Možná je to s podivem, ale Texty už čtvrtým rokem existují jako nehmotná součást globální pavučiny. Podobně jako řada dalších projektů, i ony prošly svým vývojem, až do dnešní podoby, která je k nalezení na adrese http://www.inext.cz/texty. Česká pavučinka je poměrně malá, ale i tak je naplněna literárními projekty.
V uplynulých měsících jsme měli možnost slyšet a číst poměrně hodně silných slov o možném zániku tradiční literatury a klasické formy knihy, tak jak ji doposud známe. Pozornost se soustředila především na takzvanou elektronickou knihu. I v našich zemích se vedla poměrně živá diskuse. Ale co to vlastně ta elektronická kniha je? Na tuto otázku doposud mnoho odpovědí nezaznělo. Pro všechny její podoby je však i nadále společné, že se opírají o text, tištěné znaky. Tedy o něco, co klasickou literaturu doprovází již několik staletí. Takže žádná velká změna. Pouze list papíru je, nebo spíše: může být, nahrazen obrazovkou počítače, nebo jiného přenosného zařízení. Přesto se zdá, že diskuse na toto téma utichá. Je však jen otázkou času, který ze stávajících formátů se prosadí v praxi. Je to problém důvěry v zabezpečení obsahu této elektronické knihy před jiným čtenářem, než kupcem. Ano, elektronická kniha není ničím jiným než předmětem obchodu a zisku. Tato změna v distribuci textů však nic nevypovídá o proměně literatury samotné. Svou roli hraje i nedůvěra autorů z možného pozměnění díla. Poslední rozhodnutí amerických soudů navíc značně znejistila nakladatelství a internetová knihkupectví prohlášením, že elektronická kniha není knihou.
To se však týká děl obecně. Existuje však vůbec nějaká „síťová literatura“ jako samostatný žánr? Zatím mne nic nepřesvědčilo o její existenci. I rozsáhlé experimentální texty, které mohou být plné hypertextových odkazů, nebo jsou psány více autory a připouští více možných čtení, se nakonec rozpadají na jednotlivé drobnější celky, které tvoří tradiční formy: novela, povídka, reportáž, fejeton, píseň atd... (dále doplňte dle svého uvážení). Navíc, přes veškerou okatě proklamovanou „originálnost“ se jedná o postupy, které jsou k nalezení přinejmenším v tvorbě členů skupiny OULIPO, u Calvina, Cortázara, Borgese, v surrealistických hrách. Inovace spočívá pouze ve využití nových možností nového média. Nic to však nevypovídá o kvalitách takto tvořené literatury a jednotlivé tex ty jsou nadále spojovány s jednotlivými autory. Literatura si nadále zachovává individuální charakter, ani zde nedochází k zřetelnější proměně. Do povědomí doposud ani neproniklo žádné dílo, které by se závažněji podílelo na literárním dění. Aspoň ne na tom českém. Jistou výjimku lze spatřovat v absolventském projektu studentky AVU Markéty Baňkové Město.HTML (http://mesto.avu.cz), který získal poměrně značnou pozornost v očích čtenářů i médií a nyní je dostupný i v anglickém překladu. Postupně budovaný příběh nabízí více možných čtení a čtenář může sám rozhodovat o podobě příběhu a osudu postav a zkoumat možná autorská řešení. Byl to jeden z prvních vážnějších projektů v českém prostředí, který dokázal využít možností hypertextu a nejčastěji byl označován za interaktivní internetový román. Pokud můžeme určit nějaký zástupný znak, kterým se internetová literatura liší od literatury guttenbergovského typu, pak je to interaktivita. Slůvko, které funguje jako zaklínadlo a záštita všech obhájců tohoto typu literatury. Ale ve skutečnosti je to pouze text doplněný o odkazy a vizuální a sluchovou informaci.
Před několika málo měsíci byl v život uveden projekt s názvem
Evídky (http://www.evidky.cz), který byl spojen se
jmény několika známých literátů: Ondřej Neff, Michal Viewegh. Dnes
již počáteční mediální humbuk utichl. Těžko lze podobnému projektu
vyčítat komerční zaměření, ale i zde se ukázalo, že moc peněz a
cílená reklamní masáž dokáží udělat svoje. Jako by najednou ani
neexistovaly již delší dobu na podobném principu fungující
Neknihy (http://www.neknihy.cz). Světla reflektorů
byla zaměřena jinam. I když je tento rozsáhlý server zaměřen na
distribuci knih v elektronické podobě, zároveň připouští, že „s
pomocí tiskárny z ní lze vykouzlit opravdovou knihu.“ Mezi
oběma projekty je mnoho styčných bodů. Liší se však
v jednom podstatném: Neknihy dávají šanci publikovat a prosadit se
každému. Čtenář se tak jenom stěží orientuje v záplavě rukopisů, z
nichž by naprostá většina neměla šanci na zveřejnění klasickou
cestou, díky svým nízkým kvalitám. Strategie Evídek je opačná. Svou
pozornost soustředili na několik málo známých autorů a činnost se
bude rozšiřovat postupně. Potencionální návštěvník se tak rovnou
dostává k textům, u kterých je záruka jakési kvality.
Dva výše zmíněné projekty jsou však co do počtu návštěv zcela zastíněny Písmákem (http://www.pismak.cz). Jeho stránky věnované amatérské tvorbě fungují již od roku 1999 a jsou zahlce ny neuvěřitelným množstvím textů. Víc než o cokoliv jiného jde o fórum, kde lze konfrontovat své názory s ostatními autory a případnými kritiky. I když je to nejnavštěvovanější literární stránka, mnoho kvalitní literatury zde k nalezení není. A pokud ano, tak jenom s velkými obtížemi. Popularitou lze jenom těžko srovnávat kvalitu, rozdíl mezi Evídkami a Písmákem je jako rozdíl mezi Respektem a Bleskem. Přesto se jedná o nejproduktivnější a nejrozsáhlejší dílnu českého internetu. Texty zde však zanikají v anonymitě a jsou zasypány hlušinou.
Na absenci projektů si síťová literatura tedy stěžovat nemůže.
Je pravděpodobné, že se ve stále větší míře budeme setkávat s digitálními publikacemi. Zánik klasické „guttenbergovské“ podoby knihy se ale přinejmenším odkládá. Internet se stává významným distribučním kanálem, pokud jím již není. Literaturu samotnou však doposud ovlivnil spíše námětově, nikoliv formálně. Většina možností, které literatuře nabídl, zde již existovala, byť s technickými komplikacemi. Toto prostředí přímo vybízí k intertextualitě. V mnoha případech tak před námi za pomocí odkazů vyvstává text složený z mnoha fragmentů, změť složená s postupně nabalovaných útržků. Chybí však text, který umíme nebo dokážeme přečíst. Lineární text tištěné literatury zde ustoupil do pozadí. Většina takto tvořených textů je však pouhým svědectvím literární komunikace, nikoliv literaturou samotnou, a tak se znovu a znovu vracím ke své knihovně plné papírových knih. Doufám, že i Vy.