Tomáš Vašut

Rumunsko malebné, vzdálené i blízké

Rumunsko je u nás vnímáno různě. Poslední dobou se o něm poměrně často mluví také jako o exotice v srdci Evropy. Už je to bezmála 12 let co padla komunistická diktatura, která zemi během 80. let téměř uzavřela před světem. V nových příznivějších mocenských poměrech se Rumunsko navrátilo k demokracii. Dvanáct let sice není zase tak dlouho,ale v Dunaji od té doby uplynulo vody dost, a po vlně porevolučních chaotických přeměn začíná být pomalu patrná současná tvář Rumunska, i když je i zde stále pociťováno, že to vše je stále jakési dočasné provizorium.

Naše základní povědomí o Rumunsku se vlastně příliš nezměnilo. Nebýt zpráv o živelných pohromách, hornických nepokojích, o únicích kyanidů případně o slavném slunečním zatmění, které bylo v Rumunsku prezentováno málem jako největší šance na zviditelnění země za poslední desetiletí, byly by kusé novinové zprávy pouze o rostoucí inflaci a hospodařských problémech s nálepkou nejnižší evropské životní úrovně hned po Albánií, i když to není tak docela spravedlivé, alespoň pokud Evropa končí až na Urale. Potěšitelné ovšem je, že mnoho těchto zpráv se objevuje ve srovnáních připravenosti kandidátů na vstup do Evropské unie. Tyto zprávy občas doplňují reportáže o chátrajících továrnách a nezaměstnanosti.

V různých magazínech a cestovatelských přílohách těmto reportážím konkurují zpravidla nadšené, idylycky laděné příběhy cestovatelů, kteří zavítali co nejdále od měst a továren na venkov a do hor a zažívali věci u nás nevídané. Ostatně romantičtí poutníci to byli, kdo samozásobeni neúnavně vyráželi do Karpat i v neblahých 80. letech. Před čtenářem vyvstává zcela jiná podoba Rumunska jako země stále nedotčených hor a jejich ještě nedotčenějších obyvatel, hrubá avšak přesto idyla. Exotika? Většině pohledů trochu chybí hlubší pochopení neboli bezprostřední kontakt s lidmi. Patrná je nejen bariéra jazyková, ale i ve způsobu uvažování, k tomu se ještě dostaneme. Dříve však připomeňme, že existují také překlady beletrie přičemž se stále překládá. Právě literatura snad nejvíce napovídá, že se v rumunském prostředí projevuje výrazně také moderní evropské myšlení, které se zároveň snoubí např. se smyslem pro fantastično.

A tak nám země plná tolika protikladů může připadat vzdálená. Historicky jsme ovšem k sobě vlastně neměli příliš daleko, bylo to však jakési nepřímé sousedství. Částečně to bylo dobře, neměli jsme nikdy vzájemné spory. Jako malodohodoví spojenci jsme to v meziválečném období patřičně zúročili. Ta krátká doba, kdy jsme navíc měli společnou hranici, také patrně nejvíce kladně ovlivnila povědomí o Rumusku u nás a v Rum. je vzpomínka na Československo stále zdrojem vřelých sympatií, i když se Češi jako národ běžnému Rumunovi spíše ztrácejí ve slovanském moři. Připomínat obecný názor, který o Rumunech panuje u nás, je tuším zbytečné.

Odkud se tedy vzali? Původně zde žili Dákové. Jejich země, Dácie, byla v prvním století n. l. dobyta Trajánem a usilovně kolonizována Římany, s nimiž přišla latina, která Rumunům již zůstala. Do rumunštiny se postupně nasbíralo množství výrazů slovanských, tureckých, řeckých, podle toho jak se střídaly kulturní vlivy. V zemi převládlo východní křesťanství, původním liturgickým jazykem pravoslaví zde byla varianta staroslověnštiny. Za Karpaty ležící knížectví, Moldavsko a Valašsko, se posléze stala satelitními státy Osmanské říše a za nitky politiky zde tahali nejen Turci, ale i Řekové, přičemž zde silně působil vliv řecké kultury. Bližší nám bylo Sedmihradsko, záhy připojené k Uhrám. Dodnes je zde silně patrný středoevropský charakter v mentalitě nebo architektuře. Ačkoliv jsme byli součástí jedné Habsburské monarchie, zůstávalo pro nás tohle odbojné Bethlenovo a Rákócziho knížectví vždy poněkud za lesy a za horami. Až v 19. stol. se objevují zprávy cestovatelů,např. dopisy J. V. Friče ze sedmihradského vyhnanství. Později Hálek s Nerudou dokonce zavítali až do Valašska. Bližší než Sedmihradsko nám však v mnhém může překvapivě připadat Bukovina, protože tento cíp historického Moldavska byl stejně jako české země součástí Předlitavska.

