Knihy

Jakub Grombíř: Odvrácená tvář dnešní Británie

(Sue Townsendová: Coventry na útěku, Aurora, Praha 1998, 208 stran, doporučená cena 169 Kč)
Britská spisovatelka Sue Townsendová se proslavila jako autorka legendárního Tajného deníku Adriana Molea, který nakonec vyústil v tetralogii sledující komplikované dospívání tohoto oblomovského antihrdiny, zneuznaného spisovatele a ironického glosátora thatcherovské společnosti. Těžko po takovém úspěchu stupňovat svůj literární věhlas – svědčí o tom i její nová kniha Coventry na útěku.
Na rozdíl od nepřekonatelně komického Tajného deníku není tato kniha vlastně vůbec humoristická (“Lepenkové městečko není k smíchu. Je příliš skutečné.”). Děj je jednoduchý: Coventry Dakinová, žena v domácnosti, zničehonic zavraždí plastikovým vojáčkem svého souseda, neurvalého opilce, který mlátí svoji ženu. Coventry v šoku a ve strachu před dopadením ujede nejbližším vlakem do Londýna a ocitá se bez peněz ve velkoměstě, kde nikoho nezná. Zprvu přežívá na ulici, ale shodou šťastných okolností postupně proniká mezi lepší společnost, až jí nakonec vydíraný politik zařídí cestu do Ruska, aby tak definitivně unikla policii.
Hlavním námětem Townsendové je britská společnost na konci osmdesátých let, kterou autorka podrobuje hodně nemilosrdné analýze. Současný moderní kapitalismus je prezentován jako odlidštěný stroj, nemilosrdně drtící všechny slabé, zatímco bezohlední dravci typu Sidneyho, bratra hlavní hrdinky, ze systému profitují. Současná civilizace není lidem přátelská. Příkladem je bezútěšné sídliště pro nemajetné vrstvy, v němž se odehrávají úvodní kapitoly. “Seskočila jsem z houpačky a běžela do kopce k nádraží. Míjela jsem budovy, které tam už nestály. (...) Všichni byli pryč. Všechno převálcovali buldozerem. Všechno do poslední mrtě zplanýrovali a odvezli na skládku. Nikdo se nepokusil je zastavit, protože nikdo neznal správné věty a správné postupy, a tak jako tak byl každý zhypnotizován slovem ‚pokrok‘, kterým se všechno vysvětlovalo. Místo všech budov postavili silnici. Stejná silnice se hnala kolem celého města, odřezávala řeku a parky, zaháněla chodce pod zem do zapáchajících podchodů, kde jejich nervózní chůzi střežily bezpečnostní kamery.”
Vypravěčkou příběhu je sympatická vražedkyně, zatímco zástupci všech oficiálních institucí jsou vylíčeni dosti odpudivě: policejní inspektor je agresívní primitiv, intelektuálové jsou egomaniaci a zvrhlíci, politici jsou pokrytci s gangsterskými manýry, kteří v soukromí obdivují Hitlera apod. Příčinou všeho zla je mužská, falokratická společnost. Coventry je pro svůj atraktivní vzhled a obzvláště enormně velká ňadra od mužů soustavně šikanována, všichni se s ní chtějí vyspat, ale zároveň ji nikdo nebere vážně. Její muž Derek je holohlavý suchar, jehož jediným smyslem života je chov želv a vaření vajíček (na obě témata s oblibou pronáší neskutečně nudné monology). Všechny mužské postavy jsou zkarikovány, Coventry je snad poslední normální bytost na planetě. Toto své přesvědčení opakuje autorka tak posedle, až přestane být přesvědčivá. V tomto ohledu má knížka o Coventry blíže k feministickému manifestu než k literatuře. Coventry je ovšem skeptická vůči možnosti napravit věci veřejné politickou angažovaností, jak to dokumentuje typická scéna, kdy se přichomýtne k pouliční demonstraci:
