TEXTY č. 3 (PODZIM 1996)

[próza][poezie][recenze]

PRÓZA

René Kočík: Karpatské léto

Jan Oreb: Zápisky XY

René Kočík: To kolem (z deníku narcistního brepty)

René Kočík: Karpatské léto

Léto vonělo podzimem. A podzim byl žlutý. V létě se má nebýt doma. Má se kamsi vytáhnout a být. Tak táhnul jsem: létem do členité mužné krajiny žensky zvlněné (Kadlečík).
V Karpatech ve vesnici K. učil jsem se koločavsky. Vím už, že gati jsou gatě a že strašák na poli se řekne čučelo. Místního psa Dicka opil jsem plzeňským pivem z plechovky. Dobrmaní štěně výskavě se pomotávalo po dvorku; potom v rohu, před šopou nadělalo velkou louži. Také v řece jsem se koupal, když divoké včelstvo mne popíchalo. Plaval jsem proti proudu, avšak pohledem ke břehu zjišťoval jsem, že plynu směrem zcela opačným. Řeklo mi to mnoho. Jako poutník na bezcílné pouti hledající soutěsku, která by vedla zpátky do minula. Peče-li se šašlyk na prudkém ohni, spálí se!
A pak na Strimbě. Na tom kopci dooblačném, rozložitém a javorový list připomínajícím. Nad hranicí bukovou pronikavě voněla rozpalovaná pryskyřice sukovitých borovic a smrků. Teplo dne, křikot ptactva, dlouhá viditelnost. Pastevec se jmenoval Vasil. Křivil úsměv přirozeně a v ústech blýskal zlatem, nebo tmou. “A chlapče, je to pravda, že i Američané žijí lépe než my?”...(?!)... Zase se stmívalo. Dole v údolí se slévaly Koločava s Tereblou, dvě pentle, které se horám svezly k nohám (poeticky psáno). Mračna nad západním obzorem měla do ruda obarvená břicha, přes hory se převrhovalo černo, vodnaté a s blesky. Čarovná je bouře, listí rve a povídá ... Jer u ovom kraju šuma, naboranom planinama kao komad papira, koji se spremamo baciti u péc, još žive dogadaji, kakvima se hezazleno smješkamo samo zato, jer se kod nas ne zbivaju već stoljećima... “Neboť v tomto kraji lesů, zvrásněném horami jako kus papíru, který se chystáme hodit do kamen, dějí se posud děje, jakým se bláhově usmíváme jen proto, že se u nás nestávají již po staletí...” (Olbracht).
Je soumračný nekarpatský večer. Desítky městských neónů ženou mi do očí koločavskou tmu.

Jan Oreb: Zápisky XY

...

Snažil jsem se vytěsnit nervozitu z místnosti, ve které jsem vyčkával už dobré dvě hodiny, několika cigaretami a kradmými pohledy na nástěnné hodiny. Nepodařilo se. Vyšel jsem ven. Počítal jsem kolemjdoucí popelnice, abych se uklidnil. Obtloustlá paní, starající se zřejmě s neskrytou láskou o veřejné blaho, mne taktně upozornila, že mám obuty návleky, které jsem si patrně zapomněl vyzout při odchodu z nějaké ordinace, nebo podobného zařízení. Poděkoval jsem se souhlasným úsměvem a nacpal je jedné z míjejících do otevřené huby. Paní to udivilo, ale nakonec přece jen vyrazila na pomoc dalším obětem.  Posedlost láskou. Přetéká jim přes holé pupky, kape z nosu a přesto jí nemají dost.
Jdu. Nedívám se kolem sebe. Nezajímáte mě. Na nádraží mají vlažnou a hořkou kávu. Už se nemohu dočkat až vhodím minci do automatu. Slastné opojení. Kelímek zmačkám a upustím do krabice z odpadky. Jako obvykle. Pokračuji v cestě. Pod nohama mi vrže sníh. Připomíná mi to skřípot staré skříně, kterou jsme mívali na chalupě, kde bydlela bába. Trávil jsem tam prázdniny s otcem. Bába byla tlustá a hodná. Dávala mi mentolové bonbóny, které nosila jen tak bez obalu v zástěře. Bývaly plné chlupů a smetí, ale to mi vůbec nevadilo.
Utíkal jsem vždycky k potoku, opláchl je a silně z nich vycucával všecku jejich sladkost. Pak jsem si lehl na břicho, hleděl do vody a čekal, jestli neuvidím nějakou rybu. Věděl jsem, že v potoce žádné nejsou.
Kolem projela tramvaj s několika málo cestujícími. Cosi na mě pokřikovali. Ve skříni mi bába schovávala hračky v hnědém kufru. Byl hodně těžký a nabíral na váze s každými dalšími prázdninami, neboť obsahoval spoustu podivných zbytečností, nalezených nejčastěji právě u potoka a v něm. Bába umřela na cukrovku. Od té doby nejím bonbóny. Otec prodal chalupu, aby zapomněl. Měl ji rád. Vím to.
Na kopci nad městem nejsou vidět žádné hvězdy. Už ani tam ne. Jen spousta osvětlených bytů, lamp a blikajících reklam. Lidé už zapomněli na nebe. Nedivím se, když nejsou vidět hvězdy.
...

