Tomáš Vašut

Patří folklor do rezervace?

Termín folklór označuje projevy tradiční lidové kultury, které nejsou materiální povahy, tedy lidové obyčeje, hudbu, tanec, přičemž z folkloru bývá zpravidla vydělována lidová slovesnost. V posledních desetiletích byly u nás s pojmem folklór spojovány především letní festivaly, existence souborů, poměrně známé byly tradiční jízdy králů nebo stavění májů. Naše obecnější povědomí se tak do značné míry upnulo ke spojování folkloru s představou tanečního vystoupení, které v sobě spojuje krásu lidového kroje a tradiční muziky s bujarým veselím. Skrze tento půvabný a veselý obal se u nás málokomu podařilo proniknout hlouběji, k podstatě lidové tradice. A přitom, možná, že je to právě sama lidová kultura ve své podstatě, kterou nechápeme, a kterou dnes zjevně postrádáme.

Tradiční lidová kultura byla ostatně opomíjena po celá staletí. Lidstvo se dělilo na elity, což byl národ sám, a na lid neurozený, čili sprostý. Tato středověká propast, pojištěná patentovanou stavovskou příslušností, byla přes veskerý universalismus či humanismus nepřekročitelná. Jistý významný posun v zájmu o prostý lid, spíše o jeho pozvednutí na racionálních základech nastal v Evropě za osvícenství, hlubší zájem o kulturu prostého lidu však přinesl až nástup romantismu v 19. století. Dodejme, že mnozí romantici objevovali nejen evropský venkov, ale na svých cestách bývali okouzleni také koloritem exotických zemí. Z osvícenského a romantického pojetí vzešlo moderní chápání národa a nacionalismus, jenž se při svých protiglobalizačních tendencích obrátil k vlastní lidove kultuře. Ač se to možná při našem současném vztahu k tradicím zdá k nevíře, byl náš národ postrádající elity obrozen právě na na kultuře venkovskeho lidu.

19. století však bylo kromě růstu živého zájmu o lidové tradice také obdobím jejich pozvolného úpadku. Přibližně od poloviny tohoto století páry je tradiční zemědělské prostředí vesnice stále více narušováno, na venkov vtrhnou továrny a železniční tratě, kapitalismis a nadhodnota. Tradice, která sice není neměnná, což dokazují např. vzájemné vlivy sousedních etnik, pozvolna upadá ve své podobě zachované z doby baroka. A není bez zajímavosti, že právě v této době se utvářejí naše moderní elity, česká buržoazie, snad je to jednou z příčin našeho novodobého skoncování se vším starým a tedy nutně zpátečnickým, s tím co nás příliš spojovalo s rodnou venkovskou hroudou, a to při vší úctě, které se jí u nás vždy dostávalo.

Na počátku 20. století a v meziválečném období je tradiční venkovská kultura v Evropě stále ještě poměrně živá, v některých oblastech takřka masívní. Zájem o rolníka je poznamenán sociálním přístupem a levicovými idejemi, ve třicátých letech se objevuje umělecká reportáž, která již není snahou zachytit světlé stránky života prostých lidí, ale zabývá se spíše jejich každodenními problémy. Zájem o lidové tradice se přesouvá výrazně do oblasti etnografie, tvůrčím způsobem se jich ujímají umělci, kteří v ní hledají nejen krásu, ale i oporu před zmatky moderní doby.

Nutno dodat, že svět elit a jejich umělá kultura, byla tradičně uvažujícímu venkovskému člověku vždy značně cizí a nepochopitelná. Příčinou nebyla ani tak úroveň vzdělání, jako zcela jiné chápání běhu světa, s čímž nutně souvisely i odlišné požadavky na funkci kultury. Pro lidovou tradici je příznačný opakující se, uzavřený běh času, v němž se střídají roční období, polní práce, církevní svátky, narození, svatba, smrt. S tímto cyklem souvisí ona zdánlivě neměnná konzervativnost folkloru. Tím spíše byla venkovskému člověku přelomu století a doby meziválečné cizí kultura moderny, která se navíc jako první v historii začala dravě šířit pomocí techniky. V této době dochází právě v českých zemích k velice zajímavému jevu. Odklon národa od tradic a zpátečnictví jak známo proběhl v novém státě velmi rychle a hlavně nečekaně důsledně. Mládež, která tehdy odchází do měst, však nejen že nepřijala beze zbytku individualistický životní styl elit, ale ani zcela nesplynula s tradiční městskou periferií. Podvědomé hledání ztracených tradičních hodnot, potřeba pospolitosti a ta nenadálá volnost našla odezvu v trampingu. A tak se jako jistý druh novodobého folkloru objevuje trampská píseň s její vůní dálek, motivem věčného útěku z měst. Je zajímavé, že tento útěk nemá romantické rysy návratu k vlastním kořenům, ale vytváří se lidová kultura do jisté míry inspirovaná tehdy vzdálenou, exotickou Amerikou. S tímto věčným útěkem ostatně bude do značné míry souviset i naše cestovatelská povaha. Češi zřejmě předběhli dobu. Zbytek meziválečné Evropy se tehdy spíše zmítal mezi modernou a tradicí, které se mnohde ujaly síly nejtemnější. Ukázalo se, že lidová tradice je stejně jako její nositel, prostý člověk, přes všechen selský rozum, v době světových hospodářských otřesů a propagandy lehce zmanipulovatelná. Snad si to zodpovědní mužové jen uvědomili příliš pozdě, a tak došlo k nejhoršímu.

