BARTOŠ VLČEK – BRATR

Potkával jsem ho na svých úzkostných cestách životem pokaždé vpodvečer, kdy stíny byly dlouhé a táhly se napříč alejí topolů do polí, kdy západ rudě hořel a nebývalé ticho lehlo do duší... Vyvstával na protějším konci aleje jako tmavý přízrak, jaho obličej splýval mi v krvavou skvrnu, byl bos a prostovlasý, na těle hadry, na těle osmahlém deštěm a sluncem...

Vždy mi bylo něco podivného na něm a já ho proto nenáviděl. Odkud jde ten člověk a proč kříží mé cesty? Pronikavě díval jsem se do jeho odporné tváře, ale on se jen usmíval a v tu chvíli zdál se mi povědomým, tak známým, že musel jsem se za ním ohlédnout. Tu zůstával vždy státi a hleděl na mne svým ustrnulým úsměvem, bez slova, bez posunku...

Kdysi - nepamatuji už - nenávist má vypukla a já ho zastavil drsným slovem, zastavil jsem ho velícím pohybem ruky, kdo je, proč mi stále vychází vstříc; ne, nechci toho a nepřeji si toho. Úsměv v jeho tváři ztuhl a on podával mi ruku Viděl jsem, byla celá jakoby žílovaná, ale to nebyly žíly, to byly jakési naběhliny, jimiž proudila krev. Vzal jsem ji do své, ale hned odtrhl, neboť ta krev, hrůza! Studila, bylo to, jako by hadi přivinuli se k mé ruce -

On tehdy řekl: Bratře!

Ne, nechci být tvým bratrem! povez mi, kdo jsi, ty škaredý přízraku, jejž tak nenávidím! Pověz, nebo já, ano já tě udeřím do těch krví naběhlých lících -

Zdálo se mi, že vidím bolestné trhnutí v jeho tváři. Zdálo se mi tak, nevím... Ale hned nato nabyla svého dřívějšího vzhledu a on beze slova kráčel dále.

Nikdy více nepřišel. Ale když mne život hnal svou šílenou drahou, když vášně zmocnily se mé duše a za bezesných nocí postával jsem u okna, padl můj pohled jednou do zrcadla na stěně. A tam v záři svíce uviděl jsem svůj zkřivený obličej a náhle pochopil, proč mi onen člověk říkal: Bratře!

Neboť - teď to vím - bylo to moje vlastní já, které jsem nepoznal, a jež se mi ukazovalo zestárlé a zhyzděné vášněmi.