René Kočík: To kolem(z deníku narcistního brepty)

pondělí 20. února 1995

Do tramvaje na Těšnově přistoupili dva kominíci. Bílé, trochu ušmudlané čepičky, kožené opasky, promaštěné brašny. Zálibně jsem pozoroval to rychlé reflexivní nahmatávání kolem. Pěkná děvčica naproti na sedadle svírala mezi prsty nápadně velký dřevěný knoflík svého kostkovaného zimníku. Mladík vedle se přes zip bundy prodral až ke košili. Co si přáli? Hluboce jsou v nás některé pověry zakořeněny. Tato je moc pěkná. Jako zbrašovský Antoníček. Žmoulal jsem knoflík u gatí a přál si ... co jsem si přál? To se přece neříká!

pátek 31. března 1995

Zjišťuju, že mé psaní se v posledních dnech rozteklo v beztvarou, směšně naivní hmotu úvah, drbů, recenzí a glos, jinotajných výlevů: prázdného mlácení kolem sebe ve snaze zachytit náctiletost náctiletostí, opatřit si svědka svého dozářijového počínání v roce 1995. Nevím, jak dál tento deníček vést, opravdu. Pro vydání prvoplánově určené zapisování mne svazuje, tuším trochu, co se smí a co už asi ne: ó, já chtěl bych toho povědět.
Zhlédnutí filmové adaptace Hrabalovy Hlučné samoty dnes odpoledne v Lucerně mi dalo pořádně zabrat. Už dlouho jsem s takovým potěšením nevítal závěrečné titulky. A nebyl jsem sám, byli jsme minimálně dva. Po strávení tohoto nešťastného uchopení hrabalovské látky jsem dospěl k názoru, že žádná osoba ženského pohlaví se s Hrabalem nemůže na filmovém plátně slušně vypořádat. Natož aby nějak výrazně ohrozila dosavadní Menzelův monopol! Ta režisérka, Caisová se jmenuje, četla Samotu patrně na záchodku mezinárodního rychlíku Detvan v úseku trati Martin - Bánská Bystrica, že se snažím být tak přízemně vtipný. Jinak si to vysvětlit nedovedu. Nevím, proč nedostalo přednost či nebylo aspoň uplatněno menzelovské vidění Hrabalovy poetiky (?!), toho jiskřivého psaní nenapodobitelně povyšujícího prostý hospodský život v originální literární tvar? Abych se ze zajetí nepříjemného zážitku vymanil, nevidím to jinak, budu muset sáhnout po knize, a když už ne celou, tak si přečíst minimálně pasáž o pražských kanálpucrech, kteří zbaveni svých akademických povolání, píšou v zapáchajícím podzemí knihu o pražských kloakách a kanálech.
(16. 5. 1995: Neodolal jsem a ten krátký úryvek tady zapisuju: “Nejraději jsem chodil za klukama do sklepa s ústředním topením, kde byli prací přivázáni jako psi u boudy univerzitně vzdělaní lidé, kteří při své historii psali historii svého věku (...) Nejraději jsem se kamarádil s kanálpucrama, dva akademici tam pracovali a při tom psali knihu o kloakách a kanálech, které procházejí a křižují se pod celou Prahou, tady jsem se dozvěděl, že docela jinačí fekálie přitékají do čistících stanic v Podbabě v neděli a jinačí v pondělí, každý všední den má svou charakteristiku, a tak lze sestavit grafikon průtočnosti fekálií, podle příkonu prezervativů lze zjistit zpětně, ve kterých pražských čtvrtích se souloží více a ve kterých míň...”)
Zavírám nyní poznámkový blok, jdu do koupelny, dlouze na sebe nechám padat horkou pršku, myšlenky utíkají, sbíhají se v jiných rovinách. Ty, čtenáři, zavři “knihu” a jdi spat, třeba.

