Ádám Bodor

z maďarštiny přeložil Tomáš Vašut

Jedním z nejvýznamnějších současných představitelů sedmihradské maďarské literatury je prozaik Ádám Bodor (nar. 1936). Píše povídky a črty, v nichž je mistrem lakonického výrazu. Používá velmi omezené množství motivů, jež však jsou ve své vnitřní podstatě jakoby nekonečně proměnlivé a směřují k hledání všelidských hodnot. Bodorovými hrdiny jsou prostí lidé, dějový rámec je zdánlivě všední, vždy se však objevuje nějaké narušení každodennosti, které způsobí krizi. Působivá je zvláštní Bodorova kompozice, velmi prostá, téměř nezřetelně posunující děj až k nečekaně prudkému závěru. Taková je povídka Plus-mínus jeden den, podle níž byla nazvána jedna z jeho sbírek (Plusz-mínusz egy nap, 1974). Zdánlivě klidné až apatické chování propuštěného vězně v ní nenápadně vyústí v promyšlenou sebevraždu. Dalšími vydanými sbírkami jsou např. A tanú (Svědek, 1969), Megérkezés északra (Příjezd na sever, 1978).

Zde otištěný překlady dvou jeho povídek je nejen pokusem představit českému čtenáři tohoto významného autora, který výrazně zapůsobil zejména na čtenáře v Maďarsku, kde v současné době žije. Je v nich zachycena atmosféra strachu a vykořeněnosti typická pro Rumunsko let osmdesátých. Povídka Vlkodlaci je metaforou praktik státní bezpečnosti. Domovní prohlídka, při níž nebude nic ponecháno náhodě, se stává noční můrou. Osamělý průsmyk někde mezi Sedmihradskem a Valašskou nížinou se stává symbolem pocitu opuštěnosti člověka ztrácejícího své kořeny, pocitu zvláště silně prožívaného právě sedmihradskými Maďary.

Jaký je vlastně takový průsmyk?

Ačkoliv nebylo nikde poblíž žádné lidské sídlo, prima v průsmyku, u státní silnice spojující dvě nížiny, se ve větru klimbala na červenobílém sloupku cedule označující autobusovou zastávku. Autobus tudy projíždí každým směrem dvakrát denně, ráno a v podvečer.

U paty sloupku seděla osamělá dívenka. Měla na sobě trochu nedbale ušitý, obyčejný hnědý plášť, na bosých nohou levné boly. V ruce držela síťovku s okurkami k nakládání. Přijela od jihu ranním autobusem, odněkud, kde se daří okurkám.

Takový průsmyk je dost větrné místo, ve čtrnácti stech metrech zpravidla bývá větrno, i za pěkného počasí šaty na člověku jen vlají. I té dívence, přestože seděla zády k zídce, povlávaly cípy pláště, nad ní povrzávala cedule autobusové zastávky.

Nebe bylo jasné. Do obou nížin bylo daleko vidět, do severní trochu dál, i když se na západě ztrácela v bělavém oparu. K západu a východu vybíhaly zalesněné i holé hřebeny hor, z vyšších horských hřbetů se táhly jazyky sněhu až k samé hranici lesa.

Trochu níže byla pod průsmykem v jedné serpentině sběrna mléka. Z horských salaší sem mléko sváželi na povozech celé dopoledne. Deštěm vymleté cesty se napojovaly na silnici v průsmyku, podél kodrcajících se vozíků běželi chlapci ze salaší.

„Nechceš svézt kousek dolů?“ – volali na dívenku.

Dívenka se na ně skoro nepodívala. Jen zavrtěla hlavou, že nechce.

V průsmyku zastavilo také několik nákladních aut. Zatímco motor chládl, dívali se šoféři kolem, nahlíželi do obou údolí, kde v hloubi jehličnatých lesů probleskovaly serpentiny. Také oni se zeptali dívenky, jestli nechce někam kousek svézt. Ale dívenka nechtěla ani na jih ani na sever.

Kolem poledního, když kolem ní salašníci pospíchali k domovu, ptali se znovu, jestli nechce svézt kousek nahoru. Ale dívenka nechtěla jet ani nahoru.

Seděla u paty sloupku a dívala se do dálky. Jen zřídka vstala, narovnala si šaty a přešla přes silnici, vypadalo to, jako by si prohlížela místo, kde dříve seděla zahleděná do dálky. Její tvář byla jakoby nepřítomná, podívat se jí tak zblízka do očí, ale to by se nejspíš polekala. Tak ji tu zastihl i podvečer.

