Otto Hejnic

Ohlédnutí za Literárním květnem ve Zlíně

Myslím, že nastupující generace jsou básníci. I když píšou na celé řádky, z poezie vycházejí. Vedle Literárních novin, Hostu, Tvaru a už zavedených ale v Čechách méně známých literárních časopisů Welesu a Textů, se na workshopu připomínala celá řada dalších literárních a s nimi spřízněných studentských časopisů. Vzniká tu nová subkultura, nezatížená reminiscencemi.

Pod lípami a v Motorce jsme jsme si rozříkávali problémy v prvním článku naznačené. Například Jiří Trávníček rozhodně nesouhlasil, že nás globalizační procesy mohou postupně připravit o národní identitu, Jakub Chrobák mi říkal, že historické povědomí se rozhodně neztrácí, naopak, atd.
Ve Zlínu jsem se přesvědčil, že na moravských univerzitách působí řada aktivních lidí, kteří sami píší, aktivně pomáhají mladším autorům z řad studentů i dalším, doporučují je dál, ze studentských časopisů třeba do uznávaného Hostu.

Na troskách literatury, která padesát let v převážné většině měla ideologický náboj, byla protinacistická, později protistalinistická, vzniká literatura, která je sama sebou. Univerzity, jak jsem vypozoroval, se znovu stávají aktivními centry psaní a jejich absolventi budou, alespoň někteří, literaturu žákům předávat dál.

Jestli nebude pozdě. Moje zákonitá choť ale říká, že její studenti mají velké problémy prokousat se Vančurou a Durychem, a tak tak chápou smysl textu. A historické povědomí? Před týdnem přišla od maturit, držela se za hlavu. Jedna studentka nevěděla, co se stalo v roce 1948.

Poezie asi bude mít i v postupující globalizaci zelenou. Díky své výlučnosti a malonákladovosti. Také díky tomu, že sbírka jde přečíst za hodinku a verše jdou vykládat z různých pohledů. Sbírka veršů se při nejhorším dá udělat a vytisknout na koleni, za pomoci počítače a kopírky, nemusí být předmětem trhu.

Z prozaického pohledu vypadá situace značně hůře. Nová novela nebo román je neznámé zboží, kde jen výrobní náklady přesahují 50 000 Kč. A hlavně ten "nový výrobek" musí někdo chtít.
Vedle dvou oblíbených autorů, Viewegha a Šabacha, kteří se těší veřejnému zájmu a vstoupili mezi celebrity se pochopitelně všade píše o Natalii Kocábové, je to přece mediální hvězda. Magdalena Platzová se na workshopu rozčilovala, že literární kritik v novinách psal o jednoúčelové publikaci ředitele ČT Balvína, vyšlé po jeho vyhození, když ve stejnou chvíli vyšlo dvacet knížek české beletrie.

Právě tohle jsou globalizační procesy. Setřel se rozdíl mezi čtivem, aktuální publicistikou a literaturou.
Kritici sotva stačí po zásluze vyzvednout třeba Kratochvilovy romány. Jenže to jsou artistní díla, kterými se řadový čtenář těžko prokousává. Původní česká próza jako celek se přestala číst taky proto, že se o ní přestalo více psát v médiích a že řada knížek je hluboko pod prahem vnímavosti kritiků.

Mezi akcemi jsme se ve Zlíně bavili o čtenářstvu. Jiří Trávníček s nostalgií vzpomínal vzdělané lékaře, a dobu, kdy číst dobrou literaturu patřilo k bontonu. Jak potencionálního čtenáře oslovit?

Vysvětloval jsem jim, jak po prodejním nezdaru literárního časopisu Notes jsme hledali jiné cesty.

Nikoliv poprvé. Liberecký obdeník Region v roce 1991 tiskl v sobotním čísle povídky, básničky a grafiky. Koupila ho soukromá firma a místo kultury dala fotbal. V roce 1994 po pár číslech zanikl nezávislý severočeský kulturní měsíčník Kult, vycházející v Ústí. V Liberci jsme marně zkoušeli rozjet týdeník, říkali jsme mu Jelítko, hlavním akcionářem měl být výrobce uzenin. Kde je mu konec.

A tak jsme před dvěma roky vsadili na nové médium, internet, a začali dělat internetový kulturní měsíčník.

S šéfredaktorem Hostu, Mirkem Balaštíkem jsme si připomenuli mé bouřlivě prointernetové vystoupení na Valné hromadě Obce spisovatelů, jejíž jednání moderoval. Musel jsem přiznat, že pro moji střední generaci stále není a asi ještě dlouho nebude stahování literárních textů z internetu běžné, jak jsem předpokládal. Ale dál vidím právě na internetu šanci, jak dostat ukázky literárních textů spolu s krátkým medailonkem autora, ke čtenáři. To jsem říkal i na nahrávaném workshopu. Knížka je knížka, ale z domova od počítače by si mohl čtenář časem naklikat co vychází, kouknut na jednotlivé ukázky, co ho zajímají, a pak jít za konkrétním titulem.

Mluvil jsem ve Zlíně s předsedou Obce spisovatelů Ivanem Binarem. Řekl, že hlavním problémem Rady Obce je sehnat peníze na její vlastní provoz, na to žádné granty nepřispějí. Rada obce musí dodržovat své závazky, schválené na Valné hromadě.
Pokud nebude srovnané hospodaření, těžko něco nového, včetně eventuální prezentace členů na internetových stránkách Obce, půjde zavádět.