“‚Soudruzi, náš první řečník Mortlake Greenfield se příští týden dožívá jednoho sta let. Pojďme tomuto Velikánu levice zazpívat Sláva mu, on je pašák.‘
,Co jsem povídal?‘ řekl mladík vítězoslavně. ,Sto let! Čemu eště může rozumět? Velikán levice,‘ opakoval s despektem. ,Kdyby za něco stál, byl by už dávno mrtvej, no ne? Už by přece umřel v boji za věc.‘
Nepřipojila jsem se ke zpěvu. Měla jsem příliš sucho v puse a Sláva mu, on je pašák je písnička, která mi šla vždycky na nervy.”
Coventry má v podstatě typicky maloměšťácké sny: útulný dům, hezké šaty, dobré jídlo. Zdá se, že její nespokojenost se “systémem” spočívá především v tom, že jí systém (a především ovšem její manžel) tyto věci neposkytl. V tomto ohledu se Townsendová řadí k mnoha západním spisovatelům, omlouvajícím a někdy přímo propagujícím hedonismus a morální relativismus. Nic ovšem není zadarmo. Erazim Kohák píše ve své knize Zelená svatozář: “Lidé na Západě žijí v mylné představě, že mají jakýsi automatický nárok na štěstí.” Reklamní mašinérie nám neustále sugeruje představu “šťastného života”, který je naším nezpochybnitelným lidským právem a vláda má povinnost nám ho zajistit. Ovšem co je v kontextu britské společnosti vnímáno jako ponižující bída, to je dosud pro většinu lidstva nesplnitelným snem. Kanadský ministr sociálních věcí Mike Cardinal upozorňuje: “Devadesát procent lidí, žijících oficiálně pod hranicí chudoby, má v domě telefon. Šedesát procent z nich má barevnou televizi a padesát procent má aspoň jedno auto. Hranice chudoby je umělá.” Pokud ovšem poměřujeme svůj standard životem ministra, jako je tomu v knize Coventry na útěku, těžko můžeme být se svým životem spokojeni.
Abychom byli spravedliví: Sue Townsendové nejde jen o materiální rozdíly, její kritika se týká mnoha aspektů současné postindustriální společnosti. Autorka zásadně nadržuje outsiderům, nejen ženám, ale všem skupinám, které jsou v současnosti vytlačovány na okraj společnosti. To je jistě sympatické, ale místy autorka svoji snahu omluvit jednání hrdinů neutěšenými životními podmínkami dovádí ad absurdum: “Na žádost, aby se ředitel školy k vraždě vyjádřil, poznamenal: ,V Šedivém Dvoře není žádné kulturní středisko, lidé se večer nemají čím zabavit.‘”
Stejně jako předchozí knihy Sue Townsendové, i tuto přeložila Helena Hartlová (překlad je zdařilý, pouze se nepodařilo převést symbolický název knihy Rebuilding Coventry, odkazující na poválečnou obnovu stejnojmenného města – stejně tak se po svém zločinu a útěku údajně obnovuje hlavní hrdinka) a doprovázejí ji vtipné ilustrace Václava Kabáta. Jinak však tato kniha za sérií o Adrianu Moleovi (zase nomen omen: mole znamená v angličtině krtek, což je pro tuto postavu mimořádně výstižné) povážlivě zaostává. Schází tu její typický suchý anglický humor, je to spíše hysterická obžaloba oficiální společnosti. Jde o model společnosti, k jakému směřuje i naše republika. V tom by mnohé z autorčiných obsesí pro nás mohly být varující – bezcitná společnost, která v honbě za maximální spotřebou odstrkuje všechny méně přizpůsobivé, devastace veškerých hodnot ve jménu ekonomických zájmů, s tím vším jsme se už v uplynulých letech setkali. Ale není radno zapomínat, že naše země už zažila i horší režimy, než je ten dnešní anglický.

