněných nohou. K čertu s tímto bláhovým pokusem! Nevyvolal ani třetinu předpokládaných reakcí!
A Broněk? Není nic tajného na tom, že se jednoho večera rval přímo v hudební škole s jedním svým velmi silným žákem. Předtím mu vyťal malý políček za jakousi banální chybu ve stupnici, kluk si to už nenechal líbit, popadl milého Broňka za pačesy a zaklesli se do sebe: podívejme se na to ze střechy protějšího domu: jako v akváriu se obě ryby drží v objetí, předpokládejme tlumené vzdechy, sklo okna je bohužel nepropouští, je to zápas rovného s rovným, neboť tento velký osmák je opravdu pořádně silný, myslí si Broněk a je i docela rád, že dnešní hodina tak dopadla, po rutině tisíců odučených hodin je tichý kabinetní zápas vlastně příjemným zpestřením. Potom si oba dají ještě na rozloučenou pár facek a je konec.
Na druhý den se sejdou rodiny učitele i žáka na malém prostranství před Obecním úřadem ve Střelicích a předají si na znamení smíru obří dárkové koše. V tomhle jsme to natáčeli.
Nikdo nám nechtěl dát peníze. Nikdo to nechtěl vydat. Až v květnu roku 1998 se smilovalo město Brusel. Nezjistíme už, kdo z českých turistů sáhl tomu bronzovému chlapci na vyleštěný šourek, pronesl tiché přání a vhodil do kašny pod sochou desetník, ale několik týdnů nato nám přišla pozvánka na “Brussels Jazz Marathon”.
Ubohé Sledě! Dosud hráli v zahraničí jen ve Vídni v Nachtasylu, kde Ivan v euforii z prostředí a nadšen, že vůbec ještě existují lidé jako Jirka Chmel, ztratil apartní manšestrovou bundičku s občankou, roční šalinkartou a svazkem klíčů.*
Sedíme tedy ve žlutém Oplu Omega a míříme si to k Bruselu. Ten vůz už mimochodem neexistuje, někdo si jej půl roku nato půjčil a úplně ožralý vnoci rozsekal na hadry. Řidiči se jako zázrakem nic nestalo, jen mu při nárazu od pasu vyletěl mobilní telefon, a jak tak chvíli lítal prostorem, vytočilo se na něm číslo jakéhosi fitness-centra v Austrálii, tam to zvedl jeden z cvičenců a policajti pak, když přicházeli k havarovanému vozidlu, slyšeli ostré odfukování, prdy a nárazy činek. Ten účet potom!
Abych využil čas co nejlépe, sednu si na zadním sedadle do pozice lotosového květu a pokouším se trochu meditovat nad koncepcí naší desky. Kruci – nejde to! Vedle si Broněk pobrukuje jakousi rámu, kterou pak bude na radu Jennifer odpovídat na veškeré cizojazyčné dotazy během následujících dnů: “Talk to my manager – Romek Hanzlík, Unijazz, Jindřišská 5, Praha 1, tel./fax: +420 2 260012/+420 2 269276, talk to my manager – Romek Hanzlík, Unijazz, Jindřišská 5, Praha 1, tel./fax: +420 2 260012/+420 2 269276, talk to my manager – Romek Hanzlík, Unijazz...” opakuje pořád dokola, ale začíná to být zajímavé, protože, aby si tu poměrně dlouhou větu rozčlenil do logických celků, nasadí zhruba vprostřed na: “Jindřišská 5” chromatiku, takže se do toho dostane i jakási melodie. Pokračuje a za chvíli mě už vzrušeně chytí za rukáv a ukazuje si na ústa, jakože: “Poď, přidej se a zazpívej faxové číslo +420 2 269276 se mnou v tercii.”

     Takže takhle my pracujeme.
     Takhle jsme natáčeli tuto desku.

