Čtenář zajímající se o situaci současné domácí literární scény se většinou nejprve setká s nejvíce rozšířenými literárními časopisy, jako jsou Host, Literární noviny, Revolver Revue, Tvar. Záběr těchto tiskovin je dosti velký a tomu odpovídá jejich menší vyhraněnost, sázky na jistá jména, zavedené autory a kapacity. Okruh redaktorů i autorů vymezuje jeden plán pomyslného terénu, na kterém se odvíjí dění v naší literatuře. Možná by nebyla tak od věci paralela s hřištěm na kopanou a čtyřmi rohovými praporky. Ovšem zápas probíhá také jinde, mnohé zajímavé věci jsou k vidění i na jiných hřištích.

V poslední době se objevilo několik jedinců a literárních skupin, kteří se rozhodli pro založení vlastního literárního časopisu. Vzniklo tak několik snad méně dostupných, avšak zajímavých titulů, kterým bych chtěl věnovat následující řádky.

Jedním z nich je časopis pro současnou poezii Psí víno, vydávaný básníkem Jaroslavem Kovandou ze Zlína. Věnuje se výhradně poesii. V každém vydání přináší verše téměř dvou desítek básníků nejen žijících nejen v zemích českých a moravských, objevují se také Slováci, poesie německy či polsky píšících autorů. Od roku 1996 vyšlo již 11 čísel Psího vína, a z těch posledních je zřejmé, že redakce našla pevné místo pod nohama. Do časopisu vedle autorů mladých a neznámých neváhají přispívat takoví nestoři a žijící legendy české poesie, jakým je třeba Ivan Slavík. V č. 11 mezi nejzajímavější patří příspěvky Jana Nováka, Petra Motýla, Petra Čermáčka, nebo třeba také T. G. Masakra. Nechybí glosy, minirecense a anotace vycházejících titulů. Psí víno má formát A4, kartonovou obálku. Náklad je bohužel limitován finančními a distribučními překážkami, které neumožňují časopisu dostat se do většího počtu knihkupectví, byť by to čtenáři zcela jistě uvítali. A tak je jeho vydávání prazvláštní melancholickou činností, možnou patrně jen u nás a jen v této době.

Jiným titulem věnovaným výhradně poesii je Trafalgar, vydávaný skupinou básníků, z okolí Hořic v Podkrkonoší. Zatím se ke mně dostalo sedm čísel Trafalgaru, jde o sešity formátu A5, se žlutou obálkou, tištěné na „chlorem neběleném papíře.“ V Trafalgaru se čtenář setká výhradně se jmény neznámých a nezavedených autorů. Literární fajnšmekr by snad nad ledasčím z jejich tvorby ohrnul nos, nechybí zde však jasně formulovaná stanoviska, a především: tvorba autorů vychází z hledání, není tou známou sázkou na jistotu, jak ji známe z oficiálních tiskovin. Svět „profesionální“ literatury se vůbec ve Trafalgaru přechází naprostým mlčením, zato nechybí zásilková distribuce, kde se vedle okrajových titulů časopisů jako Květinka, Názvuky, Garden, a převážně vlastním nákladem vydávaných sbírek některých autorů z časopisu (Viki Shock, Jaromír Kareš, Rostislav Siksta, ...), objevují také zlevněné tituly E. A. Poa, J. V. Sládka, hudební nahrávky DG 307, J. Hutky a další. Jinou zajímavou inovací je anketní kupon, na kterém se čtenář může vyjádřit ke každému příspěvku v časopise bodovým hodnocením.

Vedle Psího vína a Trafalgaru, časopisů široce otevřených vůči tvořící a píšící básnické i méně básnické komunitě existují také časopisy více méně skupinové či individuální. Mezi ty druhé patří Čmelákovo pokušení, které v koprodukci s nakladatelství Větrné mlýny od začátku roku vydává Tomáš Přidal. Ke mně nedávno doputovalo číslo dvě, obsahujících na dvoustraně formátu A4 dadaistické básně, jejímiž autory jsou pan Autíčko nebo Šwandini (Akční haiku: Bruce Lee/ v Bruselu bruslí), anketu jednoho muže o Čmeláka roku (v níž ve vší skromnosti zvítězilo nakl. Větrné mlýny), anekdotický fejeton na téma Komu fandí čmelák?, povídku U jezera zuzky nguyen thi thu, zařazenou do rubriky Vietnamská subkultura, čmeláčí comics a jiné skutečné skvosty.

Příkladem skupinového časopisu mohou být Texty vycházející již pátým rokem ve Vsetíně. Mívají pravidelný rozsah 32 stran charakteristického, „úzkého“ formátu, výšky A4, který vypadá jako záložka, a vlastně i svým obsahem záložku připomíná, totiž záložku jako pomůcku k zapamatování v jiné četbě, i jakoby v času. Rozsah Textů nebývá příliš velký, skupina autorů se proměňuje jen pozvolna, přesto je tam k objevení vždy něco nového, ať už jde o vlastní tvorbu, kvalitní překlady, znamenité zápisky René Kočíka z cest, např. po Ukrajině. Nedávno se mimochodem René Kočík hlásil posluchačům Radiožurnálu při příležitosti voleb v této zemi. Doplňkem svým významem přesahujícím možnosti samotného časopisu jsou internetové stránky Textů, s archivem vydaných čísel, Scriptoriem naplněným nejrůznějšími rukopisy a s komentovaným seznamem odkazů na literární stránky v celé webové síti.

Prostor literární komunikace lze vymezit zkrátka i jinak, než jak jej vymezují redakce zaběhnutých literárních časopisů. Z mnoha důvodů se domnívám, že stojí za to, podniknout dobrodružství objevování a vydat se do končin těchto a jiných méně známých časopisů.

Adresy:

Psí víno
Jaroslav Kovanda: s.r.o.
Lesní čtvrť 3728,
760 01 Zlín

Trafalgar
Jan Kvasnička
Cerekvice 71
507 77

Čmelákovo pokušení
vetrnemlyny@post.cz

Host