Skutečný soumrak lidové kultury nastává v Evropě, nyní již skutečně jako celku, po druhé světové válce. Světadíl se rozdělil mezi dobré a zlé, kteří s absolutními požadavky zrušili tradiční vnímání hodnot. Na jedné straně tvrdá linie jednotně pokrokového kolektivního nadšení doprovázená absurditou násilí, na straně druhé mírněji prosazované, avšak do značné míry podobně destruktivní systematické budování blahobytu a individualismu. Na obou stranách požadavek horečného rozvoje, čili neustálého hospodářského růstu, který nadobro vyvedl zbytky obyvatelstva ze zajetí staletých představ do měst. To co trvalo desetiletí, musela zvládnout jediná generace. Ty co na venkově zůstali, převálcovala časem kolektivizace, televize a turistický ruch.

Určité představy o tom co je tradičně krásné sice zůstaly i na našem venkově, ale i autentický folklór byl nadále vytlačován takovými jevy jako je např. dechovka. Přitom již nejde o kvalitní českou dechovku, která byla známá po celém světě, ale z nějaké příčiny hodné hlubšího zamyšlení byla nahrazena sladkokyselým nálevem tzv. lidovky, čili umělou prostonárodní sentimentální tvorbou.

Až v této neblahé době se objevuje v Evropě folklorní hnutí,které se snaží upadající tradice nejen zachytit, ale prostřednictvím folklorních souborů vědomě udržovat při životě. Mimochodem, najednou se objevilo něco, co lidová tradice vlastně neznala, organizovanost. A díky vznikajícím festivalům se dokonce objevuje místo náhodně přihlížejících skutečné publikum.

Tohoto spontánního folklorního hnutí se samozřejmě zmocnila naše vládnoucí strana. A nejen to, rozhodla se, že si z něj udělá výkladní skříň socialistického blahobytu, s čímž souvisely přirozeně jisté výhody a subvence a souboráci občas směli reprezentovat v zahraničí. Fakt, že se komunistický režim o folklór tak převelice zajímal, nejenže značně poškodil dobré jméno celého folkolorního hnutí, vzešly z toho i škody jiné. A sice vypreparování tanečního a hudebního folkloru z rámce tradice lidových obřadů spojených s křesťanstvím. V rámci pásem lidových obyčejů se sice vždy předváděly i zvyky spojené s velkými svátky církevního roku, ale ani jejich silný pohanský substrát nebyl nikdy příliš zdůrazňován. Zůstávalo u podívané. Požadavek zněl: reprezentovat. Provedení muselo být špičkové a pokud možno strhující, což je sice na scéně paráda, avšak od jiných věcí se tak odčerpala energie.

Naštěstí u nás nedocházelo k takovým zásahům, jako např. v Rumunsku, kde některé uměle vytvářené texty na lidovú notečku opěvovaly tyrana. V tom zneužívání je ostatně zakódován i jistý postoj tradiční lidové mentality, spojený po staletí se zásadní potřebou přežít, vyhovět pánům, však my si mezi sebou rozumíme, myslíme si svoje a hloupý kdo nebere. Ono je někdy nebrat i nebezpečné. Ostatně rumunští venkované si také doma zpívali co chtěli.

Skloněnou hlavu šavle neusekne. Ale když se svět po roce 1989 změnil, dostalo se folklorní hnutí, dříve tedy poněkud hýčkané péči komunistického režimu na okraj společenského zájmu. Splaskl zejména zdroj státních subvencí. V této době horečného a svobodného zakládání společenských organizací však vzniká Folklorní sdružení České republiky, které si vytýčilo za cíl podporu nikoliv lidové tradice, ale těch, kteří se léta snažili o její zachovávání a prezentaci a časem se stalo zastřešující organizací nejen pro většinu souborů, ale i pro festivaly a jednotlivce.

