Tomáš Vašut

Sedmihradsko a Maďaři

Maďarsky se jmenuje Erdély, čil „země za lesem“. Z toho vychází také rumunské pojmenování Ardeal. Kromě toho zná rovněž pojmenování Transilvania, které vychází z latiny. Transylvánii zná i čeština, i když se používlo spíše označení Sedmihradsko, jehož vzorem je německý název Siebenbürgen, což je trochu matoucí, ale těch sedm hradů má země aspoň ve znaku.

Sedmihradsko vlastně vzniklo tak, že bylo před tisícem let připojeno k Uherskému království, jehož bylo součástí převážně jako dědičné knížectví. Tomu připojení vděčí Sedmihrady dodnes za mnohé: západ, ostatně i rumunské národní obrození vzniká právě zde, na území Dácie, pod vlivem styků řeckých katolíků s Římem. Mnohdy to ovšem stálo hodně krve.

Zajímavé je, že s tím souviselo zpochybňování kontinuity rumunského osídlení. Pokud jde o Maďary Postupně osídlili zejména údolí , města a severozápad. Hornatý jihovýchod osídlili uherští králové Sikuly, kteří zde vlastně hlídali hranice. Měli výsady. Když o ně přišli, část jich odešla do Moldavska, kde dodnes v okolí města Bacău žije maďarská etnografická skupina Csángó. Sikulové mají některé zvláštní rysy, mj. katolíci na rozdíl od převážně kalvinistů. Zároveň jsou pro starobylost nářečí a zvyky Sedmihradci považováni za nejmaďarštější, kromě Sikulů také oblast Kalotaszeg.

V maďarském povědomí je však Sedmihradsko symbolem boje za národní svobodu. Většinou to byly historické události, jež zasáhly celé Uhry, od selské války v letech 1437 až 1438, přes Dóžovo povstání (1514) a turecké války až po povstání sedmihradských knížat Gábora Bethlena a Františka II. Rákócziho proti Habsburkům v 17. a 18. století až po maďarskou revoluci 1848 -1849, přičemž Sedmihradsko zpravidla zažilo jejich krvavá zakončení. Zatímco pro Rumuny byla Trianonská mírová smlouva vyvrcholením snahy po národním sjednocení, v Maďarsku byla chápána ztráta Sedmihradska v roce 1918 jako vyvrcholení těchto tragických dějin. Později byla sedmihradská otázka zneužívána nacistickým Německem, které potřebovalo zavléci oba spojenecké státy do války na východě. K Maďarsku byla Vídeňskou arbitráží připojena severovýchodní polovina Sedmihradska, zatímco Rumunsku byly slibovány územní zisky na Ukrajině. Obdobně se později zachovala i Moskva, která se snažila využít sporů o Sedmihradsko k rychlejšímu prosazení komunistických režimů. Další z velkých tragédií pak pro Maďary bylo období Ceauşescovy diktatury, kdy byla maďarská menšina systematicky pronásledována. Mnozí v osmdesátých letech Rumunsko opustili, aby našli azyl ve formálně spojeneckém socialistickém Maďarsku.

Dnes v Rumunsku žijí přibližně dva miliony Maďarů. Nemají statut národnostní menšiny, ale jsou spíše považováni za rumunské občany maďarského původu. Částečně je to dáno pojetím národnosti vycházejícím z francouzského vzoru a do jisté míry obavou z možných důsledků emancipace sedmihradských Maďarů. Dodejme, že před dvěma roky zvířila veřejné mínění v Rumunsku například otázka samostatnosti maďarské části klužské univerzity. Situaci Maďarů v Rumunsku je ovšem možné považovat za poměrně dobrou. Mají např. vlastní významnou politickou stranu a celkově mají i lepší životní úroveň. Dnes, kdy politickou zvůli v zemi vystřídala chudoba a ztráta pracovních příležitostí, odcházejí mnozí sedmihradští Maďaři hledat zaměstnání v Budapešti i jiných městech v Maďarsku. V současné době Maďarsko navíc připravuje pro krajany zvláštní statut zahraničního Maďara. Je znát příliv financí...

