Studio Jvp

Matěj Března

* * *
Ztratil jsem náramek přátelství z Mexika
leží v hluboké rokli pohřbenej hlínou
obaluje ohlodanou kost postřelenýho jelena
Ztratil jsem stužku z večírku
leží teď v průvanu ruskýho metra
v čepici posledního žebráka kterej už nedejchá
už ne...
V ruce mám švestkový srdce
Co dlaní z vody řezal svatej Jiří
V kapkách deště - v noční době
ho nedokážu ztratit do tvý dlaně

* * *
Miliarda vlažnejch dětí
Prosvíceným nebem letí
Jsou to děti oblohy
Polibkem se měněj v moře
Psovi tečou pod nohy
Něžně jak dotek ruky z kouře
Pomalu vsakují do paměti zdí
Havran krouží v třetím světě
Kde seš ty?

* * *
Šedivý baráky svítěj do černý noci
Smrt je periferie kde už nikdo nebydlí
Jen tvá sestřička - sama - nohy jak věže
Zanechává rudý šlápoty
Vrhám se k jejím stínům
Voní
Voní jako ty

* * *
Na mý kůži ani náznak doteku
Hladím kůru posledního stromu
v tichý modlitbě
v zjizvený galaxii
v galaxii co se práskla do čela
o topení
Hvězdy se topěj v tekutý mlze
A marně napřahujou svoje paprsky o pomoc
      Světlem zahubený světlo
      Prošedlý bezcitností tohohle města
      Světlem zahubený světlo
      Šedá zeď Šedá zeď
      Bez tvýho doteku

Ladislav Jurkovič

MÍJENÍ
Kdysi v Košicích
houkání vlaků
připomínalo mňoukání koček
Naposled v Sarajevu
čekali jsme na vlak z města
jež tehdy mělo jméno Ploče
Tím vlakem dojeli jsme
a víckrát už se nevrátili

V Košicích
spal jsem u Nataši
A spal jsem taky pod Koševem
na dohled džamije
jež nese jméno Ali-paši
(a už prý taky není)
Tam slyšel jsem
svatý mekot muezina
Něčím ta kvílivá meluzina
vnukla mi pomyšlení:
Choboty snů sahají do Indie...

Ivo Harák

MILOSTNÝ MONOLOG
o krajinu a dveře opřena
mezi mnou tebou pouhé sklo
a ztichlá podvečerní krajina
nesdílno, nesdělitelno, nepřesno

BAROKNÍ FENOMÉN
po bitvě tělo dohořívá
poslední uhlíky
k obloze vzlínají

s tajícím sněhem
řeka sní
o dalších cestách našich obydlích

na jaře v létě
staré břehy mele
vůní nových puškvorců, a ryb

je podzim, stoupá mlha
to naše těla hořela by
líp?

DĚDEČKOVI
verš marná hlína
po někom po kom hozena
včerejší kopretina
už svlečená

prach pohromadě
a cizí dlaň
ožije, křičí pádem:
uvnitř... ...tam tma?

MÁK II
neprožité se vrací
tváře umyté louhem
vůně orvané větrem
náhodné doteky, adresy:

těla oble spící
na šířku slova
od tebe vydechuji teplo

tvým jizvám
odešel příběh zůstala
bolest mokvající strup
:slétnou se mouchy, nechápou -

Věra Rosí

V PRAVDĚ
I.
Dům, který se zatím ještě nestal sutí,
obrostlý třešněmi a topoly.
V něm
čekat, až nákladní vagóny odtáhnou
mou vinu,
kolejištěm položeným na kříž srdcem.
V něm
čekat, zda se slunce rozmyslí
a převaří mě
ke stravitelnější podobě.
Jestliže skutečně je tak těžké
sprovodit ze světa i to,
co se ho samo zříká.
Co se v zalknutí zříká
všeho, co stejně
nebude.

II.
(Kraví hora)
Řvu. Řvu v almaře těla
na barevné, chcípající stromy.
Proč ani kácení,
ani podřezání
nemůže vrátit nic zpátky.

A pak mlčím
s oteklým jazykem
na veřejném klekadle:
už mi to nedovol, Panebože,
nikdy mi nedovol milovat.
(16. 10. 1998)

USTAVIČNĚ
Jako odštěpek z kosti svých představ
zapíchnutý pod nehtem, tak ustavičně
uvědomuji si nepřítomnost tebe
nebo křivých nadějí
a slupky pod nohama.

