SMRT BÁSNÍKAMichail Lermontovpřeložila Hana Vrbová
Zahynul básník, sluha cti a práva,Odplatu, vládče, žádám odplatu! olovo v hrudi, v žilách pomluv jed, už klesla jeho hrdá vzpurná hlava, jež nedovedla křivdu promíjet. Zteč malicherných pletich neumělo snést spravedlivé srdce poety. Zved proti světským předsudkům své čelo – a zabily ho podlé klevety. Je mrtev... K čemu jsou teď pozdní slzy, nářky a prázdné pochvaly? Jak snést omluvy, lži a všechen ten křik drzý? Osud se splnil. Dokonáno jest. Vy, vy jste jeho volnou duši štvali, vám vzácný dar byl na obtíž, vy, vy jste z jiskry rozdmychali oheň, jenž dávno hrozil již. Jen veselte se nad požárem trýzně, v němž hořel tolik dní, nad jeho časně zvadlým laurem a nad vyhaslou pochodní. Jak chladnokrevný, klidný zcela a otrlý byl jeho vrah a žilka se v něm nezachvěla, když po pistoli ruku vztáh. Proč také? Dostal se k nám z dáli náhodou z vůle osudu, bez ohledů a bez studu myslel jen na moc, na metály a neměl ani ponětí o našich mravech, naší slávě, díval se na nás pohrdavě a nedoved si srovnat v hlavě, kdo má být jeho obětí. Je mrtev. V hrobě spí už v této chvíli jak onen pěvec neznámý a milý, hrdina jeho divukrásných slok, jenž z žárlivosti slepě hnal se k cíli, kde zavraždil ho bezohledný sok. Proč opustil své sny, své přátele, kout klidný, a vkročil do světa závisti, zloby špíny, jenž srdce svobodné k zoufalství přivádí? Proč ruku podával každému farizeji, pochlebným žvanilům, co stranou se mu smějí, když přece lidi znal tak dobře od mládí? Věnec mu z hlavy sňal dav krutý, nelítostný, v trnovou korunu zelený vavřín vplet a na tvář stín mu padl hned a čelo rozdrásaly ostny. I chvíle poslední mu otrávili tupci, urážky, posměšky a sprostá kleveta a zemřel zklamaný s pocitem křivdy v srdci a s žízní po pomstě tajenou po leta. Už jeho čisté písně svěží umlkly navždy. V zajetí ponuré krypty pěvec leží a smrt mu ústa pečetí. -------------------------- A vy, naduté, pyšné děti otců, jimž získávaly věhlas neřesti ničíte poslušně čest rodů po staletí stíhaných potupou a knutou neštěstí. Stojíte u trůnu jak šelem smečka dravá, génia, svobody, slávy jsme katani. Svůj záměr ukryli jste pod zástěrku práva a pravdu před vámi už nikdo nebrání. Přijde však boží soud i na zrádce a kata. Ten hrozný soudce, který všechno ví, neskloní hlavu před hromadou zlata a před zločinci, jakými jste vy. Můžete křičet, klevetit jak chcete, nepomůže vám žádná intrika. Svou černou krví nidky nesmyjete svatou krev básníka. |