S Rumuny nás stihl podobný osud spíše v moderní době, v sousedství ambiciózních velmocí, Německa a Ruska. Versailleské uspořádání karpatského prostoru, čili Trianonská mírová smlouva, nás postavila takřka do jedné linie. V mnohém podobné jsou i naše zkušenosti s poválečným lidovědemokratickým uspořádáním a dnes jsme vlastně v jedné frontě na přijetí do Evropské unie.

Dnes, když cestovatel přepluje ve vlaku Velkou uherskou nížinu, projde nejdříve důkladnou pohraniční kontrolou, poté spatří pár rozbitých továren, nějaké to město a vcelku utěšené vesnice a hory.

Ta celní prohlídka je spíše než důsledkem přísnosti let nedávných prostě jen projevem jistého způsobu uvažování, jež sebou nese okázalou i když nedůslednou obezřetnost, odlišné vnímání času, bezděčnou sugeraci neustálého ohrožení v zemi, kde u každého viaduktu, tunelu či archivu stojí na stráži voják a po parcích a ulicích korzují hlídky se samopalem. Stát byl zkrátka vybudován z Bukurešti a tak nese všude stopu balkánského myšlení.

Balkánskými rysy se ostatně vyznačoval právě bývalý režim, který napáchal ty továrny. Nezůstal u budování průmyslu v intencích sovětského velení. Jeho tragédií byla snaha o dosažení úplné soběstačnosti, která se navíc změnila v megalománii, což přivedlo zemi na pokraj kolapsu. Navíc za cenu velkého strádání obyvatelstva. Rumuni jsou dosud poznamenáni leta trvajícím nedostatkem. Vlastně se mají pořád stejně, jen nedostatek zboží nahradil dnes nedostatek peněz. Hospodářství příliš nefunguje, bez investic se na tom sotva něco změní, navíc produktivita práce, její kvalita a pracovní morálka je stále zoufale nízká. Za málo peněz málo muziky, začarovaný kruh. Když po několika letech první Iliescovy levicově postkomunistické vlády převzali štafetu pravicoví demokraté v čele s prezidentem Constantinescem, narazila liberalizace, jejíž součástí bylo i uvolnění cen, mj. na nemožnost rozhýbat průmyslovou výrobu, bez níž to dnes v Evropě prostě nejde. Důvod? Neochota investorů strkat peníze do zničeného hospodářství v chudé zemi, kde zákony nabídky a poptávky vycházejí především z toho, kolik to komu hodí bokem. Mzda je v Rumunsku vzhledem k naší asi třetinová, ceny v průměru stejné. Za cenu velkého pracovního vypětí se dá žít poměrně slušně, často se podniká na černo, kdo může, přilepší si i jinak. Takřka za všechno se totiž platí, i za autostop. A velké množství lidí, kteří ztratili placené zaměstnání, prostě přešlo na zemědělské samozásobení.

Vesnice, to je další tvář Rumunska. Ty utěšeně romanticky vyhlížející domky a políčka jsou však také důsledkem všudypřítomné chudoby. Chybí investice, jen málokdo si může dovolit traktor, většinu potahů zastanou koně, ani dnes není vzácností volské spřežení, zbytek se dělá ručně. Maso a mléko znamená stáda krav a ovcí, které spásají téměř vše co není obděláno, v Rumunsku je jen málo míst nechaných ladem a zarostlých plevelí. Přes vcelku chudobné živobytí jsou lidé na vesnici na první pohled spokojenější, či spíše smířenější s osudem než obyvatelé měst. Živí se vlastní prací a na nikoho příliš nespoléhají, jako od pradávna. Právě tuto soběstačnou a tradice vyznávající vesnici zamýšlel zničit diktátor sestěhováním venkovanů do střediskových obcí. Rozbity tím měly být mj. menšinové komunity, v první řadě početná menšina maďarská.

Ať už spokojenější či smířenější s osudem, každopádně jsou venkované při vší dřině a chudobě méně stresováni vývojem než obyvatelé měst. Extrémními nespokojenci jsou pak studenti, možná jediní, kteří si žijí trochu nad poměry. Studují totiž většinou ti, kterým to plně umožní rodiče, přičemž důsledkem studia a často i jeho hlavním cílem je odchod do ciziny. Na Západ a především do USA neodcházejí s úmyslem zůstat tam natrvalo zdaleka jen technici a odborníci na výpočetní techniku. Můžeme mluvit o vlně vystěhovalectví mladých vzdělaných lidí, kteří dnes ve své zemi nenacházejí uplatnění a jednou budou Rumunsku chybět. Jedním z důvodů, kromě ztráty perspektiv, bude zřejmě i to, že se mnozí cítí ve vlastní zemi tak trochu jako cizinci, je u nich patrný zřetelný rozchod se všemi tradicemi spojovaný s mírně nekritickým obdivem k Západu.