Říjen už v zádech
troubí na poplach,
mezi veřejnými záchodky a Bohem
je spláchnutý poslední rozestup.
Stojím tu, bez mincí
a snažím se opřít o své skutečné kosti,
pomalu tříštěné pod gumou traktoru.

VIDA HO
O lecčems mezi mnou a tebou,
vmezeřeném do mé paměti,
musím mlčet,
nad ulicí se rozkřičí
opět jen ten nepatřičný pták na balkoně
a mírnou arytmii srdce
svedu na změnu počasí.

Vida ho.
Můj úděl,
který si touha vlastníma rukama
vytleskala - a týmaž
mě teď stíná
jako potupným prknem

Vlastimil Lapáček

DAŇ ZIMY
Kříž třesk. Mráz dýchl na sítnice.
Zezadu domu voda bláznivá
se vylila. Led skřípl o střevíce.
Zvědavost klepe. Zvoní mámivá.

Ne zvon. To klekání a blesky
z čistého stolu. Smetám drobečky
a drobotině droby ukládám.
Nevěstám hlad se lepí na vlečky.

Muž kles. Pár bičů zasvištělo.
Na bílém sněhu rybíz umíral.
Teď vidím už jen sněhobílé tělo.
Ze všeho už jen údiv přetrval.

Pes klek. Oj vozu zapraštěla.
Den padnul jedním okem do písku.
Mám ruce čisté... Krev z jednoho těla
se slila do slibů v paměti zápisků.

Strom stál. A keře odkvétaly.
To někdo na větve si navěšoval sny.
Vždycky je den, kdy všichni na jednoho.
Vždycky je den, kdy jeden za všechny.

(30. 4. 1986)

SKORO SKONČENÁ
Je po svátcích. Je vždycky po něčem.
A na lavici chladnou brambory
jak malé bílé lebky koťátek
které jsme kdysi z suti vyhrabali.

Na hrnci zívá odprýsknuté ouško
a pod lavicí bláto usychá
co opadalo z bot, jak jsme se rvali zpátky
do zmatku pachů, mládí, rozkoší a tmy.

Pach do seknice táhne ze sklepa
kde mezi uhlím dávné dopisy,
zpuchřelé kabátky a puklé truhličky
a pod nimi pár nedosněných snů.

Uprostřed stolu černá puklina -
dlaň neviňátka, jemuž je sto let.
Jen jedním pohledem po hlavě pohladit
a zakrýt ztráty. Bílým ubrusem.

Je po svátcích. Je vždycky po něčem.
Zase spí vesnice s barevným jménem Hadrow.

(12. 2. 1985)

