Opravdu malý průvodce po nových jménech české literatury

Pavel Kotrla

Razantní společenská změna v roce 1989 nemohla českou literaturu nepoznamenat. Po padesáti letech začala literatura fungovat normálně. Konečně přestala být „svědomím národa“. Oprostila se tak od funkce, kterou s sebou nesla od dob národního obrození. Je zde i další důležitá proměna, která má podstatný vliv na nově vznikající literaturu a nové autory: normalizační, exilová a samizdatová literatura jsou konečně považovány za součást jediné literatury. Krátce po listopadu 1989 se na knižních pultech objevilo velké množství knih řady autorů, převážně pak s exilového a samizdatového proudu literatury. Pro běžného čtenáře to znamenalo záplavu nových jmen, ve které vedle sebe stojí autoři různých věkových skupin. Nová společenská situace, které konečně dovolila literatuře oprostit se od zástupných funkcí, ale přinesla i vystřízlivění literátů a inteligence o tzv. vysoké kulturnosti českého národa. Na knihy se již nestály fronty, ale začaly se čím dál častěji objevovat ve výprodejích. Dočasná přesycenost spolu s rozpadem knižní distribuce a knižního velkoobchodu poněkud zkomplikovaly nástup začínajících autorů.

Důležitou roli na samotném počátku devadesátých let sehrál časopis Iniciály, který do literárního života uved řadu nových jmen. Dá se říci, že obdobnou v průběhu šedesátých let měly pro nastupující literární generaci legendární Sešity pro mladou literaturu. Iniciály byly zpočátku vydávány Svazem českých spisovatelů a v letech 1990 – 1994 vyšlo celkem 38 čísel. Publikovaly nejenom původní prózu a poezii, ale vznikající literaturu zároveň recenzovaly. Iniciály představovaly široce otevřenou platformu bez ideologického podtextu, což bylo na počátku devadesátých let obzvlášý důležité. Programová nevyhraněnost, se kterou časopis na literární scénu vstoupil, a vzrůstající finanční potíže však znamenaly jeho zánik. Na krátkou dobu tak vznikla mezera v publikačních možnostech pro začínající autory, kterou zaplnily periodika Host, Modrý květ, Jihovýchodní pošta, Tvar, Psí víno, Texty, Weles , později Aluze, internetová Dobrá adresa a řada dalších, v současnosti již převážně zaniklých, časopisů. Je přitom zajímavé si povšimnout, že nová společenská situace se odrazila i v literárním provozu. Praha sice nadále zůstává tradičním kulturním centrem, ale například jediný literární týdeník, znovuobnovené Literární noviny , dříve velmi slavné a uznávané, postupně měnil svou tvář, až se nakonec stal periodikem kulturně-politickým. Což je vzhledem k jeho názvu poněkud matoucí. A tak nejvíce literárních časopisů nyní najdete na Moravě. Svou pozici výrazně posílilo Brno se znovuobnoveným Hostem a stejnojmenným nakladatelstvím. Krátce zde existoval výpravný Neon nakladatelství Petrov. V obou dostala příležitost i řada nezavedených autorů. V Olomouci nově vznikla Aluze, v Ostravě již zaniklý Landek. Do jisté míry tyto změny souvisí se vznikem nových univerzit. Ke slovu se přihlásila i méně tradiční centra a nová místa: Zlín, Opava, Třinec, České Budějovice, Vsetín. Okolo těchto časopisů začaly postupně vznikat navzájem se prolínající okruhy autorů. A tak i přes potíže, se kterými se knihy nových autorů dostávají ke čtenáři, jsme už od počátku devadesátých let svědky skutečného boomu, jak v poezii, tak v próze.

Pravděpodobně nejnepřehlednější situace panuje v poezii, kde kvantita výrazně převažuje nad kvantitou. Ročně jsou vydávány stovky básnických sbírek. Uvádí se rozmezí 300 až 500. Vzhledem k častým soukromým tiskům však přesný počet stanovit nelze. Přesto jistý chaos lze vlnu básníků vstupující v uplynulém desetiletí do literatury pracovně rozčlenit do několika skupin.

Nejprve krátká zmínka o nejmladších autorech undergroundu. Ti si svůj debut odbyli již před rokem 1989, kdy byly jejich publikační možnosti spjaty především se samizdatovými časopisy Vokno a Revolver Revue. Posledně jmenované periodikum se okrajové kultuře věnuje doposud a pravidelně vydává i kritické přílohy. K nejvýznamnějším osobnostem této skupiny patří Jáchym Topol, J. H. Krchovský, Vít Kremlička. Jáchym Topol (1962), jinak též textař kultovní skupiny Psí vojáci, svou undergroundovou tvorbu shrnul do souboru Miluju tě k zbláznění (1991). Neradostný záznam konce 20. století přináší jeho sbírka V úterý bude válka (1992). Těžiště jeho následující tvorby spočívá v próze. Literární událostí se stalo vydání výborů Noci po nichž nepřichází ráno a Leda s labutí neodekadenta J. H. Krchovského (1960). K stále nedoceňovaným básníkům patří Vít Kremlička (1962), jehož sbírka Cizrna (1995) je poznamenána i chmurnými jugoslávskými událostmi.

