Bartoš Vlček byl básníkem srdce a touhy, jež zůstala nenaplněna

 

Když na počátku ledna roku 1926 v brněnské nemocnici předčasně vyhasl život mladého básníka a prozaika Bartoše Vlčka, přišla česká literatura - její wolkerovská generace - o nadaného a nesmírně aktivního autora, jehož údělem, jak v doslovu k posmrtně vydané Vlčkově sbírce Jenom srdce napsal jeho krajan a přítel Miloš Jirko, bylo „jít, jít a nedojít“.
Vlčkova pozemská pouť se počala 22. října 1897 v Růžďce. V jeho nedlouhém životě mu bylo mnoho odepřeno. Dětství prožil na chudém valašském venkově. Po studiích na valašskomeziříčském gymnáziu a učitelském ústavu v Praze namísto, aby nastoupil učitelskou dráhu, byl odveden do armády a putoval na italskou frontu, kde byl raněn. Teprve po válce, jejíž ozvěna doznívá ve Vlčkově díle básnickém i prozaickém, se mohl začít věnovat svému učitelskému poslaní v Lipníku nad Bečvou.
Bylo mu v té době 22 let a jak sám píše, „neznal jsem nic, v literatuře jsem byl hlupákem a musil dohánět vědomosti potřebné pro vyučování na obecné škole.“ Vlček s obrovským úsilím doháněl léta ztracená pobytem na frontě. Jeho snažení mu zanedlouho přineslo uznání a úspěch. I přes odtrženost od kulturních center dokázal Bartoš Vlček promlouvat silným hlasem do vývoje tehdejší české literatury. Přátelství ho poutalo s Jiřím Wolkerem, z jehož popudu organizoval Vlček v roce 1921 vytoření Literární skupiny, jejímiž zakládajícími členy byli kromě něho a Wolkera i Lev Blatný, otec básníka Ivana Blatného, František Götz, Josef Chaloupka a další. Literární skupina a především časopis Host, který Vlček redigoval spolu se Lvem Blatným, se stali jakousi tribunou mladé literatury. Vlčkův vliv přesáhl hranice českých zemí, když začal zprostředkovávat kulturní styky s Jugoslávií a zejména s Itálií. Kromě výboru z moderní italské prózy s názvem Povídky z Itálie překládal Vlček také díla Pirandella, Papipniho a dalších.
Třebaže šíře Vlčkových zájmů byla obdivuhodná, cítil svůj život stále jako nenaplněný. Organickým životním projevem mladého básníka se proto stala touha. Byl v ní hlad po městě, po světě, po životě, po možnosti uplatnění. Vlček miloval touhu, stejně jako miloval její nenaplnění, které se pro jeho život a tvorbu stalo hnací silou. Ačkoliv psal Vlček také prózu (Marný zápas, Nevděčné lásky) a vydal i tříaktovou hru Učeň, spočívá těžiště jeho tvorby v poezii. Během svého života se dočkal vydání tří svazků svých veršů: Slavnosti večerní, Vzpoura samoty, Milenci. Posmrtně vydaná sbírka Vlčkovy lyriky Jenom srdce je knihou, v níž se básník mění v člověka, jenž se naposledy rozvíjí do jakési smutné krásy a jenž žije více sebou samým než skutečným světem. Vlčkova duše, zde ještě více poznamenaná chimérou touhy, v sobě už nese znatelné prokletí, je věčně samotná: „volají dálky. Samota volá z daleka: v ni se jdu skrýt.“
Bartoš Vlček odešel. Dne 7. ledna 1926 zemřel při operaci nikdy nedoléčeného válečného zranění. Od roku 1992 je urna s jeho popelem uložena na Valašském Slavíně v rožnovském Valašském muzeu v přírodě.

René Kočík

[na úvodní stránku]