Kdy a proč vznikl na "dálném východě"
České republiky i Moravy literární časopis?
Vznikl před osmi lety. Asi se na správném místě, ve správný čas sešli
správní lidé. Většinou jsme byli čerstvě dostudovaní absolventi pražské
a olomoucké filozofické fakulty. Sjednocujícím místem se stalo "osvícené"
knihkupectví Dalibora Maliny ve Vsetíně.
Jak vypadalo první číslo?
Jako pokus, snad i výzva, jestli něco takového dokážeme, protože nikdo
z nás neměl zkušenosti. Všechno, co jsme věděli, pramenilo ze čtení.
Po typografické stránce to dopadlo neslaně nemastně, skladba byla studentsky
nevázaná, ale mohli jsme se odrazit a číslování od té doby pokračuje
po dnešní devětadvacítku. Charakter, který se snažíme dodržovat, dala
Textům dvojka.
Kolik máte čtenářů?
Přesnější by bylo mluvit o rozdaných kusech, protože co kus, to
většinou víc čtenářů. Počet narůstá, mohu to posuzovat podle verze tištěné
a internetové. Ta první byla vždycky šířena zdarma a je dostupná každému,
kdo si o ni napíše. Zde je stálý počet zájemců - zhruba jde o 400 výtisků
rozdávaných většinou našimi kamarády -, ale máme i pět spřízněných knihkupectví,
kde je čtvrtletník k dostání. U internetové podoby mohu pozorovat pozvolný,
a hlavně trvalý nárůst. Je tam kompletní archiv sedmi ročníků, každý
si dokáže něco najít.
Co za tím nárůstem podle Vás stojí?
Doufám, že jsou to kvalitní texty, ale zároveň si myslím, že se
o nás už trochu víc ví. Kvalita příspěvků musí odpovídat našim kritériím,
tiskneme to, co se nám líbí.
Z toho vyplývá okruh autorů…
Naši autoři nejsou známí ve smyslu široké popularity, ale určitě
je znají čtenáři ostatních literárních časopisů. Rád bych vypíchl třeba
Jakuba Grombíře učícího filmovou vědu na UP v Olomouci. Zatím je nedoceněný
a mrzí mě, že mu ještě nic nevyšlo knižně. Pravidelně u nás publikuje
Mojmír Trávníček - ten rozhodně přesahuje rámec Moravy, otiskli jsme
recenzi Petra Odehnala na sbírku Jany Štroblové Skrze tmu něčí oko…
nebo s námi spolupracuje Michal Jareš, redaktor Tvaru z Liberce, kritik
Vladimír Novotný, Petr Hora atd. My se neuzavíráme žádnému autorskému
okruhu či věkové skupině, nedávno jsme "Valachům" nabídli
pár veršů Zdeňka Janíka. I v redakci máme zástupce dvou generací.
A všichni píší.
Ano, například Jakub Chrobák, který svou básnickou prvotinu Až
dopiju, tak zaplatím vydal právě u Maliny, nebo Jiří Hrabal, René Kočík…
Včetně Pavla Kotrly, tedy Vás.
Ano. A výčet by mohl pokračovat, někdy se zdá, že je víc psavců
než čtenářů.
Jak se bráníte proti grafomanům?
Netiskneme je. Bohužel je většinou čtu, protože mám strach, že
by mi mohlo něco zajímavého uniknout. Ale co se nelíbí mně, může se
líbit někomu jinému. To je těžké. Host například vydal knížku Zdeny
Koláčka, kterému jsme my jeho věci neotiskli - nelíbily se nám. Teď
mám pochybnosti, jestli jsem neudělal chybu, členové redakce říkají,
že ne, ale (?)… domnívám se, že je to tak správně, vkusem se přece lišíme.
Jaký je rozsah Textů?
Do jednoho čísla se vejde asi čtyřicet normostran, za rok to tedy
pro čtvrtletník dělá sto šedesát.
A co peníze?
Autorům ani redaktorům neplatíme. Časopis vydává Dalibor Malina,
primární náklady, tedy sazbu a grafickou přípravu hradím já, on financuje
tiskárnu včetně papíru. Přemýšlel jsem, že bychom požádali o nějaký
grant, jenže redakci se to jeví jako zbytečné, tak na tom nebudeme nic
měnit. Jedno číslo nás stojí pět tisíc korun.
Každý nedá z vlastní kapsy tolik peněz bez záruky zisku.
Nedá, ale neodradilo nás to. Je pravda, že po osmi letech je patrná
únava, a tak jsme rozšířili redakci o dva nové členy. Samozřejmě se
snažíme získávat zajímavá jména.
V posledním čísle je rozhovor s Janem Čulíkem, což je kontroverzní postava.
Jsme samozřejmě rádi, když se v Textech takový publicista či spisovatel
objeví, ale velká jména o nás zatím moc nevědí. Hlavně se však snažíme
dávat prostor dobrým, i když zatím nezavedeným autorům.