Stanislav Zatloukal: Dvě povídky

OBRÁZEK V LESE

K oné události došlo v zimě a nebýt lyžaře, který sešel z cesty, zůstal by Arnoštův příběh nedopovězen, bez konce, jenž by byl znám jen stromům a divoké zvěři. A tito němí svědkové by se spíše postarali o to, aby z Arnoštových stop zmizela i ta poslední. Snad jen vítr by proplétal jeho píseň listím a náhodný pocestný by v jeho šelestu zaslechl tóny tragického tajemství.
Jakmile roztál sníh a oschla cesta, vydal se kostelník Jiří Boryna k místu neštěstí. Stoupal stezkou mezi pastvinami, jejichž stařinou již prorážela čerstvá jarní zeleň. Za salaší se pastvina úžila, až nakonec jen tenký výběžek přecházel v nálet osiky a ten poté ve vzrostlý les. Jím šla cesta do svahu prudčeji, Jiří si rozbalil větrový bonbón. Pod paží nesl plochý zabalený předmět a přes rameno chlebník. V nejprudším kopci si rozepnul kabát a uvolnil šálu.
S Arnoštem se znal již od let chlapeckých. Chytali spolu pstruhy a pekli je nad ohněm, vypalovali vosí hnízda a na potoce stavěli mlýnky. Arnošt se po škole vyučil zedníkem a potloukal se po stavbách po okolí, kdežto on, přestože mohl získat uplatnění jinde, musel pro otcův úraz převzít statek. Teď, deset let před důchodem, když starost o hospodářství převzal synovec, se dal na kostelničení.
Než šel Arnošt do učení, do kostela chodíval, a právě Jiřího přímluva pohnula nynějšího faráře nechat zhotovit a posvětit obraz, který teď Jiří nese. Arnošt totiž tehdy z písmen na tabuli pod kazatelnou sestavoval odpovědi k žalmům.
Iniciály Arnoštova jména se najednou objevily ve stručné zprávě ve smuteční rubrice oblastních novin. Vedle jeho věku a místa nalezení těla tam stálo jen tvrzení o vyloučení cizího zavinění. Při vyšetřování u nálezu byla do protokolu zapsána opodál ležící prázdná placatice od rumu a oblouková pila. Jiří si vzpomíná, jak s Arnoštem chodili pomáhat starému hajnému prořezávat stromky v lesní školce. Bylo to právě na protějším kopci, tam co je přes lesní cestu závora.
Po vojně Arnoštovy vlasy rychle ztrácely svůj temný odstín a za deset let mu lemovala tvář s lesklýma očima již prošedivělá kštice. Neshody s rodinou pak Arnošta přiměly k odchodu z domu. Přespával pak v kůlnách a senících těch, kteří ho načas zaměstnali.
V zimě, kdy ustaly práce na stavbách i na poli, byla situace nejhorší. Arnošt se nechal na zkoušku zaměstnat jako topič, ale musel zakrátko pryč pro udání, že v kotelně přespává. S údržbářem si záležitost chtěl vyúčtovat, než se však dostal k věci, údržbář ho napadl sám. Potyčka se odehrála beze svědků, a protože se Arnošt bránil trubkou, byl nakrátko odsouzen, zatímco protivník byl jen pokárán. V cele byla sice postel a topení, jen pobyt se v ní protáhl přes jaro až do léta, kdy Arnošt musel s vypjatým neklidem snášet pohled na mříží rozkrájený čtvereček modré oblohy.
Mříže vězení vystřídal další zimu ostnatý drát léčebny, kde Arnošt prodělával odvykací kúru. Ve vsi na něj upozornil obecní strážník pro oprávněné podezření, že Arnošt vidí a slyší, co jiným není možné. Po návratu z léčebny se Arnošt viditelně změnil, někteří dokonce mluvili o jakémsi obrácení, když ho viděli, jak v lehkém povyražení tahá děti hospodského na saních do kopce. Nikdo už ale neznal Arnoštova rána - trpké návraty z nocí napůl probdělých v čekárně nebo v opuštěné kůlně. Arnošta totiž po jeho propuštění nebylo radno najímat, byť byla taková jistota založena jen na zbabělém předsudku.
Rodina mu několikrát chtěla vyjít vstříc: vzkazovali po lidech, kteří Arnošta vídali, aby se doma ukázal, aby alespoň na svátky přišel. Buďto se tyto vzkazy k Arnoštovi nedostaly, nebo je nepokládal za hodnověrné, jisto je, že domů nepřišel, ač musel v sobě přemáhat jakýsi tísnivý pocit, snad strach, že vlastní vinou odejde neusmířen. Několikrát sice čekal před hospodou, do níž chodili otec s bratrem, když ale viděl vycházet hlouček staříků, přetřásajících do omrzení tatáž pohoršení, skryl se ve stínu u zdi a nechal je odejít. Jindy obcházel brzy ráno rodné stavení, s výsledkem, který ho zatvrdil ještě více: zřejmě jeho švagrová, kterou neznal, se ho ulekla a vykřikla, když procházel kolem plotu zahrady. Zmaten jejím výkřikem, zahnul po mezi nazpět k lesu.