Základ písně může tvořit například tato “Romekráma”, které se podle jejího charakteru říká buď “kostra”, je-li základ spíše přerušovaný, “pasta”, jde-li o dlouhé tóny, nebo “koberec”, jde-li o kombinaci obojího: tedy tkáň proplétajících se dlouhých tónů vyšívaná krátkými melodickými stehy, přičemž “koberec” byl použit prozatím jen výjimečně, a to ještě v jakési neúplné verzi v “V sedlech pelikánů”.
“Pluje kopec medem” leží na “koberci” inverzním: na chatrné děravé látce leží vrstva monotónního odříkávaného zpěvu, protkaná ještě ob jedno očko kanavy ornamentem vsuvky ‘bratře’.
Dohromady dávají obě látky tlustou nepoddajnou podložku – píseň o ztraceném přátelství skrze neústupnost.
Na “kostru” bývá v podobě předehry připevněna krátká fanfárka, které jsme dříve říkávali “prkýnko”. Miluji fanfáry, proto jsou alespoň v této zastydlé podobě “prkýnka” přiklepnuty na hotovou píseň. Slouží jednak jako slavnostní overtura, ale také je to na koncertech často jediné znamení, podle něhož spoluhráči poznají, která píseň právě začíná. Klasickým “prkýnkem” začíná např. “Nesení písma”, ale také “Zeměkoule”, “Niagara” a “Napni luk”. Tedy asi každá druhá.
Toto “tělo s fanfárkou” se pak dělí podle textu, slova si určují poměry mezi jednotlivými pasážemi i to, mají-li být mezihry po sloce “tenké” nebo “duté”, ale to už je mimo metodu, mimo postup, který bezděky dodržujeme. Pokoje písně a jejich zařízení už určuje příběh, který se tu vypráví – příběh nespojitý jako tato doba, ve které se řekne jenom část – indicie a z ní pak dostaneš přibližný celek. Jako když jsme s Tomášem Havlíčkem malovali kanceláře firmy Medatron, vyprávěl jsem mu tesknou historku o plačící Řekyni v trolejbuse a on volal z vedlejší místnosti: “Ty vole, to není žádný příběh, ty vyprávíš spíš takové situace!” a hned žadoní, “ tak rychle sem s nějakou další situací!”

     Takže takhle my pracujeme.
     Takhle jsme natáčeli tuto desku.

V Bruselu jsme kolem páté. Tehdy jsme ještě jezdili na vystoupení včas. Kavárna “Brussels Kermis Fun Fair Cafe – La Maison des Forains”, kde máme hrát po dva večery, stojí mezi věncem jí podobných na hlavním náměstí Grote Markt. Octneš se jakoby uprostřed dortu. Domy jsou přezdobené jemnými kamennými arabeskami. Především mimo festival, kdy je prý náměstí plné květin, to musí vypadat velmi cukrářsky.
Dnes tu ale postavili obří pódium, na kterém se celý den střídají ty nejnudnější virtuózní jazzové kapely, jaké si jen dokážeš představit. Takové ty bleskurychlé stupnice nahoru a dolů, unisono ústřední melodie a mezitím jednotliví sólisté hrajou technicky naprosto dokonalé “hady”, které jsi dřív mohl slyšet v televizních přestávkách, hned po gongu pana Vajíčka. Co taky čekat od hudby na hlavním náměstí? Možná že v některé z kaváren podobné té naší hraje teď McCoy Tyner s Coltraneem, Art Ensemble of Chicago nebo někde jinde Archie Shepp buší do piána pěstmi, aby jim to na “hlavním” pokazil. Ale to je nepravděpodobné.
Potkáváme Elsie, dívku-přízrak ze zvacího e-mailu, která se kavárnou pohybuje, krásně, jako medúza, vláčně a stejně tak i mluví, sjetá medúza, ale hned se omlouvá, že tři noci nespala a že na koncert asi tudíž nepřijde. Oh Elsie! Všichni lidé na celém světě tě musí milovat, ač ví, že nejsi zmasa a kostí! Zato Christian, kovboj-majitel kavárny se hned lačně ptá, co že hrajeme, jestli jazz, a když mu odpovím ledovým “meditative rock’n’roll”, zatváří se trochu vyděšeně. Rozpačitá účast mu má vydržet ještě pekelně dlouho. Přísně nás pozoruje, jak vynášíme nahoru na muzikantské bidýlko nástroje a aparaturu ve špinavých futrálech a myslí si přibližně: Jéminkote! Moje nová kavárna! Moje právě dokončená čistá kavárna na hlavním bruselském náměstí! Můj neónový nápis nad vchodem! Můj kolotoč vhale na stěně, co se každých 15 minut otáčí! Moje labutě vmeziprostorech! Mezi těmito rudými sametovými zdmi že má hrát po celé dva večery tato špinavá waitsovská kapela zJugoslávie? Můj bože! Přitloustlý zpěvák, půvabná Američanka a buddhista sfagotem! To nepřežiju! – usmívá se na nás, zatímco pomalu couvá kbaru, kde pak několik let civí do kolotoče vzrcadle a háže do sebe jednoho panáka za druhým.
Ale co – nějak jsme to rozestavěli a směle hovoříme sčíšníkem, kterého na dotaz “co si bude přát kpití” odbyl Broněk “Romekrámou”, ještě nějaká ta hlasová cvičení, psychotronická akrobacie, pivo a malá slovní potyčka sfotbalovými fanoušky, vyžadujícími posunutí začátku koncertu na teď. Rázně jsme odmítli a oni si na protest začali hlasitě objednávat smažené žampióny, tady je ovšem nemají, jak jim skrze zrcadlo a kolotoč vzkáže hrdelním hlasem Christian, tak půjdou teda jinam a ještě na ulici řvou: “Žampióne! Žampióne! Žampióne Anderlecht!”