Petr Motýl: Dvě irské knížky

Přečíst si něco ze současné evropské poezie mně vždycky připadalo zajímavé, i když ne vždycky povzbudivé. V roce 1997 vyšly, kromě řady jiných překladů, také dvě knížky básní irských autorů. V nakladatelství Volvox Globator výbor z tvorby Desmonda Egana (*1936) Smiluj se nad básníkem přeložený Ivanou Bozděchovou a v nakladatelství Aula sbírka Richarda Kearnyho (*1954) Hra s vodou přeložená Markem Tomanem. Obě knížky mají hodně společného. Jednak to, že nejlepší básně v nich popisují irskou krajinu, jednak to, že obě vycházejí z univerzitního prostředí. V Čechách ještě naštěstí není obvyklé, že se básník živí vyučováním poezie na univerzitě, či pokud je už dostatečně známý, jako exkluzívní univerzitní host. Kearney i Egan v takovém prostředí prožili celý svůj dosavadní život a na ostatní svět se neumějí podívat jinak, než s akademickým odstupem, skrz hustou záclonu utkanou z přečtených knih. Všechno je tu tlumené a mdlé, chybí tu skutečný prožitek, příběh, atmosféra. Zážitky z univerzitní chodby, z pracovny, z dovolené u moře, to mi nepřipadá jako ten pravý materiál pro poezii. Přitom ani jednomu z autorů nelze upřít talent, bohužel uzamčený v papírovém, bezpečném a povrchním světě. Je jistě pohodlné v něm žít a ve společnosti, která toto prostředí pro své básníky vytváří, je samozřejmé je přijmout. Spotřební společnost, jaká funguje v Irsku, asi mnoho jiných možností ani nepřipouští, po vyčerpávající práci v továrně nebo za pultem obchodu je nesmírně obtížné něco psát a zaměstnání, kde se člověk může flákat a jakých je u nás pořád dost – také jedno z nich využívám – , v Irsku asi těžko hledat. Domníval jsem se, že Irsko s permanentní občanskou válkou v Irsku Severním, s mořem a námořníky, s proslulými hospodami, ve kterých ještě stále funguje tradice poezie zpívané, poskytuje řadu témat bolestivých i krásných, rockoví muzikanti jako U2, Cranberries či Sinead O’Connor mě v této plané důvěře jen utvrzovali. U Egana a Kearnyho je vše bohužel jiné, i mrtví v Belfastu jsou tu vystřiženi z článku v novinách, nezaměstnaní jsou neosobním číslem z úřední zprávy. Výbor z dosavadního díla Desmonda Egana je zkrátka širokodechý výbor, s řadou básníkových poloh, Kearnyho hra s vodou je sevřená jediná sbírka. Způsob, odkud a jak jsou tyto verše psány, je pro českou literaturu zatím v podstatě neznámý, zdá se ale být logické, že pokud skutečně dosměřujeme k začlenění do konzumní Evropy a jejího EHS, přesně toto je její neradostná budoucnost.

Desmond Egan

Poblíž města Herons 19. března
skřivan vylétl
nad kopce které se tísní
jako zástup po mši

žádná řeka – jenom suše hlodáš
rašící krokusy kolem trní
kde hnědé pytle – dvě liščata
bez ocasů – visela
hlavou dolů
a šklebila se mezi zuby