Pro překážky, jež se mu tak záhadně stavěly do cesty k rodině, rozhodl se Arnošt odčinit svou vinu tajně. Pamatoval si ještě, kudy v lesích vedou hranice rodinných pozemků, obstaral si někde sekeru a pilu a pokoušel se dát do pořádku, co otec s bratrem pro důležitější práci nestačili. Odměnou mu byla klidnější mysl, očištěná načas lesním vzduchem od hospodského kouře.
Jeho osud byl dovršen, když ho otec jednou v lese pozoroval, a aniž s ním promluvil nebo se lépe přesvědčil o jeho počínání, měl za to, že v lese krade, a veřejně se ho zřekl. Arnošt chodil do lesa dál a o tom, že je zlodějem, se dozvěděl v hospodě teprve později.
Jiří přešel vlhkou mýtinu, přehodil si obraz do druhé ruky a zapnul kabát. Byl už na hřebeni, v borůvčí bylo naváté loňské bukové listí a staré kapradí bylo od sněhu slehlé.
Jiří si vzpomíná, jak Arnošt spal jednou u něj. Přišel jakoby na návštěvu. Mluvili o kdečem, nic závažného, ale Jiří vytušil, že před ním Arnošt něco skrývá. Neviděl dosud Arnošta po jeho propuštění a nevěděl ani o jeho živoření. Arnošt se však nesvěřil s ničím, začal si postupně dolévat sám, až mu hlava klesla na stůl a Jiří ho musel uložit na slamník v chodbě. Ráno našel na pomačkaném slamníku jen paklík tabáku z výprodeje. Pak s ním byl ještě jednou, v hostinci u nádraží, kde se zastavil na jedno pivo. Arnošt měl čtvrté a u stolu seděl sám. Na Jiřího kynul, sotva ho viděl ve dveřích. Ten si přisedl a nabízel Arnoštovi cigaretu: "Však sis u nás posledně tabák zapomněl."
"Ale, měls se mnou stejně škodu. Dneska ti odplatím," řekl Arnošt, nechal si cigaretu zapálit a poručil přinést po žejdlíku. Jiří se nechtěl zdržovat, dopil, poděkoval a měl se k odchodu. Při loučení četl z Arnoštova obličeje, že zřejmě nevyslovil své pozvání, aby se Arnošt kdykoli zastavil, příliš přesvědčivě.
Zaměstnán těmito vzpomínkami, přešel Jiří místo a musel se kousek vrátit. Našel označený strom, rozhlédl se kolem a odložil svůj náklad. Z chlebníku vyndal kladivo a skobu a k patě stromu přisunul široké poleno. Vylezl na ně, vyměřil místo pro skobu a třemi údery ji zatloukl. Vybalil pak z papíru obraz, zavěsil jej a poodstoupil, aby se mohl lépe podívat.
Obraz ukazoval Svatou rodinu: Jiří chtěl, aby na obraze byl s Marií i Josef - patron dělníků - a navíc rodina byla právě tím, co Arnošt v plnosti nepoznal. Jiří obraz vyrovnal a usedl na poleno zády ke kmeni.
Zde se tedy Arnošt navždy rozloučil. Lyžařův nález v zimě ukončil spory v rodině, neboť bratr Arnošta proti otci hájil. Parte pak viselo ve skříňce u kostela i ve dveřích obchodu, tělo však nechali zpopelnit a urnu uchovávali doma, aby se vyhnuli poplatku. O kostelníkově rozhodnutí vyvěsit na Arnoštovu památku v lese obraz nevěděli.
"Měls se mnou škodu, dneska ti odplatím," připomíná si Jiří Arnoštova poslední slova k němu. Jaká odplata asi čeká Arnošta u Petrovy brány? Je vůbec možné, aby ten, kdo vypil svůj kalich do dna už na zemi, měl trpět ještě i tam? Co na tom, bral-li si dřevo z lesa, z nějž mohl polovic zdědit. Jiří vstává, otáčí se k obrázku a přikládá prsty pravice postupně k čelu, hrudi a na ramena, až je nakonec se zbylými proplete v tiché sepětí. Než odejde, pohlédne naposled na obrázek a napadne mu, že Arnoštovo jméno s hvězdičkou a křížkem si nikdo nepřečte: vyzlacená písmena na náhrobku byla Arnoštovi upřena a urna s popelem je uschována.
Obrázek v lese mlčí a jen neurčitě vybízí alespoň ke smeknutí klobouku. Jiří ale ví o jiném místě, kde je třeba mít jméno zapsáno, a vzpomínka na písmena, z nichž Arnošt skládával přede mší odpovědi k žalmům, ho naplňuje novou nadějí. Sehne se pro chlebník a vykročí zpět lehčeji, s melodií jedné z těch odpovědí na rtech.