MAĎARSKÁ LITERATURA V RUMUNSKU

Samostatný pojem sedmihradská maďarská literatura vzniká teprve po první světové válce. Tehdy se začala vyvíjet v rámci nového státního celku, v němž byla většinovou kultura rumunská. Je nejvýznamnější z maďarských menšinových literatur, zdaleka ne pouze kvantitativně nebo kvalitou, ale také pro svou nezávislost na Budapešti a tím, jakou měrou obohacuje národní maďarskou kulturu. Nesporně to způsobila i skutečnost, že již dříve si zde literatura zachovávala určitý svéráz, daný samostatným historickým vývojem Sedmihradska a také jeho mnohonárodním charakterem. Kluž pak představovala vždy značně samostatné kulturní centrum, což umožnilo konsolidaci a následný rozvoj maďarské literatury v Rumunsku. Přispělo k tomu částečně také to, že se Rumunsko stalo ve dvacátých letech jedním z cílů maďarských emigrantů, kteří byli nuceni odejít z vlasti před Horthyho autoritativním režimem.

Se začleněním Sedmihradska do Rumunského království vyvstal jeden dílčí problém zdánlivě terminologické povahy, a to otázka vlastního vymezení menšinové literatury. Levicově zaměření kulturní činitelé kolem časopisu Korunk, zejména Gábor Gaál, prosazovali tzv. „romániaiság“ čili vázanost maďarské literatury na kulturní prostředí celého sjednoceného Rumunska, tedy nejen na Sedmihradsko samotné. Tomu do jisté míry oponovali zejména spisovatelé kolem časopisu Erdélyi Helikon, jež spojovala myšlenka tzv. „transilvanismu“, vymezování maďarské menšinové kultury v rámci svébytného regionu. Za jeden z nejcharakterističtějších rysů totiž považovali její soužití s tamní kulturou rumunskou a saskou, což mimo jiné způsobovalo, že šlo o regionalismus velmi otevřený vnějším podnětům a kulturní spolupráci. Obě tyto myšlenky byly v tehdejší politické situaci průvodním jevem snahy po vytvoření centralizovaného moderního Rumunska i méně úspěšných snah zachovat nověpřipojeným zemím jistý autonomní statut.

Oblast kde maďarská literatura vzniká je i dnes téměř výhradně omezena na území Sedmihradska, zvláště současná díla však svou tématikou tento regionální rámec často překračují a je v nich patrné soužití s rumunskou kulturou v rámci širšího státního celku.Zároveň je v Sedmihradsku poměrně silný regionalismus patrný i u autorů rumunských. Směle můžeme vlastně mluvit také o jedné víceméně regionální podobě maďarské kultury v Rumunsku, o tvorbě tzv. sikulských spisovatelů. Ve třicátých letech to byla např. „sikulská triáda“ v čele s Áronem Tamásim, jehož tvorba je ovlivněna prostředím těchto maďarských horalů, jejich svéráznou povahou, katolickým mysticismem nesoucím stopy pohanství. Vyprávění někdy mají rysy lidové pohádky, jindy na sebe berou pochmurnou podobu starobylých sikulských balad.

Pro maďarskou literaturu v Rumunsku je typický také častý návrat k tématům historickým, k významným okamžikům pohnutých dějin Sedmihradska. Převážně tragické události inspirovaly i jiné spisovatele než sedmihradské, v době meziválečné se však zejména vlivem výrazné osobnosti Károlye Kóse i jiných vytvořil jistý názor, že historická tématika je literatuře sedmihradských autorů nejvlastnější. V Sedmihradsku byla nesporná tradice tohoto žánru, jemuž se v 19. stol. věnoval zejména Zsigmond Kemény a každopádně zde byly historické události i v dílech pozdějších spisovatelů vždy prožívány do značné míry jako osobní tragédie.

V Sedmihradsku se v meziválečném období podobně jako v Maďarsku vytvořily dva literární tábory, reprezentující představitele literatury zaměřené v duchu prosazování umělecké dokonalosti formy a těch, kteří se zejména pod vlivem levicových názorů soustřeďovali především na realistické ztvárnění a obsahovou stránku. Mezi maďarskými spisovateli v Rumunsku však literární sváry nikdy nedosahovaly takové intenzity jako mezi „urbánními“ a „lidovými“ v Maďarsku přičemž velmi prospívaly tvůrčímu ovzduší. Navíc většina spisovatelů publikovala Erdélyi Helikon i v levicově zaměřeném Korunku, časopisech, které v podstatě vytvářely rámec literárního života sedmihradských Maďarů.

