[Neználek, Micky-Mouse a tajná filozofie Walta Disneye]
Všichni si vzpomínáme na obsah posledního dílu trilogie o Neználkovi: malí človíčci přilétají na měsíc a zorganizují tam proletářskou revoluci. Podivné: doba se změnila, ale Nosovův hrdina nám zůstal známý a blízký. Nedávno byl také natočen animovaný film – a sotva lze jeho tvůrce podezřívat z nostalgie za sovětskými časy. Podle všeho je v malencích1 něco, co překonává ideologickou zátěž. Nebylo by tedy vhodné odhalit, co je to konkrétně?
Není tajemstvím, že animované filmy, podobně jako počítačové hry, nejsou určeny pouze dětem. Děti jsou zde pouhou záminkou. Takřka dvě třetiny produkce „dětského průmyslu“ jsou určeny právě dospělým, kteří prožívají nostalgii za šťastným obdobím.
V každém z nás se doposud skrývá malý drobný hebký myšáček, který čas od času nakukuje do světa očima dospělých. A tak není překvapující, že národní animovaný film vzniká v době, kdy chybí terapie dobrých filmů.
Ale proč to začlo právě Neználkem? Proč by lidé z masové kultury, naskrz prolezlé erotikou, najednou chtěli začít točit film pro děti – to zavání nějakým podvodem. Jestlipak se dlouho zdráhala, například, Kristýna Orbakajte, než namluvila jednu z „ženských rolí“ tohoto seriálu?
Co to jenom je, v těch podezřelých malých človíčcích, až přespříliš přitažlivých, že jsou v animovaném filmu tak oblíbeni? Ale nejenom v človíčcích, ale i ve skřítcích a ve všech malých nezbedných zvířátkách, která se chovají jako lidé – Micky-Mouse, Chip a Dale, myšák Jerry, rockoví myšáci z Marsu. Z hlediska kresleného filmu není žádného rozdílu mezi malým človíčkem a, řekněme, myšákem podobajícímu se člověku. Navíc existuje podezření, že právě myší vzhled těchto drobných, ale aktivních a samostatných hrdinů, je něčím víc než přirozeným.
Jistě ne náhodou se první animovanou superhvězdou stal myšák Micky. Když Dysney, už po Mickym, začal experimentovat s jinými hrdiny, začaly u něj i komerční problémy, protože najednou začal dostávat telegramy od majitelů a provozovatelů kin s prosbou, aby zasílal „více myších hrdinů“. Tak začala myší historie a poptávka po myších. A zdá se, že to byly právě myši, které přivedly americké děti k animovanému filmu.
A tak i tajemství malých človíčků musíme hledat u myší. Vždyť tu jde pravděpodobně o skryté archetypy lidské psychiky, o univerzální symboly ukryté v hlubinách vědění. Je zde nastolena otázka: co se stane, jestliže podrobíme myšáka, malého človíčka, a tím pádem pop-hvězdu, psychoanalytickému rozboru? Co znamená myšák podle Freuda? Myšák – to je něco malého, aktivního, mrštného, šikovného, nezbedného. Obyčejně žije v temných norách – vybíhá z nich a zase se vrací zpět. Na symbolické úrovni lze myšáka identifikovat s penisem. Odpovídají tomu rozměry, vzhled, chování i charakter.
Vše probíhá přibližně takto. Když dítě, nebo dospělý, na čas vracející se do dětství, vidí na filmovém plátně myšáka, vzniká u něj na úrovni podvědomí dvojitý asociační řetězec. Myšák se u něj ztotožňuje s jeho vlastním "JÁ" a zároveň s penisem (s vlastním u chlapců, s imaginárním u děvčat). Je známo, podle Freuda, že ztotožnění dítěte s vlastním penisem hraje důležitou roli v určení stupně vývoje. A tak se pohádkový myšák stává součástí už existujícího řetězce asociací. Tento logický řetězec Já = penis představuje uzavřený kruh: Já = penis = myšák = Já. To, co je na úrovni vědomí vnímáno jako myšák, je na úrovni podvědomého vnímáno jako vlastní penis.
Předpokládejme, že divák sleduje na plátně dobrodružství myšáka, nebo malého človíčka. Dítě tato podvědomě přijímá jako dobrodružství vlastního penisu, to je sebe samého. Avšak povaha těchto dobrodružství a charakter „filmového“ penisu mohou silně ovlivnit uvědomování člověka i jeho pozdější osud. Nezapomeňme, že scénář budoucího života dospělých je psán již v dětství.
