Ukázka z cyklu Číslované báchorky je přeložena z časopisu Den a noc 1/1999. Text originálu je k nalezení v internetovém archivu ruských literárních časopisů na adrese http://novosti.online.ru/magazine/index.htm (dříve na http://www.infoart.ru/magazine/index.htm ).
Č. 1
Ten den carovi vytrhli zub. Seděl celý nešťastný, popotahoval si plášť a díval se skrz šaška, který se ho snažil rozptýlit.
— Bum-bum-bum-bum-bum! — povídá šašek a bubnem udeří do nejsprostějších části svého těla. — Bum-bum! Směj se, care! Copak to není k smíchu?
— Je to k smíchu, Seňo — truchlivě odpověděl car. — Pověsím tě, Seňo.
— Care, koukni! — šašek spolkl kuličku, narovnal se, sundal kalhoty a vytáhnul ji vcelku.
— Jsi svině, Seňo. — řekl car — Jsi u mne už pět let a pět let používáš jednu kuličku.
— A ty sám jsi co? — po odmlčení zeptal se šašek.
— Co já? — nechápal car.
— Kdo na holandský toaletní papír výnosy napsal a na něm vydal! — jízlivě poznamenal šašek. Jeho rolničky urážlivě zazvonily. — Importére! Zalévání zahrad, kdo v opilosti zakázal? Před posly na podlaze, kdo se natáhnul? Korunu do díry, kdo upustil? Car mlčel. Pravda ho sice zabolela, nicméně zuby bolely víc. Ale šašek se odvážil kritizovat a musel za to zaplatit.
Ještě ten večer šaška pochovali. Za rakví kráčel zoufalý car. V rukách nesl podušku s vyznamenáními. Vyznamenání byla spousta, samé velké nášivky a metály, mezi kterými jediná psí medaile vypadala jako řád. Vzadu se v postních šatech motala šlechta, vojáci, duchovní, kterým se ze samých porad zakulatily tváře, a z korzetu šílící carevna. Šašek ležel v rakvi klidně a polohlasně uděloval poslední rady.
— Stát ochraňuj! — bručel a kapal si svíčkou na ruce. — Nepřátele — do týla! To nejlepší pro děti! Pamatuješ si to?
— Pamatuju! — skrz pláč řekl car. — Byl jsi pro mne jediný! Jediný! Co se to děje, lidi? Ty nejlepší pochovávám! Ty nejlepší!
— Děkuju. — vzlykl šašek, smrkající do rubáše. — Mohl by i za živa. Za humny car prstem ukázal na první popravčí jámu.
— Tady!
Šaška vyklopili z rakve. Skutálel se do jámy, šlechta smekla čepice, vojáci ztuhli, duchovenstvo spustilo nářek.
— Sbohem, příteli! — truchlivě řekl car.
— Sbohem. — zahučel šašek, který pokládal tvář na věnec.
— Pozor! — zavelel car. Vojáci vypálili salvu. Duchovní úlekem zanaříkali ještě hlasitěji. Carevna se zachmuřila, do mdlob ale neupadla. Car hodil na šaškova záda hrst země, zádumčivě pohlédl na hvězdy a procesí se vzdálilo.
A tak se šašek převaloval v hrobě, pomodlil se za klid své duše a usnul. Čekala ho bouřlivá noc. Měl vstát z mrtvých, vrátit se do paláce, do náruče od radosti ošáleného cara a pít s ním až do zelených soplů a malinkých čertíků, kterých se ale stejně nebáli, a celou noc měli ve zvonici pořvávat oplzlé písně. Car byl ještě, nehledě na jeho roky, velmi bujarý a po patnácti džbáncích vydržel celé dvě hodiny stát na čtyřech a kolébat se do rytmu. Ani šašek nesměl zůstat pozadu. Proto tiše spal a nabíral síly.