      V tomhle my pracujeme!

Náměstí je plné. Lidé vkavárně si objednávají večeře. Christian sedí uprostřed zrcadla. Mohutný kolotoč na zdi naproti bidýlku se úderem sedmé stlumeným vzdechem jednou otočí. Promítáme na něj ruský film zroku 1953, poslepu vytažený ztašky, dáma vmezipatře se podívá na azbuku vkolotoči a: “Číňané,” řekne zkušeně, do toho hraju Kiplingovu Tulení ukolébavku přes silný delay, takže to rezonuje ve stěnách, Christiana to zavřelo vzrcadle, nous sommes Sledě, bonsoir, kavárna svítí do noci jako žluté akvárium, belgičtí kapři vněm šermují vidličkami jako o život, hrajeme a číšníci za námi sviští stácy kouřících jídel, cestou zpátky prázdný tác položí na promítačku, se spikleneckým výrazem zahrajou několik akordů na imaginární elektrickou kytaru a shihňáním zmizí vkuchyni, schodiště nad námi se plní posluchači, napravo ke stolu zasedl bohémský párek: žena vkučeravé paruce a chlap sigelitkou plnou bůhvíčeho (hub?), spokojeně se oba pohupují na židlích, vykřikují krátké komentáře a muž si i trošku pro sebe diriguje, jako ten psychotronik vJablonci vprvní řadě, co nám potom řekl, že máme víc než doposud používat alfa-vlny, a já jsem mu to vzrušeně slíbil, dole se dva zámečníci voranžových kombinézách pokoušejí vysvobodit Christiana ze zrcadla.
V “Automobilech” hraje Jennifer nejdřív tiché tři tóny vkolečku, pak všichni na nenápadné znamení spustíme burácivou extatickou pasáž: “Vy špinaví bratři – automobily, leťte tiše, jste tak opilí…,” zařvu na ty Belgičany a chlap napravo se vztyčí, vlasy zježené, žena ho chce stáhnout zpátky, ale on igelitku nad hlavou, řve: “Ááááááááááááá!”, večeřící Asiatce nalevo vylétne vidlička otevřeným oknem ven a zavěsí se ve vzduchu nad vstupem jako svítivé znamení, zrcadlo vbaru se roztříští na tisíc kousků, zámečníci uskočí a Chris zněj vyjde jako znovuzrozený pomalu před nás: “New music from Czech Republic”, opakuje vděčně a zavěšuje nám kolem krku vavřínové věnce.
Několik Japonců na nás míří dálkovými ovladači, na kterých tisknou “review”, tenhle holografický zázrak musíme vidět přece ještě jednou zpomaleně, slibují si.
Geert, muž sigelitkou, a jeho paní jsou novináři. Nadšeně gestikulují, on si rukou přejíždí od slabin vysoko nad sebe a ukazuje na Broňka, který skromně přikyvuje, jako že: Ano – mám dlouhé přirození, ale ne, znamená to: “Ten hoboj – úžasný prostě!” Pak ukazuje podobně na mě, ale víc na stranu a neznamená to, že mám přirození trošku doleva, ale: “Ta kytara, jak ta hrála, o base ani nemluvě!”
Všechna ranní vydání belgických novin jsou už teď blokována, aby přinesla svědectví o dnešním večeru, loučí se snámi. “To nevadí!” voláme za nimi.

     Takže takhle my pracujeme!
     Takhle jsme natáčeli tuto desku.

