V pustině, kterou představovala poklidná dědina, ve které jsem žil, jsem zpozoroval zvláštní záři předmětů, některých lidí a některých míst. Tehdy jsem si začal vést deník, kam jsem si starostlivě zaznamenával všechny události, všechny věci a všechny lidi, kteří měli tuto záři. Bylo mi více než dvanáct let a bloumal jsem všude a zneužíval práva mládí a toho, že nikomu nemohu způsobit podstatné zlo. Vždy to však pomáhalo.
Lidé, do jejichž tajemství jsem znenadání pronikal, se ke mně obraceli svou temnou stranou a protivenství mi způsobovaná byla tak velká, že jsem se rozhodl zaznamenat je na papír. Bylo to zvláštní, byl to můj deník, který rostl před očima a potřeboval nové a nové listy. Všechny roky, strávené ve škole, jsem zasvětil těm podivným lidem, předmětům a místům, jejich záři. Každá má otázka položená učitelům byla s ní svázána. Pokoušel jsem se prozkoumat onu záři, abych pochopil odkud přichází. Všechno bylo bezúspěšné, má posedlost a zvědavost touto myšlenkou definitivně pokazily mé vztahy s těmito lidmi tak, že jsem začal na institu studovat dálkově a pracoval jako hlídač v nějakém skladu. Začal jsem se zajímat o historii. Přečetl jsem hory knih a snažil se pochopit, co ta zvláštní záře v pustinách znamená. Zdálo se mi, že to není důležité pouze pro mne, ale že lidé se nechtějí podívat pravdě do očí. Odpověď se objevila nečekaně. V jakési knize jsem se dočetl o kdysi existující cestě, které po tisíciletí sloužila karavanám vedeným lidmi v podivných hábitech. Na Západ vozili látku hubící lidské parazity toužící po krvi, ale na Jih otroky. Každý člověk v podivném hábitu měl s sebou knihu, do které zapisoval vše, co se mu přihodilo. Zakreslil jsem si tu cestu do mapy současného světa a zjistil, že procházela místy, kde se nacházela dědina, ve které jsem se narodil. Rozhlížím se temným skladem, vidím matné odlesky brnění a chápu, že jsem pochopil. Když si zakládáte deník, jako by jste odkrývali svůj život, svou karmu. Otevřete libovolnou stránku a její bolest je čerstvá a stejná, jako by jste ji zapsali teprve nyní. Tento dluh se nad hlavami vznáší již tisíce let, vždy připraven k tomu, aby se snesl jako sníh, stačí pouze otevřít stránku.
Řekněte mi, je prominutelný prvotní hřích? Řekněte mi, je prominutelné rozboření chrámu? Dívám se na tato černá písmena a mám obavy, že ne.