O JEDNÉ SOŠE, POVODNI, BÁSNÍKU MICKIEWICZI A JINÉM
Bohumil Mathesius
Na dnešním Náměstí děkabristů, nazývaném předtím Petrské
a ještě dříve Senátní, na onom náměstí, které vidělo 27. prosince 1825
první rozstřílený puč důstojnické a intelektuální mládeže, t. zv. děkabristů,
proti samoděržaví, stojí nad šedozelenými vinami Něvy, tekoucí tu žulovým
korsetem z růžových a popelavě šedých kvádrů, socha - hlavní herec Puškinova
poematu. Na pětimetrovém soklu, erratickém balvanu žuly, nalezeném v bažinatém
lese u Lachty, dvanáct kilometrů od Petěrburgu, tyčí se, jako by v rozběhu
vyjel na skalnatý břeh, pětimetrový měděný jezdec na koni. Kůň, opřený
o skálu oběma zadníma nohama a ocasem, rozšlapává hada, zatím co obě přední
jsou vzepjaty ke skoku. Do vzrušené komposice vnáší klid majestátní carova
hlava a pravice velitelsky vztažená nad Něvu a město jím založené. Sochu
navrhl a ulil Francouz Etienne Maurice F a l c o n e t (Petrovu hlavu
jeho žačka Marie Anne Collotová) v letech 1769 až 1775 a do obou boků
soklu vyryl ruský a latinský nápis Petro Primo Catherina Secunda 1782.
*
Devatenáctého listopadu 1824 vály prudké orkánovité větry
od jihozápadu nad pobřežím Kalifornie a způsobily v San Francisku povodeň,
na březích Kalifornie dotud nevídanou. V téže době vály prudké jihozápadní
větry i nad Francií, Švédskem, Ruskem a v Petěrburku, vzdáleném přes jedenáct
tisíc kilometrů od San Franciska, vystoupila mořské voda hnaná větry nad
žulovou obrubu Něvy, zaplavila se strhující rychlostí valnou část města,
vyhnala vody Něvy proti proudu, stoupala až do dvou hodin třiceti minut
odpoledne, pak stála asi čtvrt hodiny a rychle opadla. V sedm hodin večer
bylo po povodni, při které zahynulo - podle jedněch zpráv - čtyři sta
osmdesát lidí.
*
V roce 1822 byl zatčen a uvězněn carskou žandarmerií
čtyřiadvacetiletý polský revoluční básník Adam Mickiewicz. Propuštěn z
vězení v dubnu 1824, byl dopraven pod četnickou eskortou v říjnu téhož
roku do Petěrburgu s rozkazem neopouštět vnitřní Rusko, - až do roku 1829,
kdy mu byl dovolen výjezd za hranice. V Petěrburgu se básník sblížil s
ruskými kruhy literárními, mezi nimi i s Puškinem, a sešel s ruskými děkabristy
Bestuževem a Rylejevem.
Svou nenávist proti oficielnímu, carskému Rusku, proti pochmurnému režimu
Nikolaje I. s jeho parádami a vojenskými přehlídkami, proti aristokratické
petěrburské společnosti, svou bolest nad některými ruskými přáteli, kteří
zradili po děkabru ideály svého mládí (mezi něž počítal i Puškina), vtělil
později v cyklus, věnovaný ruským přátelům, nazvaný P e t ě r b u r g,
kde je i echo petěrburské povodně v básni, otitulované „Oleszkiewicz.
Dzien przed powodzia Peterburgska 1824“. (Polský malíř-mystik Oleszkiewicz,
důvěrný přítel Mickiewiczův, žil v Petěrburgu.) V cyklu staví doživotní
polský emigrant sebe a Puškina pod Falconetův pomník Petra Velikého na
nábřeží Něvy a vkládá Puškinovi do úst hesla děkabru, ironisuje krutě
severský Babel, dílo ďáblovo, obývalé lokaji a patolízaly. To byla dvojí
výzva hozená Puškinovi: básnická a lidská. Básnicky odpovídá šedévrem
Měděného jezdce, napsaným na podzim 1833. A lidsky?
Tu se dostáváme k těžké kapitole Puškinova života a k těžké exegesi Měděného
jezdce.