Rok 1989 pro literaturu znamenal i znovuobnovený návrat křesťanského a duchovního proudu. Z nastupující generace poetů zde přináleží Petr Borkovec (1970), Miloš Doležal (1970), Pavel Kolmačka (1962), Petr Pavel (1969), Martin Josef Stöhr (1970). Tvorba těchto autorů v mnohém navazuje na básnický odkaz Bohuslava Reynka a je plná tradičního vnímání a tradičních symbolů.

V blízkosti tohoto proudu se nalézá i tvorba Ewalda Murrera (1964) a Bogdana Trojaka (1975), který doposud vydal tři sbírky a upozornil na sebe již svým podivuhodně průzračným debutem Kuním štětcem (1996).

Poněkud stranou hlavního dění, avšak stále aktivní, je pražská surrealistická skupina vydávající časopis Analogon. Výrazným autorem čerpajícím ze zdrojů surrealismu je Jaromír F. Typlt (1973). Snaha šokovat, ale i touha po programovosti, je přítomna jak v prvotině Koncerto grosso (1990), tak ve výboru Ztracené peklo (1994).

Zatímco v nejmladší poezii jsme schopni vysledovat několik skupin sobě blízkých autorů, próza nadále zůstává spíš záležitostí samostatných individualit. Také věk začínajících autorů je o něco vyšší. Oplývá-li mladá generace v poezii poměrně velkým počtem vyzrálých autorů, z nichž jsem zmínil jenom několik, pak v próze je situace přehlednější. Věk debutujících prozaiků je o něco vyšší, a také těch, co potvrdili svůj talent v uplynulém desetiletí druhými a třetími knihami není příliš mnoho.

Zcela jistě nejvýraznější osobností, aspoň co do komerčního úspěchu, je Michal Viewegh (1962). Jeden z mála českých spisovatelů z povolání. Kritika zprvu velmi kladně přijala jeho prvé tři knihy. Obzvláště mimořádný úspěch slavila Báječná léta pod psa (1992) zachycující období normalizace očima dospívajícího hrdiny, která se později dočkala i neméně populární filmové realizace. Ve Výchově dívek v Čechách (1994) zase dokázal zužitkovat nabyté zkušenosti pedagoga. K následujícím prózám však kritika začala zaujímat méně vstřícný postoj a poslední práce autora jsou již poznamenány jistým rutinérstvím a kalkulem. Přesto však zájem čtenářů, především pak něžného pohlaví, neochabuje. Viewegh prostě patří mezi nejčtenější autory současnosti a zároveň komerčně nejúspěšnější. O jeho popularitě svědčí i časté filmové adaptace děl.

Podobně jako v poezii, dokázal se i v próze prosadit již zmíněný Jáchym Topol, který překvapil především rozsáhlým románem Sestra (1994), obrazem chaosu a rozpadajícího se světa. Svůj zájem o etnografii realizoval převedením rozsáhlého výboru indiánských pověstí a mýtů do češtiny. Také jeho prózy se staly podkladem pro celovečerní film.

Jsou zde ale další autoři, jako Martin Komárek (1961), Roman Ludva (1966), Petr Ulrych (1965), Václav Kahuda (1965), Jan Balabán (1961) či Miloš Urban (1967), kteří si svými díly zaslouží pozornost čtenářů. Výraznou roli u mnoha těchto autorů hraje imaginace a fikce. Především Miloš Urban překvapil a spory vyvolal svou první knihou Poslední tečka za Rukopisy. Nová literatura faktu (1998), vydanou pod pseudonymem Josef Urban. Ta odkazující na slavné spory o Hankovy a Lindovy rukopisy. Na tuto mystifikační linii navazuje jeho novogotický román ze současné Prahy Sedmikostelí (1999) i nejnovější próza Hastman (2001). Nadějným prozaikem je i Roman Ludva, který se po experimentální prvotině Smrt a křeslo (1996) ve své tvorbě přiklání spíše k realistickému proudu literatury, obzvláště pak v posledním románu Stěna srdce (2001). K důležitým jménům prózy devadesátých let patří Václav Kahuda, který svými prózami plnými imaginace a rozpoutal jak čtenářský, tak kritický ohlas. Často bývá označován za Haškova a Hrabalova nástupce. Jeho osobitě rozmáchlý vypravěčský styl je charakteristický pro všechny jeho prózy, z nichž dosud nejznámější je Houština (1999).

Snažil jsem se omezit svůj výčet pouze na několik mladých, či spíše mladších, jmen, ale existuje celá plejáda autorů, které jsem zde nezmínil. Další pouhé vyjmenovávání a uvedení některého díla by asi nesplnilo svůj účel. Zde uváděné informace jsou pouhým torzem, proto přijměte výše uvedené řádky pouze jako svědectví, že nová česká literatura vzniká a má co nabídnout. Devadesátá léta patří k jednomu z nejplodnějších období české literatury a přinesla s sebou řadu talentů. Došlo k obnovení normální komunikace a různorodosti literatury. A přes všechny v Čechách slyšené nářky si nová literatura našla a nachází své čtenáře.

(leden 2002; pro srbský internetový časopis Subbacultcha)