Dostal se mi tuhle do rukou malý modrý časopis – jmenuje se Reví mítink. Je určen milcům literatury, poezie i prózy a taky divadelních textů. Jednoduchá grafická úprava, zhruba šedesát stránek, texty od autorů zvučných jmen i od debutantů či zapomenutých. Ale ať jsem hledal, jak chtěl, o lidech, kteří za „reví“ stojí, nikde ani slovo. Po nějaké době se od známé dozvídám, že to tak má být: Reví mítink si chce uchovat jakousi aureolu tajemnosti. A taky, povídá známá, časopis vychází už deset let. To mě zaskočilo: může si časopis s nákladem pár stovek kusů dovolit kašlat na reklamu a zůstávat zcela v ústraní? Vždyť ta práce stojí minimálně peníze! Jasně že na tom prodělávají, povídá do třetice známá. Ale o ty peníze jim nejde. – To mě začalo zajímat: vyrážím do pražských knihkupectví pídit se po podobných nadšencích, kteří literatuře věnují čas a peníze jenom z čisté radosti. Nakonec se mi doma sešla slušná řádka periodik. I když sehnat je dalo leckdy pořádnou fušku.

Z hromádky jako první vytahuji sešitek formátu přeložené A5: šestnácté číslo čtvrtletníku Texty se ke mně dostalo až z daleké Bystřičky (to je někde u Rožnova pod Radhoštěm). Časopis vychází paralelně tištěný i na Internetu a na dvaatřiceti stránkách nabízí čtenáři literaturu původní i překladovou (třeba rumunskou, ukrajinskou nebo argentinskou). Vedle poezie, prózy a obsáhlejších studií tu ovšem narazíte taky na mimoliterární témata: na film nebo třeba na comics. A podobně jako v Reví mítink ani v Textech redakční radu nebo šéfredaktora nenajdete. Nevadí, vracím se ke své hromádce a vytahuji další periodikum: poměrně tlustý sborník či almanach Aluze. Z podtitulku „časopis pro literaturu, filosofii a jiné“ je jasné, že ani tady literatura není sama, nicméně převažuje. Aluze je univerzitní časopis, vychází v Olomouci (konkrétně na tamější katedře bohemistiky) a na průměrně dvou stech stránkách dává prostor recenzím, studiím, vzpomínkám a samozřejmě poezii, próze, překladům.