pondělí 3. dubna 1995

Přítomnost bez vědomí budoucnosti je sladká a může být. Ale to si mohu dovolit říci potichu a dnes.

Čtu Divišovu Teorii spolehlivosti. Stále více mne uchvacuje literatura reflektující život tím “nejprimitivnějším” způsobem. Hovořím literatura! Hnusí se mi bezduché herecké či jiné “memoáry”, ty nestoudné, plytké, opravdové drbárny. Popisně kýmsi sestylizované sentimentální kafové žvanění starých dam a pánů, chichotavé odhalování hříchů mládí, lkavé připomínání slávy zralosti.
Ale Diviš, to je něco jiného! To je z toho lepšího soudku dnešní “inflace autencity”. Jednověté až několikastránkové myšlenky a úvahy vyvedené v originálních, jazykově bohatých a ucelených obrazech prozrazují velkého básníka, který se literárním zachycením “zbavuje soukromého utrpení, kterým vykupoval své dílo”, bez něhož by toto ani vzniknout nemohlo... “Mělo by tomu tedy být vlastně obráceně, totiž aby právě tento život byl vydán v obrovském fasciklu jakožto dílo a docela vzadu, jakožto rejstřík nebo kritické odkazové poznámky, i jeho literární dílo (I.D. 1967)"
To je ono! To je to, co mi neustále vířilo hlavou, a co jsem nebyl schopen vyslovit. Psaním sám sobě zpovědníkem. Psaním sám sobě naslouchavým přítelem. - Což třeba Boučkové Indiánský běh - přes veškerý svůj noblesní nadhled a lehkou ironii - nevzniká právě jako důsledek předimenzovaného vnitřního utrpení? A Chlapec Vaculíkův - ten v román maximálně deník stylizovaný - není to autorovo hořké vyrovnání s jednou etapou života? Nemusí každý nezastřený autobiografický prvek nutně značit touhu po vlastním zvýraznění! Odsuzované, egoistické drbárny. A přece tolik vyhledávané! Drbárny plné dráždivých mimoliterárních asociací, rvaček se životem, autencity v různé míře.
V Teorii spolehlivosti dočetl jsem před tímto psaním na stranu 307. Zde dole jedna z nesčetných Myšlenek: “Vždycky, když se zdá, že už je všechno skončeno, nastává jen další etapa boje, to je na tom strašlivé i povzbudivé zároveň. Připomíná to náš pohled na horstvo před námi: myšlenka , že bylo před námi právě tak, jako zde bude po nás, a to naprosto bezpečně, je právě tak drtivá jako povzbudivá.”
Vrátím-li se k memoárkům nostalgie, usmívám se. V nich nejde o boj, o vyrovnání se, o osvětlování věcí, o “bohovskou nasratost”; jde v nich povětšinou o lehký, nepřínosný pohled na řeku života od pramen k deltě, a co je horší: ani to ne vždycky! Hlavní jsou peníze, sláva, až poté chuť něco říci. Klid a vnitřní vyrovnanost, s jakou tyto vzpomínky vznikají, nic nepřináší, respektive přináší zase jen klid. Psané však musí provokovat, klást otázky, zneklidňovat! Dějiny literatury jsou dějinami neklidu, snahy uchopit svět, vypořádat se s ním. Rekapituluje-li čtyřicetiletý herec, neřeší, je klidný, mile autobiografický: co s ním? Prolíná nás touha po nesmrtelnosti, to nedílné doplnění naší smrtelnosti. Nesmrtelní stáváme se činy, i literatura je čin. Schopnost zachytit, popsat, vyjádřit. Slova nejsou činy, ale slovo čin