Jaká je vlastně současná tvář folklorního hnutí? Začněme u festivalů, kde se vyloženě počítá s veřejností, čili publikem. Ačkoliv se i vesnických tancovaček jakožto společenské události účastnily i netančící panímámy a pantátové, před nimiž se případně mohla křepčící mládež jaksepatří předvést, jsou právě pozvaní diváci tou poválečnou novinkou, která z folkloru udělala do jisté míry představení. Největší známou show byla Strážnice, někdy hanlivě označovaná za folklorní Spartakiádu. Přestože na ni nikoho nenutili hromadně nacvičovat, měl ji stihnout podobný osud. Na příkladu tohoto velkého festivalu se nakonec ukázalo, že to folklor přežije, přičemž jistou výhodou festivalů zůstalo, že nejsou ryze komerční záležitostí. Zahraniční soubory přijedou za své a jako návštěvě se jim hradí jen pobyt, honoráře apod. se prakticky nevyplácejí. Z větších akcí stojí za připomenutí např. letní cyklus velkých i malých festivalů ve Valašském muzeu v Rožnově pod Radhoštěm. Vynikají mezi nimi Rožnovské slavnosti, a to zejména pro spojení folklorního festivalu s cyrilometodějskou poutí na Radhošti a myšlenkou slovanské vzájemnosti.

Od roku 1990 vzniklo dokonce několik zcela nových mezinárodních festivalů navíc, folklorní velmocí stále zůstává východní Morava. Kromě velkých festivalů převažují různé místní slavnosti, založené na stále živé lidové tradici, jako jsou masopusty, neboli fašanky s pochováváním basy, stavění a kácení máje, dožínky, hody neboli posvícení. Bývají zpravidla vázané na tradiční oblasti jako je nejen Slovácko a Valašsko, ale i Chodsko, Vysočina, východní Čechy, Haná nebo Slezsko, kde je živě zastoupen i folklor polské menšiny. V ostatních oblastech je o folklor výrazně menší zájem, i když dnes soubory najdeme i v severích Čechách a v pohraničí. Zvláštní situace je v Brně a Praze, kde existují kromě vojenského a studentských souborů také ty, v nichž se věnují vlastním tradicím ti, kteří se do obou metropolí přestěhovali ze Slovácka, Valašska a také ze Slovenska.

Do souborů chodí převážně mládež a děti, je to vlastně jedna z forem tzv. volnočasových aktivit. Repertoár souborů představuje nejen běžné tance párové, typické pro danou oblast, ale bývá většinou obohacen i o různé archaické tance, o verbuňky, odzemky, různé obyčeje, z čehož bývají sestavována tématická pásma. Je tedy třeba nacvičovat a secvičovat, náročná je také péče o kroje. Přirozeným stimulem fungování souboru je vystupování na festivalech, značný zájem je o výjezdy do zahraničí, i když jsou vzhledem k tomu, že si soubor musí cestu zapatit, finančně mnohem náročnější. Je ovšem pravdou, že jednotliví členové za takový výlet zaplatí jen zlomek toho, co by je stál komerční zájezd do ciziny i v případě, že letí třeba do Brazílie.

S vystupováním v zahraničí nebo s hostováním cizinců na našich festivalech jsou ovšem spojeny jiné problémy, a to nejen organizační. Jak je odlišný autentický folklór jednotlivých zemí, tak se různí i to, jak je s ním dnes v té které zemi nakládáno. Podobně jako u nás se například v Rusku nebo USA jedná o perfektně secvičená představení, jenže na rozdíl od našeho konzervativního pojetí jde většinou o stylizaci, často v dosti cirkusovém vydání. Jižní Evropa včetně Balkánu je naopak více autentická i v tom, že si zde folkloristi nekladou přílišné požadavky na perfektní provedení a také festivaly nejsou přehlídkou bravurní organizace. A naši nejbližší německy mluvící sousedé mají zcela odlišné, velmi komorní pojetí folklóru, kdy základem jsou různé krojované vícegenerační spolky a existuje jen velmi málo mezinárodních festivalů.