Richard Kearney

* * *
Plesknutí alkounova křídla
uslyšené když se oko zavřelo

Bílá růže poledne
spatřená když se ucho zavřelo

Prázdná mandlová mušle
nahmátnutá když se oko a ucho zavřelo

Oválné ticho
vyřčené když se oko a ucho a ruka zavřela

zdali jsi
bez stínu

Ladislav Jurkovič: Básník ryzí tvůrčí samoty

(František Kašpar: Dar světla, výbor z básní, vydal Marek Svoboda, edice Myrta, Týn nad Vltavou 1999, 62 str.)
Básník a zároveň kněz. Ale spíše nejprve kněz a potom básník. Takových nebylo v české poezii málo. Ale vnitřní potřeba psát verše vedla kněze zpravidla k jinému typu poezie, než na jakou jsme zvyklí u těch, jejichž básnictví se snoubí (ale nezřídka i rozchází) s jiným povoláním. Již několik generací čtenářů to poznává prostřednictvím Jakuba Demla.
“Ve svých vrcholech (...) je (...) Kašparova poezie tichým svědectvím velké ryzí samoty, která je vždy tvůrčí,” konstatuje Zdeněk Hron v doslovu k výboru z veršů P. Františka Kašpara (1879 až 1959). Jde o již druhý výbor z Kašparovy poezie. Má název Dar světla a je v něm publikováno dvaačtyřicet básní, tedy jen malinký zlomek z obsáhlého básníkova díla čítajícího od prvotiny Granátová jablka (1917) až po poslední vydanou knihu veršů Tam tichou nad Lužnicí (1941) sedmnáct básnických sbírek.
Vedle Hronova doslovu je součástí knihy z Edice Myrta (vydavatel Marek Svoboda, Týn nad Vltavou 1999) básníkův medailon z pera Hroznaty Františka Janouška, Opraem. Právě F. H. Janoušek podílel se rovněž na realizaci obsáhlejšího výboru z Kašparovy tvorby (Pastýř duší, Třebíč 1993).
Oba připomenuté výbory lze bez euforie charakterizovat jako základní podněty k novému objevování básníka; hlavně kmenového autora časopisů Týn a Archa, tedy autora z času Družiny literární a umělecké, zároveň ale jednoho z těch, v nichž novým způsobem ožívalo dědictví Katolické moderny z přelomu 19. a 20. století. Podle H. F. Janouška se ani v Kašparovi nesplnil “sen Katolické moderny, aby se z ní zrodil veliký český katolický básník. Vnesl však do ní určité omlazení, oživení, když už byla pociťována stagnace.” Škoda jen, že sám neměl větší básnické aspirace, dodává Janoušek.
Proč jsme se zastavili u tohoto místa Janouškova doslovu? Zvlášť když v něm najdeme jiné cenné a nové postřehy o Kašparově tvorbě i o jeho životních osudech... Především proto, že autor medailonu v lecčems nesouhlasí s tím, jak F. Kašpara nejen do proudu Katolické moderny, nýbrž vůbec do kontextu české poezie 20. století řadí Martin C. Putna ve své knize Česká katolická literatura 1848–1918 (Praha 1998), bezpochyby nejvýznamnější práci o katolictví v české poezii, která byla v poslední době vydána. H. F. Janoušek přitom některé soudy M. C. Putny opravuje velmi důrazně. Leč nečiní tak s Putnovým rozmachem a vehemencí, přece jen trochu přenesenými z Putnova vyznavačského románu Kniha Kraft do práce v první řadě výkladové. Hlavně zpochybňuje Putnovo tvrzení, že Kašpar se v ghettu uměleckém i společenském, jímž je “katolické milieu” cítil “zcela šťasten” a nachází útočiště v básnickém světě přeživším “z venkovského postbaroka 19. století”. Dodejme k tomu jenom tolik, že výbor je koncipován tak, aby na básnickém materiálu byla Putnova tvrzení zpochybněna.
Dotkli jsme se zde pouze jediné stránky Kašparovy básnické tvorby i osudu, v lecčems – alespoň pro nás – dost podobném osudu kněze a básníka Františka Daniela Mertha. Ve výboru se nijak “milostivě” nezahalují ony polohy Kašparova básnictví, o nichž sám autor věděl, že jsou slabinou. A ještě k tomu, že Kašpar nijak nezůstával v ghettu: “Jsem pouhou věcí kraje – jako stáda / přirostlá k luhu, list, jenž s větví padá / šik ptactva, vzhůru vinoucí se dým”, zní předposlední sloka básně Podzimní kraj. Ale poslední tříverší tohoto sonetu zní: “A kraj mou věcí jest; v duši mi vchází / denně a tesknou krásou doprovází / mé nešpory.”