Teprve nyní je zřejmé, proč myši a jim podobní hlodavci (například slavní Chip a Dale) mají na děti o mnoho větší vliv, než ostatní hrdinové filmového plátna. Filmový myšák-hrdina, na rozdíl od jiných hrdinů, je nepřímo spjat s vrstvou nevědomého. Je včleněn do hlubin mechanismů lidské psychiky. Takže se v podvědomí dítěte, byť ne stále stejnou měrou, pořád pohybují maličcí človíčci, kteří jsou tolik podobni penisu. Jistěže, všichni filmoví hrdinové, nejenom myšáci a človíčci, působí na děti. Ale v konečném důsledku, při výběru mezi hrdiny, vyhrávají myši.
Předpokládejme, že to, co udává charakter myšáka nebo malého človíčka, to je filmového penisu dítěte, může působit na charakter dorůstajícího pokolení. Připusťme, například, že myšák-penis, nebo človíček-penis, je ve filmu aktivní a samostatný. To znamená, že autoři animovaného filmu vytváří a upevňují aktivní model chování dítěte. Jakkoli komicky to může znít, demokratický stát, který touží vychovávat svoje občany jako podnikavá a aktivní individua dostává v podobě myšího animovaného filmu skvělý pedagogický nástroj. Na druhou stranu, totalitní stát, který chce mít ze svých občanů pasivní a závislé jedince, se snaží v animovaných filmech potlačit aktivní myší hrdiny, dělá z nich pasivní jedince, pasivní stranu, popřípadě u nich udělá pasivní hrdiny, „nepřátele národa“.
Všechno se to podobá vtipu, ale nejsměšnější na tom je to, že se tento předpoklad naplňuje. Skutečně, americká disneyovská animace nám předkládá ohromné množství aktivních a kladných myšáků, zatímco v sovětském animovaném filmu tyto hrdiny nenajdeme. Jsou zde sice myši, ale pouze jako oběti. Popřípadě jsou zde slavné myši z „Kocoura Leopolda“, které jsou sice aktivní, ale jsou zlé, záškodnické, zločinné. Připomíná se ještě jeden aktivní sovětský myšák – lenoch a povaleč – „tvořivá osobnost“, která po celé dny hraje na kytaru pochybné písničky.
Tímto totalitní moc dosáhla žádaného propagandistického efektu. Dětem vnutila pasivní model chování. Aktivní chování a samostatnost je chápáno jako něco zlého a zločinného. Aktivní chování jiných, nemyších hrdinů nemohlo kompenzovat tento efekt. Vzpomeňme si, že dítě si v jakostním výběru vždy vybírá myšáka. A kromě toho, diskreditace aktivního myšáka-penisu (aktivní penis je chápán jako něco špatného) upevnila konzervativní sexuální morálku. Ještě na svého badatele čeká ta role, kterou, možná, hrají disneyovské kreslené filmy v probuzení a rozšíření sexuální revoluce. Je docela možné, že nevinný Micky-Mouse a osobitě hyperaktivní myšák Jerry přitom sehráli nemalou roli. Jistě nebude náhodou, že sexuální revoluci, která se uskutečnila v šedesátých letech, realizovalo to pokolení mládeže, které bylo jako první v dětství vystaveno Dysneyovu vlivu.
Samozřejmě, bylo by naivní domýšlet se, že zakladatelé národního animovaného filmu by se řídili nějakými „antimyšími direktivami“, vydávanými přímo z centra, spíše se na nich podepsala atmosféra doby. Aktivní myšák-penis se nehodil k stalinské době, kde se všechny individuální penisy musely poklonit před panovačnou tváří největšího falu; ani k době Chruščovově, kde už jednotlivým penisům byla povolena masturbace, ale žádný zdravý a plnohodnotný aktivní život; ani k době Brežněvově, kde aktivní penis osobnosti byl jednoduše nemožností vzhledem k impotenci přestárlých vlastníků. A tak začíná epochou, kdy moc kastrovala sama sebe, individuální penisy se konečně napřímily a dlouho očekávané kreslené filmy s aktivními myšáky začaly proudit přes hranice.
Teprve nyní chápeme, odkud se bere to nadšení z Neználka, ta všeobecná láska k této jedinečné knize. Vždyť malincí človíčci Nosova, to jsou zamaskované myši, které zachránil před sovětskou cenzurou. Není náhodou, že jejich vzrůst odpovídá velikosti myší. Můžeme dokonce odhalit americkou analogii Neználka – není jim nikdo jiný než slavný Micky-Mouse, „myšák hlupáček“. Myšáky, které totalitní stát chtěl vyhnat z masové kultury, ukryl veliký dětský spisovatel za masku nevinných človíčků. Není překvapující, že z Neználka už dávno spadl ideologický nános – ideologie zůstává pouze na povrchu, ale vysoce humánní podstata malých človíčků proniká až do samých hlubin duše.
1Takto zná Nosovy hrdiny český čtenář z tradičních překladů – pozn. překladatele