BACHYT KENŽEJEV
***
Všechno ti dám, s kamenem do vody skáču,
ale kdo mne odtamtud pustí na svobodu,
umyje mi nohy, naznačí smrti počítání,
do skleničky mojí upustí prstýnek?
Mihotá se vážka v letu zmateném,
mezi barvami modře měsíc váhá,
chladnou hladinu řeky a záliv větrný
ve fazetových očích nastokrát uvidíš.
O čem to mluvíš? Nic ji nedám,
ani zemské tíže, ani oblačné útěchy,
pokud nad vřesovištěm narezlých blat
Bůh nepřerve slábnoucí let.
přeloženo z časopisu Kontinent č. 23
[domů ][recenze
][potápěč ][texty
][scriptorium ][pkotrla@atlas.cz ]