předchází. Ušetřeni by patrně byli studenti výkladu VFBR nebýt Rousseaua a jeho Společenské smlouvy. Mají smůlu, Roussseau žil, myslel. VFBR se uskutečnila - dějepis, filosofie, literatura. Naše zatrpklost, závist, nevraživost projevuje se nevhodnými slovy, až ve vyhrocení chováním. Slovo má obrovskou moc zničit, zkreslit, znevážit, ale také napravit, osvětlit, vyzdvihnout, sblížit. Záleží na způsobu jeho užití, na intonaci, melodii, situaci, a také na tváři, s níž ho pronášíme. Totální nepochopení druhého pramení právě z neschopnosti rozlišovat, pátrat po opravdovém významu užitého výrazu. V dopise opravdovému příteli se nemusíme bát vyložit svůj vnitřní svět, své prožívání, náladu. Přítel se neptá po původu slov, čte mezi řádky, čte pečlivě, je vděčen za náhled do duše někoho druhého. Neuráží svým nezájmem, bezduchými, natrpklými soudy. Dopis příteli je obraz našich dnů, není to kratochvilné, poplatné čtení, a ani být nemůže. Dopis přítele je zase jen obrazem druhého člověka, a ať už o čemkoliv, nelze jeho řádky přehlížet, vyjadřovat se ve smyslu, že nás nezajímají, že je nechápeme, že jsou zbytečné. Psáti si o počasí a tom, jak se mám (ve smyslu, že to ujde), toť pseudokorespondence prázdného života. Dopis je také literatura: provokuje, zpochybňuje, vnucuje, rozuzluje, domlouvá, směřuje...
Udělal jsem neodčinitelnou chybu. Ve své naivní představě o vyzrálém prostředí jsem příliš brzy vystoupil s informací o Deníčku. Došlo tak k tomu, co bych, být trochu chytřejší, předem předvídal. Už nyní, jen dle několika krátkých pasáží, bez znalosti celku, kontextu a vlastního pointování jednotlivých motivů je k textu apriorně přistupováno jako k nehorázné drbárně (to beru, drbárnu, lehkou, ano, ale pomluv plnou sprosťárnu - to ne!), která znevažuje osobnosti (říkám osobnosti!) zde zachycené a která bude asi velkolepou oslavou jejího autora v celé jeho přehlédnutelné malosti. A toho se bojím: jednostranného pohledu, vyhledávajícího pouze tzv. “drby” (jen ať se, proboha, netýkají mě!), pohledu až ostentativně přehlížejícího celkový smysl, význam, myšlenku, jíž drb stal se jen laskavou materií... Na držku se dostat nebojím!
Byl jsem dnes opět v Divoké Šárce. Jaká změna! Slunko připalovalo, vítr byl vlahý. Vše se probouzí, kvete. Mám (či měl jsem?) zvyk v první jarní dny vyrazit na Hostýn, kousek před Skalným se rozvalit do prozelenalé loňské trávy, ležet s očima zavřenýma, dýchat vzduch mírných kopců hostýnských, usnout i. Pak oči otevřít a mít před nima takové to příjemně temné otupělo, které trvá jen několik vteřin, než okolní krajina nabude opět svých jásavých kontur. Rozvalil jsem se dnes na Dívčím skoku, ležel s očima zavřenýma, byl nucen dýchat, usnul i. Když jsem se po pár minutách spánku probudil a oči otevřel, několik vteřin trvající temné otupělo dalo mi pocit, jako bych daleko pod východním keřem hlohovým dle svého zvyku (který jsem měl?) ležel najednou. Pak krajina nabyla svých nejásavých, realistických kontur...

© Texty