BARTOŠ VLČEK

MEDAILONEK

Dnes je jméno tohoto valašského rodáka mimo takřka zapomenuto, ale ve dvacátých letech výrazně ovlivňovalo a formovalo vznikající tvář moderní české literatury. Na tom, že je nyní opomíjeno má vliv především jeho předčasná smrt a skutečnost, že vždy žil vzdálen od hlavních center kultury. Narodil se 23. října 1897 v Růžďce a celý život zůstal s Valašskem svázán. Prostředí tohoto kraje se stalo neoddělitelnou součástí jeho tvorby. Dětství střídavě prožil v Růžďce a na Brňově, kde měl jeho otec pronajatou hospodu. V letech 1908 - 1912 studoval na gymnáziu ve Valašském Meziříčí a potom na církevním ústavu Matice cyrilometodějské v Praze, kde se ovšem neshodl se svými učiteli, a tak maturitu musel skládat ve Svatém Janě u Berouna. Avšak dříve než mohl nastoupit dráhu učitele byl odveden do armády. Pak přišla válka a v dubnu 1916 narukoval na frontu k italským hranicím. V červenci byl raněn granátem a dva roky se léčil v polních nemocnicích. Byl zajat a stal se legionářem. Tyto skutečnosti a ohlasy válečných událostí se staly nedílnou součástí jak díla básnického (sb. Vzpoura samoty), tak i prozaického (Nevděčné lásky, Marný zápas).

Po válce započala jeho učitelská dráha v Lipníku nad Bečvou, kde byl pro své názory předmětem častých urážek a pomluv. Nicméně zde započala jeho čilá kulturní aktivita, kdy navázal kontakty se Lvem Blatným, Jiřím Mahenem, Konstantinem Bieblem, Jiřím Wolkrem a mnoha dalšími výraznými uměleckými osobnostmi. Z jeho iniciativy vznikla Literární skupina, která měla být protiváhou konzervativního Kola moravských spisovatelů a sdružení Koliba. Literární skupina, spolu se svým časopisem Host, který Vlček redigoval spolu se Lvem Blatným, se stala prvním z představitelů umělecké avantgardy u nás. Později se Vlček se skupinou rozešel, podobně jako Jiří Wolker, ale jejímu programu zaměřenému na expresionismus zůstal věrný.

V těchto letech přispíval do mnoha časopisů a novin a jeho práci literární a kritickou začala doprovázet i práce překladatelská (G. Papiniho, T. F. Marinetiho, L. Pirandella), která se stala trvalou hodnotou. Jistě není náhodou, že mnohá tato díla v sobě nesla pečeť první světové války. On sám se nikdy z jejího vlivu nevymanil. Zemřel 7. ledna 1926 při operaci, kdy podlehl následkům nikdy nedoléčeného válečného zranění. Stal se tak jednou z posledních obětí 1. světové války, která naplnila jeho dílo bolestí a samotou.

Pavel Kotrla