Ivo Harák: Drama sebeuskutečnění

(Zdeněk Kožmín: Obtisky, HOST, Brno 1998, 1. vydání, náklad neuveden, 150 stran)
Jsou knihy, u nichž, ač jsi prodléváním nad texty vyškolen a svojí profesí předurčen k tomu, abys hledal věci nehotové, liché, plytké či nafintěné, rád prodlíš s ochotou autorovi odpustit, ba na nedostatky zapomenout docela. I nazveš je zcela nekriticky: knihy jímavé.
Přes propasti přehrad generačních, sociálních, profesních nebo světonázorových hodláš autorovi přitakat: a jako bys knihu psal s ním; jako bys byl živě účasten každému slovu, jako bys spolu s ním trpěl, kde myšlenka nedorostla a jazyk nebyl dost přesný.
Dobře chápu toho, kdo bude při četbě Obtisků Zdeňka Kožmína kroutit hlavou nad pasážemi rozdychtěnými až k patosu a sentimentu (“Chtělo by se jít horskými stezkami a v nádherném vanutí dýchat slast volnosti, tajemnost mlh, čistotu kleče a kamenů”), kdo bude pociťovat jakousi nedopovězenost tam, kde by odstavec chtěl býti zpřesněn pointou, kde hladce klouzavý povrch zlákal od cesty k nitru věci, kde chtěná vtipnost bývá tak málo k smíchu (“Trošku vína mi ukáplo do klávesnice počítače. Budu teď psát veltlínsky.”), kdo některá autorova závažně znějící zjištění shledá jen obecně frázovitými (“Najednou vím, že ono sedmiletí 90–96 je časem skřípění holé pravdy.”) a neporozumí tam, kde se jeho kontext mine s pisatelovým.
Nicméně to vše je pro mě nepodstatné, sleduji-li Kožmínův úžasný zápas o sebeuskutečnění, sebevyjádření. Autor tu nastavuje běžícímu času nohu (kolikrát jen motiv času do nenávratna se ztrácejícího vzlíná textem!): totiž snaží se – střihy až křečovitě nervními – zachytit a skrze vyjádření, vyslovení, skrze text uchovat pomíjivé: “Zdeněk Kožmín nám ve svých deníkových záznamech dává nahlédnout do zákoutí svého niterného světa, do událostí života soukromého i pracovního , a ... ukazuje, jak myslet o literatuře, jak být s literaturou.” Prožitek věci (povahy soukromé, přírodní, kulturní, obecně politické) se prolíná s reflexí tohoto prožitku i reflexí reflexe. Za zdůraznění úlohy jazyka, jímž je vyjímáno, poměřováno, ztvárněno a uchováno. “Kde jsme napsáni? Kde jsme už tehdy byli napsáni?” – Nejde však o vytváření nové (iluzorní) existence, ale vlastně o vyhledávání a vyjevování střípků z možností existence. “Derrida odkrývá ještě něco fantastičtějšího, totiž scriptio jako obranu proti smrti. Každý grafém je svou povahou testamentární.”
Čas – jak jsme už pravili – je jedním z ústředních témat nové Kožmínovy knihy i jedním ze základních problémů v ní řešených. “Tento nový ,naddeník‘ z let 1990 – 1997 je strukturován tak, aby vzdoroval rozdrobenosti času, a ani on není bez smutku, bez tíhy, bez samoty.” Přítomné bytí se jeví jako průsečík bytí před- a po-, ale především za- (alegorie obecně lidských existenciálních situací) a nad- (symbol metafyzického ohniska, z nějž vše vyvěrá a do něhož se – odrazem o “svět náš vezdejší” opět vrací). Bytí v plnosti je možné jedině tehdy, je-li si svých aspektů vědomo, je-li zodpovědné (což neznamená: zaúkolované). Vztah pozemské existence a metafyzického ohniska můžeme ovšem chápat také v rovině vzájemné odpovědnosti duše a těla...
Nelze “vyloučit” ani přítomnost: ono plátno, na něž promítá budoucnost na sebe navrstvené rozličné minulé obrazy. Ty se pod tlakem budoucího (představovaného zde např. miléniem) prohýbají, mísí, slojovitě vrství – až k neznatelnosti vlastního plátna (jeho poznatelnosti jedině skrze vlastnosti promítaného).
A souvislosti implicite přítomné (a zdůrazňované návratností některých motivů) jako ponorá řeka prosakují skalisky, jichž hrany obrušují sentiment (“Je zvláštní, jak se mi chce na sklonku druhého tisíciletí často plakat, třebaže na pláč není čas.”) sycený vzpomínkou, lyrické přírodní obrazy nebo prodlení nad uměleckým dílem, jichž ostří brousí – řídce přítomná – ironie (“Už dlouho jsem se nesetkal s panem Přidalem. Nevěděl jsem, že mluví a dívá se, jako by ho neustále zabíraly televizní kamery.”)
Myslím, že nebudeme daleko od pravdy, narýsujeme-li (vedle přímky, která vede k Obtiskům od předchozích Struktur) spojnici této Kožmínovy knihy s Hančovými Událostmi či Mertlovými Kruhy pod očima: totéž existenciální vzepětí (vyrůstající z vědomí odpovědnosti za sebe a svůj život), táž potřeba sebe-uskutečnění, sebe-vyjádření. Jiná je doba, jiné jsou kořeny literární. Zůstala potřeba dívat se spíše přes dobu než na ni (Hančovo “na datu nezáleží, leda u konzervy”). Zůstává přesnost básnických obrazů (“Čas musí být tvrdý, protože se musí probíjet věčností.”) a jazykového rytmu (školeného též na poezii). Zůstává důraz položený tiše a úpěnlivě na slovech, jako milost (která je vždy nezaslouženou), láska a naděje: “Velký pátek, ukřižování, vykoupení.”
Zdůrazněme ještě cudnost Kožmínových veřejných intimit, cudnost v našich krajích nebývalou. Nepletu-li se, je i tato vlastností křesťanskou.

