Když na počátku ledna roku 1926 v brněnské nemocnici
předčasně vyhasl život mladého básníka a prozaika Bartoše Vlčka, přišla
česká literatura - její wolkerovská generace - o nadaného a nesmírně
aktivního autora, jehož údělem, jak v doslovu k posmrtně vydané Vlčkově
sbírce Jenom srdce napsal jeho krajan a přítel Miloš Jirko, bylo „jít,
jít a nedojít“.
Vlčkova pozemská pouť se počala 22. října 1897 v Růžďce. V jeho nedlouhém
životě mu bylo mnoho odepřeno. Dětství prožil na chudém valašském
venkově. Po studiích na valašskomeziříčském gymnáziu a učitelském
ústavu v Praze namísto, aby nastoupil učitelskou dráhu, byl odveden
do armády a putoval na italskou frontu, kde byl raněn. Teprve po válce,
jejíž ozvěna doznívá ve Vlčkově díle básnickém i prozaickém, se mohl
začít věnovat svému učitelskému poslaní v Lipníku nad Bečvou.
Bylo mu v té době 22 let a jak sám píše, „neznal jsem nic, v literatuře
jsem byl hlupákem a musil dohánět vědomosti potřebné pro vyučování
na obecné škole.“ Vlček s obrovským úsilím doháněl léta ztracená
pobytem na frontě. Jeho snažení mu zanedlouho přineslo uznání a úspěch.
I přes odtrženost od kulturních center dokázal Bartoš Vlček promlouvat
silným hlasem do vývoje tehdejší české literatury. Přátelství ho poutalo
s Jiřím Wolkerem, z jehož popudu organizoval Vlček v roce 1921 vytoření
Literární skupiny, jejímiž zakládajícími členy byli kromě něho a Wolkera
i Lev Blatný, otec básníka Ivana Blatného, František Götz, Josef Chaloupka
a další. Literární skupina a především časopis Host, který Vlček redigoval
spolu se Lvem Blatným, se stali jakousi tribunou mladé literatury.
Vlčkův vliv přesáhl hranice českých zemí, když začal zprostředkovávat
kulturní styky s Jugoslávií a zejména s Itálií. Kromě výboru z moderní
italské prózy s názvem Povídky z Itálie překládal Vlček také díla
Pirandella, Papipniho a dalších.
Třebaže šíře Vlčkových zájmů byla obdivuhodná, cítil svůj život stále
jako nenaplněný. Organickým životním projevem mladého básníka se proto
stala touha. Byl v ní hlad po městě, po světě, po životě, po možnosti
uplatnění. Vlček miloval touhu, stejně jako miloval její nenaplnění,
které se pro jeho život a tvorbu stalo hnací silou. Ačkoliv psal Vlček
také prózu (Marný zápas, Nevděčné lásky) a vydal i tříaktovou hru
Učeň, spočívá těžiště jeho tvorby v poezii. Během svého života se
dočkal vydání tří svazků svých veršů: Slavnosti večerní, Vzpoura samoty,
Milenci. Posmrtně vydaná sbírka Vlčkovy lyriky Jenom srdce je knihou,
v níž se básník mění v člověka, jenž se naposledy rozvíjí do jakési
smutné krásy a jenž žije více sebou samým než skutečným světem. Vlčkova
duše, zde ještě více poznamenaná chimérou touhy, v sobě už nese znatelné
prokletí, je věčně samotná: „volají dálky. Samota volá z daleka:
v ni se jdu skrýt.“
Bartoš Vlček odešel. Dne 7. ledna 1926 zemřel při operaci nikdy nedoléčeného
válečného zranění. Od roku 1992 je urna s jeho popelem uložena na
Valašském Slavíně v rožnovském Valašském muzeu v přírodě.
René Kočík