V době napsání Měděného jezdce, v říjnu 1833, osm let po katastrofě prosincové,
dvě léta po svatbě s Natalií Gončarovovou, čtyři léta před básníkovou
smrtí, stojíme oběma nohama v likvidátorské periodě Puškinově, jejíž unavená
muka, peripetie, prodlevy, přílivy a odlivy, přetvářku a pokání, výkřiky
zoufalství a zoufalá sebepotvrzování nedobadal do konce posud žádný puškinolog
a nedobásnil posud žádný z jeho nečetných biografů. Bývalý bouřlivák,
autor radikálně politických epigramů a veršů, tajně opisovaných a kolportovaných,
přítel a kamarád četných a významných děkabristů, sám pro politiku kdysi
deportovaný, - při tom básník v jádře nepolitický, zlákaný jen náladou
a módní maskou doby, - bojuje svůj předsmrtný boj proti pochmurnému caru
a jeho železné ruce, proti tlapám censury, proti aristokratické společnosti
petěrburské, která ho nenávidí pro jeho žíravý vtip, proti těžkým nesnázím
finančním, proti stínům pěti děkabristů oběšených v petropavlovské pevnosti.
Bojuje o klid a místo pro svou práci, bojuje o „čisté umění“, bojuje o
lásku mládeže, kterou ztratil. Ustupuje krok za krokem, likviduje, bouří
se, zase kapituluje, proklíná, rozteskňuje se něžně a elegicky, propadá
melancholii, potápí se do vzpomínek, resignuje, mluví v symbolech, jinotajích
a náznacích, vybuchuje v dopisech, přehání svou loyalitu, brání svou posmrtnou
čest, - tahle kapitola jeho života stojí věru za napsání a poctivý výklad.
Není divu, že v této náladě cítil Mickiewiczovu výčitku ze zrady jako
ránu bičem do obličeje.
Je otázka, zda, jak a pokud odpovídá na ni ve svém Měděném jezdci. Bělinský*
v něm vidí srážku kolektivní vůle, státní myšlenky, s drobným individuáním
osudečkem Jevgenije, který v ní hyne; Merežkovský naopak srážku osobního
principu, heroismu v Petru, s neosobním principem, vůlí kolektivní, v
Jevgeniji; Brjusov v marné vzpouře Jevgenijově autorovo zoufalství nad
marným bojem politickým a víru ve vítězství zbraněmi ducha, jiní vykladači
pak vidí přesněji ve srážce symbol marné vzpoury děkabristů.
Výklad je věru obtížný a složitý. Je apotheosa Petěrburgu
a jeho vojáckých parád, které Puškin kdysi sám ironisoval, upřímná, či
má jen odvést pozornost censury? Nebo básník dílo Petrovo z á r o v e
ň miluje i nenávidí, vida v Petru nejen „jedinečný zjev, převyšující lidské
rozměry“, jak píše v „Historii Petra Velikého“, ale i jeho „svévoli, barbarství,
nespravedlvost a krutost“, o níž se zmiňuje v materiálech k Historii?
Nebo básník chtěl svést jen b á s n i c k ý turnaj s Mickiewiczem v líčení
petěrburské povodně a chytil ho vskutku tragický osud šíleného Jevgenije?
Nebo konečně stvořil v Měděném jezdci dílo ú m y s l n ě enigmatické,
připouštějící několik výkladů, jako za sto let po něm Blok ve svých ,Dvanácti'?
Fakta jsou ta: Puškin nikdy nedopustil, aby charakteristika sochy Petra
Velikého slovem „m o d l a“ (kumir) byla nahrazena jinou (třeba „titán“,
jak mu navrhovali; celá báseň vyšla z censurních důvodů až po smrti Puškinově).
Jevgenij při vší své bezvýznamnosti není nikde líčen jako figura komická,
jeho šílenství a skon mají všechny atributy t r a g i k y. Puškinova báseň
s tématem „Bůh nedopusť, bych z e š í l e l“, nedatovaná, bývá textology
kladena do roku 1833, kdy byl napsán Měděný jezdec. A konečně v zavržené
první versi (nepojaté do definitivního textu) básník skoro opisuje a vkládá
do úst Jevgenije onu p o t ř e b u m a n ž e l s k é h o k l i d u, o
níž jako o svém, trochu ironisovaném ideálu mluví Puškin sám v ,Putování
Oněgina' známými verši:
Mám za ideál hospodyni,
a touhou mou je pouze klid,
ščí mísa, doma pánem být.
O tom, že Měděný jezdec má do té či oné míry být pokládán
za Puškinovu odpověď M i c k i e w i c z o v i, není pochyb, vždyť autor
Mickiewicze ve vlastních poznámkách sám dvakrát připomíná.