Zdeněk Mitáček: Nad čtrnáctými Šlépějemi

(Jakub Deml: Šlépěje XIV, II. vydání, Vetus Via, Brno 1999, 58 stran, edice Dílo Jakuba Demla)
Z knih vydávaných v edici souborného díla Jakuba Demla brněnským nakladatelstvím Vetus Via mě v poslední době zaujaly Šlépěje XIV. Tento svazek Demlova autorského časopisu vyšel původně na začátku roku 1930, k datu prvního výročí úmrtí Demlova přítele a rádce Otokara Březiny.
V jádru pro Demla traumatického případu Březinova úmrtí stojí skutečnost, že se k umírajícímu nedostal katolický kněz, že tedy básník nebyl náležitě zaopatřen. S tím související spory ohledně Březinovy náboženské příslušnosti byly v ovzduší první republiky, přesyceném řevnivostí různých křesťanských vyznání, velmi živé. A v ještě zvýšené míře se rozpoutaly kolem následujícího Demlova Svědectví o Otakaru Březinovi. Šlépěje XIV přinášejí několik svědectví Březinových přátel či náhodných návštěvníků, dokladujících směr básníkova duchovního uvažování. Jsou to listy adresované přímo Demlovi, či ukázky z knih o Březinovi. Deml z nich vybral místa, jimiž brání Březinu nejen jako katolíka, ale především jako přítele. Tato “druhá” obrana, obrana přítele a básníka, samozřejmě, i s jeho chybami a omyly, dnes překrývá dávné konfesijní spory. Ani ty nejsou bez významu, v totálně ateistické, konzumní přítomnosti naší země mluví až nečekaně působivou řečí.
Velká část Šlépějí XIV je věnována ohlasům knihy Rodiče a děti Demlovy přítelkyně a starostlivé hospodářky paní Pavly Kytlicové. Tato kniha byla rovněž “vytěsněna” z české literatury. Jedná se o románovou ságu české rodiny žijící na začátku století v prostředí habsburské Vídně.
Ve Šlépějích XIV čtenář nalezne vlastně jen tři obsáhlejší texty Jakuba Demla samého. Jedná se o recensi knihy německé visionářky Anny Kateřiny Emmerichové, v níž autor mimoděk určuje své priority: “Na prvním místě Bible, na druhém knihy Liturgické, na třetím Visionáři, na čtvrtém básníci, ale ne ti, o kterých dnes mluví Šalda či Goetz! Také nikoli ti, kterým se u nás dostává státních cen! Bůh uchovej!” Dalším jeho článkem je rozhořčená poznámka na okraj rudého teroru v tehdejším Sovětském svazu. Jeho hlas na toto téma byl v té době ojedinělý. Tehdejší česká veřejnost byla velmi zaujata sama sebou a na podobné pohledy jaksi nebyl čas. Je to vlastně aktuální i dnes, kdy nejrůznější zahraniční události slouží mnoha českým politikům a novinářům jako záminka k trapným řečnickým cvičením a na účinnou pomoc se pak jaksi nedostává energie.
Na závěr se Deml obrací ke čtenářům s vysvětlením a omluvou, týkající se tištění dopisů jemu zasílaných ve Šlépějích. “...po smrti je těžký vandr a já nemaje ženy ani dětí, nemohu věděti, co se stane s mou korespondencí, proto raději sám sobě dělám hrobaře...” Jak jsem již předeslal, ve Šlépějích se jedná o osoby v české literatuře nepřipomínané, málo známé. Přesto dnes toto dílo působí naprosto suverénním dojmem. Máme-li konečně možnost vydat se na pouť společně se Šlépějemi Jakuba Demla, bylo by škoda takovou možnost promeškat.
Když se probírám “starými časopisy” a zvažuji záměry jejich autorů, pak Šlépěje jsou mi snad nejbližší. I s tím, že jejich náklad byl zanedbatelný a abonentů jenom pár a někdy ještě méně. To se s odstupem jeví jako bezvýznamná stránka časopisu. Otázkou je jen, jak na stránky dostat ten život, tu živost.

