Vítr v rohožích sténá,
ráno, v koutě u vrátek.
Sedmero tam porodila fena,
sedmero rezavých štěňátek.
Do večera je lízala,
hladila jazykem,
až roztál sníh,
jejím teplým životem.
Ale s blížící se tmou,
když kohouti šli už spát,
zamračený sedlák přišel
všech sedm do pytle dát.
Závějemi se vlekla,
v jeho krocích pospíchala.
Ale ve vírech mrazivých
dlouho, dlouho se voda točila.
Slízala pot ze slabin,
když vracela se zpět.
Zázdálo se jí, že měsíc nad chatou
je jedním z jejích štěňátek.
Do temných výšek noci
vyla s vyvráceným pohledem,
až měsíc spadl bledý
a skryl se za lesem.
Snad něco zdá se jí,
přiletěl kámen, zazněl smích.
Zavřely se navěky oči psí
jak zlaté hvězdy v závějích.