Horší je druhá informace: Slíbená literární stránka, která vyšla v Mladé frontě Dnes, se oproti domluvě výrazně zmenšila a nad další se vznáší otazník. Protože většinu čtenářů neoslovila, nebo tak nějak v MFD argumentovali.

Vím, že zdrcující většina návštěvníků tohoto červnového již 26. čísla si jako první otevře Recesistický 1. máj ve Světlé, ale jak už budou na našich stránkách, tak si otevřou i další soubory, aby jim něco neuteklo. Jestli otevřený soubor s literaturou dočtou, nebo dokonce si ho stáhnou, to už bude na jednotlivých návštěvnících. Ale takhle se k literárnímu textu dostane mnohem víc lidí, než kdybychom dělali www.libereckelisty.cz jako internetový ryze literární časopis.

I ve Světlíku, jehož třetí číslo Honza Šebelka dokončuje, jsou vedle literatury aktuální informace ze světa knihoven.

Informace jsou i v plzeňském Plži, který dělá Vladimír Novotný a kde jsou vložené stránky literárního Ason klubu. V Plzni, podle Plže, je mezigenerační komunikace mnohem úspěšnější nežli u nás v Liberci.

A CO MY?

V jednom z menších literárních časopisů je pochvalná recenze na knížku Bohumila Nusky. V jeho Tanci smrti se prolínají prózy a eseje ve filozofickém duchu, část textů by šla označit za básně v próze, nedílnou částí knížky jsou samokresby autora. Je to próza aristokratická a myslím že konvenuje s humanitně vysokoškolsky vzdělanou generací, sdružující se kolem moravských literárních časopisů.
Svoje Nebe na dosah jsem předával bez komentáře. S Vladimírem Novotným jsem se bavil o Svatouškovi Milana Exnera, Vladimír napsal ke knížce obsáhlý doslov. Shodli jsme se na tom, že to je výborná knížka, Říkal, že místa na kritiku v novinách je málo a že kritici se nijak netřesou na tlusté knížky. O Svatouškovi, Tanci smrti a o Honzovi Šebelkovi a jeho Případu spravedlivého vraha a Smrti podle Marka jsem mluvil. Řada přítomných básníků píše i kritiky a to i na prózu. Uvidíme, jestli to zabere.

Jak jsem vyrozuměl, krize na knižním trhu pokračuje. Moc šancí na zlepšení jsem nezaznamenal.

Seděl jsem mezi vzdělanci. Ale teď, když vidím i na holínky, které sem tam musím obout, mi napadá.

České romány ze současnosti přece nečetli jenom vzdělanci, ale značná část národa, i lidi od ponku. Přispělo k tomu dvoje posílání nepohodlných do výroby. To po roce 1948 popisuje Hrabal, to po roce 1970 si pamatujeme. Pomalu v každé domácnosti je nějaká knihovna.
Listopad znamenal zlom, ale situace se pomalu dostává do normálu, kdy je čas ohlédnout se za vlastním životem a s něčím podobným ho porovnat.

Tady je šance prózy, realistické prózy s příběhem, ve které se budou pohybovat uvěřitelní lidé. Že autor bude popisovat skutečnost, kterou čtenář také zná, a proto s autorem může v duchu polemizovat, hádat se.
Myslím, že bývalá velikánská čtenářská obec číst úplně nepřestala, ale čte jiné žánry než novou českou prózu. Jde o to napsat knížku, která bude mít zajímavý příběh, který by čtenáře zaujal a zároveň by zobrazoval dobu, pokoušel by se vystihnout, jak to je a sloužil by jako zrcadlo.

Jenže takovéhle knížky už přece vycházejí, nemusím chodit daleko. V Šebelkových detektivkách je rozkresleno podhoubí několika známých a konkrétních skandálů, známých z novin. Mají spád, jsou napínavé a místy vtipné. Exnerův Svatoušek zachycuje dobu od padesátých let do současnosti, je v ní dost přesně popsán srpen 1968, vystihuje normalizaci, česko-německé vztahy, nástup sekt po roce 1990, a oslovuje i hlubokomyslnější čtenáře. Oba dva by měli ve ztracené velké čtenářské obci najít širokých okruh lidí, kteří jsou s prvním nebo druhým naladěni na stejnou notu. Jenže se ke svému čtenáři nemohou dostat. A to se týká i autorů slavných a známých, dříve hojně kupovaných a oblíbených!!!
Česká próza se ocitla, až na pár jmen, v hlubokém mediálním stínu. Český stát vybírá značné daně, a ty peníze přerozděluje. Pokud dá na kulturu alespoň jedno procento, část peněz by mohla přijít na podporu literatury. Tohle ale už bylo řečeno tisíckrát.
Co ale můžeme dělat sami? My, autoři střední a starší generace, se chováme jako zneuznaní géniové a kopeme jen na sebe. Značnou část celospolečenského kreditu ztratila literatura při mytí hlav, nejrůznějším vyčítáním si, osobními spory, zahalenými do ideologického hávu, na začátku devadesátých let.
Měli bychom více držet při sobě. Kdo se dostane do televize, rádia, nebo na stránky novin a časopisů, měl by krom svého jména uvést i další kolegy, že také píší, třeba jinak, ale alespoň slušně. Že tu je nejen on sám, ale i ti druzí. Však oni mu to oplatí.
Tohle dělá nastupující generace a přináší jí to úspěch. Musíme se to taky naučit. A co nejdříve. Musíme se našim bývalým čtenářům všemožně připomínat. Dát se jako autoři konečně dohromady.

Liberecké listy, č. 26, 1. 6. 2003