V podvečer bývají hory trochu smutné. Pustý průsmyk, z nějž je vidět daleko k severu i jihu. Osamocená dívenka, kterou není radno polekat.

Když přijel půlsedmý autobus, nastoupila a jela dál k severu.

Vypadala trochu městsky, trochu venkovsky, trochu nejistě, trochu tvrdohlavě, přijela z jihu, někam dál k severu vezla okurky, zůstala jeden den v průsmyku.

Teď už se zdálo, že od rána čekala jen na ten půlsedmý autobus. A možná přece jen na něco jiného, možná marně. A možná jenom chtěla vědět: jaký vlastně je takový průsmyk?

Vlkodlaci

Zvoní. Za dveřmi postávají dva vlkodlaci. Už se známe, tvrdí, já jen přikývnu a pro někoho jiného snad s nepochopitelnou zdvořilostí jim dokořán otevírám dveře. Když u někoho vlkodlak vyčká, až je vpuštěn je to mimořádná událost, je třeba brát to jako poctu. Než dveře znovu zavřu, rozeběhnou se po bytě a hned se poschovávají. Bytosti jsou to nejen hrozně mazané, ale také netrpělivé a popudlivé. Sám od sebe se otevře jeden šuplík a jeden z vlkodlaků, jménem Hlebena, s ním prudce lomcuje. Posaď se raději na židli, začínám mu hned tykat, neboť vzhledem k jejich přirozenosti, se vlkodlakům tykat sluší. HIebena na to jen vyplázne jazyk, načež se šuplík sám od sebe zavře. Neboli, jak by řekl obyčejný smrtelník, šuplík se zavře vlkodlakem. Druhý, jménem Semikurkán, se hrabe v kuchyni. Uh, uh, heká, co se tam, proboha, děje. Vyhrabal vzadu v komoře hrnek sádla, sádlo je ztuhlé na kost. Jestli máš hlad, řekni si, něco ti uvařím. Ó kdepak, já hlad nemám, povídá Semikurkán, naopak, byl bych rád, kdybys mi půjčil tenhle hrnek. Na mou věru, že ho vrátím. To sádlo ti tu samozřejmě nechám. Dobrá, povídám, tak ho roztopíme, hrnek si můžeš vzít. Hlebena vytahuje zpoza skříně stařičké žehlící prkno. A já chci tohle, tenhle krám. Jenom z něj odpářem to opálené plátno, protože pod ním, no, co to tady máme? Blebour a okolí, měřítko jedna ku sedmdesáti pěti tisícům. Jenže my se nechystáme do Blebouru a okolí, takže zakázané mapy jsou nám na dvě věci. My potřebujem jen to prkno. Chtěl bych říct, že si vyprošuji, co to má znamenat, jaký Blebour a okolí, jedna ku sedmdesáti pěti tisícům. Ale nevydám ze sebe hlásku. Semikurkán mezitím na plynu roztápí sádlo, přidržuje se kraje hrnku. Jen pojďte, pojďte sem, volá, jakmile mě spatří, a velkou vidlicí na smažení vytahuje z hrnce šestiranný bubínkový revolver, rozhlíží se a čeká, až z něj okape mastnota. No a náboje, ptá se, ty jsou kde? Protože ty tady tutově nebudou, to sám dobře víte, že jim teplo nedělá dobře. Zblednu, cože, jaké náboje, ale nevydám ze sebe hlásku. Nuže? Přede mnou stojí Hlebena a Semikurkán. Nuže?

Zvoní. Shazuji se sebe peřinu, naboso, po špičkách jdu ke dveřím. Je to můj synovec, nejmladší Svanczovic kluk, stojí tam mezi dvěma obrovskými kufry v zasněžené lyžařské čepici. Jakmile vstoupí, pronikne dovnitř ranní chlad.

Pojď, pojď dál, říkám. Pojď, já mám nejspíš halucinace. Snad to brzy přejde.

Doma je zima jak v morně, Svanczovic kluk si mne promrzlé ruce, počkej, hned si trochu zatopíme. V kuchyni zapaluji plynový sporák, otevřený plamen místnost rychle vyhřívá. Ukrojím dva krajíce chleba, vyhrabu z komory hrnek sádla, namažu z něj na chleba, posolím a posypu paprikou. A víš co, najíme se pořádně, povídám, roztopíme si to všecko. Zatím tady jen pěkně zůstaň, u mne.

od 19. 9. 2002