Nejbližší našim představám o správném fungování folklóru tak zůstávají vize střední Evropy. Včetně Pobaltí, které se důrazem na autentický taneční projev a kroj výrazněji vymyká ruskému vzoru. S rozpaky je však často přijímán fakt, že mnohé soubory přijíždějící k nám z Pobaltí tančí pouze na reprodukovanou hudbu, přičemž jsem byl sám nedávno svědkem adaptování tradičního tance na rytmus rokenrolu. Slovenský a maďarský folklór, který se blíží pojetím našemu, má jednu ohromnou výhodu, je stále pociťován jako živé národní dědictví a navíc se v obou zemích těší i poměrně značné státní podpoře. V další folkolorní velmoci, Rumunsku, sice peníze chybí, zato je zde více autentických projevů a velmi silná návaznost i na jiné projevy lidové tradice.

Pokud jde o Slovensko, právě na jeho příkladu si lze velmi dobře všimnout, že těm, kteří neztratili k folkoru hlubší vztah, jej nemohla zprotivit ani ta léta falešné propagace za bývalého režimu. A není to jen temperamentem slovenských či jihomoravských melodií. Kdo někdy slyšel a viděl živé vystoupení Chodů nebo souborů z Vysočiny, pochopí, že ani v Čechách nejsou tradice žádná ufňukaná lidovka.

Tak nám z té barokní prostonárodní krásy stále zbývá alespoň folklór, soubory a festivaly. Co ale bude s lidovou kulturou? S tou, jejíž podstatou je spontánně se vyvíjet podle jistých ustálených pravidel, a kterou u nás již zřejmě tradiční folklór nespasí. Nastaly totiž především dvě podstatné změny. Zatímco dříve byla většina lidí odkázána do značné míry na vlastní síly, tedy nucena nějak se zabavit a zapívat si, s postupujícím rozvojem reprodukční techniky jich začala být většina spíše bavena, což v podstatě vyhovělo požadavku nikoliv bavit se, nýbrž spočinout v jisté příjemné nirváně. Dnes jsou však do značné míry pasívní spotřebitelé kultury nuceni přijímat spíše to co nabízí zábavní průmysl, který má s lidovostí společnou snad pouze jistou cyklickou neměnnost.

Pravdou je, že tohle všechno bylo i dříve, že kramářské písně byly stejně hororové a pouťové atrakce minulých staletí nebyly o nic duchaplnější a maňáskové v loutkovém divadle byly skutečnými gangstery a akčními hrdiny. Problém je v tom, že se ve zcela zvráceném poměru z kolotočové zábavy stala trvalá nirvána osvíceného televizního věku. A nejen nirvána, ale i deprese z toho velkého světa a nedostižných idolů. Ne nadarmo býval hrdinou pohádek hloupý Honza. Nejsmutnější je, že to prostý člověk svým selským rozumem stejně prokoukne, jen z jisté dávky vrozené pohodlnosti a smíření často přizná, že pro něj to stačí, že si potřebuje hlavně odpočinout. Odchodem mladých lidí do měst se rozpadlo s tradiční rodinou také tradiční venkovské společenství, pospolitost v níž byla kulturní tradice předávána. V městském domě se lidé nepotkávají při práci, starostech a radostech, spíše se míjejí jako náhodní a na sobě víceméně nezávislí nájemníci. Nástup pasivity samozřejmě nebyl hromadným usednutím k televizoru, mnoho lidí si našlo koníčky, zájmy a přátele a tak se stále chodí na pivo, místo se sousedem s kamarády.

Co bude dál? Možná za postmodernou nastane neplánovaně namísto uniformního globalizovaného světa nějaký univerzální novodobý středověk i s jeho roztříštěností, kde bude mít své místo na slunci bez nároku na posměch i lidová kultura. Asi by měla daleko k tomu co je dnes chápáno jako folklór, tedy k barokní selské parádě. Že by to znamenalo opět dvě kultury a středověkou propast? Možná. Dnes ovšem stojíme spíše před pastí snah po vytvoření jednotné evropské, neřku-li světové kultury a světonázoru. A je zatím stejně tak dost dobře možné, že do té pasti nakonec jednou setrvačností spadneme i s celou euroatlantickou civilizací.

Ostatně, kdo ví jestli se dnešní romantický zájem o umění různých exotických národů opět nějak obrozenecky nezvrhne v nadšené hledání vlastních kořenů. A pokud jde o živý folklór, třeba i ten zůstane zachován. A dost možná, že se lidovou hudbou a pohádkami bude ještě dlouho inspirovat umění a vyprávění staříků o konci 20. století bude prezentováno jako příběh, který se udál za devatero řekami a devatero horami.

od 19. 9. 2002