RADEK VÁCLAVÍK

Podzimní literární Texty jsou protentokrát vyváženým číslem

Máme tady další, tentokrát podzimní číslo literárních Textů, které se ohlásilo obvyklou opožděností. Nezvyklá je pouze svátečnost, se kterou se Texty obracejí ke svému čtenáři. Dvacáté třetí vydání je totiž věnováno Mojmíru Trávníčkovi, literárnímu kritikovi a editorovi, který v prosinci loňského roku oslavil své sedmdesátiny. O jeho literární i ryze lidské osobnosti píšou mnozí. A tak můžeme na stránkách Textů vzpomínat s Janem Matušů, jeho blízkým kamarádem, na gymnaziální léta, kdy Trávníček psával spolužákům referáty a rozbory různých uměleckých děl, která pak sám, jako jediný diskutující, napadal. "Paní profesorka pak začala práci hájit, následovalo setření Trávy, že závidí spolužákům jejich kvalitní práce a kritizuje je z nicotných důvodů." Byla to právě tato studentská léta, ze kterých vzešlo Trávníčkovo "spisovatelství na zakázku". Trávníček mnohá léta přispíval do samizdatu. O tom, že byl autorem nesmírně pilným a pracovitým, svědčí výčet 20 228 opsaných stran, které byly z větší části určeny právě neoficiálním tiskovinám. Matušů vzpomíná na Trávníčka jako na člověka skromného a sebekritického. Z jeho vzpomínkových i ryze současných vět na autora plyne, že Trávníček nehoní slávu počítáním vlastních citací či vydaných knih. Naopak, ke každé knize musí být přemlouván. Nejinak tomu bylo v případě monografií o Janu Čepovi a Václavu Renčovi. A ještě větší úsilí muselo být vynaloženo, aby Trávníček sepsal své paměti, které vyšly pod názvem "Skryté letokruhy" v nakladatelství Dalibora Maliny ve Vsetíně. Skromnost provází také Trávníčkovu editorskou činnost. Dobře ji "ilustruje Trávníčkova věta uzavírající doslov k prvnímu svazku Demlových Šlépějí: Ale jsme si jisti, že laskavý čtenář chce číst Demla, nikoli komentáře", píše ve svém textu Libor Magdoň. Podzimní Texty jsou velmi vyváženým číslem, a to nejen pro dedikaci Mojmíru Trávníčkovi. Jen zřídka kdy se totiž stane, že se v jednom vydání potká Jana Čep s autorem své vlastní monografie. Texty nabízejí Čepovu esej "Trpět jako ostatní", kterou přeložil z francouzského deníku Le Monde (28. říjen 1948) Jan Zatloukal. Esej patří k trojici prací, které vyšly v téže tiskovině pod souhrnným názvem "Úvahy emigranta". "Úvahy emigranta" jsou vůbec první Čepovou literární tvorbou v emigraci. Byly napsány jednak z důvodů existenčních, jednak – a to především – z niterné potřeby vyjádřit se k tomu, co se dělo v poúnorovém Československu. Všechny tři eseje jsou namířeny proti komunistickému režimu, jeho ideologii, vůči které staví Čep "koncepci křesťanskou, která je podle něj schopna transcendovat schémata, která si člověk o realitě sám konstruuje a která připouští zásahy Prozřetelnosti nejen v individuálních lidských osudech, ale i v celkovém naplňování dějin". V Textech publikovaná esej "Trpět jako ostatní" se zabývá mimo řečeného také otázkou legitimity emigrace. Čep na jednu stranu přiznává, že emigrace může být chápána jako akt slabosti. Jedním dechem však dodává, že "jestliže to slabost je – je vcelku přijatelná. Byla vyvolána potřebou a vizí svobody, přitažlivostí přátelské a milované země. Neustoupila před perspektivou života pravděpodobně dosti nesnadného; cítila se ospravedlněna nadějí, že bude moci přispět k vytvoření bratrského a opravdu svobodného společenství na celém světě". Mojmírem Trávníčkem jsme začali, proto jím také končíme. Autor o sobě skromně tvrdí, že hlavním literárním žánrem se mu stal dopis. Jeho "LISTOVÁNÍ" s mnoha literárními osobnostmi je natolik objemné, že s přibývajícími léty oznamuje nerudovský problém "kam s tím". Trávníčkova korespondence je prodchnuta tesknou nostalgií, dopisy "vyvolávají rozmanité vzpomínky, ale především víc a víc skličují: bolest, stáří, nemoc, pohřby…". Najdou se však i dopisy utěšené, jak Trávníček tvrdí – na starodávný způsob – kdy se ještě moc nespěchalo. Takovým je i psaní od Františka Lazeckého kořeněné lyrikou jeřabinových alejí.

MF Dnes, 04. 02. 2002