ANDĚL A DÍTĚ

Na brance visela cedulka s nápisem: Vchod na hřbitov ze strany od kostela. Branka však byla otevřená a Vojtěch prošel tudy. S motykou a hráběmi v ruce opakoval si v duchu číslo řady a hrobu.
"Ten s afrikány uprostřed. A pak, uvidíš jména," říkala ještě prateta. Hřbitov je prázdný, jen na jednom hrobě dohořívající kahánek prozrazuje čísi nedávnou přítomnost.
Vojtěch položil nářadí do uličky a vrátil se napustit do konve vodu. Nazpět šel jinudy, takže k hrobu přišel zezadu. Všiml si praskliny v žulové desce zadní stěny.
Nakypřil oba záhony po stranách pruhu afrikánů a květiny zalil. "Byla by prateta spokojena?" ptal se v duchu sám sebe. Věděl, jak si na udržování hrobu zakládala. Když se roznemohla, začal sem dojíždět otec, který pro nával letních prací poslal dnes jeho.
"A nezapomeň, však víš," řekla nakonec a podala mu sirky. Kahánek měl být přichystán v lucerně. Vojtěch otevřel její dvířka a přiložil hořící sirku ke knotu. Lucernu zavřel, poodstoupil a smekl učňovskou čepici. Teprve teď se pozorněji podíval na keramické fotografie obou strýců, které jejich matka přežila. Jménem prastrýce sloupec na náhrobku začíná, jeho fotografie však chybí. Letopočet za křížkem jen málo předchází úmrtí obou synů. Strýc železničář, který nedodržel lékařem udělené doporučení, a strýc lesák, který nepostřehl naklánějící se povoz klád. Vojtěchovu pozornost však odvádí nápis vespod náhrobku, prostá otázka "Proč?". Komu je adresována? Jestli ne jeho strýcům, sluší se tesat ji nad křesťanský hrob? Viděl, že jinde jsou nadepsány verše z žalmů nebo alespoň "Na věčnou památku" a "Odpočiňte v pokoji".
Své úvahy skončil pokřižováním a sehnul se pro nářadí. U pumpy je odložil a zamířil ke kostelu, aby jej aspoň obešel. Dveře byly zamčeny, vývěska obsahovala kromě pořádku bohoslužeb též rozpis rodin na úklid kostela.
V první řadě hrobů si všiml pomníčku, na němž bylo jméno napsáno zdrobněle a rok narození i úmrtí stejný. Hrob byl podle letopočtu starý, přesto však s dosud čitelným veršem pod obrázkem andílka: Už já nesu jeho bílou duši do radosti, do nebeské vlasti.
Víra rodičů dítěte přes uplynulé půlstoletí potlačuje Vojtěchův soucit. Zároveň mu verš připomene náhrobek, u nějž stál předtím. Jak se ale pratety zeptat, když po každé připomínce může propuknout v nářek?
Vojtěch obchází kostel z druhé strany a vrací se hlavní uličkou k pumpě. Překračuje stíny dvou tújí a u plotu obchází hromady uschlých květin. Branka zavřít nejde, nechá ji tedy tak.
K pratetě se může přijít také zkratkou podél potoka. Vojtěch sice nebude moci obdivovat kmeny topolů u plotu hřbitova, zato uvidí rybník s párkem lysek. Pratetina chalupa je hned třetí za ním.
Vrátil nářadí do kolny a šel se rozloučit. Věděl od otce, že si prateta musí ulevit postěžováním si a vzpomínkou.
"To jsi hodný, Vojtěchu," uslyšel napřed a přijal balíček buchet.
Pak se dozvěděl, jak často chodila hrob okopávat a které druhy květin na něm všechny měla. "Takové jsem tam mívala záhonky, ani travičku mezi kvítím... Kolikrát jsem pak klečela na kameni a ptala se, proč už tam dávno nejsem s nima," brání se teta rychlými slovy slzám. Vojtěch, při odchodu trochu zdlouhavě přešlapující, se zeptal, zda by ještě s něčím nepotřebovala pomoci.

Pavel Řezníček

ČERNÁ, ŽLUTOHNĚDÁ A BÉŽOVÁ ... SYMFONIE?

(Zdeňku Mitáčkovi)