A ještě něco: není „milovaná Paraša“, utonulá Jevgenijovi za povodně,
bolestným náznakem vlastní Puškinovy ženy, ztrácející se mu ve vírech
velkosvětského,aristokratického a dvorského života petěrburského? Jak
známo pro narážku na její domnělou nevěru a vlastní paroháčství se za
čtyři léta Puškin v souboji bil a padl. A co ono tajemné čtyřverší devět
veršů před koncem první části o „životě, který je jen prázdným sněním
a výsměškem osudů nad zemí?“ Je to lyrický ornament epické básně? Básnický
trik naklánějící realistickou potud základnu poematu do fantastické roviny
a připravující oživení Falconetovy sochy? Nebo ventil autorova subjektivního
zoufalství prorážející klenbu objektivní básnické stavby? A Karamzin uvedeny
při charakteristice Jevgenije na počátku první části? Je to velká kulisa
uvedená pro kontrast bezvýznamného reka povídky? Či skrytá narážka na
vlastní původ Puškinův, který byl po otci potomek šest set let staré bojarské
rodiny? O Puškinech mrtvých jsou u Karamzina zmínky, a Puškin živý ostře
cítil, jak aristokratický a dvorský Petěrburg jej přehlíží a odsuzuje
k společenské bezvýznamnosti.
Shrnu-li tato fakta, zbývá, zdá se mi, tento vývod: Puškin
úmyslně přehnal pro zraky censury apotheosu oficielního Petěrburgu, aby
mohl jako symbol vlastního, marného boje s kamennou, necitelnou modlou
carstva vylíčit tragický osud Jevgenije, dotýkaje se motivu šílenství
nadhozeného v téže - snad - době v intimní básničce jiné.
Souboj obou básníků pokračoval i po Měděném jezdci. Desátého srpna 1834
v básni nazvané „On mezi námi žil“ vzpomíná Puškin ještě hořce, že Mickiewicz,
„jejich mírný host, se nepřítelem stal a jedem plnil verše pro pochoutku
černé luzy“, ale končí smírně „bože, osviť jeho srdce svou pravdou a mírem“.
A po Puškinově smrti Mickiewicz posílá mu na hrob tyto řádky plné soucitu
a odpuštění: „... znal jsem ho dobře a dlouho, pokládal jsem ho za člověka
citlivé, někdy lehké, ale vždy upřímné, ušlechtilé a výbušné povahy. Jeho
chyby pramenily, zdá se mi, z okolností a společnosti, ve které žil; ale
dobré v něm tryskalo z jeho vlastního srdce.“
*
Na konec několik slov o literárním vyzařování Měděného
jezdce. Puškin v něm uhodil na inspirační žílu, větvící se třemi prameny
sujetů - o Petru Velikém, Petěrburgu a šílenství - u básníků i prozaiků
celého století devatenáctého i velkého kusu století dvacátého. Gogol,
Merežkovský, Dostojevský, Sologub, Remizov až k Blokovi, Jeseninovi, Alexeji
Tolstému, Borisi Pilnjakovi a Vladimíru Majakovskému v ní kutali s větším,
či menším úspěchem.
Třiaosmdesát let po napsání Měděného jezdce, v roce 1916, vyrovnává ruská
próza velký svůj handicap proti poesii a symbolista Andrej Bělyj vydává
prozaickou repliku Měděného jezdce, román P e t ě r b u r g. Přečti si
ji, kdo chceš srovnat, co umí poesie a co próza, jaký je rozdíl mezi klasicistou
a symbolistou a v dobovém napětí mezi první čtvrtí devatenáctého a první
čtvrtí dvacátého století.
Salve lector!
V Praze v prosinci 1937
* V této básni - píše Bělinský - vidíme žalostný
osud osobnosti, strádající pro výběr místa na nové hlavní město, kde zahynulo
tolik lidi... S klidným srdcem uznáváme vítězství obecného nad soukromým,
neodpírajíce svou soustrast utrpení onoho soukromého... Při pohledu na
velikána, hrdě a neotřesně se tyčícího uprostřed obecné pohromy a zkázy,
symbolisujícího jaksi nezničitelnost jeho díla, uznáme, ne bez záchvěvu
v srdci, že tento bronzový gigant nemohl stříci osudů jednotlivců, zabezpečuje
osud národa a státu; že pro něho mluví historická nutnost a že jeho pohled
na nás jest již jeho ospravedlněním...[zpět]
|