|
Nezasvěcený turista, který zapadl do nejvýchodnějšího
cípu Moravy, odnáší si v srdci vzpomínku na kraj pokojný a tichý se
silným náběhem k idyle, podbarvené folklorem. Radhošť, dřevěné chalupy,
žinčice a měkký hlas bačovy fujary, zaznívající stádu ovcí na pastvinném
úbočí. Ale není Valašsko takové.
Hory, hluboké a překrásné, vrhají tvrdé stíny do samot, roztroušených
v údolích a mísí hodně písků do černého chleba, který dává tento kamenitý
kout země. Lidé dobří, hranatí, trochu buřičtí a odmítaví (neboť nic
dobrého sem ze světa nepřišlo, jen kořalka, židé a páni) mají k sobě
daleko, dále než jejich paseky, zapadané sněhem. A rvát, rvát se musejí
o holý život.
Z toho kraje a z toho lidu byl Bartoš Vlček. Nesmlouvavý, sukovitý
chlapík, poznamenaný válkou, zápasil přímo násilnicky se životem a
se sebou samým. Jeho čestná přímost nedovolovala mu trhati ovoce;
které zrálo na dosah ruky. Nebyl pružně poddajný; svá vítězství i
prohry zaplatil poctivě vlastní krví.
Rostl ze samoty, lidské i umělecké, zatím co jeho potřeby družného
přátelství a plného života byla nesmírná; snad proto bylo obého pramálo
dáno tomuto člověku modrých, důvěřivých očí jako valašské nebe, pod
jehož hvězdami se narodil. Někdy vytýkával obloze toho kraje, že je
málo modrá pro dýmání fabrik a že si proto našel ještě jednu vlast
– Italii. Ale to říkával jen se smíchem, neboť věděl, jak mu Valašsko
přirostlo k srdci.
Už tenkráte, kdy jsme – přespolní – chodili pěšky do školy. Žlutá,
kasárenská budova meziříčského gymnasia příliš nelákala. Tím krásnější
byly návraty z ní vrbím okolo Bečvy a pak stráněmi, plnými jahod a
borůvek! Bylo sladké a dobré padnouti ústy do vřesu, napít se z pramene,
stíněného kapradím, spřádati plány a plouti s nimi a s bílými oblaky
do širého světa. Pták zpíval kdesi i samého nebe, z dálky zněly chvílí
zvonce pasoucích se krav a ovcí a hodiny šly vstříc klekání a hvězdám.
Tehdy úprkem domů, neboť bylo ještě třeba pomoci rodičům v chudé valašské
chalupě. Takový byl Bartoš Vlček. Milenec lesů, vod a strání, přírody,
kypící žhavým dechem léta a lásky. Když loňského roku začátkem prázdnin
odjížděl do brněnské nemocnice – jako svědomitý učitel čekal s tím
až do konce školního roku – obejel si ještě jednou, zrovna o rožnovském
Valašském roku, rodné kopce a litoval, že právě, když jsou nejkrásnější,
musí od nich: „Ale zato, až se zas vrátím...!“
Nevrátil se.
Zůstává jen torso.
Odbojné a křečovité jako let ptáka, který bije křídly k hvězdám, co
skaliska země rvou mu hruď. Krystalizující v ryzí tvar a čistou krásu,
sevřenou steskem lásky. Ale rudé krví a roztoužené po neuchopitelném.
Neboť jeho údělem bylo jít, jít a nedojít.
|