Rozhodně ze zřícenin voněla káva a rozhodně na nich visely lucerny. Ne, nebyly to červené lucerny, jak by čekal nesaturovaný čtenář, byly to lucerny okrové a béžové, a hudba, která se ze zřícenin ozývala, byla Ellingtonova “Black, Tan and Beige Symphony”. Říkáš, že dnes večer? Ne, ne, nechme to na ráno, nad úsvitem je na sirky lépe vidět a petrolej, který potáhl modrou oblohu těžkým příkrovem podobným skleněnému příklopu na syrečky, nebo dámskému štuclu, do kterého se vlezou nejen dvě jemné ručky, ale i mrtvola majitele pohřebního ústavu, případně uklízečky z krematoria, tedy petrolej už další ryby nesnese.
Říkal mi to včera, má už dost toho věčného poklonkování, podlézání i ryb s významnými úsměvy, hloupými zády a sliznicí ostrou jako popel na bifteku z té starší dámy... no, znáte ji... Růžena Sternmacherová, majitelka prádelny, kde je jí konec... prostě petrolej chce mít svůj klid, je to přece jenom starší pán a kdejaká vlezlá ryba, která na něj dělá významné pošklebky, ano, dá se říci i lascívní gesta, mu nestojí za řeč. Takhle ještě rybami vápno koštovat, nebo máselnici přirazit, ale jinak už s nimi nechce nic mít.
Káva voní černě, žlutohnědě nebo béžově. Jak voní hudba nebo lucerny? Odjel do polí a byl tam úplně sám. Co je to – být sám? Sám – to je pole. Pole je samo a nebojí se. Pole za poledne: to je vždy největší ticho, že i pole má z něj strach. Poledne se bojí pole (polete?), pole se bojí poledne (poledneho?). Může být pohodný správcem pole?
Tele se nebojí polete, zato pole se bojí telete. Doufám, že mi na ně, či na něj nevlezete. Nikde nikdo, naprosté ticho za poledne, ale z pole (zrovna zprostředka) se šíří intenzívní vůně kávy, jako když farář pohlavkuje na palubě zaoceánské lodi druhého důstojníka (nebo makléře)? Na lodích existuje funkce, či hodnost, která se jmenuje bocman. Že by velebníček pohlavkoval bocmana? Tříselná barva... tam. Byla tu Tabitha, které přezdívají Tabby. Samozřejmě, že na ni všichni vytřeštili oči, kde se tu vzala, krásná, mladá, čistočistá uprostřed pole za poledne, když nikde není ani živáčka a zprostředku lánu voní jen čerstvá uvařená káva... nic než káva... ale asi taky tříslo!
Najednou zprostředku lánu vyběhl dr. Trampolinski, rudý v obličeji (dá se říci až za ušima, které připomínají Jamajku i Bali zároveň), tedy dr. Trampolinski běží rudý, s hlavou sklopenou k zemi, po okraji lánu a za ním běží káva. Tan je tříselná barva. Dr. Trampolinski je tan. Káva je taky tan. Ano, tan je výraz pro žlutohnědou tříselnou barvu. Tan není tao. Tan je prostě tan. Tan není lán. Tao není taky lán. Káva není kráva. Káva není tao. Kráva není tao. Naopak, všechno je tan. Mohly by se Lány jmenovat Tány?
Jde nám ovšem o čest Tabithy zvané Tabby. Ne, jistě to nebylo něco jako Zuzana v lázni a tři mlsní starci (ale kdo vlastně ví?), Tabitha prostě zabloudila do žitných lánů, když tu náhle na ni vyrazila tříselná káva a dr. Trampolinski. Ten je starým mládencem, kuřeti by neublížil, natož Tabithě zvané Tabby, ale čert se vyznej v mysli starých mládenců. Něco jim v hlavě přeskočí... a pak se ptej, Tabitho, po své cti. Chudoba cti netratí, ale dr. Trampolinski ji Tabithě rád utratí...
Ale dost už toho povídání o zřícenině, na které visí lucerny, ze které voní káva (odkud vlastně voní ta káva? Ze zřícenin, nebo zprostředka pole, kde nikdo, ale opravdu nikdo není...)? Dr. Trampolinski nejspíš taky neexistuje, ale existuje Tabitha zvaná Tabby, jejíž přítomnost bolestivě cítíme, která nás zalehla jako těžká duchna upletená z mlhy, jako mlýn celý z dudáků, Tabby, modrá Novalisova květina, Tabby, která je nočním stolkem, na kterém pasáci si pečou ovci chycenou v zátoce zrovna tam, kde zřícenina svými sálajícími lucernami ohrožuje pole, které je samo, a které se bojí, a které nakonec usvědčí dr. Trampolinskiho, že se převlékl za Tabithu, že vlastně neexistuje žádná Tabitha zvaná Tabby, že snad existuje jen dr. Trampolinski. Ale kdo ví, zda existuje nějaký dr. Trampolinski... a zda vůbec existuje vypravěč tohoto mlhavého příběhu...
Tabby...!

(15. VIII. '99)