Vniveč
leden 1996 - březen 1998
I
Co chvíli zastavíš,
chceš mluvit,
abys pak očima bezmocně zaklíněn
konečně mlčel.
Zimní večer
Přicházíš,
ruce vyplašené,
donedávna ještě tisklé
mrazem
a taky tváře
zpod jeho úst ti teprve tají.
Nežárlím.
Mezi zuby mi kvetou
zbytky ořechů,
co přinesla jsi v dlani.
Z tvých tání
Byls při tom,
když zima vykasala sukně
a na stehnech mezí
si odepnula pás.
Dokonce jsi i uvěřil
a do vlasů z toho šeptal divná
slova, dosud mlčená.
I spalo se. Jen
nebe ti rozkrájeli na cárech
talířů.
Konec týdne
Zas přibit v zářivkách.
Na prostěradle,
jak havran, když už taje,
poslední tvůj vlas,
v křídlech zlomený.
Co teď,
než drtit vlastní dlaně,
trochu pít
a drcen svírat čas?
Zas tíha věcí vahou spadává.
Léto
Třikrát jsi mi darovala pláč.
První, němý
jako touha našeho bytí,
plaše se roloval nestejným
dechem.
Ve druhém ti strach nedovolil
nic než vyslovit své jméno
a my,
sevřeni v jedinost, prosně
jsme přiháněli trpínky
dětství.
Třetí slzy byly hořké.
To asi za vraty
vzteklá liška ti ukázala
tvář.
...
Za zpěvu trolejbusu
ptáci vyskakují na vrata školních
budov,
v šatech venkovských děvčat
usíná večer.
Odemčeni z klecí,
klademe si těla do rukou.
Takové letošní Vánoce
(1996)
Je zima, až pod nohama chroupe
a zmrzlá vločka cinkne o kaluž.
Takové letošní Vánoce.
Obléct se, ven
do sněhů andělíky vtláčet,
když ještě doma nervózní je čas.
A potom, večer, u stromku,
se budu stejně dívat jinam.
Někde možná právě
budeš vzpomínat.
Děrování
A jsi mi v horečkách,
když uléhám tě do snů.
Romano!
Ale nedokážu-li jen,
k čemu propukám?
Po týdnech
Po týdnech
znovu jsem tál.
A nebylo do slov.
A drolilo se.
A kdyby jen.
II
Ale ke komu bych mluvil? Každý sluch, každý zrak
se tratí do ticha a noci bez paměti.
René Daumal
Vzpomínka
Jako by najednou ani kámen
nebyl kámen a mezi slova
nevešlo se cosi vyřčeného.
Vzpomínáš - psala jsi,
že miluješ, jak je možné
jenom jednou...
Ano. Nejdříve sis vymilovala tělo
a potom, zmatená,
nakonec i samu sebe.
Snad týden po rozchodu
vypadla mi ze zubu plomba.
Jak strašně do té díry jazyk zapadá.
Závrať
Nebojím se milenců,
jejich každodenní přítomnosti,
kdy ona zvedne oči
a on, bez hnutí,
dočista celou jí proniká.
Děsím se vzpomínek
bezohledně mě stále vrhajících
na jeho místo
a na její
tebe.
P. S.
Pár kroků, vteřin.
Minutí.
Já někam odněkud.
Ty...
Cestou
Tak jako vždycky.
A zase déšť
a zase večer
a zase podzim,
v němž v listech
cosi klesá.
A jakoby vážně.
Ale doopravdy pláč.
Duto
Bolím se, přiblble
nocí plápolám.
Přicházíš ve spánku.
Někdy si povídáme,
při milování
mi rukou sevřeš záda,
nebo se směješ,
usmíváš.
Chtěl bych tě nehledat.
Takové letošní Vánoce
1997
Bahno s kaprem, kterému
je už stejně všechno jedno.
Vana vytéká.
Stojím tu s dárky, relativní
jako radost ze sněhu
a ticho, co je po nás.
III
Nevím, co se vlastně stalo
Pamatuji to jen v pocitu
Snad to bylo cosi jiného
Gunnar Ekeloef
Vyhořeno
Teď dým, co dusí.
Hořké prozření.
Tak k čemu okap,
když není střecha?
Tak k čemu hrách,
když není ani zeď...
Jen žízeň,
v hrdle prach.
Smích
Směju se tupým šklebem,
na ostří duše rozdrásanou hruď.
Směju se svému šklebu,
své kukle, svým zdem.
Směju se sobě.
Já, věčný sebežrav.
Úděl
On - vylouplý čímsi drápem,
noří do chleba nůž.
Ona - kladivice,
hřebíček přesně s tónem bije.
Tak tedy bijem
a řezáme se, abychom
k ránu, celí krvaví,
celí krvaví.
V zamrzlém lese
V zamrzlém lese
křižovatka cest.
Jednou jsem přišel.
Variace
Otevřel jsem tě
jako ten přede mnou i po mně
a přece týž
a přece každý jinak.
- - -
Až do vyšílení klíčů
tu teď stojím.
Až!
Samomluva
To není báseň,
pár slov, pár čárek,
tečka.
Fotky jsem spálil.
Zbylo mi všechno.
Jak jinak.
Bez spánku
Bez spánku,
abych věděl, že jsem,
chytám se svého těla.
Hudba tepu tepe horečkou.
A toto vědět!
© Vojtěch Kučera;
1999