Nejdříve založili spolupracovníci novin Keleti Újság, vedeni Károlyem Kósem, roku 1924 nakladatelství Erdélyi Szépmíves Céh, jež mělo za úkol vydávání a podporu výhradně umělecky hodnotných děl. Publikace tohoto nakladatelství se mj. vyznačovaly mimořádnou grafickou úpravou a paralelně byly vydávány také levné brožované výtisky. Právě nesporný úspěch tohoto nakladatelství významně podpořil vůli maďarských spisovatelů v Rumunsku po sjednocení, jehož průkopnicí byla Mária Berde. Spisovatel baron János Kemény nabídl v roce 1925 zámek v Marosvécsi (Brâncoveneşti) jako místo setkání spisovatelů, které se pak uskutečnilo 18. července 1926. Tak byl založen Helikon, volné fórum spisovatelů různého zaměření, jehož prvořadým cílem byla obnova maďarského literárního života v Sedmihradsku. Helikon nebyl příliš institucionalizován, měl však osnovy činnosti, jež proklamovaly zvláště spolupráci s rumunskými a německými spisovateli, zřízení výboru pro řízení zminěného nakladatelství a také založení časopisu.

Časopis Erdélyi Helikon vyšel poprvé v květnu 1928. Ohlas byl veliký, do časopisu přispívala i většina významných spisovatelů žijících v Maďarsku. V roce 1929 se stává jeho šéfredaktorem Aladár Kuncz. S ním je spojen velký důraz, jenž byl programově kladen na publikování čistě literárních hodnot. Kuncz ve svém článku Tíz év (Deset let) vytyčuje nejen program objevení Sedmihradska a naplňování jeho kulturního odkazu, velký důraz je kladen na otevřenost a snahu po dosažení evropské úrovně. S tímto úsilím se kryje již zmiňovaná myšlenka transilvanismu, který prosazovali právě Kuncz a Károly Kós. Bylo zde uvedeno mnoho překladů rumunských spisovatelů, mnozí současníci a zejména klasici, např. Ionu Creangovi bylo věnováno v roce 1937 zvláštní číslo.

Oblastí v níž však časopis zaostával byla po celé meziválečné období literární kritika. Vlastně nebylo nikoho, kdo by se jí na stránkách časopisu soustavněji zabýval, spisovatelé si psali hodnocení navzájem. Tento úkol úspěšně převzal až časopis Korunk Gábora Gaála. Korunk však nebyl již tak výhradně literárně zaměřen. Vznikl v únoru 1926 a byl původně proklamován jako kulturní liberálně-demokratický časopis. Ryze levicové zaměření získal poté, co se jeho šéfredaktorem stal v roce 1931 Gábor Gaál, stoupenec marxismu avšak také velký organizátor, jenž dokázal v 30. letech časopis zachránit před hrozícím zánikem. Přirozeně byla i zdejší kritika ovlivněna estetikou realismu, před válkou pak zdůrazňováním protifašistické angažovanosti apod., přičemž poněkud militantněji vystupující Gaál a jeho spolupracovníci vytýkali časopisu Erdélyi Helikon „neplodnou romantiku“ a vzhledem k tomu, že z politických důvodů prosazovali tzv. „romániaiság“, napadali Erdélyi Helikon také pro „transilvanistické“ názory.

Není jistě bez zajímavosti, že se maďarská sedmihradská literatura dočkala nejen úspěchů v Maďarsku, ale i velkého množství překladů do rumunštiny. Přibližně od počátku sedmdesátých let až do dneška představuje sedmihradská maďarská literatura velmi významnou část z celkového množství titulů přeložených z maďarštiny. Zejména na konci sedmdesátých let tak mohli být v překladu vydáni i mnozí významní současníci, např. prozaici András Sütő nebo Ádám Bodor. V dílech těchto sedmihradských autorů se odráží stejná bolestná zkušenost života v tehdejším Rumunsku, pro rumunského čtenáře však zachycená odlišně, z pohledu menšiny. I pro nás může být maďarská sedmihradská literatura, která je součástí nám velmi blízké maďarské kultury, klíčem k lepšímu pochopení nejen rumunsko-maďarských vztahů, ale i dnešního Rumunska samotného. V českém prostředí je však dosud téměř neznámá. Jediný román, Tamásiho Sikulský kralevic (Szűzmáriás királyfi), vyšel poněkud nešťastně za války, něco málo bylo otištěno v literárních časopisech, např. povídka Dopis z bílé věže od András Sütőa. Velká část sedmihradských autořů byla sice zařazena do Slovníku spisovatelů, avšak samostatné dílo, které by se maďarské literatuře v Rumunsku podrobněji věnovalo, zatím v češtině neexistuje.

od 19. 9. 2002