Pavel Řezníček: Mašíbl nic z maštale nešíbuje

“Všechnu moc imaginaci!” nebo také “Chceme spravednost pro nesmysly,” mohlo by být mottem knihy dr. Vladimíra Boreckého “Zrcadlo obzvláštního” (“Z našich mašíblů”), kterou vydává nakladatelství Hynek, Praha 1999. Mašíbl? Ano, existuje. Tak označil jistý pečlivý pracovník jistého vědeckého ústavu krabici, do které ukládal přípisy, vynálezy a výhrůžky občanů, kterým říká dr. Borecký “obzvláštnící”, česky podivíni, nebo odborně psychopati. Mašíbl vznikl jako zkratka z “Magoři, šílenci, blbi”, a do tohoto šanonu pro oblasti “neexaktních věd, insitních vědeckých a technických koncepcí” se může dostat kdekdo. Přehlídku zahajuje libomudrun prof. Jakuba Hrona, vynálezce buňátu nepřekotitelného (velmi podivného kalamáře), vynálezce čepice muhatky, klobouku hronoidu, lazutu pro stoupání do výšek a hovníku, jak říkal pohovce, na které si hověl. Profesor Hron byl filosof, čili po jeho “libomudrun”, dr. Jan Lukeš zase byl lékařem a zároveň vynálezcem 16 neexistujících jazyků, kterými mluvil a psal jako když bičem mrská; profesor Zdeněk Nejedlý zase pociťoval symbolickou orální kanibalistickou satisfakci při likvidaci vědce Kalandry, který nesdílel jeho interpretace mýtů. Ano, mýtus, protože mašíbl je mýtus moderní, pragmatická hranice mezi vědou a nevědou, vedlejší produkt racionalismu a osvícenství. Co tedy bylo pověstné “zavejcování” dr. Karla Amerlinga, tvůrce pověstného ústavu “Budeč”, (který podnes stojí v Žitné ulici), než patafyzický vynález dr. Faustrolla. Pacient, který osm let nemluvil, byl díky Amerlingovu ovinutí, či zavinutí mokrými prostěradly, ve kterých nejedl, nepil a konal i potřebu, zbaven svého nedostatku a po dvanácti hodinách z nich vyskočil s voláním: “Já mluvím, já mluvím!” Pochopení nesmyslu se objevuje na přelomu našeho století od patafyziky, futurismu, dadaismu, až k ironizaci černého humoru v surrealismu. V mašíblech propuká v bouřlivý řehot sám Demiurg, první Hybatel, čili Bůh. Škoda jen, že v přehlídce obzvláštníků, jako jsou třeba národní učenec prof. Vladimír Vondráček, ctitel Boha kanálů T. R. Field, insitní básník Václav Plumlovský, geolingvista prof. Karel Kramář jr., chybí brněnský demiurg Jan Novák, vynálezce Rovnic (s velkým R), jak nazýval Vánoce, podle něj svátek rovnodennosti; on, kníže básníků, jediný a absolutní...