Pozdě vnoci jsem vypil ta svá piva a vyrazil odpočinout si ven. Jistě i Vy si teď chvilku rádi odpočinete, tedy několik uklidňujících slov pro Vás: Noc. Zlatá nosítka. Stín. Mrkev. Pažitka. To by mělo stačit. Hned za rohem vtenkém rámu výkladce sedí velká blondýna včerné lesklé kombinéze, vypadá jako tuleň skovovým zipem až ke krku, zem se pode mnou zhoupne a zase se mi udělá ten “zoom”, jako jednou ve Střelicích na nádraží, to se totiž podíváš na vagón a on se ti vyzvětšuje až po detail zámku vrat, jako teď zip této prostitutky, a situace jako jeho zuby do sebe začnou zapadat: Tato deska měla být věnována “chudé melodice”, ostražitému hlídání proporce mezi ornamentem melodie a hladkou bílou plochou dlouhých tónů. Ani ornament mezi ornamenty, ani plocha vhladké ploše, ale obojí najednou, jako Paulova sestra Carolina, u které jsme spali vAntverpách, jakoby silná i slabá zároveň, někoho vidíš jen jeden večer a už ti nezmizí zpaměti.**
Tohle nám, myslím, právě imponuje – být něco i něco proti tomu zároveň. Zároveň žánr a zároveň mimo něj.

Takhle jsme chtěli natočit tuto desku.

Celistvý příběh je samozřejmě dobrý, ale zbavit se pocitu, že nějak nevyjadřuje nespojitost, kterou prožíváme? Ne, to nejde. Vidíme jenom stíny smyslu, jeho spuštěné šle. Toto je proto a toto zase proto, protože toto je kvůli tomu, že toto je proto… Smysl je tak rychlý! Sotva jej zahlédneš mezi stromy otírat si nožík o flanel a je tentam!
Carolina je módní návrhářka a připravuje přehlídku inspirovanou hodonínským krojem. Když vstupujeme, sedí vprotějším pokoji za strojem usmívající se sošný Ind. Šije. Chtěli bychom na něj po těch pivech sBroňkem zkusit “Romekrámu” a poté si sním padnout, my – katoličtí buddhisté – do náručí, ale on je tisíce kilometrů od nás a šije si ten modifikovaný kroj súsměvem té lachtaní blondýny ve výloze, jejíž zvětšený zip odráží, jako Chrisovo zázračné zrcadlo lidi, kteří opravdu korzují po těchto kavárnách, jak jim to Jazz Marathon nalinkoval a nehledají žádný význam, žádný text, jak jsme my zvyklí, sednou si a za chvíli jdou jinam a poslouchají někoho jiného jako ve filmu, stříhají si tak svůj vlastní film, tak to opravdu funguje vté posrané demokracii, která je snad jediná myslitelná, ale stejně – proč je taková? Mdlá. Oni spí vprosperujícím klidu, ještě neumřeli, nebo to oni žijí a my jsme hibernováni ve věčném hledání a nejistotě?
Rachmaninov se prý před smrtí podíval na své velké ruce a řekl: “Sbohem. Sbohem moje milované ruce.” Automobilový stěrač vynalezl klavírista Joseph Hofman, když při cvičení pozoroval svůj metronom. Mají-li pravdu Aztékové a slunce je zářící bůh putující nad a pod deskou země, pak spousty opálených sportovců mu vzdávají nekonečný hold svým převalováním se na plážích, turisté se kněmu, mazaní slunečním olejem, vypínají, aniž by vzpomněli, že je to on.
Toto je zip té velké ženy, kosti deště, který se snesl na Brusel, když jsme odjížděli, město, kde lidé každoročně od května 98 pořádají poutě ksvítící vidličce, visící bez viditelné podpory nad vstupem do Kermis Fun Fair Cafe. Brusel, který nám dal dost peněz, abychom mohli natočit tuto desku: “Miláček vytváří krajinu,” kterou si hromadně objednávejte na adrese:

     INDIES records, nám. 28. října 9, 602 00 Brno,
     tel.: 05/45212034, fax: 05/54212209,
     e-mail: indies@ocbnt.ocb.cz

Nevěřím, že jsme ji natočili.

(březen 1999)

* Teď mě napadá: Že bych ji nechal u těch milých Číňanů, co jsme u nich večeřeli? Blbost. To by ji ti milí Číňané jistě složili do krabice od nudlí a poslali rovnou na adresu, kterou by předtím našli v občance. Nic. Tam to nebylo.

** Paul mi potom v Mýdle prozradil: “Miluju všechny své sourozence, miluju především ty Číňany vtom bistru ve Vídni, kde jsi nenechal tu bundu, ale Carolina …(pauza)… Carolina vždycky pro mě byla něco zvláštního.”