V Rumunsku se ostatně všeobecně projevuje zejména u městského obyvatelstva z našeho pohledu určitá rozpolcenost. Jakoby Rumuni patřili dvěma světům, východu i západu zároveň. Moderní evropský duch je zde spíše románský, tradice přitom spočívá na byzantském základu. Rumuni naštěstí k mnoha věcem, jako třeba k otázkám skloubení současného životního stylu s požadavky pravoslaví, nepřistupuje příliš dogmaticky, čímž se dokážou vyhnout vlastně extremismu ve stylu „buď a nebo“, který je do jisté míry vlastní nám. A tak jsou Rumuny stále vyznávány tradiční hodnoty. Největší popularitě se v zemi těší rumunská pravoslavná církev, přičemž kláštery jsou i dnes útočištěm pro velký počet mladých lidí, kteří se tak snaží uniknout nejen zmatkům současného světa, ale často opět volí život v klášteře i jako únik před chudobou. Populární je i armáda, Rumuni si jí váží a spoléhají na ni asi jako Češi na blanické rytíře. To, že rumunská společnost jako celek vyznává poněkud jiné hodnoty, dokreslí snad fakt, že mezi nejlépe placené a nejprestižnější zaměstnání patří vedle celníků také železničáři, i když sami také občas stávkují.

Takové je dnešní Rumunsko, někdy prohlašováné za exotickou zemi, která má tu výhodu, že leží vlastně za humny. Ač je zde již patrný jistý posun v mentalitě, v každodenních projevech, na první pohled zdánlivě větší než ve skutečnosti, snad nejvíce na našince působí fakt, že se v té zemi tak trochu zastavil čas. A nejde jen o poklidný rytmus, s nímž zde plyne život. Balzámem na rány způsobené chvatem civilizace jsou i jiné zážitky, pravda spíše na venkově. Ráno a k večeru táhnou po silnici krávy z pastvy, dřevěné brány a dřevěné chalupy, stáda ovcí, ženci s kosami, kteří před úsvitem vystupují na venkovských stanicích, sem tam i nějaký ten tradiční kroj a cikáni táhnoucí na vozíku tím rumunským světem. Přitom, zvláště v Sedmihradsku má člověk mezi gotickými kostely, hrady a barokními chrámy stále pocit, že je doma. Jenom ho napadá, že to jsou výjevy z 19. století, že takhle to snad trochu vypadalo za Rakouska-Uherska. Že to není až tak daleko od pravdy potvrzují mimochodem ti, kteří jsou nám v Rumunsku nejbližší, naši krajané žijící v několika vesnicích v Banátu. Jakoby před poutníkem ožily Ladovy obrázky. Země zůstává rájem pro dobrodruhy. Je ostatně turistikou dost neposkvrněná, protože v Rumunsku jsou hlavním letním lákadlem pláže na černomořském pobřeží. Když už se někdo vydá do hor, drží se spíše horských středisek, případně pořádá pikniky někde u řeky. Na toulkách Sedmihradskem potká cestovatel spíše výpravy z Maďarska a Moldavské kláštery navštěvují především zájezdy pravoslavných poutníků.

Jak dlouho to tak zůstane ukáže čas. Změna je ostatně nutná, protože i ta malebnost je spíše důsledkem nedostatku. Po období přechodného nezájmu, kdy Rumunsku hrozilo všeobecné zavedení víz, se pozvolna mluví v mezinárodní politice o kandidátské zemi do EU, zatím sice zařazené až někde na konec pokud jde o termíny přijetí, avšak již s touto perspektivou, která sama o sobě může být motivací. Možná že jednou přijdou i toužebně očekávané investice. Část současné romantiky potom patrně vezme za své, i když pro nás patrně Rumunsko stále zůstane tou malebnou a snad trochu pohádkovou zemí. Čím dřív se něco stane, tím líp, protože dnes se v Rumunsku situace spíše pozvolna zhoršuje. Dokladem toho byly i nedávné prezidentské volby. Nejen že všeobecně poklesla důvěra v představitele pravice, ale především vzrostla nebývale popularita politických extrémistů. Z voleb vyšel nakonec vítězně opět představitel sociální demokracie Ion Iliescu. Chvíli se mluvilo o menším zlu, avšak zdá se, že i bývalý prezident, který rozháněl svého času krize pomocí hornických nepokojů, se v mnohém přizpůsobil současné situaci. Jistým symbolem jeho nové politiky je to, že osobně pozval do země na návštěvu rumunského krále. A tak je pravděpodobné, že důležité reformy nastartované za Constantinesca budou pokračovat, pomalu, ale přece, jak je to ostatně v zemi dobrým zvykem.

od 19. 9. 2002